Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
9 As 368/2017 - 48.pdf
PDF · 0 B
No categories available
9 As 368/2017 - 48
Legal thesis
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobců: a) Ing. I. M., b) Z. M., zastoupení Mgr. Michalem Chmelařem, advokátem se sídlem Bystřička 169, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem Zlín, třída Tomáše Bati 21, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) S. K., II) A. S., III) J. V., IV) R. Č., V) E. Č., VI) D. K., VII) S. K., VIII) Mgr. P. K., IX) Ing. J. S., v řízení o kasační stížnosti žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2017, č. j. 29 A 143/2015 – 135,
takto:
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoby zúčastněné na řízení I) až IX) n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
[1] Magistrát města Zlín (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 2. 2. 2015, č. j. MMZL 009532/2015, sp. zn. MMZL-SÚ-058174/2014/Fo, uložil žalobcům podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb. , o územním plánování a stavebním řádu, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „stavební zákon “), povinnost k odstranění stavby označené jako „Oplocení“ na pozemcích parc. č. X a X v katastrálním území K. (dále také „stavba“), a v souladu s § 130 odst. 1 stavebního zákona jim stanovil podmínky pro odstranění této stavby. Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 7. 2015, č. j. KUZL 39278/2015, sp. zn. KUSP 35625/2015 ÚP-Vác , zamítl odvolání žalobců proti rozhodnutí stavebního úřadu a tato rozhodnutí potvrdil.
[2] Žalobci brojili proti rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl jako nedůvodnou.
[3] Krajský soud připomněl, že pro rozhodnutí v uvedené věci je podstatné, zda byla stavba provedena bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného stavebním zákonem , respektive zda stavba byla dodatečně povolena. Skutečnost, že předmětná stavba byla provedena bez územního rozhodnutí či územního souhlasu, byla v řízení řádně prokázána, což ani žalobci v průběhu celého řízení nezpochybnili. Stejně tak není sporu o tom, že byla pravomocně zamítnuta žádost žalobců o dodatečné povolení stavby. Protože tedy žalobci provedli stavbu (oplocení) bez rozhodnutí či opatření stavebního úřadu a tato stavba nebyla ani dodatečně povolena, stavebnímu úřadu nezbylo než postupovat v souladu s § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a nařídit žalobcům odstranění stavby.
[4] Námitka, že správní orgány při svém rozhodování nezohlednily zásadu proporcionality, není podle krajského soudu v řízení o odstranění stavby relevantní. V tomto řízení lze namítat pouze nesplnění podmínek podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona . Porušení zásady proporcionality správními orgány mohli žalobci uplatnit v řízení o dodatečném povolení stavby. Krajský soud také konstatoval, že pokud by se správní orgány v rámci řízení o odstranění stavby zabývaly námitkami náležejícími do jiného správního řízení (tedy do řízení o dodatečném povolení stavby), překročily by svou pravomoc.
[5] Ze stejných důvodů se v rámci správního řízení ani soudního přezkumu nebylo možné zabývat námitkami žalobců, že předmětná stavba nemůže způsobit žádnou újmu oprávněnému z věcného břemene, jelikož zbývající šíře příjezdové komunikace je dostačující a s ohledem na svažitý terén je výkon práva z věcného břemene fakticky znemožněn, nebo že stavba není v rozporu s veřejným zájmem, protože neomezuje bezpečný pohyb osob a kvalitu prostředí, jak požaduje územní plán.
[6] Nakonec krajský soud dodal, že žalobci měli možnost domáhat se soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí o zamítnutí jejich žádosti o dodatečné povolení stavby. Pokud však tuto možnost nevyužili, jejich pasivitu nyní nelze zhojit uplatňováním námitek spadajících do řízení o dodatečném povolení stavby v jiném řízení (tedy v řízení o odstranění stavby).
[7] Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížnost z důvodů, které podřadili pod § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s. “).
[8] Stěžovatelé namítají, že názor krajského soudu, dle kterého jeho úlohou v projednávané věci bylo pouze zjistit, zda stavba byla provedena bez příslušného povolení, je příliš restriktivní. Připomínají, že po dokončení stavby rodinného domu nezřídili oplocení svého pozemku v plném rozsahu, ačkoliv k tomu byli oprávněni na základě stavebního povolení ke stavbě tohoto domu, jelikož se jejich dům nachází v okrajové a velmi klidné oblasti. Když se však v této lokalitě začali ve větší míře objevovat psi (volně pobíhající i venčení) a stěžovatelům se narodila vnoučata, rozhodli se realizovat výstavbu oplocení, kterou původně odkládali. Oplocení postavili v nových hranicích jejich pozemků, aniž si uvědomili, že se část pozemku, kterou odkoupili později od Statutárního města Zlín, nachází v plochách veřejného prostranství. Stěžovatelé také připomněli, že i přes stavbu oplocení je v dané lokalitě ponechán dostačující prostor k průjezdu vozidel (včetně těžké techniky) a průchodu osob.
[9] Stěžovatelé se nemohou ztotožnit s tím, že námitky uvedené v předchozím odstavci jsou relevantní jedině v řízení o dodatečném povolení stavby. I v řízení o odstranění stavby je třeba respektovat základní zásady, které se prolínají celým správním řízením. Stěžovatelé si jsou vědomi judikatury Nejvyššího správního soudu citované v napadeném rozsudku, která se této otázky dotýká (zejména rozsudku ze dne 7. 8. 2014, č. j. 5 As 108/2013 – 33) jsou však přesvědčeni, že je třeba v každém jednotlivém případě zohledňovat jeho individuální okolnosti. V jejich případě by pak měla být vzata v potaz dobrá víra při stavbě oplocení a měla by i existovat možnost v řízení o odstranění stavby zohlednit argumenty mající původ v základních zásadách správního řízení. Závěrem stěžovatelé navrhli napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shodně s krajským soudem uvádí, že řízení o odstranění stavby má jiný účel a jsou v něm zkoumány odlišné zákonné podmínky než v řízení o dodatečném povolení stavby. Připomíná, že stavební úřad nejprve zjistil, že stěžovatelé rozestavěli stavbu (kterou posléze i dokončili) bez příslušného oprávnění. Poté sice podali stavebnímu úřadu žádost o dodatečné povolení stavby, avšak stavba nemohla být dodatečně povolena, neboť je umístěna v rozporu s platným Územním plánem Zlína. Proti rozhodnutí, jímž nebyla stavba stěžovatelům dodatečně povolena, však žalobci správní žalobu nepodali. Následně bylo zahájeno řízení o odstranění stavby, v němž bylo prokázáno, že došlo ke kumulativnímu splnění podmínek uvedených v § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona ; stavebnímu úřadu proto nezbylo nic jiného, než nařídit odstranění stavby.
[11] Stěžovatelé si podle žalovaného byli vědomi, že stavbu realizují bez příslušného oprávnění a v rozporu s územním plánem. Nyní se tak nemohou dovolávat ochrany práv nabytých v dobré víře, jelikož tato práva nabyli v rozporu se zákonem.
[12] Stěžovatelé se v replice k vyjádření žalovaného ohrazují proti jeho tvrzení, že stavbu nerealizovali v dobré víře. K zastavení stavebních prací totiž byli vyzváni teprve v okamžiku, kdy byla stavba oplocení již dokončena. Znovu připomínají, že k původní stavbě oplocení jim vyplývalo oprávnění z původního stavebního povolení k rodinnému domu. Pouze si neuvědomili, že se nové pozemky nacházejí na plochách veřejného prostranství. Nakonec opakovaně uvádějí, že žalovaný zastává příliš formalistický a restriktivní pohled na řízení o odstranění stavby a nezohledňuje zásadu proporcionality, kterou by měly správní orgány vždy respektovat.
[13] Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. s. ř. s. přípustná, stěžovatelé jsou v řízení zastoupeni advokátem a jsou splněny i obsahové náležitosti dle § 106 s. ř. s. s. ř. s.
[15] Následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. s. ř. s. , v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 , věty za středníkem s. ř. s. s. ř. s. , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[16] Podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí odstranění stavby vlastníku stavby nebo s jeho souhlasem stavebníkovi stavby prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného stavebním zákonem anebo v rozporu s ním, a stavba nebyla dodatečně povolena.
[17] Z § 129 odst. 3 stavebního zákona pak vyplývá, že stavbu uvedenou v odstavci 1 písm. b) lze dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že a) není umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území nebo s předchozími rozhodnutími o území, b) není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje, c) není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem.
[18] Jak již správně uvedl krajský soud, z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že řízení o dodatečném povolení stavby a řízení o odstranění stavby jsou dvě samostatná řízení, která jsou spolu těsně provázána. V každém řízení však stavební úřad zkoumá naplnění odlišných zákonných podmínek (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2013, č. j. 7 As 154/2012 – 26, dostupný na www.nssoud.cz). V řízení o odstranění stavby je stavební úřad oprávněn posuzovat pouze to, zda je stavba provedena bez rozhodnutí nebo opatření vyžadovaného stavebním zákonem nebo bez opatření nebo jiného úkonu toto rozhodnutí nahrazujícího anebo v rozporu s ním, a zda stavba nebyla dodatečně povolena. V tomto řízení stavební úřad nemá žádné diskreční oprávnění.
[19] V tomto směru je třeba také posuzovat relevantnost uplatněných kasačních námitek. Mimo výše naznačený zákonný rámec se zjevně ocitají tvrzení, která mohli stěžovatelé uplatňovat pouze v řízení o dodatečném povolení stavby, nikoli však proti rozhodnutí o odstranění stavby. Mezi tyto námitky lze podřadit téměř všechny kasační námitky stěžovatelů, zejména jejich tvrzení, že krajský soud nevzal v úvahu, že stavbu provedli v dobré víře, že k jejímu provedení mají příslušné oprávnění, nebo že stavba oplocení není v rozporu s veřejným zájmem, jelikož je v klidné lokalitě, a proto nenarušuje pohyb osob a vozidel. Tyto námitky mohli stěžovatelé uplatnit v řízení o dodatečném povolení stavby. Jak již správně připomněl i krajský soud a žalovaný, možnosti soudního přezkumu správních rozhodnutí týkajících se dodatečného povolení stavby stěžovatelé nevyužili.
[20] Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelů, že výklad krajského soudu ohledně otázky, co je předmětem řízení o odstranění stavby, je příliš restriktivní. Krajský soud pouze respektoval zákonnou úpravu uvedenou v § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona a ustálenou judikaturu správních soudů, která se této otázky dotýká. Naopak by pochybil, pokud by v tomto řízení zohlednil námitky, které mohly být uplatněny a přezkoumány v jiném správním řízení (tedy v řízení o dodatečném povolení stavby), avšak v projednávané věci se míjejí s předmětem řízení, jímž je posouzení splnění zákonných podmínek pro odstranění stavby (a těmi jsou pouze absence příslušného povolení ve smyslu citovaného ustanovení stavebního zákona , nikoli snad jiné okolnosti uváděné stěžovateli).
[21] Krajský soud správně konstatoval, že stavba oplocení byla postavena bez příslušného povolení či jiného právně relevantního aktu stavebního úřadu a nebyla povolena ani dodatečně, a proto jsou splněny zákonné podmínky pro odstranění stavby tak, jak je předpokládá § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona .
[22] Stejně tak nebyl důvod, aby se krajský soud odchýlil od dosavadní judikatury, která posuzovala relevantnost námitky o postupu správních orgánů v rozporu se zásadou proporcionality v řízení o odstranění stavby. V již zmiňovaném rozsudku č. j. 5 As 108/2013 – 33, Nejvyšší správní soud také posuzoval zákonnost rozhodnutí o nařízení odstranění stavby – oplocení. Konstatoval, že „[n]ámitky stěžovatelů ohledně zásad proporcionality a oprávněného očekávání nejsou proto v nyní posuzované věci relevantní, neboť v rámci řízení o odstranění stavby je podstatné pouze to, zda stavba byla provedena bez rozhodnutí či opatření vyžadovaného stavebním úřadem.“
[23] Důvodem pro odchýlení se od citované judikatury nemůže být ani tvrzená dobrá víra při stavbě oplocení. Ve stejném rozhodnutí totiž Nejvyšší správní soud uvedl, že „[p]okud jde o tvrzenou dobrou víru, nelze tento pojem vykládat tak, jak to činí stěžovatelé; dobrá víra (a s tím spojená ochrana nabytých práv a oprávněných zájmů) dle ustanovení § 2 odst. 3 správního řádu se totiž nezakládá na neznalosti zákona, ale souvisí zejména s principem presumpce správnosti veřejnoprávních aktů, v případě správního řádu tedy jak rozhodnutí, tak i ostatních úkonů správních orgánů, které jsou výsledkem postupů dle správního řádu ; týká se tedy zejména otázky uplatnění mimořádných opravných prostředků a nepřípustnosti retroaktivity právních předpisů.“ Podstatné tedy je, že ve prospěch stěžovatelů v nyní projednávané věci (stejně jako stěžovatelů v judikovaném případě) nesvědčila žádná rozhodnutí ani obdobný akt orgánu veřejné moci (popř. právní předpis), ze kterých by mohli odvozovat svou dobrou víru při stavbě oplocení.
[24] Dobrá víra není ryze subjektivní kategorie, ale musí být posuzována objektivně a vzhledem ke všem okolnostem. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, č. j. 1 As 94/2011 – 102, platí, že „[p]od pojmem dobrá víra je v tomto případě nutno chápat objektivně posuzované vědomí jedince o souladu jednání s právem. Jinými slovy, dobrá víra jako nezaviněná nevědomost chrání jedince, který se zřetelem ke všem okolnostem nevěděl a ani nemohl vědět, že určitý stav je v rozporu s právem“ (zdůraznění bylo přidáno). Jestliže v době zbudování stavby existující územní plán jednoznačně označoval oplocený pozemek za veřejné prostranství (což stěžovatelé nezpochybňují), nelze z jeho neznalosti dovozovat jejich dobrou víru v právním slova smyslu. Jakkoli může být lidsky pochopitelné, že stěžovatelé o obsahu územního plánu nevěděli, významné je, že mohli a měli vědět, že jejich stavba je protiprávní.
[25] Dále je též třeba přisvědčit krajskému soudu, že stěžovatelé mohli uplatnit své věcné námitky v řízení o dodatečném provedení stavby. Nejvyšší správní soud souhlasí, že pokud tak neučinili, musí nyní nést případné nepříznivé následky své předchozí pasivity, mimo jiné i s ohledem na zásadu vigilantibus iura scripta sunt, kterou správně zmiňuje krajský soud v odstavci 31 napadeného rozsudku.
[26] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl ji za podmínek vyplývajících z § 110 odst. 2 , věty druhé s. ř. s. s. ř. s.
[27] O nákladech řízení o kasační stížnosti mezi účastníky rozhodl Nejvyšší správní soud dle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, proto jim právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný, kterému však v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků. Osobám zúčastněným na řízení Nejvyšší správní soud neuložil žádné povinnosti, pro přiznání náhrady nákladů řízení tak v jejich případě nejsou splněny podmínky podle § 60 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. (za použití § 120 s. ř. s. s. ř. s. ).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2018
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu