Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 A 101/2013 - 34

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové

a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce Biopotraviny

s.r.o., IČ 25249789, se sídlem ve Velkém Šenově, Brtnická 595, zastoupeného

JUDr.Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47,

proti žalovanému Ministerstvu zemědělství České republiky, se sídlem v Praze 1, Těšnov

17, zastoupeného Mgr.Ing.Ladislavem Málkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská

6, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného správního úřadu ze dne 23.5.2013, č.j. 28756/2013-

MZE-14132 a č.j. 28761/2013-MZE-14132

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a

zrušení dvou rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky (dále též žalovaného

správního úřadu), jimiž bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání žalobce a o potvrzení

rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) ze dne 18.2.2013, jimiž byla

žalobci poskytnuta dotace v rámci agroenvironmentálních opatření, podopatření péče o

krajinu respektive postupy šetrné k životnímu prostředí a ekologické zemědělství, titulu

zatravňování orné půdy pro rok 2012, v celkové výši 5.928.348,88,- Kč, respektive

1.335.858 ,09,- Kč, to vše podle , o podmínkách provádění

agroenvironmentálních opatření, ve znění pozdějších předpisů.

pokračování

Žalobce v podané žalobě namítl, že považuje obě napadená rozhodnutí za nezákonná,

když právo žalobce na náhradu dodatečných nákladů a užších příjmů souvisejících s přijetím

kvalifikovaných dlouhodobých závazků hospodaření (kompenzační platby) vyplývá

z Nařízení Rady ES č. 1698/2005, o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského

fondu pro rozvoj venkova (dále jen Nařízení) . Tento právní předpis se stal přímo a v plném

rozsahu závazným pro Českou republiku, má přímý účinek na vztahy mezi žalobcem a

Českou republikou a bezprostředně zakládá práva žalobce. Žalovaný správní úřad je orgánem

státu, jehož povinností je přímo aplikovat uvedené Nařízení a předřadit jej aplikaci jakékoli

kolidující vnitrostátní normy. Podle názoru žalobce pak rozsah nároku žalobce vyplývá

nepochybně pouze přímo z ustanovení Nařízení a Česká republika není podle názoru žalobce

oprávněna dopustit se zásahu do obsahu tohoto Nařízení a jakkoli měnit rozsah nároku

žalobce vyplývající z tohoto právního předpisu.

Dále žalobce namítl, že vláda České republiky prostřednictvím Programu rozvoje

venkova pevně stanovila a paušalizovala výši újmy a dodatečných nákladů a ušlých příjmů

v duchu Nařízení č. 1698/2005 a tím i výši kompenzačních plateb k její náhradě. Podle názoru

žalobce tyto kompenzační platby byly stanoveny v Programu rozvoje venkova v korunách na

jeden hektar plochy půdy obhospodařované v daném režimu a přepočteny orientačně do měny

euro pevným kurzem. Žalobce má zato, že přestože výše újmy žalobce průběžně roste

z důvodu růstu cen vstupu do zemědělství, náhrada této újmy, respektive výše kompenzačních

plateb, neustále klesá z důvodu přepočítávacích kurzů, což odporuje podstatě náhrady újmy,

když od okamžiku prvotního výpočtu nebyla výše újmy jakkoli aktualizována či valorizována

s ohledem na růst cen vstupu do zemědělství. Žalobce má zato, že následné stanovení

kompenzačních plateb z podstaty vytváří nerovnováhu a přímo porušuje právo žalobce na

náhradu dodatečných nákladů a ušlých příjmů v rozporu s Nařízením č. 1698/2005.

Žalobce v podané žalobě uzavřel, že stanovení výše újmy v eurech přes její počáteční

stanovení v Programu rozvoje venkova v korunách a jejím zpětným přepočtem z eur na

koruny přepočítacími kurzy i v důsledku poklesu přepočítacích kurzů ve srovnání

s počátečním kurzem porušila Česká republika právo žalobce na náhradu dodatečných

nákladů a ušlých příjmů, souvisejících s přijetím kvalifikovaných dlouhodobých závazků

hospodaření, které je založeno přímo použitelnými předpisy Evropského společenství.

Žalovaný správní úřad tedy neměl při výpočtu výše kompenzačních plateb použít ustanovení

pro rozpor tohoto postupu s obsahem práva žalobce.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že přímý nárok žalobce na náhradu

dodatečných nákladů a ušlých příjmů souvisejících s přijetím kvalifikovaných dlouhodobých

závazků hospodaření podle Nařízení Rady ES č. 1698/2005, o podpoře pro rozvoj venkova

z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova, nikterak nevyplývá. Z obsahu

uvedeného Nařízení vyplývá, že předmětem a smyslem tohoto nařízení je definování

základních principů a směrů strategie rozvoje venkova a definování podmínek a limitů,

stanovených členským státům pro přípravu programů pro rozvoj venkova. Žádný přímý nárok

konkrétnímu zemědělci - fyzické či právnické osobě - na čerpání finančních prostředků

z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova na podkladě Nařízení Rady ES

1698/2005 nevzniká, neboť předpokladem výplaty konkrétní platby je splnění veškerých

podmínek stanovených národními právními předpisy.

Podle názoru žalovaného správního úřadu programový dokument Program rozvoje

venkova není dokumentem, který by zakládal jakýkoli nárok konkrétní fyzické či právnické

osoby, není ani právním předpisem České republiky, ani evropskou normou či přímo

pokračování

použitelným předpisem Evropské unie. Tento programový dokument pro účely aplikace

v rámci České republiky předpokládal přijetí příslušných prováděcích nařízení vlády České

republiky. V souvislosti s tímto předpokladem bylo přijato předmětné nařízení vlády č.

, které určuje způsob výpočtu dotace určením směnného kurzu. Proto není

v rozporu s obsahem Programu pro rozvoj venkova, když tento program žádné závazné určení

směnného kurzu mezi eury a českými korunami neobsahuje.

Kompenzační platby byly v Programu rozvoje venkova stanoveny v eurech. První

směnný kurs z roku 2005 ve výši 29,784 českých korun za jedno euro (29,784,- Kč/1€) byl

v rámci Programu pro rozvoj venkova zmíněn pouze a jen z důvodu ilustrace výše vypočtené

podpory v českých korunách. Pevné stanovení výše dotace v eurech je pak nezbytným

předpokladem pro řádné finanční řízení a plnění finančního plánu Programu pro rozvoj

venkova, neboť celkový plánovaný příspěvek z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj

venkova, schváleným rozhodnutím komise ze dne 17.7.2007 je rovněž kalkulován pouze ve

měně euro.

Ustanovení není v rozporu s Nařízením

Rady ES č. 1698/2005, ani s obsahem Programu pro rozvoj venkova. Pokud se jedná obecně o

princip určení směnného kursu, použitého v ustanovení

Sb., je nutné rovněž poukázat na Nařízení komise ES č. 1913/2006, které při stanovení

směnného kursu částek uvedených v příloze Nařízení Rady vychází z obdobného principu

stanovení směnného kursu, aplikovaného v , tedy nikoli z pevně

fixovaného směnného kursu k určitému datu. Jedná se tak o částku pohyblivou, jejíž výše -

vyjádřená v národní měně - závisí na směnném kurzu stanoveném postupem podle Nařízení

komise č. 1913/2006. Nutnou podmínkou pro vyplacení jakékoli dotace podle nařízení vlády

č. je předchozí zařazení do konkrétního agroenvironmentálního opatření, které je

možné pouze na základě předchozí žádosti žadatele. Pokud se tedy žalobce rozhodl podat

žádost o zařazení do agroenvironmentálního opatření podle a

rozhodl se plnit závazky ze zařazení do tohoto opatření vyplývající, pak se měl a mohl

seznámit s celým rozsahem podmínek poskytnutí dotace podle tohoto nařízení včetně

vyjádření výše dotace v měně euro a způsobu stanovení směnného kursu ještě dříve, než podal

žádost o zařazení do příslušného agroenvironmentálního opatření.

Žalobce využil svého práva a podal k obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu

repliku, v níž předložil soudu souhrnnou prezentaci stanoviska žalobce k problematice

nedostatečné kompenzace českých zemědělců, osvětlující ve větším detailu uvedené body a

žalobu samotnou. Na podané žalobě žalobce setrval a v návaznosti na vyjádření žalovaného

definoval podrobně další pojmy, rozhodné pro význam daný jim v podané žalobě.

Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 22.1.2015 zástupkyně žalobce

setrvala a odkázala na písemné vyhotovení žaloby a repliky. V důsledku postupu žalovaného

nejsou zohledňovány dodatečné náklady a výdaje zemědělců v rámci jejich činnosti

v Programu rozvoje venkova České republiky. Podle názoru žalobce je nařízení vlády č.

v rozporu s Nařízením Rady ES č. 1698/2005, žalovaný neměl při výpočtu

plateb žalobci použít ustanovení Argumentovala

rovněž článkem 67 Nařízení EU č. 1306/2013, které se zabývá otázkou plateb v EU a ohledně

výkladu Nařízení EU č. 1306/2013 a článku 267 a 288 Smlouvy o fungování Evropské unie

navrhla, aby městský soud vznesl předběžnouotázku k Soudnímu dvoru EU.

pokračování

Zástupce žalovaného správního úřadu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí

a na vyjádření žalovaného k žalobě a vyjádřil přesvědčení, že podaná žaloba vychází

z nesprávného pochopení principů společné zemědělské politiky Evropské unie, zejména

pokud jde o rozdíly mezi podporou konkrétních projektů a plošných opatření, která byla

předmětem správního řízení v této věci. Zdůraznil, že z pramenů evropských předpisů, které

tvoří programový základ a programové dokumenty, žádné konkrétní nároky či oprávnění

žalobci nevznikají, to se děje až na základě platné vnitrostátní právní úpravy po schválení

programového dokumentu členským státem EU. Je na konkrétním zemědělci, aby se seznámil

s právní úpravou a podmínkami a rozhodl se vstoupit do konkrétního opatření.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Státní zemědělský intervenční fond rozhodnutím ze dne 18.2.2013 poskytl žalobci pro

rok 2012 dotaci v rámci agroenvironmentálních opatření, podopatření péče o krajinu, titulu

zatravňování orné půdy v celkové výši 1.355.858,09,- Kč podle ,

čímž plně vyhověl žádosti žalobce o poskytnutí dotace.

Dále Státní zemědělský intervenční fond rozhodnutím rovněž ze dne 18.2.2013

poskytl žalobci pro rok 2012 dotaci v rámci agroenvironmentálních opatření, podopatření

péče o krajinu, titulu ekologické zemědělství a podopatření ošetřování travních porostů, titulu

zatravňování orné půdy v celkové výši 5.928.348,88,- Kč podle ,

čímž plně vyhověl žádosti žalobce o poskytnutí dotace.

Proti oběma rozhodnutím Státního zemědělského intervenčního fondu podal včasné

žalobce odvolání, v němž vyjádřil nesouhlas se způsobem stanovení výše dotace. Namítl, že

Státní zemědělský intervenční fond měl při výpočtu dotace, poskytnuté v rámci

agroenvironmentálních opatření pro rok 2012, použít paušální výši náhrady, uvedenou

v českých korunách v Programu rozvoje venkova České republiky na období let 2007 až

2013, ve znění schváleném usnesením vlády České republiky č. 948 ze dne 16.8.2006, či

použít pro přepočet z eur na české koruny směnný kurs ve výši 29,784,- Kč/1€.

O podaných odvoláních rozhodl žalovaný odvolací správní úřad žalobou napadenými

rozhodnutími ze dne 21.5.2015, jimiž odvolání zamítl a rozhodnutí Státního zemědělského

intervenčního fondu ze dne 3.5.2012 potvrdil se závěrem, že neshledal žádné skutečnosti

odůvodňující zrušení či změnu odvoláním napadených rozhodnutí a napadená rozhodnutí

Státního zemědělského intervenčního fondu shledal v souladu se zákonem. Z ustanovení § 13

odst. 12 vyplývá, že není v rozporu s Nařízením Rady ES č.

1698/2005 ani s obsahem Programu pro rozvoj venkova. Obecně lze říci, že princip určení

směnného kurzu, uvedeného v tomto ustanovení, není pevně fixovaným směnným kursem

k určitému datu, neboť Nařízení Rady ES č. 1698/2005 nestanoví z hlediska hodnoty,

vyjádřené v národní měně, maximální limity plateb, ale částku pohyblivou, jejíž výše

vyjádřená v národní měně závisí na směnném kurzu, stanoveném postupem podle Nařízení

komise č. 1913/2006 Sb.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí a jim předcházející

řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané

žalobě, a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době

vydání napadených rozhodnutí (ustanovení , soudního řádu

správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen ). Věc soud posoudil takto:

pokračování

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení žalobou napadených

rozhodnutí žalovaného odvolacího správního úřadu, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto o

zamítnutí odvolání žalobce a o potvrzení rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního

fondu ze dne 18.2.2013. Těmito rozhodnutími byla žalobci poskytnuta dotace v rámci

agroenvironmentálních opatření Postupů šetrných k životnímu prostředí, titulu Ekologické

zemědělství a podopatření Ošetřování travních porostů pro rok 2012 podle nařízení vlády č.

, o podmínkách provádění agroenvironmentálních opatření, ve znění pozdějších

předpisů.

Žalobce v podané žalobě namítal, že nesouhlasí se způsobem stanovení výše dotace.

Namítl, že Státní zemědělský intervenční fond měl při výpočtu dotace, poskytnuté v rámci

agroenvironmentálních opatření pro rok 2012, použít paušální výši náhrady, uvedenou

v českých korunách v Programu rozvoje venkova České republiky na období let 2007 až

2013, ve znění schváleném usnesením vlády České republiky č. 948 ze dne 16.8.2006, či

použít pro přepočet z eur na české koruny směnný kurs ve výši 29,784,- Kč/1€.

Žaloba nebyla Městským soudem v Praze shledána důvodnou. Soud vycházel z následující právní úpravy :

Oblast tzv. agroenvironmentálních plateb upravuje v rámci EU článek 39 Nařízení

Rady ES č. 1698/2005, o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro

rozvoj venkova (EZFRV). Podle tohoto ustanovení členské státy poskytují podporu podle

článku 36 na celém svém území podle svých zvláštních potřeb. Agroenvironmentální platby

se poskytují zemědělcům, kteří dobrovolně přijmou agroenvironmentální závazky, platby jsou

poskytovány ročně a kryjí dodatečné náklady a ušlé příjmy v důsledku přijatého závazku.

Mezi předpisy provádějící výše uvedené ustanovení Nařízení ES č. 1698/2005 patří i

Nařízení Komise ES č. 1913/2006, kterým se stanoví prováděcí pravidla k agromonetární

úpravě pro euro v zemědělství a mění některá nařízení. V kapitole I tohoto předpisu jsou

upravěny rozhodné skutečnosti pro směnný kurz a v kapitole II je v článku 11 upraveno

ustanovení, které se přímo týká určení směnného kurzu. Podle uvedeného ustanovení platí, že

pokud je rozhodná skutečnost stanovena podle právních předpisů Společenství, je směnným

kurzem, jež se má použít, kurz naposledy stanovený Evropskou centrální bankou (ECB) před

prvním dnem měsíce, kdy k rozhodné skutečnosti došlo.

Odrazem uvedené komunitární právní úpravy v českém právním řádu je ustanovení §

2c , o zemědělství, podle něhož programem rozvoje venkova podle

přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího podpory pro rozvoj venkova

z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) se rozumí soubor opatření

k provádění politiky podpory zemědělství v oblastech méně příznivých pro zemědělství,

podpory rozvoje navazujících odvětví a podpory rozvoje venkova. Podle ustanovení § 2c

odstavec 5 zákona o zemědělství vláda nařízením upraví podmínky k provádění Programu

rozvoje venkova, jestliže tuto úpravu vyžadují předpisy Evropské unie.

Prováděcím vládním nařízením ve smyslu výše uvedeného je nařízení vlády České

republiky č. , o podmínkách provádění agroenvironmentálních opatření, ve znění

pozdějších předpisů. Uvedené nařízení vlády upravuje podle svého ustanovení § 1 v

návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropských společenství (zde výslovný odkaz na

Nařízení Rady (ES) č. 1698/2005 ze dne 20.9.2005, o podpoře pro rozvoj venkova z

pokračování

Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV), v platném znění,

agroenvironmentální opatření. Nařízení vlády bylo vydáno k provedení a v mezích zákona,

jehož obsah umožňuje provést úpravu v návaznosti na přímo použitelný předpis Evropských

společenství nařízením vlády. Podle ustanovení § 13 odstavec 12 tohoto nařízení, výši dotace

při uplatňování jednotlivých agroenvironmentálních opatření Fond vypočte jako součin

výměry, na kterou je poskytována dotace v rámci příslušného agroenvironmentálního

opatření, a sazby stanovené podle odstavců 1 až 10 pro příslušné agroenvironmentální

opatření. Fond poskytne dotaci v měně České republiky; sazba dotace podle odstavce 11 se

přepočte podle směnného kurzu, který je uveřejněn v prvním Úředním věstníku Evropské unie

vydaném v kalendářním roce, za který se platba poskytuje, a který je uveden k datu, které je

nejblíže začátku tohoto kalendářního roku.

Jak již bylo výše uvedeno, smyslem žalobní argumentace žalobce v podané žalobě

byla námítka, že Státní zemědělský intervenční fond měl při výpočtu dotace, poskytnuté

v rámci agroenvironmentálních opatření pro rok 2012, použít pro přepočet z eur na české

koruny směnný kurs ve výši 29,784,- Kč/1€, který je uveden v Programu rozvoje venkova

České republiky na období let 2007 až 2013. Správní úřady stanovily výši dotací,

poskytovaných v rozhodném období žalobci, podle směnného kurzu vůči euru ze dne

2.1.2012 , který činil podle informace orgánu Evropské komise uveřejněné v Úředním

věstníku EU ze dne 4.1.2012 přepočet 25,505,- Kč/1€.

Názor vyjádřený v žalobě soud nesdílí. Při posuzování důvodnosti této základní

námitky žalobce je nutno vycházet jednak ze znění ustanovení Programu rozvoje venkova a

jednak z charakteru tohoto Programu.

Žalobce tvrdí, že měl být použit pevný kurz uvedený v Programu rozvoje venkova. To

však ze znění uvedeného dokumentu nevyplývá. Je zřejmé, že směnný kurz 29,784,- Kč/1€

z roku 2005 byl použit jako příklad prvního směnného kurzu, jako vodítko pro způsob

výpočtu výše podpory. Není totiž žádný jiný rozumný důvod, proč by byl uváděn kurz z roku

2005 v dokumentu, který vláda schválila až v roce 2006 na další období do roku 2013.

I kdyby se soud přiklonil ke stanovisku žalobce, že v Programu rozvoje venkova je

stanoven pevný kurz pro celé období, na které byl tento program přijat (od roku 2007 do roku

2013) – a jak je uvedeno výše, soud toto stanovisko nesdílí – nemohlo by být podle tohoto

Programu postupováno, protože je v rozporu s právními předpisy s vyšší právní silou.

Uvedený program byl přijat usnesením vlády č. 948 ze dne 16.8.2006. Forma usnesení

je způsobem rozhodování vlády jako kolektivního orgánu. Usnesení vlády není obecně

závazným předpisem ve smyslu pramene práva – těmi jsou ústavní zákony, zákony, nařízení

vlády, obecně závazné předpisy ministerstev, krajů a obcí, popřípadě mezinárodní smlouvy a

přímo aplikovatelné předpisy Evropské unie. Program rozvoje venkova je svým charakterem

národním strategickým plánem, který následně tvoří podklad pro možnost čerpat

z evropského fondu. Není-li usnesení vlády, kterým byl uvedený národní program schválen,

pramenem práva, pak nemůže zakládat práva ani povinnosti fyzických a právnických osob,

které jsou v postavení příjemců podpory.

I kdyby tomu tak bylo, musel by být učiněn závěr o tom, že usnesení vlády č. 948 je v rozporu s obecně závazným právním předpisem vyšší právní síly, tj. v rozporu s nařízením

pokračování

vlády č. 97/2007 Sb. Právě toto vládní nařízení je prováděcím vládním nařízením ve smyslu

ustanovení § 2c zákona o zemědělství. Uvedené nařízení vlády (ve znění účinném pro rok

2012) upravuje podle svého ustanovení § 1 v návaznosti na přímo použitelné předpisy

Evropských společenství - zde výslovný odkaz na Nařízení Rady (ES) č. 1698/2005 ze dne

20.9.2005, o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj

venkova (EZFRV), v platném znění - agroenvironmentální opatření. Tím byla splněna

podmínka, že nařízení vlády bylo vydáno k provedení a v mezích zákona, jehož obsah

umožňuje provést úpravu v návaznosti na přímo použitelný předpis Evropských společenství

nařízením vlády.

Podle ustanovení § 13 odstavec 12 tohoto nařízení, výši dotace při uplatňování

jednotlivých agroenvironmentálních opatření Fond vypočte jako součin výměry, na kterou je

poskytována dotace v rámci příslušného agroenvironmentálního opatření, a sazby stanovené

podle odstavců 1 až 10 pro příslušné agroenvironmentální opatření. Fond poskytne dotaci v

měně České republiky; sazba dotace podle odstavce 11 se přepočte podle směnného kurzu,

který je uveřejněn v prvním Úředním věstníku Evropské unie vydaném v kalendářním roce,

za který se platba poskytuje, a který je uveden k datu, které je nejblíže začátku tohoto

kalendářního roku.

Z uvedeného je zřejmé, že práva a povinnosti žalobce nezakládá Program rozvoje

venkova, jak se mylně domnívá žalobce, ale výše citovaná ustanovení zákona o zemědělství a

jeho prováděcí předpis, které navazjí na přímo použitelné předpisy Evropských společenství.

Program rozvoje venkova není právním předpisem, nýbrž programovým dokumentem, který

konkrétní práva a povinnosti adresátů v oblasti zemědělství nezakládá (článek 14 odst.1

Nařízení Rady č. 1698/2005). Právním předpisem, který stanoví základní práva a povinnosti,

z nichž mohou plynout veřejná subjektivní práva, je zákon o zemědělství a Nařízení Rady

(ES) č. 1698/2005, ve znění pozdějších předpisů. Příslušné vládní pak

pouze upravuje podmínky k provádění příslušných programů (ustanovení § 2c odst. 5 zákona

o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů, ustanovení ),

samotný základ je však v příslušném právním předpise Evropské unie.

Usnesení vlády č. 948 by bylo – pokud by soud akceptoval názor žalobce, že je jím

stanoven neměnný, tj. pevný směnný kurz – v rozporu s článkem 11 Nařízení Komise č.

1913/2006, podle něhož je směnným kurzem kurz, který byl naposledy stanoven Evropskou

centrální bankou před prvním dnem měsíce, kdy došlo k rozhopdné skutečnosti

Ve vztahu k námitkám, ve kterých žalobce dovozuje, že mělo být postupováno podle

kurzu, který byl stanoven v Programu rozvoje venkova, lze uzavřít, že tento program jednak

pevný kurz nestanoví a ani pro nedostatek právní síly právního předpisu stanovit nemohl,

jednak by takový kurz byl v rozporu s právními předpisy (vládním a

Nařízením Komise č. 1913/2006). Ze všech těchto důvodů nebylo možno příkladmo

stanovený kurz použít, proto soud neshledal námitky důvodnými.

Městský soud se neztotožnil s právním názorem žalobce, spočívajícím v tvrzení, že

v dané věci aplikované ustanovení je v rozporu

s Nařízením Rady ES č. 1698/2005 a s obsahem Programu pro rozvoj venkova. Je tomu tak

proto, že uvedené právní ustanovení vychází z uvedeného Nařízení a zároveň upravuje obecný

princip určení směnného kursu nikoli pevně z fixovaného směnného kursu k určitému datu.

Jedná se tak o částku pohyblivou, jejíž výše - vyjádřená v národní měně - závisí na směnném

kursu stanoveném obdobným postupem také podle Nařízení komise č. 1913/2006, kterým se

pokračování

stanoví prováděcí pravidla k agromonetární úpravě pro euro v zemědělství a mění některá

nařízení a které při stanovení směnného kursu částek uvedených v příloze Nařízení Rady

vychází z obdobného principu stanovení směnného kursu, když v ustanovení článku 11

upravuje použití tzv. směnného kursu.

Je tomu tak také proto, že ani Program rozvoje venkova ani Nařízení Rady ES č.

1698/2005 konkrétní ustanovení, která by výslovně upravovala směnný kurz, neobsahují.

Směnný kurz upravuje Nařízení Komise č. 1913/2006, se kterým je vládní

Sb. v souladu.

Ani z Nařízení č. 1698/2005 ani z Nařízení Komise č. 1913/2006 nevyplývá závěr, že

úmyslem zákonodárců na úrovni Evropské unie bylo stanovit v roce 2005 stálý a

nezměnitelný směnný kurs, naopak je zřejmé, že je předpokládán pohyblivý směnný kurs,

vycházející z Úředního věstníků Evropské unie.

Žalobce v podané žalobě namítl, že právo žalobce na náhradu dodatečných nákladů a

užších příjmů souvisejících s přijetím kvalifikovaných dlouhodobých závazků hospodaření

(kompenzační platby) vyplývá z Nařízení Rady ES č. 1698/2005, o podpoře pro rozvoj

venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (dále jen Nařízení) . Tento

právní předpis se stal přímo a v plném rozsahu závazným pro Českou republiku, má přímý

účinek na vztahy mezi žalobcem a Českou republikou a bezprostředně zakládá práva žalobce.

Podle názoru žalobce pak rozsah nároku žalobce vyplývá nepochybně pouze přímo

z ustanovení Nařízení a Česká republika není podle názoru žalobce oprávněna dopustit se

zásahu do obsahu tohoto Nařízení a jakkoli měnit rozsah nároku žalobce vyplývající z tohoto

právního předpisu.

Tuto námitku neshledal soud důvodnou. Z ustanovení článku 39 odst.4 uvedeného

Nařízení sice vyplývá, že platby jsou poskytovány na krytí dodatečných nákladů a ušlých

příjmů, současně je však stanoveno, že podpora je omezena maximální částkou, jež je

stanovena v příloze. To znamená, že z Nařízení sice vyplývá, k čemu je platba určena (krytí

dodatečných nákladů a ušlých příjmů), současně však tím, že stanoví maximální částku,

předpokládá, že poskytnutá platba může dosáhnout jen určitého maxima bez ohledu na to, zda

v konkrétním případě příjemci platby tato platba skutečné náklady a ušlé příjmy pokrývá či

nikoli. Rozhodně nelze učinit závěr o tom, že platba z fondu musí vždy pokrýt skutečné

náklady a ušlý zisk konkrétního příjemce v plném rozsahu. Pokud by tomu tak bylo, pak by

nemohla být stanovena maximální výše platby, neboť by nebylo možno výši platby nijak

omezit. Měly-li být pokryty skutečné náklady či ušlý zisk, bylo by na místě stanovit platbu

v těchto skutečných údajích za podmínky, že by skutečná výše byla konkrétním příjemcem

platby v určité výši doložena a prokázána. Tak tomu však není.

Závěrem považuje soud za vhodné k obecnému tvrzení žalobce o přímé závaznosti

Nařízení č. 1698/2005 a zákazu zásahu do norem Evropské unie (bod č. II/1 žaloby) uvést, že

nikdo nezpochybňuje přímé účinky Nařízení Rady, jsou-li splněny všechny stanovené

podmínky. Obdobně to platí o zákazu zásahu do norem Evropské unie. Pokud však žalobce

z těchto obecných tvrzení dovozuje, že mělo být postupováno přímo podle Nařízení č.

1698/2005, popřípadě podle tohoto nařízení v kombinaci s Programem rozvoje venkova, je

nutno konstatovat, že tyto závěry soud nemůže akceptovat. S odkazem na to, co bylo uvedeno

výše, je nutno zopakovat, že Nařízení č. 1698/2005 neobsahuje směnný kurz, takže pokud by

mělo být postupováno jen podle tohoto Nařízení, nebylo by možno přepočet provést.

pokračování

K možnosti postupovat podle Programu rozvoje venkova lze v celém rozsahu odkázat na to, co bylo k charakteru tohoto dokumentu uvedeno výše (bod č. II/2 žaloby).

Bod č. II/3 žaloby obsahuje konstataci o přepočtu podle směnného kurzu,

uveřejněného v Úředním věstníku Evropské unie, neobsahuje však konkrétní námitky, proto

se soud k tomuto tvrzení nevyjadřuje. Obdobně to platí ve vztahu k bodu č. II/4 žaloby, kde

žalobce poukazuje na Nařízení Rady č. 2799/1998, kde konstatuje, jaká hlediska mají být

vzata v úvahu při výpočtu a výplatě plateb, Jde o obecná hlediska, která se následně projeví

ve výši plateb a která mají zajistit, aby nedošlo ke zvýhodnění České republiky s tím, že při

využití eur nebude poskytnuta výhoda ve srovnání s použitím národní měny. Z bodu 3

preambule Nařízení č. 2799/1998 přitom vyplývá, že i toto nařízení předpokládá pohyblivý

směnný kurz, když výslovně uvádí, že se směnný kurz k národní měně může změnit, proto by

měl být použit směnný kurz platný v den, kdy nastala rozhodná skutečnost.

Pokud z odkazu na Nařízení č. 2799/1998 žalobce dovozuje vytvoření nerovnováhy

v náhradách a rozpor s uvedeným nařízením a Nařízením č. 1698/2005 (bod č. II/5 žaloby), je

nutno uvést, že ani jedno ze zde uvedených nařízení neupravuje směnný kurz z eura na českou

měnu. Uvedená nařízení obecně upravují kritéria pro poskytování plateb, popřípadě stanoví

sazby, závazně však nestanoví, že musí být vždy a za všech okolností pokryty faktické a

konkrétní náklady příjemce plateb. Jak již bylo výše uvedeno, takový závěr rozhodně z právní

úpravy nevyplývá, jinak by musel příjemce plateb faktické náklady (ušlý zisk) prokázat a

doložit, pak by bylo možno hovořit o úplném způsobu kompenzací. Jsou-li platby stanoveny

paušálně, tak samozřejmě nelze vyloučit, že nepokryjí faktické náklady některého z příjemců

plateb. Taková situace by ostatně mohla nastat i tehdy, jestliže by byl použit žalobcem

tvrzený pevný kurz. Z uvedených důvodů nelze souhlasit se žalobcem, že nařízení vlády č.

je v rozporu s Nařízeními č. 2799/1998 a č. 1698/2005.

Pod bodem č. II/6 žaloby žalobce předkládá tabulku o výši neuhrazených nároků s tím,

že k jejich vzniku dochází v důsledku použití přepočítacích kurzů. K této části žaloby lze

odkázat na to, co bylo uvedeno výše ve vztahu k úplné kompenzaci faktických nákladů či

ušlého zisku. Totéž platí ve vztahu k tvrzení, jež žalobce uvedl pod bodem č. II/7 žaloby.

K souhrnu námitek, uvedených pod bodem č. III žaloby, lze rovněž odkázat na to, co

již bylo výše uvedeno s tím, že je nutné zdůraznit, že směnný kurz je uveden v Nařízení č.

1913/2006, nikoli v jiných nařízeních, na která žalobce odkazuje. Směnný kurz je pak

upraven v Toto nařízení vlády je zcela v souladu s Nařízením č.

1913/2006. Směnný kurz není stanoven ani v Programu rozvoje venkova, rozhodně nejde o

„počáteční“ kurz, který by měl být kurzem neměnným, jak dovozuje žalobce.

Soud neshledal podmínky pro předložení věci soudnímu dvoru EU podle ustanovení §

48 odstavec 1 písm. e/ se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, neboť neshledal

důvody pro závazný výklad určitého konkrétního právního ustanovení. Právní úpravu dané

problematiky shledal soud zcela určitou, jasnou a srozumitelnou. Důvodem takového postupu

nemůže být odlišný právní názor účastníka řízení (příjemce dotace) ani skutečnost, že žalobce

do daného programu vstoupil, neboť lze mít za to, že bylo na jeho svobodném rozhodnutí, zda

podmínky dané právní úpravy přijme a bude respektovat.

Neobstojí ani argumentace ustanoveními článků 267 a 288 Smlouvy o fungování

Evropské unie, která byla v konsolidovaném znění publikována pod č. 115/2008 Úředního

věstníku EU, když článek 267 obecně formuluje pravomoc Soudního dvoru EU rozhodnout o

pokračování

žádosti soudu členského státu o rozhodnutí o tzv.předběžné otázce a článek 288 obsahuje

výkladová pravidla závaznosti aktů orgánů EU, když uvádí, že pro výkon pravomocí Unie

přijímají orgány nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Nařízení má

obecnou působnost. Je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských

státech. Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož

má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům.

Rozhodnutí je závazné v celém rozsahu. Pokud jsou v něm uvedeni ti, jimž je určeno, je

závazné pouze pro ně. Doporučení a stanoviska nejsou závazná. Ani z uvedeného přehledu

nevyplývají žádné důvody, které by měly relevanci pro nyní posuzovaný případ stanovení

výše zemědělských dotací za použití tzv. pohyblivého směnného kurzu.

K námitce žalobce, vznesené při ústním jednání (a tedy po uplynutí zákonem

stanovené lhůty pro rozšíření žaloby o další žalobní body) argumentací Nařízením EU č.

1306/2013, lze uvést, že toto Nařízení bylo přijato dne 17.12.2013, tedy až po vydání žalobou

napadených rozhodnutí a dále to, že ani žalobcem zmíněné ustanovení článku 67 tohoto

Nařízení nevypovídá o tom, že by měl v nyní posuzované věci být použit pevný směnný kurz,

když naopak ustanovení článku 106 tohoto Nařízení jednoznačně akceptuje kurz pohyblivý.

Ze všech výše uvedených důvodů tedy Městský soud v Praze po posouzení žaloby a

podrobení přezkumu veškerých žalobních bodů neshledal žádné důvody pro zrušení žalobou

napadeného rozhodnutí. Na základě toho soud žalobu podle ustanovení

zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst.1 soudního řádu

správního, podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně

vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně

vynaložených nákladů podle výsledku řízení náleželo, náklady řízení nad rámec běžných

činností správního úřadu neuplatňoval. Náklady soudního řízení, tvořené náklady právního

zastoupení žalovaného Mgr.Ing.Ladislav Málkem, advokátem, nelze považovat za účelně

vynaložené náklady řízení. Žalovaným je ústřední správní orgán, jenž by v soudním řízení

měl být schopen obhájit rozhodnutí, které vydal v rámci své působnosti, pomocí vlastních

dostatečně kvalifikovaných pracovníků.

Z tohoto důvodu Městský soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho

doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního

soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní

soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením

shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední

den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující

pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení

a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž

pokračování

směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo

rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol

pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 22.ledna 2015 JUDr. Hana V e b e r o v á ,

předsedkyně senátu