Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

31 Af 61/2015 - 52

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy

Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Václava Štencla, MA ve věci

žalobce: Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, proti

žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kapitána Jaroše 7,

Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2015, č. j. ÚOHS-

R180,187/2014/VZ-34132/2015/321/IPs,

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I. Předmět řízení

Rozhodnutím předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne

19. 10. 2015, č. j. ÚOHS-R180,187/2014/VZ-34132/2015/321/IPs, byly podle § 152 odst. 5

písm. b) v návaznosti na , , ve znění pozdějších

předpisů (dále též „ “) zamítnuty rozklady žalobce a města Dubí a potvrzeno

pokračování 2 31Af 61/2015

rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 21. 5. 2014, č. j. ÚOHS-

S150/2014/VZ-10686/2014/521/VČe (dále též „prvostupňové rozhodnutí“).

Žalovaný prvostupňovým rozhodnutím rozhodl, že se žalobce spolu s městem Dubí

dopustili správního deliktu podle , o veřejných

zakázkách, ve znění účinném do 30. 9. 2016 (dále též „zákon o veřejných zakázkách“) tím, že

při zadávání veřejné zakázky I/8 OK Dubí I nedodrželi postup stanovený v § 71 odst. 4

v návaznosti na § 6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, když neprovedli otevírání obálek

s nabídkami všech uchazečů ihned po uplynutí lhůty pro podání nabídek, a umožnili otevírání

obálek s nabídkami ve dvou časových termínech, což nebylo v souladu se zásadou

transparentnosti. Za spáchání předmětného správního deliktu byla žalobci vyměřena pokuta

ve výši 200.000 Kč a městu Dubí pokuta ve výši 50.000 Kč.

II. Obsah žaloby

Žalobce se domáhá zrušení správních rozhodnutí obou stupňů a vrácení věci

žalovanému k dalšímu řízení. Napadené rozhodnutí je podle něj nepřezkoumatelné pro

nedostatek důvodů a nezákonné, neboť spočívá na nesprávném věcném posouzení a aplikaci

ustanovení, která na daný případ nedopadají. Nedostatečně zjištěný skutkový stav v otázce

pochybností o možné manipulaci s nabídkou vybraného uchazeče byl následně nesprávně

posouzen, když bylo ustanovení § 71 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách týkající se

včasnosti zahájení otevírání obálek aplikováno na samotný průběh. Tím došlo k zaměnění

dvou odlišných pojmů a to zahájení otevírání obálek a samotného procesu otevírání obálek.

Nelze podřadit průběh otevírání obálek, který se konal nadvakrát v rozsahu tří dní, pod

nezahájení otevírání obálek ihned. Nelze dovodit jen z dvoufázovosti otevírání obálek

porušení transparentnosti zadávacího řízení. Napadané rozhodnutí se nijak nezabývá

nemanipulováním s poslední nabídkou, jejím uložením v trezoru žalobce a neporušením jejího

povrchu. Nelze tedy z nedoložené domněnky o porušení zásady transparentnosti dozovat její

porušení. Nic také na tom nemění fakt, že obálka s nabídkou, která byla otevřena při druhém

kole nabídek, vyhrála celé zadávací řízení. Jedná se opět jen o domněnku, neboť vybraný

zájemce nebyl ani přítomen u prvního otevírání obálek. Závěru z rozsudku Nejvyššího

správního soudu ze dne 20. 6. 2012, č. j. -55 (všechna zde citovaná rozhodnutí

jsou dostupná na www.nssoud.cz), který citoval předseda žalovaného, že k porušení zásady

transparentnosti postačí, že okolnosti případu vzbuzují odůvodněnou pochybnost, si je žalobce

vědom, ovšem poukazuje na nepřiléhavost k danému případu, neboť se nejednalo o výběr

nabídky losem. Dále brojí proti shledání vinným ze spáchání správního deliktu, když nebyly

naplněny všechny znaky skutkové podstaty. Nelze se spokojit s tím, že byl pravděpodobně

spáchán, což je v rozporu se zásadou in dubio pro reo a zásadou materiální pravdy. Při

vyčíslení výše uložené sankce nebylo přihlédnuto k závažnosti, způsobu, následkům

a k okolnostem, za nichž byl delikt spáchán. Stanovení pokuty je nedostatečně odůvodněné

a ve svém výsledku nepřezkoumatelné. Konzistentně také neodpovídá rozhodovací praxi

žalovaného a jím uděleným pokutám v případech porušení zásady transparentnosti.

pokračování 3 31Af 61/2015

III. Vyjádření žalovaného

Žalovaný ve svém vyjádření nad rámec svého rozhodnutí uvedl, že aplikoval na nastalý

skutkový stav správné ustanovení zákona (§ 71 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách), neboť

tím, že žalobce stanovil lhůtu pro podání nabídek na 2. 10. 2012 do 9.00 hod. a obálka

vybraného uchazeče byla otevřena 4. 10. 2012, nelze mít předmětné ustanovení za naplněné.

Neztotožňuje se s žalobcovým výkladem předmětného ustanovení, že by mělo upravovat jen

zahájení otevírání obálek. Akt otevírání obálek je jedinečný a neopakovatelný a smyslem

ustanovení není stanovení pouhého zahájení, ale také celého procesu otevírání obálek. Nebyl

povinen zkoumat, jak bylo s konkrétní obálkou nakládáno, neboť samotný postup

dvoukolovosti otevírání obálek a výhry poslední otevřené vzbuzuje důvodné pochybnosti

o transparentnosti řízení. Není také povinen prokazovat manipulaci s obálkou, nýbrž postačuje

kvalifikovaná pochybnost, přičemž pro dopuštění se správního deliktu právnickou osobou

postačuje, když je jeho spáchání konstatováno [§ 120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných

zakázkách]. K určení výše sankce uvádí, že její výši řádně odůvodnil. Žalobcem uvedená

rozhodnutí nejsou srovnatelná s nastalou situací.

IV. Posouzení věci krajským soudem

Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí

žalovaného v mezích žalobních bodů ( , věta první , soudní

řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „ “), jakož i řízení předcházející jeho

vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl

v době rozhodování správních orgánů ( ). Ve věci rozhodl bez nařízení

jednání za splnění zákonných podmínek ( ).

Po přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Žalobce předně namítá v obecné rovině nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí

spočívající v nedostatku důvodů a nepřihlédnutí ke všem podkladům rozhodnutí.

Žalovaný při rozhodování vycházel zejména z obsahu dokumentace o veřejné zakázce

a vyjádření žalobce ze dne 27. 8. 2013 a 14. 3. 2014. Žalobcem nebyly označeny další důkazy

a žalovaný zhodnotil podklady za dostatečné. Předseda žalovaného pak vycházel z týchž

podkladů a v napadeném rozhodnutí se vyjádřil ke všem námitkám obsaženým v rozkladu.

Z jeho odůvodnění je patrný racionální myšlenkový postup, který má oporu v zákonném

ustanovení a je v souladu se zjištěným skutkovým stavem. Zdejší soud proto nemůže

přisvědčit námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Z obsahu správního spisu ani

z námitek žalobce nevyplývá žádný podklad, který by byl nezbytný pro rozhodnutí ve věci

samé a který by žalovaný, resp. jeho předseda, opomenul. Stejně tak nelze mít za to, že by

napadené rozhodnutí bylo nedostatečně odůvodněno.

Dále žalobce namítá, že na postup během otevírání obálek nemohlo být aplikováno ustanovení § 71 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách, které se vztahuje pouze na zahájení

pokračování 4 31Af 61/2015

otevírání obálek. Vedle toho tvrdí, že k porušení tohoto ustanovení, stejně jako porušení

zásady transparentnosti (§ 6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách) nedošlo, neboť obě

porušení jsou pouze hypotetická (s obálkou vybraného uchazeče nebylo manipulováno)

a napadené rozhodnutí je tak v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

Tyto námitky nejsou důvodné.

Ustanovení § 6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách zakotvuje zadavateli povinnost

dodržovat při postupu podle tohoto zákona zásady transparentnosti, rovného zacházení

a zákazu diskriminace.

Ustanovení § 71 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách stanovuje, že zadavatel ani

komise nesmí otevřít obálku před uplynutím lhůty pro podání nabídek, přičemž otevírání

obálek musí být zahájeno ihned po uplynutí lhůty pro podání nabídek.

Podle § 120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách se zadavatel dopustí

správního deliktu tím, že nedodrží postup stanovený tímto zákonem pro zadání veřejné

zakázky, přičemž tím podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky,

a uzavře smlouvu na veřejnou zakázku.

Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce provedl otevírání obálek uchazečů

dvoufázově (pět obálek bylo otevřeno 2. 10. 2012 a šestá obálka dne 4. 10. 2012). Důvodem

byla dle tvrzení žalobce skutečnost, že se zaměstnankyně žalobce dopustila administrativního

pochybení, když včas nepředala šestou obálku uchazeče (který se posléze stal vybraným

uchazečem) hodnotící komisi. Žalobce proto uspořádal druhé kolo otevírání obálek, v rámci

kterého otevřel zbývající nabídku.

Zdejší soud ve shodě se žalovaným shledává, že popsaný postup (rozložení otevírání

obálek do dlouhého časového úseku, respektive rozdělení tohoto procesu do dvou kol) je

v rozporu jak s § 71 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách, tak se zásadou transparentnosti dle

§ 6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách.

Předně nelze přisvědčit námitce, že by se § 71 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách

vztahoval pouze na zahájení otevírání obálek a nikoliv již na samotný proces otevírání obálek.

K takovému závěru by bylo možné dojít pouze čistě textualistickým výkladem, který ovšem

zcela opomíjí smysl daného ustanovení. Kromě toho je nutno dané ustanovení také vykládat

v souladu se základními zásadami, jimiž se proces zadávání veřejných zakázek řídí a které

jsou vyjádřeny v § 6 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách. Tyto zásady plní dvojí funkci.

V prvé řadě působí přímo na zadavatele tím, že pro něj představují konkrétní povinnost,

kterou musí při jednotlivých úkonech v rámci zákona o veřejných zakázkách dodržovat.

V druhé řadě je však na ně nutno stále pohlížet jako na právní zásady, které dotváří smysl

a účel zákona a v jejichž světle musejí být interpretována jednotlivá ustanovení zákona

o veřejných zakázkách.

Smyslem pravidla zakotveného v § 71 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách je podle názoru soudu zakotvit takový postup otevírání obálek, který bude minimalizovat jakékoliv

pokračování 5 31Af 61/2015

možnosti manipulace s obálkami. Zejména jde o vyloučení možnosti, že se s obsahem obálek

seznámí možný uchazeč, který by následně podal nabídku vlastní, uzpůsobenou nabídkám

ostatních uchazečů. Obálky proto mají být otevírány ihned po uplynutí lhůty pro podávání

nabídek, a to za přítomnosti uchazečů.

Aby byl popsaný smysl zákona naplněn, logicky nestačí pouhé zahájení procesu

otevírání obálek ihned po uplynutí lhůty pro podávání nabídek. Mohl-li by zadavatel vést

následný proces otevírání obálek libovolně dlouho, případně jej rozdělovat do dílčích

časových úseků s tím, že v mezidobí by obálky odejmul jakékoliv kontrole uchazečů, bylo by

zcela lhostejné, že k samotnému zahájení otevírání došlo ihned. Pravidlo regulující pouze

zahájení tohoto procesu a nikoliv jeho průběh by prakticky nebylo vůbec způsobilé naplnit

výše popsaný smysl zákona.

Ustanovení § 71 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách je proto podle názoru soudu

nutno interpretovat tak, že celý proces otevírání obálek musí proběhnout ihned po uplynutí

lhůty pro podání nabídek. Tento závěr podporuje také interpretace citovaného ustanovení ve

světle zásad transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace. Skutečnost, že

uchazeči mají možnost podílet se na kontrole toho, že nedochází k manipulaci s obálkami

v průběhu celého procesu otevírání obálek, je jednou z garancí transparentnosti zadávacího

řízení, která eliminuje byť jen potenciální možnost, že by některý z uchazečů mohl být

zvýhodněn. Uložení obálky, která byla otevírána s dvoudenním zpožděním, do trezoru, tuto

garanci nemůže poskytnout. Ani svědectví či jiné důkazy svědčící o tom, že s obálkou nebylo

manipulováno, nemůže takovou možnost zcela, bez jakýchkoliv pochybností, vyloučit.

Výkladem pojmu transparentnost se podrobně zabýval Nejvyšší správní soud například

ve svém rozsudku ze dne 15. 9. 2010, č. j. - 159 (č. 2189/2011 Sb. NSS). Svůj

výklad opřel mimo jiné o judikaturu Soudního dvora (zejména rozsudky ve věcech C-324/98,

Telaustria Verlags GmbH a Telefonadress GmbH proti Telekom Austria AG, Sb. rozh. s. I-

10745, bod 62; a C-324/07, Coditel Brabant SA proti Commune d’Uccle a Région de

Bruxelles-Capitale, Sb. rozh. s. I-8457, bod 25). Uzavřel přitom, že „podmínkou dodržení

zásady transparentnosti je tedy průběh zadávacího řízení takovým způsobem, který se navenek

jeví jako férový a řádný. Motivy jednotlivých osob participujících na výběru zájemců

o veřejnou zakázku (ať již budou tyto motivy plně zákonné, dané pouhou neschopností

navenek působit férově a řádně, event. nezákonné, nebo snad dokonce kriminální) jsou

v tomto ohledu pro posouzení porušení zásady transparentnosti irelevantní. Porušení zásady

transparentnosti nastává nezávisle na tom, zda se podaří prokázat konkrétní porušení některé

konkrétní zákonné povinnosti. Tyto úvahy platí tím spíše v případě, kdy se přistoupí

k losování, protože losování je úkon ze své povahy nepřezkoumatelný.“

Z těchto závěrů, které se rozhodně neomezují pouze na případy losování, vycházel

Nejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne 20. 6. 2012, č. j. -55, v němž

konstatoval, že „posouzení transparentnosti losování v žádném případě nespočívá

v dokazování, zda došlo při losování k manipulaci či nikoliv. Pro porušení zásady

transparentnosti postačí, že okolnosti případu vzbuzují odůvodněnou pochybnost o férovosti

průběhu losování. K tomu může dojít i v případě, že k žádné manipulaci nedošlo.“ Ani tyto

závěry proto nelze chápat jako úzce omezené pro případy losování. Zásada transparentnosti se

pokračování 6 31Af 61/2015

uplatní pro všechny kroky zadavatele. Nelze proto souhlasit se žalobcem, že by citovaný

rozsudek byl pro projednávanou věc nepřípadný. Jak z tohoto rozsudku mimo jiné vyplývá, je

zcela lhostejné, zda k možné manipulaci došlo. Podstatné je, zda zadavatel učinil kroky, které

snižují průhlednost zadávacího řízení a v jejichž důsledku je zadávací řízení méně čitelné

a kontrolovatelné (srov. též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2010, č. j.

– 159, ze dne 30. 10. 2012, č. j. – 31, ze dne 25. 11. 2015, č. j.

– 45, ze dne 7. 12. 2016, č. j. – 23, nebo ze dne 4. 1. 2017, č. j.

– 41). A přesně o takový případ se jedná v případě, kdy je některá z obálek

otevírána až s výrazným časovým odstupem, kterým dva dny bezesporu jsou.

Jistě nelze vyloučit manipulaci s obálkami ani při dodržení pravidla o otevírání obálek

ihned po uplynutí lhůty pro podání nabídek. Toto pravidlo ovšem manipulaci výrazně

eliminuje a tím poskytuje značnou garanci naplnění transparentnosti zadávacího řízení.

A podle názoru soudu se pro dodržení zásady transparentnosti jedná o pravidlo zcela zásadní.

Na jeho dodržování je proto nutno trvat i přesto, že neposkytuje garanci absolutní. Ostatně

takovou garanci nemůže poskytnout prakticky žádné pravidlo zakotvené s cílem zaručit

transparentnost zadávacího řízení. Žalobce se proto nemůže vyvinit poukazem na skutečnost,

že ani v případě dodržování uvedeného pravidla by manipulace s obálkami nebyla vyloučena.

Stejně tak nelze přisvědčit argumentaci žalovaného, že mu nebylo prokázáno

protiprávní jednání, neboť se jedná pouze o domněnky, a napadené rozhodnutí tak porušuje

zásadu in dubio pro reo či zásadu materiální pravdy. Žalobce zde opomíjí skutečnost, že

skutková podstata správního deliktu, z jehož spáchání byl uznán vinným, nespočívá

v manipulování s obálkami. Žádné takové jednání nebylo žalobci žalovaným vytýkáno.

Skutková podstata deliktu spočívá v porušení pravidla pro otevírání obálek (tj. porušení § 71

odst. 4 zákona o veřejných zakázkách) a porušení zásady transparentnosti (tj. porušení § 6

odst. 1 zákona o veřejných zakázkách). Jak přitom mimo jiné potvrzuje výše citovaná

judikatura, k porušení zásady transparentnosti není podstatné, zda došlo v rámci zadávacího

řízení k manipulaci, která vedla k výběru jiné nabídky, než která by zvítězila v případě

řádného zadávacího řízení. Důležité je, že existuje potenciální (nikoliv zcela iracionální)

možnost, že by k takové manipulaci mohlo dojít. Totéž platí pro dodržování ostatních

pravidel pro zadávací řízení. Postačuje, že v důsledku porušení těchto pravidel vyvstává byť

jen pochybnost o férovosti zadávacího řízení. Jak § 120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných

zakázkách výslovně uvádí, pro naplnění skutkové podstaty tohoto deliktu postačuje, že

zadavatel svým postupem v rozporu se zákonem mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky.

Jedná se tedy o delikt ohrožovací. Jinými slovy nemusí být prokazováno ovlivnění výsledku

zadávacího řízení, postačí samotná pochybnost o takovém ovlivnění. Nelze pak dovozovat, že

by tato pouhá pochybnost s ohledem na zásadu in dubio pro reo nestačila. Porušení § 6 odst. 1

zákona o veřejných zakázkách a § 71 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách bylo podle názoru

soudu jednoznačně prokázáno. Možnost ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky byla také

jednoznačně prokázána. S ohledem na povahu protiprávního jednání žalobce totiž rozhodně

nelze vyloučit, že s obálkou vítězného uchazeče nebylo manipulováno a že nemohl být

výsledek zadávacího řízení odlišný.

Poukazuje-li žalobce na jiný případ, kdy žalovaný neshledal možné ovlivnění

zadávacího řízení, byly-li obálky uloženy v trezoru, pak tento případ rozhodně nemohl založit

pokračování 7 31Af 61/2015

legitimní očekávání žalobce, že v této věci bude postupováno obdobně. Jednak žalobce

poukazuje na jediný případ, nikoliv na ustálenou správní praxi, která by mohla žalovaného na

základě zavazovat, jednak byly skutkové okolnosti v daném

případě odlišné (nedošlo k dvoukolovému otevírání obálek).

Žalobce dalšími námitkami brojí proti výši uložené sankce, respektive nedostatečnosti jejího odůvodnění. Ani těmto námitkám nelze přisvědčit.

Ustanovení § 120 odst. 2 písm. a) zákona o veřejných zakázkách stanovuje rozsah

možné pokuty za správní delikt dle odstavce 1 písm. a) do 10 % ceny zakázky, nebo do

20 000 000 Kč, nelze-li celkovou cenu veřejné zakázky zjistit.

Podle § 121 odst. 2 věty první zákona o veřejných zakázkách se při určení výměry

pokuty přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho

následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.

Předseda žalovaného se v odůvodnění výše sankce ztotožnil s odůvodněním

žalovaného, které je obsaženo zejména v bodech 48 – 57 jeho rozhodnutí. Žalovaný zejména

vážil skutečnosti porušení základní zásady zadávacího řízení, následek nemožnosti

přezkoumání postupu při otevírání obálek zadavateli, velikost žalobce a jeho četné zkušenosti

se zadávacími řízeními spolu i s jeho ekonomickou situací.

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 15. 2. 2017, č. j. – 33

uvedl, že „ukládání sankcí a její výše je věcí správního uvážení, jehož přezkum je soudně

omezen (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2015, č. j. -

27), neboť zákon v takovém případě správnímu orgánu stanoví pouze mantinely pro jeho

rozhodování. Nelze tak dovodit, že ukládání sankce je věcí jednoduchého matematického

postupu, kdy se sečtou jednotlivé prvky mající vždy a za všech okolností stejnou hodnotu

a váhu v jednotlivé věci, a to i s přihlédnutím k základním zásadám činnosti správních orgánů

dle a násl. .“ Tento závěr je plně v souladu s dosavadní judikaturou. Lze

například poukázat na rozsudek ze dne 3. 4. 2012, č. j. - 36, v němž Nejvyšší

správní soud shrnul, že „ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního

uvážení (diskrečního práva) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního

orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které

zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování

správní věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky

uzavřena. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti

rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení,

vybočil-li z nich nebo volné uvážení zneužil. Není však v pravomoci správního soudu, aby

vstoupil do role správního orgánu a položil na místo správního uvážení uvážení soudcovské

a sám rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena. […] Z judikatury Nejvyššího správního

soudu přitom vyplývá, že při posuzování zákonnosti uložené sankce správní soud k žalobní

námitce přezkoumá, zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem

stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené, koherentní

a v souladu se zásadami logiky, zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení nebo

jej nezneužil, ale rovněž, zda uložená pokuta není likvidační [srov. např. usnesení rozšířeného

pokračování 8 31Af 61/2015

senátu ze dne 20. 4. 2010, č. j. - 133, publikované pod č. 2092/2010 Sb. NSS,

www.nssoud.cz, nebo nálezy Ústavního soudu sp. zn. ze dne 13. 8. 2002

(N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.), nebo sp. zn. ze dne 9. 3. 2004 (N 36/32

SbNU 345; 299/2004 Sb.); oba dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Při hodnocení zákonnosti

uložené sankce správními soudy není dán soudu prostor pro změnu a nahrazení správního

uvážení uvážením soudním, tedy ani prostor pro hodnocení prosté přiměřenosti uložené

sankce. Přiměřenost by při posuzování zákonnosti uložené sankce měla význam jedině tehdy,

pokud by se správní orgán dopustil některé výše popsané nezákonnosti, v jejímž důsledku by

výše uložené sankce neobstála, a byla by takříkajíc nepřiměřená okolnostem projednávaného

případu.“

Úkolem krajského soudu je tedy pouze posoudit, zda žalovaný při stanovení výše

sankce nevybočil z mezí správního uvážení, zohlednil zákonem stanovená kritéria, jeho úvahy

jsou logicky konzistentní a pokuta není likvidační.

Nelze přisvědčit námitce, že žalobce nezohlednil kritérium způsobu spáchání deliktu.

Ačkoliv žalovaný (resp. předseda) toto kritérium explicitně nezmiňuje, je jeho zhodnocení

z prvostupňového rozhodnutí patrné, zejména z jeho bodu 48. Žalovaný hodnotil to, že

žalobce porušil jednu ze základních zásad zadávacího řízení, že umožnil otevírání obálek ve

dvou termínech s časovým rozestupem dvou dní, čímž učinil proces otevírání obálek

neprůhledným a narušil konkurenční prostředí mezi uchazeči. Žalovaný tedy vzal v úvahu

konkrétní způsob jednání žalobce (umožnění otevírání obálek ve dvou termínech, a to se

značným časovým rozestupem).

Stejně tak je nedůvodná námitka, že v jiných případech žalovaný hodnotil také další

zákonem nevyjmenovaná kritéria, zatímco nyní nikoliv. Jak již bylo uvedeno výše, určení

výše sankce spadá do správního uvážení. Součástí správního uvážení je také hodnocení všech

specifik každého individuálního případu. Je přitom logické, že v některých případech jsou

určité okolnosti pro stanovení sankce významné, v jiných případech nikoliv. Nelze

poskytnout jednoznačný návod, jaké skutečnosti mají být vždy nad rámec zákonem

stanovených kritérií hodnoceny, neboť potenciální škála takových skutečností je prakticky

neomezená, přičemž jednotlivé skutečnosti mohou nabývat v různých případech různé

intenzity a různého významu. Za vybočení z mezí správního uvážení proto nelze považovat

skutečnost, že žalovaný do úvah o výši sankce nepromítl určitou skutkovou okolnost, ačkoliv

v jiném případě ji v úvahu vzal.

Nelze přisvědčit ani námitce, že pokuta je nepřiměřeně vysoká a v rozporu

s rozhodovací praxí žalovaného. Žalobcem uváděná rozhodnutí žalovaného nejsou obdobná

a srovnatelná s projednávanou věcí. Ve většině z nich se jednalo o shodné případy výběru

uchazeče elektronickým losovacím zařízením. Ačkoliv se zde také jednalo o porušení zásady

transparentnosti, skutkové okolnosti byly zcela odlišné. Právě zohlednění všech konkrétních

okolností každého jednotlivého případu je přitom jádrem úvah o stanovení výše sankce. Je

proto logické, že se sankce v případě porušení stejného ustanovení zákona může

v jednotlivých případech i výrazně lišit. Pokuta ve výši 30,9 % z horní hranice zákonné sazby

přitom sama o sobě není rozhodně nepřiměřená. Z tvrzení žalobce nijak nevyplývá, že by se

mohlo jednat o pokutu pro něj likvidační.

pokračování 9 31Af 61/2015

Zdejší soud v myšlenkovém postupu žalovaného a jeho předsedy ohledně stanovení

sankce neshledal žádné logické rozpory, úvahy jsou racionální a ucelené, zohledňují všechna

zákonná kritéria i relevantní skutkové okolnosti a nevybočují ze zákonných mezí.

Odůvodnění výše sankce proto zdejší soud nepovažuje za nezákonné ani nepřezkoumatelné.

VI. Shrnutí a náklady řízení

Krajský soud na základě shora provedeného posouzení neshledal žalobu důvodnou, a proto ji ve smyslu zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu , podle kterého nestanoví-li

tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů

řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému

v souvislosti s tímto řízením žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní

činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne

jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo

jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních

zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 7. června 2017

JUDr. Jaroslava Skoumalová

předsedkyně senátu