Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Af 40/2013 - 67

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Zuzany Bystřické

a soudců Mgr. Petra Pospíšila a JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph.D., v právní věci žalobce:

Městská část Praha 4, se sídlem Praha 4, Antala Staška 2059/80b, proti žalovanému Úřadu

pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 7, o žalobě proti

rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 14. 3. 2013, č. j. ÚOHS-

R352/2012/VP-4587/2013/320/RJa,

t a k t o :

I. Rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 14. 3. 2013,

č. j. ÚOHS-R352/2012/VP-4587/2013/320/RJa, s e z r u š u j e a věc s e

v r a c í k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku

3 000 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2

pokračování

O d ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci a obsah rozhodnutí správních orgánů

[1] V záhlaví označeným rozhodnutím předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

(dále též „předseda Úřadu“) zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne

20. 11. 2012, č. j. ÚOHS-S363/20012/VP-21939/2012/420/JVř. Výroky I. a III. tohoto

rozhodnutí žalovaný dle , o úpravě některých

vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje, ve znění

pozdějších předpisů, uložil žalobci pokutu ve výši 7 900 Kč, a to za spáchání správního

deliktu podle § 8a odst. 2 písm. b) téhož zákona, spočívajícího v nedodržení lhůty vymezené

v § 3a odst. 4 citovaného zákona při zaznamenávání údajů o devíti poskytnutých podporách

malého rozsahu do centrálního registru podpor malého rozsahu (dále též „centrální registr“).

Výrokem II. žalovaný naopak shledal, že se žalobce nedopustil správního deliktu při

zaznamenání údajů o podpoře malého rozsahu poskytnuté příjemci TRADIA spol. s r. o.

Současně žalovaný žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení paušální částkou ve výši

1 000 Kč (výrok IV.). V odůvodnění žalovaný shledal, že žalobce devět poskytnutých podpor

zaznamenal do centrálního registru v rozmezí 12 až 259 pracovních dnů ode dne jejich

poskytnutí, tedy po uplynutí zákonem stanovené lhůty.

[2] Předseda Úřadu se v odůvodnění rozhodnutí o rozkladu ztotožnil se závěry žalovaného

a poukázal na to, že podpora malého rozsahu není zvláštním druhem veřejné podpory

definovaný dvěma z jejích čtyř znaků, ale zvláštním druhem podpory v obecném smyslu. Tuto

podporu v obecném smyslu ovšem zákon nedefinuje. Tento obecný, nadřazený pojem zákon

č. používá také v , v němž definuje veřejnou podporu jako podporu

ve smyslu čl. 107 SFEU. Z toho plyne, že pojem veřejná podpora není pojmem nadřazeným

vůči pojmu podpora malého rozsahu. Podpora malého rozsahu tedy nemusí naplnit některé ze

znaků veřejné podpory podle Smlouvy o fungování Evropské unie (dále též „SFEU“), aby

mohla být uznána za podporu malého rozsahu. Uvedenému svědčí i text nařízení Komise (ES)

č. 1998/2006, o použití článků 87 a 88 Smlouvy na podporu de minimis (dále též „nařízení

č. 1998/2006) – viz zejména body 2. a 8. preambule a čl. 2 odst. 1. Z uvedeného je zřejmé, že

pro vyhodnocení, zda je určitá podpora podporou malého rozsahu, nelze použít znaky

definující veřejnou podporu v čl. 107 SFEU. Nelze-li přitom tyto znaky na podporu malého

rozsahu přenést jako celek, pak nelze přenést ani jejich část.

II. Shrnutí argumentů obsažených v žalobě

[3] Ve včas podané žalobě žalobce především nesouhlasil s výkladem pojmu „podpora malého rozsahu“, jak jej učinily správní orgány.

[4] V ustanovení je podpora malého rozsahu vymezena

odkazem na přímo použitelný předpis EU o podpoře de minimis, kterým je nařízení

č. 1998/2006. Toto nařízení má skrze nařízení Rady (ES) č. 994/98, o použití článků 92 a 93

Smlouvy o založení Evropského společenství na určité kategorie horizontální státní podpory

(dále též „nařízení č. 994/98“), podklad v čl. 108 odst. 4 SFEU, a vychází tedy z primárního

3

pokračování

práva EU. Z čl. 107 odst. 1 SFEU vyplývá, že předmětem regulace je podpora státu nebo

podpora ze státních prostředků, narušující hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňuje určité

podniky nebo určitá odvětví. Z článku 108 odst. 1 až 3 SFEU vyplývá, že slučitelnost státní

podpory s vnitřním trhem zkoumá ve spolupráci s členskými státy Komise, která pak

rozhodne o slučitelnosti státní podpory s vnitřním trhem. Nařízení č. 1998/2006 není podle

čl. 108 odst. 4 SFEU ničím jiným, než provedením zmocnění k vymezení kategorií státních

podpor, tj. podpor poskytovaných podnikům a odvětvím, které lze vyjmout z řízení před

Komisí. Nařízení č. 1998/2006 se dle čl. 1 odst. 1 vztahuje na podporu poskytnutou

podnikům.

[5] Nelze hovořit o podpoře malého rozsahu a o zákonných povinnostech spojených s jejím

poskytováním bez spojitosti s podnikem nebo odvětvím. Komunitární právní úprava se týká

státní podpory podnikům, takže vnitrostátní pojmy „veřejná podpora“ a „podpora malého

rozsahu“ se vztahují pouze k podnikům, které mají určité znaky – soutěž na trhu a nabízení

služeb nebo zboží. Tyto pojmy tedy mají společný základ (nemusí mezi nimi existovat vztah

podřízenosti). Odlišují se pak tím, že podpora malého rozsahu neovlivňuje obchod

a nenarušuje soutěž mezi členskými státy.

[6] Správní orgány pojem podpory malého rozsahu nevztáhly k podniku. V jejich podání

tedy není rozhodná činnost vyvíjená osobou, jíž je podpora poskytována, nýbrž postačí, že je

podpora poskytnuta z veřejných prostředků. Podle předsedy Úřadu tak má být do centrálního

registru zaznamenána podpora poskytnutá z veřejných prostředků komukoliv. Žalovanému

ovšem nenáleží působnost v oblasti poskytování podpor komukoli, ale pouze podnikům.

Předseda žalovaného tak přisvojuje žalovanému působnost nad rámec zákona. Nemá logiku

zapisovat do centrálního registru podporu poskytnutou příjemci, který není podnikem, neboť

při překročení limitu pro podporu malého rozsahu nemá opodstatnění, aby Komise

rozhodovala o slučitelnosti s vnitřním trhem EU u podpory, která není poskytnuta podniku.

[7] V daném případě nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav co do charakteru osob příjemců

podpory jako podniku. Dokazování, zda se v předmětné věci jednalo o podniky, nebylo přes

návrhy žalobce provedeno. Správní orgány se tak nevypořádaly s formální stránkou správního

deliktu. Poskytl-li někdo podporu, která nemá charakter podpory malého rozsahu, pak nemá

povinnost ji zapsat do centrálního registru, tudíž jej nelze trestat za pozdní zápis skutečnosti,

kterou ani zapisovat neměl. Mechanická kontrola identity zápisu v centrálním registru je

v tomto ohledu cela nedostatečná.

[8] Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí předsedy Úřadu, stejně

jako rozhodnutí žalovaného (výroky I., III. a IV.), zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu

řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

[9] Ve vyjádření k žalobě žalovaný především odkázal na odůvodnění napadených

rozhodnutí a setrval na své předchozí argumentaci. Měl za to, že definici podpory malého

rozsahu nelze dovozovat z definice veřejné podpory dle SFEU. Z jazykového výkladu definic

4

pokračování

uvedených v zákoně č. vyplývá, že „veřejná podpora“ a „podpora malého rozsahu“ jsou dva různé typy podpor, které jsou v zákoně definovány zcela samostatně.

[10] V bodě 8 preambule nařízení č. 1998/2006 je explicitně uvedeno, že podpora, která za

období tří let nepřesáhne strop ve výši 200 000 EUR, neovlivní obchod mezi členskými státy

nebo nenaruší hospodářskou soutěž, nespadá pod čl. 87 odst. 1 Smlouvy o založení

Evropského společenství (dnes čl. 107 odst. 1 SFEU). Z tohoto bodu logicky vyplývá, že

podpora de minimis není veřejnou podporou dle čl. 107 SFEU. Pojem „podpora malého

rozsahu“ není podřazen pojmu „veřejná podpora“ a oba instituty existují v zákoně samostatně

vedle sebe. Jsou na sobě nezávislé a oba jsou určitým druhem podpory v obecném smyslu.

[11] Námitka, že se žalovaný nezaobíral podporou malého rozsahu ve spojitosti s podnikem,

nebyla předmětem rozkladu, a proto nebyla ani předmětem posuzování. Jedná se tedy

o opožděnou námitku, kterou je třeba zcela odmítnout.

[12] Žalovaný se v rozhodnutí zabýval formální stránkou správního deliktu, tedy veškerými

znaky skutkové podstaty opožděného zápisu podpory do centrálního registru tak, jak je

definuje ve spojení s téhož zákona.

[13] I sám žalobce označil poskytované podpory jako podpory malého rozsahu v souladu

s čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1998/2006, což vyplývá z kopií právních aktů poskytnutí podpor

malého rozsahu. Jednotlivé podpory nepřesáhly limit podpory malého rozsahu stanovený

nařízením pro podporu malého rozsahu.

[14] Pojem „podnik“ není pojmovým znakem předmětného skutkového deliktu, a proto

nebylo třeba se jím blíže zabývat. Žalovaný přesto na okraj poznamenal, že ve smyslu unijní

judikatury lze entitu, jejíž činnost vytváří byť i potencionálně konkurenční vztahy a dochází

k oslovování jiných subjektů, automaticky považovat za podnik (např. i nestátní neziskové

organizace, organizační složky státu, profesní komory, entity bez právní subjektivity atd.).

Pojem „podnik“ však v předmětném řízení nehraje roli, neboť zákon žalovanému neukládá

zkoumat subjekt příjemce, v tomto směru tedy žalovaný nemůže postupovat nad rámec mu

zákonem svěřených pravomocí. Skutečnost, zda se jedná o podnik, posuzuje v prvé řadě

orgán poskytující podporu malého rozsahu.

[15] S ohledem na výše uvedené žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Replika žalobce

[16] V replice ze dne 14. 4. 2014 žalobce uvedl, že jediná hranice mezi podporou malého

rozsahu a veřejnou podporou je finanční limit a odkázal na důvodovou zprávu k zákonu

č. , který s účinností od 1. 8. 2012 novelizoval

[17] Teprve po zjištění, zda poskytnutí peněz lze podřadit pod pojem podpora malého

rozsahu, může správní orgán pokračovat dál ve zkoumání naplnění skutkové podstaty

správního deliktu, neboť je dozorovým orgán v oblasti hospodářské soutěže. Je naprosto

nesprávná úvaha žalovaného, že pro dozorový orgán s působností v oblasti ochrany

5

pokračování

hospodářské soutěže je zkoumání příjemce peněz z hlediska, zda je soutěžitelem, tedy

podnikem, postupem nad rámec zákonem mu svěřených pravomocí.

[18] Pojem „podnik“ je znakem skutkové podstaty správního deliktu skrze ostatní znaky

skutkové podstaty a proto nelze za správní delikt trestat pouze na základě mechanického

srovnání smluvních údajů o subjektech, částce a účinnosti smlouvy a údajů zapsaných

v centrálním registru. Správní orgány se měly zabývat tím, zda subjekty, kterým byla

poskytnuta podpora, vykonávaly ekonomickou aktivitu, tedy zda soutěžily na trhu.

[19] Není rozhodné, že v daném případě bylo poskytnutí peněz ve smlouvě formálně

označeno jako podpora malého rozsahu. Správní orgán si musí předběžně vyřešit otázku, zda

se jedná o podporu malého rozsahu, aby mohl rozhodnout, zda bude pokračovat v řízení

o správním deliktu za pozdní zápis podpory malého rozsahu do centrálního registru, nebo zda

uloží nápravné opatření, aby byl údaj o poskytnuté podpoře malého rozsahu v centrálním

registru zrušen z důvodu jeho chybného zadání.

V. Duplika žalovaného

[20] V duplice ze dne 20. 5. 2014 žalovaný především odkázal na svá předchozí vyjádření.

Zdůraznil, že v rozhodnutí žalovaného, které bylo potvrzeno předsedou Úřadu, se žalovaný

zabýval veškerými znaky skutkové podstaty správního deliktu opožděného zápisu podpory do

centrálního registru tak, jak je definuje ve spojení s

odst. 4 téhož zákona, tedy i podporou malého rozsahu.

[21] Má-li žalobce zato, že některá z jím poskytnutých podpor není podporou malého

rozsahu, za niž ji považuje žalovaný a bylo-li jeho úmyslem uvedené rozporovat, ač sám

podporu, kterou poskytl, za podporu malého rozsahu dříve označil, nic mu nebránilo vznést

během správního řízení námitku, že konkrétní jím poskytnutá podpora byla do centrálního

registru zapsána omylem. Žalobce však žádnou konkrétní poskytnutou podporu za chybně

zadanou neoznačil a ani v centrálním registru žádnou konkrétní změnu neprovedl.

VI. Posouzení věci soudem

[22] Soud, v souladu s bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích

žalobních bodů napadené rozhodnutí předsedy Úřadu, jakož i předcházející rozhodnutí

žalovaného včetně řízení předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba je důvodná.

[23] Soud v prvé řadě musí ex officio vyjádřit k problematice použití různých znění zákona

č. správními orgány. Podle d se

trestnost činu posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.

Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. Jak plyne z rozsudku

Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. -27, publ. pod č. 461/2005

Sb. NSS (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na stránkách

www.nssoud.cz), uvedená ústavní záruka spočívající v přípustnosti trestání podle nového

práva, jestliže je taková úprava pro pachatele výhodnější, platí i v řízení o sankci za správní

6

pokračování

delikty. To ve svých důsledcích znamená, že rozhodnutí, které za účinnosti nového práva

ukládá trest podle práva starého, se musí ve svých důvodech vypořádat s otázkou, zda nové

právo vůbec převzalo staré skutkové podstaty, a pokud ano, zda tresty za takové delikty

ukládané jsou podle nového práva mírnější nebo přísnější než podle práva starého.

Rozhodnutí, které se s touto otázkou vůbec nevypořádá a zcela ji pomine, je

nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [ ].

[24] V daném případě je zcela nepochybné, že předmětem řízení před správními orgány byla

otázka spáchání správního deliktu žalobcem a uložení pokuty za něj. Jak vyplývá z rozhodnutí

žalovaného, poslední útoky předmětného správního deliktu měl žalobce dokonat dne 7. 6.

2012, kdy opožděně zapsal do centrálního registru pět poskytnutých podpor malého rozsahu

(body 5.–9. výroku I. rozhodnutí žalovaného). Dne 1. 8. 2012 nabyl účinnosti zákon

č. , kterým se mění , o úpravě některých vztahů v oblasti

veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje, ve znění

Sb. Tato novela neobsahovala žádná přechodná ustanovení.

[25] Žalovaný v rozhodnutí aplikovaný zákon označil jako „ , o úpravě

některých vztahů v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje, ve

znění pozdějších předpisů“, v rozhodnutí pak bez bližšího vysvětlení používá obě znění: uvádí

např., že byl spáchán správní delikt dle § 8a odst. 2 písm. b) zákona, přičemž předmětný

delikt byl dle úpravy účinné do 31. 7. 2012 veden pod písmenem a) daného paragrafu, na

druhou stranu pak cituje ustanovení § 3a odst. 4 zákona ve znění účinném do 31. 7. 2012.

Předseda Úřadu pak zcela nepochybně aplikoval znění účinné od 1. 8.

2012, taktéž ovšem bez bližšího vysvětlení (viz zejména jeho argumentaci definicemi

zavedenými do § 2 zákona až novelou).

[26] Rozhodnutí správních orgánů jsou tedy v tomto ohledu zatížena vadou. Pokud se má

ovšem soud zamyslet nad její intenzitou, bylo by zřejmě nadměrným formalizmem, pokud by

pouze na jejím základě napadené rozhodnutí rušil. Je nepochybné, že trestnost daného jednání

žalobce zůstala zachována i podle nové úpravy, a to včetně výše sazby možné sankce. Úprava

pojmosloví pak zřejmě nemohla mít negativní dopad na postavení delikventa. Soud bude

nicméně dále vycházet z úpravy účinné v době spáchání správního deliktu.

[27] Pokud pak jde o samotné hmotněprávní meritum věci, soud se v zásadě ztotožnil

s právním názorem žalobce.

[28] Primární úprava podpory de minimis vychází z čl. 109 SFEU, který zmocňuje Radu, aby

na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem přijímala veškerá potřebná

prováděcí nařízení k čl. 107 a 108 SFEU a vymezovala druhy podpor, které jsou vyňaty

z řízení dle čl. 107 a 108 SFEU, tedy článků, upravujících státní podporu. Dle čl. 2 odst. 1

nařízení č. 994/98, může Evropská komise nařízením stanovit, že určité podpory nesplňují

všechna kritéria čl. 107 SFEU (dříve čl. 87 odst. 1 Smlouvy o založení Evropského

společenství, konsolidované znění z Nice; dále též „Smlouva z Nice“) s ohledem na rozvoj

a fungování společného trhu, a že jsou tedy vyňaty z oznamovací povinnosti stanovené čl. 108

odst. 3 SFEU (dříve čl. 88 odst. 3 Smlouvy z Nice), pokud podpora, poskytnutá stejnému

podniku za dané časové období, nepřekročí určitou pevně stanovenou částku.

7

pokračování

[29] Sekundární úprava se skládá z několika základních nařízení, která byla vydána na

základě zmocnění v primární úpravě, včetně nařízení č. 1998/2006 (účinného do 31. 12.

2013), na které odkazuje česká vnitrostátní úprava, v tomto případě především zákon

č. V čl. 2 odst. 2 nařízení č. 1998/2006 Komise stanovila prahovou hodnotu,

pod kterou jsou opatření podpory považována za opatření nesplňující všechna kritéria čl. 107

SFEU (čl. 87 odst. 1 Smlouvy z Nice) a nepodléhající tedy oznamovacímu postupu podle

čl. 108 odst. 3 SFEU (čl. 88 odst. 3 Smlouvy z Nice), a sice 200 000 EUR v tříletém období.

Ze zkušeností Komise totiž vyplývá, že podpora, která za období tří let nepřesáhne strop ve

výši 200 000 EUR, neovlivní obchod mezi členskými státy a/nebo nenaruší hospodářskou

soutěž, a nespadá proto pod čl. 107 SFEU (čl. 87 odst. 1 Smlouvy z Nice) – viz bod 8.

preambule nařízení č. 1998/2006. Nařízení se dle čl. 1 vztahuje na podporu poskytnutou

podnikům s určitými výjimkami ve všech odvětvích.

[30] Již z uvedeného je zcela zřejmé, že podpora de minimis (podpora malého rozsahu)

nespadá pod definici veřejné podpory dle čl. 107 SFEU (původně čl. 87 Smlouvy z Nice) jen

proto, že vzhledem k jejímu relativně nízkému finančnímu stropu se má a priori za to, že

nenaplňuje dva ze znaků smluvní definice veřejné podpory, tedy neměla by ovlivnit obchod

a narušit hospodářskou soutěž mezi členskými státy. Na druhou stranu je ovšem zjevné, že

ostatní znaky veřejné podpory (tedy její poskytnutí z veřejných zdrojů a zvýhodnění určitých

podniků či odvětví) naplňovat musí. Jinak řečeno, kdyby nebyl předmětný strop zaveden,

muselo by se v každém jednotlivém případě poskytnuté podpory zkoumat naplnění všech čtyř

znaků, teprve poté by bylo možno uzavřít, zda se v konkrétním případě jedná či nejedná

o veřejnou podporu. Komise zcela logicky a za účelem vyhnutí se posuzování z evropského

hlediska bagatelních veřejných podpor stanovila uvedenou finanční hranici, současně však

z preventivních důvodů zavedla též princip sčítání podpor de minimis za určité období.

[31] Výše uvedený výklad je potvrzován např. i důvodovou zprávou k

Sb. (in www.psp.cz, Poslanecká sněmovna, 6. volební období, 2010–2013) v jejíž zvláštní

části se K bodům 2, 3, 4 a 5 uvádí mj., že podpora malého rozsahu de iure nepředstavuje

veřejnou podporu, neboť vzhledem ke své omezené výši nenaplňuje definiční znaky veřejné

podpory v části ovlivnění obchodu a narušení soutěže na vnitřním trhu EU.

[32] Nad rámec věci nutno podotknout, že nebylo možné si nepovšimnout, že sám žalovaný

na svých webových stránkách v sekci Veřejná podpora/Podpora de minimis

(https://www.uohs.cz/cs/verejna-podpora/podpora-de-minimis.html) k danému pojmu uvádí:

„Podpora de minimis (nebo také podpora malého rozsahu) není považována za ‚veřejnou

podporu‘, protože vzhledem k její nízké částce má Evropská komise za to, že nenaplňuje

poslední dva znaky definice veřejné podpory – neměla by ovlivnit obchod a narušit

hospodářskou soutěž mezi členskými státy.“

[33] dle svého vychází z návaznosti na přímo použitelné předpisy

Evropských společenství v oblasti veřejné podpory. Lze tedy uzavřít, že podpora malého

rozsahu pro účely není veřejnou (státní) podporou stricto sensu ve

smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, jedná se však rovněž o podporu poskytovanou v jakékoli formě

z veřejných zdrojů podnikům s určitými výjimkami ve všech odvětvích.

8

pokračování

[34] V daném případě žalobce dle žalovaného porušil v devíti případech § 3a odst. 4 zákona

č. , podle něhož je poskytovatel povinen do 5 pracovních dnů ode dne poskytnutí

podpory zaznamenat do centrálního registru údaje o poskytnuté podpoře malého rozsahu

a o jejím příjemci. Správní orgány se zabývaly formální stránkou deliktu spočívajícího

v porušení tohoto ustanovení. Zde však postupovaly nesprávně. Jedním ze znaků skutkové

podstaty je totiž okolnost, že v daném případě byla skutečně poskytnuta podpora malého

rozsahu, která jedině by měla být zaznamenána do centrálního registru. Tento znak není

možné posuzovat formálně. Správní orgán samozřejmě v prvé řadě vychází z toho, že

poskytovatel sám poskytnuté prostředky označí za podporu malého rozsahu. Ovšem v situaci,

kdy poskytovatel v rámci deliktního řízení vznese odůvodněnou námitku mylného zápisu

konkrétní poskytnuté podpory, musí se jí žalovaný věcně (tedy z hlediska naplnění

definičních znaků podpory malého rozsahu – viz výše) zabývat. Samotný zápis poskytnuté

podpory provedený na základě úvahy poskytovatele totiž ještě neznamená, že se o podporu

malého rozsahu skutečně jedná.

[35] V dané věci žalobce takovou konkrétní námitku vznesl. Ve vyjádření ze dne 17. 7. 2012

namítal, že v jednotlivých případech se nejednalo o podporu malého rozsahu, zejména pak

podrobně popsal podstatu každé z poskytnutých podpor se zdůrazněním povahy příjemce. Na

toto podání však žalovaný nereflektoval, v rozhodnutí (zejména bod 16.) vycházel

z formalistních předpokladů a tvrzeními žalobce ohledně povahy jednotlivých podpor

spočívajícími v tom, že nebyly poskytnuty podnikům ve smyslu unijního práva, se nezabýval.

Tento přístup pak potvrdil i předseda Úřadu, přestože žalobce v rozkladu (str. 2 čtvrtý

odstavec, str. 3 první odstavec) výslovně brojil proti tomu, jakým způsobem žalovaný naložil

s jeho tvrzením a důkazními návrhy ohledně posouzení, „zda se v daných případech jednalo

o zvýhodňování určitých podniků z veřejných prostředků a jednalo se tak o podporu malého

rozsahu, kterou bylo nutno zapsat do registru podpor malého rozsahu“.

VII. Závěr a náklady řízení

[36] Z výše uvedených důvodů soud shledal rozhodnutí předsedy Úřadu nezákonným. Proto

jej zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení ( , 4 ). V něm bude

žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku ( ) a na

základě tvrzení žalobce posoudí, zda se v daných případech jednalo o podpory malého

rozsahu, které měly být zapsány do centrálního registru.

[37] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle , podle něhož

nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu

nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch

neměl. Žalobce dosáhl v řízení o žalobě plného úspěchu, a proto má právo na náhradu nákladů

řízení vůči žalovanému. V daném případě se jedná o náhradu za zaplacený soudní poplatek za

žalobu ve výši 3 000 Kč. K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne

jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to

9

pokračování

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo

jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních

zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 29. září 2014

JUDr. Zuzana Bystřická

předsedkyně senátu

v. z. Mgr. Petr Pospíšil, v.r.

člen senátu

( věta druhá )

10

pokračování

-75

O P R A V N É U S N E S E N Í

Krajský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Zuzanou Bystřickou v právní věci

žalobce: Městská část Praha 4, se sídlem Praha 4, Antala Staška 2059/80b, proti žalovanému

Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 7, v řízení

o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 14. 3.

2013, č. j. ÚOHS-R352/2012/VP-4587/2013/320/RJa,

t a k t o :

V rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. –67 se na straně 9 (č. l. 71) v části

„den a místo vyhlášení rozsudku“ n a h r a z u j í slova „V Brně dne 29. září 2014“ slovy

„V Brně dne 29. září 2015“.

O d ů v o d n ě n í :

V označené věci soud rozhodl rozsudkem dne 29. 9. 2015. V písemném vyhotovení

rozsudku č. j. –67 však soud v náležitosti „den a místo vyhlášení rozsudku“

nacházející se na jeho straně 9 (č. l. 71) za poučením o opravném prostředku uvedl údaj

„V Brně dne 29. září 2014“.

Podle předseda senátu opraví v rozsudku i bez návrhu chyby v psaní

a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti.

V písemném vyhotovení rozsudku došlo ke zřejmé chybě v psaní spočívající v překlepu

číslovky 5 číslovkou 4. Vzhledem k tomu, že soud již nemá k dispozici všechny stejnopisy

rozsudku, aby mohl provést jeho opravu, rozhodl za použití na základě přiměřené

aplikace o opravě vydáním tohoto opravného usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2015

JUDr. Zuzana Bystřická, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Janků