Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 Ad 12/2014 - 31

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové

a soudkyň JUDr. Jitky Hroudové a JUDr. Evy Rybářové v právní věci žalobce: Randi Group

s.r.o., se sídlem Praha 3, Vinohradská 2029-124, IČ 24119610, v řízení zastoupeného Mgr.

Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové nám. 157/30, proti

žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, se sídlem Praha 2, Na

Poříčním právu 376/1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4.3.2014, č.j.

2014/80107-421/1,

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a

zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky (dále též žalovaného

správního orgánu) ze dne 4.3.2014, č.j. 2014/8107-421/1, jímž žalovaný zamítl odvolání

žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce hl. m. Prahy – pobočky pro hlavní město Prahu, č.j.

MPSV-UP/8567944/13/AIS-ZAM, ze dne 17.12.2013, kterým nebyl žalobci poskytnut

příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním

místě za 3. čtvrtletí roku 2012 a) ve výši 92.641,- Kč podle ust. § 78 odst. 2 zákona o

zaměstnanosti, b) ve výši 218.000,- Kč podle ust. § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti.

Žalobce v podané žalobě namítal, že jak napadené rozhodnutí žalovaného správního

orgánu, tak i rozhodnutí Úřadu práce – pobočky pro hlavní město Prahu, jako správního

orgánu prvního stupně, jsou nezákonná, neboť spočívají na nesprávném právním posouzení.

pokračování 2 11Ad 12/2014

Žalobce namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť se dostatečně

nevypořádal s jeho námitkami v rámci správního řízení, či se s nimi vypořádal pouze z části.

Žalobci nebylo z napadeného rozhodnutí zřejmé, z jakých podkladů žalovaný vycházel a

jakými právními úvahami se při svém rozhodování řídil, a to nejen ve vztahu k dotčeným

evropským právním předpisům, zejména Směrnici Rady č. 2000/78/ES ze dne 27.l1.2000 a

Usnesení Rady č. 2003/C 175/01 ze dne 15.7.2013, které řeší otázku zaměstnanosti a sociální

integrace zdravotně postižených osob, včetně zainteresovaných zaměstnavatelů, kterým je i

žalobce. V této souvislosti se pak žalovaný dle názoru žalobce dopustil i porušení práv

zaručených normami nejvyšší právní síly.

Dále žalobce namítal, že mu nelze připisovat k tíži nečinnost prvostupňového

správního orgánu, když žalobce zahájil správní řízení, jehož předmětem bylo uzavření dohody

o zřízení chráněných pracovních míst s Úřadem práce podáním žádosti již dne 30.5.2012, tedy

již ve druhém čtvrtletí roku 2012 v souladu s přechodným ustanovením čl. II bodu 11 zákona

č. , nicméně dohoda byla s Úřadem práce uzavřena s platností a účinností až k

dni 9.8.2012, tedy bezmála po třech měsících nečinnosti správního orgánu. V tomto ohledu

žalobce poukázal na ustanovení , dle kterého je správní orgán povinen

vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu, což neučinil, když dohoda byla uzavřena až

v měsíci srpnu. Žalobce taktéž namítal, že se podmínky pro vymezení chráněného pracovního

místa posuzují ke dni podání žádosti, nikoliv ke dni uzavření dohody, a to s odkazem na

ustanovení , kterou se provádí zákon o zaměstnanosti. Dle žalobce je

uzavření dohody procesně vázáno na podání žádosti, kterou podal včas, a tudíž jejímu

uzavření nic nebránilo.

Žalobce dále nesouhlasí s tvrzením žalovaného, vysloveným v napadeném rozhodnutí,

že na vymezení chráněného pracovního místa není právní nárok. Dle názoru žalobce by to

znamenalo, že žalovaný rozhoduje tak, jak uzná za vhodné, což je v rozporu se všemi

zásadami, na kterých stojí nejen právní řád České republiky, ale i normy veřejného práva,

s poukazem na rozpor se zásadou předvídatelnosti rozhodnutí.

Žalobce ve svém podání poukazuje na skutečnost, že proti rozhodovací praxi

žalovaného o neudělení příspěvku dle ust. § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti za IV. čtvrtletí

roku 2012 brojila spousta žadatelů o jeho přiznání. Proto došlo dne 27.5.2013 ze strany

žalovaného k vydání metodického pokynu, který byl rozeslán formou emailu na všechny

pobočky Úřadu práce s tím, že tento pokyn upřesnil postup při poskytování příspěvku na

podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněných pracovních místech za

III. a IV. čtvrtletí roku 2012 a I. čtvrtletí roku 2013. Dle tohoto nového pokynu žalovaného

byl výklad článku II. bod 12 přechodných ustanovení , takový, že

úřady práce mohly poskytovat u žádostí za IV. čtvrtletí roku 2012 příspěvky dle § 78 odst. 3

zákona o zaměstnanosti na chráněné pracovní místo zřízené nebo vymezené dohodou za

podmínky, že žadatelé ve III. a IV. čtvrtletí 2011 a v I. a II. čtvrtletí 2012 zaměstnávali

v průměru více než 50% osob se zdravotním postižením. Na základě této nové metodiky pak

bylo žalobci vyhověno v případě žádosti o příspěvek za IV. čtvrtletí roku 2012, nicméně

žalobce se neztotožnil s rozhodnutím žalovaného, jímž mu neposkytl příspěvek za III. čtvrtletí

roku 2012, ačkoliv splnil podmínky, když ve III. a IV. čtvrtletí roku 2011 a v I. a II. čtvrtletí

roku 2012 zaměstnával v průměru více než 50% osob se zdravotním postižením. Žalobce

nesouhlasí s názorem žalovaného, že podmínku v bodu 12 přechodných ustanovení, jež se

váže k § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, je nutno vykládat v souvislosti s bodem 11

přechodných ustanovení, tedy že na zvýšení příspěvku má nárok zaměstnavatel, který měl

pokračování 3 11Ad 12/2014

vymezená chráněná pracovní místa v průběhu I. a II. kalendářního čtvrtletí po dni nabytí

účinnosti , tedy do 30.6.2012, neboť bod 12 přechodných ustanovení

hovoří pouze o zaměstnávání 50% osob se zdravotním postižením, jako o faktickém stavu, a

tuto podmínku žalobce splňoval, a to již k datu podání žádosti o uzavření Dohody.

Žalobce namítal, že žalovanýv napadeném rozhodnutí odkazuje ve vztahu

k nepřiznanému příspěvku dle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti toliko na ustanovení čl. II

bodu 11 , podle kterého je vznik nároku na příspěvek vázán pouze na

uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst v průběhu I. a II. kalendářního

čtvrtletí následujícího po dni nabytí účinnosti zákona Žalobce však s tímto

výkladem nesouhlasí, přestože čl. II bodu 11 přechodných ustanovení váže vznik nároku

k uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst, neboť má za to, že žalovaný dané

ustanovení vykládá pouze na základě jazykového výkladu, bez vztahu k účelu přechodných

ustanovení a kontextu evropské právní úpravy, která má zaměstnavatele motivovat

k zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Žalovaný pak přiznal žalobci příspěvek ode

dne uzavření Dohody, což dle názoru žalobce není v souladu s právním řádem České

republiky, místo toho, aby žalobci přiznal příspěvek za celé III. čtvrtletí roku 2012, neboť

byly splněny podmínky pro jeho přiznání.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě k námitce nepřezkoumatelnosti napadeného

rozhodnutí uvedl, že z hlediska ústavních principů je sice třeba důsledně trvat na povinnosti

dostatečně odůvodnit rozhodnutí, přesto nemůže být tato povinnost dle judikatury Nejvyššího

správního soudu chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle

povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolnosti každého jednotlivého

případu. Žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. -49,

ze dne 20.2.2014, který uvádí, že je podstatné, aby se správní orgán v rozhodnutí vypořádal se

všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i

vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek. Dále žalovaný odkazuje na nález

Ústavního soudu , ve kterém Ústavní soud uvedl, že z hlediska splnění náležitostí

soudního rozhodnutí není povinností soudu se v jeho odůvodnění speciálně vyjadřovat ke

všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho konkrétní a z hlediska sporu

pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky vyplývá ze soudem

učiněných závěrů. Dle názoru žalovaného je tento nález aplikovatelný nejen na soudní

rozhodnutí, ale taktéž na rozhodnutí správních orgánů.

K námitce žalobce týkající se zahájení správního řízení o uzavření Dohody o

vymezení chráněného pracovního místa již ve druhé čtvrtině roku 2012 a tvrzené nečinnosti

správního orgánu žalovaný uvedl, že podáním žádosti o vymezení chráněného pracovního

místa není zahájeno správní řízení a důvody, pro něž nedošlo k vymezení pracovních míst

dříve, jsou pro dané správní řízení o poskytnutí příspěvku zcela bez významu.

K žalobcem tvrzenému nároku na uzavření Dohody žalovaný uvedl, s tímto názorem

nesouhlasí, když z obecné definice dohody vyplývá, že se jedná o dvoustranné či vícestranné

právní jednání spočívající ve vzájemných a obsahově shodných projevech vůle smluvních

stran. Žalobce pak svým podpisem Dohody vyjádřil souhlas s jejím zněním, tedy mimo jiné i

s ustanovením, že dohoda nabývá platnosti a účinnosti dnem jejího podpisu oběma smluvními

stranami, tj. dnem 9.8.2012. S výše uvedeným souvisí i skutečnost, že jestliže Dohoda nabyla

platnosti a účinnosti dne 9.8.2012 a příspěvek je poskytován pouze na osoby se zdravotním

postižením zaměstnané na chráněných místech vymezených dohodou dle § 75 zákona o

zaměstnanosti, dle žalovaného nelze přisvědčit námitce žalobce, že místa, která vytvořil pro

pokračování 4 11Ad 12/2014

zaměstnávání osob se zdravotním postižením byla obsazena již k podání žádosti o jejich

vymezení a taktéž k tomuto dni žalobce splnil veškeré podmínky pro „prohlášení“ pracovního

místa za chráněné.

K námitce žalobce, že žalovaný nesprávně posoudil i námitky přiznání zvýšení

příspěvku podle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, odkázal žalovaný na odůvodnění

napadeného rozhodnutí.

V souladu s ustanovením soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

Ze správního spisu předloženého žalovaným soud zjistil následující pro rozhodnutí ve

věci podstatné skutečnosti:

Žalobce je právnickou osobou, zapsanou u Městského soudu v Praze pod sp.zn. C

180286. Předmětem jeho podnikání je výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3

, o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce

dne 30.5.2012 podal na Úřad práce České republiky, krajskou pobočku pro hlavní město

Prahu, žádost o vymezení chráněného pracovního místa, ve které uvedl celkový počet

chráněných pracovních 20, počet zaměstnanců se zdravotním postižením pracujících na těchto

chráněných pracovních místech 36, s maximálním možným počtem 60 zaměstnanců

pracujících na těchto vymezených pracovních místech. Pracovní náplní zaměstnanců byla dle

žádosti výroba bižuterie, ketlování, kompletace komponentů pro výrobu a jako hlavní

pracovní náplň uvedl výrobu růženců. Předmětná dohoda byla mezi žalobcem a Úřadem práce

České republiky uzavřena dne 9.8.2012, vymezovala 20 chráněných pracovních míst

s maximálním počtem 60 zaměstnanců se zdravotním postižením pracujících na těchto

chráněných pracovních místech. Dne 30.10.2012 byla žalovanému doručena žádost žalobce o

příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním

místě a jeho zvýšení poskytovaném na základě § 78 odst. 2 a odst. 3 zákona o zaměstnanosti,

kterou uplatňoval za rozhodné období III. čtvrtletí roku 2012. Součástí této žádosti byl mimo

jiné jmenný seznam zaměstnanců, na které je mzdový příspěvek požadován s těmito údaji:

jméno a příjmení zaměstnance, rodné číslo, status OZT/TZP, data vzniku a skončení

pracovního poměru, kód zdravotní pojišťovny, mzdové náklady a odvody v příslušném

měsíci, uplatňovaná výše příspěvku, uznání OZP/TZP od-do. Dnem doručení žádosti bylo

zahájeno správní řízení v předmětné věci. Na základě výše uvedené žádosti žalobce, vydal

prvostupňový orgán státní správy ve věcech zaměstnanosti, Úřad práce České republiky –

krajská pobočka pro hlavní město Prahu, dne 20.12.2012 rozhodnutí, č.j. MPSV-

UP/8060857/12/AIS-ZAM, ve kterém výrokem I. rozhodl o poskytnutí příspěvku žalobci ve

výši 483.675,- Kč dle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti a výrokem II. rozhodl o

neposkytnutí příspěvku žalobci ve výši 92.641,- Kč dle § 78 odst. 2 a ve výši 218.000,- dle §

78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Proti výroku II uvedeného rozhodnutí podal žalobce

odvolání. Ve svém odvolání ze dne 27.12.2012 namítal mimo jiné nepřezkoumatelnost a

nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí. Odvolací správní orgán na základě podaného

odvolání dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je v části týkající se nepřiznání příspěvku a

jeho zvýšení nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť podle názoru odvolacího

orgánu napadené rozhodnutí nesplňovalo požadavky dle , podle

kterého se v odůvodnění uvedou důvody výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy

kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a

informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich

vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Na základě výše uvedeného tedy odvolací orgán svým

rozhodnutím ze dne 3.7.2013, č.j 2013/5892-421 napadené rozhodnutí co do výroku II dle §

pokračování 5 11Ad 12/2014

90 odst. 1 písm. b) zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k novému

projednání. Po té prvostupňový správní orgán nové rozhodnutí dne 17.12.2013, č.j. MPSV-

UP/8567944/13/AIS-ZAM, kterým rozhodl ve věci žalobce o neposkytnutí příspěvku na

podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě a) ve

výši 92.641,- Kč dle § 78 odst. 2 a b) ve výši 218.000,- Kč podle § 78 odst. 3 zákona o

zaměstnanosti. Své rozhodnutí odůvodnil s poukazem na čl. II bodu 11 přechodných

ustanovení , kterým se mění zákon o zaměstnanosti, podle kterého je

pro vznik nároku a výši příspěvku podle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti rozhodné

uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst v průběhu prvního a druhého

kalendářního čtvrtletí následujícího po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud charakter

chráněného pracovního místa již nemají na základě dříve uzavřené dohody o vytvoření nebo

vymezení chráněného pracovního místa. V případě žalobce byla předmětná dohoda

s příslušným úřadem práce uzavřena dne 9.8.2012. Proto nebylo možné příspěvek podle § 78

odst. 2 poskytnout za celou dobu před vymezením pracovních míst, tj. do 8.8.2012. Žalobci

vznikl nárok na příspěvek dle § 78 odst. 2 jen za období následujícím od uzavření dohody do

konce III. čtvrtletí, tedy do 30.9.2012.

Dále správní orgán uvedl, že zvýšený příspěvek dle § 78 odst. 3 zákona o

zaměstnanosti nelze žalobci za III. čtvrtletí roku 2012 poskytnout, protože sice dle čl. II. bodu

12 přechodných ustanovení , kterým se mění zákon o zaměstnanosti,

se doba 12 měsíců pro účely § 78 odst. 3 nevztahuje na zaměstnavatele, který ve III. a IV.

čtvrtletí roku 2012 zaměstnával v průměrném přepočteném počtu více než 50% osob se

zdravotním postižením, avšak v § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti je uvedeno, že lze

uplatnit v žádosti nárok na zvýšení příspěvku o částku odpovídající prokázaným dalším

nákladům vynaloženým zaměstnavatelem na zaměstnávání osob se zdravotním postižením za

následující kalendářní čtvrtletí. Zvýšený příspěvek tak není možné uplatnit u chráněných

pracovních míst vymezených dohodami s úřadem práce v době od 1.7.2012-30.9.2012.

Žalobce však má uzavřenou dohodu od 9.8.2012, tj. zvýšený příspěvek zaměstnavateli za III.

čtvrtletí 2012 nenáleží, neboť mu na něj nevznikl nárok.

Proti výše uvedenému rozhodnutí správního orgánu podal žalobce odvolání dne

31.12.2013 , ve kterém opětovně namítal nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost napadeného

rozhodnutí, byť rozhodnutí na první pohled splňovalo všechny formální náležitosti, které

podle zákona mít musí. Dle názoru žalobce však nebyly splněny podmínky pro možnost

náležitého přezkoumání napadeného rozhodnutí. Dále žalobce správnímu orgánu namítal, že

podle , je povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu, což v daném

případě neučinil, neboť dohoda s úřadem práce byla uzavřena až 9.8.2012. Dle názoru žalobce

měla tato skutečnost podstatný vliv právě na možnost přiznání příspěvku. Uvedl, že v právním

státě nelze dopustit, aby za porušení zákona, které nastalo na straně správního orgánu, byly

sankcionovány třetí osoby, kterým na základě nesprávného úředního postupu byla odepřena

práva založená minimálně ust. § 78 zákona o zaměstnanosti. Dále se žalobce neztotožnil

s odůvodněním prvostupňového správního orgánu, kterým nepřiznal žalobci zvýšený

příspěvek dle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, neboť dle názoru žalobce je nutno

vycházet z čl. II bodu 12 přechodných ustanovení , který stanoví, že

postačuje mít vymezená chráněná místa alespoň v prvních dvou čtvrtletích po nabytí účinnosti

tohoto zákona a posledních dvou čtvrtletí do účinnosti zákona. Dle žalobce tuto podmínku

zcela jednoznačně dodržel a zvýšený příspěvek mu měl být poskytnut. Žalobce dále shrnul, že

jak již bylo několikrát uváděno, jedná se o rozhodnutí neodůvodněné, a tedy

nepřezkoumatelné, v jehož důsledku byl žalobce poškozen na svých právech, neboť se mu

nedostalo náležité právní ochrany. Žalobce taktéž uvedl, že na straně nebyla žádná překážka,

pokračování 6 11Ad 12/2014

žádná zákonná či smluvní překážka, která by měla za následek to, že by chráněné pracovní

místo nebylo možno řádně a včas vymezit. Dále žalobce uvedl, že se v důsledku napadeného

rozhodnutí dostal do nerovného postavení s dalšími obdobnými subjekty, kterým byl

příspěvek poskytnut, ačkoliv výchozí podmínky by měly mít všechny firmy identické.

Žalobce uvedl, že rozhodnutí správního orgánu nemůže být postaveno na jakékoliv libovůli,

ale musí být v každém stádiu řízení zcela transparentní a musí být v souladu se zákonem.

O podaném odvolání rozhodl žalovaný jako odvolací správní orgán rozhodnutí dne

4.3.2014, č.j. 2014/8107-421/1, kterým odvolání žalobce zamítl a napadeného rozhodnutí

správního orgánu potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil odvolací orgán následovně. Nejprve

uvedl dotčená ustanovení zákona o zaměstnanosti, konkrétně § 78 odst. 1, který obecně uvádí,

kdy má zaměstnavatel právo požádat o finanční příspěvek na podporu zaměstnávání osob se

zdravotním postižením na chráněném pracovním místě, dále § 78 odst. 3, který upravuje

podmínky, za kterých zaměstnavatel může požádat o zvýšení příspěvku uvedeného v odst. 1 a

§ 78 odst. 8 písm. b) pak stanovuje, že v případě, že zaměstnavatel nesplní podmínky uvedené

v § 78 odst. 8 písm. a), vydá krajská pobočka Úřadu práce rozhodnutí o neposkytnutí

příspěvku zaměstnavateli. Odvolací orgán taktéž uvedl dotčená přechodná ustanovení čl. II,

bod 11 a 12 , jež nabyl účinnosti k 1.1.2012, a kterým došlo ke změně

zákona o zaměstnanosti. Dle názoru žalobce je nesporné, že bod 11 přechodných ustanovení

váže vznik nároku na příspěvek dle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti k datu uzavření

dohod o vymezení chráněných pracovních míst v průběhu I. a II. kalendářního čtvrtletí roku

2012, nicméně žalobce předmětnou dohodu o vymezení chráněných pracovních míst č. A-M-

164/2012 uzavřel až dne 9.8.2012. K námitce žalobce týkající se liknavosti prvostupňového

správního orgánu s uzavřením předmětné dohody, odvolací orgán uvedl, že k důvodům pro

které správní orgán nevymezil chráněná pracovní místa dohodou dříve, jsou pro posouzení

nároku na uvedený příspěvek zcela bez významu a zákon o zaměstnanosti k nim neumožňuje

přihlédnout. K tomu dále uvedl, že Dohoda o vymezení chráněných pracovních míst není

uzavírána ve správním řízení zahajovaném podáním žádosti a na její uzavření není právní

nárok.

K námitce žalobce týkající se neposkytnutí zvýšeného příspěvku dle § 78 odst. 3

zákona o zaměstnanosti odvolací správní orgán uvedl, že bod 12 přechodných ustanovení je

nutno vykládat v souvislosti s bodem 11, ve kterém je dán dostatečný prostor pro vymezení

chráněných pracovních míst v průběhu prvních dvou kalendářních čtvrtletí roku 2012. Na toto

přechodné ustanovení je pak nutno navázat bod 12, podle kterého se u těchto chráněných

pracovních míst považuje doba 12 měsíců za splněnou, pokud ve 4 čtvrtletích předcházejících

datu 1.7.2012 byla splněna podmínka zaměstnávání více než 50% osob se zdravotním

postižením, a příspěvek podle § 78 zákona o zaměstnanosti je tak možné podle ust. 78 odst. 3

navýšit. Na zvýšení příspěvku má pak nárok zaměstnavatel, který má vymezená chráněná

pracovní místa v průběhu I. a II. kalendářního čtvrtletí po dni nabytí účinnosti zákona

, pokud charakter chráněného pracovního místa již nemají na základě dříve

uzavřené dohody o vytvoření chráněného pracovního místa. Odvolací správní orgán však

konstatoval, že žalobce tuto podmínku prokazatelně nesplnil, neboť chráněná pracovní místa

byla vymezena až dohodou platnou a účinnou ke dni 9.8.2012.

K žalobcem tvrzené nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti napadeného

prvostupňového rozhodnutí odvolací orgán uvedl, že napadené rozhodnutí obsahuje všechny

náležitosti stanovené v a je z něho zcela zřejmé, z jakého důvodu

není poskytnuta část nárokovaného příspěvku a jeho zvýšení.

[OBRÁZEK]pokračování 7 11Ad 12/2014

Městský soud v Praze přezkoumal dle , soudního řádu

správního (dále jen s.ř.s) napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních bodů a dospěl

k závěru, že žaloba je důvodná.

Vzhledem k tomu, že žalobce v podané žalobě vyjádřil nesouhlas se závěrem

žalovaného, že na vymezení chráněného pracovního místa není právní nárok, považuje soud

za nutné již v úvodu uvést, že k právní povaze chráněných pracovních míst a dohod o

vymezení chráněných pracovních míst dle § 75 a násl. zákona o zaměstnanosti se již dříve

vyjádřil Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 24. 10. 2013, čj. – 23

(dostupném na www.nssoud.cz), ve kterém konstatoval, že právní úprava týkající se zřizování

a vymezování chráněných pracovních míst je obsažena v §§ 75 až 78 zákona o zaměstnanosti

a v § až 10 Podle zákona o zaměstnanosti, „Chráněné

pracovní místo je pracovní místo zřízené zaměstnavatelem pro osobu se zdravotním

postižením na základě písemné dohody s Úřadem práce. Na zřízení chráněného pracovního

místa poskytuje Úřad práce zaměstnavateli příspěvek. Chráněné pracovní místo musí být

obsazeno po dobu 3 let. Chráněným pracovním místem může být i pracovní místo, které je

obsazeno osobou se zdravotním postižením, pokud je vymezeno v písemné dohodě mezi

zaměstnavatelem a Úřadem práce. Dohoda se uzavírá na dobu 3 let.“ Nejvyšší správní soud

dále konkretizoval obsah dohody tak, že se jedná o písemnou dohodu zaměstnavatele

s úřadem práce, kde na straně jedné je závazek státu poskytnout zaměstnavateli příspěvek ve

stanovené výši a na straně druhé závazek zaměstnavatele zřídit (zachovat) vymezené místo

vhodné pro osoby se zdravotním postižením, skutečně osobu se zdravotním postižením na

vymezeném pracovním místě po stanovenou dobu zaměstnávat a dále stanovit podmínky pro

kontrolu dodržování dohody a sankce za její porušení. Jiné právní následky pro

zaměstnavatele uzavření dohody nemá. K právní povaze těchto dohod se vyjádřil i Krajský

soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v rozsudku ze dne 6.8.2013, č.j. -

62, když uvedl, že: „Při posuzování žádostí, následném uzavírání dohod o vymezení, ale také

zřízení chráněných pracovních míst, a při případném uzavírání dohod o poskytnutí příspěvků

v rámci aktivní politiky zaměstnanosti, jež je zákonem svěřeno Úřadu práce, nevystupuje stát

jako subjekt soukromého práva a účastník soukromoprávních vztahů. O veřejnoprávním

charakteru dohod uzavíraných dle zákona o zaměstnanosti a ,

nemá ani soud pochybnosti, neboť veřejnoprávní charakter těchto dohod je dán právě tím, že

dohody jsou uzavírány při výkonu veřejné správy. Z ustanovení § 75 zákona o zaměstnanosti

a soud dovozuje, že chráněné pracovní místo se vymezuje až

písemnou dohodou uzavřenou mezi zaměstnavatelem a Úřadem práce, jež má povahu

veřejnoprávní smlouvy. Ustanovení §75 odst. 2 a 3 zákona o zaměstnanosti vymezuje

náležitosti žádosti a podmínky, za nichž nelze takovou dohodu uzavřít. V § 6 odst. 2 a 3

, pak zákonodárce stanovil, k čemu Úřad práce při projednávání

žádosti o uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa přihlíží a jaká kritéria

musí zaměstnavatel splňovat, aby s ním mohla být taková dohoda uzavřena, když na uzavření

takové dohody není právní nárok.“

Závěr, podle něhož na uzavření dohody s Úřadem práce dle § 75 zákona o

zaměstnanosti není právní nárok, vychází i z textu komentáře k §75 zákona o zaměstnanosti:

„Má-li zaměstnavatel zájem zřídit pracovní místo pro zaměstnávání osob se zdravotním

postižením a odpovídá-li charakteristika tohoto místa potřebám místního trhu práce, může

Úřad práce uzavřít se zaměstnavatelem dohodu o zřízení chráněného pracovního místa. Na

zřízení chráněného pracovního místa poskytuje úřad práce v rámci aktivní politiky

zaměstnanosti příspěvek a toto místo musí být pak zaměstnavatelem provozováno, tj.

obsazováno osobami se zdravotním postižením, nejméně po dobu 3 let.“ (ASPI, Wolters

[OBRÁZEK]pokračování 8 11Ad 12/2014

Kluwer, z.č. ,) Z uvedeného vyplývá, že námitka žalobce, ve které dovozuje, že na vymezení chráněného pracovního místa právní nárok je, proto není důvodná.

Žalobce v návaznosti na tuto námitku namítá, že žalovaný nedodržel lhůty pro vydání

rozhodnutí upravené v stanovující povinnost vydat správní rozhodnutí

bez zbytečného odkladu. Při posouzení důvodnosti této námitky soud vycházel ze shora

uvedené charakteristiky dohod o vymezení chráněných pracovních míst, podle které je tato

dohoda uzavíraná podle § 75 zákona o zaměstnanosti svým charakterem veřejnoprávní

smlouvou, která není rozhodnutím ve smyslu . Veřejnoprávní

smlouvy upravuje část pátá a ze zde uvedených ustanovení vyplývá, že tyto

smlouvy nejsou uzavírány ve správním řízení a pro jejich uzavření v této části

nestanovuje žádnou lhůtu, do které by musel správní orgán smlouvu uzavřít. Je nutné ale

zdůraznit, že i na proces uzavírání veřejnoprávních smluv se vztahují základní zásady činnosti

správních orgánů uvedené v části první , kde je v stanovena

povinnost správního orgánu vyřizovat věci bez zbytečných průtahů. Těch se správní orgán

prvního stupně podle názoru soudu nedopustil. Dobu od podání žádosti do uzavření dohody

považuje soud za přiměřenou tomu, že před uzavřením dohody musí správní orgán zjistit, zda

jsou pro její uzavření splněny zákonem dané podmínky, když jejímu uzavření předchází,

kromě jiného např. místní šetření prostor, ve kterých má být práce vykonávána. Z obsahu

správního spisu je patrné, že žalobce svou žádost o uzavření Dohody podal dne 30 5. 2012,

čímž ve smyslu byl podán návrh na uzavření veřejnoprávní smlouvy,

který byl správním orgánem v přiměřené lhůtě akceptován. Soud také považuje za nutné

zdůraznit, že zasláním žádosti nedošlo k zahájení správního řízení, které by mělo vést

k vydání rozhodnutí, jak se mylně domnívá žalobce. Ani tuto námitku proto soud důvodnou

neshledal.

Dále soud nepřisvědčil námitce žalobce, ve které tvrdil, že mu vznikl nárok na

příspěvek dle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti za celé III. čtvrtletí roku 2012, neboť

podáním žádosti zahájil správní řízení již dne 30.5.2012, tedy ve II. čtvrtletí kalendářního

roku 2012. S účinností od 1.1.2012 platil zákon o zaměstnanosti ve znění novely, která byla

provedena , jehož článek II, bod 11 stanovuje, že „pro vznik nároku

a výši příspěvku dle § 78 odst. 2 … je rozhodné uzavření dohod o vymezení chráněných

pracovních míst v průběhu I. a II. kalendářního čtvrtletí po 1.1.2012“. Je zřejmé, že pokud

by zákonodárce měl v úmyslu vázat vznik nároku na datum zahájení řízení, resp. podání

žádosti o uzavření dohody, vymezil by v bodu 11 datum podání žádosti a nikoliv až datum

uzavření dohody. Žalobce namítal, že toto ustanovení nelze vykládat pouze na základě

jazykového výkladu a poukázal na nález Ústavního soudu a dále na účel

přechodných ustanovení zákona o zaměstnanosti, který je v kontextu s evropskou úpravou,

která má za cíl motivovat zaměstnavatele k zaměstnávání osob se zdravotním postižením.

K tomu soud uvádí, že tato námitka žalobce nesměřuje k otázce výkladu, ale k otázce

dodržování litery zákona jako takové. V daném případě je znění čl. II. zcela jednoznačné,

proto ani výklad tohoto ustanovení nepřichází v úvahu. Výklad určitého právního ustanovení

je na místě jen tehdy, jestliže ustanovení je nejasné, nepřesné či nejednoznačné, a proto jeho

obsah lze vykládat několika možnými způsoby. U jasného a konkrétního ustanovení prostor

pro výklad není. Datum podání žádosti a datum uzavření dohody jsou dvě zcela odlišné právní

skutečnosti, které působí odlišné právní následky. Pokud zákonodárce v bodu 11 přechodných

ustanovení stanovil jako rozhodné „datum uzavření dohody“, nelze žádným výkladem dospět

k závěru, že stejné právní následky budou působit od data podání žádosti. Kdyby takto

správní orgán postupoval, jednalo by se o postup contra legem. V případě příspěvku dle §78

odst. 2 zákona o zaměstnanosti se tedy soud ztotožňuje se závěrem žalovaného, že pro vznik

nároku na poskytnutí tohoto příspěvku, je nutné splnit podmínku stanovenou v čl. II bodu 11

pokračování 9 11Ad 12/2014

přechodných ustanovení, která stanoví, že pro vznik nároku je rozhodující datum uzavření

dohody o vymezení chráněných pracovních míst, tedy aby dohoda měla přepokládané

následky, musí dojít k jejímu zavření v I. nebo II. kalendářním čtvrtletí roku 2012. Žalovaný

správní orgán srozumitelně a dostatečně podrobně odůvodňuje, z jakého důvodu přiznal

žalobci příspěvek dle § 75 odst. 2 zákona o zaměstnanosti pouze částečně, když uvedl, že

vzhledem k tomu, že žalobce uzavřel dohodu o vymezení chráněných pracovních míst dne

9.8.2012 , nelze mu příspěvek podle §78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti poskytnout za dobu

před vymezením těchto chráněných pracovních míst, tj. do 8.8.2012.

V další námitce žalobce brojil proti nepřiznání zvýšení příspěvku dle §78 odst. 3

zákona o zaměstnanosti. Tvrdil, že mu vznikl nárok na jeho přiznání i za III. čtvrtletí roku

2012, neboť splnil podmínku stanovenou v čl. II bodu 12 přechodných ustanovení, když ve

III. a IV. čtvrtletí roku 2011 a v I. a II. čtvrtletí roku 2012 zaměstnával v průměrném přepočtu

více než 50% osob se zdravotním postižením. Naproti tomu žalovaný uvedl, že bod 12

přechodných ustanovení je nutné vykládat v návaznosti na bod 11 přechodných ustanovení

, a proto i vznik nároku na zvýšení příspěvku vázal k datu uzavření

dohody o vymezení chráněných pracovních míst. Dle tvrzení žalovaného má „nárok na

zvýšení příspěvku dle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti ten zaměstnavatel, který měl

vymezená chráněná pracovní místa na základě Dohody v průběhu I. a II. kalendářního

čtvrtletí po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, tedy do 30.6.2012, pokud charakter

chráněného pracovního místa již nemají na základě dříve uzavřené dohody o vytvoření

chráněného pracovního místa nebo dohody o vytvoření nebo vymezení chráněné pracovní

dílny. Tuto podmínku však žalobce prokazatelně nesplňuje, neboť jak již bylo uvedeno výše,

má chráněná pracovní místa vymezena písemnou dohodu s úřadem práce až ode dne

9.8.2012.“

Podle názoru soudu zvýšený příspěvek může náležet jen tomu, kdo má nárok na

příspěvek dle ustanovení § 78 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti. Vyplývá to ze samotného

pojmu „zvýšení“ příspěvku, neboť logicky nelze zvyšovat něco, co nemůže být vypláceno,

neboť na to nemá určitý subjekt nárok. Jinými slovy zvýšit lze jen příspěvek, který je přiznán.

Pokud tedy žalovaný dovozuje, že případné zvýšení příspěvku by náleželo žalobci až od data,

kdy mu byl přiznán příspěvek, je nutno se žalovaným souhlasit. To znamená, že byl-li žalobci

přiznán příspěvek za období od účinnosti Dohody, tedy od 9.8.2012, pak i pro splnění

podmínek pro jeho zvýšení bude rozhodné právě toto datum.

Z ustanovení § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti jednoznačně vyplývá, že

zaměstnavatel může uplatnit svůj nárok na zvýšení příspěvku až po uplynutí 12 měsíců ode

dne obsazení zřízeného chráněného pracovního místa nebo vymezení chráněného pracovního

místa. Splnění této podmínky je nutné v případě žalobce, vzhledem ke změně právní úpravy,

posoudit s ohledem na znění čl. II bodu 12 přechodných ustanovení ,

dle kterého „doba 12 měsíců podle , ve znění účinném ode

dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se nevztahuje na zaměstnavatele, kteří v posledních 2

kalendářních čtvrtletích do dne nabytí účinnosti tohoto zákona a v prvních dvou kalendářních

čtvrtletích po nabytí účinnosti tohoto zákona zaměstnávali v průměrném přepočteném počtu

více než 50 % osob se zdravotním postižením“. Z obsahu čl. II bodu 12 přechodného

ustanovení je patrné, že je vázáno právě na znění ustanovení § 78 odst. 3 a že upravuje, resp.

s ohledem na provedenou novelu specifikuje, podmínky pro splnění lhůty stanovené

v ustanovení § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, které však pro uplatnění nároku na zvýšení

příspěvku vyžaduje i splnění dalších podmínek. Základní podmínkou pro to, aby mohl

zaměstnavatel žádat o zvýšení příspěvku je, že musí, jak soud již shora uvedl, pobírat

příspěvek „základní“. V daném případě ale žalobce splnil podmínky pro získání tohoto

příspěvku až od 9.8.2012, kdy nabyla účinnosti dohoda o vymezení chráněných pracovních

pokračování 10 11Ad 12/2014

míst. Žalovaný tak správně dovodil, že žalobce nemohl získat nárok na zvýšení příspěvku za

III. čtvrtletí 2012, pokud k vymezení chráněných pracovních míst došlo až dohodou právě od

tohoto data, neboť žalobce nesplnil podmínky pro přiznání příspěvku, když neuzavřel Dohodu

o vymezení chráněných pracovních míst v průběhu I. a II. kalendářního čtvrtletí po 1.1.2012 .

Teprve od 9.8.2012 začal žalobce splňovat podmínky jak pro přiznání „základního“

příspěvku, tak, a to za splnění dalších podmínek, i pro získání jeho zvýšení.

I pokud by žalobce, jak tvrdí v podané žalobě, splňoval podmínky pro aplikaci

přechodného ustanovení, tedy že by ve III. a IV. čtvrtletí 2011 a v I. a II. čtvrtletí 2012

zaměstnával v přepočtu více než 50 % osob se zdravotním postižením, mohlo by to mít za

následek pouze to, že by mohl žádat o zvýšení příspěvku nikoli až po uplynutí 12 měsíců ode

dne obsazení zřízeného chráněného pracovního místa nebo ode dne vymezení chráněného

pracovního místa, ale již od následujícího kalendářního čtvrtletí od uzavření této Dohody o

vymezení chráněných pracovních míst. Podstatné totiž je, že dle zákona zaměstnavatel

v Žádosti o poskytnutí zvýšení příspěvku musí prokázat, jaké další náklady vynaložil na

zaměstnávání osob se zdravotním postižením v kalendářním čtvrtletí, za které o příspěvek

žádá. Žádá-li tedy žalobce o zvýšení příspěvku, musí prokázat, že mu od doby vzniku nároku

na příspěvek vznikly i další náklady, tedy náklady navýšené oproti těm, které požaduje

nahradit v rámci žádosti o příspěvek. Sám žalobce v podané žalobě uvedl, že za IV. čtvrtletí

2012 bylo již jeho žádosti vyhověno. Tento postup je dle soudu zcela v souladu s citovanými

zákonnými ustanoveními. Soud tedy pro přehlednost znovu konstatuje, že za III. čtvrtletí 2012

nemohlo být žalobci zvýšení příspěvku přiznáno, neboť měl chráněná pracovní místa

vymezena až od 9.8.2012. Až od tohoto data tak splňoval podmínky pro poskytnutí

příspěvku a nárok na zvýšení příspěvku mohl uplatnit až v žádosti o příspěvek za následující

kalendářní čtvrtletí, tedy za IV. čtvrtletí 2012. Soud proto neshledal důvodnou ani námitku

žalobce, že mu vznikl nárok na vyplacení zvýšení příspěvku za III. čtvrtletí 2012.

Městský soud v Praze tedy po projednání podané žaloby na základě výše uvedeného

odůvodnění neshledal důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a nezjistil, že by

žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem a že by došlo ke krácení

práv žalobce. Proto soud žalobu podle ustanovení v plném rozsahu zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. , neboť žalobce nebyl

v řízení úspěšný a náhrada nákladů řízení mu proto nepřísluší, žalovanému pak nad rámec

běžných činností správního úřadu žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. Z tohoto

důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů

řízení.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.

Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se

sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se

dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na

sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.

Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

pokračování 11 11Ad 12/2014

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě

obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,

v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo

rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro

zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 12. dubna 2016

JUDr. Hana Veberová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Kotlanová