Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 360/2018 - 39

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: D. N., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 5. 2018, č. j. CPR-33685-7/ČJ-2017-930310-V244, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, č. j. - 32,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 6. 11. 2017, č. j. KRPA-344833-8/ČJ-2017-000022, byla žalobci dle ve spojení s , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), stanovena nová lhůta k vycestování z území ČR. Žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím do rozhodnutí správního orgánu I. stupně doplnila informaci o návaznosti tohoto rozhodnutí na rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 22. 4. 2017, č. j. KRPA-147140-16/ČJ-2017-000022, a informaci o vydání nového závazného stanoviska k možnosti vycestování ze dne 25. 9. 2017; ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), v níž namítl, že správní orgán I. stupně v rozporu s § 174a zákona o pobytu cizinců nehodnotil přiměřenost dopadu rozhodnutí ve věci stanovení nové lhůty k vycestování do jeho soukromého a rodinného života. Městský soud žalobu výše uvedeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že z zákona o pobytu cizinců nevyplývá povinnost správních orgánů zkoumat přiměřenost dopadu všech rozhodnutí vydávaných podle téhož zákona. Ustanovení zákona o pobytu cizinců bylo novelizováno s účinností od 15. 8. 2017; zatímco podle předchozí úpravy bylo po odpadnutí překážek vycestování vydáváno nové rozhodnutí o správním vyhoštění, které zahrnovalo také posouzení ve smyslu zákona o pobytu cizinců, podle nové úpravy je vydáváno pouze rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování. Správní orgán proto nemá povinnost vést znovu celé řízení o správním vyhoštění, ani posuzovat otázku přiměřenosti dopadu rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování do soukromého a rodinného života cizince. Žalobce nadto nepřiměřenost zásahu rozhodnutí do svého soukromého a rodinného života nenamítal ani v řízení o stanovení nové lhůty k vycestování, ani v řízení o správním vyhoštění, byť v rozhodnutí o správním vyhoštění se správní orgán touto otázkou z úřední povinnosti zabýval.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[3] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v , b) a d) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). V rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců je nutné zkoumat přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života; výklad městského soudu a správních orgánů je v rozporu se smyslem zákona a mezinárodními závazky, zejména s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Od vydání rozhodnutí o správním vyhoštění do vydání rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování totiž uplynula poměrně dlouhá doba, během níž si stěžovatel vybudoval v České republice pevné vazby a legalizoval si pobyt prostřednictvím víza za účelem strpění. Není proto možné, aby při vypracovávání závazného stanoviska k možnosti vycestování nebyl stěžovatel vyslechnut. Městský soud se náležitě nevypořádal ani s rozsudkem NSS ze dne 31. 5. 2018, č. j. - 53, neboť ten se sice týkal řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu, avšak dopady takového rozhodnutí jsou obdobné jako v případě rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování.

[4] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na spisový materiál a navrhla zamítnutí kasační stížnosti.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[1] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[5] Kasační stížnost není důvodná.

[6] Jádrem stěžovatelovy argumentace je otázka, zda měly správní orgány podle § 174a zákona o pobytu cizinců povinnost posuzovat přiměřenost dopadu rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování podle § 120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců do jeho soukromého a rodinného života.

[7] Výkladem § 174a zákona o pobytu cizinců se NSS zabýval v rozsudku ze dne 4. 1. 2017, č. j. - 30, v němž konstatoval, že toto ustanovení pouze vymezuje okolnosti, kterými se má správní orgán zabývat v těch případech, kdy je povinen zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců, avšak nevyplývá z něj, u kterých rozhodnutí má správní orgán povinnost přiměřenost dopadů zkoumat. V případě rušení povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, jenž byl aplikován v uvedeném rozsudku, taková povinnost zákonem stanovena není, přičemž „[s]kutečnost, že zákonodárce do zákona výslovně nezakotvil nutnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, nepovažuje Nejvyšší správní soud za náhodnou. Nastavení podmínek pro zrušení trvalého pobytu dle daného ustanovení je totiž takové povahy, že nutně nevyžaduje korektiv v podobě zkoumání přiměřenosti dle § 174a zákona o pobytu cizinců.“ Obdobně, jak soud uvedl v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, č. j. - 39, není nutné dopad rozhodnutí zkoumat ani v případech spadajících pod § 77 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, neboť u cizince pobývajícího mimo území ČR déle než 6 let „nelze takový zásah ani legitimně předpokládat.“ Důvody pro zrušení platnosti povolení k pobytu jsou tudíž v § 77 zákona o pobytu cizinců záměrně systematicky rozděleny do odst. 1 a 2 s ohledem na nezbytnost posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince, přičemž v § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „jsou vyjmenovány důvody, při jejichž splnění je zásah do soukromého nebo rodinného života cizince prakticky vyloučen.“

[8] Na výše uvedenou argumentaci soud navázal v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. - 29, podle kterého „[s]kutečnost, že výslovně nepředepisuje posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců do rodinného a soukromého života, na rozdíl od jiných rozhodnutí vydaných podle tohoto zákona, znamená pouze tolik, že zákonodárce typově vyhodnotil dopady takových rozhodnutí do soukromého a rodinného života jako nízké, až zanedbatelné. Nelze však současně ztrácet ze zřetele, že Česká republika je mimo jiné smluvní stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jejíž článek 8 zavazuje smluvní státy k respektu vůči soukromému a rodinnému životu každého jednotlivce. Povinnost zvážit přiměřenost dopadu každého rozhodnutí do těchto práv tak vyplývá přímo z Úmluvy.“ Konečně v rozsudku č. j. - 53 soud konstatoval, že „ve většině případů [spadajících pod zákona o pobytu cizinců] lze předpokládat, že rozhodnutím o zrušení trvalého pobytu z tohoto zákonného důvodu nedojde k nepřiměřenému zásahu do soukromého nebo rodinného života, a tedy k porušení Úmluvy; takovou situaci však nelze a priori vyloučit. Čl. 8 Úmluvy je přímo aplikovatelný a má přednost před zákonem. Uvedené znamená, že pokud stěžovatel v řízení o zrušení svého povolení k trvalému pobytu namítá nepřiměřenost zásahu do svého soukromého a rodinného života a porušení Úmluvy, musí se správní orgány s touto námitkou vypořádat bez ohledu na to, zda v dotčeném řízení vyžaduje, nebo nevyžaduje posouzení přiměřenosti ve smyslu zákona o pobytu cizinců. Na tomto závěru nic nemění ani nový odstavec 3 zákona o pobytu cizinců, jenž byl do tohoto ustanovení doplněn s účinností od 15. 8. 2017.“

[9] Městský soud považoval stěžovatelův odkaz na rozsudek č. j. - 53 za nepřiléhavý, neboť se vztahoval ke zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. S tímto dílčím závěrem však NSS nesouhlasí. Výše citovaná judikatura se sice zabývala konkrétními případy spadajícími pod jednotlivá ustanovení § 77 zákona o pobytu cizinců, a nikoliv případy spadajícími pod § 120a odst. 5 téhož zákona, avšak úvahy o posuzování dopadu rozhodnutí vydaných podle zákona o pobytu cizinců v nich obsažené jsou obecné povahy a lze je přiměřeně vztáhnout také na rozhodnutí vydaná podle jiných ustanovení zákona o pobytu cizinců, než je . Z citované judikatury především vyplývá, že za určitých podmínek je namístě přistoupit k posouzení dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života, i pokud to výslovně nevyžaduje, a to zejména tehdy, namítá-li cizinec nepřiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života ve správním řízení.

[10] Obdobně jako je tomu u zákona o pobytu cizinců, v případě rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování podle nestanovuje povinnost zkoumat dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života. Je tomu tak zejména proto, že toto rozhodnutí navazuje na již vydané rozhodnutí o správním vyhoštění, v rámci něhož byla přiměřenost dopadu zkoumána obligatorně (viz zákona o pobytu cizinců), a proto by opětovné zkoumání dopadu do soukromého a rodinného života bylo zpravidla nadbytečné. Jak ovšem správně uvedl stěžovatel, nelze vyloučit, že mezi vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění a vydáním rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování může uplynout poměrně dlouhá doba, během které může dojít k podstatné změně okolností vyžadující nové posouzení zásahu do soukromého a rodinného života také v rámci rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování. Stejně jako v případech spadajících pod zákona o pobytu cizinců však taková povinnost správním orgánům výslovně ze zákona nevyplývá, a proto budou povinny přiměřenost dopadu rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování do soukromého a rodinného života posoudit zpravidla pouze k výslovné námitce cizince.

[11] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem v tom, že v nyní posuzované věci se o takový případ nejedná a správní orgány postupovaly v souladu se zákonem a výše citovanou judikaturou. Správní orgán I. stupně stěžovatele náležitě informoval o zahájení řízení a poučil jej o možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí; stěžovatel se v řízení dokonce nechal zastoupit advokátem, avšak nepřiměřenost dopadu případného rozhodnutí do svého soukromého a rodinného života vůbec nenamítal a možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí nevyužil. V rámci odvolání pak stěžovatel namítl pouze to, že správní orgán I. stupně se měl dopadem rozhodnutí o stanovení nové lhůty vycestování do soukromého a rodinného života zabývat z úřední povinnosti, avšak opět neuvedl, jaký konkrétní dopad by dané rozhodnutí mělo mít, a spokojil se s obecným konstatováním, že došlo ke změně podstatných okolností, ze kterých správní orgány vycházely v řízení o správním vyhoštění. Žalovaný v reakci na tuto námitku, zcela v souladu s výše uvedenými úvahami, konstatoval, že správnímu orgánu I. stupně nestanovil povinnost zabývat se bez dalšího dopadem rozhodnutí o stanovení nové lhůty k vycestování do soukromého a rodinného života stěžovatele. Podstatné okolnosti se od vydání rozhodnutí o správním vyhoštění skutečně mohly změnit, nicméně stěžovatel v rámci správního řízení nic takového netvrdil ani nedoložil, a proto správní orgány nepochybily, pokud se dopadem rozhodnutí o stanovení nové lhůty vycestování do soukromého a rodinného života nezabývaly, a městský soud v souladu se zákonem stěžovatelovu žalobu zamítl.

[12] Závěrem soud podotýká, že nepřehlédl stěžovatelovu námitku, podle které správní orgán I. stupně porušil a 4, a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť v řízení vedeném z moci úřední nezjistil všechny rozhodné okolnosti případu. Tato námitka je nicméně formulována zcela obecně a bez jakékoliv návaznosti na skutkové okolnosti projednávaného případu. V dané části kasační stížnosti se nadto vyjma „stěžovatele“ hovoří také o „oprávněných zájmech účastnice řízení“, je proto zřejmé, že se jedná o text pouze překopírovaný z jiného či jiných podání, nikoliv o originální a individualizovanou kasační námitku. S ohledem na uvedené a na to, že kvalita kasačních námitek předurčuje kvalitu jejich vypořádání (srov. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. - 78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS), se soud touto námitkou dále nezabýval.

IV. Závěr a náklady řízení

[2] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl ( , věta druhá, ). O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle , dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.

[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o , ve spojení s Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec úřední činnosti.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2018

JUDr. Barbara Pořízková

předsedkyně senátu