Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

60 Az 36/2018 - 52

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Hockou v právní věci žalobce: A.D.A., narozený …, státní příslušnost Irácká republika, t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Balková 1, 331 65 Tis u Blatna, zastoupeného: Organizace pro pomoc uprchlíkům, z.s. Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7, v řízení o žalobě ze dne 27.3.2018 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.3.2018, č.j. OAM-276/DS-PR-P14-2018,

t a k t o :

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Včasnou žalobou ze dne 27.3.2018 se žalobce domáhal přezkoumání napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 19.3.2018, č.j. OAM-276/DS-PR-P14-2018, jímž byla označena za nepřípustnou jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany podle , o azylu (dále jen zákon o azylu), dále řízení bylo podle téhož zákona zastaveno a Rumunsko bylo určeno jako stát příslušný k posouzení žádosti podle článku 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen Nařízení či Dublinské nařízení a Dublin III). Žalobce namítal postup žalovaného v napadeném rozhodnutí, když rozhodl podle Nařízení a také nesplnil podmínky postupu podle Nařízení, neboť zkoumal jen možnost uplatnění některého z kritérií ve vztahu k České republice (dále jen ČR) a nikoliv k dalším členským státům a postup žalovaného se tak žalobci jeví již systematicky za nesprávný a rozhodnutí by mělo být z důvodu takového nedostatku zrušeno pro nepřezkoumatelnost.

Následně žalobce poukázal na čl. 7 odst. 3 Nařízení a uvedl, že z jeho výpovědí na Policii ČR, ke kterým měl žalovaný přístup, jasně vyplývá, že má v Německu dvě dcery a jednoho syna, kteří se o něj chtějí starat. Správní orgán sice tuto skutečnost zaznamenal, ale nezaobíral se jí dostatečně, když určoval stát příslušný k posouzení jeho azylové žádosti. Žalovaný správní orgán nezohlednil článek 16 odst. l Nařízení, podle kterého členský stát ponechá spolu nebo sloučí žadatele s dítětem, pokud je žadatel z důvodu svého vysokého věku závislý na pomoci svého dítěte, které je schopno se o něj postarat a vyjádří své přání písemně. Žalobce je vyššího věku, nemocný a chce, aby se o něj jeho děti staraly. Trpí silnými bolestmi hlavy a jeho psychický stav se od zajištění také zhoršil. Jeho dcery mají v Německu udělený azyl a jeho syn je v pozici žadatele. Správní orgán sice přihlédl k jeho dcerám ve svém rozhodnutí, ale pouze jen v tom kontextu, že zletilé děti nejsou „rodinnými příslušníky“ ve smyslu dublinského nařízení a že tato skutečnost nemá vliv na posouzení odpovědnosti členského státu. Vůbec ale nezohlednil jeho věk, zdravotní stav a individuální situaci žalobce.

Žalobce dále namítal, že žalovaný nezohlednil články 16 a 17 Nařízení a tímto jednal v jeho rozporu. Je povinností správního orgánu v odůvodnění rozhodnutí uvést všechny úvahy, které ve správním řízení provedl. Pokud tak žalovaný neučinil, zatížil tak podle názoru žalobce své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. V průběhu správního řízení žalobce uvedl, že cílem jeho cesty je Německo, kde má své tři děti a je tedy zřejmé, že má vazbu na jiný členský stát a je proto pochopitelné, že má zájem na předání jeho azylové žádosti do tohoto státu, přičemž vydání rozhodnutí, na základě kterého má být předán k dalšímu azylovému řízení do Rumunska, je v rozporu s jeho právem na ochranu rodinného a soukromého života. Vazby na území Německa zaručují, že zde má žalobce důvod během azylové procedury setrvat a spolupracovat s orgány státu, odpovědného za posouzení azylové žádosti, což je v souladu s efektivitou Dublinského řízení.

V dalším žalobce poukázal na to, že podle názoru správního orgánu nejsou důkazy o tom, že by v případě Rumunska docházelo k systematickým nedostatkům v azylovém řízení. Žalobce se domníval, že postup žalovaného v souzené věci byl zcela formální a podklady, ze kterých vycházel, nejsou dostatečné pro učinění závěru, že v Rumunsku nedochází k systematickým nedostatkům v azylovém řízení a že realizací předání do Rumunska nemůže dojít k vystavení žalobce nelidskému a ponižujícímu zacházení. Závěrem navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. (K žalobě byla připojena kopie napadeného rozhodnutí)

Žalobce společně s žalobou požádal o přiznání odkladného účinku žalobě a jeho návrh byl zamítnut pravomocným usnesením zdejšího soudu ze dne 3.5.2018 č.j. -30.

Napadeným rozhodnutím ze dne 19.3.2018, č.j. OAM-276/DS-PR-P14-2018, žalovaný označil žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu za nepřípustnou a řízení bylo podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno; stát příslušný k posouzení podle článku 3 Nařízení je Rumunsko. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že dne 16.2.2018 byl žalobce zadržen při nelegálním pobytu v ČR a rozhodnutím Policie ČR, č.j. KRPA-28186-3/ČJ-2018-030022 ze dne 18.2.2018, zajištěn podle a ve spojení s odst. 3 , o pobytu cizinců na území ČR (dále jen zákon o pobytu cizinců), a umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Balková (dále jen ZZC). Ze záznamu o výsledku porovnávání otisků prstů v systému EURODAC jednoznačně vyplynulo, že žalobce dne 23.1.2018 podal žádost o mezinárodní ochranu v Rumunsku.

V rámci správního řízení žalobce uvedl, že z Iráku vycestoval dne 4.1.2018 z důvodu zhoršení bezpečnostní situace a chtěl za příbuznými do Německa. Z Iráku cestoval letadlem do Istanbulu, dále nákladním autem do Srbska a následně automobilem do Rumunska, kde byl zadržen a vyslýchán policií, následně mu byly sejmuty otisky prstů. Na území členských států vstoupil dne 17.1.2018 a dle jeho slov nikdy na území členských států o mezinárodní ochranu nežádal. V Rumunsku pobýval asi 20 dní, avšak výsledek svého řízení o mezinárodní ochraně před svým odjezdem neobdržel. Od roku 2010 do roku 2012 se žalobce nacházel v Německu, kde požádal o azyl, který mu byl zamítnut. Následně se vrátil do Iráku, protože jeho manželka onemocněla. Cílem jeho cesty je Německo, protože tam má své dospělé děti. Žalobce se cítí zdráv a nepotřebuje zvláštní lékařskou péči. Do Rumunska není ochoten se vrátit, ačkoli mu v tom nic nepřekáží, má zájem být předán do Německa nebo zůstat v ČR.

Žalovaný se v souladu s čl. 3 odst. 2 Nařízení zabýval skutečností, zda v případě Rumunska existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. V této souvislosti žalovaný vycházel zejména z dokumentu: „Informace OAMP Rumunsko, Azylový systém: řízení o mezinárodní ochraně, pobytová střediska a počty žádostí o mezinárodní ochranu“ ze dne 11.1.2017, který je součástí spisového materiálu. Na základě tohoto podkladu a informací zjištěných v rámci pohovoru došel žalovaný k přesvědčení, že žalobci nehrozí v Rumunsku nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zjištění podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu a neshledal případné vycestování žalobce do Rumunska za rozpor s mezinárodními závazky ČR. Rovněž byla věc posuzována žalovaným i z hlediska obsahu čl. 3 odst. 1-2, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1-4, čl. 9, čl. 10, čl. 11, čl. 12 odst. 1-4, čl. 17 odst. 1 i čl. 18 Nařízení ve vztahu k žalobci.

Správní orgán tedy konstatoval, že v případě žalobce nebylo naplněno žádné z kritérií, které by určilo příslušnost ČR k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané v Rumunsku. Ze správního řízení jasně vyplynulo, že žalobce podal svou žádost o udělení mezinárodní ochrany v Rumunsku, jako v prvním ze států, který je vázán Nařízením a Rumunsko je tedy odpovědným členským státem ve smyslu čl. 3 odst. 2 Nařízení. Dne 22.2.2018 žalovaný požádal Rumunsko o přijetí žalobce zpět na své území a posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu a dne 8.3.2018 obdržel informaci, že Rumunsko uznalo svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobce.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě dne 19.4.2018 uvedl, že popírá oprávněnost námitek a současně s nimi nesouhlasí, neboť neprokazují, že by správní orgán v průběhu své činnosti porušil některé ustanovení či Nařízení. Dále uvedl, že v průběhu správního řízení řádně zkoumal, zda není ve smyslu Nařízení dána příslušnost ČR k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce, podané jím v Rumunsku, ovšem v průběhu správního řízení bylo zjištěno, že ČR není příslušná dle výše uvedeného Nařízení k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobce. K námitce nedostatečného zjištění skutečného stavu věci žalovaný uvedl, že dostatečně zjistil skutečný stav věci a postupoval ve svém rozhodnutí dle jednotlivých ustanovení , zákona o azylu a žádost žalobce hodnotil striktně dle jednotlivých článků Nařízení. Pokud jde o námitku, že správní orgán pochybil v případě neodůvodnění neaplikace Nařízení v případě žalobce, žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6.3.2015, č.j. -48 a dále uvedl, že na aplikaci požadovaného není nárok, jde pouze o oprávnění členského státu a nikoli o jeho povinnost a užití tohoto institutu tudíž není vynutitelné. Z Dublinského nařízení ani neplyne povinnost správního orgánu odůvodňovat nevyužití tohoto diskrečního oprávnění. K systémovým nedostatkům na území Rumunska žalovaný konstatoval, že v souladu s Nařízením je Rumunsko povinno objektivně a nestranně v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva posoudit žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Následně žalovaný uvedl, že existence rodinných vazeb žalobce v Německu byla správním orgánem řádně posouzena. Žalobce již v době kdy odcestoval z vlasti, věděl o pobytu svých příbuzných v Německu, jelikož byl s nimi v kontaktu při jeho nelegální cestě do Evropy, jak sám tvrdí, tudíž pokud tyto rodinné vazby má, měl o jejich existenci spravit již rumunské azylové úřady v rámci své žádosti o mezinárodní ochranu v Rumunsku. Závěrem žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Ze zaslaného správního spisu vedeného žalovaným v této věci vyplývá, že skutečnosti uvedené v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 19.3.2018 i ve vyjádření žalovaného ze dne 19.4.2018 odpovídají obsahu spisu. Podle protokolu o předání rozhodnutí bylo napadené rozhodnutí ze dne 19.3.2018 žalobci předáno dne 22.3.2018.

Dle , (dále jen ) soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (dále jen správní orgán). Dle soud zamítne žalobu, není-li důvodná. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí je soud povinen přezkoumat napadený výrok v mezích žalobních bodů uvedených v žalobě ( věta první ). Dle , 3 ve věcech mezinárodní ochrany rozhoduje specializovaný samosoudce, který má práva a povinnosti předsedy senátu. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání dle , jelikož žalobce ani žalovaný nařízení jednání nepožadovali.

Podanou žalobou se žalobce domáhal z důvodů shora uvedených zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 19.3.2018, ale soud z níže uvedených důvodů shledal, že žaloba není důvodná.

Podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný členský stát Evropské unie.

Dle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

Podle čl. 3 odst. 1 Nařízení členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.

Dle čl. 3 odst. 2 prvého pododstavce Nařízení platí, že pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána.

Podle čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce Nařízení není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 y základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.

Dle čl. 17 odst. 1 Nařízení se odchylně od čl. 3 odst. 1 může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný.

Podle čl. 17 odst. 2 Nařízení platí, že členský stát, ve kterém je požádáno o mezinárodní ochranu, a který vede řízení o určení příslušného členského státu, může kdykoli před vydáním prvního rozhodnutí ve věci samé požadovat od jiného členského státu, aby žadatele převzal z humanitárních důvodů, které vyplývají zejména z rodinných nebo kulturních důvodů, s cílem sloučit i jiné členy rodiny, i když tento členský stát není příslušný podle kritérií uvedených v článcích 8 až 11 a 16. Dotčené osoby s tím musí vyjádřit písemný souhlas.

Zdejší soud nejprve uvádí, že na aplikaci požadovaného čl. 17 Nařízení není nárok, jde pouze o oprávnění členského státu a nikoli o jeho povinnost a užití tohoto institutu, tudíž není vynutitelné. Nařízení ani nijak neklade povinnost odůvodňovat nevyužití tohoto diskrečního oprávnění. K tomu soud totožně jako žalovaný odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6.3.2015, č.j. -48, kde se uvádí, že: „K diskrečnímu oprávnění podle čl. 17 nařízení č. 604/2013, jehož se žalobci rovněž dovolávají, je třeba uvést, že jde o tzv. doložku svrchovanosti, která zachovává členskému státu pravomoc k výkonu práva poskytnout azyl nezávisle na členském státu příslušném k posouzení žádosti na základě kritérií stanovených nařízením č. 604/2013. Členskému státu, který rozhoduje o přemístění žadatele, je tedy dána možnost si dle svého vlastního uvážení ponechat žadatele ve své vlastní jurisdikci. Samo toto rozhodnutí posoudit žádost o mezinárodní ochranu však představuje pouze oprávnění členského státu, nikoli povinnost, a proto není užití institutu diskrečního oprávnění vynutitelné, a to ani soudní cestou. Konkrétní důsledky v podobě určitých povinností stanovených přímo nařízením tomuto členskému státu plynou až v návaznosti na jeho rozhodnutí o využití diskrečního oprávnění. V tom se toto ustanovení svojí konstrukcí liší od ustanovení čl. 3 odst. 2 nařízení č. 604/2013, a proto lze uzavřít, že v situaci, kdy členský stát tohoto oprávnění nevyužije, není povinností správního orgánu, který ve věci rozhoduje, tuto okolnost ve svém rozhodnutí výslovně odůvodňovat. Z důvodů shora uvedených nelze žalobní námitku, kterou se žalobci domáhají posouzení možnosti využití diskrečního oprávnění podle čl. 17 nařízení č. 604/2013, shledat důvodnou.“

Jelikož žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany na území Rumunska, jakožto prvním členském státě Evropské unie, byly dány podmínky pro aplikaci čl. 3 odst. 2 první pododstavec Nařízení, dle kterého bylo primárně právě Rumunsko příslušné k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany s povinností ve smyslu čl. 18 Nařízení. Na základě uvedeného je proto Rumunsko příslušné k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany a Rumunsko bylo rovněž povinné přijmout žalobce zpět na své území. Žalovaný dne 22.2.2018 požádal Rumunsko o přijetí žalobce zpět na své území a posouzení jeho žádosti a dne 8.3.2018 žalovaný obdržel informaci, že Rumunsko uznalo svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobce.

Další žalobní námitky uvedené v žalobě směřovaly k tomu, že v rumunském azylovém systému jsou systematické nedostatky. K tomu zdejší soud uvádí, že povinnost zkoumat existenci systémových nedostatků zakotvuje čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec Nařízení. Podle judikatury NSS je třeba zkoumat existenci systémových nedostatků vždy bez ohledu na to, která země byla určena jako příslušná k posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany (viz rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2015, č.j. -27).

Z žalobou napadeného rozhodnutí je ale zřejmé, že se žalovaný touto otázkou zabýval na str. 4-5. Zohlednil přitom rumunskou zákonnou úpravu azylu, průběh správního řízení o udělení mezinárodní ochrany, možnost podání opravných prostředků proti správnímu rozhodnutí, materiální podmínky přijetí i ubytovací kapacity příslušných zařízení, jakož i mezinárodní odezvu rumunského azylového systému. Úvahy žalovaného tedy mají oporu ve správním spise, jehož součástí je dokument „Rumunsko, Informace OAMP, Azylový systém, Řízení o mezinárodní ochraně, pobytová střediska a počty žádostí o mezinárodní ochranu“ ze dne 11.1.2017. Ani soudu není z jeho úřední činnost známo, že by v Rumunsku docházelo k systémovým nedostatkům.

Soud taktéž přihlédl k tvrzení žalobce v rámci pohovoru provedeném dne 27.2.2018, během nějž žalobce ke svému pobytu v Rumunsku pouze uvedl, že tam pobýval v azylovém táboře v Temešváru. K ubytování pouze konstatoval, že bylo nic moc a všude špína, více k podmínkám ubytování neuvedl. Jeho cílem bylo Německo a i přesto, že v návratu do Rumunska mu nic nebrání, vrátit se tam nechce a je pro něj lepší zůstat v ČR.

Soud nedospěl k závěru, že by obtíže žadatelů v Rumunsku, které představují bariéry v integraci a jejich ztížená materiální situace, dosahovaly takové intenzity, že by je bylo možné označit za rozporné s Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen Úmluva) a y základních práv EU.

K otázce systémových nedostatků se již vyjadřoval Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP), lze vycházet z rozsudku ve věci Tarakhel proti Švýcarsku, stížnost č. 29217/12, ze dne 4.11.2014. ESLP zde shrnul, že podle ustálené judikatury může k porušení čl. 3 Úmluvy dojít tehdy, existují-li oprávněné důvody domnívat se, že daná osoba může být vystavena reálnému riziku mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení či trestu v přijímající zemi. Již z rozsudku M.S.S. proti Belgii a Řecku, stížnost č. 30696/09, ze dne 21.1.2011, vyplynulo, že tzv. dublinský systém je postaven na tom, že respektování základních práv členským státem není nevyvratitelné. Soudní dvůr Evropské unie k tomuto již uvedl, že domněnka, že stát dublinského systému postupuje v souladu s y základních práv EU, je vyvrácena tehdy, jestliže systémové nedostatky v azylové proceduře a přijímacích podmínkách dosahují úrovně nelidského či ponižujícího zacházení. Pro případ přemístění dle nařízení Dublinu III. tak platí, že domněnka neporušení Úmluvy přijímacím členským státem může být vyvrácena tam, kde existují oprávněné důvody domnívat se, že osoba, která má být navrácena může být vystavena reálnému riziku zacházení, které je s tímto ustanovením v rozporu, v dané přijímací zemi. Stát, který rozhoduje o přemístění, přitom není vyvázán z povinnosti provést důkladný a individualizovaný přezkum situace dané konkrétní osoby. Důležité jsou tedy jak všeobecné podmínky přijetí, tak zvláštní situace dané osoby.

Vzhledem k individuální situaci žalobce, který je zdravým dospělým mužem, soud neshledal důvod k vyvrácení domněnky, že situace v Rumunsku nepředstavuje porušení žalobcových základních lidských práv. Navíc žalobce si odporuje v tom smyslu, že ve správním řízení uvedl, že se cítí zdráv a nepotřebuje zvláštní lékařskou péči, naproti tomu v žalobě uvedl, že je nemocný a chce, aby se o něj jeho děti staraly, ale žádné důkazy na podporu tohoto tvrzení o zdravotním stavu nedoložil a pokud se týká toho, že je vyššího věku, ani toto tvrzení neodpovídá skutečnosti, jelikož s ohledem na jím uvedené datum narození mu je 55 a půl let, což není žádný vyšší věk.

Soud dále uvádí, že žalobce společně s žalobou zaslal zdejšímu soudu listinné důkazy (dle jeho sdělení žalobce se jedná o fotokopie dokladů jeho dcery a žádost o sloučení žalobce s dcerou). Vzhledem k tomu, že tyto důkazy jsou pro posouzení daného případu irelevantní, soud nepovažoval za nutné se jimi detailněji zabývat.

Závěrem soud konstatuje, že žalovaný při svém rozhodování uvážil všechny v době rozhodování známé skutečnosti a všechny podmínky pro to, zda je možné, aby byla žádost žalobce posuzována v ČR, vycházel z dostatečně podrobných a přiměřeně aktuálních informací a dospěl ke správnému závěru, že příslušným státem pro posouzení předmětné žádosti je Rumunsko. Při svém rozhodování žalovaný neopomněl zhodnotit veškeré zjištěné skutečnosti, všechny důkazy samostatně i ve vzájemných souvislostech a měl na zřeteli základní zásady správního práva, a to při současném respektování obecných zásad a záruk stanovených v Nařízení a své rozhodnutí v souladu s řádně zdůvodnil a napadené rozhodnutí lze tak označit za plně přezkoumatelné. Žalovaný neporušil žádná z namítaných ustanovení , které navíc žalobce namítal zcela obecně a nijak nespecifikoval, v čem konkrétně spatřuje rozpor v jednání žalovaného s tímto zákonem a v čem mu mohla být způsobena újma. Současně s ohledem na výše uvedené nelze říci, že by rozhodnutím žalovaného byla jakýmkoliv způsobem poškozena práva žalobce na rodinný a soukromý život. Soud poznamenává, že žalovaný existenci žalobcových rodinných vazeb k jeho příbuzným nezpochybnil. V průběhu řízení před žalovaným však nevyvstaly takové skutečnosti, které by nasvědčovaly „výjimečnosti“ žalobcovy situace, ani případ vhodný zvláštního zřetele, proto soud v plném rozsahu souhlasí s odůvodněním žalovaného.

Vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem soudu nezbylo, než žalobu zamítnout jako nedůvodnou ve smyslu , dle něhož soud zamítne žalobu, není-li důvodná (výrok I. rozsudku).

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle tak, jak je ve výroku II. rozsudku uvedeno. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovaný nepožadoval náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno, který o kasační stížnosti rozhoduje. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni ( , , a 4 ).

V Plzni dne 5. června 2018

JUDr. Alena Hocká v.r.

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje M. K.