Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 A 25/2017 - 65

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Aleše Sabola a soudců

Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové ve věci

žalobce: Lesy České republiky, s. p., IČO 421 96 451

se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19,

proti

žalovanému: Ministerstvo dopravy, IČO 660 03 008

se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, P. O. Box 9, Praha 1,

za účasti: Správa železniční a dopravní cesty, IČO 709 94 234

se sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1,

o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 23. 11. 2016, č. j.: 49/2016 - 130/SPR/3,

takto:

I. Rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 23. 11. 2016, č. j.: 49/2016-130/SPR/3, se ruší a

věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci náhradu

nákladů řízení ve výši 3 000 Kč.

Odůvodnění:

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 11. 2016, č.j.

49/2016-130/SPR/3, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Drážního úřadu

(dále také jako „úřad“) ze dne 12. května 2016, č.j. DUCR-29475/16/Ho (dále také jako

„prvostupňové rozhodnutí“), jehož výrokem byla žalobci podle § 10 odst. 1 zákona č.

, o dráhách (dále také jako „zákon o dráhách“), uložena povinnost provést

nezbytná opatření k odstranění vzniklého zdroje ohrožení dráhy, a to odstranit všechny

stromy rostoucí na pozemku p.p.č. 1325/1, k. ú. 705250 Nová Role, obec 555398 Nová Role,

Shodu s prvopisem potvrzuje Z. L.

2

okres Karlovy Vary, které svojí výškou a dopadovou vzdáleností mohou ohrozit provoz na

regionální dráze Karlovy Vary dolní nádraží – Potůčky, a to v mezistaničním úseku Nová Role

– Nejdek, v žel. km 13,100 – 14,100, vlevo i vpravo podél trati, přičemž odstranění stromů

bude provedeno za součinnosti provozovatele dotčené železniční dráhy, tj. Správy železniční

dopravní cesty, s.o., oblastního ředitelství Ústí nad Labem, se sídlem Železničářská 1386/31,

400 03 Ústí nad Labem (dále také jako „SŽDC“). Veškeré kroky při odstraňování ohrožení

dráhy pak byl žalobce povinen projednat s výše uvedeným provozovatelem dráhy.

2. V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný odkázal na nález Ústavního soudu č. 144/2002

Sb. ze dne 6.3.2002. Z nálezu dovodil, že drážní úřad musí nařídit odstranění nebezpečí pro

dráhu v celém rozsahu vyžadovaném veřejným zájmem na bezpečném a plynulém

provozování dráždí dopravy. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2.4.2014, sp.zn. 25 Cdo

2358/2013 pak současně plyne, že takovým nebezpečím může být i zdravý strom. Zejména

pak jde o stromy, které s ohledem na svou výšku a vzdálenost od průjezdného profilu dráhy

jsou schopny způsobit mimořádnou událost ve smyslu § 49 zákona o dráhách. Z uvedeného

nálezu Ústavního soudu pak vyplývá, že stav, kdy v důsledku jednání vlastníka, ať ve formě

konání či opomenutí, na jeho pozemku vyroste strom představující pro provoz dráhy

nebezpečí, je stavem protiprávním. Otázka hospodářského plánu lesního hospodáře není

v tomto ohledu relevantní. Podle § 10 odst. 1 zákona o dráhách správní úřad nerozhoduje o

škodě či odpovědnosti z ani, nýbrž o odpovědnosti za vznik nebezpečí pro dráhu.

3. Žalobce v žalobě namítl, že napadené rozhodnutí používá nelogickou argumentaci, která

popírá úpravu odstranění zdroje ohrožení obsaženou jednak v zákoně č. 289/1995, lesní

zákon, jednak v zákoně o dráhách. Ze strany žalovaného nebyl předložen žádný důkaz, který

by svědčil o zavinění žalobce, jež by způsobilo ohrožení bezpečnosti provozu železnice.

Žalobce na předmětných pozemcích hospodaří podle platného lesního hospodářského plánu,

který je napadeným rozhodnutím v podstatě označen za nezákonný. Žalobce nesouhlasil s

interpretací nálezu Ústavního soudu č. 144/2002 Sb. provedenou žalovaným. Zejména

nesouhlasil se závěrem, že nález vyvodil objektivní odpovědnost vlastníků pozemku v okolí

železniční dráhy za případný vznik škody na zdraví a majetku s tím, že v souvislosti s touto

odpovědností je spojena povinnost hradit náklady provedených opatření, a to bez ohledu na

zavinění.

4. Žalovaný z odůvodnění uvedeného nálezu citoval pouze účelově zkrácené pasáže, opomněl

tak například skutečnost, že Ústavní soud v nálezu ve vztahu k náhradě nákladů a škod

vzniklých nezbytnými opatřeními k odstranění zdroje ohrožení dráhy zdůraznil nutnost

postupu dle principu přiměřenosti, přičemž zásadní význam má v tomto ohledu § 419 zák. č.

, (dále také jako „starý “), který stanoví, že

kdo odvracel hrozící škodu má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů a na náhradu

škody, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v jehož zájmu jednal, a to nejvýše v rozsahu

odpovídajícím škodě, která byla odvrácena. Právo na náhradu takových výdajů přitom směřuje

i vůči tomu, v jehož zájmu daný subjekt jednal.

5. V návaznosti na výše uvedené namítl žalobce opomenutí důležité části odůvodnění citovaného

nálezu ÚS, a sice závěru, že § 10 zákona o dráhách postihuje případy, při nichž k ohrožení

provozu dráhy došlo činností nebo opomenutím majitele, resp. provozovatele zdroje

ohrožení, a tím porušení povinností vlastníka, přičemž jestliže tuto svou povinnost vlastník ke

dráze přilehlé nemovitosti opomenul, připadá podle § 10 zákona o dráhách drážnímu

správnímu úřadu, aby majiteli nebo provozovateli zdroje ohrožení jeho odstranění nařídil

s tím, že jestliže tak neučiní, rozhodl o odstranění zdroje ohrožení na jeho náklady.

Dovozování povinnosti nést náklady na příslušná opatření je na místě pouze tehdy, pokud

došlo ze strany vlastníka nemovitosti k porušení prevenční povinnosti. Žalobce

v posuzovaném případě nikdy neporušil prevenční povinnost, což dokládá skutečnost, že za

součinnosti SŽDC případné zdroje ohrožení železnice vždy odstranil. Na předmětných

Shodu s prvopisem potvrzuje Z. L.

3

pozemcích proběhla dne 25. 11. 2013 pochůzka za účasti zástupců SŽDC, byl přitom

vyhotoven zápis, ze kterého vyplývá, že žalobce se zavázal v letech 2014-2020 provést

odstranění stromů představujících ohrožení pro dráhu, plošné kácení však bylo vyloučeno.

6. Žalovaný v rámci výkladu výše uvedeného nálezu nereflektoval změnu právní úpravy, ke které

v mezidobí došlo, kdy ustanovení – 420 starého byla nahrazena §

2900 a násl. , , přičemž judikaturou i právní teorií je

přijímán závěr, že aplikační rozsah nových ustanovení je užší, neboť prevenční povinnost se

ukládá pouze při konání, tedy aktivním jednání subjektu a stíhá subjekt jen tehdy, vyžadují-li to

okolnosti případu nebo zvyklost soukromého života. Podstatným pro projednávaný případ je

zejména , podle něhož se provozovatel dopravy může

zprostit povinnosti k náhradě škody jen tehdy, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při

vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat jen tehdy, pokud škoda nebyla způsobena

okolnostmi, které mají původ v provozu.

7. Není správný výklad, podle kterého by vlastník lesa, resp. lesního pozemku, odpovídal jinému

za škody, které vzniknou v důsledku prosté existence lesa. Tomu odpovídá i např. stanovená

povinnost vlastníků nemovitostí sousedících s lesem činit na svůj náklad nezbytná opatření

zabezpečující jejich majetek před případnými škodami, které mohou být způsobeny „vyšší

mocí“, jako např. sesuv půdy nebo pád stromů z lesních pozemků. Rozsah a způsob

zabezpečovacích opatření poté stanoví orgán stání správy lesů, v daném případě drážní úřad,

přičemž povinnost odstraňovat zdravé stromy z žádného zákona nevyplývá.

8. Nezákonnost napadaného rozhodnutí pak žalobce spatřoval v nedání možnosti vyjádřit se ke

všem podkladům rozhodnutí před jeho vydáním, v nevykonatelnosti napadeného rozhodnutí

z důvodu jeho neurčitosti, kdy nevymezuje přesný rozsah nařízené těžby, přičemž potenciální

nebezpečí může představovat např. i strom na svahu vzdálený od dráhy 100 m, a proto není

jasné, zda i takový strom má být pokácen či nikoliv.

9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce se nikterak nevypořádal s argumentací

obsaženou v napadeném rozhodnutí, a sice že pokud by jí bylo dáno za pravdu, znamenalo by

to, že lesní pozemky v sousedství dráhy podléhají z hlediska § 10 zákona o dráhách jinému

režimu, než ostatní pozemky. Žalovaný zdůraznil, že § 22 lesního zákona ve svém rozhodnutí

neopomenul, avšak aplikační přednost má v daném případě § 10 zákona o dráhách, neboť

opačný postup by znamenal rozpor s , podle kterého správní orgán

dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem

daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných

případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Žalovaný dále upozornil, že v daném případě se

nejedná pouze o ochranu práv vlastníka pozemku sousedícího s lesem, jako v případě § 22

lesního zákona, ale zejména o ochranu práv třetích osob na dráze, a to zejména jejich života a

zdraví. Nadto žalovaný zdůraznil, že § 10 zákona o dráhách byl přijat později, než § 22 lesního

zákona, a proto je třeba postupovat v souladu se zásadou lex posterior derogat legi priori.

10. Veřejný zájem na bezpečném a plynulém provozu drážní soustavy, resp. na ochraně života a

zdraví osob na dráze vyžaduje, aby stromy představující nebezpečí pro uvedené hodnoty byly

preventivně odstraněny. Předmětné stromy představovaly ohrožení už jen tím, že vzhledem ke

své výšce a vzdálenosti od trati by v případě svého pádu zasáhly do trati, a pokud by se tak

stalo bezprostředně před jedoucím vlakem, způsobily by újmu na životě či zdraví osob ve

vlaku. Odpovědnost za skutečnost, že takové stromy na pozemku žalobce vyrostly, přitom

nese pouze žalobce, který ostatně nikterak nerozporuje, že stromy na předmětném pozemku

takto vyrůst nechal, čímž je prokázána jeho odpovědnost za uvedený stav. Odpovědnost

vlastníka pozemku sousedícího s železnicí je dle § 10 zákona o dráhách založena jak konáním,

tak opomenutím, přitom je irelevantní, zda žalobce na pozemku hospodaří v souladu s lesním

hospodářským plánem či nikoliv. Výjimkou z uvedené odpovědnosti jsou pouze přírodní vlivy

Shodu s prvopisem potvrzuje Z. L.

4

coby vlivy, které vlastník pozemku sousedícího s dráhou nemůže nikterak ovlivnit, což ovšem

není posuzovaný případ.

11. Ohledně náhrady nákladů spojených s odstraněním nebezpečných stromů žalovaný uvedl, že

tato problematika je upravena samotným § 10 zákona o dráhách, a není proto třeba zabývat se

úpravou obsaženou v . Bylo by nesmyslné, aby žalobci byly náklady na

vykácení stromů uhrazeny, když tato nebezpečí pro dráhu způsobil svým postupem

přinejmenším ve formě opomenutí. Povinnost odstranit jakýkoliv (i zdravý) strom, který

představuje nebezpečí pro dráhu, plyne přímo z § 10 zákona o dráhách. Žalovaný rovněž

odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. , ve

kterém Nejvyšší soud dovozuje, že ohrožením pro dráhu může být i zdravý strom.

12. Jde-li o neumožnění vyjádřit se ke všem podkladům rozhodnutí, žalobce nespecifikoval, jak

byla jeho práva postupem správního orgánu zasažena, z tohoto pohledu se jeví tvrzení žalobce

jako účelové. Je sice pravdou, že prvostupňový správní orgán žalobce formálně nevyzval, aby

se k podkladům pro rozhodnutí vyjádřil dle § 36 odst. 3 s. ř., avšak vzhledem k tomu, že

žalobce své stanovisko k podkladu rozhodnutí fakticky vyjádřil již v protokolu o kontrole a

dále svého práva vyjádřit se již nevyužil a následně se v odvolání od svého stanoviska nikterak

neodchýlil, je tento žalobní bod formalismem. Pokud lze absenci výzvy dle § 36 odst. 3 s. ř.

vůbec považovat za procesní vadu, pak rozhodně nikoliv takovou, aby mohla mít vliv na

zákonnost vydaného správního rozhodnutí.

13. Ve vztahu k žalobní námitce nedostatečné konkrétnosti výroku prvostupňového rozhodnutí

navrhl žalovaný v této části žalobu odmítnout pro nepřípustnost dle ,

neboť tuto námitku žalobce neuvedl ve svém odvolání, a tedy nevyužil všechny opravné

prostředky poskytnuté mu zákonem. Jinak je tento žalobní bod také neopodstatněný, neboť

žalobce má jako předmět svého podnikání zajišťování provádění činností zabezpečujících

optimální plnění všech funkcí lesů, pročež jednoznačně disponuje dostatečnou odborností,

aby mohl určit, které stromy na předmětném pozemku mohou ohrozit provoz na regionální

dráze. Obdobně je nepřípustné ve smyslu tvrzení žalobce, že byly

porušeny zásady správního řízení. Nad rámce toho žalovaný podotkl, že neshledal porušení

žádné z uvedených zásad správního řízení. Žalovaný navrhl, aby byla žaloba zamítnuta, resp.

v částech odmítnuta jako nepřípustná.

14. Soud dle přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení předcházející

jeho vydání v rozsahu žalobních bodů, a to podle skutkového a právního stavu ke dni vydání

napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

15. Ve vztahu k žalobní námitce neurčitosti a nevykonatelnosti prvostupňového rozhodnutí se

soud předně neztotožnil s názorem žalovaného, že žaloba by měla být v rozsahu této námitky

odmítnuta. Odmítnutí žaloby pro její nepřípustnost spočívající v nevyčerpání opravných

prostředků ve správním řízení přichází do úvahy při nepodání opravného prostředku

předpokládaného procesním předpisem. Takový stav v daném případě nenastal, přitom lze

doplnit, že obecně lze v žalobě lze uvést i žalobní body nové, v opravném prostředku

podaném v rámci správního řízení nenamítané. Jde-li pak o žalobní bod samotný, pak lze

konstatovat, že z prvostupňového rozhodnutí je patrné, jaké stromy mají být odstraněny.

Vykácen přitom nemá být stejně široký pruh kolem dráhy, naopak je nezbytné rozlišovat profil

okolí dráhy tak, aby mohlo být aplikováno dostatečně určité kriterium dopadové vzdálenosti

stromů do dráhy. Námitku neurčitosti výroku soud shledal nedůvodnou, neboť z výroku

rozhodnutí je dostatečně zřejmé, jaké stromy jsou rozhodnutím dotčeny.

16. Mezi žalobcem a žalovaným je dále spor o to, zda je v souladu se zákonem uložení povinnosti

pokácet všechny stromy představující potenciální nebezpečí pro dráhu, dále pak spor o to, zda

případné nebezpečí pro dráhu vzniklo z důvodu jednání žalobce, a může mu tak být uloženo

provést stanovená opatření na svůj náklad.

Shodu s prvopisem potvrzuje Z. L.

5

17. Vlastnící nemovitostí sousedících s železnicí jsou při výkonu svých vlastnických práv omezeni

zejména existencí ochranného pásma dráhy, jehož hranice jsou vymezeny dle § 8 zákona o

dráhách. Způsoby omezení vlastnického práva jsou následně blíže určeny v § 9 a § 10 zákona

o dráhách.

18. Ustanovení § 10 zákona o dráhách ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí

ukládal vlastníkům nemovitosti v sousedství dráhy povinnost „strpět, aby na jejich pozemcích byla

provedena nezbytná opatření k zabránění sesuvů půdy, padání kamenů, lavin a stromů nebo jejich částí,

vznikne-li toto nebezpečí výstavbou nebo provozem dráhy nebo přírodními vlivy; vznikne-li toto nebezpečí z

jednání těchto vlastníků, jsou povinni učinit nezbytná opatření na svůj náklad. O rozsahu a způsobu

provedení nezbytných opatření a o tom, kdo je provede, rozhodne drážní správní úřad“.

19. Primárním předpokladem pro možnost postupu dle § 10 zákona o dráhách je existence

nebezpečí pro dráhu, v daném případě spočívající v tom, že na pozemku rostou stromy, které

mohou do dráhy spadnout a jejichž odstranění, které jednoznačně představuje zásah do

výkonu vlastnických práv žalobce, je opatřením, které splňuje požadavek nezbytného rozsahu

dle . V projednávaném případě byla prvotním impulsem pro vydání

rozhodnutí, že stromy musí být odstraněny, nehoda spočívající v najetí vlaku na překážku na

dopravní cestě dráhy, a to na vyvrácený strom. Následným šetřením SŽDC bylo zjištěno, že se

na pozemku žalobce v okolí železnice „nachází stromy (souvislý lesní porost), které jsou svým

vzrůstem a dopadovou vzdáleností zdrojem ohrožení dráhy“ (viz č.l. 1 správního spisu).

Součástí spisového materiálu je dále mapa a fotodokumentace předmětného úseku, nicméně

ze spisu nikterak nevyplývá, že by lesní porost byl podroben dalšímu zkoumání, zda jsou

stromy ve špatném stavu, či co bylo příčinou pádu dubu do dráhy vlaku. Nabízí se například

místní šetření dendrologa, či zadání vypracování znaleckého posudku znalci odpovídající

odbornosti. V projednávaném případě však nebyly stromy nijak zkoumány, pouze bylo

konstatováno, že jejich prostá existence představuje pro dráhu nebezpečí. Soud si v žádném

případě nepřivlasuje odborné dendrologické znalosti, avšak s ohledem na uvedené dospěl k

názoru, že byla porušena zásada materiální pravdy vyjádřená v § 3 s. ř., jelikož nebyl zjištěn

stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

20. V dalším postupu správního orgánu spočívající v nařízení odstranění všech stromů, které by

vzhledem ke své výšce a vzdálenosti od trati mohly do dráhy železnice spadnout, pak spatřuje

soud rovněž porušení § 2 odst. 3 s. ř., neboť správní orgán nezkoumal stav stromů a tedy ani

nemohl předložit přesvědčivou argumentaci směřující k závěru, že musí dojít k vykácení všech

těchto stromů. Opačný závěr by nutně vedl k absurdnímu důsledku, že musí být vykáceny

všechny stromy v okolí všech železnic v České republice, kde někdy došlo k pádu stromu do

kolejiště. V tomto ohledu tedy shledal soud žalobu jako důvodnou, neboť správní orgán

pochybil ve shromáždění důkazů a jejich následném vyhodnocení v takové míře, že zjištěný

skutkový stav nemůže být podkladem pro rozhodnutí. Argumentoval-li žalovaný v rozhodnutí

judikaturním závěrem, že nebezpečný může být i zdravý strom, pak je soud toho názoru, že

nelze paušálně na základě tohoto závěru dovozovat bez dalšího, že všechny zdravé stromy

jsou nebezpečné. K takovému zjištění je nutné zjistit další okolnosti, z nichž se nebezpečí

podává (morfologie terénu, stav podloží apod.); takové skutečnosti v řízení zjištěny nebyly.

21. Dále se soud zabýval otázkou, zda by v případě, kdy by připustil, že prostá existence stromů v

okolí železnice znamená nebezpečí pro životy a zdraví osob přepravujících se po dráze, bylo

takové nebezpečí zapříčiněno jednáním žalobce, a ten by tak byl povinen učinit nezbytná

opatření na svůj náklad. Zákon o dráhách v § 10 blíže nespecifikuje, zda má být jednání

vlastníků zaviněné, případně zda se má jednat o zavinění ve formě úmyslu či nedbalosti. V

kontextu a násl. může být navíc povinnost odstranění nebezpečí

na náklady žalobce založeno i pasivitou, tedy prostým opomenutím žalobce jednat dle

prevenční povinnosti. Z dokumentu „zápis ze společné pochůzky zástupců Lesy ČR a SŽDC“

vyplývá, že dne 25. 11. 2013 se uskutečnila společná obhlídka předmětné části dráhy, jejímž

Shodu s prvopisem potvrzuje Z. L.

6

předmětem bylo stanovení postupu spolupráce obou subjektů při přípravě těžby porostů za

účelem omezení rizik v důsledku pádu stromů do provozované dráhy. Žalobce se při této

příležitosti zavázal provést v letech 2014-2020 kácení stromů, které by svým pádem mohly

ohrozit drážní dopravu, avšak se zdůrazněním skutečnosti, že plošné vykácení není možné s

ohledem na lesní zákon. Podle tohoto zápisu žalobce v předchozích letech dle svého tvrzení

postupoval, a ve spolupráci se SŽDC vždy případný zdroj nebezpečí (například nezdravé

stromy) na své náklady odstranil. Pokud žalovaný nyní spatřuje jednání žalobce, v důsledku

kterého vzniklo nebezpečí pro dráhu, v tom že na pozemku žalobcem obhospodařovaném

vyrostly stromy, které by mohly spadnout do prostoru dráhy, pak lze opět konstatovat, že bez

zjištění konkrétních okolností, z nichž se nebezpečí pro dráhu podává, nelze po žalobci

vykácení lesa na jeho náklady požadovat. Soud považuje zejména s ohledem na výše citovaný

zápis ze společné pochůzky žalobce a SŽDC takový závěr za nepřípadný. Jak již bylo řečeno,

nebylo provedeno žádné zkoumání spadlého stromu, ani dalších stromů vyrostlých na

předmětném pozemku, a nelze tak uzavřít, že žalobce se o vzrostlé stromy nestaral,

nemonitoroval jejich stav, a porušil tak svou prevenční povinnost. Zároveň nelze bez dalšího

konstatovat hrozící nebezpečí pro provoz dráhy. Naopak je zřejmé, že SŽDC o existenci

stromů věděla a jejich plošné vykácení v roce 2013 nepožadovala. S ohledem na takový stav

soud shledal žalobní námitku týkající se subjektivní stránky žalobcova jednání důvodnou.

Opomenutí žalobce nebylo v řízení prokázáno, a i pokud soud připustí eventualitu, že všechny

stromy vymezené v prvostupňovém rozhodnutí musejí být vykáceny, pak za současné úrovně

skutkových zjištění nelze dle § 10 zákona o dráhách požadovat provedení stanoveného

opatření na náklady žalobce. Takový výklad by znamenal, jak správně žalobce namítá, že každý

vlastník lesa sousedícího s dráhou bez dalšího odpovídá za prostou existenci lesa a v případě,

že drážní úřad dospěje k závěru, že je třeba jej vykácet, pak bez dalšího zkoumání musí kácení

či další opatření provést na své náklady. Takový výklad § 10 zákona o dráhách soud považuje

za excesívní. Pokud by soud závěry žalovaného dovedl do důsledku, měly by být lesy v okolí

dráhy permanentně udržovány ve stavu bránícímu dopadu jakéhokoliv stromu do jejího

prostoru, takové požadavky však zákon na vlastníky lesa neklade.

22. Ohledně žalobní námitky, že žalobce neměl možnost vyjádřit se ke všem podkladům

rozhodnutí, se soud plně ztotožnil s argumentací žalovaného. Podle § 36 odst. 3 správního

řádu musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k

podkladům rozhodnutí. V posuzovaném případě bylo ze správního spisu zjištěno, že

prvostupňový správní orgán žalobce k vyjádření se k podkladům nevyzval. Nicméně ze spisu

rovněž vyplývá, že žalobkyně se k podkladům rozhodnutí vyjádřila v protokolu o kontrole,

kde uvedl, že nesouhlasí s plošným vykácením podél trati, které by bylo v rozporu s lesním

zákonem, uvedl ovšem, že v případě „nebezpečných“ stromů, je ochoten vyhovět žádosti

SŽDC a povolit jejich pokácení. Další vyjádření v průběhu správního řízení žalobce neposkytl,

nicméně z odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, jakož i z žaloby samotné je patrné, že

nadále zaujímá stejné stanovisko. Z uvedeného vyplývá, že fakticky se žalobce k podkladům

rozhodnutí měl možnost vyjádřit, byť správní spis postrádá výzvu k učinění takového kroku.

Procesní vada je tak nabývá formálního charakteru a nezákonnost rozhodnutí nezpůsobila.

23. Soud s ohledem na veškeré shora uvedené závěry dospěl k závěru, že skutkový stav, který vzal

správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění, a proto

postupoval dle a napadené rozhodnutí bez nařízení jednání zrušil a

věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení se správní orgány, nezvolí-li jiné

procesní řešení zahájeného správního řízení, doplní skutkový stav, jak je uvedeno výše, až poté

bude možné posoudit, zda je ve vztahu k žalobci možné postupovat podle § 10 zákona o

dráhách.

24. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn podle Žalobkyně měla ve věci

úspěch, soud jí přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 3000 Kč za zaplacený soudní poplatek.

Shodu s prvopisem potvrzuje Z. L.

7

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne

jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního

soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní

soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením

shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední

den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní

den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat

pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí

obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej

stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační

stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho

zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické

vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek

za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního

poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách:

www.nssoud.cz.

Praha 30. srpna 2018

Mgr. Aleš Sabol v. r.

předseda senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Z. L.