Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Azs 60/2018 - 46

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: D. D., zast. Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 12. 2015, čj. MV-93569-4/SO-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2018, čj. -62,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Vymezení věci

[1] Rozhodnutím ze dne 20. 5. 2015, čj. OAM-4113-14/TP-2015, Ministerstvo vnitra zamítlo podle ustanovení , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „ “) žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu, neboť podle něj nebylo potvrzeno splnění podmínek podle ustanovení zákona o pobytu cizinců.

[2] Žalovaná podané odvolání žalobce zamítla a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila.

[3] Žalobu proti napadenému rozhodnutí žalované Krajský soud v Brně zamítl. Krajský soud souhlasil se správními orgány, že žalobce nesplnil podmínky pro vydání povolení k trvalému pobytu podle § 87h zákona o pobytu cizinců. Žalobce podle nich nesplnil podmínku nepřetržitého přechodného pobytu na území v délce trvání pěti let; v období od 10. 5. 2014, kdy bylo pravomocně zastaveno řízení ve věci žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území, do 10. 7. 2014, kdy žalobce podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území, totiž podle nich pobýval na území bez platného pobytového oprávnění, čímž došlo k přerušení nepřetržitého přechodného pobytu na území.

II.

Argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalované

[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost co do obsahu opřel o důvody uvedené v , b) a d)

[5] Stěžovatel v posuzované věci nesouhlasil se správními orgány a s krajským soudem v tom, že nesplnil podmínky kladené na žadatele o povolení k trvalému pobytu ustanovením zákona o pobytu cizinců; podle něj ve svých ustanoveních nestanoví podmínku, podle níž by nepřetržitá doba přechodného pobytu měla být splněna bezprostředně před podáním žádosti či bezprostředně před vydáním rozhodnutí; k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2010, čj. -67. Závěr, z nějž plyne, že je-li splněna podmínka nepřetržitého pobytu cizince na území České republiky, pak není rozhodující, zda po jejím splnění došlo či nikoliv, ať již k faktickému, či pouze zákonem netolerovanému přerušení pobytu, lze podle stěžovatele vztáhnout také na nyní projednávanou věc, ačkoliv se jedná o jiný druh trvalého pobytu. Správní orgán prvního stupně i žalovaný proto měli posoudit splnění podmínky nepřetržitého pobytu nikoli pouze za posledních pět let před vydáním rozhodnutí, resp. před podáním žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, ale za celou dobu pobytu žalobce na území České republiky, a to bez ohledu na to, zda po splnění dané podmínky došlo k porušení nepřetržitosti pobytu. Stěžovatel nesouhlasil s krajským soudem v tom, že citovaný rozsudek nelze v dané věci uplatnit, neboť při aplikaci zákona o pobytu cizinců je na rozdíl od aplikace zákona o pobytu cizinců prokázat integraci cizince; oba druhy pobytu podle stěžovatele obsahují stejnou podmínku nepřetržitého pobytu.

[6] Krajský soud podle stěžovatele nezohlednil, že stěžovatel splňoval všechny zákonné podmínky pro vydání povolení k trvalému pobytu. V napadeném rozsudku podle něj pouze konstatoval, že stěžovatel v době podání žádosti nedisponoval žádným povolením k pobytu; podle stěžovatele však není zřejmé, na základě čeho učinil krajský soud tento závěr, neboť nemá oporu ve spisovém materiálu. Stěžovatel argumentoval, že ke dni podání žádosti měl povolení k dlouhodobému pobytu, jak bylo patrné z kopie cestovního dokladu pořízené správním orgánem prvního stupně. Stěžovatel považoval napadený rozsudek v tomto ohledu za nepřezkoumatelný.

[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázala na své písemné vyjádření k žalobě ze dne 22. 1. 2016 a na obsah spisového materiálu; ztotožnila se s tím, jak věc posoudil krajský soud, který podle ní věc řádně a přezkoumatelným způsobem posoudil.

III.

Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[8] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněných námitek, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [ a 4 ].

[9] Kasační stížnost není důvodná.

[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí soudu, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatelka nenamítala, tedy z úřední povinnosti (srov. ) Má-li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.

[11] Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. -130, publikováno ve Sb. NSS č. 7/2004). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. -75, publikováno ve Sb. NSS č. 3/2004), nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, čj. -73, publikováno ve Sb. NSS č. 3/2006, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, čj. -74).

[12] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že krajský soud neodůvodnil, jak dospěl k závěru, podle něhož stěžovatel v době podání žádosti nedisponoval žádným povolením k pobytu.

[13] Krajský soud při posouzení otázky, zda stěžovatel splnil podmínky stanovené ustanovením § 87h odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč se přiklonil ke stejnému závěru, jako správní orgány obou stupňů. Argumentaci stěžovatele, podle níž není zřejmé, na základě čeho učinil krajský soud závěr o tom, že stěžovatel „v době podání žádosti nedisponoval žádným povolením k pobytu“, nelze přijmout. Krajský soud vycházel jak z obsahu správního spisu, tak z odůvodnění rozhodnutí obou správních orgánů. Z nich je přitom zjevné, že stěžovatel pozbyl pobytové oprávnění po nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení řízení dne 10. 5. 2014; skutečnost tedy oporu ve spise má. Nic na tom přitom nemůže změnit ani stěžovatelovo tvrzení, že oprávněním k pobytu v době podání žádosti disponoval; to dovozuje z toho, že „ke dni podání žádosti disponoval povolením k pobytu, a to povolením k pobytu dlouhodobému X“, k čemuž odkazuje na kopie cestovního dokladu. Tzv. překlenovací štítek (osvědčení o oprávnění k pobytu) vydává Ministerstvo vnitra České republiky cizinci v případě, pokud požádá o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, pokud nebylo o žádosti prozatím rozhodnuto. Platí přitom, že pokud fikce platnosti posledního pobytového oprávnění zanikne, zaniká tím i platnost překlenovacího štítku, a to i přes to, že v něm uvedená doba platnosti přesahuje právní moc rozhodnutí o žádosti (jak tomu bylo také v projednávané věci). Nejvyšší správní soud nadto upozorňuje, že ani nesprávně vydaný překlenovací štítek není s ohledem na svůj charakter způsobilý založit práva, která stěžovateli podle zákona nenáleží. Tento štítek nezakládá ani nemění právo pobytu, které je založeno rozhodnutím o povolení pobytu cizince (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2017, čj. -32). Ačkoliv by bylo možné ve výjimečných případech přijmout, že platnost překlenovacího štítku může vést žadatele o pobyt k závěru, že na území pobývá oprávněně, jak ostatně judikatura zdejšího soudu také připouští, není možné tento závěr učinit v nyní projednávané věci. Není totiž pochyb, že po pravomocném zastavení řízení o žádosti o prodloužení doby platnosti povolení si musel být stěžovatel neoprávněnosti svého pobytu vědom a to i přes to, že byl jeho cestovní doklad opatřen překlenovacím štítkem s platností až do 30. 6. 2014. Dosavadní fikce platnosti povolení k dlouhodobému pobytu ve smyslu § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců tedy skončila nabytím právní moci rozhodnutí o zastavení řízení. Krajský soud proto nepochybil, pokud otázku posouzení platnosti pobytového oprávnění stěžovatele v napadeném rozsudku obšírnějším způsobem nerozvedl a vycházel v tomto ohledu z informací obsažených ve správním spise.

[14] Námitka nepřezkoumatelnosti proto není důvodná.

[15] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda správní orgány a krajský soud neporušily k tíži stěžovatele zákon, pokud uvedly, že stěžovatel nesplnil požadavky plynoucí z § 87h odst. 1 a) zákona o pobytu cizinců; dospěl přitom k závěru, že tuto otázku posoudily správní orgány (a v souladu s nimi také krajský soud) správně. Stěžovatel totiž nesplňoval podmínku nepřetržitého pobytu v délce trvání pěti let před podáním žádosti o povolení k trvalému pobytu. V tomto ohledu nelze souhlasit s argumentací stěžovatele, podle níž nemusí být podmínka nepřetržitého přechodného pobytu na území v délce trvání pěti let splněna bezprostředně před podáním žádosti; to ostatně plyne také z judikatury zdejšího soudu, na niž krajský soud v napadeném rozsudku přiléhavě odkázal; z té je ostatně také zjevné, že na projednávanou věc není možné užít závěry uplatněné v stěžovatelem citovaném rozsudku zdejšího soudu. Nejvyšší správní soud přitom neshledal potřebu s těmito dříve učiněnými závěry ani v projednávané věci jakkoliv polemizovat. Nelze totiž připustit výklad, podle něhož by délka nepřetržitého pobytu mohla být počítána za jakékoliv období strávené na území České republiky, které předcházelo podání žádosti o povolení k trvalému pobytu či rozhodnutí o této žádosti. Jak také plyne z již zmíněné judikatury zdejšího soudu citované krajským soudem v napadeném rozsudku, je smyslem institutu žádosti o povolení k trvalému pobytu též zohlednění délky pobytu cizince na území České republiky; důraz je přitom kladen především na existenci úzkého vztahu mezi cizincem a státem, který může vzniknout jen v důsledku dlouhodobého a oprávněného pobytu cizince na území; pouze za splnění této podmínky má cizinec možnost požádat o trvalý pobyt. Oprávněností pobytu je zapotřebí rozumět takovou přítomnost cizince na území, kterou zákon předvídá a dovoluje (např. na základě vydaného platného povolení k pobytu). Nepřetržitost pobytu se pak v souladu s čl. 4 Směrnice zkoumá ke dni podání žádosti (srov. k tomu také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2016, čj. -29). Ačkoliv se v případě stěžovatele jednalo o přetržení oprávněného přechodného pobytu před podáním žádosti v řádu měsíců, nelze ani v tomto ohledu obcházet účel, smysl a text zákona. Je (bylo) pouze na stěžovateli, aby střežil svá práva a hájil své zájmy a aby jednal v souladu s platným právem České republiky.

[16] Jak je již shora uvedeno, pobýval stěžovatel na území České republiky, tedy po nabytí právní moci o zastavení řízení ze dne 10. 5. 2014, bez platného povolení k pobytu neoprávněně. Doba pěti let nepřetržitého pobytu, která je podmínkou pro vyhovění žádosti cizince o udělení trvalého pobytu na území [§ 87h odst. 1 písm. a)], proto nebyla dodržena. Žádosti stěžovatele správní orgán vyhovět nemohl a krajský soud postupoval zcela správně, pokud žalobu stěžovatele zamítl.

IV.

Závěr a náklady řízení

[17] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a proto ji podle zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle

[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle , ve spojení s , Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 31. července 2018

JUDr. Miloslav Výborný

předseda senátu