Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
11 Af 6/2015 - 29.pdf
PDF · 0 B
No categories available
11 Af 6/2015 - 29
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové
a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce JUDr. E. M.,
bytem v P. 6, B. 151, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem
v Brně, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného správního úřadu ze dne 13. 1.
2015, č. j. 72/15/5100-41454-704293,
t a k t o:
I.
Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 336.295,-Kč s
příslušenstvím a toho, aby soud uložil Odvolacímu finančnímu ředitelství povinnost
zrušit dodatečné platební výměry za roky 1996, 1997, 2006, 2007 a 2008, o d m í t á .
II.
Žaloba se v části, v níž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Odvolacího
finančního ředitelství ze dne 13. 1. 2015, č. j. 72/15/5100-41454-704293, z a m í t á.
III.
Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
1
Odůvodnění
Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal zrušení rozhodnutí
Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 13. 1. 2015 a rozhodnutí Finančního úřadu
v Praze ze dne 20. 6. 2014, zároveň se domáhal zaplacení částky 336.295,-Kč s příslušenstvím
a toho, aby soud uložil Odvolacímu finančnímu ředitelství v Brně povinnost zrušit dodatečné
platební výměry za roky 1996, 1997, 2006, 2007 a 2008.
Žalobce v podané žalobě uvedl, že postupem žalovaného Odvolacího finančního
ředitelství není dbáno rozsudku Nejvyššího správního osudu ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8Afs
30/2012 - 32 a příslušných zákonných předpisů, čímž dochází k porušení a zkrácení práv
žalobce. Žalobci nebyly vráceny všechny částky, které částečně zaplatil, a částečně mu byly
neprávem exekvovány. Kromě období let 1999 až 2001 žalovaný správní úřad dosud
nestanovil výši daně za všechna ostatní zdaňovací období a žalobci stržené peníze nevrátil. Za
období let 1999 až 2001 žalovaný zrušil nesprávné platební výměry, ale žalobci vrátil pouze
platbu ve výši 192.218,-Kč ze dne 18. 2. 2005, platbu ve výši 200.487,-Kč ze dne 18. 2. 2005,
platbu ve výši 271.727,-Kč jako úrok z částky 192.218,-Kč do dne 17. 3. 2014 a částku
3.163,-Kč jako úrok zkrácený o nesprávné odpočty.
Žalobce v podané žalobě poukázal na to, že podle ustanovení § 215 zákona č.
280/2009 Sb., daňového řádu, mu nebyl vrácen tzv. vratitelný přeplatek, tj. žalobcem
zaplacené a exekučně zabavené částky včetně úroku, což mělo nastat do patnácti dnů ode dne
zrušení příslušných výměrů. Na žalobcův starobní důchod byla vedena exekuce po dobu 38
měsíců v letech 2003 až 2005 a žalobci bylo strženo celkem 207.818,- Kč. Dále žalobci
nebyla uhrazena částka ve výši 131.640,-Kč, což byl úrok ode dne 1. 3. 2003 do dne 17. 3.
2014 a bezdůvodně a nezákonně jsou mu až nyní poprvé účtovány k tíži nová penále a nové
nedoplatky s odvoláním na ustanovení § 59 odstavec 5 již zrušeného zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků. Žalobce přitom uplatnil jak námitku nesprávnosti účetnictví
finančního úřadu, tak námitku promlčení podle ustanovení § 160 daňového řádu, když
šestiletá promlčecí doba marně uplynula již v roce 2007. Touto zásadní námitkou se žalovaný
správní úřad v žalobou napadeném rozhodnutí vůbec nezabývá a jeho rozhodnutí je proto
nezákonné.
Žalovaný správní úřad ve vyjádření k podané žalobě poukázal na to, že žalobce se
domáhá zrušení rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí
Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 20. 6. 2014 o námitce podle ustanovení §
254 odstavec 5 daňového řádu. Zároveň se žalobce domáhá zrušení uvedeného zamítavého
rozhodnutí finančního úřadu ve věci námitky proti postupu správce daně, kterou se žalobce
dovolával předepsání a vrácení vyšší částky úroků z neoprávněného jednání správce daně.
K jednotlivým žalobním námitkám žalovaný uvedl, že pokud se žalobce odkazuje na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8Afs 30/2012 - 32, pak tímto
rozsudkem Nejvyšší správní soud zrušil předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 29. 2. 2012, č. j. 11Ca 120/2009 - 61 a také čtyři rozhodnutí Finančního ředitelství pro
hlavní město Prahu, kterými byla zamítnuta odvolání žalobce proti rozhodnutím Finančního
úřadu v Praze 6 a věc byla vrácena Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení.
Následně Odvolací finanční ředitelství rozhodnutími ze dne 26. 2. 2014 zrušilo uvedená
rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 6, na základě nichž byla žalobci v přezkumném řízení
dodatečně stanovena daň z příjmu fyzických osob jako právnímu nástupci po zemřelé Dr. J.
2
M. za zdaňovací období let 1999 a 2000 a samotnému žalobci za zdaňovací období let 2000 a
2001. Tato rozhodnutí nabyla právní moci dnem 27. 2. 2014.
Následně správce daně žalobci vrátil vratitelný přeplatek, který mu vznikl v důsledku
zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž byla dodatečně stanovena daň z příjmu fyzických
osob za zdaňovací období let 1999 až 2001. Správce daně přitom z moci úřední předepsal na
osobní daňové účty žalobce také úrok podle ustanovení § 254 daňového řádu. Na základě
vrácení částek – vratitelných přeplatků, které vznikly v důsledku zrušení předpisů daňových
povinností, stanovených uvedenými zrušenými rozhodnutími Finančního úřadu pro Prahu 6, a
předepsáním úroku požadoval žalobce po správci daně specifikaci vrácených částek včetně
výpočtu úroku podle ustanovení § 254 daňového řádu. Na tento požadavek reagoval správce
daně sdělením ze dne 7. 5. 2014, ve kterém žalobci specifikoval jednotlivé předpisy
představující výši doměřené daně za jednotlivá zdaňovací období, datum jejich splatnosti a
výši úhrady těchto předpisů. Součástí tohoto sdělení byly i přílohy, obsahující výpočet úroku
podle ustanovení § 254 daňového řádu. Na toto sdělení pak žalobce reagoval podáním, které
správce daně posoudil podle obsahu jako námitku podle ustanovení § 254 odstavec 5
daňového řádu a o této námitce rozhodl rozhodnutím ze dne 20. 6. 2014 tak, že námitku jako
nedůvodnou zamítl. Proti rozhodnutí o námitce pak žalobce podal odvolání, o němž rozhodl
žalovaný nyní žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 13. 1. 2015.
Žalovaný s právními názory žalobce, uvedenými v žalobě, nesouhlasí a má za to, že
skutkový stav, právní posouzení a správní úvahy jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění
napadeného rozhodnutí i v předloženém spisovém materiálu. Žalobní námitky se částečně
překrývají s námitkami odvolacími, žalobce však v argumentaci směřující proti rozhodnutí
žalovaného doplňuje zejména odkaz na jiná daňová řízení a nepatřičně je směšuje.
Pokud jde o doměření daně z příjmu za zdaňovací období let 2006 až 2008, pak těchto
období se žalobou napadené rozhodnutí vůbec netýká. Žalobce totiž vedle uvedených
rozhodnutí o doměření daně z příjmu za zdaňovací období let 1999 až 2001, kterých se týkal
žalobcem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8Afs 30/2012, napadl touto
žalobou také další rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, jimiž byla
zamítnuta odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 6,
avšak ve vztahu k těmto (dalším) zdaňovacím obdobím bylo vedeno soudní řízení u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7Af 55/2011.
Žalovaný má za to, že předmětem přezkoumání v dané žalobní věci může být pouze
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2015, č. j. 72/15/5100-41454-704293, a postup jeho
vydání předcházející.
V nyní posouzené věci není sporu o tom, že výše uvedenými rozhodnutími
Odvolacího finančního ředitelství byla zrušena rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 6, na
základě nichž byla dodatečně stanovena daň z příjmu fyzický osob, a to žalobci jako
právnímu nástupci po zemřelé Dr. J. M. za zdaňovací období let 1999 a 2000 a žalobci
samotnému za zdaňovací období roku 2000 a 2001. Odvolací námitky souvisely s posouzením
další skutečnosti, podstatné pro výpočet úroku podle ustanovení § 254 daňového řádu, a to s
určením částky, která byla daňovým subjektem uhrazena na základě těchto později zrušených
rozhodnutí.
Ve vztahu k daňové povinnosti, dodatečně stanovené žalobci za zdaňovací období
roku 2000 a 2001, lze konstatovat, že žalobcem byla doměřená daň za obě zdaňovací období
3
uhrazena v plné výši již dne 18. 2. 2005 platbou v celkové výši 192.253,-Kč. Správce daně
proto provedl výpočet úroku z neoprávněného jednání správce daně z celé uhrazené částky
192.253,-Kč a při výpočtu úroku se dopustil dílčího pochybení, když neuhrazený úrok
z prodlení na dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 35,-Kč od
celkové uhrazené částky odečetl již ke dni jeho předepsání, tj. ke dni 31. 5. 2012. Toto
pochybení žalovaný jako odvolací orgán napravil a provedl přepočet předmětného úroku
z celé uhrazené částky až ke dni vrácení vratitelného přeplatku správcem daně žalobci, tj. do
dne 17. 3. 2014. Z tohoto důvodu žalovaný změnil odvoláním napadené rozhodnutí správce
daně a částku přiznaného úroku zvýšil o 9,-Kč.
Ve vztahu k daňové povinnosti dodatečně stanovené žalobci jako právnímu nástupci
Dr. J. M. za zdaňovací období roku 1999 a 2000 žalovaný odkazuje na část odůvodnění
rozhodnutí správce daně o námitce na straně 3, kde žalobci objasnil, že platbu ve výši
200.487 ,-Kč, přijatou dne 18. 2. 2005 a evidovanou na osobním daňovém účtu, na němž je
evidováno o daňových povinnostech zůstavitele za období předcházejícího úmrtí, které přešly
na žalobce jako na dědice zůstavitelky, musel použít na úhradu dříve vzniklých daňových
povinností v celkovém úhrnu 150.350,-Kč podle ustanovení § 59 zákona č. 337/1992 Sb.
Z této přijaté platby byla pouze zbývající část ve výši 50.137,-Kč použita na úhradu daňové
povinnosti tzv. doměrku za zdaňovací období roku 1999.
Správce daně proto v případě daňové povinnosti dodatečně stanovené žalobci jako
právnímu nástupci Dr. J. M. za zdaňovací období roku 1999 a 2000 provedl výpočet
předmětného úroku podle ustanovení § 254 daňového řádu pouze z částky daně skutečně
uhrazené, tedy z částky 50.137,-Kč, neboť jen v této výši byla po úhradě starších daňových
povinností uhrazena daň za zdaňovací období roku 1999.
Pokud žalobce uvádí, že uplatnil námitku promlčení podle daňového řádu, pak
žalovaný odkazuje na sdělení, v němž považoval odvolací orgán odkaz na promlčení již
v roce 2011 za právně bezvýznamný a bez vlivu na úhradu daňových povinností, provedenou
v roce 2005 a zcela postrádající logiku. Sám žalobce uvedl, že promlčecí lhůta šesti let
uplynula v roce 2011 a námitku je třeba považovat za nedůvodnou vzhledem k tomu, že
k použití došlých plateb - tedy úhrad žalobce z února 2005 - na úhradu daňových povinností
v pořadí podle zákona o správě daní a poplatků došlo v roce 2005, tedy již několik let
předtím, než sám žalobce uvádí, že došlo k promlčení. Pokud žalobce v podané žalobě nově
uvádí, že promlčecí doba vypršela v roce 2007 namísto roku 2011, pak je nutno zopakovat, že
vzhledem k tomu, že k použití došlých plateb na úhradu daňových povinností došlo již v roce
2005, stalo se tak již předtím, než podle názoru žalobce mělo dojít k jejich promlčení a proto
je odkaz na promlčení v roce 2007 pro danou věc právně bezvýznamný.
Závěrem vyjádření žalovaný správní úřad navrhl, aby Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Žalobce využil svého práva a k obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu podal
repliku, v níž setrval na tom, že mu nebyly vráceny celé částky, kterých se finanční úřady
proti němu neprávem domohly proto, že byly použity na jiný nedoplatek. Žalobce nesouhlasí
s tím, že jeho úhrada ve výši 150.350,-Kč se mu nevrátila a používá se na dříve vzniklé
daňové povinnosti, neboť k tomuto tvrzení nejsou žádné důkazy navrženy. Žalobce tvrdí, že
v roce 2008 měl všechny tzv. dluhy zaplacené a není proto logicky možné, aby v roce 2015
byly účtovány a žalobci odňaty vratitelné peníze ze smyšlené pohledávky z roku 2005, o
nichž správce daně sám potvrdil, že neexistují. Žalobce i nadále považuje vše za
4
vykonstruovanou záležitost s důsledkem způsobit mu škodu a neplnit právní názor, vyjádřený
Nejvyšším správním soudem v citovaném rozsudku.
Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející
řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané
žalobě a při přezkoumání napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době vydání tohoto rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s. ř. s.). Vzhledem k tomu,
že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím
žalobce i žalovaný svůj souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez
nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení
§ 51 odst. 1 s. ř. s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval.
Věc soud posoudil takto:
Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal zrušení rozhodnutí
Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 13. 1. 2015 a rozhodnutí Finančního úřadu
v Praze ze dne 20. 6. 2014, zároveň se domáhal zaplacení částky 336.295,-Kč s příslušenstvím
a toho, aby soud uložil Odvolacímu finančnímu ředitelství v Brně povinnost zrušit dodatečné
platební výměry za roky 1996, 1997, 2006, 2007 a 2008.
Pokud jde o návrh žalobce, kterým se domáhal zaplacení částky 336.295,-Kč s
příslušenstvím a toho, aby soud uložil Odvolacímu finančnímu ředitelství v Brně povinnost
zrušit dodatečné platební výměry za roky 1996, 1997, 2006, 2007 a 2008, je nutno uvést, že
správní soudnictví je institutem, který slouží k zajištění právní ochrany fyzických a
právnických osob, které byly rozhodnutím správního orgánu zkráceny na svých subjektivních
právech. Proto žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí obsahovat nejen tvrzení o tom,
že žalobce byl zkrácen na svých právech, ale i specifikaci toho, jakým porušením zákona
v napadeném rozhodnutí byl žalobce na svých právech zkrácen, tedy uvedení důvodů, z nichž
žalobce považuje rozhodnutí správního orgánu za nezákonné.
Podle ustanovení § 2 s. ř. s. ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejným
subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a
za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, o
nichž tak stanoví tento zákon.
Podle ustanovení § 4 odstavec 1 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o
žalobách proti rozhodnutím, vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné,
orgánem územního samosprávního celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo
jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a
právnických osob v oblasti veřejné správy. Dále soudy ve správním soudnictví rozhodují o
ochraně proti nečinnosti správního orgánu, o ochraně před nezákonným zásahem správního
orgánu a o kompetenčních žalobách.
Z výše uvedeného vyplývá, že pokud se žalobce v podané žalobě domáhal zaplacení
částky 336.295,-Kč s příslušenstvím a toho, aby soud uložil Odvolacímu finančnímu
ředitelství v Brně povinnost zrušit dodatečné platební výměry za roky 1996, 1997, 2006, 2007
a 2008, je tato část žalobního návrhu mimo rozsah přezkumné činnosti správního soudu,
vymezený výše uvedenými ustanoveními soudního řádu správního. Městský soud v Praze tak
není v rámci řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá přezkoumání pravomocného
5
rozhodnutí žalovaného odvolacího správního úřadu, oprávněn ani rozhodnout o návrhu
žalobce na zaplacení předmětné finanční částky, ani není oprávněn ukládat žalovanému
správnímu úřadu závaznou povinnost rozhodnout konkrétním a určitým způsobem. V této
části žalobního návrhu tak nejsou splněny zákonem stanovené podmínky pro to, aby se soud
meritorně žalobním návrhem zabýval, proto soud postupoval podle ustanovení § 46 odstavec
1 písm. a/ s. ř. s. a v tomto rozsahu žalobu odmítl (výrok č. I. rozsudku). Vzhledem k tomu, že
požadavek žalobce na zaplacení výše uvedené částky žalovaným je požadavkem
soukromoprávním, o kterém rozhodují soudy v občanskoprávním řízení, soud uvádí, že je na
žalobci, aby zvážil, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro to, aby se úhrady
uvedené částky domáhal samostatnou žalobou v tomto občanskoprávním řízení (viz bod I.
poučení tohoto rozsudku).
Pro úplnost soud uvádí, že o návrhu žalobce, aby bylo správnímu orgánu uloženo
rozhodnout určitým konkrétním způsobem, není příslušný žádný soud, proto se poučení pod
bodem I. tohoto rozsudku na uvedený návrh nevztahuje.
Soud se dále zabýval otázkou důvodnosti žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne
13. 1. 2015 ve spojení s rozhodnutím Finančního úřadu v Praze ze dne 20. 6. 2014.
Možnost napadení pravomocného správního rozhodnutí a zejména možnost jeho
zrušení soudem je bezesporu určitým zásahem do principu právní jistoty. Proto zákon stanoví,
že žalobce může namítat jen tu nezákonnost rozhodnutí, kterou byl zkrácen na svých právech,
přičemž zkrácením na právech je pak nutno rozumět nejen zkrácení na právech hmotných, ale
i na právech procesních (ustanovení § 65 s. ř. s.).
V prvé řadě však považuje Městský soud v Praze za nezbytné uvést, že podle
ustanovení § 71 odst. 1 s. ř. s. je jednou z podstatných náležitostí žaloby podané ve věci tzv.
správního soudnictví uvedení žalobních bodů tzn. uvedení toho, z jakých skutkových a
právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Podle druhého
odstavce uvedeného ustanovení rozšířit žalobu o další žalobní body lze jen ve lhůtě pro
podání žaloby (tzn. ve lhůtě dvou měsíců od doby, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno
doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li
zvláštní zákon lhůtu jinou). Z uvedených ustanovení vyplývá, že soud může napadené
rozhodnutí v tomto případě přezkoumat pouze se zřetelem ke skutečnostem, které žalobce
v podané žalobě výslovně uvedl, neboť následně žaloba ve lhůtě pro její podání k soudu
doplňována nebyla a k doplněním a upřesněním žaloby po uplynutí uvedené lhůty (včetně
uvádění nových skutečností při ústním jednání u soudu) již soud přihlédnout nemohl.
Žaloba – tak jak byla žalobcem formulována – je podle názoru soudu na samé hranici,
která ještě umožňuje soudu konkrétní, věcný a srozumitelný přezkum napadeného rozhodnutí.
Text žaloby, v němž lze jen obtížně jednoznačně určit, zda namítané vady se vztahují
k rozhodnutí správního úřadu prvého stupně nebo i k rozhodnutí žalobou napadenému, zda a
jaké konkrétní vady prvoinstančního rozhodnutí byly žalobcem vytknuty v odvolání a jak
s nimi naložil odvolací správní úřad, to vše umožnilo městskému soudu provést přezkum
žalobou napadeného rozhodnutí do jisté míry obecným způsobem vyjma těch námitek, které
svojí určitostí a srozumitelností byly způsobilé k tomu, aby se jimi soud zabýval podrobně a
individuálně.
Podle ustanovení § 254 odstavce 1 daňového řádu dojde-li ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu
6
nezákonného úředního postupu správce daně, náleží daňovému subjektu úrok z částky, která
byla daňovým subjektem uhrazena na základě tohoto rozhodnutí nebo v souvislosti s tímto
rozhodnutím, který odpovídá roční výši tzv. repo - sazby, stanovené Českou národní bankou,
zvýšené o 14 procentních bodů a platné pro první den příslušeného kalendářního pololetí.
Podle ustanovení § 254 odstavec 2 daňového řádu v případě, že bylo na daňovém
subjektu vymáháno neoprávněně, náleží mu za dobu neoprávněně vedeného exekučního řízení
úrok podle odstavce 1 ve dvojnásobné výši.
Podle ustanovení § 254 odstavce 3 daňového řádu správce daně předepíše úrok
přiznaný podle ustanovení § 254 daňového řádu na osobní daňový účet do patnácti dnů ode
dne účinnosti rozhodnutí, kterým bylo rozhodnutí o stanovení daně zrušeno, změněno nebo
prohlášeno za nicotné.
Předmětem přezkoumání soudem v dané žalobní věci tak může být z hlediska
žalobního návrhu pouze rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2015, č. j. 72/15/5100-41454-
704293, a postup jeho vydání předcházející.
Výše uvedenými rozhodnutími Odvolacího finančního ředitelství byla zrušena
rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 6, na základě nichž byla dodatečně stanovena daň
z příjmu fyzický osob, a to žalobci jako právnímu nástupci po zemřelé Dr. J. M. za zdaňovací
období let 1999 a 2000 a žalobci samotnému za zdaňovací období roku 2000 a 2001.
Odvolací námitky žalobce souvisely s posouzením další skutečnosti, podstatné pro výpočet
úroku podle ustanovení § 254 daňového řádu, a to s určením částky, která byla daňovým
subjektem uhrazena na základě těchto později zrušených rozhodnutí.
Žalovaný odvolací správní úřad zcela určitě a srozumitelně v odůvodnění napadeného
rozhodnutí vyložil, že ve vztahu k daňové povinnosti, dodatečně stanovené žalobci za
zdaňovací období roku 2000 a 2001, lze konstatovat, že žalobce doměřenou daň za obě
zdaňovací období uhradil v plné výši již dne 18. 2. 2005 platbou v celkové výši 192.253,-Kč.
Na základě této skutečnosti správce daně oprávněně a zcela v souladu s ustanovením §
254 odstavec 1 daňového řádu provedl výpočet úroku z neoprávněného jednání správce daně
z celé uhrazené částky 192.253,-Kč. Žalovaný odvolací správní úřad dále v napadeném
rozhodnutí uvedl, že se správce daně při výpočtu úroku dopustil dílčího – z hlediska celkové
částky nevýznamného - pochybení, když neuhrazený úrok z prodlení na dani z příjmu
fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 35,-Kč od celkové uhrazené částky
odečetl již ke dni jeho předepsání, tj. ke dni 31. 5. 2012. Toto pochybení žalovaný jako
odvolací orgán napravil a provedl přepočet předmětného úroku z celé uhrazené částky až ke
dni vrácení vratitelného přeplatku správcem daně žalobci, tj. do dne 17. 3. 2014.
Uvedené skutečnosti byly důvodem, proč žalovaný odvolací správní úřad změnil
odvoláním napadené rozhodnutí správce daně a částku přiznaného úroku zvýšil o 9,-Kč,
přičemž svůj postup a důvody i rozhodné okolnosti zcela srozumitelným a přezkoumatelným
způsobem uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je dále zjevné, že ve vztahu k daňové
povinnosti, která byla dodatečně stanovena žalobci jako právnímu nástupci zemřelé Dr. J. M.
za zdaňovací období roku 1999 a 2000, bylo žalovaným odvolacím úřadem i správcem daně
žalobci vysvětleno, že platbu ve výši 200.487,-Kč, přijatou dne 18. 2. 2005 a evidovanou na
7
osobním daňovém účtu, na němž je evidováno o daňových povinnostech zůstavitele za období
předcházejícího úmrtí, které přešly na žalobce jako na dědice zůstavitelky, musel použít na
úhradu dříve vzniklých daňových povinností v celkovém úhrnu 150.350,-Kč podle ustanovení
§ 59 tehdy platného a účinného zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Z této
přijaté platby byla pouze zbývající část ve výši 50.137,-Kč použita na úhradu daňové
povinnosti tzv. doměrku za zdaňovací období roku 1999.
Správce daně proto v případě daňové povinnosti dodatečně stanovené žalobci jako
právnímu nástupci Dr. J. M. za zdaňovací období roku 1999 a 2000 provedl výpočet
předmětného úroku podle ustanovení § 254 daňového řádu pouze z částky daně skutečně
uhrazené, tedy z částky 50.137,-Kč, neboť jen v této výši byla po úhradě starších daňových
povinností uhrazena daň za zdaňovací období roku 1999.
Žalobce v podané žalobě uvedený postup napadl a rozporoval, aniž by však uvedl,
v jakých konkrétních skutkových či právních okolnostech spatřuje nesprávnost, nedůvodnost
či nezákonnost popsaného postupu daňových orgánů. K tomu Městský soud v Praze považuje
za potřebné vyjádřit, že odlišný názor účastníka řízení na posouzení skutkových okolností či
na právní posouzení věci sám o sobě neznamená, že jde o postup nezákonný a nezakládá
proto ani samostatný důvod pro zrušení rozhodnutí soudem.
Pokud žalobce v podané žalobě opakoval námitku promlčení podle daňového řádu,
pak je třeba vzít v úvahu skutečnost, že touto námitkou se žalovaný odvolací správní úřad již
podrobně zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde odkázal na sdělení, v němž
považoval odvolací orgán odkaz na promlčení již v roce 2011 za právně bezvýznamný a bez
vlivu na úhradu daňových povinností z roku 2005 a zcela postrádající logiku. Žalovaný
poukázal na skutečnost, že sám žalobce uvedl, že promlčecí lhůta šesti let uplynula v roce
2011 a proto je třeba jeho námitku promlčení považovat za nedůvodnou už proto, že k použití
došlých plateb - tedy úhrad žalobce z února 2005 - na úhradu daňových povinností v pořadí
podle zákona o správě daní a poplatků došlo v roce 2005, tedy již několik let předtím, než sám
žalobce namítá, že nároky daňových orgánů byly promlčeny. Jestliže žalobce v podané žalobě
vyjádřil názor, že promlčecí doba vypršela v roce 2007, pak je zřejmé, že ani tato námitka
nemůže obstát. K použití došlých plateb na úhradu daňových povinností došlo v roce 2005,
tedy předtím, než podle názoru žalobce mělo dojít k jejich promlčení, proto soud považuje
námitku promlčení za nedůvodnou.
Pokud žalobce v podané žalobě namítal, že se správní úřady neřídily závazným
právním názorem, vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2013, č.
j. 8Afs 30/2012 - 32, pak tuto námitku soud neshledal důvodnou.
Uvedeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zrušil předcházející rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, č. j. 11Ca 120/2009 - 61 a také čtyři rozhodnutí Finančního
ředitelství pro hlavní město Prahu, kterými byla zamítnuta odvolání žalobce proti
rozhodnutím Finančního úřadu v Praze 6 a věc byla vrácena Odvolacímu finančnímu
ředitelství k dalšímu řízení.
Ze spisového materiálu je zřejmé – a žalobce to ani nijak nerozporuje – že následně
Odvolací finanční ředitelství rozhodnutími ze dne 26. 2. 2014 zrušilo uvedená rozhodnutí
Finančního úřadu pro Prahu 6, na základě nichž byla žalobci v přezkumném řízení dodatečně
stanovena daň z příjmu fyzických osob jako právnímu nástupci po zemřelé Dr. J. M. za
zdaňovací období let 1999 a 2000 a samotnému žalobci za zdaňovací období let 2000 a 2001.
8
Tato rozhodnutí nabyla právní moci dnem 27. 2. 2014. Poté správce daně žalobci vrátil
vratitelný přeplatek, který mu vznikl v důsledku zrušení výše uvedených rozhodnutí, jimiž
byla dodatečně stanovena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období let 1999 až 2001.
Správce daně přitom z moci úřední předepsal na osobní daňové účty žalobce také úrok podle
ustanovení § 254 daňového řádu.
Pokud žalobce v podané žalobě vznesl námitky i ve vztahu k doměření daně z příjmu
za zdaňovací období let 2006 až 2008, pak je z obsahu spisového materiálu zřejmé, že těchto
zdaňovacích období se žalobou napadené rozhodnutí netýká a netýká se jich ani žalobcem
citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8Afs 30/2012,
Na základě výše uvedeného odůvodnění soud dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně a proto ji postupem podle ustanovení § 78 odstavec 7 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odstavec 1 s. ř. s., podle něhož
žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního
úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í
I. V této věci se žalobce může domáhat svého práva podáním žaloby na zaplacení finanční
částky ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení (ustanovení § 46 odst. 2 s. ř.
s.) u okresního (obvodního) soudu, v jehož obvodu je sídlo žalovaného (ustanovení § 249
odst. 1, § 250 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů – dále jen o. s. ř.) a to tak, aby v této lhůtě žaloba došla k soudu příslušnému
k občanskému soudnímu řízení (ustanovení § 82 odst. 3 o. s. ř.).
II. Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho
doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního
soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením
shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední
den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující
pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř.
s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž
směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo
rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
9
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol
pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho
internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Podle ustanovení § 104 odstavec 3 písmeno a/ s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná
proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno
Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se
soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
III. Podání kasační stížnosti nemá vliv na běh lhůty, uvedené pod bodem I. tohoto poučení.
V Praze dne 28. července 2016 JUDr. Hana V e b e r o v á ,
předsedkyně senátu
10