Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
55 Az 2/2018 - 26.pdf
PDF · 0 B
No categories available
55 Az 2/2018 - 26
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci
žalobce: X
státní příslušnost Ukrajina
t. č. bytem v ČR X
proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky
sídlem Praha 7, Poštovní schránka 21/OAM,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2018, č. j. OAM-613/ZA-ZA11-ZA19-2018
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Vymezení věci
1. Žalobou doručenou dne 10. 10. 2018 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2018, č. j. OAM-613/ZA-ZA11-ZA19-2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“), které nabylo právní moci dne 2. 10. 2018 a kterým byla jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany shledána na základě § 10a písm. b) zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu (dále jen „zákon o azylu “) nepřípustnou a řízení o této žádosti bylo podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno. Současně bylo rozhodnuto, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, (dále jen „Nařízení Dublin III.), je Polská republika.
2. Žalobce namítá porušení několika zákonných ustanovení, mezi nimi i § 3 zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád správní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád správní řád “), neboť žalovaný dostatečně nezjistil stav věci. Žalobce konstatuje, že splňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu a jeho žádost proto neměla být vyhodnocena jako nepřípustná a řízení nemělo být tudíž zastaveno. Žalovaný měl rovněž nedostatečně vyhodnotit možnost udělení mezinárodní ochrany, humanitárního azylu, podle § 14 zákona o azylu .
3. Žalobce dále namítá porušení ustanovení § 2 odst. 1 , § 50 odst. 4 a § 68 správního řádu , a rovněž porušení čl. 4 odst. 1 a 2, a čl. 17 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Nařízení Dublin III“) a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který by byl porušen v případě přemístění žalobce do Polska.
4. Žalobce si nepřeje být přemístěn do Polska, kde nemá žádnou rodinu, ani zázemí, neboť na území České republiky žije žalobcův bratr. Žalobce žádá o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky, neboť na Ukrajině probíhá ozbrojený konflikt, kterého se žalobce nechce účastnit. V minulosti však byl předvolán k vojenské službě. Žalobce se obává špatného zacházení ze strany Polska a rovněž se obává, že jeho žádost by nebyla v Polsku řádně vyhodnocena. Žalobce žádá, aby bylo azylové řízení předáno České republice z humanitárních důvodů podle čl. 17 Nařízení Dublin III.
Vyjádření žalovaného
5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. S obsahem žalobních námitek nesouhlasí a trvá na správnosti napadeného rozhodnutí. Žalobce byl v okamžiku, kdy učinil prohlášení o mezinárodní ochraně na území České republiky, držitelem dlouhodobého víza č. x vydaného Polskou republikou a Polská republika je současně příslušná k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Žalovaný neshledal žádné důvody pro aplikaci čl. 17 Nařízení Dublin III, neboť podstatou tohoto článku jsou humanitární důvody pro sloučení rodiny či kulturní důvody. Skutečnost, že se na území České republiky nachází bratr žalobce, nelze považovat za legitimní důvod pro setrvání na území České republiky, navíc Česká republika není příslušná k posouzení žádosti žalobce. Námitky žalobce stran ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny považuje žalovaný za irelevantní, jestliže napadené rozhodnutí neřešilo věcně důvody žádosti žalobce, ale pouze příslušnost státu k věcnému posouzení žádosti.
Obsah správního spisu
6. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti.
7. Z předávacího protokolu ze dne 13. 7. 2018, č. j. bylo zjištěno, že žalobce vstoupil na území České republiky dne 10. 3. 2018 z Polské republiky. Přílohu tvoří žádost o udělení mezinárodní ochrany v ruském jazyce. Dne 19. 7. 2018 byly žalobcem poskytnuty údaje k žádosti o mezinárodní ochranu, jako důvody žádosti žalobce uvedl, že na východě Ukrajiny probíhá válka, žalobce nemá vojenské vzdělání, přesto je předvoláván do armády. Chce však oficiálně pracovat, aby vydělal peníze na úhradu operace nemocné matky. Žalobce dále uvedl, že nikdy nebyl politicky aktivní, dne 21. 12. 2017 obdržel polské vízum s platností od 20. 1. 2018 do 6. 10. 2018, o mezinárodní ochranu dosud nežádal.
8. Téhož dne 19. 7. 2018 byl s žalobcem proveden pohovor k žádosti o mezinárodní ochranu, o kterém byl sepsán protokol. Žalobce uvedl, že si Českou republiku vybral kvůli svému původu, neboť jeho děd pocházel z České republiky. Žalobce neměl v plánu pracovat v Polsku na udělené cestovní vízum Polské republiky, neboť měl předjednáno, že bude na základě tohoto víza pracovat v ČR. Prvně byl žalobce zadržen v lednu 2018 asi po týdnu pobytu v ČR, kdy si neuvědomil, že pracuje v České republice nelegálně. Podruhé byl zadržen v červnu 2018 a to již měl povědomí o nelegálnosti svého pobytu na území. Proto přišel do Zastávky požádat o azyl. V Polsku nikdy neměl potíže se státními orgány a v ČR ani v Evropě nemá žádné příbuzenské vazby. Dne 19. 7. 2018 žalobce správnímu orgánu doložil zdravotní zprávu o zdravotním stavu jeho matky.
9. Přes výzvu k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí v řízení o udělení mezinárodní ochrany se žalobce ke správnímu orgánu nedostavil.
10. Ve správním spise je dále založena zpráva žalovaného s označením „Polsko – Informace OAMP, 8. ledna 2018 – Azylový systém: Řízení o mezinárodní ochraně, pobytová střediska, dublinský systém“, která pojednává o podmínkách řízení o udělení mezinárodní ochrany na území Polska.
11. Žalovaný následně přistoupil k vydání žalobou napadeného rozhodnutí, přičemž rozhodl tak, že žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná. Žalovaný dospěl k závěru, že v okamžiku, kdy žalobce učinil na území České republiky prohlášení o mezinárodní ochraně, byl držitelem dlouhodobého víza č. 011345566 vydaného Polskou republikou. Bylo tudíž nezbytné aplikovat kritéria dané článkem 12 Nařízení Dublin III. Dne 19. 7. 2018 žalovaný požádal Polskou republiku o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu a dne 30. 7. 2018 obdržel žalovaný informaci, že Polská republika svoji příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu uznala. Žalovaný se následně zabýval tím, zda v případě Polské republiky může docházet k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, jež by mohly představovat rizika nelidského či ponižujícího zacházení. Žádné takové závěry však zjištěny nebyly a na úrovni Evropské unie nebylo vydáno žádné závazné stanovisko, které by deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věcech mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Polské republice. Z pramenů, z nichž žalovaný vycházel, vyplývá, že Polská republika je považována za bezpečnou zemi původu a žalobci zde nehrozí žádné perzekuce, či nelidské zacházení ve vztahu k vedení řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. Podle § 10a písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k jejímu posouzení příslušný jiný členský stát EU. Je-li žádost shledána jako nepřípustná, správní orgán řízení o ní zastaví, což žalovaný svým rozhodnutím učinil.
Právní hodnocení soudu
12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “), v mezích daných žalobními body. O žalobě bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle § 51 odst. 1 věty druhé s. ř. s. s. ř. s. , neboť žalovaný s takovým postupem vyjádřil souhlas a žalobce nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním, takže se má za to, že souhlas udělil, když byl o tomto následku ve výzvě výslovně poučen.
13. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
14. Napadeným rozhodnutím byla žalobcova žádost o udělení mezinárodní ochrany podle § 10a písm. b) zákona o azylu označena jako nepřípustná s odůvodněním, že příslušným státem k posouzení podané žádosti je Polská republika, a řízení bylo zastaveno dle § 25 písm. i) zákona o azylu .
15. Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.
16. Podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný stát vázaný přímo použitelným předpisem Evropské unie.
17. Příslušnost jediného členského státu k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je zakotvena v čl. 3 Nařízení Dublin III., podle kterého posuzují členské státy jakoukoliv žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoliv z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.
18. V čl. 12 odst. 2 Nařízení Dublin III. se stanoví, že pokud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil, ledaže bylo vízum uděleno jménem jiného členského státu v rámci ujednání o zastupování podle článků 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech. V tom případě je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný zastupovaný členský stát.
19. Bylo zjištěno, že žalobce byl v okamžiku, kdy požádal o mezinárodní ochranu na území České republiky, držitelem dlouhodobého víza č. 011345566 vydaného Polskou republikou dne 21. 12. 2017 ve Winnica s platností od 10. 1. 2018 do 6. 10. 2018 s možností vícenásobného vstupu a maximální délkou pobytu 180 dní.
20. Skutečnost, že žalobce v době podání žádosti o mezinárodní ochranu disponoval platným polským vízem, byla hlavním východiskem správního orgánu pro jím zvolený postup spočívající v označení žádosti o mezinárodní ochranu za nepřípustnou. Žalovaný tudíž postupoval v souladu s Nařízením Dublin III, když shledal, že státem příslušným k vyřízení žádosti žalobce je Polská republika.
21. Žaloba svými námitkami směřuje především do systémových nedostatků v polském azylovém systému. Povinnost zkoumat případnou existenci takových nedostatků zakotvuje čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec Nařízení Dublin III., na což navazuje i judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 – 27).
22. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval případnými systémovými nedostatky v rámci polského azylového řízení, což je zachyceno na stranách 4 – 5 napadeného rozhodnutí. Ohledně námitek žalobce stran špatného zacházení a nedostatečného vyhodnocení jeho azylové žádosti v Polsku uvádí krajský soud, že je nepovažuje za opodstatněné. Žalovaný dospěl k závěru, že polský azylový systém netrpí systémovými nedostatky, přičemž vycházel mimo jiné z informace ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (OAMP) ze dne 8. 1. 2018, v níž jsou popsány podmínky vedení příslušných azylových řízení, stejně tak i fungování azylových zařízení. Tento dokument je součástí správního spisu. V této souvislosti žalovaný dále konstatoval, že na úrovni Evropské unie ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy EU nebo Rady Evropy, které by deklarovalo systémové nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Polské republice, jež by dokonce měly dosahovat rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listin y základních práv Evropské unie. Stejně tak ani Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nevydal žádné stanovisko, které by obsahovalo pokyn zdržení se transferů žadatelů o mezinárodní ochranu do Polské republiky, jak to učinil například v případě Řecka. Žalovaným byl učiněn závěr, že žalobci v Polské republice nehrozí nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení azylového řízení. Polská republika je členským státem Evropské unie, který dodržuje smlouvy o lidských právech a základních svobodách. Krajský soud se tudíž ztotožnil se závěry žalovaného a obavy žalobce jsou tudíž v tomto ohledu zcela bezpředmětné. Nelze rovněž opomenout tu skutečnost, že žalobce své obavy stran systémových nedostatků nepodložil žádným relevantním důkazem.
23. Žalovaný s ohledem na shora uvedené požádal dne 19. 7. 2018 Polskou republiku o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, kterou žalobce podal v České republice ve smyslu Nařízení Dublin III. a dne 30. 7. 2018 obdržel informaci, že Polská republika uznala svoji příslušnost k posouzení žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu podle čl. 12 odst. 2 Nařízení Dublin III.
24. Žalovaným bylo ve světle všech výše uvedených okolností shledáno naplnění podmínek ustanovení § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu , přičemž žádost o udělení mezinárodní ochrany podanou žalobcem na území České republiky posoudil žalovaný jako nepřípustnou. Jelikož byla naplněna i podmínka § 25 písm. i) zákona o azylu , žalovaný řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil.
25. Krajský soud neshledal porušení § 3 ani § 50 odst. 4 správního řádu , neboť žalovaný správní orgán zjistil stav věci bez důvodných pochybností, o čemž jsou ve správním spise založeny veškeré podklady. Žalovaný vycházel z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v němž žalobce uvedl okolnosti svého nelegálního pobytu na území České republiky, stejně jako ekonomické důvody, které ho k pobytu na území České republiky motivovaly. Dále žalovaný vycházel z informace OAMP z 8. 1. 2018 o polském azylovém systému, v níž je podrobně zachycen průběh azylového řízení na území Polské republiky, včetně relevantních zákonných ustanovení a odkazu na dublinský systém. Krajský soud považuje nashromážděné důkazy za dostatečné k vydání napadeného rozhodnutí a závěry v rozhodnutí učiněné považuje krajský soud za přezkoumatelné.
26. Krajský soud neshledal porušení § 10a písm. b) , § 25 písm. i) , § 12 ani § 14 zákona o azylu . Žalobce neprokázal, že by byl osobou ve smyslu § 12 zákona o azylu , tedy že by byl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo že by měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má.
27. Krajský soud rovněž neshledal porušení § 68 správního řádu , neboť má za to, že napadené rozhodnutí splňuje veškeré zákonem kladené požadavky a je řádně odůvodněno. Nadto žalobce neuvedl žádné konkrétní pochybení, pro které spatřuje porušení § 68 správního řádu a není povinností krajského soudu tyto okolnosti za žalobce domýšlet. Obdobně žalobce nevymezil, v čem spatřuje porušení čl. 4 odst. 1 a 2 Nařízení Dublin III., přičemž krajský soud žádné takové pochybení neshledal.
28. Stran porušení čl. 17 odst. 1 Nařízení Dublin III. uvádí krajský soud následující. Podle znění tohoto ustanovení může každý členský stát odchylně od čl. 3 odst. 1 Nařízení Dublin III. posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených Nařízením Dublin III není státem příslušným k vedení řízení o takové žádosti. Na aplikaci tohoto článku však není právní nárok, neboť jde o oprávnění členského státu, nikoliv povinnost, rozhodnout se posoudit žádost o mezinárodní ochranu, i když k jejímu posouzení není členský stát příslušný. Užití tohoto ustanovení tudíž není právně vynutitelné. Žalovaný není povinen aplikovat toto diskreční ustanovení a není ani povinen jakkoliv zdůvodňovat, proč toto ustanovení neaplikoval. Žalovaný v řízení o udělení mezinárodní ochrany rozhoduje o veřejném subjektivním právu žadatele o mezinárodní ochranu, je-li k tomu příslušný podle právních předpisů evropského azylového práva. Příslušnost je tedy podmínkou pro vedení řízení a v případě, že příslušnost státu k posouzení žádosti není dána, musí být řízení zastaveno, jako tomu bylo v předmětné věci.
29. Krajský soud se neztotožňuje ani s tvrzením žalobce o tom, že v případě jeho přemístění do Polska dojde k porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak bylo pojednáno výše, žalovaný neshledal jakoukoliv hrozbu nelidského zacházení ze strany polských orgánů a domněnky o případném porušení čl. 3 Úmluvy jsou tudíž irelevantní.
30. Krajský soud poznamenává, že žalobce by mohl využít jiné možnosti stanovené v zákoně č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců, jejichž prostřednictvím lze pobyt na území České republiky legalizovat za situace, že je pobyt žalobce na území České republiky motivován spíš ekonomickými zájmy, než obavami o svou bezpečnost. Pro účely legalizace pobytu na území České republiky není možné zneužívat zvláštní institut mezinárodní ochrany, který je svou povahou institutem zcela mimořádným, a který lze využívat pouze v případech, kdy jsou jednoznačně naplněny podmínky stanovené zákonem.
31. S ohledem na shora uvedené dospěl krajský soud k závěru, že žalobní námitky nejsou důvodné, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. jako nedůvodnou zamítnul.
32. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 , věty první s. ř. s. s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal
poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
České Budějovice 29. listopadu 2018
Mgr. Helena Nutilová v. r.
samosoudkyně
Shodu s prvopisem potvrzuje J. P.