Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

19 A 12/2018 - 33

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci

žalobce: M. V., státní příslušnost Ukrajina, t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, 739 51 Vyšní Lhoty,

zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem 702 00 Ostrava, Purkyňova 6,

proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra,

sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3,

o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3.4.2018 č. j. OAM-53/LE-VL17-VL13-PS-2018

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě dne 13.4.2018, doplněnou podáním ze dne 21.4.2018 se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž bylo ve smyslu , o azylu, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o jeho zajištění v zařízení pro zajištění cizinců. Podle zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 18.7.2018.

2. Žalobce namítal, že žalovaný nesprávně a nedostatečně posoudil možnost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Dle žalobce vyhodnocení použitelnosti zvláštních opatření zakotvených v ust. § 47 zákona o azylu žalovaným je zavádějící a zjevně nesprávné. Uvedl, že důvody umožňující zajištění jako takové v naprosté většině případů nejsou totožné s důvody znemožňujícími využití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu a žalovaný je povinen se při vysvětlení svého přesvědčení o údajné nemožnosti využití zvláštních opatření vypořádat se všemi klíčovými prvky jeho pobytové historie. V napadeném rozhodnutí však žalovaný fakticky zopakoval svoji argumentaci týkající se účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu, ovšem opomněl, že samotná účelovost je pouze jednou z podmínek vydání rozhodnutí o zajištění podle ust. § 46a zákona o azylu, a zdůvodnění nemožnosti užití zvláštních opatření tak nemůže být založeno pouze na tom, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu s úmyslem vyhnout se výkonu vyhoštění.

3. Žalobce dále namítal, že žalovaný se při vypořádání možnosti uložení zvláštních opatření soustředil pouze na některé prvky jeho pobytové historie a dospěl tak k nesprávným a zavádějícím závěrům, a to především s ohledem na to, že žalovaný zcela opomenul skutečnost, že se žalobce na území České republiky „dopustil“ prostého nelegálního pobytu, a v žádném případě nelze hovořit o jakémkoliv úmyslném maření správního nebo trestního rozhodnutí či naopak o tom, že by Českou republiku použil pro vycestování do jiné členské země schengenského systému.

4. Žalobce dále uvedl, že žalovaný nesprávně vycházel z přesvědčení o jeho nespolehlivosti pramenící ze skutečnosti, že nevycestoval z území České republiky poté, co mu uplynula platnost jeho posledního pobytového titulu, což je ovšem skutečnost pro takto zásadní závěr zcela nedostačující.

5. Žalobce odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. -18, v němž soud upozornil na to, že samotný nelegální pobyt na území České republiky nemůže být důvodem pro nemožnost využití zvláštních opatření podle zákona o pobytu cizinců. Žalobce v žalobě citoval příslušnou pasáž z uvedeného rozhodnutí a uvedl, že stejný závěr je třeba uplatnit i u něho. Poukázal na to, že se nedopustil žádného maření správního nebo trestního příkazu k vycestování a jeho pobyt na území České republiky právě odpovídá situaci tematizované ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu. V případě, že prostý nelegální pobyt nemůže být důvodem k nemožnosti uplatnění zvláštních opatření podle zákona o pobytu cizinců, tím spíše pak nemůže být důvodem k nemožnosti uplatnění zvláštních opatření podle zákona o azylu. Právě tímto neakceptovatelným názorem žalovaný odůvodnil závěr o nutnosti jeho zajištění, čímž tedy zatížil rozhodnutí vadou nezákonnosti.

6. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Dle názoru žalovaného jeho úvaha o nemožnosti uložit zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu vycházela z podrobného posouzení všech podkladů založených ve spise. Zkoumal individuální okolnosti případu žalobce a své rozhodnutí v tomto směru konkrétně a přezkoumatelně zdůvodnil. Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. z 9.2.2017 není přiléhavý, neboť v případě žalobce se nejedná o zajištění za pouhý nelegální pobyt, ale žalobce byl dne 28.3.2018 zadržen za účelem realizace vyhoštění a v okamžiku tohoto úkonu podal účelově žádost o udělení mezinárodní ochrany. O neúčinnosti zvláštního opatření v případě žalobce svědčí nejen jeho soustavné nerespektování právního řádu i jemu uložených povinností, ale také jeho popsané zcela účelové jednání, kdy v průběhu správního řízení o zajištění dle zákona o pobytu cizinců, po svém zajištění v zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace vyhoštění, se snaží svému vycestování zabránit právě podáním žádosti o mezinárodní ochranu. Je teda zcela zřejmé, že v jeho případě nelze uložení zvláštního opatření považovat za účinné. Žalovaný v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na rozsudek č. j. , v němž Nejvyšší správní soud učinil závěr, že účelem zvláštních opatření není pouze zajistit účast žadatele v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochranu, ale také zajištění efektivní kontroly nad průběhem správního řízení o vyhoštění v situaci, kdy cizinec během řízení uplatní své právo požádat o mezinárodní ochranu. Dle žalovaného cílem žalobce není ve své podstatě žádost o mezinárodní ochranu, ale skutečnost, že se chce vyhnout realizaci vyhoštění a dosáhnout svého propuštění ze zajištění. Žalovaný tak má za prokázané, že propuštěním žalobce ze zajištění v případě aplikace zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu není předpoklad, že by cizinec spolupracoval se správním orgánem, není předpoklad, že by tak zvláštní opatření plnilo svůj účel a na místo toho by jeho propuštěním byl ohrožen průběh správního řízení. V případě žalobce nelze přistoupit k uložení zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu. Žalovaný odkázal na shromážděný spisový materiál, který dokládá veškerá zjištění uvedená v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný má za to, že postupoval v souladu s právními předpisy.

7. O žalobě soud v souladu s § 46a odst. 8 věty čtvrté zákona o azylu rozhodl bez jednání, neboť žádný z účastníků řízení nenavrhl nařízení jednání, a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné.

8. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

9. Ze správního spisu bylo zjištěno, že rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje ze dne 28.3.2018 č. j. KRPE-26538-20/ČJ-2018-170022-SV byl žalobce podle , o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů, zajištěn za účelem realizace správního vyhoštění. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že v rámci správního řízení bylo zjištěno, že dne 28.3.2018 byl žalobce kontrolován policisty. Žalobce měl prokázat totožnost a k tomu předložil vlastní cestovní doklad Ukrajiny č. x, podnikání – OSVČ. Dále bylo z cestovního pasu žalobce zjištěno, že není opatřen biometrickými údaji a jeho platnost trvala od 4.10.2010 do 4.10.2017. Z otisku přechodových razítek v pase bylo zjištěno, že žalobce vstoupil na území států Evropské unie tvořící schengenský prostor naposledy 15.1.2008 na hraničním přechodu mezi Ukrajinou a Polskou republikou a území schengenského prostoru od tohoto data do dne kontroly 28.3.2018 neopustil. Dne 28.3.2018 na základě výsledku pobytové kontroly bylo s žalobcem zahájeno správní řízení, a to na základě skutečnosti, že žalobce se při pobytové kontrole prokázal dokladem, jenž byl neplatný a na území ČR pobýval bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Dne 28.3.2018 byl s žalobcem sepsán protokol. Žalobce kromě jiného uvedl, že do České republiky přicestoval zcela účelově za prací, poprvé již v roce 1998 na polské vízum a takto zde pobýval s menšími pauzami na polská víza do roku 2008. První vízum udělené ČR získal až v roce 2008 a od té doby pobývá na území ČR nepřetržitě pouze za účelem práce a výdělku peněz a po skončení platnosti jeho dlouhodobého víza dne 7.9.2011 však i nadále nepřetržitě pobýval a pracoval na území České republiky až do doby jeho kontroly 28.3.2018. O potřebné vízum k pobytu ani o pracovní vízum nebo pracovní povolení nežádal, ani se o to nepokusil, stejně tak ani nežádal o vyhotovení nového cestovního dokladu po skončení jeho platnosti. Žalobce uvedl, že si je vědom veškerého jeho protiprávního jednání a nedokázal vysvětlit, proč nečinil žádné kroky k legalizaci jeho pobytu nebo k odjezdu zpět na Ukrajinu. Žalobce dále správnímu orgánu sdělil, že v České republice byl odsouzen za trestný čin poškozování cizí věci. Jelikož po propuštění z věznice potřeboval peníze, zůstal v České republice, sehnal si zde práci a spoléhal na to, že nebude odhalen. Takto zde pobýval po celou dobu až do kontroly hlídkou policie 28.3.2018. Vzhledem k výše uvedenému označený správní orgán konstatoval, že žalobce takto zcela vědomě a svévolně narušuje pořádek na úseku státní správy, na úseku regulace vstupu a pobytu cizinců na území ČR a rovněž v regulaci trhu práce a svým jednáním, chováním a vůlí dal zcela jasně najevo, že se ve snaze k dosažení svého cíle, a to pracovat a pobývat na území ČR, nemá zábrany porušovat právní předpisy jak evropského, tak vnitrostátního práva a nadále nelze od něho rozumně očekávat, že nebude mařit či stěžovat výkon správního vyhoštění a nadále nenarušovat veřejný pořádek, který již de facto závažným způsobem narušuje a že bude dobrovolně respektovat uložené správní vyhoštění a vycestuje nejen z území ČR, ale i ostatních států Evropské unie. Na podkladě zjištěných skutečností bylo konstatováno, že žalobce byl dne 28.3.2018 zajištěn, neboť svým jednáním porušuje právní předpisy ČR i Evropské unie, když svévolně a dlouhodobě neoprávněně pobýval na území ČR bez cestovního dokladu a jakéhokoliv oprávnění k pobytu. Svou zákonnou povinnost vycestovat z území Evropské unie při ukončení jeho platného víza zcela ignoroval a neučinil žádný krok k vycestování. Správní orgán uvedl, že nelze pominout ani tu skutečnost, že žalobce nejméně od října 2017 nedisponuje platným cestovním dokladem a neučinil za celou dobu žádné kroky k legalizaci jeho pobytového oprávnění nebo k zařízení nového cestovního dokladu a raději i nadále pobýval a pracoval ze své vlastní vůle na území ČR.

10. Dne 30.3.2018 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany.

11. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 3.4.2018 č. j. OAM-53/LE-VL17-VL13-PS-2018 rozhodl, že žalobce je ve smyslu , o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců. Ve smyslu zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 18.7.2018. Žalovaný vyšel z výše uvedených zjištění a odkazem na ust. , 3, 4 a 5 zákona o azylu dospěl k závěru, že v případě žalobce se lze oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Žalovaný poukázal na výpověď žalobce, z níž plyne, že v České republice pobýval již od roku 1998 s polskými vízy, o udělení mezinárodní ochrany požádal teprve nyní, a to poté, co s ním bylo po jeho zadržení policií zahájeno správní řízení o vyhoštění, a po jeho zajištění. Učinil tak tedy přibližně po 20 letech od prvního příchodu na území České republiky. Žalovaný zdůraznil, že během tohoto období se mohl volně pohybovat a mohl se tedy dostavit buď na příslušný orgán Policie ČR, či přímo do přijímacího střediska Ministerstva vnitra ČR a podat žádost o mezinárodní ochranu. Žádost tedy podal teprve v okamžiku, kdy byl zadržen, bylo s ním zahájeno správní řízení o vyhoštění a jeho výkon se stal díky jeho zajištění Policií ČR reálným. Žalovaný zdůraznil, že žalobce neuvedl žádnou překážku, která by mu bránila v návratu na Ukrajinu, naopak sdělil, že na Ukrajině mu žádné nebezpečí nehrozí. Žalovaný dovodil, že z jednání žalobce je patrné, že jeho žádost o mezinárodní ochranu je účelová, podaná pouze s cílem legalizovat si pobyt a vyhnout se vyhoštění.

12. K žalobní námitce žalobce, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nesprávně a nedostatečně posoudil aplikovatelnost zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu, kterými se rozumí rozhodnutím Ministerstva vnitra uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem nebo osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené, krajský soud uvádí, že v napadeném rozhodnutí se žalovaný v dostatečné míře vypořádal s nemožností aplikace uvedených zvláštních opatření. Soud souhlasí s jeho závěrem, že uplatnění zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu by nebylo účinné, neboť žalobce naprosto nerespektoval právní řád České republiky i jemu uložené povinnosti, včetně povinnosti vycestovat z území České republiky poté, co skončila platnost jeho víza dne 7.9.2011. I nadále nepřetržitě pobýval a pracoval na území České republiky až do doby jeho kontroly dne 28.3.2018. Správní orgán hodnotil také to, že žalobce pobýval v České republice dle jeho vlastní výpovědi již od roku 1998 s polskými vízy. Správní orgán učinil závěr, že z postupu žalobce je zřejmé, že pro to, aby se vyhnul vyhoštění a mohl setrvat na území ČR a pracovat zde, byť nelegálně, využije jakékoliv možnosti a vzhledem k tomu, že cílem žalobce ve skutečnosti není získat ochranu před pronásledováním, resp. vážnou újmou, když se jich ani neobává, nýbrž snaha vyhnout se svému zajištění a vyhoštění, byl by jeho propuštěním ze zajištění ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany.

13. Soud souhlasí s výše uvedenými závěry žalovaného, přičemž v podrobnostech dále odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně závěrů, že uplatnění zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu by nebylo účinné, neboť žalobce naprosto nerespektoval právní řád České republiky i jemu uložené povinnosti, včetně povinnosti vycestovat z území Evropské unie poté, co skončila platnost jeho víza na území České republiky 7.9.2011, které získal až v roce 2008, přičemž do té doby, a to již od roku 1998 pobýval v České republice s menšími pauzami na polská víza za účelem práce a výdělku peněz. Také dle názoru soudu podání žádosti o mezinárodní ochranu je jen účelovým krokem, neboť žádost o mezinárodní ochranu žalobce podal v okamžiku, kdy byl zadržen, bylo s ním zahájeno správní řízení o vyhoštění a jeho výkon se tak díky jeho zajištění Policií ČR stal reálným. Dovodil-li žalovaný na základě výše uvedených okolností, že uplatnění zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu by nebylo účinné, neboť žalobce nerespektoval právní řád České republiky včetně výše uvedené povinnosti, nevycestoval ze schengenského prostoru po vypršení platnosti uděleného víza, a podání žádosti o mezinárodní ochranu je toliko účelovým krokem, považuje soud uvedené posouzení s ohledem na skutkové okolnosti případu za dostatečné a věcně správné. Žalovaný zcela přiléhavě odkázal na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. -48, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že účelem zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle , o azylu, tzn. v situaci, kdy existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze účelově, není pouze zabezpečení jeho účasti v řízení o mezinárodní ochraně, ale především zabezpečení jeho dostupnosti pro výkon rozhodnutí o vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu pro případ, že by se tato rozhodnutí stala vykonatelná v důsledku negativního výsledku řízení o mezinárodní ochraně. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud také uvedl, že při posouzení účinnosti zvláštních opatření podle , o azylu, nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo a je proto namístě zohlednit pobytovou historii žadatele o mezinárodní ochranu, včetně případného maření předchozích rozhodnutí o správním vyhoštění. Soud souhlasí s názorem žalovaného, že propuštěním žalobce ze zajištění v případě aplikace zvláštních opatření podle zákona o azylu není předpoklad, že by spolupracoval se správním orgánem a že by tak zvláštní opatření plnilo svůj účel a že propuštěním žalobce ze zajištění by byl ohrožen průběh správního řízení. Žalovaný v intencích judikatury Nejvyššího správního soudu např. výše uvedeného rozhodnutí postupoval. Soud současně zdůrazňuje, že protiprávnosti jednání si žalobce byl vědom, což plyne z jeho výpovědi do protokolu dne 28.3.2018, přičemž žalobce nedokázal vysvětlit, proč nečinil žádné kroky k legalizaci jeho pobytu nebo k odjezdu zpět na Ukrajinu. Mírnější opatření dle zákona o azylu proto i dle názoru soudu nelze v případě žalobci použít a jeho zajištění bylo zcela po právu.

14. Krajský soud uzavírá, že z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je zřejmé, z jakých důvodů dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že uplatnění zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu by nebylo účinné, jak výše citováno a rozhodnutí je v tomto ohledu přezkoumatelné a zákonné. Závěry žalovaného tak nejsou ani v rozporu s článkem 15 Směrnice č. 2013/33, EU.

15. Soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji v souladu s ust. zamítl.

16. O nákladech řízení rozhodl soud podle tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnému žalovanému prokazatelně žádné náklady nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě do dvou týdnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Brno, Moravské náměstí č. 6. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Ostrava 04.05.2018

Mgr. Jarmila Úředníčková

samosoudkyně

Shodu s prvopisem potvrzuje