Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 A 33/2015 - 54

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci

žalobce: Město Trutnov, se sídlem Slovanské náměstí 165, 541 16 Trutnov, proti

žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, za

účasti: Obec Chotěvice, se sídlem Chotěvice 275, 543 76 Chotěvice, v řízení o

žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. prosince 2014, č.j. MV-26832-

19/ODK-2014, t a k t o :

I . Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I. Předmět sporu

Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil

rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 26. 9. 2014, č.j.

21146/VZ/2012-25. Tímto rozhodnutím správní orgán prvého stupně zrušil

veřejnoprávní smlouvu o výkonu části přenesené působnosti ze dne 17. 12. 2012

uzavřenou na základě , o územním plánování a

stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební

pokračování 2 30A 33/2015

zákon“), mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení, neboť tato veřejnoprávní smlouva byla uzavřena v rozporu s právními předpisy.

II. Obsah žaloby

S tím ovšem žalobce ve včas podané žalobě nesouhlasil. V jejím úvodu

konstatoval, že předmětnou veřejnoprávní smlouvou se zavázal, že jeho městský

úřad, který je obecným stavebním úřadem, bude vykonávat působnost stavebního

úřadu i na území obce Chotěvice. Krajský úřad, který dříve vyslovil s předmětnou

smlouvou souhlas, tuto smlouvu zrušil v domnění, že je vázán právním názorem

žalovaného. Zrušení veřejnoprávní smlouvy odůvodnil tak, že ustanovení § 190 odst.

2 stavebního zákona, na němž bylo uzavření předmětné veřejnoprávní smlouvy

založeno, je ustanovením v praxi nepoužitelným, neboť nestanoví, jaký správní orgán

by měl veřejnoprávní smlouvu schválit, když ustanovení § 63 zákona o obcích použít

nelze, a ani příslušnost k jejímu schválení nestanoví.

Dle žalobce byl tímto, jakož i napadeným rozhodnutím žalovaného, který se se

závěry prvoinstančního správního orgánu ztotožnil, zkrácen na svých právech,

zejména v právu na samosprávu garantovaném mu ustanovením y a

v právu na spravedlivý proces garantovaném mu ustanovením y a

ustanoveními , , ve znění pozdějších předpisů

(dále jen „ “). Žalobní námitky specifikoval následně.

1. V prvé z nich poukázal na to, že již v řízení před krajským úřadem mu

doporučoval posoudit, zda je vůbec příslušný soulad předmětné veřejnoprávní

smlouvy s právními předpisy přezkoumat s ohledem na znění § 165 odst. 5 a 169

odst. 1 písm. c) . Teprve pokud krajský úřad dojde k závěru, že je

správním orgánem společně nadřízeným oběma smluvním stranám, tedy jak žalobci,

tak obci Chotěvice, může též uzavřít, že je ve smyslu

správním orgánem příslušným přezkoumat soulad předmětné veřejnoprávní smlouvy

s právními předpisy.

K tomu krajský úřad v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že zahájení

přezkumného řízení je podloženo podnětem žalovaného (který je bezesporu

nadřízeným orgánem ve vztahu ke krajskému úřadu), z něhož nepřímo vyplývá, že

krajský úřad je k tomuto přezkumnému řízení příslušný, dále že zahájení

přezkumného řízení bylo k odvolání žalobce přezkoumáno žalovaným, který

nepříslušnost krajského úřadu neshledal, a že příslušnost k provedení přezkumného

řízení je založena ve spojení s

.

Žalobce s uvedenou argumentací nesouhlasí. Ustanovení § 163 odst. 1 písm.

b) se týká veřejnoprávních smluv, kde smluvními stranami jsou obce,

které nejsou obcemi s rozšířenou působností, přičemž množné číslo vyjadřuje

požadavek, aby takové obce byly nejméně dvě. Mezi smluvními stranami předmětné

veřejnoprávní smlouvy je toliko jediná obec, která není obcí s rozšířenou působností,

a tou je obec Chotěvice. Žalobce totiž je obcí s přenesenou působností, jak vyplývá

z vyhlášky Ministerstva vnitra č. , o stanovení správních obvodů

obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou

působností, v platném a účinném znění. Na předmětnou veřejnoprávní smlouvu tedy

citovaný dle mínění žalobce nedopadá.

pokračování 3 30A 33/2015

Nadále je tedy přesvědčen, že krajský úřad je příslušný k přezkoumání

předmětné veřejnoprávní smlouvy jedině v návaznosti na předchozí zjištění, že je

společně nadřízený smluvním stranám. Na tuto zásadní a klíčovou námitku žalovaný

v rozhodnutí o odvolání nereagoval.

2. Dále vyjádřil žalobce přesvědčení, že předmětná smlouva byla uzavřena

v souladu s právními předpisy.

Její zákonný základ spatřuje v ustanovení § 190 odst. 2 věty první stavebního

zákona. Toto ustanovení dává obci, jejíž obecní úřad je obecným stavebním úřadem,

oprávnění uzavřít s jakoukoliv jinou obcí veřejnoprávní smlouvu o tom, že její

stavební úřad bude vykonávat svou působnost i pro tuto jinou obec. Zakládá tedy

oprávnění dvou obcí, z nichž alespoň jedna má takový obecní úřad, který je obecným

stavebním úřadem, uzavřít spolu tento druh veřejnoprávní smlouvy. Uvedené

ustanovení nestanoví jako podmínku, že u obou obcí musí jejich obecní úřad být

i stavebním úřadem.

Veřejnoprávní smlouvy uzavírané dle § 190 stavebního zákona dle názoru

žalobce představují další typ veřejnoprávní smlouvy, jiný než který je upraven v § 63

zákona o obcích. Vyplývá to mimochodem již z toho, že předmětem smluv podle § 63

zákona o obcích nemůže být přenesená působnost, která je na základě zákona

svěřena orgánům jen některých obcí (§ 63 odst. 1 věta druhá zákona o obcích). Další

rozdíl mezi oběma druhy veřejnoprávních smluv spatřuje v tom, že zatímco smlouvy

dle § 63 zákona o obcích mohou spolu uzavírat pouze obce ve stejném správním

obvodu obce s rozšířenou působností, tak smlouvy dle § 190 stavebního zákona

mohou spolu uzavřít dvě obce na území České republiky, přičemž není vůbec

rozhodné, kde se v rámci území České republiky nacházejí; mohou je tedy uzavírat

například i obce z různých krajů. S tím souvisí i další rozdíl, totiž že § 190

stavebního zákona nestanoví, který správní orgán je oprávněn takovouto

veřejnoprávní smlouvu schválit, a vlastně ani neříká, že k jejímu uzavření je

zapotřebí nějakého souhlasu, čímž celou tuto problematiku plně přenechává

, zatímco zákona o obcích jednoznačně stanoví, že k uzavření

veřejnoprávní smlouvy je třeba souhlasu krajského úřadu. Žalobce je z těchto důvodů

přesvědčen, že při uzavírání veřejnoprávních smluv podle § 190 stavebního zákona

se § 63 zákona o obcích neaplikuje vůbec, ani podpůrně. Jedná se o jiný druh

veřejnoprávních smluv.

3. Žalobce dále nesouhlasil s názorem krajského úřadu, že právní úprava

veřejnoprávní smlouvy dle § 190 odst. 2 stavebního zákona zcela postrádá

samostatnou procesní úpravu, takže je v praxi nepoužitelná, resp. že stavební zákon

nestanoví, který správní orgán by měl předmětnou dohodu schválit, a že toto

nevyplývá ani ze .

K tomu uvedl, že je zapotřebí se důkladně zamyslet, zda k uzavření

předmětné veřejnoprávní smlouvy je vůbec nějakého souhlasu zapotřebí, či nikoliv.

Je sice pravdou, že o souhlasu nadřízeného orgánu v

hovoří, na druhou stranu ale odkaz z ustanovení § 190 odst. 2 stavebního zákona do

se vztahuje spíše jen k samotnému uzavření smlouvy, tedy

k ustanovením – 164 . Z ustanovení správního

řádu pak vyplývá, že zákon toto schválení někdy vyžaduje, a jindy naopak nikoliv.

Pokud tedy stavební zákon žádné schválení předmětné veřejnoprávní smlouvy

pokračování 4 30A 33/2015

nevyžaduje, a má být použit jen co do ustanovení – 164, mělo by se spíše dospět k závěru, že žádného schválení zapotřebí není.

Pro případ, že by soud chápal odkaz z ustanovení § 190 odst. 2 stavebního

zákona do šířeji (stejně jako žalobce), a došel tak k závěru, že

předmětná veřejnoprávní smlouva vyžaduje schválení, žalobce uvedl následující:

Procesní úprava včetně určení orgánu příslušného k udělení souhlasu je

obsažena ve , jak ostatně přímo výslovně stanoví, viz

slova věty první za středníkem „přitom postupuje podle “. Podle

ustanovení platí, že veřejnoprávní smlouvy, jejichž

předmětem je výkon státní správy, mohou osoby uvedené v odstavci 1 vzájemně

uzavírat, jen stanoví-li tak zvláštní zákon a jen se souhlasem nadřízeného správního

orgánu.

Skutečnost, že krajský úřad je nadřízeným správním orgánem jak pro žalobce,

tak pro obec Chotěvice, je mj. základní podmínkou, aby vůbec byl příslušným

správním úřadem k přezkoumání souladu předmětné veřejnoprávní smlouvy

s právními předpisy. Pokud krajský úřad nadřízeným správním orgánem vůči oběma

obcím není, neměl přezkumné řízení vůbec zahajovat. Žalobce se ale domnívá, že

Krajský úřad Královéhradeckého kraje nadřízeným správním orgánem jak pro něj, tak

pro obec Chotěvice, skutečně je.

Odpověď na otázku, jaký správní orgán je nadřízeným správním orgánem

obce (ve smyslu ) totiž přináší, ač se to Krajskému

úřadu Královéhradeckého kraje i žalovanému zdá problematické, § 178 odst. 1 věty

druhé . Toto ustanovení konkrétně říká, že neurčuje-li zvláštní zákon,

který správní orgán je nadřízeným správním orgánem, je jím správní orgán, který

podle zákona rozhoduje o odvolání, popřípadě vykonává dozor.

Jako nadřízený orgán tedy přichází v úvahu dle žalobce buď krajský úřad nebo Ministerstvo vnitra.

Následně formuloval žalobce argumenty, které považoval za klíčové:

Zabýval se nejprve otázkou, jaký správní orgán rozhoduje o odvolání proti

rozhodnutí obce v samostatné působnosti. Uvedl, že množina případů, kdy právní

předpis říká, že rozhoduje obec (nikoliv např. obecní úřad), je malá, nicméně není

prázdná. Přinejmenším sem patří rozhodování obce v řízeních o správních deliktech

podle ustanovení § 58 zákona o obcích. Dle § 67 odst. 1 písm. a) zákona o krajích

krajský úřad přezkoumává rozhodnutí vydaná orgány obce v řízení podle zvláštních

zákonů, pokud není zákonem tato působnost svěřena zvláštnímu orgánu nebo zákon

nestanoví jinak. Dle názoru žalobce právě toto ustanovení říká, kdo je odvolacím

orgánem ve vztahu k obci jako takové.

Dále se věnoval otázce, který správní orgán podle zákona vykonává nad obcí

dozor. Dospěl k jednoznačné odpovědi, že podle ustanovení § 123 - § 124 zákona

o obcích vykonává dozor nad výkonem samostatné působnosti obce Ministerstvo

vnitra.

Následně žalobce shrnul, že nadřízeným správním orgánem obcí je buďto

krajský úřad, který podle zákona (§ 67 odst. 1 písm. a) zákona o krajích) rozhoduje o

odvolání, popřípadě Ministerstvo vnitra, které podle zákona (§ 123 a § 124 zákona o

obcích) vykonává dozor nad výkonem samostatné působnosti obce.

pokračování 5 30A 33/2015

Z toho vyvodil, že pro obce v rámci jednoho kraje je společně nadřízeným orgánem nepochybně krajský úřad, pro obce z různých krajů pak Ministerstvo vnitra.

Vyjádřil proto přesvědčení, že Krajský úřad Královéhradeckého kraje je ve

smyslu ustanovení nadřízeným orgánem jak

pro obec Chotěvice, tak pro žalobce, neboť obě tyto obce leží na jeho území, a byl

proto oprávněn udělit souhlas s uzavřením předmětné veřejnoprávní smlouvy.

Předmětná veřejnoprávní smlouva tak byla uzavřena zcela v souladu s právními

předpisy a Krajský úřad Královéhradeckého kraje nepochybil, když ji schválil,

nicméně pochybil následně, když ji svým rozhodnutím zrušil. Stejně tak pochybil

žalovaný, když prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

4. Žalobce dále vyjádřil domněnku, že s ohledem na dikci ustanovení § 190

odst. 2 stavebního zákona je oprávněn uzavřít veřejnoprávní smlouvu s jinou obcí o

tom, že jeho úřad pro ni bude vykonávat působnost stavebního úřadu. Vzhledem

k tomu, že stavební zákon dává žalobci toto oprávnění uzavřít veřejnoprávní

smlouvu, a současně nestanoví, že jde o přenesenou působnost obce, platí dle § 8

zákona o obcích, že jde o samostatnou působnost (o samosprávu).

S ohledem na ustanovení § 13 odst. 5 stavebního zákona není pochyb, že

agenda stavebního úřadu spadá do působnosti přenesené; to ale nic nemění na

argumentaci ohledně uzavírání veřejnoprávních smluv podle § 190 odst. 2

stavebního zákona v působnosti samostatné. Žalobce je, na rozdíl od žalovaného,

přesvědčen, že uzavírání veřejnoprávních smluv podle § 190 odst. 2 stavebního

zákona spadá nepochybně do působnosti samostatné, nikoliv přenesené.

Jelikož stavební zákon zavedl oprávnění obcí uzavřít v samostatné působnosti

veřejnoprávní smlouvu dle § 190 odst. 2, existuje na straně obcí, jako územních

celků, jejichž právo na samosprávu vyplývá přímo z y, i legitimní očekávání, že

tohoto zákonného oprávnění budou moci využít. Je tak povinností státu, aby o

takovém legitimním očekávání rozhodnul udělením či neudělením souhlasu – jedná

se o povinnost (funkci) státu. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu , nemůže

nastat situace, že by stát nebyl schopen plnit své funkce tím, že konkrétní věc je

odmítána všemi orgány, které by o ní mohly rozhodnout. Ve světle uvedeného

nálezu Ústavního soudu neobstojí dle žalobce tvrzení, že příslušný orgán v dané věci

není. S ohledem na změnu postoje krajského úřadu vznikl stav podobný negativnímu

kompetenčnímu konfliktu k pravomoci udělit souhlas k předmětné veřejnoprávní

smlouvě. Z negativního kompetenčního konfliktu, ani ze skutečnosti, že není

výslovně (jmenovitě) určen orgán, který by měl schválit veřejnoprávní smlouvu, nelze

ještě dovozovat, že žádný takový orgán není.

Není možné tvrdit, a citovaný judikát Ústavního soudu to dle žalobce

potvrzuje, že nelze určit nadřízený správní orgán, který by byl oprávněn udělit

souhlas k uzavření veřejnoprávní smlouvy dle § 190 odst. 2 stavebního zákona. Je

pouze otázkou, jak správně vyložit příslušná ustanovení příslušných právních

předpisů, a jak tedy tento správní orgán určit. Krajský úřad ani žalovaný nemohou

tvrdit, že takový výklad nelze provést.

V postupu krajského úřadu i žalovaného v této otázce spatřoval žalobce

neoprávněný zásah do svého práva na samosprávu, jak je toto právo garantováno

ustanovením y.

pokračování 6 30A 33/2015

5. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval žalobce zejména ve

skutečnosti, že ani krajský úřad, ani Ministerstvo vnitra, nereagovaly dostatečným

způsobem na klíčovou námitku, že nebyl-li krajský úřad příslušný ke schválení

předmětné veřejnoprávní smlouvy, pak ani nebyl příslušný předmětnou veřejnoprávní

smlouvu zrušit.

Pokud by se byl žalovaný touto námitkou seriózně zabýval, musel by buďto

dojít k závěru, že předmětná veřejnoprávní smlouva byla uzavřena v souladu

s právními předpisy, anebo, došel-li by k závěru, že předmětná smlouva byla

uzavřena v rozporu s právními předpisy, musel by prvostupňové rozhodnutí zrušit,

neboť bylo vydáno věcně nepříslušným orgánem.

Ze shora uvedených důvodů navrhl žalobce, aby krajský soud žalobou

napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházející rozhodnutí krajského

úřadu, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Obsah vyjádření žalovaného k žalobě

Žalovaný uvedl, že k platnému uzavření veřejnoprávní smlouvy koordinační na

výkon přenesené působnosti je třeba platný souhlas příslušného nadřízeného

správního orgánu. Tento souhlas však v daném případě absentuje. Krajský úřad

udělil rozhodnutím ze dne 10. 1. 2013, č. j. 21146/VZ/2012-2, svůj souhlas, aniž by

jej k jeho udělení zvláštní zákon (kterým je § 190 odst. 2 stavebního zákona)

výslovně opravňoval. Veřejnoprávní smlouva tedy nebyla platně uzavřena.

Protože umožňuje zrušit veřejnoprávní smlouvu uzavřenou v

rozporu s právními předpisy, nebylo z důvodu zachování právní jistoty a přehlednosti

celé situace samostatně rušeno nezákonné rozhodnutí o souhlasu krajského úřadu.

Ke zrušení souhlasu k uzavření veřejnoprávní smlouvy nebyl důvod přistoupit, neboť

za současného právního stavu zde není žádný konkrétní nadřízený správní orgán,

který by mohl, na základě zvláštního zákona, souhlas udělit. V případě procesní

úpravy veřejnoprávní smlouvy dle § 190 odst. 2 stavebního zákona absentují slova

„souhlas uděluje krajský úřad“.

Zákonnost souhlasu krajského úřadu byla žalovaným jasně zpochybněna

samotným potvrzením zrušení předmětné veřejnoprávní smlouvy, neboť pokud se

udělení souhlasu děje svévolně, bez zmocnění zvláštním zákonem a ve správním

řízení nejsou respektována procesní práva vedlejšího účastníka řízení (§ 27 odst. 2

) města Hostinné, nelze hovořit o řádném udělení souhlasu.

Náležitým právním podkladem je zde myšlena samostatná procesní úprava

zvláštního typu veřejnoprávní smlouvy na změnu správních obvodů stavebních

úřadů, zakotvená ve zvláštním zákoně, obsahující též jasné zmocnění, kdo uděluje

souhlas k uzavření takovéto veřejnoprávní smlouvy, nikoliv nezákonně uzavřená

(respektive fakticky bez zákonného udělení souhlasu vlastně vůbec neuzavřená)

veřejnoprávní smlouva.

K jednotlivým žalobním bodům pak žalovaný uvedl následující:

pokračování 7 30A 33/2015

Pokud jde o ustanovení , pak to navazuje

na příslušné pasáže zákona o obcích (§ 63 a § 66a), kdy důvodem pro nepříslušnost

krajského úřadu pro rozhodnutí sporu z veřejnoprávní smlouvy je účast více jak jedné

obce s rozšířenou působností (tedy dvou a více) mezi smluvními stranami

veřejnoprávní smlouvy.

Žalobce byl jedinou obcí s rozšířenou působností mezi dvěma smluvními

stranami, navíc v tomto smluvním vztahu vystupoval mnohem spíše jako obec s

pověřeným obecním úřadem (kterým žalobce rovněž je) ve smyslu § 190 odst. 2 věta

druhá stavebního zákona, tedy pověřený obecní úřad, v jehož správním obvodu obec

Chotěvice leží. Příslušnost krajského úřadu byla proto založena § 169 odst. 1 písm.

b) .

Žalovaný nesouhlasil s právním názorem žalobce, že veřejnoprávní smlouvy

uzavírané dle § 190 odst. 2 stavebního zákona je možné uzavírat i přes hranice

krajů, ve kterých působí krajské stavební úřady. Žalovaný odkázal v tomto směru

např. na ustanovení § 13 odst. 4 stavebního zákona, které se týká rovněž

bezprostředně výkonu kontrolních oprávnění při výkonu předmětné přenesené

působnosti.

Dále vyjádřil domněnku, že k uzavření jakékoliv veřejnoprávní smlouvy, jejímž

předmětem je výkon státní správy v přenesené působnosti, je třeba souhlas

nadřízeného správního orgánu. Pokud žalobce uvádí, že Krajský úřad

Královéhradeckého kraje je nadřízeným správním orgánem jak pro něj, tak pro obec

Chotěvice, a byl proto oprávněn k uzavření veřejnoprávní smlouvy podle § 190 odst.

2 stavebního zákona udělit souhlas, jde o pouhou interpretaci, nikoliv o výslovnou

textaci příslušného zvláštního zákona.

Který správní orgán je nadřízeným správním orgánem udělujícím souhlas,

nelze dovodit ani z ustanovení , neboť samotný text

tohoto ustanovení konstatuje na počátku věty druhé „Neurčuje-li jej zvláštní zákon…“

V postavení zvláštního zákona je zde pouze stavební zákon.

Obec Chotěvice není obecným stavebním úřadem, nemůže proto uzavřít

podle zákona o obcích veřejnoprávní smlouvu na výkon působnosti stavebního

úřadu.

Podle § 190 odst. 2 stavebního zákona totiž dle žalovaného nelze žádnou

smlouvu uzavřít, není zde totiž určen žádný konkrétní správní orgán, který by byl na

základě zvláštního zákona (tj. stavebního zákona) oprávněn udělit k uzavření

takovéto veřejnoprávní smlouvy svůj souhlas.

Pokud nelze udělit souhlas k uzavření veřejnoprávní smlouvy dle stavebního

zákona, nabízí se udělení souhlasu podle generální klauzule zákona o obcích, což

ovšem vyžaduje, aby obě obce byly obecným stavebním úřadem, tj. aby

veřejnoprávní smlouva byla uzavřena na vykonávanou působnost. Když obec

vykonává nějakou přenesenou působnost, může ji přenést veřejnoprávní smlouvou

podle generální klauzule zákona o obcích. Pokud žádnou přenesenou působnost

nevykonává, nemá co přenést.

pokračování 8 30A 33/2015

Jsou zde tedy dle žalovaného dva možné výklady:

1) § 190 odst. 2 stavebního zákona obsahuje samostatnou procesní úpravu

veřejnoprávní smlouvy na výkon přenesené působnosti (použije se stavební zákon a

), absentuje však zmocnění pro nadřízený správní orgán, který má udělit

souhlas,

2) § 190 odst. 2 stavebního zákona hovoří o dvou obcích, které jsou obecným

stavebním úřadem, je zde tedy vykonávaná působnost, přičemž v podstatě pouze

odkazuje na použití generální klauzule zákona o obcích (použije se zákon o obcích a

).

V případě uzavírání veřejnoprávních smluv na výkon přenesené působnosti

nelze požadovat jakýkoliv právní nárok na udělení souhlasu, či, jako v případě

žalobce, na změnu správního obvodu stavebního úřadu, kdy takovéto změně

nesvědčí ani veřejný zájem na zajištění kvalitního výkonu veřejné správy v území,

neboť agenda stavebního úřadu je již kvalitně zabezpečena městem Hostinné.

Uzavření veřejnoprávní smlouvy se tedy nelze domáhat.

Žalovaný se rovněž neztotožnil s argumentací žalobce použitou v souvislosti s

právem na spravedlivý proces, neboť krajský úřad byl jednoznačně příslušný ke

zrušení veřejnoprávní smlouvy pro rozpor s právními předpisy. Předmětné

veřejnoprávní smlouvě byl navíc přímo ve výroku rozhodnutí udělen souhlas s

výslovným odkazem na ustanovení § 63 zákona o obcích.

Žalovaný k věci dále konstatoval, že právní úprava příspěvku na výkon

přenesené působnosti, který je součástí státního rozpočtu, nepočítá s možností měnit

kdykoliv během roku správní obvody a měnit výši příspěvku jednotlivým obcím.

Žalovaný závěrem uvedl, že veřejná správa je činností podzákonnou, která

spočívá zejména v aplikaci kogentních zákonů veřejného práva. Není proto ani

možné, aby obce při výkonu státní správy v přenesené působnosti – státní moci,

odkazovaly na údajná práva dovozená interpretací extenzivního charakteru, nikoliv

výslovným zněním (doslovnou textací) zákona. Tento požadavek je dle žalovaného

zakotven i v y.

Při výkonu státní správy v přenesené působnosti je třeba ctít kogentní

ustanovení obecně závazných právních předpisů veřejného práva. Pokud platná

právní úprava fakticky znemožňuje uzavřít veřejnoprávní smlouvu určitého typu,

může tato skutečnost být podnětem pro novelizaci příslušných zákonů, nikoliv

důvodem pro extenzivní účelový výklad příslušných ustanovení.

Na základě výše uvedeného žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

IV. Skutkové a právní závěry krajského soudu

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů

v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního ,

pokračování 9 30A 33/2015

, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “s. ř. s”). Učinil tak

bez nařízení jednání dle , když k takovému postupu udělil žalobce

souhlas výslovně, žalovaný postupem dle věty druhé O věci

usoudil následovně.

Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že dne 17. 12. 2012 mezi sebou

město Trutnov a obec Chotěvice uzavřely veřejnoprávní smlouvu dle § 190 odst. 2

stavebního zákona. Jejím předmětem byla dohoda o tom, že město Trutnov, jehož

městský úřad byl dle k datu uzavření veřejnoprávní smlouvy účinného § 13 odst. 1

písm. f) stavebního zákona obecným stavebním úřadem, bude vykonávat pro obec

Chotěvice na jejím území, tvořeném katastrálním územím Chotěvice, působnost

obecného stavebního úřadu dle stavebního zákona, to je činnost, kterou pro obec

Chotěvice do té doby vykonával Městský úřad Hostinné jako příslušný obecný

stavební úřad dle k datu uzavření veřejnoprávní smlouvy účinného § 13 odst. 1 písm.

g) stavebního zákona. Uzavření veřejnoprávní smlouvy bylo schváleno usnesením

rady města Trutnov ze dne 12. 11. 2012, č. 2012-1125, a usnesením zastupitelstva

obce Chotěvice ze dne 13. 12. 2012, č. 11/2012, následně pak k jejímu uzavření

udělil souhlas Krajský úřad Královéhradeckého kraje rozhodnutím ze dne 10. 1.

2013, č.j. : 21146/VZ/2012-2, ve smyslu a 5 (nabylo

právní moci dne 29. 1. 2013).

Dle stát, veřejnoprávní korporace, jiné právnické

osoby zřízené zákonem a právnické a fyzické osoby, pokud vykonávají zákonem

nebo na základě zákona svěřenou působnost v oblasti veřejné správy, mohou za

účelem plnění svých úkolů vzájemně uzavírat veřejnoprávní smlouvy.

Dle § 160 odst. 5 téhož zákona veřejnoprávní smlouvy, jejichž předmětem je

výkon státní správy, mohou osoby uvedené v odstavci 1 vzájemně uzavírat, jen,

stanoví-li tak zvláštní zákon a jen se souhlasem nadřízeného správního orgánu; ten

posuzuje veřejnoprávní smlouvu a její obsah z hlediska souladu s právními předpisy

a veřejným zájmem.

V jsou obecně upraveny tzv. koordinační

veřejnoprávní smlouvy jako jeden ze základních typů veřejnoprávních smluv.

Citované ustanovení však samo o sobě nemusí k uzavření koordinační veřejnoprávní

smlouvy mezi subjekty v něm vymezenými vždy stačit. V některých případech

vyžaduje u takových smluv zákonné zmocnění, tedy musí existovat

ustanovení v příslušném zákoně, které bude uzavření konkrétní veřejnoprávní

smlouvy v určité oblasti veřejné správy předpokládat. To je zejména případ

veřejnoprávních smluv upravených v .

Dle krajského smlouvu není pochyb o tom, že posuzovaná veřejnoprávní

smlouva je s ohledem na svůj obsah veřejnoprávní smlouvou koordinační ve smyslu

, stejně jako je nepochybné, že se jedná o veřejnoprávní

smlouvu, jejímž předmětem je výkon státní správy, tedy veřejnoprávní smlouvu dle §

160 odst. 5 téhož zákona.

Zákonnými podmínkami pro platné uzavření takové veřejnoprávní smlouvy je

tedy existence shora uvedeného zákonného zmocnění a souhlasu nadřízeného

správního orgánu. Pokud jde o prvou z uvedených podmínek, obě smluvní strany

pokračování 10 30A 33/2015

vycházely z předpokladu, jak plyne ze žalobního tvrzení, že ono zákonné zmocnění

představuje § 190 odst. 2 stavebního zákona. Podle něho obec, jejíž obecní úřad je

obecným stavebním úřadem, může uzavřít veřejnoprávní smlouvu s jinou obcí o tom,

že pro ni bude vykonávat působnost stavebního úřadu; přitom postupuje podle

. Jinak pro takovou obec vykonává působnost obecného stavebního

úřadu pověřený obecní úřad, v jehož správním obvodu leží.

Smluvní strany si také byly vědomy nutnosti předložit uzavřenou veřejnoprávní

smlouvu ke schválení nadřízenému správnímu orgánu. Za ten považovaly shodně

Krajský úřad Královéhradeckého kraje. Také ten svoje postavení nikterak

nerozporoval a požadovaný souhlas s uzavřením předložené veřejnoprávní smlouvy

shora citovaným rozhodnutím udělil. Obě podmínky stanovené v § 160 odst. 5

tak byly splněny.

Zdánlivě tak byla předmětná veřejnoprávní smlouva uzavřena v souladu

s právními předpisy. Ovšem není tomu tak. Přitom odpověď na otázku, zda byla

veřejnoprávní smlouva uzavřena v souladu s právními předpisy či nikoliv, považuje

krajský soud za naprosto zásadní a prioritní pro posouzení dané věci.

Obě smluvní strany si totiž při uzavření veřejnoprávní smlouvy dle § 160 odst.

5 (a rovněž krajský úřad při udělení souhlasu s touto smlouvou)

neuvědomily, že takovou smlouvu mohou uzavřít pouze subjekty vymezené v § 160

odst. 1 . Tedy ty subjekty, které vykonávají zákonem nebo na základě

zákona svěřenou působnost v oblasti veřejné správy. Toliko tyto subjekty mohou za

účelem plnění svých úkolů vzájemně uzavírat veřejnoprávní smlouvy. Zcela shodný

princip plyne i z ustanovení , o obcích (obecní

zřízení), ve znění pozdějších předpisů.

Takovým subjektem ovšem jedna ze smluvních stran posuzované

veřejnoprávní smlouvy, tedy obec Chotěvice, rozhodně není. Této obci nepřiznává

, o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení

obcí s rozšířenou působností, postavení veřejnoprávní korporace, které by byla

svěřena působnost v oblasti veřejné správy. Ostatně to netvrdí ani žalobce.

Ten odvozuje aktivní legitimaci obce Chotěvice pouze z ustanovení § 190

odst. 2 stavebního zákona. Lze mu přisvědčit v tom, že prvotní jazykový výklad této

normy může svádět k závěru, že jednou ze stran veřejnoprávní smlouvy uzavřené dle

ní může být jakákoli jiná obec, tedy i obec, jejíž úřad není obecným stavebním

úřadem ve smyslu § 13 odst. 1 stavebního zákona.

Takový výklad by ovšem byl v příkrém rozporu právě s ustanovením § 160

odst. 1 , který vymezuje základní předpoklady pro aktivní legitimaci

subjektů, které jakoukoliv veřejnoprávní smlouvu koordinační mohou uzavřít. Na

skutečnost, že obec Chotěvice žádnou přenesenou působnost nevykonává, a

nemůže ji tedy převádět na jinou obec ve smyslu § 160 odst. 5, jakož i ve smyslu §

190 odst. 2 stavebního zákona (neboť ten obsahuje zákonné zmocnění k uzavření

veřejnoprávní smlouvy dle ), správně upozornil ve svém

rozhodnutí také žalovaný. Ten tuto skutečnost označil jako jeden z důvodů, pro který

nebyla posuzovaná veřejnoprávní smlouva uzavřena dle jeho názoru v souladu

s právními předpisy. Obec Chotěvice nemohla „za účelem plnění svých úkolů“

pokračování 11 30A 33/2015

v rámci jí svěřené (resp. spíše nesvěřené) působnosti v oblasti veřejné správy žádnou veřejnoprávní smlouvu dle uzavřít.

Krajský soud tak uzavírá, že veřejnoprávní smlouvu dle § 160 odst. 5

, jejímž předmětem je výkon státní správy, není způsobilá uzavřít

obec, která zákonem nebo na základě zákona svěřenou působnost v oblasti veřejné

správy nevykonává.

Při vědomí shora uvedeného a posuzováno v úplnosti tak na základě

logického výkladu dává ustanovení § 190 odst. 2 stavebního zákona smysl. Lépe

řečeno je zřejmé, na které případy toto ustanovení pamatuje. Dle názoru krajského

soudu například na situaci obcí, které sice nemají pověřený obecní úřad, ale

historicky mají stavební úřad, tj. obce vykonávající působnost stavebního úřadu

podle § 13 písm. e) stavebního zákona. Lze si představit situaci, že pokud taková

obec již nedisponuje potřebnými kvalifikovanými úředníky (§ 13a stavebního zákona)

nebo prostě nechce z různých důvodů působnost stavebního úřadu vykonávat, pak

může postupovat dle § 190 odst. 2 stavebního zákona. Tedy buď uzavře

veřejnoprávní smlouvu podle § 190 odst. 2 věty první stavebního zákona, nebo pro

její územní obvod bude vykonávat tuto působnost pověřený obecní úřad podle § 190

odst. 2 věty druhé stavebního zákona.

Krajský soud nemůže souhlasit s názorem žalobce, že smyslem § 190 odst. 2

stavebního zákona bylo umožnit obecně obcím s pověřenými obecními úřady

„disponovat“ se svými správními obvody stanovenými jinak kogentně obecně

závaznými právními předpisy. K takovému postupu obce zmocněny nejsou a

nemohou takový postup odůvodnit ani odkazem na samostatnou působnost, protože

do jejího předmětu takový postup rozhodně nepatří (srovnej § 35 odst. 1 zákona o

obcích).

Krajský soud ovšem nemůže přisvědčit ani názoru žalovaného, který jako

druhý důvod, pro který dle něho byla posuzovaná veřejnoprávní smlouva uzavřena

v rozporu s právními předpisy, uvedl, že ustanovení § 190 odst. 2 stavebního zákona

neurčuje výslovně, který správní orgán je nadřízeným správním orgánem ve smyslu

, tedy orgánem, který uděluje s uzavřenou veřejnoprávní

smlouvou souhlas. Dle krajského soudu zvláštní zákon předvídaný ustanovením §

160 odst. 5 zakotvující zmocnění k uzavření konkrétní veřejnoprávní

smlouvy nemusí současně obsahovat výslovné stanovení správního orgánu

nadřízeného smluvním stranám udělujícího s uzavřením smlouvy souhlas. Takový

požadavek z žádného zákonného ustanovení neplyne.

Pokud zvláštní zákon takový nadřízený správní orgán neoznačí, lze dle

krajského soudu tento správní orgán stanovit postupem dle .

Ostatně ustanovení stavebního zákona na použití

výslovně odkazuje. Na základě uvedeného výkladu tak dle názoru krajského soudu

lze ustanovení § 190 odst. 2 stavebního zákona v praxi realizovat a to například ve

shora uvedených případech.

Tento dílčí právní závěr ovšem nic nemění na shora uvedeném, tedy že

veřejnoprávní smlouva mezi žalobcem a obcí Chotěvice ze dne 17. 12. 2012 nebyla

uzavřena v souladu s právními předpisy, protože obec Chotěvice nebyla subjektem

pokračování 12 30A 33/2015

způsobilým dle k uzavření takové veřejnoprávní smlouvy.

Na takové případy pamatuje ustanovení . Dle

něho u veřejnoprávních smluv uzavřených podle § 160 nebo § 161 je k přezkoumání

souladu veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy příslušný správní orgán

oprávněný řešit spor z veřejnoprávní smlouvy (§ 169 odst. 1).

Dle 169 odst. 1 spory z veřejnoprávní smlouvy rozhoduje

a) Ministerstvo vnitra, jde-li o veřejnoprávní smlouvu podle § 160 a je-li

alespoň jednou ze smluvních stran kraj nebo jsou smluvními stranami obce s

rozšířenou působností; Ministerstvo vnitra věc projedná s věcně příslušným

ministerstvem nebo jiným věcně příslušným ústředním správním úřadem,

b) příslušný krajský úřad, jde-li o veřejnoprávní smlouvu podle § 160 a jsou-li

smluvními stranami obce, které nejsou obcemi s rozšířenou působností,

nepřevezme-li věc Ministerstvo vnitra,

c) správní orgán, který je společně nadřízený smluvním stranám, jde-li o jinou

veřejnoprávní smlouvu podle § 160; není-li takového správního orgánu, řeší spor v

dohodě ústřední správní úřady nadřízené správním orgánům, které jsou nadřízeny

smluvním stranám,

d) správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který je stranou veřejnoprávní

smlouvy, jde-li o veřejnoprávní smlouvu podle § 161, nebo

e) správní orgán, který k jejímu uzavření udělil souhlas, jde-li o veřejnoprávní smlouvu podle § 162.

V souvislosti s tím třeba konstatovat, že mezi účastníky řízení ke sporu

ohledně určení, který správní orgán je příslušný k přezkoumání souladu dotčené

veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy, v podstatě nedošlo. Oba nakonec

dospěli ke shodnému závěru, že tímto správním orgánem je Krajský úřad

Královéhradeckého kraje. Důsledkem je skutečnost, že žalobce v žalobě netvrdil, že

o zrušení veřejnoprávní smlouvy rozhodl věcně či místně nepříslušný správní orgán.

Žalobce a žalovaný se tak fakticky lišili pouze v názorech na právní titul,

z něhož věcná a místní příslušnost Krajského úřadu Královéhradeckého kraje pro

postup dle plyne. Resp. žalobce vytýkal správním

orgánům obou stupňů, že se touto problematikou ve svých rozhodnutích dostatečně

nezabývaly.

Žalovaný byl toho názoru, že Krajský úřad Královéhradeckého kraje je

orgánem příslušným rozhodovat spory z dané veřejnoprávní smlouvy na základě

ustanovení , tedy z toho titulu je následně

příslušný přezkoumat soulad této veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy.

Žalobce dovozoval příslušnost téhož krajského úřadu k rozhodování sporů z dané

veřejnoprávní smlouvy (potažmo k přezkoumání jejího souladu s právními předpisy) z

ustanovení .

pokračování 13 30A 33/2015

Krajský soud se přiklání k názoru žalobce, tedy že příslušnost Krajského

úřadu Královéhradeckého kraje k řešení sporů z dané veřejnoprávní smlouvy plyne z

. Ustanovení písm. b) této normy podle něj

aplikovat nelze, protože jednou ze stran posuzované veřejnoprávní smlouvy byla

obec s rozšířenou působností, tedy město Trutnov. Správním orgánem, který je

společně nadřízený smluvním stranám ve smyslu § 169 odst. 1 písm. c) správního

řádu je však za použití ustanovení rovněž Krajský úřad

Královéhradeckého kraje.

Touto problematikou se podrobně zabýval žalobce v žalobě a krajský soud

konstatuje, že se s jeho závěry v zásadě shoduje, a proto na ně odkazuje. Věnovat

se jí podrobnějším způsobem považuje za irelevantní pro posouzení daného sporu a

to zejména s ohledem na shora již konstatovanou skutečnost, že jak účastníci

přezkumného řízení, tak účastníci soudního řízení, tak Krajský úřad

Královéhradeckého kraje, vždy vycházeli z předpokladu, že Krajskému úřadu

Královéhradeckého kraje přísluší postavení správního orgánu nadřízeného smluvním

stranám veřejnoprávní smlouvy. Proto mu smluvní strany předložily ve smyslu § 160

odst. 5 veřejnoprávní smlouvu ke schválení (a on souhlas udělil).

Proto mu žalovaný dal podnět k zahájení přezkumného řízení dle § 165 odst. 5

a krajský úřad toto přezkumné řízení realizoval. Také v žalobě

žalobce dospěl k závěru, že postavení správního orgánu příslušného k přezkumu

souladu veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy Krajskému úřadu

Královéhradeckého kraje příslušelo. Jakékoliv další úvahy na toto téma tak krajský

soud považuje za nadbytečné.

Krajský soud proto uzavírá, že v postupu správních orgánů obou stupňů

v přezkoumávaném správním řízení neshledal pochybení takové intenzity, které by

mělo za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Jak už uvedl, Krajský úřad

Královéhradeckého kraje byl věcně a místně příslušným správním orgánem

k přezkumu souladu dotčené veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy ve smyslu §

165 odst. 5 . Nepochybil ani v tom, pokud správní řízení ohledně

přezkoumání souladu veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy dle § 165

zahájil a pokud výstupem tohoto řízení bylo jeho rozhodnutí, v němž

konstatoval rozpor uzavřené veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy a kterým

předmětnou veřejnoprávní smlouvu zrušil. Stejně tak nepochybil žalovaný, pokud

rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrdil a odvolání žalobce proti němu

zamítl.

Orgány obou stupňů pak své výroky odůvodnily způsobem srozumitelným a

přezkoumatelným. Lze přisvědčit žalobci v tom, že některé jeho námitky (zejména ty

ohledně postupu při stanovení správního orgánu nadřízeného účastníkům

veřejnosprávní smlouvy) poněkud upozadily, ovšem stalo se tak zejména z toho

důvodu, že podstatu projednávané věci spatřovaly zejména v posouzení otázky, zda

veřejnoprávní smlouva byla uzavřena v souladu s právními předpisy či nikoliv. A

v tom jim musí dát krajský soud za pravdu, tato problematika byla pro posouzení věci

skutečně tou stěžejní, jak už shora uvedl. Té se pak správní orgány věnovaly

způsobem dostatečně podrobným. I když ne všem právním závěrům vysloveným

v souvislosti s tím žalovaným dal krajský soud za pravdu (viz shora), s tím

podstatným, tedy že jeden z účastníků nebyl způsobilý takovou veřejnoprávní

pokračování 14 30A 33/2015

smlouvu uzavřít, a že z toho důvodu nebyla uzavřena v souladu správními předpisy,

se plně ztotožnil.

Žalobou napadenými rozhodnutími tedy nebylo porušeno ani právo žalobce na

samosprávu zakotvené v y, ani jeho právo na spravedlivý

proces garantované v y, jak v žalobě namítal.

Krajský soud tedy neshledal žádnou ze žalobních námitek důvodnou.

Vzhledem k tomu, že v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud

přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle

V. Náklady řízení

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle Žalobce

nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému

správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na

náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední

činnosti nevznikly.

Náklady řízení nemohly být přiznány ani osobě zúčastněné na řízení. Dle § 60

odst. 5 má totiž osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch

nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil.

Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na

náhradu dalších nákladů řízení. Taková situace v dané věci nenastala, ostatně osoba

zúčastněná na řízení náhradu nákladů řízení ani nepožadovala.

P o u č e n í :

Toto rozhodnutí nabývá právní moci dnem doručení účastníkům (§ 54 odst. 5

)

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode

dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u

Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační

stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým

označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí).

Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem

lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti

nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a

kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti

němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o

tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

pokračování 15 30A 33/2015

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej

zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů

vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní

symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze

získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Hradci Králové dne 13. ledna 2016

JUDr. Jan Rutsch, v. r.

předseda senátu