Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Ad 6/2014 - 53

R O Z S U D E K

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudců

JUDr. Ludmily Sandnerové a Mgr. Milana Taubera ve věci žalobce: EUC Premium

Assistance s.r.o. (v době podání žaloby Medicover Assistance, s.r.o.), se sídlem Praha 8,

Sokolovská 192/79, IČO: 289 27 206, zast. JUDr. Pavlem Dudákem, advokátem v Praze 8,

Karolinská 661/4, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, Praha 2, Na

Poříčním právu 376/1, o přezkum rozhodnutí žalovaného ze dne 16.1.2014 č.j. 2013/68962-

421, t a k t o :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í

Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16.1.2014 č.j. 2013/68962-

421 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno

rozhodnutí Úřadu práce České republiky – pobočky pro hlavní město Prahu (dále jen „úřad

práce“) ze dne 14.8.2013 č.j. MPSV-UP/7426720/13/AIS-ZAM (dále jen „prvostupňové

rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím, jehož zrušení žalobce rovněž navrhuje, nebyl

žalobci poskytnut podle , 3 a 8 písm. b) , o zaměstnanosti,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), příspěvek na podporu

zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě za 3. čtvrtletí

roku 2012 v celkové výši 254 201,- Kč (194 201,- Kč podle § 78 odst. 2 zákona

o zaměstnanosti a 60 000,- Kč podle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti). Obě rozhodnutí

(napadené i prvostupňové) považuje žalobce za nezákonná.

Úřad práce vydal nejprve dne 22.1.2013 pod č.j. MPSV-UP/905559/13/AIS-ZAM

rozhodnutí, kterým žalobci v řízení o žádosti doručené úřadu práce dne 31.10.2012 jednak

poskytl příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném

pracovním místě za 3. čtvrtletí roku 2012 ve výši 18 069,- Kč (výrok I.), jednak rozhodl, že se

neposkytuje příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za

3. čtvrtletí roku 2012 v celkové výši 254 201,- Kč (194 201,- Kč podle § 78 odst. 2 zákona

o zaměstnanosti a 60 000,- Kč podle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti). V řízení

o odvolání žalobce žalovaný uvedené rozhodnutí zrušil ve výroku II. a věc vrátil úřadu práce

k novému projednání (rozhodnutím ze dne 3.7.2013 č.j. 2013/17464-421). V návaznosti na to

vydal úřad práce prvostupňové rozhodnutí, kterým rozhodl opětovně v rozsahu zrušeného II.

výroku o neposkytnutí příspěvku ve výši 194 201,- Kč podle § 78 odst. 2 zákona

o zaměstnanosti a 60 000,- Kč podle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, tedy celkem

nepřiznal 254 201,- Kč. Odkázal na přechodná ustanovení čl. II ,

kterým se mění , o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další

související zákony (dále jen „novela zákona o zaměstnanosti“), podle nichž je pro vznik

nároku a výši příspěvku podle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti rozhodné uzavření dohody

o vymezení chráněných pracovních míst v průběhu prvního a druhého kalendářního čtvrtletí

následujícího po dni nabytí účinnosti novely zákona o zaměstnanosti (tzn. v průběhu prvního

a druhého kalendářního čtvrtletí roku 2012). Se žalobcem však byla uzavřena taková dohoda

č. A-M-208/2012 ode dne 27.9.2012, a proto nelze podle úřadu práce příspěvek poskytnout za

dobu před tímto dnem. Podle úřadu práce však nelze poskytnout příspěvek za třetí čtvrtletí

2012 ani podle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, protože nárok na zvýšení příspěvku

o částku odpovídající dalším nákladům vynaloženým zaměstnavatelem na zaměstnávání osob

se zdravotním postižením lze uplatnit v žádosti za následující kalendářní čtvrtletí. Zvýšený

příspěvek tak nelze podle úřadu práce uplatnit u chráněných pracovních míst vymezených

dohodami s úřadem práce v době od 1.7.2012 do 30.9.2012 (žalobce uzavřel dohodu s úřadem

práce v září 2012). Část požadovaného a zároveň i přiznaného příspěvku ve výši 18 069,- Kč

přitom, jak vyplývá z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, byl žalobci vyplacen.

Napadeným rozhodnutím pak žalovaný potvrdil prvostupňové rozhodnutí, s jehož skutkovou

i právní stránkou se ztotožnil, když navíc zdůraznil, že pro vznik nároku a pro výši příspěvku

podle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti za třetí kalendářní čtvrtletí roku 2012 je rozhodné

uzavření dohod o vymezení chráněných pracovních míst v průběhu prvního a druhého

čtvrtletí roku 2012, nikoli zahájení řízení o jejich vymezení. Rovněž na zvýšení příspěvku

podle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti má podle žalovaného nárok zaměstnavatel, který

měl chráněná pracovní místa vymezena v průběhu prvního a druhého čtvrtletí roku 2012.

Žalobce má za to, že mu měl úřad práce přiznat příspěvek podle § 78 odst. 2 zákona

o zaměstnanosti za celé 3. čtvrtletí 2012, nikoli až ode dne 27. 9. 2012. Podle žalobce není

rozhodný pro posouzení výše příspěvku den uzavření dohody o vymezení chráněných

pracovních míst (27.9.2012), ale podání žádosti o vymezení chráněných pracovních míst,

k němuž došlo dne 22.6.2012. Žalobce vytýká žalovanému, resp. úřadu práce nečinnost,

v jejím důsledku bylo rozhodnuto o žádosti o vymezení chráněných pracovních míst, kterou

podal již dne 22.6.2012, teprve dne 27.9.2012, tedy více než tři měsíce po podání žádosti.

Tato skutečnost měla podle žalobce, jak se ukázalo, zásadní vliv na rozhodnutí o poskytnutí

příspěvku. Žalobce uvádí, že včas podanou žádostí o vymezení chráněných pracovních míst je

žádost podaná v průběhu prvního a druhého čtvrtletí 2012, a co se děje potom, je již zcela

mimo vliv žadatele (žalobce) a nemůže mu být k tíži. Žalobce přitom splňoval všechny

podmínky rozhodné pro uzavření dohody již v době podání žádosti, tedy koncem června

2012, když prakticky nemohl podat svou žádost dříve, neboť potřebné formuláře byly na

stránkách úřadu práce k dispozici až koncem května 2012.

Shora popsané platí i v případě příspěvku podle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti.

Nezákonnost rozhodování úřadu práce, resp. žalovaného, v otázce tohoto příspěvku pak

žalobce spatřuje též v tom, že úřad práce ve svém rozhodnutí nesprávně aplikoval čl. II. bod

12. (resp. 11.) novely zákona o zaměstnanosti, kdy jej úřad práce vykládal v souvislosti

s předchozím bodem tak, že toto ustanovení lze uplatnit vždy jen vůči chráněným pracovním

místům vymezeným v průběhu prvních dvou čtvrtletí roku 2012. Podle žalobce žádná

takováto souvislost mezi bodem 11. a bodem 12. (resp. bodem 10. a 11.) novely zákona

o zaměstnanosti není. Žalobce má tak za to, že splnil podmínky bodu 12. (11.) novely zákona

o zaměstnanosti, neboť v rozhodné době zaměstnával více než 50 % osob se zdravotním

postižením, a na zvýšení příspěvku mu proto vznikl nárok.

Závěrem žalobce uvádí, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se v něm

žalovaný nezabýval všemi odvolacími důvody, popř. své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil,

pouze uvedl, že se s těmito námitkami žalobce neztotožňuje.

Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný uvedl, že čl. II novely zákona o zaměstnanosti

jednoznačně vyžaduje pro vznik nároku na příspěvek podle § 78 odst. 2 zákona

o zaměstnanosti za třetí čtvrtletí 2012 uzavření dohod o vymezení chráněných pracovních

míst v průběhu prvního a druhého kalendářního čtvrtletí, přičemž k uzavření dohody došlo až

dne 27.9.2012. Podle žalovaného je předmětné ustanovení zcela jednoznačné a není zde místo

pro polemiku, jak se domnívá žalobce. V této souvislosti žalovaný uvádí, že v předmětné

dohodě je uvedeno, že nabývá účinnosti dnem podpisu. Žalobce svým podpisem dohody

o vymezení chráněných pracovních míst č. A-M-208/2012 vyjádřil souhlas s jejím zněním,

mj. i s ustanovením, že dohoda nabývá platnosti a účinnosti dnem jejího podpisu, tj. dnem

27.9.2012. Pokud tak měl žalobce pocit, že tato dohoda měla nabýt účinnosti dřívějším datem,

např. dnem podání žádosti, nic jej nelimitovalo v průběhu dohadování podmínek uzavření

dohody tento požadavek vznést. K vymezení chráněných pracovních míst došlo až dnem

uzavření dohody (resp. její účinností), a je tedy irelevantní, jestli žalobce tato místa vytvořil

dávno před účinností novely zákona o zaměstnanosti. Podle žalovaného nejsou tvrzení

žalobce o údajné nečinnosti úřadu práce podložena žádnými důkazními prostředky. Žalovaný

připomněl judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek NSS ze dne 24.10.2013 č.j.

-23), který se ve své rozhodovací praxi zabýval povahou dohody o vymezení

chráněných pracovních míst a dospěl k závěru, že obsahem dohody je závazek státu

poskytnout zaměstnavateli příspěvek ve stanovené výši a na druhé straně závazek

zaměstnavatele zřídit (zachovat) vymezené pracovní místo vhodné pro osoby se zdravotním

postižením. Žalovaný má též za to, že neměl povinnost vyzývat žalobce k odstranění vad

žádosti o poskytnutí příspěvku dle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, neboť se jedná o

řízení o žádosti, kde je odpovědnost za uplatňování rozhodných skutečností a jejich dokládání

navrhovanými důkazy na žadateli. Žádost netrpěla takovými vadami, pro které by nebylo

možné o ní věcně rozhodnout. Žalovaný navrhuje podanou žalobu zamítnout.

V reakci na vyjádření žalovaného podal žalobce repliku (odpověď na vyjádření

žalovaného), ve které nad rámec podané žaloby neuvedl nové argumenty. Zopakoval, že

jediným rozumným řešením je vymezení chráněného pracovního místa a přiznání příspěvku

ode dne podání žádosti s tím, že pro přiznání příspěvku musí být rozhodné, zda žádost byla

podána včas, nikoli zda o ní úřad práce včas rozhodl a kdy o ní rozhodl a uzavřel s žadatelem

dohodu o vymezení chráněného pracovního místa. Splnění podmínek pro vymezení

chráněného pracovního místa se podle žalobce posuzuje – s odkazem na ust. § ž odst. 2

– ke dni podání žádosti, nikoli ke dni uzavření dohody a není

správné spojovat vymezení chráněného pracovního místa, resp. uzavření dohody o vymezení

chráněného pracovního místa s rozpočtovými pravidly. Žalobce má za to, že nesprávná

argumentace žalovaného má kořeny v rozhodnutí NSS sp. zn. a že se NSS

dopouští stejné chyby, když například uvádí, že obsahem dohody o vymezení (vytvoření)

chráněného pracovního místa je totiž dle § 75 odst. 9 zákona o zaměstnanosti závazek státu,

poskytnout zaměstnavateli příspěvek ve stanovené výši a na druhé straně závazek

zaměstnavatele zřídit (zachovat) vymezené pracovní místo vhodné pro osoby se zdravotním postižením. Žalobce tak nadále trvá na důvodnosti své žaloby.

Rovněž při jednání před Městským soudem v Praze (dále „městský soud“ nebo „soud“)

setrvali žalobce i žalovaný na svých dosavadních vyjádřeních a stanoviscích. Žalobce při

jednání předložil y, které mají mít vztah k projednávané věci, a to dohodu o vymezení

chráněného pracovního místa č. A-M-208/2012, uzavřenou mezi úřadem práce a žalobcem

dne 27.9.2012, záznam z místního šetření k ověření podmínek pro vymezování a zřizování

chráněného pracovního místa ze dne 24.9.2012, žádost o vymezení chráněného pracovního

místa podanou žalobcem u úřadu práce dne 22.6.2012, e-mailovou korespondenci

zaměstnankyň žalobce, pí Ing. M. V. a K. G. s PhDr. M. Š., Úřad práce ČR – krajská pobočka

pro hlavní město Prahu, Referát trhu práce, nepodepsaný dotaz, zřejmě koncept dopisu

Komory zaměstnavatelů Ministerstvu zdravotnictví ze dne 14.2.2012, týkající se procesu

zřizování chráněných pracovních míst a požadavku úřadu práce k předložení vyjádření

hygienika k prostorám pro zaměstnávání osob zdravotně postižených, úředně neověřenou

fotokopii rozhodnutí Úřadu práce hl. m. Prahy ze dne 18.11.2010 č.j. ABA-T-550/2010 o

poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, a to žalobci za

2. čtvrtletí 2010, úředně neověřenou fotokopii rozhodnutí Úřadu práce České republiky –

krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 12.12.2011 č.j. ABA-T-951/2011 o

poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, a to žalobci za

3. čtvrtletí 2011, jakož i úředně neověřenou fotokopii rozhodnutí Úřadu práce České

republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 11.9.2012 č.j. MPSV-

UP/5003276/12/AIS-ZAM o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se

zdravotním postižením, a to žalobci za 2. čtvrtletí 2012.

Městský soud při jednání zamítl pro nadbytečnost návrh žalobce na doplnění

dokazování v tom směru, aby jako svědkyně byly slyšeny zaměstnankyně žalobce K. G. a K.

F. a pracovnice úřadu práce M. Z. a aby byla k důkazu čtena e-mailová komunikace žalobce s

úřadem práce, konkrétně dokládající první kontakt žalobce s paní M. Š. z úřadu práce, a aby

byly provedeny y, a to žádost o vymezení chráněného pracovního místa, protokol

z místního šetření, dohoda o vymezení chráněného pracovního místa a jednotlivá rozhodnutí

úřadu práce a MPSV. Nadbytečnost spatřuje, pokud jde o navržené svědecké výpovědi, v tom,

že v popisu skutkové stránky věci neexistuje v zásadě spor, sporné je však právní řešení

žalobcových požadavků. Ani o obsahu žádosti o vymezení chráněného pracovního místa,

obsahu dohody o vymezení chráněného pracovního místa a dřívějších vydaných správních

rozhodnutí není sporu.

Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí (včetně rozhodnutí prvostupňového)

v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán ( ,

, ve znění pozdějších předpisů, dále „ “), a vycházel přitom

ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst.

1 ). Žalobu neshledal důvodnou.

Podle čl. II bodu 10. novely zákona o zaměstnanosti, ve znění

(pro přezkum prvostupňového rozhodnutí ze dne 14.8.2013 nutno vysvětlit, že až zákon

č. pozměnil s účinností od 1.11.2013 přechodné ustanovení čl. II novely zákona

o zaměstnanosti, účinné jinak již od 1.1.2012, tak, že body 11. a 12. přečísloval na body 10.

a 11.) jsou pro vznik nároku a výši příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním

postižením na chráněném pracovním místě podle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, ve

znění účinném ode dne nabytí účinnosti novely zákona o zaměstnanosti (tzn. od 1. 1. 2012),

a poskytovaného za třetí kalendářní čtvrtletí následující po dni nabytí účinnosti novely zákona

o zaměstnanosti rozhodné uzavření dohod o vymezení chráněných pracovních míst v průběhu

prvního a druhého kalendářního čtvrtletí následujícího po dni nabytí účinnosti novely zákona

o zaměstnanosti, pokud charakter chráněného pracovního místa již nemají na základě dříve

uzavřené dohody o vytvoření chráněného pracovního místa nebo dohody o vytvoření nebo

vymezení chráněné pracovní dílny. Příspěvkem podle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti

jsou nahrazovány skutečně vynaložené prostředky na mzdy nebo platy ve stanovené procentní

výši (75%).

Podle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti může po uplynutí 12 kalendářních měsíců

ode dne obsazení zřízeného chráněného pracovního místa nebo ode dne vymezení chráněného

pracovního místa zaměstnavatel v žádosti o příspěvek za následující kalendářní čtvrtletí

uplatnit nárok na zvýšení příspěvku o částku odpovídající prokázaným dalším nákladům

vynaloženým zaměstnavatelem na zaměstnávání osob se zdravotním postižením

v kalendářním čtvrtletí, za které o příspěvek žádá, nejvýše však o 2 000 Kč měsíčně na

jednoho zaměstnance, který je osobou se zdravotním postižením. Zvýšení příspěvku v tomto

případě nelze uplatnit pro chráněné pracovní místo zřízené nebo vymezené mimo pracoviště

zaměstnavatele.

Podle čl. II bodu 11 novely zákona o zaměstnanosti (ve znění )

se doba 12 měsíců podle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném ode dne

nabytí účinnosti novely zákona o zaměstnanosti nevztahuje na zaměstnavatele, kteří

v posledních dvou kalendářních čtvrtletích do dne nabytí účinnosti novely zákona

o zaměstnanosti a v prvních dvou kalendářních čtvrtletích po nabytí účinnosti novely zákona

o zaměstnanosti zaměstnávali v průměrném přepočteném počtu více než 50 % osob se

zdravotním postižením.

Soud vychází z toho, že předmětem řízení a přezkumu je správnost či nesprávnost

rozhodnutí ve věci příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na

chráněném pracovním místě v období třetího čtvrtletí 2012 v době před uzavřením dohody.

To je meritem jak napadeného odvolacího rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvostupňového

rozhodnutí úřadu práce. V tomto ohledu není o rozhodujících skutečnostech mezi účastníky

sporu o tom, jak se odehrály, čili mezi účastníky není sporu o tom, kdy byla podána žádost

o vymezení chráněného pracovního místa (druhá polovina června 2012), a není proto ani

sporu o e-mailové výzvě úřadu práce (PhDr. M. Š.) ze dne 13.9.2012 k doplnění dokladů či

sdělení pro účely žádosti o vymezení 10 CHPM (chráněných pracovních míst). Není sporu

o tom, že dohoda byla uzavřena 27.9.2012 a že nebyla uzavřena s obsahem retroaktivním.

Soudu nepřísluší posuzovat, jestli měla nebo neměla být tato dohoda uzavřena s účinky

retroaktivními, zpětnými ke dni podání žádosti v červnu 2012. Soud v tomto řízení nemůže

předjímat, zda ze strany správních úřadů nějakým způsobem došlo k prodlení, nečinnosti nebo

snad průtahům, což by sice nebylo v souladu se správným vedením veřejné správy, avšak

případná otázka nesprávného úředního postupu není a nemůže být předmětem tohoto

soudního přezkumu, neboť se případně řeší v jiném právním režimu.

První žalobní bod se týká příspěvku ve smyslu § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti

s přihlédnutím k přechodnému ustanovení novely zákona o zaměstnanosti. Soud jej neshledal

důvodným. Z ustanovení čl. II bodu 10. novely zákona o zaměstnanosti jednoznačně vyplývá,

že pro vznik nároku na příspěvek a jeho výši podle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti,

poskytovaného za třetí kalendářní čtvrtletí roku 2012, je rozhodné uzavření dohod o vymezení

chráněných pracovních míst v průběhu prvního a druhého kalendářního čtvrtletí roku 2012,

jinými slovy rozhodným je den (datum), kdy byla tato dohoda uzavřena, tj. den 27.9.2012.

Nelze proto souhlasit se žalobcem v tom smyslu, že rozhodným by měl být den podání žádosti

o uzavření této dohody. Pro takové právní posouzení není směrodatné ani to, zda žalovaný,

resp. úřad práce mohl uzavřít dohodu se žalobcem dříve, například zda ji mohl uzavřít do

konce června 2012, když se svou žádostí o vymezení chráněného pracovního místa se žalobce

obrátil na úřad práce dne 22.6.2012.

Předmětem vlastního posouzení je, proč nedošlo k přiznání příspěvku v požadované,

plné výši. Při interpretaci znění zákona i judikatury nelze žalobcův problém překlenout

extenzivním výkladem zákona, který je v otázce nároku a výše příspěvku zcela jasný. Jestliže

se žalobce při jednání dovolával judikatury Ústavního soudu s tím, že je třeba přihlížet

k situaci, kdy text zákona odporuje účelu zákona, pak v prvé řadě soud neshledal

v projednávané věci to, že by text dotčených ustanovení zákona o zaměstnanosti a novely

zákona o zaměstnanosti odporoval účelu zákona. Nadto je třeba přihlížet při řešení otázek

nároku a výše sociálních dávek, do nichž v širším slova smyslu lze zařadit i příspěvek na

podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě,

k judikatuře Ústavního soudu, která vylučuje extenzivní výklad zákonných ustanovení

v oblasti sociálních dávek (srov. například rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.

nebo ).

Ze spojení dotčeného hmotně právního ustanovení § 78 zákona o zaměstnanosti, které

upravuje předpoklady, za nichž je poskytován příspěvek a jeho zvýšení, s ustanovením

přechodným, obsaženým v novele zákona o zaměstnanosti, jednoznačně vyplývá, že

rozhodnou skutečností pro to, zda je nebo není možné poskytnout příspěvek za třetí

kalendářní čtvrtletí roku 2012, byla otázka, kdy byla uzavřena dohoda o vymezení chráněného

pracovního místa. Rozhodným okamžikem pro vznik nároku a výši příspěvku dle § 78 odst. 2

zákona o zaměstnanosti a poskytovaného za třetí kalendářní čtvrtletí roku 2012 je den

uzavření dohod o vymezení chráněných pracovních míst. Městský soud se tedy neztotožňuje

s návrhem a stanoviskem žalobce, že rozhodným by měl být den podání žádosti o uzavření

této dohody, a nelze zpětně argumentovat nebo rozebírat, zda dohoda, kterou uzavřely obě

strany, měla mít jiné znění nebo zda měla mít znění s retroaktivními účinky, které jsou jinak

v oblasti smluvních soukromoprávních vztahů obecně přípustné.

V této souvislosti je třeba připomenout, že překročení lhůt pro vydání rozhodnutí

stanovených ve nezpůsobuje nezákonnost následně vydaného meritorního

rozhodnutí ve smyslu

Druhý žalobní bod týkající se nepřiznání zvýšení příspěvku podle § 78 odst. 3 zákona

o zaměstnanosti není rovněž důvodný, neboť nejde o samostatnou dávku tohoto příspěvku.

Nejde o samostatný nárok či samostatný druh příspěvku, nýbrž jde výslovně o zvýšení

příspěvku podle předchozího ustanovení o částku odpovídající prokázaným dalším nákladům

vynaloženým zaměstnavatelem na zaměstnávání osob se zdravotním postižením

v kalendářním čtvrtletí, za které o příspěvek žádá (za stanoveného zákonného maxima),

jinými slovy jde o případný nárok, který je odvozen od existence nároku podle ust. § 78

odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Nestačí tedy pouhé zjištění, zda žalobce splňoval v daném

období podmínku více než 50% osob se zdravotním postižením (čl. II bod 11. novely zákona

o zaměstnanosti, ve znění ). Rozhodné je, zda vznikl či nikoli nárok

podle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti; pokud ano, pak by zvýšení podle § 78 odst. 3

zákona o zaměstnanosti ve třetím čtvrtletí náleželo, jinak nikoli, v projednávaném případě

proto nikoli.

V neposlední řadě soud neshledal důvodnou ani další žalobní námitku, že se žalovaný

nezabýval všemi odvolacími důvody, popř. že své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil,

Porovnáním odvolacích a žalobních námitek lze obecně konstatovat, že zaujímají týž

argumentační potenciál a že se s ním žalovaný vypořádal zcela dostatečným a přesvědčivým

způsobem. Polemika žalobce se žalovaným, týkající se vhodnosti přihlédnout při aplikaci

zákona o zaměstnanosti k rozhodnutí NSS ve věci sp. zn. , se jeví nadbytečnou.

S interpretací obsahu dohody o vymezení chráněného pracovního místa, jak ji podává NSS ve

zmíněném judikátu, se městský soud ztotožňuje, ale jádro právní otázky řešené v právě

projednaném případě míří poněkud na jiný právní problém, nikoli k otázce, jaký závazek

(resp. závazek jakého obsahu) vzniká státu a zaměstnavateli uzavřením takové dohody.

Z výše uvedených důvodů Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl ( ).

Žalobce nebyl ve věci úspěšný, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží;

úspěšný žalovaný o náhradu procesních nákladů výslovně nežádal ( ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne

jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se

sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se

v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden

stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým

označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení

rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je

posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty

k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v

a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí,

proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá,

a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo

jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních

zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní

symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu

lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 11.3.2016

JUDr. Jan Ryba

předseda senátu