Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 A 130/2017 - 67

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a

soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci

žalobce: L. K. proti

žalovanému: Vězeňská služba ČR, věznice Valdice

se sídlem nám. Míru 55, Valdice

v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem

takto:

I. Určuje se, že zásah žalovaného spočívající ve srážce částky 574 Kč žalobci za

neuhrazené náklady výkonu trestu odnětí svobody za období 9 – 2017 provedený dne

13. 10. 2017 je nezákonný.

II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v provádění srážek žalobci na náklady výkonu

trestu odnětí svobody před nabytím právní moci rozhodnutí o uložení povinnosti

uhradit neuhrazené náklady výkonu trestu odnětí svobody a před uplynutím v něm

případně stanovené lhůty k úhradě.

III. Žalobci se přiznává zcela osvobození od placení soudního poplatku.

IV. Žádost žalobce o ustanovení zástupce se zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 17. 10. 2017, doručenou krajskému soudu dne 19. 10. 2017, domáhá

ochrany před nezákonným zásahem žalovaného ve smyslu a násl. ,

, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,, “).

2. Žalobce uvedl, že rozhodnutím ředitele věznice Valdice ze dne 13. 10. 2017, čj. VS

6822100001/10/17-22/NVT/2, mu byla uložena povinnost uhradit náklady výkonu trestu

odnětí svobody dle ustanovení , o výkonu trestu odnětí

svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„zákon o výkonu trestu odnětí svobody“), za období 9 - 2017 v částce 574 Kč. Připomněl

obsah tohoto rozhodnutí s tím, že zásah žalovaného spočívá v tom, že současně s vydáním

rozhodnutí provedl srážku z přijatých peněz, což zkracuje právo žalobce na ochranu vlastnictví

dle d. Přistupuje-li žalovaný ke srážce z přijatých peněz žalobce,

pak je to však možné pouze pro pravomocný a vykonatelný exekuční titul, kdy žalobce

dobrovolně nesplnil povinnost z exekučního titulu. Teprve až by se pohledávka z exekučního

titulu stala vykonatelnou, pak teprve může žalovaný exekučním příkazem podle daňového řádu

postihnout přijaté peníze. Bez toho se dle žalobce jedná o nezákonný zásah správního orgánu.

3. Žalobce proto žádal, aby krajský soud vydal rozsudek, kterým by určil že „srážka z přijatých

peněz žalobce ve výši 574 Kč provedená žalovaným dne 13. 10. 2017 je nezákonným zásahem“,

zakázal žalovanému, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikázal žalovanému

obnovení stavu před zásahem.

4. V doplnění žaloby ze dne 26. 6. 2018 poukázal na ustanovení § 25 odst. 4 zákon o výkonu

trestu odnětí svobody s tím, že věznici nepřísluší neumožnit odsouzenému z poloviny přijatých

peněz od okamžiku jejich přijetí hradit pohledávky vyjmenované v uvedeném ustanovení a

blokovat tuto polovinu peněz až do doby rozúčtování pracovní odměny v následujícím měsíci.

Poukázal rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. , z něhož

citoval a který se dle jeho názoru rovněž vztahuje na jeho situaci.

5. V dalším doplnění žaloby ze dne 15. 11. 2018 znovu poukázal na zmíněný nález Ústavního

soudu a dále pak na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. -38.

6. V dalším podání ze dne 3. 12. 2018 (nazvaném jako replika na vyjádření žalovaného) podaném

jako jedno podání současně do několika souběžně probíhajících věcí uváděl žalobce bez

rozlišení skutečnosti týkající se různých jeho případů včetně odkazů na judikaturu. Skutečnosti

v tomto podání uváděné se však netýkaly tohoto případu, neboť se vztahovaly k pohledávkám

žalobce za různými povinnými osobami a věznicí jim prováděným srážkám z účtu.

7. Ve vyjádření k žalobě žalovaný pro účely povahy žalobcem napadené činnosti žalovaného při

zabezpečování povinnosti hradit náklady výkonu trestu poukázal na úpravu výkonu trestu

odnětí svobody v , trestním řádu a podrobnou úpravu podmínek výkonu

trestu odnětí svobody ve speciálním zákoně, tj. zákoně o výkonu trestu odnětí svobody, vyhl.

č. , o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody

zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních

výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů (dále jen „vyhl. č. “), a nařízení GŘ

VS č. 43/2010, o postupu při rozúčtování odměn osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí

svobody a v u zabezpečovací detence zaměstnány, o úhradě nákladů spojených s výkonem

vazby a trestu odnětí svobody a o evidenci finančních prostředků obviněných a odsouzených

(dále jen „nařízení GŘ VS č. 43/2010“).

8. Konstatoval, že rozhodnutí ředitele věznice, kterým byla žalobci na základě § 35 odst. 1 zákona

o výkonu trestu odnětí svobody uložena povinnost uhradit neuhrazené náklady výkonu trestu,

splňuje standardní formální náležitosti rozhodnutí správního orgánu a náležitosti stanovené §

Za správnost vyhotovení: R. V.

3

22 a násl. nařízení GŘ VS č. 43/2010, které bylo vydáno podle

Sb. v návaznosti na a zákon o výkonu trestu odnětí svobody. Podanou

žalobu označil za nepřípustnou podle , protože žalobce se mohl domáhat ochrany

nebo nápravy jinými právními prostředky, a to nejprve stížností proti předmětnému rozhodnutí

ředitele věznice dle § 9 odst. 2 vyhlášky o srážkách z odměn odsouzeného, poté žalobou podle

, což sice učinil, ale nevyčkal, jak o podané stížnosti rozhodne generální

ředitel VS. Teprve poté, co by nedosáhl změny rozhodnutí ředitele věznice, by se mohl bránit

žalobou podle

9. K vykonatelnosti rozhodnutí ředitele věznice o uložení povinnosti uhradit neuhrazené náklady

výkonu trestu odnětí svobody žalovaný připomněl, že i kdyby žalobce podal stížnost proti

danému rozhodnutí, tak tato stížnost nemá podle vyhl. č. odkladný

účinek.

10. Žalovaný má zato, že při rozúčtování peněz doručených do věznice žalobci a při dalším

nakládání s nimi postupoval v souladu s ustanovením § 25 odst. 1 a § 25 odst. 4 zákona

o výkonu trestu odnětí svobody ve spojení s § 5 odst. 1 a § 18 nařízení GŘ VS č. 43/2010. Při

předepisování úhrady nákladů výkonu trestu a vydání rozhodnutí ředitele věznice o povinnosti

uhradit náklady výkonu trestu odnětí svobody postupoval podle § 35 odst. 1 zákona o výkonu

trestu odnětí svobody a podle a 4 a vyhl. č. , a a násl. nařízení

GŘ VS č. 43/2010.

11. Závěrem žalovaný označil žalobu za nedůvodnou, přičemž s ohledem na svou argumentaci

navrhl, aby byla jako nepřípustná odmítnuta.

12. Krajský soud v řízení podle části třetí hlavy druhé dílu třetího ,

(dále jen „ “), dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a

právním závěrům, přičemž žalobu shledal důvodnou.

13. Z předloženého správního spisu vyplynuly následující podstatné skutečnosti:

14. Rozhodnutím ředitele věznice Valdice ze dne 13. 10. 2017, čj. VS 6822100001/10/17-

22/NVT/2, byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady výkonu trestu odnětí svobody dle

ustanovení § 35 odst. 1 zákona o výkonu trestu za období 9-2017 v částce 574 Kč, a to do 30

dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí je mimo jiné

uvedeno, že srážkou z přijatých peněz bylo uhrazeno 574 Kč. Žalobce toto rozhodnutí převzal

dne 16. 10. 2017.

15. Uvedené skutečnosti nejsou mezi účastníky sporné. Žalobce v žalobě nerozporuje ani to, že měl

povinnost hradit náklady výkonu trestu, ani samotný výpočet stanovené úhrady. Brojí pouze

proti postupu zvolenému žalovaným při provádění srážek z peněžních prostředků na jeho účtu

vedeném věznicí.

16. Ustanovení stanoví, že každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech

nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který

není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu

přímo zasaženo, se může žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že

zásah byl nezákonný.

17. Na úvod nutno uvést, že se krajský soud neztotožnil s názorem žalovaného, že je žaloba

nepřípustná podle Žalovaný argumentoval tím, že žalobce se mohl domáhat ochrany

nebo nápravy jinými právními prostředky, a to nejprve stížností proti předmětnému rozhodnutí

ředitele věznice dle § 9 odst. 2 vyhlášky o srážkách z odměn odsouzeného, poté žalobou podle

proti případnému zamítavému rozhodnutí generálního ředitele VS ČR. Jak je

již shora uvedeno, žalobce se domáhá soudní ochrany v řízení podle a násl. Svou

žalobu výslovně označil jako zásahovou, přičemž z obsahu i petitu žaloby je zřejmé, že

Za správnost vyhotovení: R. V.

4

nezpochybňoval rozhodnutím stanovenou výši nákladů výkonu trestu, která mu byla stanovena,

ale brojil proti postupu žalovaného při samotném provedení srážky z jeho peněžních

prostředků na příslušných účtech ve věznici. Nenapadal tedy rozhodnutí ředitele věznice,

kterým mu byla uložena povinnost uhradit náklady výkonu trestu, ale samotný postup

žalovaného, který následoval po vydání rozhodnutí, tj. způsob provedení příslušné srážky

finančních prostředků.

18. Jestliže je tedy podle ustanovení žaloba proti nezákonnému zásahu správního

orgánu nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky,

o takovou situaci v daném případě nešlo, neboť žalobce se proti jím žalovanému zásahu jinými

právními prostředky ochrany domáhat nemohl. Překážkou bránící podání této žaloby není ani

skutečnost, že žalobce nepodal stížnost proti rozhodnutí ředitele věznice o stanovení

povinnosti úhrady nákladů výkonu trestu odnětí svobody. Stížnost byla totiž přípustná a mohla

směřovat jen proti vypočtené výši nákladů výkonu trestu ( vyhl. č. ).

Stížností nebylo možno brojit proti samotnému provedení srážky peněz, tj. proti tomu úkonu

žalované, který žalobce označil za nezákonný zásah.

19. V daném případě žalobce podal žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, který měl

spočívat v tom, že mu jsou srážky na náklady výkonu trestu prováděny na základě

nepravomocného a nevykonatelného rozhodnutí ředitele věznice.

20. Povinnost nahradit státu náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody stanoví § 152

odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“), dle

něhož má obžalovaný v případě, že byl pravomocně uznán vinným, povinnost nahradit státu

náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody. Podle ustanovení § 152 odst. 4 téhož zákona

„[ú]hradu nákladů spojených s výkonem trestu odnětí svobody upravuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody.“

Podle § 152a citovaného zákona „[p]ři správě placení pohledávek uvedených v § 152 odst. 1 se postupuje

podle daňového řádu.“

21. Dle ustanovení § 25 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody „[p]okud byly odsouzenému do

věznice zaslány peníze, převedou se na jeho účet zřízený a vedený věznicí a odsouzený se o tom vyrozumí.

Odsouzený nesmí mít u sebe během výkonu trestu finanční hotovost. Peníze zaslané odsouzenému výslovně na

úhradu nákladů na zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění, na úhradu regulačních

poplatků a na nákup léčivých přípravků, potravin pro zvláštní lékařské účely a zdravotnických prostředků musí

být uloženy na zvláštní účet, z něhož lze čerpat peníze pouze na úhradu uvedených nákladů (…)“. Podle

odstavce 4 téhož ustanovení „[n]euhradí-li odsouzený rozsudkem stanovenou škodu nebo nemajetkovou

újmu způsobenou trestným činem, pro který se nachází ve výkonu trestu, pohledávky spojené s trestním řízením,

pohledávky vzniklé v souvislosti s poskytnutím nebo zajištěním zdravotních služeb a úhrady regulačních

poplatků a doplatků nad rámec veřejného zdravotního pojištění, soudní a správní poplatky a škodu nebo

nemajetkovou újmu, kterou způsobil Vězeňské službě během výkonu trestu, může k úhradě za poskytnuté

zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění a nákupu podle § 23 použít pouze polovinu

peněžních prostředků podle odstavce 1 věty první a zbývající část peněžních prostředků může použít jen na

úhradu těchto pohledávek; to neplatí pro peníze výslovně zaslané na úhradu nákladů uvedených v odstavci 1 větě

třetí.“ Dle ustanovení § 35 odst. 1 téhož zákona je odsouzený povinen „hradit náklady výkonu

trestu. Nelze-li tyto náklady srazit z odměny za práci, může věznice k jejich úhradě použít peněžní prostředky,

které má odsouzený uloženy ve věznici. Výši nákladů výkonu trestu a podrobnosti její úhrady stanoví

ministerstvo vyhláškou.“

22. Vyhláškou, na kterou § 35 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody odkazuje, je vyhl. č.

V jejím a je upravena úhrada nákladů výkonu trestu z jiných příjmů a

z peněz, které má odsouzený uložené ve věznici. Podle § 8 odst. 2 uvedené vyhlášky se z peněz,

které byly zaslány odsouzenému do věznice a které byly převedeny na jeho účet vedený věznicí,

vyměří úhrada nákladů výkonu trestu ve výši 40 % ze součtu všech částek přijatých za

předchozí měsíc. Úhrada nákladů výkonu trestu z těchto peněz se nepředepíše, pokud by

Za správnost vyhotovení: R. V.

5

nedosáhla za kalendářní měsíc 100 Kč. Podle § 8 odst. 4 cit. vyhlášky se výše úhrady nákladů

výkonu trestu stanoví z čisté odměny a z ostatních zdrojů příjmů uvedených v odstavcích 1 a 2.

Takto stanovená výše úhrady nákladů výkonu trestu smí včetně úhrady nákladů výkonu trestu

stanovené podle odstavce 3 činit nejvýše 1.500 Kč za kalendářní měsíc. Podle § 9 odst. 1 téže

vyhlášky vydá rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů výkonu trestu podle § 8 ředitel

věznice.

23. Další podrobnosti postupu vězeňské správy při správě financí osob vykonávajících trest odnětí

svobody stanoví nařízení GŘ VS č. 43/2010. Podle § 18 tohoto nařízení všechny peníze, které

odsouzený do věznice obdržel a přijal je, pokud nejsou určeny ke zvláštním účelům uvedeným

v § 17, se rozdělí na dvě poloviny. Z toho se z první poloviny nejprve naplní konto

s označením „C“ (paušální částka 500 Kč určená na dopravu a stravné odsouzeného po

propuštění), zbylá část se převede na konto s označením „O“. Druhá polovina přijatých peněz

se převede na konto s označením „R“ (§ 18 odst. 1 a 2). Peníze na kontě „R“ se ponechají do

doby rozúčtování pracovní odměny. Pokud odsouzený nesplnil z pracovní odměny svou

povinnost k úhradě nákladů výkonu trestu zcela, uhradí se z konta „R“ zbývající část povinnosti

k úhradě nákladů výkonu trestu. Pokud má odsouzený pohledávky uvedené v § 25 odst. 4

zákona, převede se zůstatek na kontě „R“ na konto „E“, pokud odsouzený takové pohledávky

nemá, na konto „O“, po rozúčtování pracovní odměny za kalendářní měsíc, ve kterém byly

peníze zaúčtovány.

24. Krajský soud podotýká, že žalobami stejného typu podanými stejným žalobcem, které se týkaly

úhrady neuhrazených nákladů výkonu trestu odnětí svobody žalobce, a to za období XII-2016

až II-2017 a za období III-2017, se zabýval již v rozsudcích ze dne 27. 4. 2018, čj.

62/2017- 49 a čj. -48, přičemž žaloby jako nedůvodné zamítl. Zmíněná

rozhodnutí však byla na základě kasačních stížností žalobce zrušena Nejvyšším správním

soudem, a to rozsudky ze dne 22. 11. 2018, čj. -26 a ze dne 5. 12. 2018, čj. 1 As

201/2018-23. Krajský soud proto dále vychází ze závěrů těchto rozsudků Nejvyššího správního

soudu i v této věci, neboť se týkají téže problematiky.

25. Nejvyšší správní soud se ve shora citovaných rozsudcích vyslovil k tomu, zda žalovaný

postupoval správně, pokud ve stejný den, ve kterém ředitel věznice vydal rozhodnutí

o povinnosti náhrady nákladů výkonu trestu, žalobci z účtu vedeným věznicí srazil peněžní

prostředky odpovídající této povinnosti. Při posouzení věci vycházel z § 35 odstavce 1 zákona o

výkonu trestu odnětí svobody, , a 2 vyhl. č. , z ustanovení

o řízení podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody, konkrétně jeho § 76 odst. 2, 3 a 4, a

konstatoval, že ze skutkových okolností je zřejmé (poznámka krajského soudu: časová

posloupnost kroků věznice při srážce peněz z účtu žalobce byla přitom obdobná jako v nyní

projednávané věci), že „žalovaný srazil prostředky z účtu stěžovatele na úhradu nákladů v době, kdy

stěžovatel povinnost hradit náklady stanovenou neměl, neboť rozhodnutí ředitele věznice mu nebylo oznámeno a

nevyvolávalo tak vůči němu žádné právní účinky. Právě tímto předčasným sražením prostředků z účtu

stěžovatele - sražením prostředků na úhradu povinnosti, která ještě nebyla stanovena - se žalovaný dopustil

nezákonného zásahu“.

26. Nezákonný zásah dle Nejvyššího správního soudu navíc trval i po okamžiku doručení

rozhodnutí ředitele věznice stěžovateli (tj. žalobci). K tomu uvedl, že je sice pravdou, že „zákon

stanoví, že věznice může k úhradě nákladů výkonu trestu použít peněžní prostředky odsouzeného nacházející se

na účtu vedeným věznicí (§ 35 odstavec 1 o výkonu trestu odnětí svobody). Povinnost hradit tyto náklady tak

vzniká již v okamžiku účinků rozhodnutí ředitele věznice o povinnosti náhrady nákladů k výkonu trestu (§ 9

odstavec 1 vyhlášky, § 76 zákona o výkonu trestu odnětí svobody). Zákon stanoví automatismus srážek –

primárně má věznice náklady srazit z odměny za práci; nelze-li je ovšem takto uhradit, věznice je může uhradit

z peněžních prostředků odsouzeného nacházejících se na účtu vedeným věznicí. Jedinou přirozenou podmínkou je

existence pohledávky věznice, která je takto uspokojována. Tato pohledávka přitom vzniká dnem doručení

rozhodnutí ředitele o povinnosti náhrady nákladů. Od tohoto okamžiku tedy lze prostředky z účtu odsouzeného

Za správnost vyhotovení: R. V.

6

vedené u věznice srazit. Přes výše uvedené je ovšem nutné přihlédnout k obsahu rozhodnutí ředitele věznice

o povinnosti náhrady nákladů k výkonu trestu o povinnosti náhrady nákladů k výkonu trestu. Výrok tohoto

rozhodnutí stanovil stěžovateli ke splnění uložené povinnosti lhůtu 30 dní, a to za situace, kdy již v době

rozhodnutí byly na účtu stěžovatele prostředky, které si mohla věznice automaticky podle zákona strhnout.

V takovém případě bylo nutné respektovat rozhodnutím nad rámec zákona poskytnutou lhůtu k dobrovolnému

uhrazení nákladů.“

27. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že za dané situace věznice strhla prostředky z účtu

stěžovatele (žalobce) dříve, než tak učinit mohla a neztotožnil se s názorem krajského soudu, že

dřívější sražení prostředků bylo v konečném důsledku bez praktického významu, když žalovaný

provedl předmětnou srážku z té části finančních prostředků, ke které měl žalobce v souladu

s § 25 odstavec 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody omezené dispoziční právo. Dle

Nejvyššího správního soudu dřívější sražení peněz z účtu žalobce za účelem náhrady nákladů

výkonu trestu odsouzeného do práv zasáhlo. Uvedl, že „zákon sice dispozici s předčasně sraženými

prostředky z účtu stěžovatele omezoval, ne však zcela. Při existenci pohledávek, pro kterou musel žalobce

polovinu obdržených peněz použít, si stále mohl vybrat, kterou z pohledávek uspokojí. V tomto ohledu mohl

s penězi disponovat a rozhodovat o nich ve vyšší míře, než mu byly peníze předčasně z účtu sraženy a nemohl

s nimi dělat vůbec nic. Navíc je třeba zohlednit i povahu žalovaného zásahu. Stěžovatel je ve výkonu trestu

odnětí svobody až do roku 2033. Z úřední činnosti je Nejvyššímu správnímu soudu známo, že k jednání, ve

kterém spatřuje nezákonný zásah, dochází pravidelně, každý měsíc. Ačkoliv by se izolovaně jednotlivé

předčasné srážky mohly jevit jako zanedbatelné, jejich pravidelné opakování po celou dobu výkonu trestu může

v důsledku vést k zásahu do práv ve značné intenzitě.“ Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že

rozhodnutí soudu konstatující nezákonnost takovéhoto postupu žalované a vyslovení

zákazu jeho opakování tak má v této věci zásadní význam.

28. Jak bylo již shora uvedeno, v nyní projednávané věci byla rozhodnutím ředitele věznice Valdice

ze dne 13. 10. 2017 žalobci uložena povinnost uhradit náklady výkonu trestu odnětí svobody

dle ustanovení § 35 odst. 1 zákona o výkonu trestu za období 9-2017 v částce 574 Kč, a to do

30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí je mimo jiné

uvedeno, že srážkou z přijatých peněz bylo uhrazeno 574 Kč, tato srážka ze žalobcova účtu

vedeného věznicí byla tak současně i provedena. Žalobce toto rozhodnutí převzal dne

16. 10. 2017.

29. Ve světle uvedených závěrů Nejvyššího správního soudu krajský soud v nyní projednávané věci

korigoval svůj předchozí názor a v souladu s ustanovením a 2 určil, že zásah

žalovaného spočívající ve srážce částky 574 Kč žalobci za neuhrazené náklady výkonu trestu

odnětí svobody za období 9 - 2017 provedený dne 13. 10. 2017 byl nezákonný. Současně

žalovanému zakázal pokračovat v provádění srážek žalobci na náklady výkonu trestu odnětí

svobody před nabytím právní moci rozhodnutí o uložení povinnosti uhradit neuhrazené

náklady výkonu trestu odnětí svobody a před uplynutím v něm případně stanovené lhůty

k úhradě.

30. S ohledem na skutečnost, že věznice má oprávnění, resp. zákonné zmocnění, použít k úhradě

nákladů výkonu trestu peněžní prostředky odsouzeného nacházející se na účtu vedeným věznicí

(§ 35 odstavec 1 o výkonu trestu odnětí svobody), přičemž v tomto případě je žalobci srazila

pouze předčasně, nepřichází v úvahu a není tedy možné obnovit stav před zásahem.

31. Pro úplnost, byť bez jakéhokoliv dopadu na závěr ve věci, lze dodat, že žalobcův opakovaný

odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. na projednávanou věc nedopadá,

neboť se zabýval nezabavitelnou částí dávek důchodového zabezpečení u osoby ve výkonu

trestu odnětí svobody. V této věci však žalobci sražená částka nepředstavovala takový zákonem

chráněný příjem a nebyla mu ani sražena vyšší částka, než polovina došlých peněž

z předchozího měsíce.

Za správnost vyhotovení: R. V.

7

32. Rovněž nebyl správný výklad žalobce, že měl žalovaný postupovat při vymáhání úhrady

nákladů výkonu trestu cestou daňové exekuce. Ustanovením § 35 odst. 1 zákona o výkonu

trestu odnětí svobody má totiž výslovně založeno oprávnění použít k úhradě uvedených

nákladů peněžní prostředky, které má odsouzený uložené ve věznici. To vyplývá z ustanovení

§ 152 odst. 4 trestního řádu, které stanoví, že úhradu nákladů spojených s výkonem trestu

odnětí svobody upravuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody. Právní úprava pro tento typ

nákladů tedy oproti jejich správě podle daňového řádu upravuje zvláštní způsob úhrady ve

smyslu § 35 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody.

33. K výroku III. a IV. tohoto rozsudku (tj. že se žalobci se přiznává zcela osvobození od placení

soudního poplatku a že se žádost žalobce o ustanovení zástupce se zamítá), krajský soud uvádí

následující.

34. Žalobce v projednávané věci požádal o osvobození od soudních poplatků a také o ustanovení

zástupce, konkrétně o ustanovení advokáta Mgr. Ladislava Preclíka, který je s věcí seznámen a

kterému plně důvěřuje.

35. Dle účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na

vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat

účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť

závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.

36. Krajský soud při posuzování žádosti o osvobození od soudních poplatků vyšel z Prohlášení

o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, které žalobce podepsal dne 25. 10. 2017.

Žalobce v tomto prohlášení uvedl, že v současnosti je ve výkonu trestu odnětí svobody a ve

věznici není pracovně zařazen z důvodu nedostatku pracovních příležitostí. Nemá žádný

majetek, ani příjmy. Naopak má dluhy v řádu statisíců korun českých. Dále uvedl, že má

sníženu pracovní schopnost o 30 %.

37. Krajský soud považuje za zřejmé, že žalobce nemá žádný nemovitý ani movitý majetek, stejně

tak jako příjmy. Žalobce nepobírá ani žádné sociální dávky, naopak má dluhy v řádu statisíců

korun českých. Výše soudního poplatku by přitom činila 2.000 Kč za žalobní návrh. Po

zhodnocení uvedených skutečností proto krajský soud dospěl k závěru, že jsou u žalobce

naplněny zvlášť závažné důvody ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení

odůvodňující jeho úplné osvobození od soudního poplatku pro předmětné řízení.

38. Dle platí, že navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od

soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na

návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát.

39. Žalobce splňuje první z uvedených podmínek, druhá ze zákonem vyžadovaných podmínek však

dle krajského soudu splněna není.

40. Krajský soud předně považuje za nutné uvést, že žalobce u zdejšího soudu podal v poslední

době více žalob ve věcech, které se od sebe skutkově ani právně příliš neliší, přičemž krajský

soud mu v některých případech již ustanovil advokáta Mgr. Ladislava Preclíka jako zástupce

k ochraně jeho práv. Učinil tak např. ve věcech vedených pod sp. zn. ,

, , , , , ,

, , . V některých případech již také zdejší soud rozhodl a

ozřejmil tak svůj názor na některé právní aspekty dané problematiky (viz rozhodnutí ve věcech

sp. zn. , , či ). Žaloba podaná v nyní

projednávané věci navíc obsahuje všechny zákonem předepsané formální náležitosti žaloby

proti nezákonnému zásahu správního orgánu, včetně podrobných žalobních bodů. Žalobce

srozumitelně vymezil předmět řízení, odkázal přitom na konkrétní ustanovení právních

předpisů, k jejichž porušení dle jeho názoru došlo. Z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobce je

dostatečně kompetentní k hájení svých práv v tomto řízení. Zákon nestanoví povinné

Za správnost vyhotovení: R. V.

[OBRÁZEK]8

zastoupení advokátem v řízeních ve správním soudnictví vedených před krajskými soudy,

zákonodárce totiž předpokládal, že těchto řízení se budou schopni účastnit i osoby

nezastoupené právními profesionály. Tak se tomu ostatně v mnoha případech děje.

41. Za těchto okolností (žalobce již je či byl zastoupen advokátem ve skutkově i právně téměř

totožných věcech, podaná žaloba obsahuje všechny předepsané náležitosti) tedy krajský soud

neshledal, že by ustanovení zástupce bylo nezbytně třeba k ochraně práv žalobce v této věci.

42. Pokud jde o žalobcův návrh na předběžné opatření, který učinil ve svém podání dne 5. 12. 2018

učiněném jako jedno podání současně do několika souběžně probíhajících jeho věcí, krajský

soud o tomto návrhu v této věci samostatně nerozhodoval, neboť již dne 20. 12. 2018 rozhodl

ve věci meritorně. Navíc lze podotknout, že v předmětném návrhu na předběžné opatření

žalobce žádal, aby soud uložil žalovanému, „aby povinnému P. K. neumožnil spotřebovat

peněžní prostředky přesahující částku 100 Kč v každém kalendářním měsíci z poloviny

zaslaných peněz, která není určena na uspokojení pohledávek uvedených v § 25 odst. 4 zákona

č. “. Návrh na vydání předběžného opatření se tak ani netýkal v této věci

projednávaného žalobního návrhu.

43. Dlužno dodat i to, že návrh petitu uvedený v podání ze dne 3. 12. 2018 je zcela odlišný od

návrhu petitu uvedeného v podané žalobě ze dne 18. 10. 2017 a zcela nepochybně se rovněž ani

netýkal v této věci projednávaného žalobního návrhu, neboť se týkal neprovádění srážek z účtu

povinného P. K. a z účtu povinného J. T..

44. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení Žalobce byl ve věci úspěšný, měl by

proto nárok na náhradu nákladů řízení, které mu v souvislosti se soudním řízením vznikly. Od

placení soudního poplatku byl však osvobozen a ani zástupce, jehož náklady by sám hradil, v

této věci neměl. Žalobce ve svém posledním podání ze dne 3. 12. 2018 nárokoval náhradu

nákladů řízení paušálně ve výši stanovené vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č.

Žalobce tedy požaduje, aby mu hotové výdaje byly uhrazeny paušálně stejně jako advokátovi, a

nikoliv ve výši, v jaké mu prokazatelně vznikly. Takto však postupovat v daném případě nelze a

požadovanou paušální náhradu žalobci krajský soud přiznat nemohl. Již v rozsudku ze dne

25. 8. 2015, čj. -79, totiž Nejvyšší správní soud uzavřel, že „soud ve správním

soudnictví nemůže přiznat procesně nezastoupenému navrhovateli (potažmo žalobci) náhradu nákladů řízení

stanovenou paušální částkou podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za

poskytování právních služeb, nýbrž musí vycházet z nákladů, jejichž vynaložení navrhovatel (potažmo žalobce)

soudu prokáže ( ). Použití (v novelizovaném znění účinném od

1. 7. 2015) na řízení podle je vyloučeno. Stejně tak nejsou na toto řízení přenositelné

důvody nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. , č. 275/2014 Sb.“

Situace v soudním řízení správním je tedy jiná než v občanském soudním řízení.

Zcela legitimním limitem pro určení náhrady drobných režijních výdajů účastníka v soudním

řízení správním je jejich skutečná prokázaná výše. Žalobce však v této věci požadoval náhradu

nákladů řízení pouze v paušální výši, kterou přiznat nelze, proto krajský soud rozhodl, že žádný

z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V. tohoto rozsudku).

Poučení:

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům ( ).

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.

Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, který o ní také rozhoduje.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných

náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu

a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

Za správnost vyhotovení: R. V.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]9

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro

zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

Hradec Králové 20. prosince 2018

JUDr. Jan Rutsch v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: R. V.