Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 A 34/2017 - 44

- 44

US N ESE NÍ

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky

Havlíkové a soudců JUDr. Naděždy Řehákové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce:

Michal Praha, spol. s r. o., IČ: 60712830, se sídlem Praha 1, Michalská 27-29, IČ 607

12 830, zast. Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1284/37,

proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Praha 1, Maltézské náměstí 471/1, o

žalobě proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 22. 12. 2016, č. j.: MK 55266/2016 OLP,

t a k t o :

I. Žaloba se odmítá.

II. Žalobci se vrací soudní poplatek zaplacený z podané žaloby ve výši 3.000,-

Kč z účtu Městského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto

usnesení k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Ing. Petra Lhotského,

advokáta.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí

ministra kultury (dále jen „žalovaný“), kterým byl ve výroku I. zamítnut jako nepřípustný

jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva kultury (dále též „MK“ nebo „ministerstvo

kultury“) ze dne26.4.2016, č. j. MK 27899/2016 OPP, sp. zn. MK-S 16970/2015 OPP, jímž

bylo zrušeno závazné stanovisko odboru památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy

(dále též „MHMP“) ze dne 11. 11. 2015, č. j. MHMP 1951405/2015, sp. zn. S-MHMP

782397/2015 Zídk/Bašt, vydané dotčeným správním orgánem do stavebního řízení v režimu §

149 , (dále jen „“) s odkazem na , 3, §

44a odst. 3 , o státní památkové péči (dále též „památkový zákon“)

k žádosti vlastníka dotčených nemovitostí/žalobce o vydání závazného stanoviska

k zamýšleným stavebním úpravám objektu č. p. 662 (bývalý kostel sv. Michala), k. ú. Staré

Město, Michalská 29, Praha 1 a objektu č. p. 653 (bývalá fara), k. ú. Staré Město, Michalská

27, Praha 1, které jsou prohlášeny kulturní památkou a zapsány v Ústředním seznamu

kulturních památek (ÚSKP) pod rej. č. 38207/1-34, a které se nacházejí v památkové

rezervaci v hlavním městě Praze prohlášené nařízením vlády č. 66/1971 Sb. ze dne 21. 7.

1971. Ve výroku II. žalovaný rozhodl o podnětu k zahájení přezkumného řízení tak, že se

podnět odkládá, neboť je přezkumné řízení nepřípustné.

2. V dané věci žalobce požádal dne 6. 5. 2015 v rámci řízení o stavebním povolení

vedeného Úřadem Městské části Praha 1 (dále jen „stavební úřad“) o vydání závazného

stanoviska podle , o státní památkové péči, k zamýšleným

stavebním úpravám objektů v jeho vlastnictví - bývalého kostela sv. Michala a přilehlé fary

(č. p. 662, k. ú. Staré Město, Michalská 29, Praha 1, a č. p. 653, k. ú. Staré Město, Michalská

27, Praha 1). Tyto nemovitosti jsou prohlášeny kulturní památkou a zapsány v Ústředním

seznamu kulturních památek a nacházejí se v památkové rezervaci v hlavním městě Praze,

prohlášené nařízením vlády č. 66/1971 Sb.

pokračování 2 9A 34/2017

3. Odbor památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen „orgán státní

památkové péče“) vydal dne 11. 11. 2015 závazné stanovisko k projektové dokumentaci

podle , v němž shledal, že provedení navrhovaných prací v rozsahu

předložené projektové dokumentace je přípustné, a dále specifikoval, za jakých podmínek.

Toto stanovisko bylo jedním z podkladů pro vydání stavební povolení ze dne 29. 12. 2015.

4. Ministerstvo kultury vydalo na základě podnětu dne 26. 4. 2016 rozhodnutí

v přezkumném řízení sp. zn. MK-S 16970/2015 OPP, č. j.: MK 27899/2016 OPP dle § 149

odst. 5 ve spojení s , kterým zrušilo závazné stanovisko orgánu

státní památkové péče ze dne 11. 11. 2015. Rozklad žalobce proti rozhodnutí žalovaného

zamítl ministr vnitra rozhodnutím označeným v záhlaví z důvodu nepřípustnosti.

5. Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí ministerstva kultury a žalovaného, neboť je

považuje za nezákonná. Předně namítal procesní stránku věci, tedy přípustnost opravného

prostředku proti zrušení závazného stanoviska. Nesouhlasil se závěrem, že proti zrušení

závazného stanoviska je rozklad nepřípustný. Odkázal přitom na rozsudek NSS ze dne

23. 5. 2014, č. j. -69, který potvrzuje opak. Nesouhlasil ani se závěry NSS

v později vydaném rozsudku ze dne 8. 7. 2015, č. j. -127, že uvedený rozsudek

4. senátu je nutno považovat za odchýlení se od závěrů rozšířeného senátu ze dne 23. 8. 2011,

č. j. -113, č. 2434/2011 Sb. NSS, a za ojedinělý exces. Uvedením odkazů na

další rozhodnutí NSS (sp. zn. a ) žalobce prokazuje, že v případě

rozsudku 4. senátu o ojedinělý exces nešlo. Dále polemizoval i se závěry Ústavního soudu

v nálezu sp. zn. , který rozsudek 10. senátu přezkoumával a zabýval se otázkou,

zda 10. senát za daných okolností (tj. za existence rozsudku 4. senátu) porušil povinnost

předložit věc rozšířenému senátu.

6. Dále žalobce uplatnil námitky i proti rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska ze dne

26. 4. 2016, a to proto, že je postaveno na nepravdivých skutečnostech a skutečnostech, které

nemohou být zohledněny v přezkumném řízení, že trpí procesními vadami, zmatečností a

nepřezkoumatelností a bylo vydáno vyloučenou osobou.

7. Žalobce žádal, aby soud žalobou napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí ministerstva kultury, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

8. Žalovaný ve svém vyjádření namítl nepřípustnost žaloby, neboť žalobce napadá

rozhodnutí, které není rozhodnutím ve smyslu Zopakoval své úvahy, které ho

vedly k závěru o nepřípustnosti rozkladu, a to včetně podrobné argumentace ve vztahu

k citované judikatuře NSS i Ústavního soudu, která konstatovala, že závazná stanoviska

nejsou rozhodnutími ve smyslu , ani ve smyslu Připomněl

povahu závazného stanoviska, jež je individuálním správním aktem, avšak nikoliv správním

rozhodnutím a nemá právní závaznost, nesměřuje vůči žalobci, ale dovnitř veřejné správy. Je

materiálně podkladovým úkonem, nezakládá, nemění ani neruší práva a povinnosti účastníka

řízení, ani neurčuje, zda zde určité právo je, či není. Proto nemůže zasáhnout do právní sféry

jednotlivce. Žalovaný rovněž připomněl, že po zrušení podkladového závazného stanoviska

dojde k obnově řízení dle , kdy bude muset stavební úřad

aplikovat , které odkazuje na obdobné použití téhož

zákona. Aplikaci tohoto ustanovení však bude moct provést právě stavební úřad až v řízení

o obnově, nikoliv žalovaný v přezkumném řízení.

pokračování 3 9A 34/2017

9. Z citované judikatury jednoznačně vyplývá, že na danou věc plně dopadá sjednocující

rozsudek rozšířeného senátu NSS č. j. -113. Proto žalovaný navrhl, aby soud

žalobu odmítl jako nepřípustnou.

10. Žalobce zaslal soudu dne 25. 4. 2017 repliku. Argumentace žalovaného je podle něj

chybná, pokud tvrdí, že zrušení závazného stanoviska bylo toliko úkonem učiněným

dotčeným správním orgánem pro řízení vedené stavebním úřadem. V době vydání rozhodnutí

o zrušení závazného stanoviska totiž stavební úřad žádné řízení nevedl. To skončilo vydáním

stavebního povolení, které nabylo právní moci 17. 1. 2016. Rozhodnutí, kterým bylo zrušeno

závazné stanovisko, nemůže být pokládáno rovněž za závazné stanovisko – výrok takového

rozhodnutí může být těžko podkladem pro vydání jakéhokoliv dalšího správního rozhodnutí.

Tvrdí-li žalovaný, že závazné stanovisko tvoří s přezkumným rozhodnutím (zde zrušením

závazného stanoviska) jeden celek, není žalobci jasné, jaký celek spolu vytvoří, protože po

zrušení závazného stanoviska již žádné závazné stanovisko neexistuje a nastane stav, jakoby

žádné stanovisko nebylo vydáno. Neexistující stanovisko nemůže být podkladem pro jiné

správní rozhodnutí.

11. Rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska se od vlastního závazného stanoviska liší ve

dvou podstatných aspektech – jednak bezprostředně zasahuje do právní sféry žadatele

(nemůže získat nebo konzumovat konečné správní rozhodnutí), jednak neslouží jako podklad

pro vydání žádného konečného správního rozhodnutí a nemůže tak být ani se žádným

konečným rozhodnutím přezkoumáno. Žalobce nepopírá, že NSS v odkazovaném rozsudku

sp. zn. sice vyslovil, že rozhodnutí, kterým bylo zrušeno závazné stanovisko,

má samo povahu závazného stanoviska, nicméně NSS v tomto rozhodnutí uváděl převážně

argumenty týkající se nepřípustnosti soudního přezkumu vlastního závazného stanoviska

anebo rozhodnutí o jeho změně. Tyto závěry pak bez hlubšího právního rozboru rozšířil i na

rozhodnutí, kterým se závazné stanovisko ruší. Proto považuje uvedený rozsudek NSS za

argumentačně málo přesvědčivý, zejména s ohledem na to, že skutkové okolnosti tam řešené

věci se týkaly zrušení závazného stanoviska před vydáním konečného správního rozhodnutí,

nikoliv až po právní moci, jako je tomu v této věci. Tyto závěry proto nelze mechanicky

aplikovat.

12. Konečně, nelze ani hovořit o tom, že Ústavní soud závěry o nepřípustnosti soudního

přezkumu rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska potvrdil, protože se ve svém nálezu

zabýval pouze otázkou povinnosti NSS předložit věc rozšířenému senátu.

13. Soud před samotným posouzením věci musel s ohledem na povahu námitek nejdříve

postavit najisto, zda jsou splněny podmínky řízení, resp. zda je žaloba proti napadenému

rozhodnutí vůbec přípustná. Již v této otázce je mezi účastníky řízení spor. Soud dospěl

k závěru, že žaloba není přípustná.

14. Podle kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo

v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se

zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen „rozhodnutí“)

může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti,

nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.

15. Podle nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením

odmítne návrh, jestliže návrh je podle tohoto zákona nepřípustný.

pokračování 4 9A 34/2017

16. Podle § 68 písmeno e) s. ř. s je žaloba nepřípustná také tehdy, domáhá-li se

přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona

vyloučeno.

17. Podle § 70 písm. a) téhož zákona jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími.

18. K tomu, aby mohla být vyřešena otázka přípustnosti žaloby (návrhu) proti rozhodnutí o

zrušení závazného stanoviska, musí být nejdříve posouzena povaha závazného stanoviska,

resp. povaha rozhodnutí o jeho zrušení. Touto otázkou se NSS zabýval již ve své ranné

judikatuře, a následně i z důvodu potřeby sjednocení judikatury rozšířeným senátem.

S ohledem na významné legislativní změny v oblasti správního řízení přijetím nového

účinného od 1. 1. 2006, který na rozdíl od předchozí právní úpravy nově

obsahoval i úpravu vydávání závazných stanovisek, a novelizací tzv. složkových zákonů, však

opět tato otázka vyvstala. Proto NSS prostřednictvím rozšířeného senátu v rozsudku ze dne

23. 8. 2011, č. j. -113, č. 2434/2011 Sb. NSS, znovu sjednotil právní názor na

otázku přezkoumatelnosti závazných stanovisek ve správním soudnictví, a to vydaných podle

. Na uvedený rozsudek ostatně odkazuje i žalovaný a žalobce s ním

polemizuje.

19. Rozšířený senát v tomto rozsudku na základě dílčích závěrů o klíčových aspektech

materiálního vymezení správního rozhodnutí jasně konstatoval, že „závazná stanoviska

vydaná dle z roku 2004 nejsou rozhodnutími ve smyslu správního

řádu ani , jelikož sama o sobě nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují

práva nebo povinnosti. Zákonodárce ve shodě se sjednocujícím rozhodnutím zavedením § 149

upřednostnil zásadu ekonomie řízení. Soudní přezkum je v souladu s

odst. 2y umožněn až v rámci konečného rozhodnutí dle Na toto nemá

vliv ani skutečnost, zda žádost o vydání závazného stanoviska byla podána subjektem před

zahájením hlavního řízení nebo v jeho průběhu či že žádné hlavní (typicky územní) řízení

nemusí v případě vydání negativního závazného stanoviska již následovat, neboť ho příslušný

subjekt nezahájí.“ (viz bod 51 citovaného rozhodnutí).

20. V odkazovaném rozsudku ze dne 8. 7. 2015, č. j. -127, NSS na tyto

závěry navázal a konstatoval, „rozhodnutí vydané dle má

z hlediska soudní přezkoumatelnosti ve smyslu taktéž povahu závazného

stanoviska, neboť opět nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva nebo povinnosti

stěžovatele. Zrušením závazného stanoviska postupem dle proto

nemůže dojít ke změně právního postavení stěžovatele, resp. k zásahu do jeho právní sféry.

V následném soudním řízení správním soud dle přezkoumá k žalobní

námitce i závazné podklady přezkoumávaného rozhodnutí, tj. i závazná stanoviska.“(viz bod

19, a dále srov. body 20-22 cit. rozsudku). Uvedený názor plně dopadá i na nyní posuzovanou

věc. Protože dosud nebyl překonán, soud nemá důvodu se od něj odchýlit ani v této věci.

21. Žalobce zpochybňuje uvedenou interpretaci NSS tím, že předkládá jiná rozhodnutí,

v nichž NSS dospěl k opačnému závěru. Pokud jde o rozsudek NSS ze dne 23. 5. 2014, č. j. 4

As 42/2014-69, tedy rozsudek vydaný dříve, než rozsudek 10. senátu, sám NSS jej v posléze

vydaném rozsudku nepominul, s jeho závěry se neztotožnil a vysvětlil, z jakých důvodů.

Rozsudek 4. senátu se odchýlil od závěrů sjednocených v rozsudku rozšířeného senátu sp. zn.

a lze jej považovat za ojedinělý exces v rozhodovací praxi, neboť většinově

nebyl dále v judikatuře následován. Stejný závěr následně vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp.

pokračování 5 9A 34/2017

zn. ze dne 14. 3. 2016, kde „shledal, že rozsudek č. j. -69 se

odchýlil [od] právního názoru vyjádřeného dříve v rozsudku č. j. -21, aniž by věc

předložil rozšířenému senátu, a zároveň opomenul zásadní úvahy k výkladu § 65 odst. 1 s. ř.

s. vyjádřené nejen v rozsudku rozšířeného senátu č. j. -113, ale též v předchozí

judikatuře. Pokud 10. senát Nejvyššího správního soudu v pozdější věci výslovně označil

rozsudek č. j. -69 jako zjevné vybočení z rozhodovací činnosti soudu, tento závěr

přesvědčivě doložil a následně rozhodl v souladu s předchozí judikaturou, nebylo 10. senátu

Nejvyššímu správnímu soudu co vytknout, pokud se za této situace výjimečně rozhodl věc

nepředložit rozšířenému senátu a ve věci rozhodl sám.“ (viz bod 32 nálezu). Tím je

jednoznačně a nezpochybnitelně vyvrácena námitka žalobce, v níž tvrdil, že Ústavní soud

v nálezu tuto otázku neřešil, a že závěry 10. senátu nepotvrdil. Z výše uvedeného totiž jasně

plyne, že Ústavní soud závěry NSS o nerespektování předchozí judikatury a neodůvodněném

vybočení z ustálené rozhodovací praxe NSS v rozsudku sp. zn. potvrdil. Na

uvedeném nemůže nic změnit ano to, že žalobce zřejmě účelově tyto závěry přehlíží.

22. NSS v rozsudku sp. zn. též uvedl, že 4. senát sám se ve svých dalších

rozhodnutích k rozhodovací praxi dle rozsudku rozšířeného senátu zase vrátil, a jako příklad

uvedl rozsudek ze dne 19. 2. 2015, č. j. -30, publikovaný též ve Sbírce

rozhodnutí NSS pod č. 3214/2015 s právní větou: „Úkon, kterým nadřízený orgán dotčeného

orgánu postupem podle z roku 2004 v rámci odvolacího řízení

potvrdí nebo změní závazné stanovisko dotčeného orgánu, je z hlediska obsahu i formy opět

závazným stanoviskem.“ Ústavní soud sice v uvedeném nálezu vyslovil, že v této části je

argumentace NSS v rozsudku sp. zn. poněkud nepřesná, neboť každé

z rozhodnutí 4. senátu se výslovně vyjadřovalo k jinému ustanovení (v rozsudku č. j. 4 As

42/2014-69 k § 149 odst. 5, a rozsudku č. j. -30 § 149 odst. 4), avšak tuto

skutečnost soud nepovažuje za nepřesnost ani nesprávnost, neboť rozsudek rozšířeného senátu

č. j. -113 v tomto ohledu nijak nerozlišoval a své závěry vyslovil ve vztahu ke

všem závazným stanoviskům podle .

23. Pokud jde o rozsudek NSS ze dne 7. 5. 2015, č. j. -76, na který žalobce

rovněž upozorňuje, soud uvádí, že tento rozsudek není v projednávané věci již relevantní.

Jednak je zčásti založen právě na rozsudku sp. zn. , který z již osvětlených

důvodů nelze následovat, jednak se tento rozsudek týkal závazného stanoviska k posouzení

vlivů provedení záměru na životní prostředí podle , o posuzování

vlivů na životní prostředí. V tomto ohledu je klíčové, že se vztahoval k právní úpravě účinné

do 31. 3. 2015. Podle tehdejšího § 10 odst. 3 a 4 cit. zákona bylo stanovisko EIA považováno

za tzv. jiný správní úkon podle části čtvrté ( a násl.) a představovalo v

zásadě věcně nezávazný odborný podklad pro vydání rozhodnutí v navazujících řízeních;

povolující orgán jej nemusel v plném rozsahu zohlednit, pokud svůj postup odůvodnil.

24. Novela uvedeného , v reakci na řízení vedené Komisí proti ČR

pro nesprávnou transpozici směrnice EIA do vnitrostátního práva, právní formu stanoviska

EIA změnila. Ustanovení § 10 zrušila a nahradila jej § 9a, dle kterého je od 1. 4. 2015

v odstavci 3 již výslovně stanoveno, že stanovisko EIA je podkladem pro vydání rozhodnutí

v navazujících řízeních. Stanovisko předkládá oznamovatel v žádosti jako jeden z podkladů

pro navazující řízení. Stanovisko musí být platné v době vydání rozhodnutí v navazujících

řízeních v prvním stupni. Od 1. 4. 2015 je tedy stanovisko EIA závazným stanoviskem podle

tak, jako je tomu i v případě závazného stanoviska v nyní projednávané

věci.

[OBRÁZEK]pokračování 6 9A 34/2017

25. Pokud žalobce namítá irelevantnost rozsudku NSS, č. j. -21, na který

odkázal Ústavní soud v nálezu sp. zn. (viz bod 20 výše), nelze se s jeho

námitkou ztotožnit. Právě naopak. Uvedený rozsudek se týkal změny závazného stanoviska

vydaného podle zákona o státní památkové péči v přezkumném řízení, tj. předmětem řízení

byla otázka, zda skutečnost, že závazné stanovisko není rozhodnutím přezkoumatelným ve

správním soudnictví, vylučuje ze soudního přezkumu i rozhodnutí o jeho změně, vydané

v přezkumném řízení. NSS se v uvedené věci ztotožnil se závěrem městského soudu, že

závěry rozšířeného senátu je nutno vykládat tak, že samostatný soudní přezkum je vyloučen

i u rozhodnutí, kterými byla závazná stanoviska změněna v přezkumném řízení postupem

podle . Tyto závěry tedy rovněž přiměřeně dopadají na tuto věc

a o to víc posilují závěry v rozsudku sp. zn. . S tímto rozhodnutím se však NSS

v rozsudku sp. zn. opomenul vypořádat, což mu následně vytkl Ústavní soud

v již tolik zmiňovaném nálezu.

26. Tento soud – jakož ostatně ani NSS ve svém rozsudku sp. zn. nepomíjí

skutečnost, kterou žalobce namítá, že v projednávaných případech navrhovatel nebrojil proti

samotnému závaznému stanovisku, ale proti rozhodnutí, kterým bylo dříve vydané

podkladové závazné stanovisko zrušeno. Jestliže však platí, a o tom není mezi účastníky

sporu, že soudní přezkum samotného podkladového závazného stanoviska, příp. jeho změny,

je nepřípustný proto, že závazné stanovisko nemůže přímo zasáhnout právní sféru žadatele

z důvodu, že ve fázi svého vydání nijak nezakládá, nemění, neruší, ani závazně neurčuje jeho

práva či povinnosti, o to míň tomu tak může být v případě rozhodnutí, které podkladové

závazné stanovisko zruší. Žalobce se proto mýlí, pokud tvrdí, že rozhodnutím o zrušení

závazného stanoviska byl přímo zasažen ve svých právech.

27. Zákon ohledně povahy rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska mlčí. Tuto nejasnost

proto bylo potřeba dovodit výkladem soudu. To učinil NSS zejména v bodě 21 rozsudku sp.

zn. právní interpretací na základě standardního výkladového pravidla logiky

a maiori ad minus (od většího k menšímu). Není proto pravdivá námitka žalobce, že NSS

mechanicky aplikoval závěry vztahující se k jinému typu rozhodnutí, nebo že rozšířil uvedené

závěry bez hlubšího právního rozboru.

28. Dále soud nepřehlédl ani skutečnost, že v této věci rozhodnutí, které bylo závazným

stanoviskem podmíněno (stavební povolení), již nabylo právní moci. Tuto situaci však správní

řád přímo předvídá v (ve spojení s výjimkou v

stavebního zákona), resp. v a násl. ve formě obnovy řízení. Teprve

meritorní rozhodnutí vydané v obnoveném řízení bude způsobilé založit, změnit, zrušit nebo

závazně určit práva a povinnosti žalobce a až v této fázi bude mít žalobce možnost bránit svá

veřejná subjektivní práva žalobou ve správním soudnictví, bude-li považovat rozhodnutí

o žádosti o vydání stavebního povolení, příp. podkladová závazná stanoviska, za nezákonná

(zrušení závazného stanoviska zejména z důvodu nedostatečně zjištěného stavu věci přitom

ještě nijak nepředjímá, že stavební povolení uděleno nebude – pozn. soudu). Na tom nic

nemění ani skutečnost, že tuto možnost žalobce neměl vůči rozhodnutí o zrušení předchozího

závazného stanoviska, neboť jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. , „soudní

řád správní je předpisem obranné povahy, slouží k ochraně veřejných subjektivních práv,

nikoli k dozoru nad každým aktem veřejné správy a jeho přezkumu.“ (viz bod 31 nálezu).

29. Soud proto uzavírá, že žaloba proti rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska není přípustná, a proto ji podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 70 písm. a) a § 68 písm. e)

pokračování 7 9A 34/2017

jako nepřípustnou odmítl. Z tohoto důvodu se soud nemohl zabývat jejím věcným obsahem zpochybňujícími zákonnost samotného rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska.

30. O vrácení soudního poplatku soud rozhodl podle ,

o soudních poplatcích, podle kterého byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním

odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek právnímu zástupci žalobce ve stanovené

lhůtě.

31. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 3 věta prvá s. ř. s, podle kterého

žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne

jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího

správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti

rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým

označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení

rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je

posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty

k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v

a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí,

proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá,

a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo

jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních

zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní

symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu

lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 30. listopadu 2017

JUDr. Ivanka Havlíková, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

V. B.