Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Afs 332/2018 - 27

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: ELEKTRA PV, s.r.o., v konkurzu, IČ 48202550, se sídlem Vrbenská 197/23, České Budějovice, zast. JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem náměstí Chodská 1366/9, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2017, č. j. 15869/17/5300-22443-702189, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2018, č. j. - 36,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 10. 2018, č. j. - 36, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

[1] Rozhodnutím ze dne 1. 4. 2017, č. j. 15869/17/5300-22443-702189, žalovaný zamítl odvolání a potvrdil

· dodatečný platební výměr ze dne 19. 10. 2016, č. j. 1990966/16/2201-51522-307389, kterým Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2013 ve výši 1.182.872 Kč, za současného vzniku zákonné povinnosti uhradit penále z doměřené daně ve výši 236.574 Kč.

· dodatečný platební výměr ze dne 19. 10. 2016, č. j. 1991007/16/2201-51522-307389, kterým správce daně doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2013 ve výši 4.388.981 Kč, za současného vzniku zákonné povinnosti uhradit penále z doměřené daně ve výši 877.796 Kč.

· dodatečný platební výměr ze dne 19. 10. 2016, č. j. 1991042/16/2201-51522-307389, kterým správce daně doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2013 ve výši 11.421.772 Kč, za současného vzniku zákonné povinnosti uhradit penále z doměřené daně ve výši 2.284.354 Kč.

· dodatečný platební výměr ze dne 19. 10. 2016, č. j. 1991055/16/2201-51522-307389, kterým správce daně doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2013 ve výši 7.031.514 Kč, za současného vzniku zákonné povinnosti uhradit penále z doměřené daně ve výši 1.406.302 Kč.

· dodatečný platební výměr ze dne 19. 10. 2016, č. j. 1991091/16/2201-51522-307389, kterým správce daně doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2013 ve výši 7.496.305 Kč, za současného vzniku zákonné povinnosti uhradit penále z doměřené daně ve výši 1.499.261 Kč.

· platební výměr ze dne 19. 10. 2016, č. j. 1991113/16/2201-51522-307389, kterým správce daně vyměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2013 ve výši 7.870.908 Kč.

· platební výměr ze dne 19. 10. 2016, č. j. 1991208/16/2201-51522-307389, kterým správce daně vyměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 2013 ve výši 8.595.656 Kč.

· platební výměr ze dne 19. 10. 2016, č. j. 1991226/16/2201-51522-307389, kterým správce daně vyměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2013 ve výši 12.679.136 Kč.

· platební výměr ze dne 19. 10. 2016, č. j. 1991239/16/2201-51522-307389, kterým správce daně vyměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2013 ve výši 8.175.633 Kč.

· platební výměr ze dne 19. 10. 2016, č. j. 1991258/16/2201-51522-307389, kterým správce daně vyměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2013 ve výši 6.002.206 Kč.

· dodatečný platební výměr ze dne 19. 10. 2016, č. j. 1991267/16/2201-51522-307389, kterým správce daně doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2013 ve výši 457.800 Kč, za současného vzniku zákonné povinnosti uhradit penále z doměřené daně ve výši 91.560 Kč.

[2] Usnesením ze dne 23. 10. 2018, č. j. - 36, Krajský soud v Českých Budějovicích odmítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění usnesení soud vysvětlil, že v průběhu odvolacího řízení byl na žalobkyni prohlášen konkurs ve smyslu a násl. , o úpadku a způsobech jeho řešení (), a žalovaný tak dále jednal s insolvenčním správcem. S odkazem na , téhož zákona, , (dále jen „“) a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2014, č. j. - 36, krajský soud dovodil, že práva a povinnosti žalobkyně související s majetkovou podstatou vykonává po prohlášení konkursu insolvenční správce, a to včetně podávání žalob či návrhů k vymožení nároků dlužníka, které se týkají majetkové podstaty, tedy i k ochraně před nezákonnými peněžitými nároky státu vůči dlužníkovi. Krajský soud doplnil, že právní argumentace uvedená v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018, č. j. - 121, nedopadá na nyní projednávanou věc, neboť se týká výkladu , a v souvislosti se správním řízením o správním deliktu, respektive s uložením mimosmluvní sankce postihující majetek ve smyslu . Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem krajský soud uzavřel, že žalobce je osobou zjevně neoprávněnou k podání žaloby, neboť se měl domáhat soudní ochrany prostřednictvím insolvenčního správce.

II. Kasační stížnost

[3] Proti naposledy uvedenému usnesení podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost. V ní odmítla, že se měla domáhat soudní ochrany prostřednictvím insolvenčního správce a namítla, že takový závěr odporuje rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018, č. j. - 121, i ústavně zaručenému právu daňového subjektu na přezkum rozhodnutí veřejné správy. Shrnula, že jí nebylo doručeno rozhodnutí žalovaného o odvolání, dozvěděla se o něm až z insolvenčního spisu a z opatrnosti podala žalobu, ve které brojila proti postupu žalovaného, jenž s ní nejednal jako s účastnicí odvolacího řízení. Stěžovatelka citovala odstavce 62 a 63 výše uvedeného rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu a dovodila, že měla být po celou dobu daňového řízení jeho účastnicí a po vydání rozhodnutí žalovaného měla legitimaci k podání žaloby. Z uvedeného rozsudku nadto plyne, že je to primárně dlužník, tedy stěžovatelka, kdo je i po prohlášení konkursu účastníkem řízení ve správním soudnictví, když insolvenční správce může mít postavení jen osoby zúčastněné na řízení. Stěžovatelka uzavřela, že a je třeba vykládat tak, že po prohlášení konkursu zůstává dlužník i nadále tím, kdo má procesní práva a povinnosti a procesní způsobilost podle pravidel uvedených v daňovém řádu a v . Vzhledem ke všem uvedeným námitkám stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[4] Žalovaný nevyužil svého práva a ke kasační stížnosti se nevyjádřil.

III. Posouzení kasační stížnosti

[5] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s a 4 , podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v , k nimž by musel přihlédnout i z úřední povinnosti. V kasační stížnosti stěžovatelka označila důvody podle a e) , přičemž je zřejmé, že s ohledem na odmítnutí žaloby přichází toliko v úvahu důvod podle písmena e) uvedeného ustanovení.

[6] Podle „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.“

[7] Kasační stížnost je důvodná.

[8] V posuzované věci je třeba vyřešit toliko otázku, zda měla stěžovatelka aktivní legitimaci k žalobě proti rozhodnutí ze dne 1. 4. 2017, č. j. 15869/17/5300-22443-702189, a to s ohledem na probíhající insolvenční řízení. Z obsahu spisové dokumentace vyplývá, že platební výměry a dodatečné platební výměry k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období od ledna 2013 do listopadu 2013 a k penále z doměřené daně, proti kterým stěžovatelka v posuzované věci brojí, vydal správce daně dne 19. 10. 2016. Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že podle veřejně přístupného insolvenčního rejstříku bylo insolvenční řízení ve věci stěžovatelky zahájeno před Krajským soudem v Českých Budějovicích, coby insolvenčním soudem, s účinky ode dne 3. 8. 2016. Insolvenční soud usnesením ze dne 3. 11. 2016, č. j. -107, které zveřejnil téhož dne a které nabylo právní moci dne 19. 11. 2016, mimo jiné zjistil úpadek stěžovatelky a ustanovil insolvenční správkyni. Usnesením ze dne 17. 2. 2017, č. j. -82, které rovněž zveřejnil téhož dne a které nabylo právní moci dne 8. 3. 2017, prohlásil insolvenční soud na majetek stěžovatelky konkurs.

[9] Nejvyšší správní soud si je vědom, že například v rozsudku ze dne 6. 2. 2018, č. j. - 50, uvedl, že „[v]ýhradní oprávnění insolvenčního správce podávat žaloby ohledně nároků dotýkajících se majetkové podstaty tedy vyplývá přímo z citovaného ustanovení a je nepochybné, že jen jemu svědčí oprávnění podat ve věci žalobu. Pokud by žalobu skutečně podal dlužník, podala by ji osoba zjevně neoprávněná a krajský soud by postupoval v souladu se zákonem, pokud by ji odmítl.“ Citované závěry již však ve světle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018, č. j. - 121, nadále neobstojí. Rozšířený senát totiž při posuzování vztahu soudního řízení ve věci úpadku dlužníka, jež je komplexně upraveno v (insolvenčního řízení), a soudní ochrany takového dlužníka před jednáním veřejné správy, jež je komplexně upraveno zejména v , dospěl k závěru, že „[s]kutečnost, že je vedeno insolvenční řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem, nemá vliv na soudní řízení ve správním soudnictví; ustanovení (přerušení řízení), 140b (zákaz vydání rozhodnutí) a 140c (nově zahájená řízení) se na správní soudnictví nevztahují.“ Z citovaného závěru je pak zřejmé, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu postavil rozsudek na úvaze, že procesní úpravy insolvenčního řízení a soudního řízení správního do sebe v zásadě nezasahují. Tomu nasvědčuje, že v odůvodnění rozsudku vysvětlil, že „[j]akkoli v rámci řešení úpadku koncentruje spory ohledně peněžitých závazků a dalších majetkových hodnot dlužníka zásadně do řízení před insolvenčním soudem, ponechává v tomto ohledu nedotčena zásadně všechna řízení správní, jejichž účastníkem je dlužník, a nadále v nich ponechává dlužníkovi účastenství. […] Znamená to, že orgány veřejné správy zásadně nejsou omezeny v tom, aby po dobu účinků rozhodnutí o úpadku i nadále uplatňovaly vůči dlužníkovi svou zákonem vymezenou pravomoc, a dlužník i nadále zůstává tím, kdo jako účastník řízení má procesní práva a povinnosti a procesní způsobilost podle obecných pravidel správního (a tedy i daňového) práva procesního [viz a 2 ]. […] Je zřejmé, že mohou-li orgány veřejné správy zásadně (tj. až na stanovené výjimky) uplatňovat své pravomoci vůči dlužníkovi i po dobu účinnosti rozhodnutí o úpadku, musí být i po tuto dobu dlužníkovi zaručena účinná soudní kontrola vůči takovémuto jednání veřejné správy. Zajistit tuto kontrolu prostředky, jež zná , tedy zejména řešením incidenčních sporů, by mohlo být z řady důvodů málo účinné. […] Výsledek řízení ve správním soudnictví samozřejmě může mít význam, a často zcela zásadní, pro insolvenční řízení v tom smyslu, že může přímo či nepřímo ovlivnit majetkové poměry dlužníka, a tedy se „týkat majetkové podstaty“ ve smyslu terminologie užívané . Nicméně jde o soudní řízení specifické, vymykající se svou povahou, smyslem a účelem i předmětem těm soudním řízením, na něž typicky míří právní úprava v a násl. . Proto je nutno dospět k závěru, že uvedená úprava na správní soudnictví vůbec nedopadá. Rozhodnutí o úpadku (a obecně vedení insolvenčního řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem) proto nemůže mít žádný vliv na soudní řízení ve správním soudnictví, zejména na možnost v takovém již zahájeném řízení pokračovat a vydat v něm rozhodnutí a dosud nezahájené řízení zahájit a vést, jakož i ve všech uvedených případech uplatnit opravné prostředky, připouští-li je právní úprava správního soudnictví (typicky kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví), a řízení o takových opravných prostředcích vést.“

[10] Podle „[j]iná řízení než soudní a rozhodčí řízení se rozhodnutím o úpadku nepřerušují a lze je nově zahájit i v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku; v těchto řízeních však po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze rozhodnout o náhradě škody nebo jiné újmy. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Nestanoví-li zákon jinak, je účastníkem těchto jiných řízení i nadále dlužník.“

[11] Podle „[r]ozhodnutím o úpadku se z jiných řízení podle odstavce 1 nepřerušuj[e] zejména daňové řízení.“

[12] Podle § 134 odst. 3 daňového řádu „[d]aňové řízení se skládá podle okolností z dílčích řízení, ve kterých jsou vydávána jednotlivá rozhodnutí. Dílčím řízením se pro účely tohoto zákona rozumí řízení a) nalézací 1. vyměřovací, jehož účelem je stanovení daně, 2. doměřovací, které je vedeno za účelem stanovení změny poslední známé daně, 3. o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému v řízení podle bodů 1 a 2, b) při placení daní 1. o posečkání daně a rozložení její úhrady na splátky, 2. o zajištění daně, 3. exekuční, 4. o řádném opravném prostředku proti rozhodnutí vydanému v řízení podle bodů 1 až 3, c) o mimořádných opravných a dozorčích prostředcích proti jednotlivým rozhodnutím vydaným v rámci daňového řízení.“

[13] V důsledku popsaného pojímání vztahu mezi insolvenčním řízením a soudním řízením správním je pro nyní posuzovanou věc třeba dovodit, že řízení, v nichž správce daně stěžovatelce vyměřil a doměřil daň z přidané hodnoty a uložil penále z doměřené daně, byla nalézacími daňovými řízeními ve smyslu ve spojení s daňového řádu. Vzhledem k tomu, že na taková řízení dle v zásadě nemá vliv rozhodnutí o úpadku, nemělo rozhodnutí o úpadku vliv ani na navazující soudní řízení správní před Krajským soudem v Českých Budějovicích. Tomu nasvědčuje i závěr již citovaného rozsudku rozšířeného senátu, podle kterého „[j]e zřejmé, že pokud rozhodnutí o úpadku nemá mít žádný vliv na soudní řízení ve správním soudnictví, nemůže mít ani vliv na procesní postavení dlužníka v rámci tohoto soudního řízení. Dlužník tedy je (či se může stát) i nadále účastníkem řízení ve správním soudnictví a má plné oprávnění v něm činit veškeré procesní úkony. Dlužník má tedy v řízení ve správním soudnictví podobné postavení, jaké má, jak již bylo shora poznamenáno, v řízeních správních, daňových a jiných obdobných, na něž dopadá [podle odst. 1 věty třetí tohoto paragrafu, (n)estanoví-li zákon jinak, je účastníkem těchto jiných řízení i nadále dlužník]. Je věcí správního soudu, aby reagoval na skutečnost, že účastník řízení před ním je či se stal dlužníkem, jehož úpadek se řeší v insolvenčním řízení, takže nemusí mít prostředky k tomu, aby hradil své náklady řízení, které nezbytně musí vynaložit (například náklady zastoupení potřebného k ochraně účastníkových práv).“ Nejvyšší správní soud nadto v rozsudku ze dne 31. 8. 2018, č. j. - 41, dodal, že „[a]čkoli se rozšířený senát zabýval věcí, kde předmětem soudního přezkumu bylo rozhodnutí o uložení pokuty za správní delikt (tedy dle krajského soudu mimosmluvní sankce), rozšířený senát své závěry výslovně vztahuje i na řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů o veřejnoprávních pohledávkách týkajících se ve svých důsledcích majetkové podstaty (tj. včetně daňových nedoplatků).“

[14] Při posuzování aktivní žalobní legitimace stěžovatelky je třeba zohlednit, že insolvenční soud po zjištění úpadku vůči stěžovatelce prohlásil konkurs, a to s ohledem na a téhož zákona; ani prohlášení konkursu však s ohledem na výše popsané oddělené pojímaní insolvenčního řízení a soudního řízení správního nemohlo aktivní žalobní legitimaci stěžovatelky vyloučit. Nejvyšší správní soud již ostatně v rozsudku ze dne 2. 8. 2018, č. j. - 35, vyložil, že „[…] právní závěry učiněné rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 10. 7. 2018, čj. -121, platí ve vztahu k insolvenčnímu řízení jako celku, nikoliv pouze k jeho etapě od zjištění úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku.“ Stěžovatelka tedy navzdory naposledy zmíněným ustanovením zákona měla aktivní legitimaci podat žalobu podle proti rozhodnutí žalovaného, a krajský soud pochybil, když tuto žalobu odmítl podle Nejvyšší správní soud tak přisvědčil stěžovatelce, že v posuzované věci jsou naplněny důvody kasační stížnosti podle

[15] Nejvyšší správní soud se v souladu s větou první částí za středníkem zabýval také otázkou, jestli krajský soud v posuzované věci neměl odmítnout žalobu stěžovatelky pro opožděnost podle Přitom ze spisové dokumentace zjistil, že žalovaný doručil žalobou napadené rozhodnutí insolvenční správkyni, nikoliv stěžovatelce, a to dne 3. 4. 2017. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud výše dovodil, že stěžovatelka byla oprávněna podat proti rozhodnutí žalovaného žalobu podle , nemohl odvíjet dvouměsíční lhůtu k podání takové žaloby podle ode dne doručení rozhodnutí insolvenční správkyni. V souladu se svým rozsudkem ze dne 17. 2. 2009, č. j. - 118, proto Nejvyšší správní soud dovodil, že stěžovatelka byla oprávněna podat žalobu ve lhůtě do dvou měsíců ode dne, ve kterém seznala úplný obsah rozhodnutí, co do jeho identifikačních znaků i věcného obsahu. Vzhledem k tomu, že ve spisové dokumentaci je v této souvislosti toliko tvrzení stěžovatelky, že se o vydání rozhodnutí dověděla až dne 30. 8. 2018, aniž by se s ním mohla seznámit, nedá se dovodit, že by žaloba, kterou doručila krajskému soudu dne 12. 9. 2018, byla opožděná. Naopak, z uvedeného tvrzení vyplývá, že lhůta k podání žaloby stěžovatelce dosud nezačala plynout, a její žaloba je tedy předčasná. Ve smyslu rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. - 78, se však nejedná o důvod k odmítnutí žaloby, nýbrž o odstranitelný nedostatek podmínek řízení.

IV. Závěr

[16] Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s větou první před středníkem zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud bude v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku ( ). Krajský soud nejprve usnesením uloží žalovanému doplnit spis o doklad o doručení rozhodnutí stěžovatelce a poté, co tak žalovaný učiní, krajský soud meritorně posoudí žalobu stěžovatelky. V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o této kasační stížnosti ( věta první ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2019

JUDr. Jiří Palla

předseda senátu