Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

15 A 77/2016 - 40

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty

Lehké, Ph.D., a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D., a Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse ve věci

žalobkyně: Řádek a spol. s r. o., IČO: 25488562,

sídlem Křižíkova 1120, 430 01 Chomutov, proti

žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství,

sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2016, č. j. 906/DS/2016, JID: 41533/2016/KUUK/Bal,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství,

ze dne 9. 3. 2016, č. j. 906/DS/2016, JID: 41533/2016/KUUK/Bal, se pro nezákonnost

zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč do třiceti

dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí

žalovaného ze dne 9. 3. 2016, č. j. 906/DS/2016, JID: 41533/2016/KUUK/Bal, jímž bylo její

odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Chomutova, odboru dopravních a správních činností

(dále jen „magistrát“), ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. MMCH/133689/SD/222/2014/ODaSČ/Zav,

zamítnuto podle , , ve znění pozdějších předpisů

(dále jen „ “), jako opožděné. Uvedeným rozhodnutím magistrát podle

, o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,

Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

2

ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), uložil žalobkyni pokutu

1 000 Kč za správní delikt podle § 125d odst. 1 písm. a) téhož zákona a podle § 83a odst. 1

písm. l) , o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podmínkách provozu“), spočívající v tom, že

žalobkyně jako provozovatel vozidla Volkswagen Multivan 7HM, registrační značky „X“, dne 5.

12. 2014 v 00:10 hodin v Jirkově na obchvatové komunikaci sídliště na Borku dovolila, aby toto

vozidlo bylo užito k jízdě, ačkoli nesplňovalo technické podmínky k provozu na pozemních

komunikacích stanovené zvláštním právním předpisem, neboť na vozidle nebyla platná technická

kontrola a měření emisí (platnost do 25. 10. 2014), a tím porušila § 10 odst. 1 písm. a) zákona

o silničním provozu a § 37 písm. c), § 38 odst. 1 písm. a) a e) zákona o podmínkách provozu.

Magistrát současně podle uložil žalobkyni povinnost uhradit náklady

řízení paušální částkou 1 000 Kč.

2. Žalobkyně se v žalobě zároveň domáhala toho, aby soud zrušil také uvedené rozhodnutí

magistrátu a uložil žalovanému povinnost nahradit jí náklady soudního řízení.

Žaloba

3. V žalobě žalobkyně namítala, že odvolání podala ve lhůtě podle ,

neboť rozhodnutí magistrátu obsahovalo neúplné poučení podle .

Konstatovala, že žalovaný vychází z nesprávného názoru, že poučení je několik a že lze

posuzovat, zda byla perfektní jednotlivá poučení, resp. zda mají chybějící, nesprávná nebo

neúplná poučení za následek devadesátidenní odvolací lhůtu. Podle žalobkyně je však poučení

pouze jedno a musí obsahovat alespoň náležitosti podle , přičemž

obsahem poučení nejsou jen skutečnosti nutné ke splnění odvolací lhůty. Zdůraznila, že absence

jakékoli náležitosti poučení má za následek odvolací lhůtu podle

v délce devadesáti dnů. Zákon podle žalobkyně nedává žalovanému možnost úvahy, zda

nesplnění základní třicetidenní lhůty bylo, nebo nebylo způsobeno chybějícím, neúplným nebo

nesprávným poučením. K tomu žalobkyně poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze

sp. zn. a dodala, že žalovaný nesprávně posoudil odvolání jako opožděné.

Žalobkyně se rozhodnutím magistrátu cítila zkrácena na svých právech a uzavřela, že žalovaný

měl odvolání připustit a projednat je.

4. Žalobkyně dále namítala, že magistrát neposuzoval její zavinění a žalovaný chybně vyslovil, že

názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. na její případ

nedopadá. Podle žalobkyně jde o výklad stejného ustanovení zákona a žalovaný to měl vzít

v úvahu. Žalobkyně nesouhlasila s názorem žalovaného, že k naplnění skutkové podstaty

vytýkaného správního deliktu postačí neschopnost provozovatele vozidla zabránit jízdě a že není

třeba žádného jeho jednání. Žalobkyně naopak tvrdila, že k naplnění pojmu „dovolil“ je třeba

takové jednání, při kterém provozovatel vozidla vědomě připustí do provozu vozidlo, přestože

nesplňuje technické požadavky. V případě, že by pojem „dovolil“ zahrnoval nevědomou pasivitu

žalobkyně (tento názor žalobkyně nesdílí), bylo podle ní třeba tuto prověřit, což ovšem správní

orgány neučinily. Žalobkyně dále postrádala posouzení materiálního aspektu přestupku

a podotkla, že žalovaný se touto námitkou vůbec nezabýval. S odkazem na rozsudek Nejvyššího

správního soudu sp. zn. žalobkyně poznamenala, že technickou bezchybnost

vozidla potvrzenou STK bezprostředně po zjištění policie je třeba posuzovat jako okolnost, která

vylučuje, aby předmětným jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem.

Vyjádření žalovaného k žalobě

5. Žalovaný k výzvě soudu předložil správní spis a písemné vyjádření k žalobě, v němž navrhl její

zamítnutí pro nedůvodnost. Uvedl, že v poučení rozhodnutí magistrátu je jasně uvedeno, že se

proti němu lze odvolat ve lhůtě patnácti dnů ode dne jeho doručení. Podotkl, že žalobkyně

nespecifikovala, jaká náležitost v předmětném poučení absentuje, patrně se jedná o údaj o tom,

Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

3

jaký orgán o odvolání rozhoduje. Podle žalovaného však takový údaj neměl v dané věci žádný

vliv na správnost poučení, neboť žalobkyně byla jasně poučena o tom, ke kterému orgánu má

případné odvolání podat a v jaké lhůtě. Žalovaný dodal, že o odvolání může rozhodnout

i správní orgán, který rozhodnutí vydal, a to v rámci autoremedury podle .

Pokud jde o tvrzené zkrácení práv žalobkyně, žalovaný uvedl, že její odvolání bylo připuštěno

a zamítnuto jako opožděné, přičemž žalovaný zkoumal, zda nebyly dány důvody pro přezkumné

řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí, a navíc reagoval i na argumenty

uvedené v odvolání.

6. K námitce chybějícího posouzení zavinění žalobkyně žalovaný zopakoval, že rozsudek

Nejvyššího správního soudu sp. zn. posuzoval skutkově zcela odlišný případ. Dále

zdůraznil, že žalobkyně má jako provozovatel vozidla objektivní odpovědnost a záleží jen na ní,

jak zabezpečí, aby vozidlo nebylo užíváno v rozporu s právními předpisy. Vzhledem k tomu, že

odvolání bylo zamítnuto jako opožděné, se žalovaný nedomníval, že by se měl zabývat námitkou

chybějícího posouzení materiálního aspektu přestupku. Podle žalovaného navíc nelze nastalý stav

interpretovat tak, že nebyl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem, neboť k porušení

tohoto zájmu došlo tím, že se provozu na pozemních komunikacích účastnilo vozidlo, které

nemělo řádné (platné) osvědčení technické kontroly a emisí.

Replika žalobkyně k vyjádření žalovaného

7. Žalobkyně v replice ze dne 12. 7. 2016 uvedla, že poučení v rozhodnutí magistrátu neobsahovalo

údaj o tom, kdo bude o odvolání rozhodovat. Tím bylo poučení nekompletní, a proto podle

žalobkyně platila lhůta uvedená v . Dodala, že požadavek zákona na

úplné poučení není nijak podmíněn vlivem na postup dotčených osob, tedy ani na otázku, zda

nebo jak se neúplné poučení odrazilo v zákonnosti rozhodnutí. Žalobkyně setrvala i na svém

názoru o nutnosti zkoumat zavinění, což dovozovala z rozsudku Nejvyššího správního soudu

sp. zn. . Namítala, že se žalovaný některými aspekty odvolání zabýval nedostatečně,

případně nesprávně. Žalobkyně nesouhlasila s názorem žalovaného, že je právem chráněný

zájem, aby se silničního provozu neúčastnila vozidla bez platné technické prohlídky. Tento zájem

spatřovala žalobkyně v tom, aby se provozu neúčastnila vozidla nesplňující potřebné technické

parametry, přičemž neabsolvování technické prohlídky je pouze formálním porušením zákona,

nikoli vlastním ohrožením zákonem chráněného zájmu. Pokud žalovaný označil bezodkladně

a bezvadně provedenou technickou prohlídku (druhý den po zjištění) za pouhou polehčující

okolnost, žalobkyně namítala, že o polehčující okolnosti není ve spisu žádná zmínka a že se

pokuta jeví jako neopodstatněná, nepotřebná a motivovaná snahou pouze vykazovat činnost

správních orgánů za peníze ze soukromé sféry. Žalobkyně shrnula, že žalovaný byl povinen se

zabývat zákonností postupu magistrátu, případně řízení doplnit, což ovšem neučinil.

Posouzení věci soudem

8. O žalobě soud rozhodl v souladu s , , ve

znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný s tím

výslovně souhlasili.

9. Napadené rozhodnutí žalovaného soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního

dílu , který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v , písm. d), odst. 2

větě druhé a třetí a v větě první Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává

zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo

během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 72 odst. 1 věty první

Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část

odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních

bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet

Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

4

bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle

Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

10. Na tomto místě soud předesílá, že po přezkoumání skutkového a právního stavu a po

prostudování obsahu předloženého správního spisu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

11. Dále soud připomíná, že odvolání žalobkyně bylo zamítnuto jako opožděné podle § 92 odst. 1

. V řízení o žalobě proti rozhodnutí, jímž bylo odvolání zamítnuto jako opožděné,

se soudní přezkum omezuje pouze na posouzení toho, zda bylo odvolání skutečně podáno

opožděně, či nikoli. Námitkami nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (zde

magistrátu) se soud nezabývá. Tento závěr plně koresponduje i s konstantní judikaturou

Nejvyššího správního soudu k dané problematice (srov. např. jeho rozsudky ze dne 27. 11. 2008,

č. j. -111, nebo ze dne 23. 12. 2009, č. j. -135, dostupné na

www.nssoud.cz). Zdejší soud se proto nezabýval námitkami žalobkyně týkajícími se vlastního

správního deliktu ani závěry, jež v této souvislosti zcela nadbytečně vyjádřil žalovaný, a zaměřil se

výhradně na námitky žalobkyně, které souvisely s posouzením včasnosti odvolání.

12. Klíčová argumentace žalobkyně spočívala v tom, že rozhodnutí magistrátu obsahovalo neúplné

poučení, a proto měla být lhůta pro podání odvolání počítána podle .

Soud připomíná, že podle „[r]ozhodnutí obsahuje výrokovou část,

odůvodnění a poučení účastníků.“ Z odstavce 5 téhož ustanovení přitom plyne, že „[v] poučení se uvede,

zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je možno tak učinit, od kterého dne se tato lhůta

počítá, který správní orgán o odvolání rozhoduje a u kterého správního orgánu se odvolání podává.“ Podle

žalobkyní akcentovaného pak platí, že „[v] případě chybějícího, neúplného

nebo nesprávného poučení podle § 68 odst. 5 lze odvolání podat do 15 dnů ode dne oznámení opravného usnesení

podle § 70 věty první, bylo-li vydáno, nejpozději však do 90 dnů ode dne oznámení rozhodnutí.“

13. Z obsahu správního spisu k tomu soud zjistil, že rozhodnutí magistrátu ze dne 10. 4. 2015,

sp. zn. MMCH/133689/SD/222/2014/ODaSČ/Zav, obsahovalo následující poučení: „Proti

tomuto rozhodnutí lze podle ust. podat odvolání ve lhůtě do 15 dnů ode dne jeho

doručení, a to písemným podáním k Magistrátu města Chomutova, odbor dopravních a správních činností.“ Toto

rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 14. 4. 2015, kdy se do její datové schránky přihlásila

oprávněná osoba, jak vyplývá z doručenky připojené k předmětnému rozhodnutí. Odvolání ze

dne 7. 7. 2015 směřující proti předmětnému rozhodnutí magistrátu žalobkyně podala dne

9. 7. 2015.

14. Poučení obsažené v rozhodnutí magistrátu tedy zjevně bylo neúplné, neboť neobsahovalo údaj

o tom, který správní orgán o odvolání rozhoduje. Tuto skutečnost připustil ve vyjádření k žalobě

i žalovaný, byť v napadeném rozhodnutí nesprávně konstatoval, že poučení v rozhodnutí

magistrátu bylo řádné a správné. Žalobkyně a žalovaný se však zásadně lišili v tom, zda uvedené

zjištění má za následek aplikaci , či nikoli. Touto právní otázkou se

v rozsudku ze dne 22. 7. 2014, č. j. -54, dostupném na www.nssoud.cz, zabýval

Městský soud v Praze, který vyslovil, že „[z] dikce z roku 2004 je nutno

dovodit, že k prodloužení odvolací lhůty dochází přímo ze zákona. Jestliže je poučení správního rozhodnutí

neúplné, pak neplatí základní lhůta uvedená v z roku 2004, nýbrž automaticky

platí lhůty podle § 83 odst. 2 citovaného zákona. Uvedené ustanovení neumožňuje správnímu orgánu ani soudu

posuzovat otázku, zda neúplnost poučení mohla přímo zasáhnout do práv účastníka řízení.“ Tento právní

názor vyslovil Městský soud v Praze ve skutkově stejné situaci, jaká nastala v právě projednávané

věci, tj. kdy v poučení absentoval údaj o tom, který správní orgán bude o odvolání rozhodovat.

Předmětný právní názor později převzal i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne

27. 8. 2015, č. j. -38, dostupném na www.nssoud.cz, kde konstatoval, že „[a]bsence

některého ze zákonem požadovaných údajů má přitom dle za následek prodloužení

lhůty pro podání odvolání.“

15. Zdejší soud neshledal žádný důvod se od citované judikatury jakkoli odchýlit a dodává, že pokud

poučení o odvolání neobsahuje veškeré zákonem jednoznačně stanovené náležitosti, musí to být

Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK] 5

vždy vykládáno ve prospěch účastníka řízení, aby mu nemohla vzniknout újma, a to obzvlášť za

situace, kdy zákon konkrétní postup při takovém pochybení předvídá. Soud proto konstatuje, že

neúplné poučení o odvolání, které v rozporu s neobsahovalo údaj

o tom, který správní orgán o odvolání rozhoduje, má automaticky za následek, že se v takovém

případě použije . Žalobkyně proto byla oprávněna podat odvolání ve

lhůtě devadesáti dnů ode dne oznámení rozhodnutí, tj. do 13. 7. 2015. Odvolání ze dne

7. 7. 2015, které žalobkyně podala dne 9. 7. 2015, je proto v souladu s

třeba považovat za včasné, nikoli za opožděné.

16. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že v projednávané věci nebyly splněny zákonné podmínky

k tomu, aby žalovaný mohl odvolání žalobkyně podle zamítnout jako

opožděné, což činí napadené rozhodnutí nezákonným. Soud proto napadené rozhodnutí podle §

78 odst. 1 pro nezákonnost zrušil a současně podle rozhodl, že se věc

vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný podle vázán právním

názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku, tj. že odvolání bylo podáno včas.

17. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla ve věci plný úspěch, soud podle § 60 odst. 1 věty první

uložil žalovanému zaplatit jí do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu

důvodně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 3 000 Kč, která odpovídá zaplacenému

soudnímu poplatku za žalobu. Jiné náklady soudního řízení žalobkyně nevyčíslila, ani jí podle

obsahu soudního spisu nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.

Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, sídlem

Moravské náměstí 611/6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje

se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty

na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.

Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných

náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu

a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,

jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické

vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení

soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových

stránkách: www.nssoud.cz.

Ústí nad Labem 18. prosince 2018

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D., v. r.

předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje G. Z.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)