Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

62 A 56/2014 - 118

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci žalobců: a) M. S.-R.-R., b) I. S. a c) H. S.-R., všichni zastoupeni Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem Sadová 1808, Lysá nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2014, č.j. MV-530-49/VS/2012,

t a k t o :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobci nemají právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se podanou žalobou domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne

22. 4. 2014, č.j. MV-530-49/VS/2012, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání

a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru správního (dále jen „prvostupňový orgán“), ze dne 12. 9. 2012, č.j. .

Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost ve smyslu , (dále jen „ “), ve věci určení neplatnosti přihlášení se H. N. S.-R.-R. (dále jen „H. S.“) ke zjištění německé národní příslušnosti podpisem Fragebogen zur Feststellung der deutschen Volkszugehörigkeit (dále jen „dotazník Fragebogen“) dne 29. 9. 1939. Prvostupňový orgán zamítl žádost žalobců s odůvodněním, že otázka, jež má být předmětem řízení o určení právního vztahu ve smyslu , již byla posuzována v rámci jiných správních řízení.

I. Shrnutí žaloby

Žalobci namítají nesprávné a účelové vypořádání jejich odvolací námitky nicotnosti pro nedostatek věcné i místní příslušnosti prvostupňového orgánu a poukazují na vady řízení žalovaného předtím, než postoupil věc prvostupňovému orgánu. Žalobci poukazují na to, že správní řízení bylo zahájeno poté, co byla věc postoupena soudem v civilním soudnictví přímo žalovanému, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011, č.j. -155. Žalovaný také podle žalobců nesprávně před postoupením věci prováděl úkony a zjištění ve věci samé a přebral obsah závazného stanoviska legislativně právního odboru ze dne

25. 1. 2012, č.j. MV-564-2/LG-2012.

Žalobci namítají, že žádostí podanou dle nežádali

o zjištění státního občanství jejich předka podle ,

o státním občanství (dále jen „ “), nýbrž o určení neplatnosti úkonu jejich předka z důvodu prokázané existence nátlaku a bezprávních výhružek nacistů vůči němu podle § 1 odst. 3 a 4 ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 2. 8. 1945, č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen „dekret o úpravě československého státního občanství“). Věcná příslušnost správního orgánu je podle žalobců stanovena přímo v § 1 odst. 4 dekretu o úpravě československého státního občanství. V této souvislosti žalobci poukazují na to, že o žádosti H. S. podle § 1 odst. 4 dekretu o úpravě československého státního občanství se žádné správní ani soudní řízení nevedlo, neboť Krajský úřad v Brně v roce 1952 donutil pozůstalou manželku, aby vzala odvolání H. S. v této věci zpět. Žalobci poukazují na to, že jejich právní zájem na vyřízení žádosti je odůvodněn požadavky vyplývajícími z restitučních právních předpisů v souvislosti s jimi uplatněnými restitučními nároky.

Žalobci dále namítají, že prvostupňový orgán rozhodoval na základě nedostatečných podkladů. Podle žalobců byla jejich žádost řádně odůvodněna a jimi předestřená tvrzení byla podpořena řadou nových archiválií, přičemž některé z těchto listin nemohli dříve uplatnit z důvodu jejich nepřístupnosti v Archivu bezpečnostních složek do července roku 2008. Tyto y prokazují zjevnou změnu poměrů na straně jejich předka oproti pravomocně skončenému dekretálnímu řízení z let 2005 a 2006 a tudíž nebyly v předcházejících řízeních správním orgánům k dispozici. Žalobci tak mají za to, že na základě uplatnění nových důkazů byl prvostupňový orgán povinen ve smyslu dokazovat.

Žalobci dále namítají, že se žalovaný nedostatečně zabýval námitkami týkajícími se porušení základních zásad činnosti správního orgánu dle , a to zásadou přiměřenosti, legitimního očekávání žadatelů

a souladu zvoleného řešení s veřejným zájmem. Žalovaný se podle žalobců nijak blíže nezabýval námitkou týkající se nesprávných skutkových zjištění prvostupňového orgánu. Žalobci dále nesouhlasí s tím, jak byla žalovaným

v napadeném rozhodnutí vypořádána námitka systémové podjatosti. Poukazují na to, že uplatnili restituční nárok na nemovitosti užívané Jihomoravským krajem nebo jeho předchůdci, organizačními složkami či subjekty, v nichž je majetkově účasten. Úřední osoby tak rozhodovali ve věci související se zájmy územně samosprávného celku, kterým je Jihomoravský kraj. Též k žalovanému je prvostupňový orgán v takovém vztahu, který podle žalobců zakládá jeho nesamostatnost, přičemž v této souvislosti odkazují na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2012, č.j. -106.

V podané replice žalobci reagovali na vyjádření žalovaného, zopakovali svoji žalobní argumentaci a především zdůraznili místní a věcnou nepříslušnost prvostupňového orgánu. Přiložili rovněž kopii rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2014, č.j. -143, kterým bylo zrušeno rozhodnutí ministra vnitra ze dne 20. 12. 2011, č.j. MV-80353-16/VS-2011, kterým byl zamítnut rozklad žalobkyň a) a b) proti rozhodnutí ministra vnitra, kterým byla zamítnuta žádost o povolení obnovy řízení ve věci zamítnutí žádosti H. S. o zachování československého státního občanství podle § 2 odst. 1 dekretu o úpravě československého státního občanství a s odkazem na toto správní řízení navrhli, aby soud řízení o žalobě přerušil.

Žalobci setrvali na svém procesním postoji po celou dobu řízení před zdejším soudem a z výše uvedených důvodů se domáhají zrušení jak napadeného, tak jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí.

II. Vyjádření žalovaného

Žalovaný předně odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. Podle žalovaného žádost žalobců směřovala k vyřešení otázky státního občanství

a z tohoto důvodu byla postoupena věcně a místně příslušnému prvostupňovému orgánu. Ustanovení právních předpisů upravujících otázky státního občanství nelze podle žalovaného obcházet žádostí o určení právního vztahu. V této souvislosti žalovaný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne

9. 11. 2011 ve věci sp. zn. a zdůrazňuje, že přihlášení předka žalobců k zjištění německé národní příslušnosti podpisem dotazníku Fragebogen pod nátlakem a výhružkami okupačních orgánů je předmětem jiného správního řízení.

K námitce systémové podjatosti žalovaný uvádí, že je irelevantní, zda je výsledek tohoto správního řízení významný kromě jeho primárního účelu též pro jiné účely v jakémkoli dalším řízení. Žalovaný postupoval v souladu se zněním , nepřekročil meze správního uvážení, nerozhodoval na základě libovůle a ani neporušil procesní předpisy. Napadené rozhodnutí je předvídatelné, v souladu s veřejným zájmem, odpovídá okolnostem daného případu zjištěným řádným procesním způsobem a je v souladu se zásadou přiměřenosti.

Taktéž žalovaný setrval na svém procesním postoji po celou dobu řízení před soudem a z výše uvedených důvodů navrhl, aby soud žalobu zamítl.

III. Posouzení věci

Žaloba byla podána včas ( , – dále jen „ “), osobami k tomu oprávněnými ( ), přitom jde o žalobu přípustnou (zejména , a ).

V posuzované věci se žalobci domáhali toho, aby věcně a místně příslušný správní orgán rozhodl o neplatnosti podpisu na dotazníku Fragebogen jejich předka H. S., kterým se přihlásil k německé národnosti, a aby bylo v tomto řízení prokázáno, že H. S. dne 29. 9. 1939 podepsal dotazník Fragebogen pod nátlakem a výhružkami okupačních orgánů trvajícími v období od července 1939 do září 1939. Žalobci k žádosti připojili y, na jejichž základě se domáhali určení, že nevznikla německá příslušnost a říšské občanství H. S. v důsledku podpisu dotazníku Fragebogen.

Z obsahu správního spisu vyplynuly následující pro posouzení věci podstatné skutečnosti.

Žalovaný v návaznosti na usnesení Městského soudu v Praze ze dne

30. 3. 2011, č.j. , postoupil ve smyslu dne

15. 6. 2012 žádost žalobců prvostupňovému orgánu s odůvodněním, že žádost směřuje k vyřešení otázky státního občanství H. S. (narozeného dne

X v Blansku a zemřelého dne X v Rájci nad Svitavou), která je řešena , podle něhož je stanovena místní příslušnost úřadu k vydání potvrzení dána místem trvalého pobytu osoby, o jejíž státní občanství se jedná.

Dne 6. 8. 2012 zaslal žalovaný prvostupňovému orgánu odpověď na dotaz (přípis prvostupňového orgánu ze dne 31. 7. 2012, č.j. ), zda je v současné době vedeno správní řízení, jehož součástí je i určení platnosti

či neplatnosti výše uvedeného právního vztahu. V této odpovědi žalovaný shrnuje průběh jednotlivých správních a soudních řízení souvisejících s otázkou občanství H. S.

Dne 12. 9. 2012 pod č.j. JMK 69732/2012 vydal prvostupňový orgán rozhodnutí, kterým žádost žalobců zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že v řízeních vedených dle § 1 odst. 4 a § 2 dekretu o úpravě československého státního občanství týkajících se zachování československého státního občanství H. S. byla posuzována jeho německá příslušnost a říšské občanství a jedním z předložených důkazů byl i dotazník Fragebogen. Posouzení této otázky podle prvostupňového orgánu bylo součástí již dříve vedených řízení, a proto se ani nezabýval podklady připojenými k žádosti.

Dne 1. 10. 2012 podali žalobci proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, které později doplnili o konkrétní odvolací námitky zpochybňující věcnou příslušnost prvostupňového orgánu, zákonnost prvostupňového rozhodnutí, a to pro nedostatek podkladů pro vydání rozhodnutí a nesprávná skutková zjištění a dále namítali rozpor se základními zásadami činnosti správních orgánů (zásadou přiměřenosti, jejich legitimního očekávání a souladu zvoleného řešení s veřejným zájmem). Odvolání dále dne 20. 11. 2013 doplnili o námitku podjatosti úřední osoby, kterou odůvodnili negativním postojem hejtmana Jihomoravského kraje

k církevním restitucím a poukázali na jimi vznesené restitučních nároky na nemovitosti. Dne 22. 4. 2014 žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím odvolání zamítl s tím, že námitky žalobců neshledal důvodné a potvrdil prvostupňové rozhodnutí.

K žalobní argumentaci zdejší soud uvádí následující.

Podle § 142 odst. 1 správní orgán v mezích své věcné a místní příslušnosti rozhodne na žádost každého, kdo prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jeho práv, zda určitý právní vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo.

Podle § 142 odst. 2 tohoto zákona podle odstavce 1 správní orgán nepostupuje, jestliže může o vzniku, trvání nebo zániku určitého právního vztahu vydat osvědčení anebo jestliže může otázku jeho vzniku, trvání nebo zániku řešit v rámci jiného správního řízení.

Podle § 142 odst. 3 tohoto zákona pro dokazování v řízení o určení právního vztahu platí ustanovení § 141 odst. 4 obdobně.

Podle § 141 odst. 4 tohoto zákona ve sporném řízení vychází správní orgán z důkazů, které byly účastníky navrženy. Pokud navržené důkazy nepostačují ke zjištění stavu věci, může správní orgán provést i důkazy jiné. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází správní orgán při zjišťování stavu věci z důkazů, které byly provedeny. Správní orgán může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.

Řízení o určení právního vztahu je zvláštním typem správního řízení

o žádosti ( a násl. ), jehož účelem je vydání deklaratorního rozhodnutí, tedy rozhodnutí, kterým se nezakládají nová práva ani nové povinnosti, ale kterým se v určité věci prohlašuje, že jmenovitě určená osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá ( ). Specifická pravidla pro průběh tohoto řízení upravuje . Z dikce dále vyplývá, že správní orgán věcně příslušný jednat v konkrétních věcech je zároveň věcně příslušný i ve věcech vydání deklaratorních rozhodnutí spadajících do jeho věcné příslušnosti stanovené zvláštním zákonem. Pokud tedy právní úprava svěřuje do věcné působnosti správních orgánů rozhodování o právech

a povinnostech v rámci této působnosti, jsou tyto orgány rovněž věcně příslušné k rozhodnutí ve smyslu .

Podle § 1 odst. 4 dekretu o úpravě československého státního občanství Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v této době přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři, schválí-li krajský národní výbor osvědčení o národní spolehlivosti, které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní správní komise) po přezkoumání uvedených skutečností.

Podle § 2 odst. 1 tohoto dekretu osobám spadajícím pod ustanovení

§ 1, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem, zachovává se československé státní občanství.

Podle , kterým se upravují některé otázky související se , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění , je oprávněnou osobou státní občan České a Slovenské Federativní Republiky, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské národnosti, zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, nebo , jímž některé osoby nabývají československého státního občanství, pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem přešel na stát.

Zdejší soud je s ohledem na výše citovanou právní úpravu toho názoru, že zneplatnění podpisu na dotazníku Fragebogen předka žalobců H. S. by bylo důvodem pro případné uznání zachování československého občanství H. S. ve smyslu § 1 odst. 4 a § 2 odst. 1 dekretu o úpravě československého státního občanství; touto výchozí premisou zdejší soud posuzoval důvodnost žalobních námitek. O souvislosti žádosti žalobců s otázkou zachování československého občanství H. S. svědčí i jimi samotnými argumentovaná souvislost prokázání neplatnosti podpisu na dotazníku Fragebogen s řízeními, jež se týkají uplatněných restitučních nároků.

Pokud tedy jde o posouzení zpochybněné věcné a místní příslušnosti prvostupňového orgánu, tak v tomto směru nemůže věcnou a místní příslušnost v rámci správních orgánů jednotlivých stupňů založit výrok usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2011 ve věci sp. zn. , jak se domnívají žalobci, když spatřují vadu řízení v postoupení jejich žádosti žalovaným nejprve prvostupňovému orgánu. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne

30. 3. 2011, č.j. -155, bylo následně potvrzeno jak Nejvyšším soudem, tak Ústavním soudem pod sp. zn. . Ústavní soud přitom

v usnesení ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , shledal správným právní názor Nejvyššího soudu, že je třeba odmítnout snahu žalobců obejít ustanovení , , cestou určovací žaloby, vztahující se pouze k jedné z podmínek významných pro rozhodnutí ve správním řízení, a to k náležitosti (co do svobodné vůle projevu) ve vztahu k žádosti o přihlášení se k německé příslušnosti, které je oprávněn a povinen posoudit správní orgán ve věci samé (tj. ve věci státního občanství). Podstatným podle zdejšího soudu je tedy pouze to, že žalobci byli výše citovaným usnesením městského soudu v otázce přihlášení se k německé příslušnosti H. S. odkázáni na řízení před správním orgánem příslušným ve věci státního občanství H. S., neboť určení neplatnosti podpisu na veřejnoprávní ě, jakou byl dotazník Fragebogen, není oprávněn věcně posuzovat soud v civilním řízení, nýbrž správní orgán.

Domáhali-li se tedy žalobci podanou žádostí toho, aby věcně a místně příslušný správní orgán rozhodl o neplatnosti podpisu na dotazníku Fragebogen jejich předka H. S., zneplatnění tohoto podpisu by bylo důvodem pro uznání československého občanství této osobě ve smyslu § 1 odst. 4 a § 2 odst. 1 dekretu o úpravě československého státního občanství. Byť se tedy žalobci podanou žádostí explicitně nedomáhali vydání deklaratorního rozhodnutí o otázce státního občanství H. S., jejich žádost je s touto otázkou spojena. Námitku, že žádostí podanou

podle nežádali o zjištění státního občanství jejich předka podle zákona o státním občanství, tak soud pokládá za účelovou, sledující možnost domoci se ve správním řízení podle posouzení nových skutečností rozhodných pro posouzení naplnění hypotézy a dekretu o úpravě československého státního občanství, tedy

de facto obnovy řízení ve smyslu .

Podle , o státním občanství, ve sporných případech provádí zjišťování státního občanství České republiky úřad příslušný podle místa trvalého pobytu, popřípadě posledního trvalého pobytu osoby, o jejíž státní občanství se jedná. Pokud osoba trvalý pobyt na území České republiky nikdy neměla, provádí zjišťování Úřad městské části Praha 1.

Ustanovení , o státním občanství, dopadá na všechny případy a otázky související se zjišťováním sporného občanství. Toto ustanovení určuje místně příslušný „úřad“ (podle místa posledního trvalého pobytu), který je oprávněn o dané věci rozhodnout. Vzhledem k tomu, že pojem „úřad“ ve smyslu tohoto zákona je blíže rozveden v citovaného zákona, ovšem v jiných částech zákona tento úřad ani jeho věcná příslušnost popsána není, je třeba aplikovat právě toto ustanovení. Úřadem ve smyslu tohoto ustanovení je tedy krajský úřad, případně úřad městské části určené Statutem hlavního města Prahy a ve městech Brno, Ostrava a Plzeň magistráty těchto měst.

Místně a věcně příslušným prvostupňovým orgánem oprávněným rozhodnout o žádosti žalobců o určení právního vztahu ve smyslu je tedy s ohledem na místo úmrtí H. S., jímž je Rájec nad Svitavou (okres Blansko), Krajský úřad Jihomoravského kraje.

Namítají-li žalobci, že k řízení o žádosti mělo být v prvním stupni příslušné Ministerstvo vnitra, tato námitka není důvodná. Ve věci žalobců nejde

o udělení státního občanství ex nunc, kde by ve smyslu , o státním občanství, věcně příslušným správním orgánem bylo skutečně Ministerstvo vnitra, nýbrž o to, zda H. S. skutečně státní občanství má, respektive měl, a to ex tunc, jinými slovy, zda splňuje požadavky stanovené dekretem o úpravě československého státního občanství.

Argumentují-li dále žalobci tím, že věcná příslušnost konkrétního orgánu je stanovena přímo v článku 1 odst. 4 dekretu o zachování československého státního občanství, tak to nemá soud za nijak sporné.

Žádost o určení právního vztahu ve smyslu § 142 podaná v okamžiku účinnosti již jiné právní úpravy je v mnohých ohledech vázána právě účinnými právními předpisy k datu podání žádosti. Jedním z těchto předpisů je i zákon

č. , o státním občanství, který v stanoví, že se při posuzování toho, zda je fyzická osoba státním občanem České republiky, popřípadě

do 31. prosince 1992 byla státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky, postupuje podle předpisů platných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí státního občanství této osoby. Předchozí právní úprava se tedy týká posuzování podmínek existence právního vztahu státního občanství v tehdejší době. Předchozí právní úprava bude zohledněna v řešení otázky, zda osoba splnila v té době všechny podmínky pro zachování státního občanství. Konkrétní věcná a místní příslušnost správního orgánu příslušného k řešení sporů o těchto otázkách je však v nyní posuzované věci stanovena s ohledem na přechodná ustanovení zákona

č. , o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů, , o státním občanství.

Soud neshledal důvodnou ani námitku nedodržení postupu podle poslední věty .

Podle příslušný správní orgán může věc usnesením postoupit z důvodu vhodnosti i v jiných případech. Postupující správní orgán je povinen vyžádat si předchozí souhlas správního orgánu, jemuž má být věc postoupena. Předchozího souhlasu není třeba v případech, kdy má žadatel

v územním obvodu správního orgánu, jemuž má být věc postoupena, místo trvalého pobytu nebo sídlo, popřípadě se v tomto územním obvodu zdržuje. V řízení

o žádosti se tohoto ustanovení použije jen na požádání nebo se souhlasem žadatele.

V nyní projednávané věci byl věcně a místně příslušný prvostupňový orgán

a žalovaný tak správně postupoval podle , který upravuje postoupení v případě, kdy je žádost podána u správního orgánu, který nesplňuje podmínky podle , a kdy je tedy třeba věc postoupit příslušnému správnímu orgánu, tedy tomu, který je oprávněn o věci rozhodnout. Nebyly tedy dány podmínky pro postup dle , nadto žalobci v souvislosti s takto formulovanou žalobní námitkou ani konkrétními důvody pro delegaci vhodnou neargumentují.

Není proto důvodná argumentace žalobců, že by prvostupňové rozhodnutí bylo nicotné, a to z toho důvodu, že by o žádosti rozhodoval věcně a místně nepříslušný správní orgán.

Pokud jde o časovou prodlevu ve správním řízení o žádosti, kterou žalobci spatřují v tom, že jejich žádost byla podle postoupena prvostupňovému orgánu až po několika měsících, tak v tomto typu řízení zdejšímu soudu nepřísluší se námitkou nečinnosti žalovaného zabývat. Ochranu proti průtahům v době vedení správního řízení by totiž mohl poskytnout v jiném typu řízení (o žalobě proti nečinnosti správního orgánu dle ). Ostatně i kdyby se o průtahy jednalo, na nyní napadené rozhodnutí, pokud jde o jeho zákonnost, by to vliv nemělo.

Žalobci dále nesouhlasí s tím, že by v dané věci nebyla splněna podmínka řízení o určení právního vztahu ve smyslu .

Soud zdůrazňuje, že deklaratorní rozhodnutí o určení právního vztahu

( ) nelze vydat v případě, kdy správní orgán může

o dané věci vydat osvědčení nebo pokud lze otázku vzniku, trvání nebo zániku právního vztahu řešit v rámci jiného správního řízení. Zákonodárcem je tu kladen silný důraz na to, aby rozhodnutí v rámci tohoto řízení bylo vydáváno tehdy,

nelze-li zajistit efektivní ochranu jinými dostupnými prostředky.

Prvostupňový orgán při své úvaze o nenaplnění podmínek pro aktivaci vycházel z především z toho, že Okresní úřad Blansko z podnětu Pozemkového úřadu Blansko, u kterého uplatnili právní nástupci H. S. restituční nárok, rozhodnutím ze dne 1. 11. 2001, č.j. RVV/1336/2001/Gr, přerušil správní řízení ve věci zjištění československého státního občanství H. S., a to za účelem zjištění zachování československého státního občanství jmenovaného ve smyslu dekretu o úpravě československého státního občanství. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 17. 1. 2002, č.j. VS-953/51/2-1998, žádosti o zjištění zachování československého státního občanství podle ústavního dekretu nevyhovělo, neboť nebyly splněny podmínky pro zachování československého státního občanství. Proti tomuto rozhodnutí Ministerstva vnitra podali právní nástupci H. S. rozklad, který ministr vnitra rozhodnutím ze dne 11. 6. 2002, č.j. VS-150/RK/3-2002, zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Proti uvedenému rozhodnutí ministra vnitra podali právní nástupci H. S. správní žalobu a poté kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2003, č.j. -82, zamítl. Proti tomuto rozsudku právní nástupci H. S. podali ústavní stížnost, které Ústavní soud nálezem ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. , vyhověl. Nové rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 10. 4. 2006, č.j. VS-953/51/2-1998, opětovně nevyhovělo žádosti o zjištění zachování československého občanství podle citovaného dekretu. Proti tomuto rozhodnutí žalobci podali rozklad, který ministr vnitra rozhodnutím ze dne 9. 10. 2006, č.j. VS-160/RK/3-2006, zamítl. Právní nástupci H. S. dále podali žádost o povolení obnovy řízení o žádosti o zjištění zachování československého občanství H. S.

Žalobci tak využili všechny dostupné právní prostředky pro to, aby otázka platnosti či neplatnosti podpisu H. S. byla zkoumána. Pokud jde o žalobci požadované dokazování listinami, které jim byly zpřístupněny až v roce 2008, k tomuto účelu slouží právě institut obnovy řízení ve smyslu . Podle se řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit. Je třeba zdůraznit, že žalobci řízení o obnově iniciovali, což vyplývá z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2014, č.j. - 143, kterým bylo zrušeno rozhodnutí ministra vnitra ze dne 20. 12. 2011, č.j. MV-80353-16/VS-2011, kterým byl zamítnut rozklad žalobkyň a) a b) proti rozhodnutí ministra vnitra, kterým byla zamítnuta žádost o povolení obnovy řízení ve věci zamítnutí žádosti H. S. o zachování československého státního občanství podle dekretu o úpravě československého státního občanství. Řízení o obnově ve smyslu a) je v jejich současné situaci tím jediným a zákonným instrumentem, jak se domoci ochrany práv a případně dosáhnout požadovaného výsledku. Není proto ani důvodu, aby soud řízení o žalobě přerušil,

a to s odkazem na zmiňovaný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne

19. 9. 2014, č.j. - 143. Správní řízení, které se týká obnovy řízení

o žádosti H. S. o zachování československého státního občanství podle § 2 odst. 1 dekretu o úpravě československého státního občanství, je tím správním řízením, v němž se budou posuzovat žalobci vznesené argumenty a listinné důkazy in merito; jeho výsledek by tudíž na nyní posuzovanou věc nemohl mít žádný vliv.

Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení je tak s ohledem na výše uvedené nedůvodná. Prvostupňový orgán v souladu se zněním správně odmítl provádět důkazy předložené žalobci, neboť žádost musela být z výše uvedeného důvodu zamítnuta.

K namítaným nedostatkům odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí soud uvádí následující.

Předně zdejší soud neshledal, že by žalovaný v textu napadeného rozhodnutí vyložil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2013,

č. j. – 111, jakkoli účelově. V této souvislosti lze odkázat na stranu 12 žalobou napadeného rozhodnutí, kde se uvádí: „Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 12. 2013, č. j. , upozornil na nesprávnost názoru, že se na řízení o zjišťování státního občanství (tzn. na určování státoobčanského právního vztahu) uplatní zásady vztahující se k restitučním řízením, vyslovené Ústavním soudem ohledně nápravy křivd vzniklých v minulém nedemokratickém režimu, a vyslovil právní názor, že řízení o zjišťování státního občanství podle § 20 a § 24 zákona o státním občanství je zcela samostatným řízením, probíhajícím v souladu s platnými právními předpisy, a není vůbec relevantní, zda je jeho výsledek významný kromě jeho primárního účelu, např. k zodpovězení předběžné otázky v restitučním či jakémkoli jiném řízení.“ Jedná se o pasáž napadeného rozhodnutí, která je srovnatelná s textem výše zmíněného rozsudku na straně 9 tohoto rozsudku. Žalovaný tak neinterpretoval právní závěry výše citovaného rozsudku, nýbrž pouze opsal jeho podstatnou část. Na tomto postupu neshledává zdejší soud nic nezákonného.

Pokud jde o tvrzení žalobců, že se žalovaný dostatečně nezabýval odvolacími námitkami porušení zásady přiměřenosti, zásady legitimním očekávání žadatelů a souladu zvoleného řešení s veřejným zájmem, tak tyto námitky jsou vypořádány na straně 11 a 12 žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný v rámci vypořádání obsáhlého odvolání odůvodnil svoje rozhodnutí tak, aby na jednotlivé námitky uplatněné v podaném odvolání reagoval a zabýval se jimi v kontextu podstaty věci a nosných důvodů, které jej vedly k zamítnutí žádosti žalobců. S ohledem na charakter uplatněných námitek, kdy nebylo ze strany žalobců podrobněji argumentováno, jak k porušení jimi citovaných zásad konkrétně došlo, považuje soud vypořádání žalovaného s odvolacími námitkami žalobců za dostatečné.

Namítají-li žalobci nesprávnost skutkových zjištění žalovaného,

resp. prvostupňového orgánu, tak pokud mají žalobci na mysli ta skutková zjištění, jež by měla vyplynout z jimi předložených listin, tak v napadeném i jemu předcházejícím prvostupňovém rozhodnutí bylo jasně konstatováno, že nebyly splněny podmínky pro vedení správního řízení o určení právního vztahu ve smyslu . Z tohoto důvodu nemohlo být postupováno dle třetího odstavce výše uvedeného ustanovení. Ze žalobou napadeného rozhodnutí je jasně zřejmé, že listinami, které se týkají otázek podpisu H. S. na dotazníku Fragebogen a které byly přiloženy k žádosti, dokazováno nebylo.

Soud se dále zabýval námitkou systémové podjatosti všech úředních osob prvostupňového orgánu.

Z judikatury správních soudů k této otázce vyplývá, že rozhoduje-li orgán územního samosprávného celku ve správním řízení ve věci, která se týká zájmu tohoto územního samosprávného celku, je důvodem pochyb o nepodjatosti úřední osoby dle její zaměstnanecký poměr k územnímu samosprávnému celku tehdy, je-li z povahy věci či jiných okolností patrné podezření, že v důsledku tohoto zaměstnaneckého poměru by mohl být její postoj

k věci ovlivněn i jinými než zákonnými hledisky (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, č.j. - 119,

č. 2802/2013 Sb. NSS).

Podle je třeba námitku podjatosti uplatnit, jakmile se účastník řízení o skutečnostech zakládajících důvodné pochybnosti

o nepodjatosti úřední osoby dozví.

Ze správního spisu vyplynulo, že argumentace žalobců ohledně rozhodování vyloučených osob byla uplatněna až v podaném odvolání. Žalobci toto svoje tvrzení opírali o seznam restitučních výzev vztahujících se k jednotlivým objektům na území Jihomoravského kraje a dále o negativní výroky hejtmana Jihomoravského kraje ohledně církevních restitucí. Žalovaný na tuto námitku podjatosti reagoval na straně 13 až 15 napadeného rozhodnutí, kde mj. uvedl: „[…] z předložených důkazů nijak nevyplývá majetková účast Krajského úřadu Jihomoravského kraje, jeho předchůdců, organizačních složek či subjektů, jichž je zřizovatelem nebo v nichž je majetkově účasten, na nemovitostech, o nichž má být vedeno restituční řízení. Krajský úřad vznikl až na základě , o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, jako orgán kraje, tj. vyššího územního samosprávného celku, a není nástupcem bývalých krajských národních výborů zrušených , o obcích (obecních zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Nemůže tak z nich ani vyplývat podjatost úředníků krajského úřadu ve správním řízení o určení právního vztahu, které není řízením o majetkových záležitostech. Zde nutno opětovně poukázat na závěr Nejvyššího správního soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 18. 12. 2013, čj. , že řízení o zjišťování státního občanství (tzn. určování státoobčanského právního vztahu) podle a zákona o státním občanství je zcela samostatným řízením, probíhajícím v souladu s platnými právními předpisy, a není vůbec relevantní, zda je jeho výsledek významný kromě jeho primárního účelu, např. k zodpovězení předběžné otázky, v restitučním či jakémkoli jiném řízení. Tento závěr tím více platí pro předmětné řízení podle , kdy v prvoinstančním řízení u krajského úřadu k určení právního vztahu nedošlo, neboť zde existovala skutečnost, která bránila vyhovění žádosti o určení právního vztahu, a to existence samostatného správního řízení o určení státoobčanského vztahu podle speciálního zákona. Tato okolnost pak přímo vyloučila možnou podjatost, resp. kritickou míru „systémového rizika podjatosti“ pracovníků krajského úřadu […]“. Takové vypořádání námitky podjatosti shledává soud dostačujícím.

Pokud jde o negativní výroky hejtmana Jihomoravského kraje týkající se církevních restitucí (námitka uplatněná pouze v odvolání) ohledně církevních restitucí, soud neshledává žádnou věcnou ani časovou souvislost mezi církevními restitucemi a restitucemi majetku fyzických osob. Zdejší soud ani sám neshledal jakékoli indicie podjatosti úředních osob při řešení věci v postupu prvostupňového orgánu a žalovaného, a to s ohledem na správnost nosných právních důvodů, které vedly prvostupňový orgán, resp. žalovaného k zamítnutí žádosti podle , tedy k tomu, že se otázkami souvisejícími se zachováním československého občanství předka žalobců v tomto typu řízení vůbec nebudou zabývat; tím spíše takový výsledek řízení o žádosti žalobců nemůže jiné správní řízení ve věci státního občanství H. S. jakkoli věcně ovlivnit.

Soud tak neshledal žádný z uplatněných žalobních bodů důvodným a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by způsobovala nepřezkoumatelnost či měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti.

Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle zamítl.

IV. Náklady řízení

Soud rozhodl o nákladech řízení účastníků podle Žalobci ve věci nebyli úspěšní, a proto jim nenáleží právo na náhradu nákladů řízení, to by náleželo procesně úspěšnému – žalovanému. Zdejší soud však nezjistil, že by žalovanému v souvislosti s řízením vznikly náklady přesahující rámec její běžné úřední činnosti, proto mu náhrada nákladů řízení nebyla soudem přiznána.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních

u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v

a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem;

to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 21. dubna 2016

Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r.

Romana Lipovská předseda senátu