Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

57 A 5/2014 - 40

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra

Krysla a soudců Mgr. Jaroslava Škopka a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce

L.S., zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Polská 4,

proti žalovanému Krajskému úřadu Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary –

Dvory, Závodní 353/88, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8.1.2014, č.j.

4534/DS/13-3,

t a k t o:

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í

I. Napadené rozhodnutí.

Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8.1.2014, č.j.

4534/DS/13-3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti

usnesení Magistrátu města Karlovy Vary (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 15.11.2013,

č.j. 12151/OD/13/Rsz (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo

potvrzeno.

Prvoinstančním rozhodnutím bylo podle ,

, zastaveno řízení o žádosti „ve věci udělení řidičského oprávnění skupiny B (dle

ust. 82 ve spojení s ust. 92 , o provozu na pozemních komunikacích

(zákon o silničním provozu) a vydání řidičského průkazu (§ 109 silničního zákona) žalobci,

pokračování 2 57 A 5/2014

jedinému účastníku řízení dle , kdy žadatel v určené lhůtě

neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení“.

II. Žaloba.

Žalobce žalobu odůvodnil tím, že ačkoliv je žalobou napadáno rozhodnutí žalovaného,

žalobce poukazuje na to, že žalovaný potvrdil prvoinstanční rozhodnutí s odůvodněním sice

poměrně rozsáhlým ale podle názoru žalobce nepřezkoumatelným, přičemž tuto nezákonnost

spatřuje jak v napadeném rozhodnutí, tak v prvoinstančním rozhodnutí, které mu předcházelo.

Žalobce uvedl, že dne 3.7.2013 podal u prvoinstančního orgánu žádost o udělení řidičského

oprávnění a vydání řidičského oprávnění ve smyslu příslušných ustanovení zákona o

silničním provozu. Podle § 82 odst. 1 zákona o silničním provozu lze řidičské oprávnění

vydat osobě, která splňuje podmínky podle § 82 odst. 1 písm. a) - g), přičemž řidičské

oprávnění se vydá osobě, které bylo uděleno řidičské oprávnění. Jednou z podmínek pro

udělení řidičského oprávnění je podle § 82 odst. l písm. d) zákona o silničním provozu, že

osoba má na území České republiky obvyklé bydliště. Žadatel, který nemá na území České

republiky trvalý pobyt, je povinen předložit doklad prokazující obvyklé bydliště nebo jiný

důkaz k jeho prokázaní. Žalobce při podání žádosti k prokázání obvyklého bydliště předložil

(i) potvrzení o přechodném pobytu, kterým doložil, že nejpozději od 20.8.2012 nepřetržitě

pobývá na území České republiky, když jeho hlášená adresa je v Karlových Varech, současně

předložil (ii) výpis z živnostenského rejstříku dokládající jeho profesní vazby s tím, že na

území ČR podniká od 29.5.2013, a to rovněž v Karlových Varech. Žalobce dále k žádosti

předložil (iii) čestné prohlášení ve smyslu ust. § 92 odst. 4 písm. e) zákona o silničním

provozu. Po zahájení správního řízení o vydání řidičského oprávnění prvoinstanční orgán

přerušil usnesením a vyzval žalobce k doplnění žádosti o prokázání místa obvyklého bydliště

na území České republiky v rámci obce s rozšířenou působností Karlovy Vary, a kde osoba

pobývá alespoň 185 dnů v kalendářním roce z důvodů osobních vazeb a doložení těchto vazeb

ve smyslu § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu. Žalobce konstatoval, že zdůrazňuje, že

prvoinstanční orgán v odůvodnění vydaného usnesení o přerušení řízení neuvedl, jaké

konkrétní skutečnosti z prvotně předložených důkazních prostředků vyvolávají pochybnosti o

splnění materiálního hlediska obvyklého bydliště ve smyslu § 2 písm. hh) zákona o silničním

provozu. Žalobce uvedl, že je toho názoru, že správní orgán je povinen v souladu se zásadou

součinnosti žadateli sdělit, jaká konkrétní skutečnost povahy skutkové nebo právní, která

vyplynula z provedených důkazních prostředků, brání vyhovění žádosti. Prvoinstanční orgán

a žalovaný zcela pomíjejí, že žadatel v řízení o vydání řidičského oprávnění sice má důkazní

povinnost, ale o splnění této důkazní povinnosti je správní orgán povinen žadatele řádně

požádat, či jej ke splnění povinnost řádně vyzvat. Jestliže správní orgán vyzve žadatele

k prokázání obvyklého bydliště, neboť je toho názoru, že dosavadní důkazní prostředky

předložené žadatelem předmětnou skutečnost neprokazují, musí být předmětná výzva

dostatečně určitá, jinak nelze z jejího nesplnění dovozovat zákonné důsledky. Vzhledem k

tomu, že prvoinstanční orgán formuloval výzvu k prokázání obvyklého bydliště pouze obecně

bez toho, aby konkrétně vymezil jaké skutečnosti povahy skutkové, nebo právní brání žádosti

vyhovět, nelze žalobci vytýkat, že by své důkazní povinnosti nedostál. Jestliže § 92 odst. 4

písm. d) zákona o silničním provozu ve svém příkladném výčtu dokladů, resp. důkazních

prostředků uvádí jiné potvrzení žalobce o přechodném pobytu na území České republiky a

pokračování 3

výpis ze živnostenského rejstříku, mohl žalobce oprávněn očekávat, že svou povinnost k

prokázání obvyklého bydliště splnil. Vydaným usnesením obsahujícím obecnou výzvu k

prokázání obvyklého bydliště bez dostatečné konkretizace skutečností, které vyplynuly z

provedení důkazních prostředků a které brání vyhovění žádosti, prvoinstanční orgán zatížil

řízení vadou, která má zásadní vliv na zákonnost vydaného prvoinstančního rozhodnutí.

Postup, kdy prvoinstanční orgán a žalobce se nevypořádají s námitkami žadatele dostatečným

způsobem anebo vůbec, jako v tomto případě, dochází k porušení práva na spravedlivý proces

ve smyslu článku 36 odst. 1 d. Žalobce je toho názoru, že v

obecné rovině je odůvodnění rozhodnutí každého správního orgánu stále důležitější, poněvadž

výrok a odůvodnění je nutné chápat jako celek. Podle je (vedle

výrokové části a poučení účastníků) povinnou náležitostí správního rozhodnutí odůvodnění.

Jedinou možnou výjimkou je skutečnost uvedená v , kde je

stanoveno, že odůvodnění rozhodnutí není nutné, jestliže správní orgán prvního stupně všem

účastníkům řízení v plném rozsahu vyhoví. Ustanovení stanoví

povinné náležitosti odůvodnění rozhodnutí: důvody výroku nebo výroků rozhodnutí,

podklady pro jeho vydání, jakými úvahami se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při

výkladu právních předpisů, informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a

námitkami účastníků řízení a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Za zdůraznění stojí

především povinnost vyjádřit v odůvodnění úvahy oprávněné úřední osoby ohledně

hodnocení jednotlivých důkazů, jednotlivě a v souvislostech, které ve svém souhrnu vedly

k výroku rozhodnutí v dané věci. Rozhodnutí prvoinstančního orgánu a rozhodnutí

žalovaného, kteří v odůvodnění rozhodnutí pouze „komentují“ (popisují) průběh správního

řízení, aniž odůvodnění obsahuje výše uvedené povinné náležitosti odůvodnění rozhodnutí, je

naprosto nedostačující. Žalobce je proto přesvědčen, že rozhodnutí správních orgánů obou

stupňů je pro své nedostačující odůvodnění nepřezkoumatelné a mělo by byt již z tohoto

důvodu zrušeno. Žalobce konstatoval, že si dovoluje dále poukázat na § 87a odst. 2 zák. č.

, o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „ “), podle

kterého k žádosti o vydání potvrzení o přechodném pobytu na území občan Evropské unie

předloží cestovní doklad, doklad potvrzující účel pobytu, jde-li o zaměstnání, podnikání nebo

jinou výdělečnou činnost anebo studium, fotografie, doklad o zdravotním pojištění; to neplatí,

je-li účelem pobytu zaměstnání, podnikání nebo jiná výdělečná činnost a doklad o zajištění

ubytování na území. Podle cizinců je potvrzení o přechodném pobytu

na území veřejnou u, kterou cizinec prokazuje mimo jiné adresu pobytu na území České

republiky ( cizinců). Na základě potvrzeného přechodného

pobytu na území, kterým žadatel prokázal, že na území skutečně pobývá, může na základě své

žádosti získat trvalý pobyt ve smyslu ustanovení , který

zcela postačuje k získání řidičského oprávnění (samozřejmě včetně splnění dalších podmínek)

bez toho, aby správní orgán zkoumal, zda cizinec na území České republiky skutečně pobýval

(výjimky stanovuje ). Současně nelze přehlédnout, že podle odst.

3 platí, že: „Listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními

orgány nebo orgány územních samosprávných celků v mezích jejich pravomoci, jakož i

, které jsou zvláštními zákony prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o prohlášení

orgánu, který u vydal, a není-li dokázán opak, potvrzuji i pravdivost toho, co je v nich

osvědčeno nebo potvrzeno. Skutečnost, že potvrzení o přechodném pobytu je důkazní

prostředek, který prokazuje obvyklé bydliště žadatele o získání řidičského oprávnění v České

republice, vyplývá z § 92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu ve spojení s § 53 odst.

pokračování 4

3 . Žalobce si proto klade otázku, na základě jakých skutečností a z provedení

jakých důkazních prostředků žalovaný prokázal (důkazem opaku ve smyslu § 53 odst. 3

poslední věta za středníkem), že potvrzení o přechodném pobytu neprokazuje samo o sobě

obvyklé bydliště žalobce v České republice. Na základě uvedených citovaných ustanovení

zákona o silničním provozu a je totiž zcela nepochybné, že je to správní orgán,

který je povinen prokázat (a to i v řízení o žádosti), že listinný důkazní prostředek, který je

podle zvláštního zákona považován za veřejnou u, neobsahuje pravdivé údaje.

Žalovaným je v rámci odůvodnění rozhodnutí opakovaně zmiňován rozsudek Krajského

soudu v Plzni ze dne 31.10.2012 č.j. -55, o který se opírá při hodnocení postupu

prvoinstančního orgánu. V podané žalobě v tomto případě žalobce prokazoval své obvyklé

bydliště potvrzením o přechodném pobytu, který je veřejnou u. Nelze pominout, že

správní orgán před vydáním rozhodnutí v obnoveném řízení provedl rozsáhlé dokazování, kdy

v rámci místního šetření a za součinnosti s Policií České republiky bylo správním orgánem

prokázáno, že žalobce obvyklé bydliště v místě uváděného přechodného pobytu mít nemůže,

neboť nemovitost není vzhledem k technickému stavu způsobilá takového způsobu užívání

žádnou osobou. Žalobce je toho názoru, že i z uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni

je zřejmé, že pokud žalobce jako důkazní prostředek předloží potvrzení o přechodném pobytu

na území České republiky, je to správní orgán, který prokazuje, na základě jakých skutečností

povahy skutkové nebo právní dospěl k právnímu závěru, že žadatel nemá obvyklé bydliště na

uvedené adrese, obzvlášť za situace, kdy žalobce předložil mimo potvrzení o přechodném

pobytu potvrzení o přechodném pobytu a výpis ze živnostenského rejstříku. Žalobce dále

namítal, že jednou z podmínek pro udělení řidičského oprávnění je podle § 82 odst. 1 písm. d)

zákona o silničním provozu, že osoba má na území České republiky obvyklé bydliště.

Žadatel, který nemá na území České republiky trvalý pobyt, je povinen předložit doklad

prokazující obvyklé bydliště nebo jiný důkaz k jeho prokázání. Podle § 2 písm. hh) zákona o

silničním provozu, pokud fyzická osoba nemá na území České republiky trvalý pobyt, je

obvyklým bydlištěm místo na území České republiky, kde fyzická osoba pobývá alespoň 185

dnů v kalendářním roce z důvodů osobních vazeb, kterými se rozumí zejména soužití ve

společné domácnosti, rodinné vazby, vlastnictví nebo nájem nemovitosti, a popřípadě zároveň

i z důvodů podnikání, výkonu jiné samostatně výdělečné činnosti nebo závislé práce na území

České republiky, nebo pobývá z důvodu osobních vazeb a pravidelně se na toto místo vrací,

ačkoliv podniká, vykonává jinou samostatně výdělečnou činnost nebo závislou práci v jiném

státě, není-li výkon takovéto činnosti v jiném státě omezen na dobu určitou. Žalobce

konstatoval, že dále poukazuje zejména na 92 odst. 4 písm. d), podle kterého je dokladem

prokazujícím obvyklé bydliště žadatele zejména potvrzení o přechodném pobytu podle

cizinců na území České republiky, výpis z katastru nemovitostí potvrzující

vlastnická práva k nemovitosti, nájemní smlouva k nemovitosti, potvrzení o zaměstnání, výpis

z živnostenského rejstříku. Z uvedeného je zřejmé, že zákonodárce stanovil demonstrativním

a alternativním výčtem, jaké důkazní prostředky „zajišťuji“ žadateli prokázání obvyklého

bydliště na území České republiky pokud nemá na území trvalý pobyt. Tyto doklady jsou

součástí správního spisu. Žadatel tak splňuje náležitosti obvyklého bydliště podle § 2 písm.

hh) zákona o silničním provozu, a to nejen bodle bodu 1., nýbrž i podle bodu 2., když dokládá

soudu, že je zaměstnán v Německu, přičemž se vrací pravidelně na území ČR, jak stanovuje

dikce zákona, jakož i dikce příslušné evropské směrnice, aniž by pak byla vyžadována

polemická lhůta 185 dnů. Pokud jde o spekulaci žalovaného, že se žalobce na území ČR

nezdržuje, je nutné dodat, že na adrese Čankovská 61 v Karlových Varech má k dispozici

pokračování 5 57 A 5/2014

občanské sdružení k užívání část nemovitosti, kterou poskytuje dále svým členům. Všichni

tito členové mají k dispozici klíč a podle potřeby a kapacity se mohou na uvedené adrese

zdržovat. Nikdo je přitom nemůže nutit, aby zrovna při kontrole cizinecké policie se na

příslušné adrese zdržovali. Z napadeného rozhodnutí není patrné, jaké důkazy byly

posuzovány a k jakým skutkovým závěrům žalovaný dospěl na základě provedení těchto

důkazů. Se žalovaným je možné se ztotožnit v tom, že je zákonnou povinností správního

orgánu prověřovat, zda žadatel o udělení řidičského oprávnění v ČR má skutečně na území

České republiky obvyklé bydliště. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však není zřejmé,

zda vůbec a jakým způsobem žalovaný prověřoval obvyklé bydliště žalobce v České

republice, pominou-li se procesní vady řízení uvedené výše a nic nedokazující kontrola

cizinecké policie. Žalobce je proto přesvědčen, že žalovaný nejenom že nesprávně zjistil

skutkový stav, k jehož zjištění dospěl na základě procesně vadného postupu, ale současně

napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.

III.

Vyjádření žalovaného k žalobě.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že podstatou podané

žaloby je, obdobně jako u podaného odvolání, tvrzení žalobce, že je řízení postiženo vadou,

která mohla mít za následek nesprávné a nezákonné rozhodnutí ve věci, že na základě

provedených důkazů dospěl správní orgán k nesprávným skutkovým zjištěním a na základě

nesprávných a nedostatečných skutkových zjištění spočívá rozhodnutí na nesprávném

právním posouzení. Žalovaný při rozhodování vycházel z okolností daného případu, kdy měl

žalobce možnost nezpochybnitelně prokázat obvyklé zdržování se na území ČR množstvím

jím navržených důkazů. Nic takového však nenavrhnul, ani neprokázal tvrzenou skutečnost o

obvyklém zdržování se na území ČR. Z dikce § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu je

zřejmé, že obvyklé bydliště se vždy vztahuje k osobním vazbám na území ČR a nepostačuje

prokázání vazeb pracovních. Z toho důvodu považoval žalovaný polemiky žalobce o tom, že

ke splnění a plnění podmínky obvyklého bydliště na území ČR postačuje předložení

vydaného potvrzení o formálním povolení k přechodnému pobytu na území ČR, výpis z

živnostenského rejstříku se vznikem oprávnění na území od 29.5.2013 bez dalšího, informace

o podání registrace na Finanční úřad pro Karlovarský kraj dne 12.6.2013 na jméno žalobce

bez dalšího, pokladní doklad České spořitelny o nákupu valut bez další návaznosti nebo

spojení s osobou žalobce, potvrzení o přechodném pobytu na území ČR na dobu určitou od

27.6.2013 do 31.3.2014 bez prokázání osobních vazeb k území, za liché. Namísto zákonem

dané součinnosti, vede žalobce spor se správními orgány o výklad příslušných paragrafů

zákona o silničním provozu a a domáhá se vydání řidičského průkazu České

republiky bez prokazatelného splnění podmínky obvyklého bydliště na území ČR. Skutečnost,

kdy žalobce setrvává na svém výkladu o splnění všech podmínek pro udělení řidičského

oprávnění s vydáním řidičského průkazu ČR, kdy výzvu prvoinstančního orgánu rozporoval

či na ni reagoval negativně a odmítavě, žádné další důkazní prostředky, které by splnění

zákonem stanovené podmínky obvyklého bydliště nezvratně prokazovaly, ani nedoplnil, ani

nenavrhnul a jak bylo patrné ze spisu, navrhnout nehodlal, trvalý pobyt na území ČR nemá,

nedal tak správnímu orgánu prvého stupně jinou možnost, než řízení o žádosti zastavit.

Žalovaný dále uvedl, že kromě zákona o silničním provozu, vychází z ustanovení správního

řádu, kdy je procesní povinnost účastníků řízení označit důkazní prostředky pro získání

pokračování 6 57 A 5/2014

důkazů na podporu jejich tvrzení „silnější“ v řízení o žádosti. Z povahy věci nelze požadovat

po správním orgánu, aby obstarával za účastníka řízení podklady a skutečnosti, které povedou

ke kladnému rozhodnutí, tedy k vyhovění žádosti. Podkladem pro rozhodnutí mohou být

zejména návrhy účastníků řízení, které mohou účastníci řízení podávat v průběhu celého

řízení až do vydání rozhodnutí (viz ustanovení ). Podkladem pro

rozhodnutí byly rovněž skutečnosti známé správnímu orgánu z jeho úřední činnosti, tedy

informace a údaje, které správní orgán získal při výkonu své působnosti. Žalovaný vycházel z

jemu známé skutečnosti z úřední činnosti, o takzvané turistice za řidičskými průkazy, jejímž

důsledkem je obcházení represivních opatření členských států Evropské unie v oblasti

odnímání řidičských oprávnění či řidičských průkazů. Vzhledem k tomu, že se tyto

skutečnosti známé z úřední činnosti nedokazují, posoudil okolnosti podané žádosti za jeden z

mnoha bezpočtu případů podaných žádostí v rámci takzvané turistiky za řidičskými průkazy.

Žalovaný setrvává na závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí, že se žalobci nepodařilo

prokázat plnění podmínky obvyklého bydliště na území České republiky ve smyslu zákona o

silničním provozu (nemá-li na území trvalý pobyt). Tento fakt posoudil jako existenci

skutečnosti povahy skutkové, která znemožňuje žádosti vyhovět, tzn., žalobce na výzvu

správního orgánu reagoval negativně až obstrukčně, a nepodařilo se mu vyvrátit důvodné

pochybnosti o plnění podmínky obvyklého bydliště na území ČR. Žalovaný je přesvědčen, že

oponentura žalobce ve smyslu dostatečnosti jím předložených „dokladů a potvrzení“ ve

srovnání se skutečným splněním všech podmínek (tedy i podmínky mít obvyklé bydliště na

území ČR) pro udělení řidičského oprávnění s vydáním řidičského průkazu ČR, je z pohledu

garance údajů uvedených v řidičském průkazu ČR účelová, tendenční a ve vztahu k nesplněné

výzvě, bezpředmětná. Podmínky udělení a držení řidičského oprávnění jsou upraveny v § 82

zákona o silničním provozu. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení řidičské oprávnění lze udělit

pouze osobě, která splňuje všechny podmínky dle písmene a) až h) zákona o silničním

provozu. Podle čl. 7 bod 1. Směrnice Rady 91/439/EHS o řidičských průkazech, řidičské

průkazy mohou být vydány pouze žadatelům, kteří mají obvyklé bydliště na území členského

státu, který řidičský průkaz vydal, nebo kteří mohou doložit, že už tam alespoň šest měsíců

studují. Důkazy vyvracející více než důvodné pochybnosti o obvyklém zdržování se žalobce

vycházející ze skutečné domácnosti fyzické osoby na území ČR navrženy či předloženy

nebyly.

IV. Posouzení věci soudem.

Vzhledem k tomu, že žalobce souhlasil s rozhodnutím o věci samé bez jednání a

žalovaný ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení výzvy předsedy senátu nevyjádřil nesouhlas

s takovým projednáním věci, přičemž byl ve výzvě poučen o tom, že nevyjádří-li nesouhlas

s takovým projednáním věci, bude se mít za to, že souhlas je udělen, rozhodl soud v souladu s

, (dále jen ), o věci samé bez

jednání.

V souladu s , 2 vycházel soud při přezkoumání napadeného

rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního

orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.

pokračování 7 57 A 5/2014

Předně je nezbytné uvést, že prvoinstančním rozhodnutím došlo k zastavení správního

řízení odkazem na ustanovení . Podle tohoto ustanovení

řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže žadatel v určené lhůtě neodstranil

podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení.

V této souvislosti je nutné konstatovat, že podle soud přezkoumává

v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Výrok prvoinstančního rozhodnutí je

opřen o ustanovení , přičemž jím došlo k zastavení

správního řízení. Žalovaný se s tímto výrokem ztotožnil. Má-li soud přezkoumat zákonnost

tohoto výroku, nemůže se zabývat ničím jiným, než posouzením otázky, zda zde byl či nebyl

důvod pro zastavení správního řízení podle . Tento postup

je výrazem zásady subsidiarity soudní ochrany zakotvené již v ustanovení Podle

tohoto ustanovení nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, lze se ve správním soudnictví

domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li

je zvláštní zákon. Soud se tudíž může zabývat toliko přezkumem těch výroků, které se staly

součástí správních rozhodnutí a vůči nimž byly vyčerpány všechny řádné opravné prostředky.

Nestal-li se tedy určitý výrok součástí správního rozhodnutí, nelze se posouzením jeho

zákonnosti či nezákonnosti v soudním řízení vůbec zabývat.

Žalobce by tak mohl být se žalobou úspěšný pouze tehdy, pokud by prokázal, že zde

nebyl dán důvod pro zastavení řízení podle . S ohledem na

to, že žalobce žádnou takovou námitku v žalobě neuvedl, nemohl soud shledat žalobu

důvodnou.

I pokud by soud pominul tuto skutečnost, nebylo by možné žádnou ze žalobních

námitek považovat za důvodnou.

Na základě ustanovení § 82 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu lze řidičské

oprávnění udělit pouze osobě, která má na území České republiky obvyklé bydliště nebo zde

alespoň 6 měsíců studuje.

Co je nutné rozumět pod pojmem „obvyklé bydliště na území České republiky“ je

stanoveno v ustanovení § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu. Obvyklé bydliště na území

České republiky je místo trvalého pobytu fyzické osoby na území České republiky, nebo

pokud fyzická osoba nemá na území České republiky trvalý pobyt, místo na území České

republiky, kde fyzická osoba 1. pobývá alespoň 185 dnů v kalendářním roce z důvodů

osobních vazeb, kterými se rozumí zejména soužití ve společné domácnosti, rodinné vazby,

vlastnictví nebo nájem nemovitosti, a popřípadě zároveň i z důvodů podnikání, výkonu jiné

samostatně výdělečné činnosti nebo závislé práce na území České republiky, nebo 2. pobývá z

důvodu osobních vazeb a pravidelně se na toto místo vrací, ačkoliv podniká, vykonává jinou

samostatně výdělečnou činnost nebo závislou práci v jiném státě, není-li výkon takovéto

činnosti v jiném státě omezen na dobu určitou.

Chtěl-li být žalobce se svojí žádostí o vydání řidičského oprávnění úspěšný, bylo jeho

povinností tvrdit takové skutečnosti a tyto následně prokázat, na základě kterých by bylo

nutné dospět k závěru, že má na území České republiky obvyklé bydliště.

pokračování 8 57 A 5/2014

Povinnost tvrdit pro rozhodnutí věci podstatné skutečnosti vyplývá ze samotného

faktu, že je to žadatel, kdo v řízení o vydání řidičského oprávnění tvrdí, že jsou splněny

všechny podmínky pro to, aby jeho žádosti bylo vyhověno. Žadatel je tak povinen konkrétním

způsobem popsat časový rozsah stejně tak jako důvody svého pobytu na území České

republiky. Není-li totiž znám časový rozsah a důvody pobytu žadatele na území České

republiky, je zcela nemožné dospět k závěru, že žadatel má na území České republiky

„obvyklé bydliště“.

Povinnost prokázat tvrzené skutečnosti pak vyplývá z ustanovení § 52 věta první

, podle kterého jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých

tvrzení. V této souvislosti však nelze ani pominout, že opak, tj. že žadatel nemá na území

České republiky „obvyklé bydliště“, prokázat objektivně nelze. Správním orgánům tak není

možné důvodně vytýkat, že k vyvrácení případného tvrzení žadatele nevedly dokazování. To

by bylo možné teprve tehdy, pokud by žadatelem konkrétně tvrzené skutečnosti byly jím

skutečně prokázány a správní orgán by za této situace stále tvrdil opak.

Žalobce v průběhu správního řízení konkrétním způsobem nepopsal časový rozsah ani

důvody svého pobytu na území České republiky. Svoji obranu ve správním řízení založil

pouze na právním názoru, že k prokázání „obvyklého bydliště na území České republiky“

postačuje předložení některé z listin příkladmo zmíněných v ustanovení § 92 odst. 4 písm. d)

zákona o silničním provozu. Tento svůj právní názor žalobce správním orgánům deklaroval

již v odvolání proti výzvě prvoinstančního orgánu k „prokázání osobních vazeb k místu

bydliště na území České republiky“ ze dne 25.7.2013. V odvolání uvedl, že „si dovoluje

poukázat na to, že znění zákona o silničním provozu je zcela jednoznačné a nevzbuzuje žádné

pochybnosti o tom, co slouží jako doklad k prokázání obvyklého bydliště žadatele.

Alternativně těmito doklady mohou být např. potvrzení o přechodném pobytu, popřípadě výpis

z živnostenského rejstříku žadatele. Odvolatel předložil potvrzení o přechodném pobytu na

území české republiky a výpis z živnostenského rejstříku, rovněž potvrzení o registraci plátce

DPH (odvádí tedy rovněž daně českému státu), splnil tak podmínky pro prokázání obvyklého

bydliště stanovené alternativně zákonem o silničním provozu v ust. § 92 odst. 4 písm. d).

Navíc je nutno dodat, že z potvrzení cizinecké policie o přechodném pobytu plyne, že

odvolatel má na území ČR přechodný pobyt od 20.8.2012 nepřetržitě, tj. až dodnes“ a že

„předložením potvrzení o přechodném pobytu a výpisu z živnostenského rejstříku odvolatel

prokázal své obvyklé bydliště na území České republiky a požadavek na předložení dalších

podkladů je v rozporu s ust. § 2 odst. hh) ve spojení s ust. § 92 odst. 4 písm. d) a ust. § 109

odst. 8 zákona o silničním provozu“. Na tomto žalobce setrval i v odvolání proti

prvoinstančnímu rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13.11.2013, č.j. -68 (dostupný

na www.nssoud.cz), v bodě 12 dospěl k závěru, že „pro splnění podmínky vymezené v § 82

odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu tedy nepostačí mít na území ČR přechodný pobyt

v obecném smyslu, jak správně dovodil krajský soud, nýbrž ve smyslu definovaném

ustanovením § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu“. V bodě 14 rozsudku pak uvedl, že

„totéž platí i pro otázku, zda se má podle zákona o silničním provozu jednat o přechodný

pobyt formální (tedy pouhé právo na území České republiky přechodně pobývat, které by

pokračování 9

trvalo dostatečně dlouhou dobu), nebo o přechodný pobyt faktický, tedy skutečný fyzický

pobyt na území státu. Krajský soud na str. 7 a 8 svého rozsudku přesvědčivě dovodil, že platí

druhá možnost, tedy faktický pobyt“. Je tudíž zřejmé, že Nejvyšší správní soud zastává stejný

právní názor, jaký zaujaly správní orgány v nyní souzené věci.

Dlužno doplnit, že Nejvyšší správní soud jako na souladný s těmito závěry odkázal

také na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31.10.2012, č.j. -55. Toliko

k nedůvodnosti námitky žalobce o tom, že tento argumentace tímto rozsudkem v odůvodnění

napadeného rozhodnutí nebyla přiléhavá.

Ustanovení zákona o silničním provozu stanoví, jaké y musí být

přiloženy k žádosti o udělení řidičského oprávnění, nikoli y, na základě kterých je

správní orgán povinen udělit řidičské oprávnění a řidičský průkaz vydat. Ustanovení § 92

odst. 4 zákona o silničním provozu totiž nic nemění na znění ustanovení § 82 odst. 1 písm. d)

ve spojení § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu, resp. povinnosti žadatele tvrdit a

prokázat konkrétní skutečnosti, na základě kterých bude nutné dospět k závěru, že má

„obvyklé bydliště na území České republiky“. Zákon nestanoví, že řidičské oprávnění bude

uděleno „osobě, která předloží některou ze zde zmíněných listin“, nýbrž stanoví, že bude

uděleno „osobě, která má obvyklé bydliště na území České republiky“.

Je tomu tak ze zcela prostého důvodu. Předloží-li totiž žadatel například potvrzení o

přechodném pobytu podle cizinců na území České republiky, doloží, že je

oprávněn na území České republiky přechodně pobývat, nikoli však skutečnost, že na území

České republiky skutečně pobývá. Na tom nemění nic ani ustanovení § 87n odst. 1 a 2 zákona

o pobytu, podle kterého je potvrzení o přechodném pobytu na území veřejnou u a jeho

držitel jím prokazuje své jméno, příjmení a ostatní jména, datum a místo narození, státní

příslušnost, adresu místa hlášeného pobytu na území, rodné číslo a další skutečnosti týkající

se přechodného pobytu na území. Potvrzení o přechodném pobytu na území je potvrzením o

„adrese místa hlášeného pobytu na území“, nikoli o tom, že se držitel potvrzení na této adrese

zdržuje v rozsahu definovaném v ustanovení § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu.

Skutečnost, že byla prokázána „adresa místa hlášeného pobytu na území“ tak nevypovídá nic

o tom, zda žalobce má na této adrese „obvyklé bydliště na území České republiky“ ve smyslu

ustanovení § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu.

Předloží-li žadatel výpis z katastru nemovitostí potvrzující vlastnická práva

k nemovitosti nebo nájemní smlouvu k nemovitosti, znamená tato skutečnost, že je oprávněn

tuto nemovitost užívat, nikoli však skutečnost, že ji skutečně užívá. Předloží-li žadatel výpis z

živnostenského rejstříku, znamená tato skutečnost, že je oprávněn na základě živnostenského

listu podnikat, nikoli skutečnost, že v místě podnikání skutečně podniká.

V tomto duchu je proto nezbytné vykládat ustanovení § 92 odst. 4 písm. d) zákona o

silničním provozu, podle kterého k žádosti o vydání řidičského oprávnění musí být přiložen

doklad prokazující obvyklé bydliště žadatele, který nemá na území České republiky trvalý

pobyt, nebo návrh jiného důkazního prostředku k jeho prokázání, nebo potvrzení o studiu

podle § 82 odst. 4; dokladem prokazujícím obvyklé bydliště žadatele je zejména 1. potvrzení

o přechodném pobytu podle cizinců na území České republiky, 2. výpis z

pokračování 10

katastru nemovitostí potvrzující vlastnická práva k nemovitosti, 3. nájemní smlouva k

nemovitosti, 4. potvrzení o zaměstnání, 5. výpis z živnostenského rejstříku. Totéž platí pro

výklad totožně formulovaného ustanovení § 109 odst. 8 písm. g) zákona o silničním provozu.

Správní orgány tak vycházely ze zcela správného právního názoru.

Žalobce založil svoji obranu ve správním řízení na nesprávném právním názoru, o

tom, že k prokázání „obvyklého bydliště na území České republiky“ postačuje předložit

některou z listin uvedených v ustanovení § 92 odst. 4 zákona o silničním provozu zákona o

silničním provozu. S ohledem na tuto skutečnost žalobce ve správním řízení ani netvrdil

konkrétní skutečnosti, na základě kterých by bylo nutné dospět k závěru, že má na území

„obvyklé bydliště na území České republiky“. Žalobce konkrétním způsobem nepopsal časový

rozsah ani důvody svého pobytu na území České republiky.

Z tohoto důvodu jsou nedůvodné i výtky žalobce směřující proti výzvě

prvoinstančního orgánu k „prokázání osobních vazeb k místu bydliště na území České

republiky“ ze dne 25.7.2013.

Prvoinstanční orgán při jejím vydání vycházel ze správného právního názoru, že

k prokázání „obvyklého bydliště na území České republiky“ nepostačuje předložit některou

z listin uvedených v ustanovení § 92 odst. 4 zákona o silničním provozu zákona o silničním

provozu. Žalobci se z obsahu této výzvy dostalo jasné a určité informace o tom, že dosud jím

předložené y k prokázání této skutečnosti nepostačují, současně byl proveden velice

podrobný výklad zejména ustanovení § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu a žalobce byl

vyzván k prokázání ve výzvě podrobně vyložených skutečností. Pokud by měl žalobce

v úmyslu skutečně prokázat existenci „obvyklého bydliště na území České republiky“, dostalo

by se mu na základě výzvy velice návodného popisu skutečností, k jejichž prokázání je

nezbytné předložit nebo označit důkazy. To však nebyl případ žalobce, který namísto toho,

aby na výzvu relevantně reagoval, založil svoji obranu na shora nesprávném právním názoru,

že existenci „obvyklého bydliště na území České republiky“ prokázal již předloženými

listinami.

Dlužno doplnit, že prvoinstanční orgán nebyl povinen žalobci sdělovat „jaké konkrétní

skutečnosti z prvotně předložených důkazních prostředků vyvolávají pochybnosti o splnění

materiálního hlediska obvyklého bydliště“, neboť toto by byl povinen učinit teprve tehdy,

pokud by žalobce předložil takové důkazy, na základě kterých by bylo nutné dospět k závěru

o prokázání „obvyklého bydliště na území České republiky“. Teprve tehdy, pokud by i za této

situace prvoinstanční orgán chtěl rozporovat existenci „obvyklého bydliště žalobce na území

České republiky“, bylo by jeho povinností uvést skutečnosti nebo provést důkazy, které by

byly způsobilé tuto skutečnost vyvrátit. Vzhledem k tomu však, že žalobce jím předloženými

listinami existenci „obvyklého bydliště na území České republiky“ neprokázal, nemohl být

tvrzeným způsobem nijak zkrácen na svých právech.

Pokud jde o obecně namítanou nepřezkoumatelnost prvoinstančního rozhodnutí a

napadeného rozhodnutí, ani tuto námitku není možné shledat důvodnou. Z obsahu správních

rozhodnutí je zcela zřejmé k jakému právnímu názoru a závěru ohledně neprůkaznosti

pokračování 11

žalobcem předložených listin a jeho neadekvátní reakce na výzvu prvoinstančního orgánu

k „prokázání osobních vazeb k místu bydliště na území České republiky“ ze dne 25.7.2013

správní orgány dospěly a také jaký důsledek v podobě shledání důvodu pro zastavení řízení

podle z toho dovodily. Nelze současně pominout, že

prvoinstanční orgán i žalovaný vznesli zcela konkrétně formulované výhrady k průkaznosti

žalobcem dosud předložených listin. Prvoinstanční orgán například v odůvodnění

prvoinstančního rozhodnutí uvedl, že „na základě provedené pobytové kontroly nebyl žadatel

na adrese přechodného bydliště zastižen a jediným jeho pojítkem s touto adresou bylo zjištění,

že je žadatel zapsán na seznamu cizinců, který je na schránce v místě jím uvedené adresy

přechodného pobytu tj. ... Na základě sdělení z MV ČR, Odboru azylové a migrační politiky

Karlovy Vary je místem přechodného pobytu žadatele nemovitost, v jejíž části by měla být

německým nájemcem provozována ubytovna. Správní orgán má za to, že se žadatel fyzicky na

této adrese nezdržuje a zaevidování bylo pouze účelové. Na uvedené adrese nehlásila

pobytová kontrola ani zmínku o formě žadatele (živnostenský list byl vystaven pro předmět

podnikání: Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona pro

obor činnosti: Velkoobchod a maloobchod), kdy místem podnikání je místo přechodného

pobytu. Správní orgán také vychází z informací příslušných orgánů v SRN, kterými bylo

sděleno, že těžiště existence má žadatel stále na adrese trvalého pobytu v SRN“. Žalovaný

například v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že „o obvyklém zdržování se

odvolatele na jím uvedené adrese lze více než důvodně pochybovat v porovnání se zjištěním

Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra v Karlových Varech, kdy odborem

cizinecké policie Karlovy Vary bylo na místě zjišťováno, zda na uvedené adrese někdo

pobývá. Z poskytnutých informací je zřejmé, že v době kontroly nebyl na místě zastižen ani

jeden cizinec, kterých je na schránce předmětné adresy evidováno na dvoustránkový seznam

osob, mezi nimiž je zapsán i uvedený odvolatel, nicméně na místě zastižen nebyl a vchodové

dveře byly uzamčeny kovovou mříží. V přízemí předmětného domu je provozovna pekárny a

prodejna nábytku. Dům je ve vlastnictví soukromé osoby, která část nemovitosti pronajala

německé firmě k údajnému provozování ubytovny“. Tvrdí-li žalobce nyní v žalobě, že jej

nikdo nemůže nutit, aby se na jím uvedené adrese zdržoval v době „kontroly cizinecké

policie“, je to zcela jistě pravda, avšak to nic nemění na tom, že je povinností žalobce

prokázat, že se na této adrese zdržuje v rozsahu definovaném v ustanovení § 2 písm. hh)

zákona o silničním provozu. Žádná konkrétní skutková tvrzení ani důkazy v tomto směru

žalobce v průběhu správního řízení nepředložil.

VI. Rozhodnutí soudu.

Soud neshledal žádný ze žalobcem uvedených žalobních bodů důvodným, a proto žalobu podle zamítl, neboť není důvodná.

VII.

Odůvodnění neprovedení důkazů.

Soud neprovedl žalobcem navržený důkaz potvrzením o přechodném pobytu,

výpisem ze živnostenského rejstříku ani potvrzením o výkonu závislé práce v Německu ze

[OBRÁZEK]pokračování

dne 18.12.2013, neboť provedení těchto důkazů nebylo nezbytné k posouzení důvodnosti žaloby.

VIII. Náklady řízení.

Podle by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, když měl ve

věci plný úspěch. Jelikož žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly, rozhodl

soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační

stížnost u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační

stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje

Nejvyšší správní soud ( , , a 4 ).

V Plzni dne 31. července 2014

Mgr. Alexandr Krysl, v.r.

předseda senátu Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková