Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
50 Af 34/2017 - 25.pdf
PDF · 0 B
No categories available
50 Af 34/2017 - 25
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry
Balejové a soudkyň JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci
Žalobce: CRAVT Koupelny s.r.o.
sídlem Chýnovská 2994, 390 02 Tábor
zast. AA Tax-Audit s.r.o.
sídlem Pilotů 597, 391 56 Tábor
proti
žalovanému: Odvolací finanční ředitelství
sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno
o žalobě proti rozhodnutí ze dne 3. 7. 2017, č. j. 29981/17/5300-22442-711492
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Žalobou doručenou dne 3. 9. 2017 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal
přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2017 č. j. 29981/17/5300-22442-711492, jímž
bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru správce daně na daň z přidané
hodnoty za zdaňovací období březen 2015 a toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.
Pokračování - 2 - 50Af 34/2017
2. V žalobě je namítáno, že žalobci nebylo umožněno provést opravu daně z přidané hodnoty z
pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle § 44 odst. 1 zákona o dani z přidané
hodnoty. Právní otázkou, která je mezi účastníky na sporu, je právě způsob počítání šestiměsíční
lhůty podle uvedeného předpisu. Žalobce poukazuje na to, že časové období, ve kterém
pohledávky způsobilé k opravě musejí vzniknout, předcházejí rozhodnutí o úpadku.
Předpokládá-li se vznik pohledávky nejpozději šest měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku,
není zřejmé, zda časovým úsekem myslí se pohledávky vzniklé od blíže neurčeného okamžiku do
šesti měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku anebo pohledávky, vzniklé právě v šesti měsících
před rozhodnutím soudu o úpadku. Z toho žalobce dovozuje, že jsou tu dva možné výklady
tohoto předpisu. Přitom nelze se opřít výlučně o gramatický výklad zákona a nelze aplikovat
zásadu in dubio pro libertate. Z důvodové zprávy žalobce dovozuje, že výklad žalovaného není
logický. Poukazuje se na stanovisko ministerstva financí a judikaturu Nejvyššího správního
soudu. Rozhodování žalovaného se s judikaturou Nejvyššího správního soudu míjí.
3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že podle § 44 zákona o dani z přidané hodnoty lze
provést opravu daně u těch pohledávek, které vznikly nejpozději šest měsíců před rozhodnutím
soudu o úpadku dlužníka. Žalobce tuto lhůtu chápe tak, že jedná se o pohledávky, které vznikly
ve lhůtě šest měsíců a méně před rozhodnutím o úpadku. Gramatický výklad představuje
přímočarý výklad právní normy z jejího textu a z užití slova nejpozději je z logického směru
plynutí času zřejmé, že čas plyne od minulosti do budoucnosti, tj. od nejstaršího k nejmladšímu.
Přitom poukazuje se na vznik pohledávek z obchodních vztahů. Má-li pohledávka vzniknout
nejpozději šest měsíců před rozhodnutím soudu, je zřejmé, že tím měl zákonodárce na mysli
okamžik, kdy taková pohledávka může vzniknout nejpozději, respektive nejnověji. Pohledávky,
které vzniknou v období šest a méně měsíců před rozhodnutím jsou z časového hlediska
pozdější, a tudíž mladší než stanoví zákon. Podle gramatického výkladu je možné nepochybně
určit, ve kterém období měly vzniknout pohledávky, u nichž je oprava výše daně připuštěna.
4. Ke stejnému výkladu lze dojít za použití historického a teologického výkladu, přičemž je
zapotřebí vycházet z důvodové zprávy k zákonu o záměru zákonodárce. Ten byl veden snahou
pomoci ekonomickým subjektům, které ještě nemohly o nesolventnosti obchodního partnera
vědět, nikoli těm subjektům, které obchodovaly s obchodním partnerem, u něhož hrozilo, že
bude podán insolvenční návrh. Vyloučením šestiměsíčního období před rozhodnutím o
prohlášení úpadku se zákonodárce snažil zamezit možným spekulacím s pohledávkami. Naproti
tomu u pohledávek vzniklých dříve lze spekulace a daňové úniky vyloučit. Možnost opravy
pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení je časově omezená, protože opravu lze provést do
tří let od konce příslušného zdaňovacího období. Pro správnost tohoto výkladu svědčí i přijatá
novela účinná od 29. 7. 2016, kdy došlo ke zpřesnění legislativního textu. Z důvodové zprávy je
zřejmé, že právní úprava obsažená v § 44 odst. 1 zákona, vždy umožňovala daňovým subjektům
opravovat pouze pohledávky za dlužníky v insolvenčním řízení u pohledávek starších více než
šest měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku. Přitom nejde o změnu právní úpravy oproti
předcházejícímu stavu, protože z důvodové zprávy je zřejmý úmysl zákonodárce dosavadní
právní úpravu zachovat a pouze ji formulačně vyjasnit beze změny jejího obsahu a významu.
Přesto podle názoru žalovaného bylo uvedené ustanovení zákona i před novelizací pro jeho smysl
a účel dostatečně konkrétní a jednoznačné. Ve stejném smyslu a souladně s právním názorem
žalovaného rozhodl Krajský soud v Praze v konkrétně specifikovaném rozsudku.
5. Ze spisů finančních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti.
6. Žalobce podal dne 24. 4 2015 daňové přiznání na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období
březen 2015, ve kterém opravil výši daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení, jímž
byla společnost REMI HK Hradec Králové. Úpadek tohoto dlužníka byl zjištěn usnesením
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 2. 2015 a k témuž datu byl na majetek dlužníka
prohlášen konkurz. Pohledávky za dlužníkem vznikly v období od 12. 8. 2014 do 18. 12. 2014.
Daňové doklady a evidence pro účely daně z přidané hodnoty byly správci daně předloženy,
Pokračování - 3 - 50Af 34/2017
žalobce podal své vyjádření a dovolával se shodných rozsudků Nejvyššího správního soudu, jako
jsou uvedeny v žalobě.
7. Žalobce byl seznámen s výsledkem postupu k odstranění pochybností, a protože nepodal návrh
na pokračování v dokazování, byl dne 16. 11. 2015 vydán platební výměr na daň z přidané
hodnoty za měsíc březen 2015, jímž žalobci byla vyměřena daň z přidané hodnoty v částce
808.354 Kč. Bylo tak učiněno s odkazem na ustanovení § 44 odst. 1 zákona o dani z přidané
hodnoty, protože nejednalo se o pohledávky z uskutečněných zdanitelných plnění, které vznikly
nejpozději šest měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku.
8. O odvolání, ve kterém se žalobce dovolával právě ustanovení § 44 zákona o dani z přidané
hodnoty a judikatury Nejvyššího správního soudu bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím,
které je odůvodněno tím, že žalobce s odkazem na ustanovení § 44 odst. 1 zákona provedl nejen
opravu výše daně u pohledávek za dlužníkem, ale též opravu základu daně odpovídající základu
daně podle jednotlivých opravných daňových dokladů vystavených pro dlužníka. Takový postup
však § 44 zákona neumožňuje, jestliže stanoví, že lze provést výlučně opravu výše daně na
výstupu. Proto nebylo možno provést opravu základu daně. Zákonný termín nejpozději byl
vyložen z hlediska logického směru plynutí času, který plyne od minulosti do budoucnosti, od
nejstaršího k nejmladšímu. Proto se dovozuje, že jedná se o pohledávky, které nejpozději vznikly
šest měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku. Kdyby tomu bylo jinak, šlo by o pohledávky
vzniklé v období šesti a méně měsíců před rozhodnutím o úpadku. Tyto pohledávky jsou
z časového hlediska pozdější, a tudíž mladší než stanoví zákon. Vedle gramatického výkladu lze
ke shodnému závěru dojít výkladem historickým a teleologickým při zohlednění úmyslu
zákonodárce, účelu a cíle, který byl přijetím zákona sledován. Odkazuje se na negativní dopady
celosvětové ekonomické krize a snahu pomoci subjektům, které jsou v platební neschopnosti
z důvodu dlouhodobě nedobytných nevymahatelných pohledávek. O špatné ekonomické situaci
takových obchodních partnerů nemohli věřitelé vědět. Nešlo o to pomoci subjektům, které
obchodovaly s obchodními partnery, kterým již hrozilo podání insolvenčního návrhu nebo
prohlášení úpadku. Vyloučením šestiměsíčního období před rozhodnutím o prohlášení úpadku
bylo sledováno zamezit možným spekulacím s pohledávkami, které mohly nastat právě z důvodu
očekávaného prohlášení úpadku. Naproti tomu u pohledávek dříve vzniklých lze možnost
spekulací a daňových úniků vyloučit. Pro správnost takového výkladu pak svědčí novelizace
ustanovení § 44 odst. 1 zákona provedená zák. č. 243/2016 Sb., kterou došlo ke zpřesnění
legislativního textu, aniž došlo k jakémukoli věcnému posunu v dané problematice. Cílem právní
úpravy bylo vždy umožnit daňovým subjektům opravovat pouze pohledávky za dlužníky
v insolvenčním řízení u pohledávek starších více než šest měsíců před rozhodnutím soudu o
úpadku. Protože žalobcem uplatněné opravy byly mladšího data než šest měsíců, nebyl žalobce
oprávněn opravu výše daně u těchto pohledávek za dlužníkem v insolvenci provést. S právním
názorem Nejvyššího správního soudu se žalovaný neztotožnil.
9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s. ř. s. v mezích daných
žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
10. V projednávané věci je spornou právní otázkou, zda žalobce byl oprávněn provést opravu výše
daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení. Úpadek dlužníka byl zjištěn k 11. 2. 2015
a k témuž datu byl na majetek dlužníka prohlášen konkurz. Žalobcovy pohledávky za dlužníkem
podle daňových dokladů založených ve spise vznikly v době od 12. 8. 2014 do 18. 12. 2014.
11. Opravu výše daně u pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení lze provést při plnění
podmínek § 44 zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném v konkrétním zdaňovacím
období. Podle § 44 odst. 1 plátce, kterému při uskutečnění zdanitelného plnění vůči jinému plátci
vznikla povinnost přiznat daň a jehož pohledávka, která vznikla nejpozději šest měsíců před
rozhodnutím soudu o úpadku, z tohoto plnění dosud nezanikla, je oprávněn provést opravu výše
daně na výstupu z hodnoty zjištěné pohledávky za podmínek dále v tomto předpisu
Pokračování - 4 - 50Af 34/2017
vyjmenovaných. Spor mezi účastníky spočívá ve výkladu termínu slovně vyjádřeného nejpozději
šest měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku.
12. Žalobce zastává názor, že toto období, ve kterém lze opravu výše daně provést je vymezeno šesti
měsíci před rozhodnutím soudu o úpadku a rozhodnutím soudu o něm. Naproti tomu žalovaný
zastává názor, že jedná se o opravu výše daně u pohledávek vzniklých nejpozději šest měsíců
před rozhodnutím soudu a starších. Podle názoru nadepsaného soudu provedl žalovaný správný
výklad konkrétní právní normy.
13. Jestliže zákonodárce uvedl, že musí se jednat o pohledávky vzniklé nejpozději šest měsíců před
rozhodnutím soudu, pak to znamená se zřetelem k plynutí času, kde musí se jednat o pohledávky
starší šesti měsíců, přičemž nejmladší z takto starších pohledávek musí vzniknout nejpozději šest
měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku. Kdyby tomu tak nebylo, pak by zákonodárce pro
vymezení doby nemohl užít výraz nejpozději, ale naopak výraz nejdříve. Podle toho, jak čas
plyne, je zcela logické, že provést opravy z výše daně lze u pohledávek vzniklých šest měsíců před
rozhodnutím soudu a starších a nikoli u pohledávek mladších šesti měsíců. Jiný výklad by
odporoval běhu času.
14. Prve uvedený výklad odpovídá i smyslu tohoto předpisu, který sleduje poskytnout ochranu těm
věřitelům, kteří v době delší než šest měsíců nemusejí mít vědomost o tom, že obchodní partner
se dostává do problémů. Tak tomu zpravidla není u subjektů, o jejichž úpadku bylo rozhodnuto
v období půl roku před takovým rozhodnutím. V té době se již ekonomické problémy takového
podnikatele projevují a řádně hospodařící věřitel by měl ekonomické problémy případného
obchodního partnera seznat. Právě pro možnou rozdílnou vědomost věřitelů o nedobré
ekonomické situaci dlužníků je zapotřebí po smyslu zákona vyložit termín nejpozději tak, že
vztahuje se právě na pohledávky staré šest měsíců a více.
15. Tento právní názor podporuje novelizace tohoto ustanovení přijatá zákonem č. 243/2016 Sb.,
který je účinný od 29. 7. 2016. Termín nejpozději obsažený v ustanovení § 44 odst. 1 zákona byl
nahrazen obratem v období končícím. Pro interpretaci tohoto předpisu i v době před přijatou
novelou má význam důvodová zpráva k tomuto zákonu (sněmovní tisk č. 717/0, bod 19), ze
které je patrné, že k žádné věcné změně ani obsahu právní úpravy nedošlo, ale jedná se pouze o
zpřesnění legislativního textu. Současně se uvádí, že sleduje se možnost opravovat pohledávky za
dlužníky v insolvenčním řízení starších šesti měsíců. Při stanovení stáří pohledávek bylo
vycházeno z toho, že u pohledávek mladších šesti měsíců by mohlo docházet ke spekulativnímu
vzniku pohledávek a tudíž i krácení na daních. Současně bylo poukázáno na to, že na možnou
nesolventnost lze usuzovat z chování subjektu v období jednoho roku před úpadkem.
16. Z důvodové zprávy je proto zcela jednoznačně seznatelný úmysl zákonodárce umožnit opravu
výše daně výlučně u pohledávek starých nejméně šest měsíců a starších. Obsahově tudíž nedošlo
k žádné změně konkrétní právní normy, došlo k pouhému vyjasnění, aniž by byl jakkoli účel
předpisu o opravě výše daně změněn.
17. U pohledávek vzniklých za dlužníkem v insolvenčním řízení podmínky pro opravu výše daně
podle § 44 odst. 1 nebyly splněny, poněvadž nejednalo se o pohledávky ve stáří nejméně šesti
měsíců.
18. Pro důvody uvedené v předchozí pasáži rozsudku proto nemůže soud přisvědčit citaci obsažené
ve čtvrtém odstavci na straně dvě žaloby o tom, že možnost opravy připouští se ve lhůtě šesti
měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku.
19. Tři v žalobě vyjmenované rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2014 č. j. 9 Afs
170/2014-42, z 11. 2. 2016 č. j. 9 Afs 190/2015-57 a 6 Afs 117/2016-27 z 15. 11. 2016 jsou
soudu známy, avšak soud tuto věc projednávající právní názor v těchto rozsudcích uvedený
nesdílí. Je tomu tak právě se zřetelem k tomu, že z hlediska gramatického a teleologického
výkladu nelze dospět k jinému názoru než k tomu, že zákonodárce možnost opravy výše daně u
[OBRÁZEK]Pokračování - 5 - 50Af 34/2017
pohledávek za dlužníky v insolvenčním řízení vztáhl pouze na pohledávky staré nejméně šest
měsíců před rozhodnutím soudu, což ostatně zákonodárce zcela jednoznačně vyložil v důvodové
zprávě k novele upřesňující též konkrétní právní normy.
20. Žalobcem odkazované tři rozsudky Nejvyššího správního soudu neznamenají, že tu je ustálená
judikatura interpretující ustanovení § 44 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Judikatura se
může vyvíjet, o čemž svědčí právě projednávaná věc. V opačném smyslu než jak rozhodl Nejvyšší
správní soud, judikoval Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 21. 7. 2017 č. j. 45 Af 15/2015-
34. I tento rozsudek nasvědčuje skutečnosti, že žalobcem odkazovaná judikatura Nejvyššího
správního soudu je překonaná.
21. Nejvyšší správní soud svou judikatorní činností ve smyslu § 12 odst. 1 s. ř. s. nepochybně přispívá
ke sjednocování judikatury správních soudů. To však neznamená, že správní soudy jsou každým
takovým rozhodnutím vázány, jestliže shledají, že s právním názorem nesouhlasí. Tak tomu je i
v souzené věci a krajský soud výslovně uvedl, v čem spočívá odlišný názor tohoto soudu na
interpretaci konkrétního pojmu obsaženého v právní normě. Kromě toho na základě pouhých
třech rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nelze učinit závěr o tom, že výklad dané právní
normy je ustálený. Kromě toho je tu též odlišný právní názor jiného krajského soudu. Za takové
situace se krajský soud necítí vázán žalobcem odkazovanou judikaturou.
22. Soud proto shrnuje, že u žalobcových pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení mladších
šesti měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku nelze opravu výše daně u těchto pohledávek
podle § 44 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty provést.
23. Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl.
24. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti,
že úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé
administrativní činnosti.
25. Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci
projevili s takovým procesním postupem souhlas.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.
Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se
sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se
dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na
sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání
lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných
náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a
z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,
jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické
vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení
soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových
stránkách: www.nssoud.cz.
Pokračování - 6 - 50Af 34/2017
České Budějovice 7. února 2018
JUDr. Věra Balejová v. r.
předsedkyně senátu