Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
7 Azs 106/2018 - 33.pdf
PDF · 0 B
No categories available
7 Azs 106/2018 - 33
IV.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí i na napadený rozsudek, se kterým se ztotožňuje, a uvedl, že případným vycestováním stěžovatelek do země původu není popřeno právo na společný život s manželem, kterému rovněž nebyla udělena mezinárodní ochrana a se kterým tedy mohou žít společně v zemi původu. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost.
V.
[5] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. s. ř. s. ).
[6] Protože se jedná o kasační stížnost podanou ve věci udělení mezinárodní ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu s § 104a s. ř. s. s. ř. s. nejprve tím, zda podaná kasační stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatelek, a zda je tedy ve smyslu citovaného ustanovení přijatelná. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelek.
[7] Stěžovatelky se v kasační stížnosti nepokusily vymezit, v čem spatřují přesah stížnosti nad rámec svých vlastních zájmů. Nejvyšší správní soud tuto otázku posoudil a přesah jejich vlastních zájmů v ní nespatřil. Všechny vznesené kasační námitky již byly judikaturou dostatečně a jednoznačně řešeny, přičemž Nejvyšší správní soud nenachází důvod se od této judikatury odchýlit. V postupu krajského soudu také nenašel žádné pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelek.
[8] Stěžovatelky primárně poukazovaly na nepřezkoumatelnost soudního a správního rozhodnutí a na nedostatky při zjišťování skutkového stavu. Otázkou zjišťování skutkového stavu se judikatura zdejšího soudu opakovaně zabývala, srov. např. rozsudky ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 24/2003 - 42, či ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 - 63. Otázkou dostatečně zjištěného skutkového stavu se krajský soud dostatečně zabýval v rámci vypořádání námitek vztahujících se k jednotlivým formám mezinárodní ochrany, když přezkoumal stěžejní skutková zjištění, na nichž žalovaný postavil své rozhodnutí, a dospěl k závěru, že žalovaný tyto okolnosti komplexně zhodnotil a vyvrátil tvrzení stěžovatelek o nutnosti pobytu v České republice i o nedostatečném odůvodnění správního rozhodnutí. Nepřezkoumatelností se opakovaně zabývá judikatura zdejšího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, či ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS). Nesouhlas stěžovatelek se závěry soudu nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163, atd.).
[9] Co se týče důvodů, pro něž stěžovatelky žádaly o mezinárodní ochranu, Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že potřeba legalizace pobytu na území České republiky není azylově relevantním důvodem (např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003 - 47, ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, a ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004 - 94). V usnesení ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 Azs 84/2015 - 24, Nejvyšší správní soud konstatoval: „Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu nevylučuje, že by zásah do rodinného a soukromého života cizince mohl představovat, a to ve velmi výjimečných případech, důvod pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Bylo by to možné např. v případech, kdy by si žadatel vytvořil na území České republiky takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území České republiky“.
[10] Podle citovaného rozhodnutí se nejedná o nepřiměřený zásah, může-li cizinec a jeho rodina vést svůj soukromý život v jiné zemi, například tam, kde se nachází ostatní příbuzní. U stěžovatelek nebylo prokázáno, že by nemohly žít, budovat své zázemí či prohlubovat rodinné vazby (včetně těch s příbuznými pobývajícími v České republice) v zemi původu, zvláště když samy přiznaly, že mají v zemi původu přátele a další vazby. Jak konstatoval krajský soud, manželu stěžovatelky a) a otci stěžovatelek b) a c), kvůli jehož zdravotnímu stavu se stěžovatelky domáhají legalizace pobytu v České republice, nebyla rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, ze dne 21. 8. 2017, č. j. OAM-873/ZA-ZA11-K10-2016, udělena mezinárodní ochrana, přičemž toto rozhodnutí potvrdil i žalovaný a následnou žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl rovněž krajský soud.
[11] Zároveň nelze přisvědčit námitce, že se krajský soud ani žalovaný ochranou rodinného a soukromého života stěžovatelek nezabývali. K námitce, že by vycestování znamenalo pro stěžovatelky zasažení do jejich rodinných vazeb a měla jim být udělena doplňková ochrana podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že kromě výjimečných případů nejsou rodinné vazby cizince v České republice důvodem pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu (viz např. rozsudky ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, či ze dne 21. 5. 2010, č. j. 6 Azs 5/2010 - 57). Žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnul skutečnosti o soukromém a rodinném životě stěžovatelek, které uvedly v žádosti a při pohovoru k ní. Důvody k udělení doplňkové ochrany se zabýval na stranách 11 až 13 rozhodnutí, vycházel přitom z výpovědí stěžovatelek a informací shromážděných v průběhu řízení. Pouze z toho, že žalovaný po zhodnocení soukromých a rodinných poměrů stěžovatelek explicitně nezmínil, že vycestování stěžovatelek není v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nelze dovozovat nepřezkoumatelnost posouzení pojmu „vážná újma“ ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2016, č. j. 6 Azs 89/2016 - 50, podle kterého platí: „V případě, kdy v průběhu správního řízení nejsou zjištěny výjimečné okolnosti, není třeba, aby rozhodující správní orgán podrobně rozebíral, jak silné jsou rodinné vazby cizince na území České republiky a poměřoval je se zájmem státu, aby na jeho území cizinec dále nepobýval.“).
[12] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s. s. ř. s.
[13] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o § 60 odst. 3 větu první s. ř. s. s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. , podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu