Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 A 53/2014 - 24

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní

věci žalobce: V. V., nar. x, st. přísl. Ukrajina, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem,

advokátem, Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti žalované: Policie ČR, Olšanská 2, 130 51

Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 10. 2014, čj. CPR-11171-3/ČJ-

2014-930310-V242,

t a k t o :

I. Rozhodnutí ze dne 10. 10. 2014 čj. CPR-11171-3/ČJ-2014-930310-V242 se

ruší a věc se vrací zpět žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náklady řízení ve výši 8.228,- Kč

k rukám právního zástupce žalobce do jednoho měsíce od nabytí právní

moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí,

kterým žalovaná změnila rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy,

odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále také jen „správní

orgán prvního stupně“), čj. KRPA-162173-35/ČJ-2014-000022 ze dne 19. 6. 2014, když

uloženou dobu vyhoštění zkrátila z 1 roku na 6 měsíců. Ve zbytku žalovaná rozhodnutí

správního orgánu I. stupně potvrdila. Dle napadeného rozhodnutí bylo tudíž žalobci podle §

119 odst. 1 písm. c) bod 2 , o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu

cizinců“), uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území byla

stanovena na 6 měsíců. Počátek doby, po kterou nelze umožnit vstup žalobce na území

členských států Evropské Unie, byl stanoven podle § 118 odst. 1 citovaného zákona od

okamžiku, kdy pozbude oprávnění k pobytu na území ČR. Současně byla žalobci stanovena

doba k vycestování dle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, a to do 20 dnů po nabytí právní

moci rozhodnutí. Podle § 120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců správní orgán prvního stupně

pokračování 2 1A 53/2014

rozhodl, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování dle § 179 stejného zákona.

Žalobce v první řadě namítá, že mu správní vyhoštění nemělo být udělováno, a to s

odkazem na § 174a zákona o pobytu cizinců a s ohledem na druh a nízkou míru závažnosti

jeho protiprávního jednání.

Žalobce připomíná, že dne 27. 3. 2014 podal žádost o udělení dlouhodobého víza, dle

§ 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, přičemž o této žádosti bylo pravomocně

rozhodnuto až dne 29. 5. 2014, tj. měsíc po zahájení řízení o správním vyhoštění. Připouští, že

ačkoliv ze zákona o pobytu cizinců explicitně nevyplývá, že by podání žádosti o udělení

dlouhodobého víza dle § 33 odst. 1 písm. a) zakládalo tzv. fikci pobytu, jeví se mu jako

přinejmenším jako logické, aby pokud cizinec žádá o vízum strpění, s odkazem na existenci

překážky pro vycestování, bylo mu zároveň umožněno vyčkat alespoň rozhodnutí nalézacího

správního orgánu. Žalobce dále upozorňuje, že žádost o udělení víza strpění byla podána

v době, kdy byl držitelem platného výjezdního příkazu, přičemž zdůrazňuje, že Ministerstvo

vnitra o žádosti nerozhodlo v zákonem požadované měsíční lhůtě.

Žalobce se domnívá, že pakliže se dopustil protiprávního jednání, v podobě

neoprávněného pobytu na území ČR, přičemž dobu protiprávního jednání plně pokrývá doba,

kdy vcelku legitimně očekával rozhodnutí ve věci žádosti o dlouhodobé vízum za účelem

strpění, a zároveň to byl on sám, z jehož iniciativy došlo k odhalení protiprávního stavu, tak

lze uložení správního vyhoštění považovat za nepřiměřené.

Žalobce uzavírá, že pokud by chtěl vykazovat jakoukoliv neúctu k místnímu právnímu

systému, a počínat si co do oprávněnosti svého pobytu protizákonně, tak by patrně nejednal

výše popsaným způsobem, setrval by v nelegálním pobytu, a vyčkával rozhodnutí Městského

soudu v Praze, ohledně žaloby proti rozhodnutí o neprodloužení oprávnění k dlouhodobému

pobytu. Žalobce se však dobrovolně dostavil na policii, je pojištěn, má dostatek finančních

prostředků jak k životu, tak i k samostatnému vycestování, a z protokolu o jeho vyjádření

nelze jakkoliv usuzovat, že by měl zájem na tom opakovat jakoukoliv protiprávní činnost.

Žalovaná se ve vyjádření k žalobě plně odkazuje na odůvodnění napadeného

rozhodnutí, neboť má za to, že se zde podrobně vyjádřila k celé věci a přezkoumatelným

způsobem uvedla důvody, pro které bylo v případě žalobce shledáno naplnění znaků skutkové

podstaty ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná je

přesvědčena, že se v napadeném rozhodnutí podrobně vypořádala také s otázkou přiměřenosti

dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce podle

ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců v návaznosti na ustanovení § 174a téhož

zákona. Žalovaná uzavírá, že dle jejího názoru je žalobou napadené rozhodnuti plně v souladu

se zákonem.

Dne 24. 4. 2014 v 09:00 hodin se na pracoviště správního orgánu prvního stupně

dostavil žalobce, který k prokázání totožnosti předložil cestovní doklad, z něhož bylo

zjištěno, že poslední vízový štítek, který ho opravňoval k pobytu na území České republiky,

byl výjezdní příkaz č. GA0184230 vydaný dne 27. 2. 2014 MVČR OAMP Praha s platností

do 29. 3. 2014.

S ohledem na zjištěné skutečnosti byl následně žalobce zajištěn dle § 27 odst. 1 písm.

d) , o Policii České republiky (dále jen „“).

Šetřením v dostupných policejních evidencích bylo potvrzeno, že žalobce skutečně není

držitelem žádného víza či oprávnění k pobytu na území České republiky. Na základě

uvedených faktů byl žalobce dne 24. 4. 2014 v 09:50 hodin zajištěn dle ustanovení § 27 odst.

2 zákona o Policii ČR a téhož dne v 11:15 hodin s ním bylo zahájeno správní řízení o

pokračování 3 1A 53/2014

správním vyhoštění dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců.

V průběhu správního řízení bylo z vyjádření Ministerstva vnitra České republiky,

odboru azylové a migrační politiky zjištěno, že žalobce dne 13. 4. 2011 podal žádost o

prodloužení dlouhodobého pobytu občana 3. státu. Tato žádost byla rozhodnutím ze dne 29.

1. 2013 zamítnuta, proti čemuž podal žalobce odvolání. O něm rozhodla Komise pro

rozhodování ve věcech pobytu cizinců dne 26. 11. 2013 tak, že odvolání zamítla. Rozhodnutí

Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců nabylo právní moci dne 26. 11. 2013.

Proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců podal cizinec

prostřednictvím zmocněného zástupce žalobu společně s návrhem na přiznání odkladného

účinku. Návrh na přiznání odkladného účinku byl usnesením Městského soudu v Praze ze

dne 29. 01. 2014 čj. - 31 zamítnut, ve věci samé dosud rozhodnuto nebylo.

Dále bylo zjištěno, že dne 27. 3. 2014 podal žalobce žádost o vízum nad 90 dnů za

účelem strpění dle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Dne 15. 4. 2014 bylo

příslušným správním orgánem vydáno rozhodnutí, který byla zmíněná žádost o udělení víza

zamítnuta a toto rozhodnutí nabylo dne 29. 5. 2014 právní moci.

S přihlédnutím ke skutečnostem zjištěným v průběhu správního řízení vydal dne 19.

6. 2014 správní orgán prvního stupně rozhodnutí, kterým bylo žalobci uloženo správní

vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území byla stanovena na 1 rok.

Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém rozhodla žalovaná

napadeným rozhodnutím.

Městský soud v Praze přezkoumal dle , soudní řád

správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „“) napadené rozhodnutí a jemu

předcházející řízení v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů a vycházel ze

skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Po

zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

S ohledem na obsah žaloby se zdejší soud zabýval prakticky jedinou námitkou

žalobce, kterou správním orgánům vytýkal, že v napadeném rozhodnutí ani rozhodnutí

správního orgánu prvního stupně nebyl přezkoumatelným způsobem zdůvodněn závěr, proč je

správní vyhoštění žalobce přiměřené.

Povinnost hodnotit přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění ukládá ustanovení §

174a zákona o pobytu cizinců. To stanoví, že při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí

o správním vyhoštění správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního

jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost

rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a

intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez

státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 2. 2014 čj. – 34 judikoval,

že není třeba, aby se správní orgán rozhodující o vyhoštění výslovně vyjadřoval ke všem 11

kritériím, když uvedl: „To na druhou stranu neznamená, že by bylo třeba u některých kritérií

předjímat jejich případný dopad na rozhodnutí. Cizinec může být např. ve věku, který sám o

sobě nedává jakýkoli důvod považovat správní rozhodnutí právě proto za specifické. Sám

rovněž ve správním řízení nesdělí žádné specifické skutečnosti ohledně vlastního věku. Není

pak žádného důvodu považovat správní rozhodnutí za nezákonné jenom proto, že správní

orgán výslovně neuvedl, že kritérium k věku cizince nebylo v řízení zjištěno nic, co by bylo

třeba samostatně hodnotit. Obdobně je tomu v případě zdravotního stavu cizince.“ Přestože

tedy není třeba, aby odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění obsahovalo výslovně všech

pokračování 4 1A 53/2014

jedenáct kritérií, nelze upustit od požadavku, aby z rozhodnutí bylo zřejmé, že ve vztahu ke

kritériím v daném případě relevantním činil správní orgán skutková zjištění a posuzoval je.

V napadeném rozhodnutí a především pak v rozhodnutí správního orgánu I. stupně,

které bylo napadeným rozhodnutím potvrzeno, se správní orgány pouze ryze formálně a

v obecné rovině vyjádřily k přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce

z území členských států EU ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Soud neshledal jejich

odůvodnění dostatečným a přesvědčivým neboť např. zcela zásadní otázku závažnosti a druhu

protiprávního jednání žalobce ponechaly prakticky bez povšimnutí a bližšího vyjádření. Byť

ve věci není sporu o tom, že se žalobce skutečně dopustil porušení zákona o pobytu cizinců

nelze takovou skutečnost slepě a paušálně interpretovat bez ohledu na zvážení dalších

konkrétních specifik samotného případu.

Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobce pobýval na území České republiky nelegálně

celkem 26 dnů v rozmezí ode dne 29. 3. 2014 do 24. 4. 2014. Naproti tomu legálně zde žil ve

zbytku doby od roku 2006 do konce března 2013.

Neoprávněný pobyt žalobce byl způsoben opomenutím, kdy žalobce nevycestoval,

neboť očekával rozhodnutí ve věci své žádosti o dlouhodobé vízum za účelem strpění. Fakt,

že nešlo o úmysl, ale toliko o opomenutí, není sám o sobě liberačním důvodem. Zohlednit

nutno také další okolnosti případu, kdy žalobce poté co byl právním zástupcem upozorněn na

skutečnost, že podání žádosti o udělení dlouhodobého víza dle § 33 odst. 1 písm. a) nezakládá

fikci pobytu, dostavil se sám od sebe na policii, aby vyřešil svůj neoprávněný pobyt. Z tohoto

jednání žalobce lze usuzovat, že měl snahu a zájem o řešení problému s pobytovou situací a

dobrovolné dostavení se na policii lze vnímat jako okolnost snižující závažnost jeho

protiprávního jednání. Soud má za to, že se žalobce nechtěl svým povinnostem vyhýbat a

vědomě tak porušovat zákony, jak tvrdí správní orgány. Právě v kontextu těchto a dalších

skutečností a údajů ze života žalobce v České republice je namístě hodnocení relevantních

okolností správními orgány označit za nedostatečné a formální, případně zcela absentující.

Správní orgány se při hodnocení otázky závažnosti jednání žalobce příliš upnuly na dílčí

kritérium porušení zákona o pobytu cizinců a pominuly kritéria ostatní. Městský soud má za

to, že délku pobytu cizince na daném území nutno zkoumat nikoliv pouze rámcovým

vymezením „od do“, ale také v souvislosti s dalšími okolnostmi případu. V případě žalobce

nelze přehlédnout, že jde o pobyt poměrně dlouhý, během něhož legálně na území České

republiky pracoval a také si řádně platil zdravotní pojištění. Z chování žalobce lze usoudit, že

měl skutečný zájem pobývat na území České republiky legálně. Svou pobytovou situaci řešil

prostřednictvím žádosti o další vízum tj. institutem k tomu určeným a nikoliv např. formou

žádosti o mezinárodní ochranu, což je mezi cizinci stále ještě užívaná možnost, jak si fakticky

prodloužit pobyt na území České republiky.

Soud nesouhlasí s úvahou žalované, kterou předestřela v napadeném rozhodnutí, když

uvedla: „Ustanovení je konstruováno tak, že je-

li zjištěn neoprávněný pobyt cizince, pak policie vydá (nikoliv ,může‘ vydat) rozhodnutí o

správním vyhoštění, tzn. že v případě prokázání protiprávního jednání je povinna postupovat

v souladu se zákonem.“ Se závěrem celého souvětí jistě polemizovat nelze, nicméně

přehlédnout nelze ani skutečnost, že v celkovém kontextu vede argumentace žalované k

přehlížení § 174a zákona o pobytu cizinců, což soud neakceptuje. Rozhodnutí o správním

vyhoštění musí sledovat zásadu proporcionality, která spočívá v požadavku, aby intenzita

zásahu do práv cizince byla přiměřená významu veřejného zájmu, k jehož ochraně má zásah,

reprezentovaný rozhodnutím o správním vyhoštění, sloužit.

pokračování 5 1A 53/2014

S ohledem na výše uvedené si lze jistě představit jednání, které přestože formálně

naplňuje podmínky obsažené v § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, může

být vyhodnoceno jako nedostatečně závažné, aby bylo přiměřené za něj uložit správní

vyhoštění.

Při použití § 119 zákona o pobytu cizinců je vždy nutné rovněž zohlednit, že se v

případě správního vyhoštění jedná o v podstatě nejvážnější možný zásah do práv cizince. Z

toho důvodu musí dané ustanovení aplikováno v souladu se zásadou přiměřenosti, tedy

zejména s ohledem na danou situaci každého konkrétního cizince (srov. § 174a zákona o

pobytu cizinců). Jak soud výše uvedl, tato podmínka nebyla v posuzovaném případě splněna,

a proto napadené rozhodnutí vzhledem k citovanému ustanovení neobstojí.

Vzhledem k výše uvedenému, soud napadené rozhodnutí ruší pro nezákonnost podle §

78 odst. 1 Ve smyslu se v novém rozhodnutí bude žalovaná řádným

způsobem zabývat přiměřeností dopadu rozhodnutí o vyhoštění žalobce z území států EU dle

aspektů stanovených v ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců tak, aby všechna kritéria

byla posouzena ve vzájemné souvislosti a bylo tak dosaženo komplexního posouzení, bez

pochybností ohledně poněkud paušalizujícího a povrchního způsobu hodnocení žalobcova

případu.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením , podle

kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem.

Náklady vynaložené žalobcem na dané řízení představují náhradu nákladů právního

zastoupení spočívající v odměně za 2 úkony [ a d) , ve

znění účinném od 1. 1. 2013 – tj. převzetí zastoupení a písemné podání k soudu] právní služby

v částce 3.100,- Kč za jeden úkon, celkem 6.200,- Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), vyhlášky č.

) a náhradu hotových výdajů v částce 300,- Kč za jeden úkon, celkem 600,-Kč (§

13 odst. 3 téže vyhlášky). Právní zástupce prokázal soudu, že je plátcem DPH, a proto se

částka zvyšuje o 1.428,- Kč. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobci celkem 8.228,- Kč.

P o u č e n í:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho

doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního

soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní

soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením

shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední

den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující

pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě

obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v

jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí

doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

pokračování 6 1A 53/2014

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro

zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 15. prosince 2014

JUDr. Miroslava Hrehorová v.r.

samosoudkyně