Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

31 A 57/2014 - 39

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. v právní věci žalobce: MK Pro s.r.o., se sídlem Dlouhá třída 705/16, Praha 1, zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Květná 15, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2014, č.j. AD994-51/2008/96/9/2007-SŘ,

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se v žalobě podané ke Krajskému soudu v Brně dne 4. 9. 2014 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2014, č. j. Ad 994-51/2008/96/9/2007-SŘ, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorátu v Brně, ze dne 15. 5. 2014, č. j. AC 776-13/2008.

Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný částečně změnil popisnou část výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které ve zbytku potvrdil. Správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobce porušil , o vinohradnictví a vinařství, a spáchal tak správní delikt podle e) téhož zákona.

Žalobce v žalobě uvedl, že proti napadenému rozhodnutí brojí toliko jediným žalobním bodem, kterým napadá způsob, jakým se žalovaný vypořádal s odvolací námitkou týkající se zániku odpovědnosti za správní delikt, a namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v této části. V této souvislosti žalobce namítl, že žalovaný akceptoval jeho právní názor, že správní delikt, který je od roku 2007 předmětem řízení, je deliktem pokračujícím. Nicméně žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného, že s ohledem na ustanovení § 40 odst. 3 zákona o vinohradnictví a vinařství, nedošlo u žádného z dílčích útoků pokračujícího deliktu k zániku odpovědnosti. Podle žalobce správní delikt podle § 39 odst. 1 písm. ee) zákona o vinohradnictví a vinařství měl být páchán od srpna 2005 do února 2007 a skutková podstata měla být naplněna 179 útoky (111 útoků do 30. 6. 2006 a 68 útoků po 1. 7. 2006). Proto namítl, že zánik odpovědnosti měl být posuzován podle ustanovení § 40 odst. 3 zákona o vinohradnictví a vinařství ve znění účinném jak do 30. 6. 2006, tak i v platném znění. V této souvislosti žalobce odkázal na doktrínu trestního práva při absenci ustanovení o pokračujících správních deliktech a na § 12 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a namítl, že jednotlivé útoky pokračujícího deliktu se promlčují samostatně. Podle žalobce se tak delikty spáchané do 30. 6. 2006 musí posuzovat podle tehdy platného a účinného znění ustanovení § 40 odst. 3 zákona o vinohradnictví a vinařství a došlo u nich k zániku odpovědnosti. V případě útoků spáchaných po 1. 7. 2006 žalobce namítl, že pětiletá lhůta daná ustanovením § 40 odst. 3 zákona o vinohradnictví a vinařství je lhůtou, ve které mělo být o správním deliktu rozhodnuto a nikoliv pouze zahájeno řízení, jak tvrdí žalovaný.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 26. 9. 2014 uvedl, že ve věci je rozhodující výklad ustanovení § 40 odst. 3 zákona o vinohradnictví a vinařství v příslušných zněních dopadajících na zjištěný skutkový stav. Žalovaný v této souvislosti plně odkázal na text žalobou napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že promlčení, při němž zaniká trestnost činu uplynutím doby stanovené zákonem, je považováno za institut hmotněprávní a nelze aplikovat § 12 odst. 2 trestního řádu, který obsahuje definici pojmu „skutek“ v procesněprávním smyslu, nýbrž je třeba vycházet z hmotněprávního pojetí pokračování jako jediného skutku. Z tohoto důvodu je tedy podle žalovaného třeba odmítnout námitky žalobce, že se jednotlivé dílčí útoky pokračování ve správním deliktu promlčují samostatně. Tvoří-li jednotlivé dílčí útoky pokračování v hmotněprávním pojetí jeden skutek, pak je třeba tento skutek posuzovat podle jednoho právního předpisu v určitém znění. Při analogické aplikaci ustanovení a 2 , je třeba postupovat podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán a v případě, kdy se zákon během páchání činu změní, se pak užije zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán ( tohoto zákona). U pokračujícího trestného činu se pak za dobu spáchání trestného činu považuje doba jednání posledního dílčího útoku. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě byl poslední dílčí útok realizován v únoru 2007, je třeba trestnost spáchaného správního deliktu posuzovat podle zákona o vinohradnictví a vinařství ve znění účinném od 1. 7. 2006.

Ve vztahu k § 40 odst. 3 zákona o vinohradnictví a vinařství, ve znění účinném od 1. 7. 2006, žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí, ve kterém uvedl, že obsahuje pouze lhůtu pro zahájení řízení, nikoli pro vydání rozhodnutí o správním deliktu. Podle žalovaného se jedná o kombinaci subjektivní a objektivní lhůty pro zahájení správního řízení, přičemž obdobně je upraven zánik odpovědnosti za správní delikt i v jiných zákonech upravujících skutkové podstaty správních deliktů (srov. např. , o ochraně hospodářské soutěže, , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), , o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), či , o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých zákonů).

Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů ( , věta první, ), jakož i řízení předcházející jeho vydání. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů ( ) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za podmínek vyplývajících z ustanovení

Klíčovou otázkou pro posouzení věci je hodnocení charakteru pokračujícího správního deliktu ve vazbě na prekluzi práva stíhat správní delikt.

Žalobce se dovolával aplikace trestněprávní doktríny, z níž vyplývá dělitelnost jiného správního deliktu na jednotlivé útoky. Tento názor ovšem nenachází oporu v judikatuře správních soudů. Naopak z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v případě pokračujícího jiného správního deliktu se jedná o jediný skutek. Klíčové je v této souvislosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. -139, na které následně Nejvyšší správní soud navazoval. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud jasně konstatoval, že závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. - 44 ze dne 22. 2. 2005 jsou plně aplikovatelné i na jednání, které lze posoudit spíše jako pokračující správní delikt. Zároveň v citovaném rozhodnutí pátý senát odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. , a uzavřel, že „i pokračující správní delikt se posuzuje jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, dokud je protiprávní stav udržován. Podle rozhodnutí Nevyššího soudu ve věci 31/2000 „Trestní zákon nestanoví okamžik, od kterého začíná běžet promlčecí doba. Soudní praxe i právní věda vycházejí z názoru, že promlčecí doba začíná běžet od spáchání trestného činu, tedy od okamžiku, kdy byl trestný čin dokonán, resp. v případě pokračujících, trvajících a hromadných trestných činů, od okamžiku, kdy byla trestná činnost ukončena.““

Na uvedené rozhodnutí navázal Nejvyšší správní soud v rozsudku ve věci sp. zn. , ve kterém zopakoval, že „i pokračující správní delikt se posuzuje jako jediné jednání, složené z opakujících se dílčích útoků.

Zdejší soud, přestože si uvědomuje, že v českém právním prostředí nemají ani rozsudky vyšších soudů precedenční povahu, považuje za nutné zdůraznit, že rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou významným interpretačním vodítkem při výkladu norem správního práva. Konečně i sám Nejvyšší správní soud je v nejobecnější rovině vázán již jednou vysloveným právním názorem a k jeho překonání slouží rozhodování rozšířeného senátu ve smyslu Ve své žalobě žalobce s právními názory Nejvyššího správního soudu nijak nepolemizuje, když se odvolává toliko na trestní doktrínu, resp. úpravu trestního práva. Správní právo trestní není jednotně kodifikováno a řada institutů není normována vůbec. Obecně je velmi často při výkladu správního trestání využívána doktrína trestního práva jako interpretační vodítko. Nicméně v souzené věci není dle názoru zdejšího soudu žádný důvod pro odchýlení se od právních názorů, které k problematice pokračujícího správního deliktu zaujal Nejvyšší správní soud.

Shodně jako v uvedených případech proto zdejší soud konstatuje, že s pohledu správního trestání se v případě pokračujícího jiného správního deliktu jedná o jediné jednání, byť složené z opakujících se dílčích útoků.

S uvedeným následně souvisí i hodnocení počátku běhu prekluzivní lhůty. V již citovaném rozsudku ve věci sp. zn. Nejvyšší správní soud k této otázce mimo vší pochybnost uvedl, že „Počátek běhu lhůty u trvajících i pokračujících deliktů je tedy třeba spojit s ukončením protiprávní činnosti.“

Při aplikaci uvedených závěrů Nejvyššího správního soudu na souzenou věc dospěl zdejší soud k závěru, že uplatněné žalobní námitky nejsou důvodné.

Mezi účastníky není sporu o tom, že se v posuzované věci jedná o jiný správní delikt skládající se ze 179 útoků, přičemž 111 útoků bylo spácháno do 30. 6. 2006 a 68 útoků bylo spácháno po 1. 7. 2006. Z hlediska uvedené judikatury se pro účely hodnocení běhu prekluzivní lhůty pro zahájení správního řízení jedná o jediný jiný správní delikt, který byl ukončen po 1. 7. 2006, konkrétně v únoru 2007. Uvedená lhůta proto počala běžet až v únoru 2007. Z obsahu správního spisu zároveň vyplývá, že správní řízení bylo zahájeno dne 28. 8. 2007 doručením oznámení o zahájení řízení stěžovateli (viz , , ve znění pozdějších předpisů), a to na základě kontrol, které proběhly u žalobce ve dnech 26. 3. 2007, 4. 4. 2007 a 17. 4 2007.

V takto určeném rozhodném okamžiku, tedy v únoru 2007, platilo ustanovení § 40 odst. 3 ve znění účinném od 1. 7. 2006 do 20. 8. 2008, a to ve znění „odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán.“

Krajský soud se plně ztotožňuje s výkladem uvedeného ustanovení, jak ho provedl žalovaný. Již z prostého jazykového výkladu je zřejmé, že část souvětí „nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán“ se týká lhůty pro zahájení řízení, nikoliv lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikt. V případě dotčeného ustanovení se jedná o kombinaci subjektivní a objektivní lhůty pro zahájení řízení a ve vazbě na tuto lhůtu je řešen zánik odpovědnosti za správní delikt. Odpovědnost za správní delikt podle uvedeného ustanovení zaniká jednak v případě, že příslušný správní orgán nezahájí správní řízení do dvou let ode dne, kdy získal vědomost o jednání, které by mělo být deliktem („kdy se o něm dozvěděl“), anebo v případě, že ode dne spáchání deliktního jednání uplynulo pět let a správní orgán nezahájil do té doby řízení o přestupku. Zánik odpovědnosti za delikt není vázán na prostý běh času od spáchání správního deliktu, nýbrž rozhodujícím okamžikem je (ne)zahájení správního řízení v určitém časovém úseku. Tím se uvedená právní úprava odlišuje od § 20 odst. 1 zákona o přestupcích, dle kterého přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok, resp. od § 20 odst. 3 téhož zákona, dle kterého přerušením běhu lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 začíná běh nové lhůty pro projednání přestupku; přestupek však nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky. Zákon o přestupcích jasně váže lhůtu pro prekluzi práva projednat přestupek na běh času od spáchání deliktu. Pětiletá lhůta v případě § 40 odst. 3 zákona o vinohradnictví a vinařství limituje pouze maximální lhůtu, ve které může správní orgán zahájit řízení o správním deliktu, a to zjevně proto, aby oprávnění správního orgánu stíhat deliktní jednání nebylo bezbřehé a neomezeně dlouhé.

Obdobná konstrukce lhůty je obsažena např. v , o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), dle kterého odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán. K této lhůtě poskytl výklad Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 5. 2015, č. j. – 28, když uvedl, že „podle živnostenského zákona odpovědnost za správní delikt zaniká, pokud správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán. ….

Správní řízení bylo zahájeno dne 17. 3. 2011 doručením oznámení o zahájení řízení stěžovateli (viz , , ve znění pozdějších předpisů). Aby byla odpovědnost stěžovatele prekludována, muselo by se jednat o jednání, ke kterému došlo dříve než 17. 3. 2008, nebo o kterém by se živnostenský úřad dozvěděl dříve než 17. 3. 2010.“ Z citovaného je zjevné, že Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí, stejně jako zdejší soud v nyní projednávané věci váže prekluzi odpovědnosti žalobce (stěžovatele) na zahájení řízení v objektivní lhůtě.

Uvedeným závěrům odpovídá i doktrinální výklad k (opět obdobnému) ustanovení , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), dle kterého odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže stavební úřad o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán. Viz Malý, S.: Nový stavební zákon s komentářem: o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Praha: Wolters Kluwer (ČR), 2007: „Konstrukce zániku odpovědnosti za správní delikt z „hlediska času“ je zcela odlišná od této úpravy v případě přestupků (srov. přest. zák.). Jsou především stanoveny dvě lhůty, a to pro zahájení řízení o správním deliktu. Jde jednak o tzv. objektivní tříletou lhůtu, jednak o tzv. subjektivní roční lhůtu, v nichž však, na rozdíl od jediné objektivní lhůty v případě přestupku, stačí, že řízení bude „pouze“ zahájeno. Objektivní lhůta začíná běžet okamžikem, kdy byl správní delikt spáchán, subjektivní pak okamžikem, kdy se správní orgán o spáchání deliktu dozvěděl.“

Shodně např. i aktuální doktrinální výklad v Machačková, J. a kol.,: Stavební zákon. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013: „Zákonem je stanovena jak subjektivní, tak i objektivní lhůta pro projednání správního deliktu. Obě musí být při projednávání dodrženy. Subjektivní lhůta pro zahájení končí uplynutím 1 roku od doby, kdy se stavební úřad o spáchání deliktu dozvěděl. Nejpozději může stavební úřad řízení zahájit při současném dodržení objektivní tříleté lhůty. Počátek lhůty začíná běžet dnem spáchání správního deliktu.“

Případně lze odkázat i na doktrinální výklad k ustanovení , o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), dle kterého odpovědnost za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 5 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy byl spáchán. Viz Munková J., Kindl J.: Zákon o ochraně hospodářské soutěže (EKZ), 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009: „Nová úprava tyto pochybnosti odstraňuje tím, že stanoví, že v uvedených lhůtách, ať jde o lhůtu subjektivní nebo objektivní, je Úřad povinen zahájit řízení, nikoli že je povinen v těchto lhůtách uložit pokutu.“

S ohledem na uvedené judikatorní i doktrinální závěry ohledně běhu lhůty, ohledně charakteru deliktního jednání a ohledně rozhodného okamžiku pro počátek běhu lhůty dospěl soud k závěru, že nedošlo k prekluzi odpovědnosti žalobce.

S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto, bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedené žalobní námitky uplatněné žalobcem nejsou důvodné. Soudu tedy nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle zamítnout.

Výrok o nákladech řízení má oporu v , podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 30. května 2016

JUDr. Jaroslava Skoumalová předsedkyně senátu