Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
6 Af 100/2014 - 54.pdf
PDF · 0 B
No categories available
6 Af 100/2014 - 54
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava
Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce:
Vendys & V s.r.o., IČ 61537586, se sídlem Na Homolce 51/11, 150 00 Praha 5, zast. Mgr.
Milanem Tomíčkem, daňovým poradcem, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, proti
žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 16. září 2014, č.j. 4990-5/2014-900000-304.8
t a k t o :
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í
[1] Žalobce napadl shora uvedené správní rozhodnutí, kterým bylo změněno rozhodnutí –
dodatečný platební výměr - Celního úřadu pro hlavní město Prahu (dále také jen
„celní úřad“ nebo obecně „správce daně“, přičemž tato zkratka je dále v textu podle
kontextu použita i pro obecné označení žalovaného) ze dne 15.8.2013, čj. 56214-
7/2013-5100000-31. Ve správním řízení byla žalobci pravomocně vyměřena pokuta
z nedodaného objemu biopaliv, které měly být v období od 1.1.2011 do 31.12.2011
uvedeny do volného daňového oběhu, ve výši 0, Kč na základě doměřovacího řízení
podle ust. § 143 v souladu s ust. § 101 a 102 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a podle ust. § 19 odst. 10 zákona
č. 86/2002 Sb. , o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
ochraně ovzduší“).
[2] Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení, včetně zrušení
dodatečného platebního výměru, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.
V podané žalobě nejprve obecně zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení a
posléze je konkrétněji rozvedl (tato skutečnost není mezi účastníky sporná). Žalobce
pokračování 2 6Af 100/2014
nesouhlasí s výkladem příslušné právní normy, jak ji provedl žalovaný a celní úřad,
což uváděl již ve správním řízení a který znovu uplatňuje v žalobních bodech. Uvádí,
že ust. § 3a odst. 1 zákona o ochraně ovzduší explicitně vymezuje osoby, které jsou
povinny zajistit, aby v pohonných hmotách, které uvádějí do volného daňového oběhu
na daňovém území České republiky pro dopravní účely nebo které byly uvedeny do
volného daňového oběhu v jiném členském státě EU a jsou dodávány na daňové území
České republiky pro dopravní účely, bylo obsažené i minimální množství biopaliv.
Povinnými jsou osoby uvádějící motorové benziny nebo motorovou naftu a osoby,
které dodávají na daňové území České republiky tato paliva uvedené do volného
oběhu v jiném členském státě EU. Ust. § 3a odst. 2 zákona o ochraně ovzduší následně
stanoví, že povinnost přidávat minimální množství biopaliv lze splnit i uvedením
čistého biopaliva nebo směsného paliva do volného daňového oběhu v rozsahu podle
odst. 1, a to aniž by bylo explicitně vyžadováno, aby toto čisté biopalivo a směsné
palivo bylo uvedeno do volného oběhu právě osobou, uvedenou v odst. 1 tohoto
ustanovení. Podle názoru žalobce tak ust. § 3a odst. 2 zákona o ochraně ovzduší
umožňuje výklad, podle něhož osoba povinná podle prvního odstavce může svou
povinnost přidávání minimálního množství biopaliv splnit též prostřednictvím dodání
paliva, které bylo do volného daňového oběhu propuštěno třetí osobou. Žalobce uvádí,
že tento výklad odpovídá systému a filosofii spotřebních daní v České republice, kdy
FAME (metylestery mastných kyselin) a etylestery mastných kyselin, jsou
osvobozeny od spotřební daně, což znamená, že při jejich uvedení do volného
daňového oběhu nevzniká povinnost přiznat spotřební daň, proto pozbývá smyslu při
vyskladnění těchto čistých biopaliv z daňového skladu jejich následná přeprava
v režimu podmíněného osvobození od spotřebních daní, která oddaluje jejich uvedení
do volného daňového oběhu, a tím obvykle i platbu spotřební daně, která by sebou
automaticky nesla povinnost příjemce tohoto biopaliva následně ukončit režim
dočasného osvobození od spotřební daně a uvést dané zboží do volného daňového
oběhu. Podle názoru žalobce pak tento jeho výklad odpovídá účelu směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2003/30/ES. Nesouhlasí s výkladem žalovaného a jeho
užití ust. § 3a odst. 5 zákona o ochraně ovzduší, které sice skutečně stanoví povinné
osobě evidenční povinnost, nezbavuje ji však povinnosti zahrnout do požadované
evidence veškerá biopaliva včetně biopaliv uvedených do volného daňového oběhu
jinou osobou; tato povinnost je vázána na povinnou osobu, nikoliv na způsob uvádění
biopaliv do volného daňového oběhu.
[3] Dále žalobce nesouhlasí s tím, že se žalovaný při podpoře svého výkladu odvolává na
stanoviska ministerstva financí a ministerstva životního prostředí, kdy se žalovaný
s nimi nevypořádal. Žalobce poukazoval na to, že ministerstvo financí se zabývá
pouze jazykovým a historickým výkladem daného ustanovení, nikoliv však výklad,
který by se zabýval smyslem a účelem ustanovení ve vazbě na příslušné předpisy EU,
což dává prostor pro vícerý výklad, přičemž z tohoto důvodu měl být užit výklad pro
žalobce příznivější. Dále se žalovaný nevyjádřil k argumentům žalobce týkajících se
stanoviska ministerstva životního prostředí, kdy toto stanovisko je založena především
na důvodové zprávě k novele zákona o ochraně ovzduší, která byla přijata jako zákon
č. 221/2011 Sb. , kdy nezohledňuje, že ust. § 3a odst. 2 zákona o ochraně ovzduší bylo
přijato nedlouho před přijetím novel č. 221/2011 Sb. zákonem č. 172/2010 Sb. , kterou
se tento text také zpřesňoval, odkaz na osoby uvedené v odst. 1 tohoto ustanovení však
zůstal. Zákonodárce prováděl v průběhu tak krátkého časového období úpravu téhož
ustanovení, která má pouze legislativně technický a jazykový charakter, tak obecně
popírá úmysly rozumného zákonodárce. Jestliže by úprava zákonem č. 221/2011 Sb.
pokračování 3 6Af 100/2014
byla pouze čistě legislativně technického a jazykového charakteru, provedl by ji
zákonodárce již zákonem č. 172/2010 Sb. Žalobce zohlednění této presumpce
považuje za zásadní, neboť podporuje jeho výklad příslušného ustanovení (a smysl a
cíle souvisejících právních norem, které uvedl výše a které odpovídají jeho právnímu
názoru). Poukazuje dále na původní znění příslušné novely č. 221/2011 Sb. , kde byla
umožněno splnění povinnosti prostřednictvím poskytovatele biopaliv třetí osoby
(navrhované odst. 6 až 8 ust. § 3a zákona o ochraně ovzduší, které nakonec nebyly
v zákonodárném procesu jako právní norma přijaty). Pouhá absence těchto odstavců,
které měly podle názoru žalobce pouze procesní význam, nelze usuzovat, že tato
novela žádnou jinou změnu příslušného ustanovení nepřinesla. Žalobce se dále
nekonkrétně dovolával výkladu, který provedl Nejvyšší správní soud ve svém
rozsudku čj. 7 Afs 25/2013 -37.
[4] Další žalobní bod žalobce koncentruje do svého nesouhlasu s výkladem žalovaného,
který podle jeho názoru odmítl přihlédnout k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
čj. 2 Afs 60/2010 -99, když právní názor v tomto rozhodnutí vyjádřený je použitelný i
na tuto věc. Nejvyšší správní soud se v tomto rozhodnutí zabýval problematikou
spotřebních daní a výkladem pojmu „uvedení vybraných výrobků do volného
daňového oběhu“, což je pojem zásadní pro posouzení splnění povinnosti stanovené
v ust. § 3a odst. 1 zákona o ochraně ovzduší. Pokud Nejvyšší správní soud stanoví tři
podmínky pro splnění povinnosti stanovené v ust. § 3a odst. 1 zákona o ochraně
ovzduší a vykládá, kdy je naplněna podmínka spočívající v uvedení biopaliva do
volného daňového oběhu, nelze rozumně předpokládat, že by neuvedl, že daný
výrobek musí být uveden do volného daňového oběhu právě jen osobou uvedenou
v ust. § 3a odst. 1 zákona o ochraně ovzduší. Znovu odkazuje na tento rozsudek a
upozorňuje na to, že se věnoval výkladu pojmu „uvedení do volného daňového oběhu“
podle ust. § 3 písm. j) bod 2 zákona o spotřebních daních , když stěžovatel biopalivo
sám nevyrobil, nýbrž nakoupil od jiné společnosti, která jej vyrobila mimo daňový
sklad. Osobou uvádějící biopalivo do volného daňového oběhu byla tato jiná
společnost, nikoliv stěžovatel, Nejvyšší správní soud však kasační stížnost nezamítl
z důvodu, že stěžovatel nesplnil podmínku osoby uvádějící biopalivo do volného
daňového oběhu, ale z důvodu nesplnění jedné ze tří podmínek uplatnitelnosti biopaliv
pro účely splnění povinnosti podle ust. § 3a odst. 1 zákona o ochraně ovzduší. Podle
názoru žalobce z tohoto rozhodnutí je možné dovozovat, že nezbytnou podmínkou je
uvést biopalivo do volného daňového oběhu, přičemž je irelevantní, kdo tak formálně
činí. V tomto rozsudku se dále Nejvyšší správní soud zabýval výkladem cílů právní
úpravy EU.
[5] Žalobce dále opětovně uvedl, že při výkladu je nutno zohlednit úmysl a cíle relevantní
legislativy EU a domáhal se aplikace nepřímého účinku směrnice, což žalovaný (v
žalobě je pravděpodobně překlepem uvedeno „žalobce“) odmítl s tím, že do jeho
působnosti nespadá přezkoumávání naplnění záměrů předpisů EU při jejich
implementaci do českého právního řádu, což je v rozporu s judikaturou, např.
s rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 62/2012 -36, popření článku 10a
odst. 1 Ústav y, a s rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 60/2010 -99, a 7
Afs 25/2013 -37. Účel zmiňovaný těmito rozsudky pak směrnice zajišťuje tím, že
členským státům ukládá zajištění uvádění na trh alespoň minimálního procenta
biopaliv, výklad přijatý žalovaným však tuto povinnost přenáší bez dalšího z úrovně
státu na úroveň jednotlivých povinných osob podle ust. § 3a odst. 1 zákona o ochraně
ovzduší. Žalobce nakoupil FAME v daňovém skladu od českého výrobce, který není
pokračování 4 6Af 100/2014
povinnou osobou, dodal jej na trh pro dopravní účely na území České republiky a naplnil tak záměry sledované unijním právem.
[6] V další části žalobních bodů žalobce upozorňuje, že podle jeho názoru výklad
příslušného ustanovení může být dvojí, a proto by měl být použit ten, který je pro
žalobce příznivější, k čemuž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11.4.2001, sp.
zn. II. ÚS 487/2000 , ze dne 15.12.2003, sp. zn. IV. ÚS 666/2002 , rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 1.6.2005, čj. 2 Afs 176/2004 -140, čj. 2 Afs
178/2005-64, 1 As 9/2003 -90 a 7 Afs 25/2013 -37 (všechna rozhodnutí uvádí na
zdůvodnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“). Z této zásady pak vychází i
Soudní dvůr EU (např. rozsudek ve věci C-201/08). Dále uvedl, že Nejvyšší správní
soud ve svém rozhodnutí 2 Afs 60/2010 -99 uvedl, že právní úprava obsažená v ust. §
3a zákona o ochraně ovzduší je komplikovaná až nepřehledná, proto měl žalovaný
přihlédnout ke dvojímu možnému výkladu a aplikovat ten pro žalobce příznivější.
[7] Žalobce dále uvedl, že nesouhlasí s tím, že by výklad, který má žalobce, mohl vést ke
zneužití, když tento důvod považuje za irelevantní.
[8] Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí jako nedůvodné, přičemž
uváděl obsahově tytéž důvody, jako v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí
(žalobce příslušné ustanovení aplikuje příliš extenzívně, v dané věci neexistuje dvojí
výklad, proto nemohl žalovaný přihlédnout k výkladu, který by byl pro žalobce
příznivější, neboť takový tu není, žalovaný dodržoval právní názory, uvedené
v citované judikatuře, připouští nesprávné vyjádření v odůvodnění týkající se vztahu
směrnice a vnitrostátního práva, to ale nebyl podstatný rozhodovací důvod, žalovaný
neshledal žádný rozpor s vnitrostátním a unijním právem, nezpochybnilo, že dodavatel
žalobce není osobou povinnou a není tak pochyb o tom, že předmětné FAME nebude
za daných podmínek vůbec nikým uplatněno v hlášení o splnění povinnosti uvedení
minimálního množství biopaliv do volného daňového oběhu pro dopravní účely za rok
2011, to však nezakládá žádný právní nárok žalobce k liberaci ve vztahu k vyměření
pokuty).
[9] Z obsahu předloženého správního spisu jsou patrné tyto pro posouzení důvodnosti
podané žaloby podstatné skutečnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že spor je veden pouze
v polemice právní s právním názorem žalovaného obsaženým v odůvodnění
napadeného rozhodnutí, soud se v tomto odůvodnění rozsudku omezuje při konstataci
pouze na toto odůvodnění a v něm zmíněné zprávy (přípisy, podklady) ministerstev
financí a životního prostředí.
[10] V odůvodnění napadeného správního rozhodnutí je nejprve rozebráno dosavadní řízení
a odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí, kdy je mj. uvedeno, že
předmětem přezkoumání napadeného rozhodnutí je otázka správnosti zahrnutí
biopaliv odebraných žalobcem od dodavatele PREOL, a.s. v rozhodném období
kalendářního roku 2011, v celkovém množství 1.109.086 litrů do řádného, resp.
druhého následného hlášení žalobce. Žalobce je držitelem povolení k provozování
daňového skladu a držitelem řady zvláštních povolení na přijímání a užívání
vybraných výrobků osvobozených od daně, a současně byl v rozhodném období
kalendářního roku 2011 osobou vázanou povinnostmi, uvedenými v ustanovení § 3a
zákona o ochraně ovzduší, tedy byl podle § 3a odst. 1 téhož zákona povinen zajistit,
aby v pohonných hmotách, které uvádí do volného daňového oběhu na daňovém
pokračování 5 6Af 100/2014
území České republiky pro dopravní účely za kalendářní rok nebo které byly uvedeny
do volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie a jsou dodávány na
daňové území České republiky pro dopravní účely za kalendářní rok, bylo obsaženo i
minimální množství biopaliv. Žalobce uvedl v rozhodném období do volného
daňového oběhu motorovou naftu, povinné minimální množství biopaliv proto
konkrétně odvolatele vázalo v rozhodném období roku 2011 podílem 6 % objemových
z celkového množství motorové nafty přimíchaných do motorové nafty, povinně
stanovený podíl biopaliva mohl odvolatel splnit podle § 3a odst. 2 zákona o ochraně
ovzduší i uvedením čistého biopaliva nebo směsného paliva do volného daňového
oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely nebo dodáním čistého
biopaliva nebo směsného paliva, které bylo uvedeno do volného daňového oběhu v
jiném členském státě Evropské unie, na daňové území České republiky pro dopravní
účely v rozsahu 6 % objemových z celkového množství motorové nafty. Vzhledem k
možnosti odebírat FAME od lokálního dodavatele, se žalobce rozhodl počínaje rokem
2011 plnit svoji povinnost přidáváním minimálního množství biopaliv odběrem
FAME od tohoto tuzemského dodavatele, a to odběrem FAME z jeho daňového
skladu. V řízení bylo prokázáno, že dodavatel PREOL, a.s. vyráběl v rozhodném
období ve svém daňovém skladu pouze FAME a není tak vůbec povinnou osobou,
která by musela pro účely zákona o ochraně ovzduší vykazovat množství biopaliva
uvedeného do volného daňového oběhu. V rozhodném období podal žalobce k tehdy
příslušnému Celnímu ředitelství Praha návrh na vydání zvláštního povolení k
přijímání a prodeji vybraných výrobků osvobozených od daně. Na základě tohoto
návrhu, po jeho opakovaném doplnění žalobcem, vydalo tehdejší Celní ředitelství
Praha, v souladu s § 13 zákona o spotřebních daních dvě zvláštní povolení k přijímání
a prodeji vybraných výrobků osvobozených od daně (čj. 7451-3/2011-170100-23, ze
dne 31. května 2011 a čj. 7451-4/2011-170100-23, ze dne 6. června 2011). K tomu na
vysvětlenou nutno uvést, že podle § 49 odst. 17 zákona o spotřebních daních, ve znění
platném a účinném v době rozhodné je biopalivo FAME, které je určeno k použití,
nabízeno k prodeji nebo používáno pro pohon motorů osvobozeno od spotřební daně.
V řízení bylo prokázáno, že žalobce se při převzetí zde předmětného biopaliva FAME
– v množství 978,78 tun prokazoval svému dodavateli právě jedním ze dvou
zmíněných zvláštních povolení, a sice zvláštním povolením čj. 7451-3/2011-170100-
23, ze dne 31. května 2011; protože žalobce přijímal předmětné FAME na základě
zmíněného zvláštního povolení, bylo toto ve smyslu zákona o spotřebních daních
uvedeno do volného daňového oběhu jeho dodavatelem, společností PREOL, a.s. Ze
spisu je dále zřejmé, že celní úřad v jím vedeném řízení vycházel v jednotlivých fázích
z právního názoru, podle kterého měl žalobce, pokud chtěl předmětné FAME zahrnout
do svého hlášení podávaného podle zákona o ochraně ovzduší, toto nakoupit v režimu
podmíněného osvobození od daně a v souladu s § 24 zákona o spotřebních daních jej v
tomto režimu dopravit do místa přímého dodání nebo do svého daňového skladu, a
následně jej osvobozené od spotřební daně uvést do volného daňového oběhu, tedy
nikoliv uplatnit nárok na osvobození od spotřební daně u svého dodavatele –
dodávajícího daňového skladu PREOL, a.s.
[11] Dále je v odůvodnění rozhodnutí reagováno na námitky žalobce v podaném odvolání,
jimiž je žalovaný při svém přezkumu vázán (tyto námitky se do značné míry kryjí
s žalobními důvody). První námitka žalobce týkající se relevantních ustanovení
zákona o ochraně ovzduší, tedy ustanovení § 3a odst. 1 a 2 tohoto zákona, byla
shledána nedůvodnou. Žalobce již ve správním řízení zdůrazňuje, že v tomto
ustanovení již není (na rozdíl od ustanovení § 3 a odst. 1 zákona) uvedeno, že by pro
pokračování 6 6Af 100/2014
zahrnutí čistého biopaliva do objemu minimálního množství biopaliva v hlášení
povinné osoby bylo nutné, aby toto čisté biopalivo bylo uvedeno do volného daňového
oběhu právě pouze touto povinnou osobou (poukazuje na to, že dle jeho názoru je
podle § 3a odst. 2 zákona o ochraně ovzduší přípustné, aby čisté biopalivo uvedla do
volného daňového oběhu i jiná osoba než žalobce jako povinná osoba, a přesto by
žalobce jako povinná osoba mohl toto čisté biopalivo zahrnout do svého vlastního
hlášení), čemuž podle žalobce odpovídá i systému a filosofii spotřebních daní v České
republice, protože FAME je za splnění podmínky jejich použití pro pohon motorů
osvobozeno od spotřební daně a při jejich uvedení do volného daňového oběhu
nevzniká povinnost přiznat spotřební daň. Žalovaný k této námitce uvedl, že podle §
3a odst. 1 zákona o ochraně ovzduší byl žalobce osobou povinnou k přimíchávání
biopaliv do pohonných hmot, jím uváděných do volného daňového oběhu. Podle § 3a
odst. 2 zákona o ochraně ovzduší lze povinnost podle odstavce 1 splnit i uvedením
čistého biopaliva nebo směsného paliva do volného daňového oběhu pro dopravní
účely nebo dodáním čistého biopaliva nebo směsného paliva, které bylo uvedeno do
volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie, na daňové území
České republiky pro dopravní účely v rozsahu podle odstavce 1. Podle zákona o
ochraně ovzduší je tedy osobou povinnou k přimíchávání žalobce, neboť v rozhodném
období uváděl do volného daňového oběhu motorovou naftu. Svoji povinnost mohl
žalobce splnit přimícháním minimálního množství biopaliva do motorové nafty (6 %
objemových z celkového množství motorové nafty), jež do volného daňového oběhu v
rozhodném období uvedl, nebo lze tuto povinnost splnit i uvedením čistého biopaliva
nebo směsného paliva (v odpovídajícím poměru) do volného daňového oběhu. Je
přípustné zúžit přezkoumání v mezích odvolací námitky na možnost splnění si vlastní
povinnosti žalobce dle zákona o ochraně ovzduší zahrnutím předmětného FAME,
coby čistého biopaliva, do jeho hlášení, resp. do vlastní splněné povinnosti za situace,
kdy bylo uvedeno do volného daňového oběhu jeho dodavatelem – společností
PREOL, a.s., přičemž interpretačně nejzásadnější je v té souvislosti znění druhého
odstavce § 3a zákona o ochraně ovzduší; žalobce z tohoto znění vyvozuje, že tuto
možnost připouští, jeho úvaha vyplývá jednoznačně z použitého spojení zákonného
znění: „Povinnost podle odstavce 1 lze splnit….“, které vzato samo o sobě (izolovaně)
skutečně navozuje možný extenzivní výklad uvedený žalobcem, tedy výklad, podle
kterého může svoji povinnost splnit zahrnutím čistého biopaliva uvedeného do
volného daňového oběhu na území České republiky v podstatě jakoukoli osobou.
Tento výklad považuje žalovaný za nesprávný, neboť ust. § 3a zákona o ochraně
ovzduší váže dodavatele pohonných hmot (tedy osobou povinnou dle § 3a odst. 1
tohoto zákona) i k dalším povinnostem, například vést příslušné evidence (§ 3a odst. 5
zákona), kdy při výkladu žalobce by povinná osoba byla zcela zproštěna povinnosti
vést evidenci o těch biopalivech, které si zahrnuje do vlastního řádného hlášení, avšak
do volného daňového oběhu je uvedla jiná osoba. Z kontextu ostatních povinností,
kladených osobě povinné dle § 3a odst. zákona o ochraně ovzduší jednoznačně
vyplývá, že výklad ustanovení § 3a odst. 2 zákona o ochraně ovzduší, jak jej předkládá
žalobce, není přípustný. Podle názoru žalovaného existuje jisté omezení ve volnosti
výkladu zákona, a jestliže je znění celého ustanovení § 3a zákona o ochraně ovzduší
dostatečně jasné, je také rozhodující. Pokud by normotvorným úmyslem zákonodárce
bylo, aby si povinná osoba mohla do své splněné povinnosti přičítat i biopaliva
uvedená do volného daňového oběhu jinou osobou, byl by takový postup nepochybně
zákonem explicitně upraven nikoliv pouze připouštěn obratem (lze splnit), který si
žalobce chybně vykládá ku prospěchu zákonnosti jeho postupu. Žalovaný nesouhlasí s
žalobcem ani v konstatování, že u vybraných výrobků osvobozených od daně postrádá
pokračování 7 6Af 100/2014
smysl jejich přeprava v režimu podmíněného osvobození od daně dle § 24 zákona o
spotřebních daních. Vybraným výrobkům osvobozeným od daně podle zákona o
spotřebních daních, na něž jsou ovšem kladeny nároky ze zákona o ochraně ovzduší,
přísluší striktnější režim jejich pohybu, tj. režim podmíněného osvobození od daně,
právě ze zákona o ochraně ovzduší, konkrétně z ustanovení § 3a tohoto zákona.
Žalovaný poukazuje rovněž na důsledky spojené s výkladem této problematiky
žalobcem, kdy by povinné osoby na území České republiky mohly oprávněně
zahrnovat do svých hlášení i čisté biopalivo či směsné palivo, jež bylo dříve uvedeno
do volného daňového oběhu jinou osobou a před konečnou spotřebou opakovaně (bez
omezení) měnilo oprávněné držitele, kteří mohou být sami povinnými osobami ze
zákona o ochraně ovzduší a tedy se pokládat za příslušné k zahrnutí si tohoto čistého
biopaliva či směsného paliva do svých vlastních splněných povinností dle zákona o
ochraně ovzduší. Jelikož zákon o ochraně ovzduší, ani novela zákona o ochraně
ovzduší nestanovuje žádný procedurální postup k tomu, aby mohla povinná osoba
plnit podíl biosložky jinak, než jejich přimícháním nebo přímým uvedením do volného
oběhu, výklad žalobce nelze přijmout
[12] V další části odůvodnění jsou pak dále rozebrány další odvolací námitky, k naplnění
záměrů předpisů EU implementovaných do právního řádu České republiky, konkrétně
k transpozici Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/30/ES (dále jen
„směrnice EU“) do zákona o ochraně ovzduší (viz též § 1 odst. 1 zákona o ochraně
ovzduší a § 1 odst. 2 novely zákona o ochraně ovzduší), je uvedeno, že na předmětné
řízení dopadá zákon o ochraně ovzduší, řídí se správce daně ve svých postupech přímo
tímto zákonem, a do působnosti žalovaného nespadá přezkoumávání naplnění záměrů
předpisů EU při jejich implementaci do českého právního řádu, natož pak
upřednostnění obecných východisek směrnice EU před jednoznačnou literou platného
zákona. Žalobce se dále domáhal, aby správce daně při aplikaci práva zohlednil
princip tzv. nepřímého účinku, tedy aby správce daně pokládal zapracování směrnice
do vnitrostátního práva za nesprávné a postupoval tedy ve světle záměrů směrnice EU,
kdy žalovaný uvedl, že správci daně takový postup nepřísluší. Žalovaný nemůže
posuzovat účinek směrnice v právním řádu České republiky, resp. v zákoně o ochraně
ovzduší a posléze činit závěry a na jejich základě eventuálně úplně odhlížet od litery
platného zákona, takový postup by byl zcela mimo rámec působnosti správce daně a
tedy nezákonný. Dále je uvedeno, že žalobce cituje z rozsudku Nejvyššího správního
soudu čj. 2 Afs 60/2010 -99, ovšem sám uvádí, že skutková podstata tímto rozsudkem
projednávané věci byla odlišná, žalovaný k tomu uvedl, že tato odlišnost je takového
rozsahu, že lze jen obtížně činit paralelu mezi tam a zde projednávanou věcí [Nejvyšší
správní soud v tomto rozsudku uvádí 3 podmínky, jež jsou rozhodné pro posouzení
splnění povinnosti dle § 3a odst. 1 a 2 zákona o ochraně ovzduší v konkrétním
projednávaném případě, kterými dle jeho závěru jsou: existence biopaliva (podmínka
první), jeho uvedení do volného daňového oběhu v zákonem stanoveném množství
(podmínka druhá), a to pro dopravní účely (podmínka třetí). Z kontextu celého
rozsudku však je zřejmé, že soud se zde nezabýval otázkou „kým má být předmětné
biopalivo uvedeno do volného daňového oběhu“, protože to nebylo v dané věci
meritem, na rozdíl od zde projednávaného případu, a proto soud tuto otázku v
předmětném rozsudku nijak neakcentoval].
[13] V další části odůvodnění je uvedeno, že aby mohl žalobce splnit povinnosti dle § 3a
zákona o ochraně ovzduší, musel by právě on předmětné FAME uvést do volného
daňového oběhu, přičemž dle ustanovení § 3 písm. l) zákona o spotřebních daních se
pokračování 8 6Af 100/2014
uvedením do volného daňového oběhu rozumí 1. každé, i protiprávní, vyjmutí
vybraných výrobků z režimu podmíněného osvobození od daně, 2. každá, i
protiprávní, výroba vybraných výrobků mimo režim podmíněného osvobození od
daně, 3. každý, i protiprávní, dovoz vybraných výrobků mimo režim podmíněného
osvobození od daně, 4. každé skladování nebo doprava vybraných výrobků, u nichž se
neprokáže, že se jedná o výrobky zdaněné, nebo pokud se neprokáže způsob jejich
nabytí oprávněně bez daně. V daném případě je zřejmé, že žalobce odebral předmětné
FAME uplatněním zvláštního povolení k přijímání a prodeji vybraných výrobků
osvobozených od daně (§ 13 zákona o spotřebních daních), a tedy již ve volném
daňovém oběhu, do kterého předmětné FAME uvedl dodavatel PREOL, a.s. Pokud
zákon o ochraně ovzduší definuje podmínky, za jakých mohl žalobce splnit svoji
povinnost – uvedením čistého biopaliva do volného daňového oběhu, a současně je
jasně definován režim podmíněného osvobození od daně a okamžik ukončení tohoto
režimu, resp. okamžik uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu, pak
žalovaný konstatuje, že tyto zákonné definice nelze vylučovat či ignorovat s odkazem
na nadbytečnost jimi stanoveného postupu. K námitce nepřehlednosti a
komplikovanosti relevantních ustanovení zákona o ochraně ovzduší a jeho
nedostatečné provázanosti na ostatní právní předpisy, zejména na zákon o spotřebních
daních, neshledal žalovaný rozpor mezi právním názorem Nejvyššího správního soudu
a právním názorem obsaženým v tomto rozhodnutí, kdy zdůraznil, že tímto rozsudkem
soud definoval nutné podmínky pro splnění povinností podle zákona o ochraně
ovzduší, což ovšem neznamená, že by snad byly za každých okolností postačující.
Nejvyšší správní soud se sice ve výše uvedeném rozsudku vyjádřil v tom smyslu, že
právní úprava spotřebních daní v provázanosti na zákon o ochraně ovzduší je
komplikovaná až nepřehledná, jak uvádí žalobce, správce daně však nemůže s
odkazem na to rezignovat na aplikaci příslušného práva, jež se váže k jeho působnosti.
Pokud žalobce zdůrazňuje princip „in dubio mitius“, musí žalovaný konstatovat, že
tento přístup by byl aplikovatelný jedině při existenci dvou srovnatelných právních
výkladů ustanovení § 3a odst. 1 a 2 zákona o ochraně ovzduší, teprve tehdy by bylo
možno volit ten výklad, který by byl vůči odvolateli příznivější. Takový právní stav
ale v projednávaném případě neexistuje.
[14] V další části odůvodnění rekapituluje a hodnotí žalovaný doplnění příslušných
podkladů pro rozhodnutí, neboť v rámci odvolacího řízení bylo prováděno doplňování
podkladů pro vydání rozhodnutí a hodnocení těchto podkladů. V průběhu řízení
požádal žalovaný ministerstvo financí o vydání stanoviska k otázce výkladu zákona o
ochraně ovzduší, resp. § 3a odst. 1 a 2 tohoto zákona; to ve své odpovědi sdělilo, že na
základě historického a teleologického výkladu ustanovení přiklání k výkladu, podle
kterého nemůže osoba povinná podle novely zákona o ochraně ovzduší, resp. osoba
uvedená v § 19 odst. 1 tohoto zákona, splnit povinnost uvedení čistého biopaliva nebo
směsného paliva do volného daňového oběhu na území České republiky
prostřednictvím třetí osoby. Ze stanoviska ministerstva financí vyplývá, že tato
možnost nebyla přípustná ani za účinnosti zákona o ochraně ovzduší č. 86/2002 Sb. ,
ve znění platném a účinném v době rozhodné. Žalobce ve vyjádření se k tomuto
stanovisku uvedl, že není vydáno příslušným orgánem a navrhl provedení dalšího
důkazního prostředku ve smyslu § 115 odst. 2 daňového řádu, a sice získání
stanoviska k problematice výkladu zákona o ochraně ovzduší i novely zákona o
ochraně ovzduší, konkrétně k výkladu ustanovení § 3a, resp. § 19 zákona od
ministerstva životního prostředí, do jehož gesce problematika zákona o ochraně
ovzduší ve všech zněních spadá. Žalovaný přijal návrh žalobce na provedení nového
pokračování 9 6Af 100/2014
důkazu a vyžádalo stanovisko ministerstva životního prostředí, které sdělilo, že
povinnost dle zákona o ochraně ovzduší nemohl žalobce splnit tím, že si do svého
vlastního hlášení uvede FAME odebrané ve volném daňovém oběhu, do kterého toto
FAME uvedla jiná osoba. Ve vyjádření se ke stanovisku ministerstva životního
prostředí žalobce uvedl, že by postup zákonodárce, jak je uveden ve stanovisku, nebyl
v souladu s presumpcí racionálního a konzistentního zákonodárce. Ministerstvo
životního prostředí tedy poukázalo na skutečnost, že až do účinnosti zákona č.
221/2011 Sb. byla formulace příslušného ustanovení uvedena v zákoně tak, že
nemohlo být vůbec pochyb, že povinnou osobou je i při alternativním způsobu splnění
povinnosti jedině žalobce, a že zákon č. 221/2011 Sb. měl za účel toliko zpřesnění a
zjednodušení formulace, nikoliv umožnit plnění povinností povinných osob
prostřednictvím třetích osob. Žalobce poukazuje na to, že tento zákon (zákon č.
221/2011 Sb. ) byl předložen Poslanecké sněmovně s poměrně krátkým odstupem od
zákona č. 172/2010 Sb. (odstup cca 9 měsíců), který měl rovněž toliko upřesňující,
technický charakter. Z toho dovozuje, že pokud by zákonodárce v tak krátké době za
sebou prováděl toliko technické (či formulační) změny zákona, porušil by již
zmíněnou presumpci racionálního zákonodárce. K tomu žalovaný konstatuje, že není v
jeho kompetenci hodnotit, jestli platný a účinný zákon byl vydán v souladu s
presumpcí racionálního zákonodárce.
[15] Dále je v odůvodnění uvedeno, že žalovaný odmítá i námitku žalobce, která směřuje k
tomu, že ustanovení § 3a odst. 2 zákona o ochraně ovzduší, resp. § 19 odst. 2 novely
zákona o ochraně ovzduší, vlastně umožňuje jím aplikovaný postup proto, že tímto
ustanovením původně (nepřijatým návrhem znění zákona č. 221/2011 Sb. ) měla být
příslušná oblast upravena tak, aby plnění povinností prostřednictvím třetích osob bylo
možné. Žalovaný k tomu konstatuje, že z obou zmíněných stanovisek (ministerstva
financí a ministerstva životního prostředí) skutečně vyplývá původní návrh znění
zákona, jak jej ve vyjádření uvádí žalobce, z obou stanovisek je však také zřejmé, že
zákon v tomto znění, které by bývalo umožňovalo plnění povinností prostřednictvím
třetích osob, nebyl v legislativním procesu schválen. Žalovaný nemůže přijmout
argumentaci, která se odvolává na z původní úpravy zbylý fragment znění zákona
(slovní spojení „lze splnit“), jež byl obsažen již v tomto původním neschváleném
návrhu zahrnujícím ovšem komplexní úpravu a měl tedy ve spojení s touto ostatní
neschválenou úpravou zákona umožňovat postup, který žalobce i nyní pokládá za
zákonný, a to přesto, že komplexní procedurální postup pro plnění povinností
prostřednictvím jiných osob účinný zákon vůbec neobsahuje a jeho záměrem takový
postup nakonec nebyl (jak vyplývá i z obou zmíněných stanovisek). Záměrem změny
zákona o ochraně ovzduší, provedené zákonem č. 221/2011 Sb. bylo pouze „zpřesnění
formulace včetně uvedení odkazu na právní předpis definující pojem „směsné
palivo“... K námitce žalobce s poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj.
2 Afs 178/2005 -64 je uvedeno, že žalovaný postupoval zcela v souladu s ustanovením
§ 115 daňového řádu, když pořizoval, do jím prováděného řízení podklady, o něž
opírá svá tvrzení a zdůvodňuje zákonnost výroku svého rozhodnutí, obzvlášť za
situace, kdy žalobce předestírá alternativní (a jak bylo výše uvedeno dle názoru
žalovaného nepřípustný) výklad zákona; nejednalo se tak o připuštění dvojího
možného výkladu. Takový postup nelze interpretovat jako „nejistotu“ samotného
správce daně a za pomoci vlastní interpretace jedné obecné fráze citované z žádosti
žalovaného se domáhat uplatnění odvolatelem od počátku předestíraného výkladu
zákona, pokud je tento jeho výklad nepřípustný. Žalovaný dále uvedl, že
nezpochybňuje, že v daném případě došlo k naplnění záměru zákona o ochraně
pokračování 10 6Af 100/2014
ovzduší, když bylo v řízení prokázáno, že dodavatel PREOL, a.s. není osobou
povinnou podle § 3a odst. 1 zákona o ochraně ovzduší, není ani pochyb o tom, že
předmětné FAME nebude za daných podmínek vůbec nikým uplatněno v hlášení o
splnění povinnosti uvedení minimálního množství biopaliv do volného daňového
oběhu pro dopravní účely za rok 2011, tato skutečnost ovšem nezakládá žádný právní
nárok žalobce, pokud nejsou splněny zákonné podmínky, jak bylo podrobně uvedeno
výše, a ani nejsou v působnosti správce daně k dispozici žádné zákonné nástroje, které
by za těchto okolností dávali dispozici k liberaci odvolatele ve vztahu k zákonu o
ochraně ovzduší.
[16] Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání
předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze
skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. §
75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů
– dále jen „s.ř.s. “), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto.
[17] Pro posouzení právní polemiky mezi účastníky je nutné vycházet z této zákonné
úpravy účinné v rozhodné době.
[18] Podle ust. § 3a zákona o ochraně ovzduší: „(1) Osoba uvádějící motorové benziny
nebo motorovou naftu do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky
pro dopravní účely nebo osoba, která dodává na daňové území České republiky pro
dopravní účely motorové benziny nebo motorovou naftu uvedené do volného daňového
oběhu v jiném členském státě Evropské unie, je povinna zajistit, aby v pohonných
hmotách7a), které uvádí do volného daňového oběhu na daňovém území České
republiky pro dopravní účely za kalendářní rok nebo které byly uvedeny do volného
daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie a jsou dodávány na daňové
území České republiky pro dopravní účely za kalendářní rok, bylo obsaženo i
minimální množství biopaliv
a) od 1. ledna 2008 ve výši 2 % objemových z celkového množství
motorových benzinů přimíchaných do motorových benzinů,
b) od 1. září 2007 ve výši 2 % objemových z celkového množství motorové
nafty přimíchaných do motorové nafty,
c) od 1. ledna 2009 ve výši 3,5 % objemových z celkového množství
motorových benzinů přimíchaných do motorových benzinů,
d) od 1. ledna 2009 ve výši 4,5 % objemových z celkového množství
motorové nafty přimíchaných do motorové nafty,
e) od 1. června 2010 ve výši 4,1 % objemových z celkového množství
motorových benzinů přimíchaných do motorových benzinů,
f) od 1. června 2010 ve výši 6 % objemových z celkového množství
motorové nafty přimíchaných do motorové nafty; obsah biopaliva v
motorové naftě, uplatněný formou nízkoprocentního přídavku, nesmí
překročit výši maximálního podílu stanoveného do 7 % objemových.
(2) Povinnost podle odstavce 1 lze splnit i uvedením čistého biopaliva nebo směsného
paliva podle zvláštního právního předpisu upravujícího pohonné hmoty25) do volného
daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely nebo dodáním
čistého biopaliva nebo směsného paliva, které bylo uvedeno do volného daňového
oběhu v jiném členském státě Evropské unie, na daňové území České republiky pro
dopravní účely v rozsahu podle odstavce 1.
pokračování 11 6Af 100/2014
(3) V případě, že osoba uvedená v odstavci 1 překročí v kalendářním roce povinné
minimální množství biopaliv stanovené v odstavci 1 (dále jen „nadměrné množství
biopaliv“), může toto nadměrné množství biopaliv převést do plnění povinnosti podle
odstavce 1 v bezprostředně následujícím kalendářním roce. Množství biopaliv
převáděné do následujícího kalendářního roku může činit nejvýše 0,2 % z celkového
množství motorových benzinů a motorové nafty uvedených do volného daňového
oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely nebo uvedených do
volného daňového oběhu pro dopravní účely v jiném členském státě Evropské unie a
dodaných na daňové území České republiky v uplynulém kalendářním roce.
(4) Pokud osoba uvedená v odstavci 1 hodlá v následujícím kalendářním roce uplatnit
nadměrné množství biopaliv podle odstavce 3, je povinna to písemně sdělit místně
příslušnému celnímu úřadu ve lhůtě stanovené pro podání hlášení podle odstavce 8.
Sdělení musí obsahovat následující údaje
g) jméno, příjmení a adresu, v případě právnické osoby název, právní
formu a sídlo a daňové identifikační číslo osoby,
h) množství biopaliv, které odpovídá výši povinnosti podle odstavce 1 v
uplynulém kalendářním roce,
i) množství biopaliv, o které byla překročena povinnost podle odstavce 1 v
uplynulém kalendářním roce,
j) množství biopaliv, které má být zahrnuto do plnění povinnosti podle
odstavce 1 v bezprostředně následujícím kalendářním roce.“.
(5) Osoba uvedená v odstavci 1 je povinna vést odděleně evidenci o množství přijatého
a vyrobeného benzinu, motorové nafty a jednotlivých druhů biopaliv a směsných paliv
a evidenci vyskladněných jednotlivých pohonných hmot s uvedením druhu a podílu
biopaliv, které uvádí do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky
pro dopravní účely nebo které byly uvedeny do volného daňového oběhu v jiném
členském státě Evropské unie a jsou dodávány na daňové území České republiky pro
dopravní účely. Tyto evidence je osoba uvedená v odstavci 1 povinna uzavřít vždy k
31. prosinci příslušného kalendářního roku.
(6) Ustanovení odstavců 1 a 2 se nevztahují na uvádění zásob státních hmotných
rezerv7b) do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky.
(7) Osoba uvedená v odstavci 1, která dováží pohonné hmoty a uvádí je do volného
daňového oběhu pro dopravní účely na daňovém území České republiky, nebo osoba,
která dodává na daňové území České republiky pro dopravní účely pohonné hmoty
uvedené do volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie, je povinna
na formuláři vydaném Generálním ředitelstvím cel s předstihem sdělit celnímu úřadu
místně příslušnému podle místa přijetí pohonných hmot místo, datum a čas přijetí
pohonných hmot, které podle doprovodných dokladů obsahují biosložku, tak, aby bylo
celnímu úřadu nebo celnímu ředitelství umožněno odebrat vzorek pohonné hmoty a
ověřit údaje v jí předložených dokladech.
(8) Osoba uvedená v odstavci 1 je povinna každoročně k 31. lednu podat místně
příslušnému celnímu úřadu Hlášení o splnění povinnosti uvedení minimálního
množství biopaliv do volného daňového oběhu pro dopravní účely nebo o splnění
povinnosti dodání minimálního množství biopaliv na daňové území České republiky
pro dopravní účely v pohonných hmotách uvedených do volného daňového oběhu v
jiném členském státě Evropské unie za uplynulý kalendářní rok (dále jen "hlášení"),
obsahující identifikační údaje a údaje z evidencí podle odstavce 3. Hlášení se podává
na tiskopisu vydaném Generálním ředitelstvím cel.
(9) Osoba uvedená v odstavci 1, která neuvede do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky minimální množství biopaliv pro dopravní účely nebo
pokračování 12 6Af 100/2014
která v pohonných hmotách, které byly uvedeny do volného daňového oběhu v jiném
členském státě Evropské unie a dodány na daňové území České republiky, nedodá na
daňové území České republiky minimální množství biopaliv pro dopravní účely, je
povinna zaplatit poplatek z objemu biopaliv, které měla uvést do volného daňového
oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely nebo které měla dodat
na daňové území České republiky v pohonných hmotách uvedených do volného
daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie za uplynulý kalendářní rok.
(10) Zjistí-li celní úřad, že hlášení neobsahuje správné údaje nebo že nebylo podáno
vůbec a jsou splněny podmínky pro vznik povinnosti zaplatit poplatek, stanoví jej
platebním výměrem, popřípadě dodatečným platebním výměrem. Výše poplatku se
stanoví jako součin množství neuvedeného biopaliva podle odstavce 1 v litrech a
částky 40 Kč. Poplatek je splatný ve lhůtě pro podání hlášení.
(11) Osoba uvedená v odstavci 1 je povinna uvést v dokladu vydaném podle zákona o
spotřebních daních7c) druh a obsah biopaliva v pohonné hmotě s přesností na jedno
desetinné místo procenta objemových nebo hmotnostních.
(12) Poplatek je příjmem státního rozpočtu.“.
[19] S ohledem na vznesené žalobní bod soud uvádí znění ust. § 3a odst. 1 a 2 zákona o
ochraně ovzduší účinné do 20.6.2011 (nabytí účinnosti novely – zákona č. 221/2011
Sb.): „(1) Osoba uvádějící motorové benziny nebo motorovou naftu do volného
daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely nebo osoba,
která dodává na daňové území České republiky pro dopravní účely motorové benziny
nebo motorovou naftu uvedené do volného daňového oběhu v jiném členském státě
Evropské unie, je povinna zajistit, aby v pohonných hmotách7a), které uvádí do
volného daňového oběhu na daňovém území České republiky pro dopravní účely za
kalendářní rok nebo které byly uvedeny do volného daňového oběhu v jiném členském
státě Evropské unie a jsou dodávány na daňové území České republiky pro dopravní
účely za kalendářní rok, bylo obsaženo i minimální množství biopaliv
a) od 1. ledna 2008 ve výši 2 % objemových z celkového množství
motorových benzinů přimíchaných do motorových benzinů,
b) od 1. září 2007 ve výši 2 % objemových z celkového množství motorové
nafty přimíchaných do motorové nafty,
c) od 1. ledna 2009 ve výši 3,5 % objemových z celkového množství
motorových benzinů přimíchaných do motorových benzinů,
d) od 1. ledna 2009 ve výši 4,5 % objemových z celkového množství
motorové nafty přimíchaných do motorové nafty,
e) od 1. června 2010 ve výši 4,1 % objemových z celkového množství
motorových benzinů přimíchaných do motorových benzinů; obsah
biopaliva, konkrétně bioethanolu, v motorových benzinech, uplatněný
formou nízkoprocentního přídavku musí být maximálně do 5 %
objemových a nesmí dojít k překročení obsahu kyslíku stanoveného v
maximální výši 2,7 % hmotnostních,
f) od 1. června 2010 ve výši 6 % objemových z celkového množství
motorové nafty přimíchaných do motorové nafty; obsah biopaliva v
motorové naftě, uplatněný formou nízkoprocentního přídavku, nesmí
překročit výši maximálního podílu stanoveného do 7 % objemových.
(2) Povinnost podle odstavce 1 může osoba uvedená v odstavci 1 splnit i uvedením
biopaliva nebo směsného paliva do volného daňového oběhu na daňovém území České
republiky pro dopravní účely nebo dodáním biopaliva nebo směsného paliva, které
pokračování 13 6Af 100/2014
bylo uvedeno do volného daňového oběhu v jiném členském státě Evropské unie, na daňové území České republiky pro dopravní účely v rozsahu podle odstavce 1.“.
[20] V dané věci je podstata sporu mezi účastníky výklad ust. § 3a odst. 2 zákona o
ochraně ovzduší. Po vyřešení tohoto sporu podle názoru soudu se musí odvíjet i
hodnocení dalších žalobních bodů, které příslušný právní názor žalobce rozvíjejí.
Jinými slovy řečeno, pokud se soud ztotožní s výkladem, jak jej provedl žalovaný,
z povahy a logiky věci pak již není podstatné hodnocení, zda právní norma má možný
dvojí výklad a který z takových výkladů je pro žalobce příznivější, neboť pokud
právní norma má výklad jediný, je nutné vycházet z něj.
[21] Další skutečnost, kterou je nutné zmínit, je závěr, který vyvozuje žalobce z některých
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu – ačkoliv je v obecné rovině jistě možné
souhlasit s tím, že právní úprava v rozhodném období byla dosti nepřehledná a
formulačně neobratně formulovaná, to však podle názoru soudu samo o sobě ještě
nemůže znamenat, že by výkladem tuto právní úpravu nebylo možné vyložit. Soud tak
v další části odůvodnění takový výklad podává a podle jeho názoru se jedná o výklad
jediný, vycházející z obecných výkladových metod.
[22] Dále je nutné rovněž v obecné teoretické rovině nutné zmínit jednotlivé formy
výkladu právní normy, když žalobce namítá, že v daném případě nebyl proveden
výklad systematický či teleologický, čímž podporuje svůj právní názor. Soud s takto
pojatými metodami výkladu norem správního práva v obecné rovině nesouhlasí.
Ačkoliv je pochopitelné, že výklad právní normy nemůže být výhradně formalistický a
samoúčelný, neboť právo chrání a prosazuje určitý hodnotový systém, od něhož
nemůže být odpoutáno, na druhou stranu je však nutné vycházet ze znění právní
normy, tedy z normy jako takové, kterou je obecné pravidlo chování. V tomto směru
je nutné poukázat na to, že výklad norem správního práva by měl vždy především
respektovat tyto právní normy a z nich vycházet (např. Hoetzel při výkladu právních
norem správního práva vychází z toho, že „právní norma musí být vykládána ze sebe
samé. Materiálie jsou při jasném znění normy bez významu; mohlo by se k nim
sáhnouti jen při tekstu pochybném.“ cit. podle Hoetzel, J. Československé správní
právo. Část všeobecná. Druhé přepracované vydání. Melantrich. Praha 1937, str. 65 –
66). Na druhou stranu současné chápání výkladu právní normy je poněkud širší (srov.
např. názor vyjádření Ústavním soudem ve svém nálezu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn.
Pl. ÚS 33/97 : “Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované
právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu
(k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e
ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď
úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva
nástroj odcizení a absurdity.Akceptace i dalších pramenů práva, kromě práva psaného
(zejména obecných principů), evokuje otázku jejich poznatelnosti. Jinými slovy,
evokuje otázku, zda je jejich formulování věcí libovůle nebo zda lze stanovit při jejich
formulování do určité míry objektivizovatelné postupy.”). I při širších výkladových
možnostech však je vždy nutné respektovat příslušnou právní normu, pokud ta sama o
sobě je jasná a srozumitelná.
pokračování 14 6Af 100/2014
[23] Soud tak vychází z toho, že pokud je právní norma sama o sobě výkladově jasná, není
možné ji dotvářet jinou metodou výkladu tak, že její význam bude posunut a tím dojde
k vytvoření normy jiné, nové. Ačkoliv je pochopitelně možné normu vyložit i jinými
formami či metodami výkladu, než pouze výkladem jazykovým, tyto metody však
musejí být všechny ve vzájemném souladu; pokud se vyskytne mezi nimi rozpor, je
nutné jej odstranit jinou metodou výkladu, nikoliv však tak, aby jasný smysl právní
normy byl popřen. Jinými slovy řečeno, metodami výkladu nelze popřít jasné
vymezení příslušné právní normy ve smyslu stanovení obecného pravidla chování.
[24] V tomto případě má soud za to, že právní norma sama ve svém ust. § 3a odst. 2 zákona
o ochraně ovzduší stanoví jasné pravidlo chování – příslušnou povinnost lze splnit
uvedením čistého biopaliva nebo směsného paliva do volného daňového oběhu na
daňovém území České republiky pro dopravní účely nebo dodáním čistého biopaliva
nebo směsného paliva. Sama právní norma váže splnění této povinnosti ke svému
odst. 1, jinak nedává žádný smysl, neboť sama definuje splnění příslušné povinnosti
na prvý odstavec tohoto ustanovení. Ust. § 3a odst. 1 tak onu povinnost přímo
definuje, a to mj. i tím, že určuje příslušný subjekt, k němuž se taková povinnost
vztahuje, a proto mu potom může následně norma v odst. 2 stanovit příslušné
povinnosti. Oba dva odstavce právní normy tak spolu tvoří jeden logický i výkladový
celek, když příslušnou povinnost definují a vymezují. „Povinnost“, o níž hovoří odst.
2 tohoto ustanovení, tak musí být spjata s odst. 1 ve všech prvcích svého vymezení,
kterým je i subjekt, jehož tato povinnost stíhá, a pravidlo chování, které pro něj
stanoví. Podle názoru soudu tak odst. 2 této normy nerozšiřuje možnost splnění
povinnosti i na jinou osobu, než tu, která je definována odstavcem 1, neboť nic
takového z textu normy neplyne. Je tak nutné uzavřít, že možnost jiného splnění
povinnosti podle odst. 2 definované v odst. 1 má pouze subjekt, jehož tato povinnost
stíhá, a tím je jedině ten subjekt, který je definován v odst. 1 této normy. O žádném
jiném subjektu tato norma nehovoří.
[25] Podle názoru soudu je tak výklad této právní normy jasný a jednoznačný. Výklad,
který užívá žalobce, soud z tohoto důvodu považuje za nepřípustný, neboť do znění
právní normy vkládá něco, co v ní není obsaženo. Takový výklad není výkladem
systematickým či teleologickým, neboť pro tyto metody výkladu neužívá všech
aspektů, které je nutné hodnotit a ve výsledku pak takový výklad jasné znění právní
normy mění a poněkud posouvá. Podle názoru soudu žalobce při právní argumentaci
nepostupuje korektně, neboť uvádí svůj názor na účel a smysl právní normy, který
však není tak úzký, jak jej vymezuje žalobce. Je pochopitelné, že jedním z účelů
právní normy je povinnost příslušných států zvyšovat přítomnost příslušných látek
v pohonných hmotách a snižování emisí, dalším z účelů je však rovněž řádná evidence
takových látek ze strany státu i jednoznačně definovaný způsob, jak bude tato
povinnost plněna (zejména dodržení příslušného právní režimu zboží z hlediska
daňového zatížení, byť se může jednat o některé položky, které spotřební dani
nepodléhají – např. FAME, jeho řádná evidence, stanovený a zpětně kontrolovatelný
režim vstupu zboží na daňové území apod.). Tyto aspekty příslušné právní normy
žalobce ve své argumentaci nezmiňuje, ačkoliv tyto aspekty jsou rovněž při
systematickém a teleologickém výkladu právní normy potřebné vzít na zřetel. Pokud
v systematickém a teleologickém výkladu tyto aspekty, cíle a smysl právní úpravy
použijeme, dojdeme k výkladu, který použil žalovaný i soud a který podle názoru
pokračování 15 6Af 100/2014
soudu je taktéž systematický a teleologický, hodnotí však více příslušných aspektů než výklad, který je nebere v úvahu.
[26] V daném případě tak nešlo o možnost vícerého výkladu, jak v žalobě uvádí žalobce,
neboť výklad provedený žalovaným je jediný možný. Proto nelze užít ani judikatury,
kterou zmiňuje žalobce, a která se výslovně váže k možnosti různých výkladů právní
normy, neboť není splněna základní podmínka pro aplikaci těchto právních názorů.
[27] Rovněž podle názoru soudu není příliš podstatné, že došlo k novelizaci příslušného
ustanovení. Stejně jako žalovaný je soud toho názoru, že příslušná novelizace ust. § 3a
odst. 2 byla pouze technická a pouze lépe jazykově vymezila, co již obsahem právní
normy bylo, nijak však nerozšířila či nepozměnila právní normu, jak uvádí žalobce
v žalobě. Stále se jedná o splnění povinnosti, která je definována v odst. 1 i co do
subjektu, který tuto povinnost musí dodržovat; pokud ze znění této normy bylo
vynecháno podle názoru soudu nadbytečné vymezení „osoby uvedené v odst. 1“,
jednalo se pouze o stanovení přehlednějšího jazykového vyjádření.
[28] Soud pak dále uvádí, že nesouhlasí ani s poněkud spekulativním názorem žalobce
ohledně dvou rozsudků Nejvyššího správního soudu, které užívá pro podporu svého
právního názoru na možný dvojí výklad shora uvedené právní normy. Oba tyto
rozsudky se k této otázce nijak nevyjádřily, neboť to nebylo předmětem soudního
přezkumu, který je ve správním soudnictví vždy vázán na konkrétní žalobní či kasační
námitky – správní soudy ve svých rozsudcích tak především hodnotí tyto procesní
úkony jednotlivých účastníků, pokud se vyjádří zobecňujícím způsobem, vždy to
výslovně uvedou a jasně definují. Nic takového však z obou těchto rozsudků neplyne
– rozsudek ze dne 20.2.2014, čj. 7 Afs 25/2013 – 37, se týkal období roku 2010 a
možnosti kompenzace nedostatečného přidávání biopaliv u jednoho typu pohonných
hmot v jednom roce „nadměrným“, ale přitom v mezích maximálních dovolených
limitů se pohybujícím přidáním biopaliv do jiného typu pohonných hmot v
předchozím roce (tedy zjevně jiné právní otázky), rozsudek ze dne 28.6.2012, čj. 2 Afs
60/2010 – 99, pak otázku transpozice směrnice v jejím vymezení „uvedení (biopaliva)
do volného daňového oběhu“, tedy nikoliv přímo otázku, k jakému subjektu se váže
možnost splnění povinnosti podle ust. § 3a odst. 1 způsobem uvedeným v odst. 2
tohoto ustanovení. Podle názoru soudu oba tyto rozsudky právní polemiku, která je
předmětem tohoto soudního (a předchozího správního) řízení neřešily a v argumentaci
je tak nelze využít.
[29] Pokud žalobce poukazoval na zamýšlenou právní regulaci v návrhu příslušného
zákona (tedy novely zákona o ochrany ovzduší), pak soud může pouze uvést totéž, co
žalovaný – v právním prostředí je nutné vycházet ze schváleného znění příslušné
právní normy. Pokud je výklad takové právní normy jasný, jako v tomto případě podle
názoru soudu je, nelze se dovolávat toho, co nakonec řádným zákonodárným
procesem neprošlo a co tak nenabylo kvality právní normy. Totéž je možné uvést na
právní názor žalobce, kterým uváděl, že zákonodárce v krátkém časovém období
novelizoval příslušné ustanovení zákona a pokud by tím provedl pouze změnu
pokračování 16 6Af 100/2014
jazykového a technického charakteru, nejednal by s úmysly rozumného zákonodárce.
Soud znovu uvádí, že rozhodné je znění příslušné právní normy, jak bylo příslušným
zákonodárcem přijato a vyhlášeno. Změny právní normy v krátkém časovém období
ještě samy o sobě nevypovídají nic o tom, že by zákonodárce měl nějaké jiné, v právní
normě samé nevyjádřené, úmysly. Žalobce v tomto směru nijak nekonkretizuje, co by
měl zákonodárce přímo porušit, aby tyto novely příslušného ustanovení nemohly být
vysvětleny zpřesněním příslušného zákonného ustanovení, proto soud nemůže
konkrétněji na tento obecně vznesený žalobní bod reagovat.
[30] Žalobce dále uvádí, že žalovaný v odůvodnění vychází ze stanoviska ministerstva
financí a ministerstva životního prostředí, pak soud v takovém postupu nic závadného
nevidí – v tomto směru je možné poukázat na to, že podkladem pro příslušné správní
rozhodnutí mohou být i podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné
moci (srov. ust. § 50 odst. 1 správního řádu ). Jak je patrné z odůvodnění napadeného
rozhodnutí, z vyjádření ministerstva financí žalovaný nijak nevycházel, proto poukaz
žalobce na to, že se žalovaný nezabýval jeho námitkami proti tomuto vyjádření, je
nepřípadný – pokud žalovaný z nějakého podkladu věcně nevycházel, nemohl jej ani
hodnotit, a tím logicky nehodnotil ani námitky žalobce proti takovému vyjádření.
Ohledně vyjádření ministerstva životního prostředí žalobce uvádí, že žalovaný
nehodnotil jeho námitky proti tomuto vyjádření, což však z odůvodnění napadeného
rozhodnutí neplyne, neboť žalovaný tyto námitky hodnotil (srov. str. 12 – 13
odůvodnění napadeného správního rozhodnutí), kdy žalovaný hodnotil návrh
příslušného právního předpisu, který nevyústil do schválení právní normy, totožně
jako soud výše. Odvolací námitka žalobce tak byla konkrétně zhodnocena a soud
s takovým hodnocením po věcné stránce souhlasí.
[31] Žalobce dále poukazoval, že žalovaný odmítl provést hodnocení souladu české právní
úpravy s unijní legislativou, což považuje za nepřípustné. V tomto směru je nutné
uvést, že v odůvodnění rozhodnutí je podle názoru soudu uvedeno, že tímto souladem
se žalovaný nemůže zabývat, což je poněkud neobratné vyjádření, se kterým není
možné v takto zobecněné poloze souhlasit. Nicméně dále v textu odůvodnění
napadeného rozhodnutí je již obsahově tento soulad hodnocen, proto soud má za to, že
toto vyjádření nemělo žádný vliv na zákonnost rozhodnutí jako celku a jeho
rozhodovací důvody. V této souvislosti soud uvádí, že souhlasí s žalovaným v tom, že
česká legislativa je v souladu s legislativou unijní – tuto otázku již posuzoval přímo
Nejvyšší správní soud ve svém již zmiňovaném rozsudku ze dne 28.6.2012, čj. 2 Afs
60/2010 – 99, přičemž v důvodech a právním názoru se soud s takovým hodnocením
ztotožňuje.
[32] Pokud žalobce uváděl, že příslušná povinnost v unijním právu byla uložena státu
(myšleno přimísení určitých složek do paliv), nikoliv jemu jako osobě soukromého
práva, pak soud takovou argumentaci nepovažuje za případnou. V obecné rovině
unijní právo sice ukládá povinnosti státům jako subjektům, u nichž může jejich plnění
vynutit, ale tyto státy dále mohou zajištění těchto povinností prostřednictvím svého
práva ukládat i ostatním subjektům. V tomto případě by ani jiný postup podle názoru
soudu nepřipadal v úvahu, když příslušná komodita je obchodována většinou jinými
osobami (stát sám jako stát ve smyslu vykonavatele veřejné správy do těchto obchodů
pokračování 17 6Af 100/2014
jako jeden z účastníků příslušných smluv nijak nevstupuje). Pokud žalobce uváděl, že
splnil smysl a účel příslušné unijní normy (jež sám definuje jako snížení emise oxidu
uhličitého a spotřeby fosilních paliv), když příslušné palivo dodal na trh a zjistil tak
naplnění záměrů a cíl příslušné směrnice a zákona, pak soud uvádí, že příslušný
několikrát citovaný zákon o ochraně ovzduší stanoví další podmínky, které musí
žalobce při naplnění cíle směrnice splnit. Ty žalobce nesplnil, jak je rozsáhle uvedeno
shora, proto nesplnil ani smysl příslušné právní úpravy (smyslem práva jako celku je
postupovat s ním v souladu, nikoliv pouze dodržet některá práva a povinnosti).
[33] Jak bylo již shora uvedeno, podle názoru soudu příslušná právní norma připouští
pouze jeden výklad, proto se žalobce nemůže dovolávat právních názorů z judikatury,
které řeší konflikt různých možných výkladů jedné právní normy (a potažmo
dovolávat se tímto způsobem zásady „v pochybnostech ve prospěch“). Tato judikatury
z tohoto důvodu není v dané věci použitelná (nález Ústavního soudu ze dne 11.4.2001,
sp. zn. II. ÚS 487/2000 , ze dne 15.12.2003, sp. zn. IV. ÚS 666/2002 , rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 1.6.2005, čj. 2 Afs 176/2004 -140, čj. 2 Afs
178/2005-64, 1 As 9/2003 -90 a 7 Afs 25/2013 -37, rozsudek Evropského soudního
dvora rozsudek ve věci C-201/08).
[34] V posledním žalobním bodě žalobce vytýká žalovaného, že se obává zneužití jeho
výkladu, a proto jej nepřijal. Nic takového však z napadeného rozhodnutí neplyne –
pokud žalovaný uvedl své úvahy ohledně praktického dopadu výkladu žalobce, zjevně
tak učinil pouze jako doplňující část odůvodnění, která však nemá vliv na samotný
rozhodovací důvod, kterým je postup podle ust. § 3a odst. 1 a 2 zákona o ochraně
ovzduší. Žalovaný tak nikde neuvádí, že by výklad žalobce mohl být zneužit a
z tohoto důvodu, že jej nepřijímá – žalovaný vychází z toho, že výklad žalobce není
možný, neboť neodpovídá právní normě. Proto ani tento žalobní bod nemá soud za
důvodný.
[35] V dané věci tak soud uzavírá, že podanou žalobu nepovažuje za důvodnou a proto ji
zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. ).
[36] Ve věci soud rozhodl rozsudkem bez nařízení jednání, neboť účastníci proti takovému
postupu neměli ve stanovené lhůtě námitek a jednání k projednání žaloby nebylo
nutné, když soud neprováděl další dokazování (žalobcem uváděné důkazy jsou
součástí správního spisu, který se nedokazuje, ale přezkoumává) (ust. § 51 odst. 1
s.ř.s. ).
[37] Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. , podle kterého má
účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem.
Vzhledem k tomu, že žalovanému státu tyto nevznikly, soud rozhodl tak, jak je
uvedeno ve výroku.
P o u č e n í :
pokračování 18 6Af 100/2014
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou (2) týdnů ode dne
jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího
správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením
shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední
den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující
pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě
obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo
rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol
pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho
internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 31. ledna 2017
JUDr. Ladislav Hejtmánek v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Zuzana Lazecká