Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
6 Azs 100/2018 - 38.pdf
PDF · 0 B
No categories available
6 Azs 100/2018 - 38
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná. Podle § 104a odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů, nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost odůvodněno. Přesto Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění svého usnesení připojuje.
[6] Podle § 104a s. ř. s. s. ř. s. soud kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. K tomu, kdy je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná, existuje početná a ustálená judikatura tohoto soudu. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. dubna 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
[7] Stran přesahu vlastních zájmů stěžovatel tvrdil (kromě údajné závažnosti své situace, kterou však nijak nerozvedl a která by sama o sobě přijatelnost kasační stížnosti založit nemohla), že ji zakládá nutnost řešení otázky odmítnutí výkonu služby v ozbrojených silách z důvodu náboženského přesvědčení. Touto otázkou se však krajský soud v napadeném rozsudku věcně nezabýval, a nutno říci, že zcela oprávněně. Stěžovatel toto své tvrzení ve správním řízení nevznesl vůbec a před soudem je uplatnil až po uplynutí zákonné lhůty pro podání žaloby (na podporu svého názoru citoval rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 3 Azs 66/2017 , což však bylo pouze usnesení s názorem třetího senátu Nejvyššího správního soudu postupující věc k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu). V takovém případě soud skutečně není povinen se pozdě uplatněným žalobním bodem zabývat, neboť smyslem uvedení žalobních bodů je jednoznačné ustavení rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby (srov. rozsudky rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. srpna 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb. NSS, ze dne 29. srpna 2017, č. j. 5 As 154/2016 - 62, č. 3632/2017 Sb. a zejména rozsudek rozšířeného senátu vydaný na základě usnesení třetího senátu sp. zn. 3 Azs 66/2017 , na nějž poukázal stěžovatel, ze dne 20. března 2018, č. j. 3 Azs 66/2017 - 31). Patnáctidenní lhůtu pro podání žaloby v azylových věcech přitom nelze považovat za nepřiměřenou ani ve světle mezinárodních závazků České republiky, jak dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 Azs 60/2017 - 48 ze dne 28. dubna 2017. Stěžovatel sice velmi obecně poukazoval na to, že mu v obstarávání důkazů bránilo zajištění v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, nijak však nevysvětlil, proč by mu zajištění mělo znemožnit včasné uplatnění klíčových skutkových tvrzení, resp. svého azylového příběhu v podobě žalobních bodů, jež by případně mohl důkazně podložit dodatečně, zejména měla-li být středobodem jeho azylového příběhu jeho příslušnost k náboženské společnosti Svědkové Jehovovi a důsledky, jež z toho pro stěžovatele plynou.
[8] Obdobně pak platí, že ani v kasačním řízení nedává soudní řád správní prostor pro vznášení nových tvrzení. Stěžovatel je musí uplatnit už v řízení před krajským soudem, aby se jimi Nevyšší správní soud mohl věcně zabývat (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. října 2006, č. j. 4 Azs 16/2006 - 55 a ze dne 8. června 2005, č. j. 7 Azs 43/2005 - 58), což v případě tvrzení o převzetí povolávacího rozkazu otcem stěžovatele a o hrozícím trestním stíhání taktéž není splněno.
[9] Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatel by se svými tvrzeními nemohl uspět ani v případě, že by je správní soudy navzdory zákonné procesní úpravě propustily do věcného přezkumu. Otázky, které stěžovatel v rovině hmotněprávní vznáší, Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již řešil, a to nikoliv pouze v obecné rovině, ale dokonce přímo ve vztahu ke konfliktu na Ukrajině a k tvrzené příslušnosti žadatele o azyl k náboženské společnosti Svědků Jehovových.
[10] Především lze z judikatury vyčíst, že podle zákona Ukrajiny o náhradní (nevojenské službě) č. 1975-XII ze dne 12. 12. 1992 a nařízení Ukrajiny ze dne 10. 11. 199, č. 2066, členství v náboženské společnosti Svědkové Jehovovi zakládá nárok na odmítnutí vojenské služby (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. srpna 2017, č. j. 3 Azs 113/2017 - 37), nejde tudíž o azylově relevantní důvod. S tím koresponduje i závěr, že žadatel o azyl musí se svou náboženskou příslušností, která mu brání ve výkonu vojenské služby, nejprve prokazatelně seznámit místní orgány (rozsudek ze dne 11. října 2006, č. j. 4 Azs 16/2006 - 55), což se ve stěžovatelově případě nestalo. Jestliže mu tedy snad hrozí na Ukrajině trestní stíhání, tak zřejmě za nenastoupení vojenské služby bez udání důvodu. K tomu lze ovšem poukázat na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 1994, č. j. 6 A 502/1994 - 39, podle něhož povolávání vlastních občanů k výkonu vojenské služby, byť i způsoby nevybíravými, popř. i vnitřní zákonodárství státu porušujícími, samo o sobě bez přistoupení dalších skutečností není ještě pronásledováním z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině, nebo pro politické přesvědčení ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 498/1990 Sb. , o uprchlících. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. března 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49, odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle § 12 zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. , zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým nebo náboženským přesvědčením.
[11] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud žádný důvod přijatelnosti z kasační stížnosti a napadeného rozsudku nezjistil, kasační stížnost odmítl podle § 104a s. ř. s. s. ř. s.
IV. Náklady řízení
[12] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. s. ř. s. , ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s. s. ř. s.
[13] Stěžovateli byla usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 100/2018 - 19 ze dne 17. dubna 2018 ustanovena k ochraně jeho zájmů ve věci zástupkyní Mgr. Kateřina Pokorná, advokátka, se sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1. Podle § 35 odst. 9 část věty prvé za středníkem s. ř. s. s. ř. s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta stát. Podle § 7 bodu 5 a § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží ustanovené zástupkyni stěžovatele odměna za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu (první porada s klientem včetně přípravy a převzetí právního zastoupení, a dále písemné podání ve věci samé, zde konkrétně doplnění kasační stížnosti) ve výši 3 100 Kč za jeden úkon a podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů v paušální částce 300 Kč za jeden úkon, tedy celkem 6 800 Kč. Stěžovatelova právní zástupkyně uplatnila ještě další úkon právní služby spočívající v další poradě s klientem, již doložila, resp. uplatnila zvlášť převzetí a přípravu zastoupení a první poradu s klientem jako dva úkony, ač advokátní tarif převzetí a přípravy zastoupení zahrnuje pod první poradu s klientem. Odměnu a paušální náhradu hotových výdajů za tyto úkony však Nejvyšší správní soud ustanovené zástupkyni nepřiznal, neboť případ nebyl natolik složitý, aby to odůvodnilo nezbytnost dalších porad nad rámec první porady a běžné přípravy na řízení před správním soudem. Ustanovená zástupkyně uvedla, že není plátcem daně z přidané hodnoty. Celkově tak Nejvyšší správní soud přiznal zástupkyni stěžovatele částku 6 800 Kč coby odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2018
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu