Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 109/2018 - 23

- 24

pokračování

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: V. B., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, č. j. - 23,

takto:

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I.

[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“) v rozhodnutí ze dne 1. 9. 2017, č. j. OAM-520/ZA-ZA11-K03-2017, posoudilo žalobcovu žádost o udělení mezinárodní ochrany jako nepřípustnou podle , o azylu, a řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavilo podle zákona o azylu.

II.

[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze, který ji zamítl rozsudkem ze dne 28. 2. 2018, č. j. - 23.

III.

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v a d)

[4] Stěžovatel v žalobě rozporoval závěr žalovaného, že neuvedl žádnou novou skutečnost, která by odůvodňovala opětovné vedení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel totiž uvedl, že dle jeho informací se mu vojenská správa na Ukrajině pokouší doručit povolávací rozkaz a hrozba, že by musel na Ukrajině narukovat, se tak stala reálnou. Tuto skutečnost, která je nepochybně nová ve smyslu § 10 zákona o azylu, však žalovaný nijak nereflektoval. Žalovaný přitom disponuje dostatečným aparátem k tomu, aby si v pochybnostech obstaral relevantní informace a případně vyzval žadatele o mezinárodní ochranu k jejich doplnění, což se však nestalo.

[5] Krajský soud se pak s žalobní argumentací nevypořádal a pouze převzal argumentaci žalovaného, čímž zatížil své rozhodnutí vadou.

[6] Stěžovatel tak navrhl, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen, a zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

IV.

[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační odkázal na své rozhodnutí, na vyjádření k žalobě a na rozsudek krajského soudu. Stěžovatel podle něj ve své druhé žádosti o mezinárodní ochranu neuvedl žádnou relevantní novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu. Zároveň žalovaný navrhl, aby kasační stížnosti nebyl přiznán odkladný účinek.

V.

[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[9] Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu s otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

[10] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro odklon.

[11] Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že žalovaný měl jeho tvrzení o hrozícím povolání do ukrajinské armády posoudit jako novou skutečnost, která vylučuje zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany pro nepřípustnost. Otázkou, jak mají správní orgány postupovat při hodnocení opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu, se Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře zabýval. Podle této judikatury je opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná tehdy, pokud „1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“ (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. - 96, publ. pod č. 2642/2012 Sb. NSS, viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, č. j. - 31). Krajský soud z citované judikatury výslovně vycházel a stěžovatelovu argumentaci posoudil v souladu s ní.

[12] Krajský soud přitom dospěl ke správnému závěru, že stěžovatelova tvrzení nemohla založit přípustnost opakované žádosti o mezinárodní ochranu. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu totiž leží břemeno tvrzení na žadateli o mezinárodní ochranu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, č. j. - 86). Žalovaný při pohovoru se stěžovatelem náležitě poukázal na nesrovnalosti v jeho tvrzeních a dal stěžovateli dostatečný prostor k tomu, aby své břemeno tvrzení unesl. Správní orgán následně na základě osobního pohovoru s žadatelem a dostatečných podkladů dospěl k závěru, že stěžovatelovo tvrzení je nevěrohodné. Nelze přitom tvrdit, že žalovaný stěžovatelovo tvrzení o hrozícím povolání do armády a případném postihu nereflektoval, neboť posouzení této skutečnosti je předmětem v podstatě celého odůvodnění rozhodnutí žalovaného; totéž pak platí pro rozhodnutí krajského soudu. Námitka, že žalovaný měl využít svůj aparát k tomu, aby prokázal stěžovatelovo tvrzení, přitom není na místě, neboť, jak již konstatoval krajský soud, žalovaný si s ohledem na stěžovatelovo tvrzení obstaral dostatečné podklady a jen stěží by dokazoval něco, k čemu nedošlo.

[13] Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud podotýká, že tím, kdy je branná povinnost azylově relevantní okolností, se ve své judikatuře již opakovaně zabýval. Z této judikatury zřetelně vyplývá, že odmítání vojenské služby samo o sobě není azylově relevantním důvodem, byť by bylo její odmítání spojeno s trestněprávními konsekvencemi, anebo její výkon byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích (viz zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. - 44, nebo např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. - 34).

[14] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost jako nepřijatelnou podle odmítl.

[15] Nejvyšší správní soud nerozhodoval o stěžovatelově návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve smyslu § 32 odst. 2 a 5 zákona o azylu, protože o tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto bez zbytečného prodlení po nezbytném poučení účastníků řízení a obstarání dalších podkladů nutných pro rozhodnutí.

[16] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o větu první ve spojení s , podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. května 2018

Mgr. David Hipšr

předseda senátu