Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
32 A 22/2013 - 26.pdf
PDF · 0 B
No categories available
32 A 22/2013 - 26
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Miladou Haplovou ve věci žalobce: V. M., zast. JUDr. Alžbětou Prchalovou, advokátkou, se sídlem Dřevařská 25, 602 00 Brno, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, P. O. Box 78, 130 51 Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7.3.2013, č. j. CPR-14382-2/ČJ-2012-930310-V234, a proti rozhodnutí žalované ze dne 7.3.2013, č. j. CPR-14382-3/ČJ-2012-930310-V234,
takto:
I. Žaloba se z a m í t á .
II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.
IV. Po právní moci rozsudku bude z účtu Krajského soudu v Brně žalobci prostřednictvím jeho právní zástupkyně JUDr. Alžběty Prchalové, advokátky se sídlem Dřevařská 25, 602 00 Brno, vrácen zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobou ze dne 14.3.2013 doručenou Krajskému soudu v Brně dne 15.3.2013 se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 7.3.2013, č. j. CPR-14382-2/ČJ-2012-930310-V234, kterým žalovaná podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád ) zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen správní orgán prvního stupně) ze dne 19.11.2012, č. j. KRPB-187937/ČJ-2012-060022-SV, a kterým toto rozhodnutí bylo potvrzeno, a přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 7.3.2013, č. j. CPR-14382-3/ČJ-2012-930310-V234, kterým žalovaná podle ust. § 90 odst. 5 správního řádu zamítla odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 19.11.2012, č. j. KRPB-187937/ČJ-2012-060022-SV.
Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 19.11.2012, č. j. KRPB-187937/ČJ-2012-060022-SV bylo žalobci podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců) uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena v délce 6 měsíců. Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s ust. § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně byla žalobci tímto rozhodnutím podle ust. § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území České republiky do 30 dnů po nabytí právní moci rozhodnutí. Pro případ, že by rozhodnutí o správním vyhoštění bylo ve lhůtě stanovené k vycestování nevykonatelné z důvodů podle ust. § 119 , § 119a , § 179 nebo § 172 odst. 3 zákona o pobytu cizinců nebo z důvodu dle ust. § 32 odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb. , o azylu, byla doba k vycestování stanovena do 30 dnů ode dne odpadnutí těchto důvodů.
Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 19.11.2012, č. j. KRPB-187937/ČJ-2012-060022-SV byla žalobci podle ust. § 79 odst. 5 správního řádu uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč, a to ve lhůtě do 14 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.
Žalobce v žalobě namítá, že není pravda, že by vykonával nelegální práci a tedy porušoval ust. § 89 zákona o zaměstnanosti. Namítá, že jako držitel živnostenského listu podniká na území České republiky a jednou z jeho živností je i nakládání s odpady – vyjma nebezpečných. Žalobce namítá, že práci pro družstvo ZINSTAV GROUP vykonával na základě smlouvy o dílo, a to pouze od 16.5.2012 do 18.5.2012, a že po ukončení spolupráce vystavil řádnou fakturu a tato mu byla proplacena.
Žalobce se neztotožňuje s názorem žalované, že uložené správní vyhoštění není nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého života, a namítá, že i kdyby z jeho strany došlo k pochybení, představuje správní vyhoštění příliš tvrdý trest s přihlédnutím k tomu, že v České republice již několik let podniká a dosud žádné právní předpisy neporušoval. Žalobce má za nepravděpodobné, že by mu po uplynutí doby správního vyhoštění bylo vydáno povolení k pobytu, a proto namítá, že rozhodnutí o správním vyhoštění mu fakticky maří možnost pokračovat ve výdělečné činnosti na území České republiky, ať už jako zaměstnanec nebo jako OSVČ. Toto považuje za zjevně nepřiměřené s ohledem na to, že vykonával pracovní činnost bez povolení k zaměstnání pouhé tři dny.
S ohledem na shora uvedené žalobce navrhuje, aby soud rozsudkem obě žalobou napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 15.4.2013 uvádí, že skutečnost, že se žalobce dopustil protiprávního jednání tím, že nejméně od 16.5.2012 do 18.5.2012 pracoval v areálu společnosti SITA CZ, a.s. v provozovně Holzova 14, Brno-Líšeň, bez povolení k zaměstnání pro družstvo ZINSTAV GROUP, byla spisovým materiálem doložena a dostatečně odůvodněna v odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění. Vzhledem k tomu, že žaloba obsahuje naprosto totožnou argumentaci, na kterou bylo reagováno v žalobou napadeném rozhodnutí i v rozhodnutí o správním vyhoštění, odkazuje žalovaná na odůvodnění obou výše uvedených rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že žalovaná neshledala ve svém postupu pochybení, navrhuje zamítnutí žaloby.
Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. s. ř. s. ), osobou oprávněnou (§ 65 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ), žaloba je přípustná (§ 65 , § 68 , § 70 s. ř. s. s. ř. s. ).
Žaloba byla přezkoumána v mezích žalobních bodů včetně řízení předcházejícího vydání, přičemž soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 , 2 s. ř. s. s. ř. s. ).
Předmětná věc byla projednána bez nařízení jednání, neboť byly splněny zákonné podmínky ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s.
V nyní posuzované věci bylo žalobci uloženo správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců, podle něhož policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.
Námitku žalobce, že není pravdou, že by vykonával nelegální práci a tedy že by porušoval ust. § 89 zákona o zaměstnanosti, soud neshledal případnou. Správní řízení o správním vyhoštění bylo se žalobcem vedeno z důvodu, že žalobce na území České republiky pracoval bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nikoli proto, že by žalobce vykonával nelegální práci. Otázka, zda činnost žalobce naplňovala znaky nelegální práce ve smyslu ust. § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti proto nebyla pro dané řízení relevantní.
Důvodnou soud neshledal ani námitku, že žalobce činnost pro družstvo ZINSTAV GROUP ve dnech 16. - 18.5.2012 vykonával jako podnikatel na základě smlouvy o dílo. Toto tvrzení žalobce nemá žádnou oporu ve spisovém materiálu (žádná smlouva o dílo nebyla v průběhu správního řízení žalobcem předložena) a rovněž v žalobě žalobce na jejich podporu nepředkládá žádné důkazy. Soud nepopírá, že žalobce měl v době provedené kontroly na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt za účelem podnikání – OSVČ a že byl držitelem živnostenského oprávnění, stejně jako správní orgány obou stupňů má však za prokázané, že žalobce v uvedených dnech pro družstvo ZINSTAV GROUP na kontrolovaném pracovišti (v provozovně společnosti SITA CZ, a. s. na adrese Holzova 14, Brno-Líšeň) vykonával činnost nikoli z pozice osoby samostatně výdělečně činné, ale z pozice zaměstnance. Spisovým materiálem bylo náležitě doloženo, že žalobce vykonával práci spočívající v obsluze drtičky ve vztahu podřízenosti k zaměstnavateli (k družstvu ZINSTAV GROUP), podle jeho pokynů, jeho jménem, za mzdu (dle výplatního lístku za měsíc květen 2012 žalobce obdržel odměnu ve výši 960 Kč), v pracovní době (dle docházkového listu žalobce odpracoval celkem 12 hodin v průběhu 3 dnů), na náklady zaměstnavatele a na jeho odpovědnost. Rovněž z dohody o provedení práce, která je součástí správního spisu, uzavřené mezi žalobcem jako zaměstnancem a družstvem ZINSTAV GROUP jako zaměstnavatelem, jednoznačně vyplývá, že žalobce pro družstvo ZINSTAV GROUP vykonával zaměstnání neboli závislou práci, pro kterou je podle ust. § 89 zákona o zaměstnanosti zapotřebí platné povolení k zaměstnání vydané místně příslušným úřadem práce. Jelikož žalobce povolení k zaměstnání ve smyslu citovaného zákonného ustanovení neměl, je nepochybné, že v období od 16.5.2012 do 18.5.2012 byl zaměstnán na území České republiky bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání. Svým jednáním tak žalobce bez jakýchkoli pochybností naplnil skutkovou podstatu ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.
Rovněž námitce, že správní vyhoštění by bylo nepřiměřeným zásahem do soukromého života žalobce, soud nepřisvědčil.
Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze vydat rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 tohoto zákona, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán podle § 174a téhož zákona zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. V této souvislosti soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 12.4.2012, č. j. 9 As 107/2011 -74, dostupný na www.nssoud.cz), dle níž „nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života v důsledku správního vyhoštění představuje ve smyslu ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců překážku, pro kterou nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vydat. Je však nepochybně na samotném cizinci, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, resp. nabídl důkazy o tom, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí o správním vyhoštění.“ Obdobně v rozsudku ze dne 29.11.2012, č. j. 9 As 142/2012 -21, dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud vyslovil názor, že „ačkoli je řízení o správním vyhoštění zahajováno z moci úřední (ex offo), nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch stěžovatele, tj. které by se týkaly i nepřiměřenosti tvrzeného zásahu vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Je zejména na samotném cizinci, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, případně o tom nabídl důkazy. Lze pouze zopakovat, že cizinec, jemuž hrozí vyhoštění, by se měl ochrany svých práv aktivně domáhat tak, aby v řízení mohlo být zjištěno a prokázáno, že chráněná práva budou realizací vyhoštění nepřiměřeně zasažena.“
V daném případě se žalobci nepodařilo prokázat, že by správní vyhoštění na dobu 6 měsíců (tj. na spodní hranici zákonného rozpětí) bylo zásahem nepřiměřeným ve smyslu ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ačkoli bylo především na něm, aby tyto skutečnosti přesvědčivým způsobem tvrdil, popř. nabídl správním orgánům relevantní důkazy. V průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně žalobce v reakci na otázku správního orgánu, zda má na území České republiky nějaké rodinné vazby, pouta či jiné závazky, kvůli kterým by případné udělení správního vyhoštění z území členských států Evropské unie bylo nepřiměřeným zásahem do jeho soukromí nebo rodinného života, žádné důvody mající za následek nepřiměřenost zásahu správního vyhoštění neuvedl (výslovně odpověděl: „Ne, nikoho tu nemám, jen tetu.“). V odvolání poté žalobce pouze v obecné rovině namítal, že rozhodnutí o správním vyhoštění by bylo za situace, kdy v České republice několik let podniká a dosud neměl žádný problém s úřady v České republice, nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého života. Na této své argumentaci žalobce setrval i v podané žalobě. Soud má za to, že každé správní vyhoštění znamená určitý zásah do soukromého a rodinného života cizince, a že pouhá dlouhodobá podnikatelská činnost žalobce na území České republiky (tuto ostatně žalobce nijak nespecifikuje, neuvádí, jaká konkrétní újma by mu v důsledku ukončení podnikatelské činnosti vznikla, jaké závazky by v důsledku správního vyhoštění nemohly být splněny apod.) nemůže být důvodem, který by zakládal nepřiměřenost zásahu správního vyhoštění do jeho soukromého života ve smyslu ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Soud připouští, že správní vyhoštění může mít pro žalobce jisté ekonomické dopady, je však třeba mít na zřeteli, že je projevem suverenity každého státu rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizinců na své území. Právo pobývat na území České republiky nepatří do kategorie základních lidských práv a cizinci, kteří porušují právní normy hostitelského státu, nemohou požívat výhod spojených s povolením pobytu na jeho území. Dikce ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců stanoví jasně, že v případě naplnění podmínek pro vyhoštění je příslušný orgán povinen toto rozhodnutí vydat, přitom neexistuje žádný prostor pro správní uvážení.
Pokud žalobce namítá, že v budoucnu bude fakticky zmařena jeho možnost pokračovat ve výdělečné činnosti, protože udělení nového povolení k pobytu je velmi nepravděpodobné, nelze než uvést, že jde o ničím nepodloženou spekulaci. Žalobci naopak nic nebrání v tom, aby po uplynutí šestiměsíční doby zákazu vstupu na území členských států Evropské unie žádost o povolení k pobytu podal a ve svých ekonomických aktivitách (v souladu s právními předpisy České republiky) pokračoval.
Co se týče rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč, soud konstatuje, že podle ust. § 79 odst. 5 správního řádu povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou uloží správní orgán účastníku, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. S ohledem na uvedené právní závěry je nepochybné, že žalobce řízení vyvolal porušením povinnosti tím, že byl zaměstnán na území České republiky bez platného povolení k zaměstnání, ačkoli toto povolení je podmínkou jeho výkonu, povinnost nahradit náklady řízení tedy byla žalobci uložena zcela v souladu se zákonem.
Na základě shora uvedeného právního posouzení žalobních námitek žalobce dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl na věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalované v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec její běžné administrativní činnosti nevznikly.
Jelikož v době podání žaloby byl žalobce osvobozen od soudního poplatku (§ 11 odst. 2 písm. i) zák. č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích, ve znění účinném v době podání žaloby), náleží mu vrácení soudního poplatku ve výši 3.000 Kč uhrazeného kolkovými známkami.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 29. září 2014
JUDr. Milada Haplová, v. r.
samosoudkyně
Za správnost vyhotovení:
Barbora Zachovalová