Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Ad 21/2011 - 31

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: JUDr. V. J., bytem Z. 308, Ř., zast. Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem, sídlem Joštova 4, Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 21.6.2011, č. 151/2011,

t a k t o :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 21.6.2011, č. 151/2011, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí o zastavení výplaty výsluhového příspěvku podle (dále jen zákon o služebním poměru nebo zákon).

Žalobce v žalobě namítá, že aplikované ustanovení ve spojení s ust. zákona o služebním poměru za neústavní, neboť představuje nepřípustný zásah do práv žalobce nabytých před účinností zákona o služebním poměru, a to podle , jelikož uvedená ustanovení zákona o služebním poměru mají z hlediska ústavních principů nepřípustné zpětné retroaktivní účinky. Ustanovení zákona o služebním poměru nelze nadřadit principům rovnosti a ochrany důvěry občana v právo, které jsou novou právní regulací dotčeny. Žalobce má za to, že ustanovením zákona o služebním poměru je porušován d, podle nějž musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu, když takováto jejich omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla ustanovena. Tvrzený závěr o neústavnosti žalobce opírá o nález Ústavního soudu sp.zn. , dle kterého se zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem do principu rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. Dochází k tomu v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či základního práva a svobody. Posuzování tohoto konfliktu s hlediskem proporcionality s ohledem na intertemporalitu by mělo vést k závěru o druhu legislativního řešení časového střetu právních úprav. Proporcionalitu lze přitom charakterizovat tak, že vyšší stupeň intenzity veřejného zájmu, resp. ochrany základních práv a svobod odůvodňuje vyšší míru zásahu do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo novou právní regulací. Platí tu zároveň maxima přikazující v případě omezení základního práva, resp. svobody, šetřit jeho podstatu a smysl.

Žalobce ohledně tvrzené neústavnosti ust. § 163 ve spojení s § 225 zákona o služebním poměru odkázal na nález Ústavního soudu sp.zn. , kdy citoval části daného nálezu ohledně definice pravé a nepravé retroaktivity a důsledky s tím spojené. Žalobce zdůraznil, že pro pravou retroaktivitu platí, že lex posterior ruší právní účinky v době účinnosti legis prioris, popř. vyvolává nebo spojuje práva a povinnosti subjektů s takovými skutečnostmi, jež v době účinnosti legis prioris neměly povahu právních skutečností. V případě retroaktivity nepravé pak nový zákon sice nezakládá právních následků pro minulost, avšak buď povyšuje minulé skutečnosti za podmínku budoucího právního následku (prostá výlučnost), nebo modifikuje pro budoucnost právní následky podle dřívějších zákonů založené. Nepravé zpětné působení zákona pouze znamená, že nový zákon zachycuje (právně kvalifikuje) minulé skutečnosti nebo že se dotýká (modifikuje, ruší) existujících právních následků. Obecně v případech časového střetu staré a nové právní normy platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tady princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání. Je nezbytné rozlišovat posuzování nepřípustnosti pravé a nepravé retroaktivity. U retroaktivity pravé platí zásada obecné nepřípustnosti, ze které existují striktně omezené výjimky přípustnosti. U retroaktivity nepravé platí naopak zásada obecné přípustnosti, ze které platí výjimky její nepřípustnosti.

Žalobce má za to, že dle právní úpravy, která založila nárok žalobce na výplatu výsluhového příspěvku ke dni 1.12.2000, bylo dosažení věku 60 let právní skutečností, na jejímž podkladu měl nárok žalobce na výplatu výsluhového příspěvku zaniknout. tak zcela jasně vymezil časový i materiální rozměr právního postavení žalobce, kdy ve spojení s rozhodnutím ředitele Bezpečnostní informační služby byly určeny rozhodné právní skutečnosti, jimiž se toto postavení žalobce řídí. Ustanovení ve spojení s zákona o služebním poměru dle žalobce se zpětnou účinností mění právní skutečnosti, jimiž se řídí vztah účastníka řízení k nároku na výsluhový příspěvek, založený předcházející úpravou. Dle žaloby rozhodná právní skutečnost, s kterou zákon spojuje zánik nároku účastníka řízení, je měněna v neprospěch žalobce. V důsledku žalobou napadeného rozhodnutí byla žalobci odejmuta část výsluhového příspěvku v trvání 12 měsíců, napadené rozhodnutí tak závažným způsobem negativně zasahuje do základních sociálních jistot žalobce, které byly založeny na oprávněné důvěře v zákonnou úpravu jeho ohodnocení za službu konanou ve prospěch státu.

Dále žalobce namítl, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný bez opory v judikatuře a adekvátní argumentace zaujal právní názor, že ustanovení § 225 není protiústavní, ale že je pouze běžným přechodným ustanovením, neboť upravuje výlučně vztahy pro futuro a nemá retroaktivní povahu. Žalovaný dále namítl, že ust. § 163 a § 225 zákona porušilo princip rovnosti. Žalobce považuje odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí za nedostatečné a právní závěry zde prezentované za nesprávné.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Žalobci skončil služební poměr příslušníka Bezpečnostní informační služby dnem 30.11.2000, příspěvek za službu byl žalobci přiznán od 1.12.2000. Žalobci vznikl nárok na starobní důchod dosažením věku 57 let a do a ustanovení dnem 29.1.2009, neboť konal službu zařazenou do I. a II. kategorie funkcí po dobu nejméně 20 let. Dva roky stanovené v zákona o služebním poměru uplynuly marně 29.1.2011. Příspěvek za službu přiznaný podle dřívější právní normy se považuje za výsluhový příspěvek podle nové právní normy, a proto jeho režim (k vyplácení a zvyšování) se dále řídí zákonem o služebním poměru č. , aby bylo dosaženo jednotného přístupu a postupu pro výsluhové příspěvky bez ohledu na to, zda byly přiznány před nabytím účinnosti tohoto zákona nebo po nabytí jeho účinnosti. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. -54, který se již zabýval výkladem přechodných ustanovení nového služebního zákona. Nejvyšší správní soud dovodil, že je důležité, zda v přechodných ustanoveních je výslovně stanoveno, že na právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti nového právního předpisu, se vztahují dosavadní právní předpisy a nebo zda je, jako v této věci, stanoveno, že tyto právní vztahy se dnem účinnosti nového právního předpisu řídí novým právním předpisem. Dle Nejvyššího správního soudu je služebního zákona transformačním ustanovením, které zavádí jednotný režim pro příspěvky za službu původně přiznané a poskytované podle dosavadních právních předpisů a pro výsluhové příspěvky přiznané a poskytované na základě zákona o služebním poměru. Od 1.1.2007 je tak jejich režim sjednocen a podroben výlučně zákonu o služebním poměru.

Ze správního spisu plynou tyto skutečnosti :

Rozhodnutím ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 22.1.2001, č.j. -1, byl žalobci podle a od 1.12.2000 přiznán příspěvek za službu ve výši 5.697,- Kč, neboť služební poměr žalobce skončil na základě žádosti žalobce k 29.11.2000.

Rozhodnutím ředitele sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 24.2.2011, č.j. OSZ-61082-14/D-Ro-2011, byla od 1.3.2001 podle zákona o služebním poměru žalobci zastavena výplata výsluhového příspěvku, který mu byl přiznán od 1.12.2000 ve výši 5.697,- Kč podle Správní orgán I. stupně uvedl, že nárok na starobní důchod žalobci vznikl dosažením věku 57 let dne 29.1.2009. Žalobce do dvou let nepožádal o starobní důchod, proto bylo rozhodnuto dle zákona o zastavení výplaty výsluhového příspěvku. Dále je konstatováno, že po obdržení žádosti o starobní důchod bude nárok na výplatu výsluhového příspěvku znovu posouzen podle zákona o služebním poměru.

V odvolání ze dne 22.3.2011 žalobce namítl shodně jako v žalobě nepřípustnou retroaktivitu § 225 a § 163 zákona o služebním poměru. Tvrzenou odvolací námitku porušení principu rovnosti žalobce shodně jako v žalobě uplatnil v rámci tvrzení neústavnosti ust. § 163, § 225 zákona o služebním poměru, neboť jejich "význam nelze nadřadit principům rovnosti a ochrany důvěry občana v právo, které jsou novou právní regulací dotčen".

Rozhodnutím ministra vnitra dne 21.6.2011, č. 151/2011, bylo zamítnuto odvolání žalobce, neboť byly splněny podmínky pro aplikaci § 163 odst. 1 zákona o služebním poměru. Ministr konstatoval, že ustanovení § 225 zákona není protiústavní, nýbrž zcela běžným přechodným ustanovením garantujícím dosavadním uživatelům příspěvku za službu podle předchozích zákonů právo pobírat výsluhový příspěvek. Skutečnost, že ust. § 225 stanoví nová pravidla pro poskytování příspěvku, nezakládá retroaktivní povahu, protože se nejedná o úpravu právních vztahů, které se uskutečnily před účinností nového zákona, ale výlučně o úpravu vztahu pro futuro. Zároveň neshledal rozpor s d, neboť nárok na výsluhový příspěvek není základním právem občana. Základním právem uvedeným v y je právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i ztrátě živitele. Výsluhový příspěvek však není dávkou důchodového zabezpečení zabezpečující občana ve stáří ani plněním při nezpůsobilosti k práci také, natož dávkou při ztrátě živitele. Charakter výsluhového příspěvku je zcela odlišný, je kompenzací za nepříznivé podmínky výkonu služby v bezpečnostních sborech, nebezpečnost, časovou, fyzickou a psychickou náročnost služby, podrobení se tuhé služební kázni a za celou řadu omezení základních práv v době trvání služebního poměru. Má také významnou regulační funkci ve vztahu k personálnímu složení bezpečnostního sboru. Pokud by se jednalo o základní právo ve smysluy, musel by být výsluhový příspěvek poskytován všem občanům. Zároveň považuje za mylný názor odvolatele, že ust. a 225 zákona porušuje princip rovnosti, naopak ust. sjednotilo dosud nestejné podmínky pro poskytování příspěvku příslušníkům jednotlivých bezpečnostních sborů. Ust. dopadá bez rozdílu na všechny poživatele výsluhového příspěvku.

Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu tvrzených důvodů nezákonnosti, kterými je soud vázán, podle skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí, jak soudu ukládá ustanovení , 2 Soud rozhodl bez nařízení jednání dle , neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili.

Podle , o Bezpečnostní informační službě ve znění do 31.12.2006 příspěvek za službu nenáleží po dosažení věku 60 let. Ke dni 1.1.2007 bylo dané ustanovení zrušeno

Podle při souběhu nároku na příspěvek a na starobní, plný invalidní nebo částečný invalidní důchod náleží oprávněnému podle jeho volby buď příspěvek, nebo důchod.

Podle ve znění do 31.12.2012 při souběhu nároku na výplatu výsluhového příspěvku s nárokem na výplatu starobního důchodu nebo invalidního důchodu se výsluhový příspěvek vyplácí pouze tehdy, jestliže je vyšší než některý z uvedených důchodů, a to ve výši rozdílu mezi výsluhovým příspěvkem a důchodem. Rozdíl mezi výsluhovým příspěvkem a důchodem se zjišťuje ke dni přiznání starobního důchodu nebo invalidního důchodu anebo ke dni úpravy invalidního důchodu při změně stupně invalidity. Jde-li o souběh nároku na výplatu výsluhového příspěvku s nárokem na výplatu starobního důchodu, považuje se ode dne přiznání starobního důchodu za výsluhový příspěvek toliko rozdíl mezi náležejícím starobním důchodem a výsluhovým příspěvkem k tomuto dni a nadále se samostatně zvyšuje podle bez přihlédnutí k výši důchodu.

Podle ve znění do 31.12.2012 bývalý příslušník, jemuž je poskytován výsluhový příspěvek, je povinen oznámit bezpečnostnímu sboru do 8 dnů vznik invalidity. Nepožádá-li bývalý příslušník v případě, že se stal invalidním, o přiznání invalidního důchodu anebo nejpozději do 2 let po dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod o přiznání starobního důchodu, výplata výsluhového příspěvku se zastaví. Požádá-li bývalý příslušník o přiznání invalidního důchodu později, než je stanoveno ve větě druhé, stanoví se rozdíl způsobem uvedeným v a případný rozdíl výsluhového příspěvku se doplatí.

Podle příspěvek za službu poskytovaný podle dosavadních právních předpisů se považuje za výsluhový příspěvek podle tohoto zákona, a to ve výši, v jaké náležel ke dni, který předcházel dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

Soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí ministra vnitra. Soud má za to, že rozhodnutí ministra v souladu s § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 s.ř. obsahuje důvody, pro které nepovažoval odvolací námitku protiústavnosti a nerovnosti za důvodnou, jestliže uvedl, že § 225 zákona není protiústavní, nýbrž zcela běžným přechodným ustanovením garantujícím dosavadním uživatelům příspěvku za službu podle předchozích zákonů právo pobírat výsluhový příspěvek. Skutečnost, že ust. § 225 stanoví nová pravidla pro poskytování příspěvku, nezakládá retroaktivní povahu, protože se nejedná o úpravu právních vztahů, které se uskutečnily před účinností nového zákona, ale výlučně o úpravu vztahu pro futuro. Uvedené odůvodnění rozhodnutí ministra soud považuje za zcela dostatečné, požadavek žalobce, aby správní orgán v rámci odůvodnění uvedl judikaturu, o kterou správní orgán opírá svůj závěr, jde nad rámec ust. § 68 odst. 3 s.ř. Shodný závěr soudu platí pro namítané nevypořádání se s námitkou rovnosti, kdy ministr vnitra uvedl, že: považuje za mylný názor odvolatele, že ust. § 163 a 225 zákona porušuje princip rovnosti, naopak ust. § 225 sjednotilo dosud nestejné podmínky pro poskytování příspěvku příslušníkům jednotlivých bezpečnostních sborů. Ust. § 163 dopadá bez rozdílu na všechny poživatele výsluhového příspěvku. Ostatně žalobce v odvolání námitku rovnosti nijak nespecifikoval, pouze tvrdil shodně jako v žalobě, že význam ustanovení zákona o služebním poměru „nelze nadřadit principům rovnosti a ochrany důvěry občana v právo, které jsou novou právní regulací dotčeny". Z obsahu odvolání žalobce tak neplyne, v čem konkrétně spočívá tvrzené porušení zásady rovnosti, který subjekt nebo které právo je diskriminováno ve prospěch jiného. Shodně žalobce neučinil v rámci žaloby, ze žaloby tak není zřejmé, v čem spočívá rozpor ust. § 163 ve spojení s § 225 zákona o služebním poměru s principem rovnosti. Namítá-li žalobce porušení zásady rovnosti, musí tvrdit, v čem tato nerovnost spočívá, která práva a povinnosti nebo které subjekty jsou poměřovány, pokud dané neplyne explicitně z povahy věci nebo žaloby. V daně věci takto z povahy věci ani obsahu žaloby bez dalšího neplyne, neboť namítané ust. § 163 zákona o služebním poměru je aplikovatelné na kteréhokoliv bývalého příslušníka bezpečnostního sboru, pokud naplnil formální znaky ust. § 163 odst. 1 věta druhá zákona. V tomto rozsahu je žalobní bod natolik obecný, že není způsobilý být předmětem soudního přezkumu.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. - 78 „je nutno za žalobní bod považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí“. Faktická citace části judikátů o pravé a nepravé retraktivitě a důsledkům s tím spojených, o neústavnosti na základě porušení rovnosti a porušení y bez specifikace takového práva nejsou okolností individuálně odlišitelnou od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce v souladu s odst. 1 písm. d) , jestliže ze žaloby není patrné, kterého práva žalobce se porušení rovnosti a y dotýká. Správní soudnictví je přitom ovládáno dispoziční a koncentrační zásadou. Žalobní body stanoví meze přezkumu napadeného správního rozhodnutí ( ). Správní soud není povinen ani oprávněn za žalobce konkrétní důvody nezákonnosti správního rozhodnutí dovozovat, tedy z vlastní iniciativy nahrazovat projev vůle žalobce a sám vyhledávat vady napadeného správního aktu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. , a ze dne 19. 11. 1999, sp. zn. ).

Poměření postavení žalobce dle zákona o služebním poměru a dle není otázkou naplnění zásady rovnosti, nýbrž otázkou legitimního očekávání a proporcionality zásahu dle nové úpravy. Institut rovnosti nelze vykládat ve smyslu neměnnosti právní normy a z toho plynoucích práv a povinností. Otázkami rovnosti před zákonem se zabýval již Ústavní soud ČSFR (nález publikovaný pod č. 11/1992 Sbírky nálezů Ústavního soudu ČSFR), který vyložil, že rovnost není kategorií abstraktní. Z tohoto principu neplyne, že by každému musely být automaticky přiznávány stejné nároky. Je věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že diferencovatelným a také diferencovaným skupinám poskytne diferencované výhody.

Shodně je nepřípustné vymezení žalobního bodu spočívající v převzetí obecných závěrů judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu ohledně retroaktivity (srovnej např. č.j. – 66, sp.zn. ), aniž by byla provedena subumpce převzatých obecných právních závěrů na okolnosti případu žalobce a byl tak vymezeno, z čeho dovozuje žalobce konflikt s hlediskem proporcionality s ohledem na intertemporalitu apod.

Z obsahu žaloby lze dovodit, že žalobce má za to, že ust. § 163 ve spojení s ust. § 225 zákona o služebním poměru má účinky pravé retroaktivity.

V typově obdobné věci o zastavení výsluhového příspěvku podle § 163 zákona o služebním poměru, neboť bývalý příslušník nepožádal o starobní důchod, již rozhodoval Nejvyšší správní soud, který v rozsudku č.j. – 66 uvedl, že :

„Klíčovým je v daném případě , podle něhož se příspěvek za službu poskytovaný podle dosavadních právních předpisů považuje za výsluhový příspěvek podle tohoto zákona, a to ve výši, v jaké náležel ke dni, který předcházel dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Z dikce i systematického zařazení tohoto ustanovení zřetelně vyplývá, že se jedná o klasické intertemporální ustanovení, kterým zákonodárce provádí zásadu nabytých práv a zároveň vymezuje nový právní rámec institutů staré právní úpravy (tzn. nepravou retroaktivitu nového právního předpisu). Z konceptu nepravé retroaktivity plyne, že zůstává zachován nárok na dávku (tzn. původně příspěvek za službu, posléze výsluhový příspěvek), ovšem její výše a podmínky trvání výplaty se již řídí novou právní úpravou (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2010, č. j. – 45, www.nssoud.cz). Uvedené transformační ustanovení tedy zavádí jednotný právní režim pro příspěvky za službu původně přiznané a poskytované na základě a pro výsluhové příspěvky (nově) přiznané a poskytované na základě Od 1. 1. 2007 je tak jejich režim sjednocen a podroben výlučně

Nepřípadná je rovněž námitka stěžovatele, že nepravou retroaktivitu nelze užít takovým způsobem, aby se zhoršilo jeho právní postavení a narušil princip právní jistoty. Nepravá retroaktivita je taková vlastnost právní normy, která jí umožňuje působit i na právní vztahy vzniklé za účinnosti právní normy zrušené, avšak neumožňuje jí zasáhnout samotný vznik či zánik těchto právních vztahů v době před její účinností. Nepravá retroaktivita je tedy v souladu s principem lex retro non agit, neboť se ve skutečnosti jedná o působení právní normy nikoliv do minulosti, nýbrž v reálném čase a v horizontu její účinnosti. Právní vztahy vzniklé za účinnosti starého zákona se řídí tímto zákonem až do účinnosti nové právní úpravy. Změna úpravy práv a povinností v již existujících právních vztazích je přirozenou vlastností právních pravidel a zároveň i jejich nutným posláním v zájmu nutného přizpůsobování právní úpravy sociální realitě. Nejvyšší správní soud se proto neztotožnil s názorem stěžovatele, že při úpravě právního režimu výsluhových nároků příslušníků Policie ČR nebylo možno použít nepravou retroaktivitu nového v jeho neprospěch. Stěžovatele chránil princip právní jistoty pouze v tom smyslu, že jeho nárok na příspěvek za službu skutečně vznikl v době účinnosti a dále existoval i za účinnosti nového (jako výsluhový příspěvek). Současně však již byl povinen dostát povinnostem stanoveným touto novou právní úpravou pro trvání výplaty příspěvku vyplývajícím z zákona…..pokud by stěžovatel splnil svoji povinnost stanovenou v , byl by souběh výsluhového příspěvku se starobním důchodem řešen podle “

Soud má za to, že jakkoli je nárok na výsluhový příspěvek podmíněn žádostí bývalého příslušníka, vzniká ze zákona, rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku má pouze deklaratorní povahu. Základní podmínkou pro vznik nároku na výsluhový příspěvek je doba výkonu služby příslušníkem bezpečnostního sboru. Podmínkou splatnosti výsluhového příspěvku je vydání rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku a poté uplynutí příslušné doby pro výplatu dalšího příspěvku, zde každého kalendářního měsíce (§ 167 odst. 3 zákona o služebním poměru). Ke dni zániku služebního poměru žalobce ani ke dni účinnosti služebního zákona (1.1.2007) žalobce nenabyl věku 59 let (žalobce narozen dne 29.1.1952) , proto nelze tvrdit, že žalobci v době účinnosti předchozí úpravy jeho služebního poměru vznikl nárok na přiznání výsluhového příspěvku i po dosažení věku 59 let ( ). Před účinností zákona o služebním poměru žalobce nenabyl žádná práva, která by byla novým předpisem dotčena. Rozhodná právní skutečnost - dosažení věku 59 let nastala dne 29.1.2011, tedy více jak 4 roky po nabytí účinnosti zákona o služebním poměru (1.1.2007). Ustanovení ve spojení s zákona o služebním poměru se zpětnou účinností nemění právní skutečnosti, jimiž se řídí vztah účastníka řízení k nároku na výsluhový příspěvek, založený předcházející úpravou, jak tvrdí žaloba. V souladu s účinky nepravé retroaktivity tedy nová právní norma, tedy i ust. ve spojení s zákona, ponechává staré právní úpravě () k řešení otázku vzniku již existujících právních vztahů, v minulosti učiněných právních úkonů a nároků z nich plynoucích a pouze do budoucnosti mění práva a povinnosti spojené s těmito již vzniklými právními vztahy (srovnej např. NSS č.j. – 66).

Porovnáním úpravy ve znění do 31.12.2006 a zákona o služebním poměru vyplývá, že novou úpravou služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů došlo ke změně zániku výsluhového příspěvku dosažením věku ( ), resp. vzniku nároku na starobní důchod ( ), kdy přiznání starobního důchodu bez dalšího nezakládá zánik nároku na výsluhový příspěvek, naopak je zachována příjmová neutralita po přiznání starobního důchodu a to přiznáním výsluhového příspěvku ve výši přesahující přiznaný starobní důchod. Pokud by žalobce požádal o přiznání starobního důchodu, v důsledku uvedené příjmové neutrality by výše starobního důchodu a případně přiznaného výsluhového příspěvku (přesahující výši přiznaného starobního důchodu) byla totožná jako výše výsluhového příspěvku přiznaného dle předchozí úpravy do věku 60 let. Tvrzení žalobce o tom, že původní zákonná úprava oproti nové úpravě mu garantovala odlišnou výši „výplaty příspěvku za službu v časově a materiálně vymezeném rozsahu“, je v rozporu s obsahem ust. zákona. Naopak je pro odlišnou valorizaci důchodů a výsluhy pro bývalého příslušníka pobírajícího starobní důchod úprava dle služebním poměru příznivější. Pokud bývalý příslušník do 2 let po dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod o přiznání starobního důchodu nepožádá, se výplata výsluhového příspěvku zastaví. Tedy teprve marným uplynutím doby 2 let pro uplatnění nároku na starobní důchod zákon nově zakládá pozastavení výplaty výsluhového příspěvku, nikoli zánik výsluhového příspěvku (srovnej zákona). Podle Městského soudu v Praze se jedná pouze o dočasné opatření, neboť dle věty třetí zákona o služebním poměru požádá-li bývalý příslušník o přiznání invalidního důchodu později, než je stanoveno ve větě druhé, stanoví se rozdíl způsobem uvedeným v a případný rozdíl výsluhového příspěvku se doplatí. Jelikož není racionálního důvodu odlišného postavení příjemců (bývalých příslušníků) invalidního a starobního důchodu, nehledě k tomu, že věta druhá nestanoví lhůtu pro požádání invalidního důchodu, lze mít ústavně konformním výkladem za to, že dočasnost zastavení výplaty se dodatečným splněním podmínek pro přiznání výsluhy vztahuje nejen na bývalého příslušníka, který nepožádal o invalidní důchod ale i pro takového příslušníka, který nepožádal do 2 let po dosažení věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod o přiznání starobního důchodu. Ostatně takto uvedl i správní orgán I.st. v odůvodnění rozhodnutí o zastavení výplaty výsluhového příspěvku žalobci. Žalobce nesporoval, že naplnil formální znaky ust. zákona. Žalobce v dané věci také netvrdil, že dodatečně požádal o přiznání starobního důchodu. Zejména předmětem žaloby a tedy i posuzování žalobního bodu o neústavnosti zákona není „nedoplacení“ výsluhového příspěvku k žádosti bývalého příslušníka, který dodatečně po zastavení výsluhy požádal o doplacení výsluhy dle věta třetí.

Žalobci na základě ust. ve znění do 31.12.2006 vzniklo legitimní očekávání, že bude příjemcem výsluhového příspěvku nejpozději do dosažení věku 60 let, tedy i po dosažení věku 59 let. Žalobci sice zastavením výplaty výsluhového příspěvku dle zákona o služebním poměru vznikla újma, avšak pouze na základě nečinností žalobce, neboť v případě souběhu přiznaného starobního důchodu a výsluhového příspěvku by žalobci náležel příjem ve shodné výši jako dle původní úpravy dle ve znění ke dni zániku služebního poměru žalobce. Újma spočívající v pozastavení výplaty výsluhového příspěvku žalobci vznikla pouze prozatímně, neboť následným presumovaným přiznáním starobního důchodu by byl žalobci doplacen rozdíl výsluhového příspěvku. Takovýto zásah do „majetkového zájmu“ (y, srovnej nález Ústavního soudu sp.zn. , bod 148) podle ust. zákona o služebním poměru je proporcionální z důvodu příjmové neutrality ust. ve spojení s zákona a z důvodu dočasné povahy zastavení výsluhového příspěvku podmíněné nečinností bývalého příslušníka. Omezení nároku na výsluhový příspěvek jeho pozastavením dle zákona vzhledem k ust. a výše uvedené dočasnosti podmíněné nečinností bývalého příslušníka je v souladu s y, neboť šetří jeho podstatu, zde nárok na výplatu výsluhového příspěvku, protože je dle zákona zachována příjmová neutralita bývalého příslušníka. Je věcí normotvůrce, resp. v posuzovaném případě zákonodárce, zda v přechodných ustanoveních výslovně stanoví, že na právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti nového právního předpisu se vztahují dosavadní právní předpisy, nebo, což je posuzovaný případ, že tyto právní vztahy se dnem účinnosti nového právního předpisu řídí tímto předpisem (NSS č.j. -54). K samotné otázce ústavnosti změny právního režimu poskytovaných výsluhových příspěvků jako takových a jejich výše, režimu jejich valorizace, se obecně již vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. , dle kterého že předmětná právní úprava zákona není protiústavní. Ústavní soud v nálezu sp. zn. k novelizaci , spočívající v doplnění o ustanovení cit. zákona tak, že při opětovném přijetí do služebního poměru podle jiných zákonů výplata výsluhového příspěvku nenáleží, uvedl, že : „se zabýval nejprve námitkou porušení principu právní jistoty, kterou stěžovatel opírá o skutečnost, že vstoupil do služeb Policie České republiky v dobré víře, že stát, který mu v té době poskytoval výsluhový příspěvek, nebude náhlými změnami ohrožovat stálost a spolehlivost své sociální politiky, neboť občané mají právo na to, aby chování státu bylo pro ně vypočitatelné. Ústavní soud je názoru, že příliš časté změny právní úpravy - zvláště v otázkách hospodářské, mzdové a sociální politiky - oslabují právní jistotu občanů a věrohodnost státu samého. Na druhé straně však nelze zákonodárci upřít právo nově upravit společenské vztahy všude tam, kde to pokládá za potřebné a účelné z hlediska veřejného zájmu a pokud tím nejsou ohrožena základní práva a svobody občanů ve své podstatě.“

Na základě výše uvedeného soud nepovažuje ust. § 163 ve spojení s zákona o služebním poměru za neústavní, předmětná ustanovení zákona zakládají přípustné účinky nepravé retroaktivity, proto nelze bez dalšího aplikaci ust. zákona považovat za zásah do práv žalobce v rozporu s y. Zároveň soud neshledal žalobcem tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí ministra vnitra. Žalobní body nejsou důvodné, proto soud zamítl žalobu jako nedůvodnou ( ).

O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 18.12.2014

JUDr. Ing. Viera Horčicová, v.r. předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: J.Válková