Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
57 A 5/2014 - 40.pdf
PDF · 0 B
No categories available
57 A 5/2014 - 40
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra
Krysla a soudců Mgr. Jaroslava Škopka a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce
L.S., zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Polská 4,
proti žalovanému Krajskému úřadu Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary –
Dvory, Závodní 353/88, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8.1.2014, č.j.
4534/DS/13-3,
t a k t o:
I. Žaloba se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í
I. Napadené rozhodnutí.
Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8.1.2014, č.j.
4534/DS/13-3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti
usnesení Magistrátu města Karlovy Vary (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 15.11.2013,
č.j. 12151/OD/13/Rsz (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo
potvrzeno.
Prvoinstančním rozhodnutím bylo podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb. ,
správní řád , zastaveno řízení o žádosti „ve věci udělení řidičského oprávnění skupiny B (dle
ust. 82 ve spojení s ust. 92 zákona č. 361/2000 Sb. , o provozu na pozemních komunikacích
(zákon o silničním provozu) a vydání řidičského průkazu (§ 109 silničního zákona) žalobci,
pokračování 2 57 A 5/2014
jedinému účastníku řízení dle § 27 odst. 1 správního řádu , kdy žadatel v určené lhůtě
neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení“.
II. Žaloba.
Žalobce žalobu odůvodnil tím, že ačkoliv je žalobou napadáno rozhodnutí žalovaného,
žalobce poukazuje na to, že žalovaný potvrdil prvoinstanční rozhodnutí s odůvodněním sice
poměrně rozsáhlým ale podle názoru žalobce nepřezkoumatelným, přičemž tuto nezákonnost
spatřuje jak v napadeném rozhodnutí, tak v prvoinstančním rozhodnutí, které mu předcházelo.
Žalobce uvedl, že dne 3.7.2013 podal u prvoinstančního orgánu žádost o udělení řidičského
oprávnění a vydání řidičského oprávnění ve smyslu příslušných ustanovení zákona o
silničním provozu. Podle § 82 odst. 1 zákona o silničním provozu lze řidičské oprávnění
vydat osobě, která splňuje podmínky podle § 82 odst. 1 písm. a) - g), přičemž řidičské
oprávnění se vydá osobě, které bylo uděleno řidičské oprávnění. Jednou z podmínek pro
udělení řidičského oprávnění je podle § 82 odst. l písm. d) zákona o silničním provozu, že
osoba má na území České republiky obvyklé bydliště. Žadatel, který nemá na území České
republiky trvalý pobyt, je povinen předložit doklad prokazující obvyklé bydliště nebo jiný
důkaz k jeho prokázaní. Žalobce při podání žádosti k prokázání obvyklého bydliště předložil
(i) potvrzení o přechodném pobytu, kterým doložil, že nejpozději od 20.8.2012 nepřetržitě
pobývá na území České republiky, když jeho hlášená adresa je v Karlových Varech, současně
předložil (ii) výpis z živnostenského rejstříku dokládající jeho profesní vazby s tím, že na
území ČR podniká od 29.5.2013, a to rovněž v Karlových Varech. Žalobce dále k žádosti
předložil (iii) čestné prohlášení ve smyslu ust. § 92 odst. 4 písm. e) zákona o silničním
provozu. Po zahájení správního řízení o vydání řidičského oprávnění prvoinstanční orgán
přerušil usnesením a vyzval žalobce k doplnění žádosti o prokázání místa obvyklého bydliště
na území České republiky v rámci obce s rozšířenou působností Karlovy Vary, a kde osoba
pobývá alespoň 185 dnů v kalendářním roce z důvodů osobních vazeb a doložení těchto vazeb
ve smyslu § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu. Žalobce konstatoval, že zdůrazňuje, že
prvoinstanční orgán v odůvodnění vydaného usnesení o přerušení řízení neuvedl, jaké
konkrétní skutečnosti z prvotně předložených důkazních prostředků vyvolávají pochybnosti o
splnění materiálního hlediska obvyklého bydliště ve smyslu § 2 písm. hh) zákona o silničním
provozu. Žalobce uvedl, že je toho názoru, že správní orgán je povinen v souladu se zásadou
součinnosti žadateli sdělit, jaká konkrétní skutečnost povahy skutkové nebo právní, která
vyplynula z provedených důkazních prostředků, brání vyhovění žádosti. Prvoinstanční orgán
a žalovaný zcela pomíjejí, že žadatel v řízení o vydání řidičského oprávnění sice má důkazní
povinnost, ale o splnění této důkazní povinnosti je správní orgán povinen žadatele řádně
požádat, či jej ke splnění povinnost řádně vyzvat. Jestliže správní orgán vyzve žadatele
k prokázání obvyklého bydliště, neboť je toho názoru, že dosavadní důkazní prostředky
předložené žadatelem předmětnou skutečnost neprokazují, musí být předmětná výzva
dostatečně určitá, jinak nelze z jejího nesplnění dovozovat zákonné důsledky. Vzhledem k
tomu, že prvoinstanční orgán formuloval výzvu k prokázání obvyklého bydliště pouze obecně
bez toho, aby konkrétně vymezil jaké skutečnosti povahy skutkové, nebo právní brání žádosti
vyhovět, nelze žalobci vytýkat, že by své důkazní povinnosti nedostál. Jestliže § 92 odst. 4
písm. d) zákona o silničním provozu ve svém příkladném výčtu dokladů, resp. důkazních
prostředků uvádí jiné potvrzení žalobce o přechodném pobytu na území České republiky a
pokračování 3 57 A 5/2014
výpis ze živnostenského rejstříku, mohl žalobce oprávněn očekávat, že svou povinnost k
prokázání obvyklého bydliště splnil. Vydaným usnesením obsahujícím obecnou výzvu k
prokázání obvyklého bydliště bez dostatečné konkretizace skutečností, které vyplynuly z
provedení důkazních prostředků a které brání vyhovění žádosti, prvoinstanční orgán zatížil
řízení vadou, která má zásadní vliv na zákonnost vydaného prvoinstančního rozhodnutí.
Postup, kdy prvoinstanční orgán a žalobce se nevypořádají s námitkami žadatele dostatečným
způsobem anebo vůbec, jako v tomto případě, dochází k porušení práva na spravedlivý proces
ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Žalobce je toho názoru, že v
obecné rovině je odůvodnění rozhodnutí každého správního orgánu stále důležitější, poněvadž
výrok a odůvodnění je nutné chápat jako celek. Podle § 68 odst. 1 správního řádu je (vedle
výrokové části a poučení účastníků) povinnou náležitostí správního rozhodnutí odůvodnění.
Jedinou možnou výjimkou je skutečnost uvedená v § 68 odst. 4 správního řádu , kde je
stanoveno, že odůvodnění rozhodnutí není nutné, jestliže správní orgán prvního stupně všem
účastníkům řízení v plném rozsahu vyhoví. Ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu stanoví
povinné náležitosti odůvodnění rozhodnutí: důvody výroku nebo výroků rozhodnutí,
podklady pro jeho vydání, jakými úvahami se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při
výkladu právních předpisů, informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a
námitkami účastníků řízení a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Za zdůraznění stojí
především povinnost vyjádřit v odůvodnění úvahy oprávněné úřední osoby ohledně
hodnocení jednotlivých důkazů, jednotlivě a v souvislostech, které ve svém souhrnu vedly
k výroku rozhodnutí v dané věci. Rozhodnutí prvoinstančního orgánu a rozhodnutí
žalovaného, kteří v odůvodnění rozhodnutí pouze „komentují“ (popisují) průběh správního
řízení, aniž odůvodnění obsahuje výše uvedené povinné náležitosti odůvodnění rozhodnutí, je
naprosto nedostačující. Žalobce je proto přesvědčen, že rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů je pro své nedostačující odůvodnění nepřezkoumatelné a mělo by byt již z tohoto
důvodu zrušeno. Žalobce konstatoval, že si dovoluje dále poukázat na § 87a odst. 2 zák. č.
326/1999 Sb. , o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu “), podle
kterého k žádosti o vydání potvrzení o přechodném pobytu na území občan Evropské unie
předloží cestovní doklad, doklad potvrzující účel pobytu, jde-li o zaměstnání, podnikání nebo
jinou výdělečnou činnost anebo studium, fotografie, doklad o zdravotním pojištění; to neplatí,
je-li účelem pobytu zaměstnání, podnikání nebo jiná výdělečná činnost a doklad o zajištění
ubytování na území. Podle § 87n zákona o pobytu cizinců je potvrzení o přechodném pobytu
na území veřejnou listino u, kterou cizinec prokazuje mimo jiné adresu pobytu na území České
republiky (§87n odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Na základě potvrzeného přechodného
pobytu na území, kterým žadatel prokázal, že na území skutečně pobývá, může na základě své
žádosti získat trvalý pobyt ve smyslu ustanovení § 87h odst. 1 písm. h) zákona o pobytu , který
zcela postačuje k získání řidičského oprávnění (samozřejmě včetně splnění dalších podmínek)
bez toho, aby správní orgán zkoumal, zda cizinec na území České republiky skutečně pobýval
(výjimky stanovuje § 87k zákona o pobytu ). Současně nelze přehlédnout, že podle § 53 odst.
3 správního řádu platí, že: „Listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními
orgány nebo orgány územních samosprávných celků v mezích jejich pravomoci, jakož i
listiny , které jsou zvláštními zákony prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o prohlášení
orgánu, který listin u vydal, a není-li dokázán opak, potvrzuji i pravdivost toho, co je v nich
osvědčeno nebo potvrzeno. Skutečnost, že potvrzení o přechodném pobytu je důkazní
prostředek, který prokazuje obvyklé bydliště žadatele o získání řidičského oprávnění v České
republice, vyplývá z § 92 odst. 4 písm. d) zákona o silničním provozu ve spojení s § 53 odst.
pokračování 4 57 A 5/2014
3 správního řádu . Žalobce si proto klade otázku, na základě jakých skutečností a z provedení
jakých důkazních prostředků žalovaný prokázal (důkazem opaku ve smyslu § 53 odst. 3
poslední věta za středníkem), že potvrzení o přechodném pobytu neprokazuje samo o sobě
obvyklé bydliště žalobce v České republice. Na základě uvedených citovaných ustanovení
zákona o silničním provozu a správního řádu je totiž zcela nepochybné, že je to správní orgán,
který je povinen prokázat (a to i v řízení o žádosti), že listinný důkazní prostředek, který je
podle zvláštního zákona považován za veřejnou listin u, neobsahuje pravdivé údaje.
Žalovaným je v rámci odůvodnění rozhodnutí opakovaně zmiňován rozsudek Krajského
soudu v Plzni ze dne 31.10.2012 č.j. 57 A 5/2011 -55, o který se opírá při hodnocení postupu
prvoinstančního orgánu. V podané žalobě v tomto případě žalobce prokazoval své obvyklé
bydliště potvrzením o přechodném pobytu, který je veřejnou listino u. Nelze pominout, že
správní orgán před vydáním rozhodnutí v obnoveném řízení provedl rozsáhlé dokazování, kdy
v rámci místního šetření a za součinnosti s Policií České republiky bylo správním orgánem
prokázáno, že žalobce obvyklé bydliště v místě uváděného přechodného pobytu mít nemůže,
neboť nemovitost není vzhledem k technickému stavu způsobilá takového způsobu užívání
žádnou osobou. Žalobce je toho názoru, že i z uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni
je zřejmé, že pokud žalobce jako důkazní prostředek předloží potvrzení o přechodném pobytu
na území České republiky, je to správní orgán, který prokazuje, na základě jakých skutečností
povahy skutkové nebo právní dospěl k právnímu závěru, že žadatel nemá obvyklé bydliště na
uvedené adrese, obzvlášť za situace, kdy žalobce předložil mimo potvrzení o přechodném
pobytu potvrzení o přechodném pobytu a výpis ze živnostenského rejstříku. Žalobce dále
namítal, že jednou z podmínek pro udělení řidičského oprávnění je podle § 82 odst. 1 písm. d)
zákona o silničním provozu, že osoba má na území České republiky obvyklé bydliště.
Žadatel, který nemá na území České republiky trvalý pobyt, je povinen předložit doklad
prokazující obvyklé bydliště nebo jiný důkaz k jeho prokázání. Podle § 2 písm. hh) zákona o
silničním provozu, pokud fyzická osoba nemá na území České republiky trvalý pobyt, je
obvyklým bydlištěm místo na území České republiky, kde fyzická osoba pobývá alespoň 185
dnů v kalendářním roce z důvodů osobních vazeb, kterými se rozumí zejména soužití ve
společné domácnosti, rodinné vazby, vlastnictví nebo nájem nemovitosti, a popřípadě zároveň
i z důvodů podnikání, výkonu jiné samostatně výdělečné činnosti nebo závislé práce na území
České republiky, nebo pobývá z důvodu osobních vazeb a pravidelně se na toto místo vrací,
ačkoliv podniká, vykonává jinou samostatně výdělečnou činnost nebo závislou práci v jiném
státě, není-li výkon takovéto činnosti v jiném státě omezen na dobu určitou. Žalobce
konstatoval, že dále poukazuje zejména na 92 odst. 4 písm. d), podle kterého je dokladem
prokazujícím obvyklé bydliště žadatele zejména potvrzení o přechodném pobytu podle
zákona o pobytu cizinců na území České republiky, výpis z katastru nemovitostí potvrzující
vlastnická práva k nemovitosti, nájemní smlouva k nemovitosti, potvrzení o zaměstnání, výpis
z živnostenského rejstříku. Z uvedeného je zřejmé, že zákonodárce stanovil demonstrativním
a alternativním výčtem, jaké důkazní prostředky „zajišťuji“ žadateli prokázání obvyklého
bydliště na území České republiky pokud nemá na území trvalý pobyt. Tyto doklady jsou
součástí správního spisu. Žadatel tak splňuje náležitosti obvyklého bydliště podle § 2 písm.
hh) zákona o silničním provozu, a to nejen bodle bodu 1., nýbrž i podle bodu 2., když dokládá
soudu, že je zaměstnán v Německu, přičemž se vrací pravidelně na území ČR, jak stanovuje
dikce zákona, jakož i dikce příslušné evropské směrnice, aniž by pak byla vyžadována
polemická lhůta 185 dnů. Pokud jde o spekulaci žalovaného, že se žalobce na území ČR
nezdržuje, je nutné dodat, že na adrese Čankovská 61 v Karlových Varech má k dispozici
pokračování 5 57 A 5/2014
občanské sdružení k užívání část nemovitosti, kterou poskytuje dále svým členům. Všichni
tito členové mají k dispozici klíč a podle potřeby a kapacity se mohou na uvedené adrese
zdržovat. Nikdo je přitom nemůže nutit, aby zrovna při kontrole cizinecké policie se na
příslušné adrese zdržovali. Z napadeného rozhodnutí není patrné, jaké důkazy byly
posuzovány a k jakým skutkovým závěrům žalovaný dospěl na základě provedení těchto
důkazů. Se žalovaným je možné se ztotožnit v tom, že je zákonnou povinností správního
orgánu prověřovat, zda žadatel o udělení řidičského oprávnění v ČR má skutečně na území
České republiky obvyklé bydliště. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však není zřejmé,
zda vůbec a jakým způsobem žalovaný prověřoval obvyklé bydliště žalobce v České
republice, pominou-li se procesní vady řízení uvedené výše a nic nedokazující kontrola
cizinecké policie. Žalobce je proto přesvědčen, že žalovaný nejenom že nesprávně zjistil
skutkový stav, k jehož zjištění dospěl na základě procesně vadného postupu, ale současně
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
III.
Vyjádření žalovaného k žalobě.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že podstatou podané
žaloby je, obdobně jako u podaného odvolání, tvrzení žalobce, že je řízení postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné a nezákonné rozhodnutí ve věci, že na základě
provedených důkazů dospěl správní orgán k nesprávným skutkovým zjištěním a na základě
nesprávných a nedostatečných skutkových zjištění spočívá rozhodnutí na nesprávném
právním posouzení. Žalovaný při rozhodování vycházel z okolností daného případu, kdy měl
žalobce možnost nezpochybnitelně prokázat obvyklé zdržování se na území ČR množstvím
jím navržených důkazů. Nic takového však nenavrhnul, ani neprokázal tvrzenou skutečnost o
obvyklém zdržování se na území ČR. Z dikce § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu je
zřejmé, že obvyklé bydliště se vždy vztahuje k osobním vazbám na území ČR a nepostačuje
prokázání vazeb pracovních. Z toho důvodu považoval žalovaný polemiky žalobce o tom, že
ke splnění a plnění podmínky obvyklého bydliště na území ČR postačuje předložení
vydaného potvrzení o formálním povolení k přechodnému pobytu na území ČR, výpis z
živnostenského rejstříku se vznikem oprávnění na území od 29.5.2013 bez dalšího, informace
o podání registrace na Finanční úřad pro Karlovarský kraj dne 12.6.2013 na jméno žalobce
bez dalšího, pokladní doklad České spořitelny o nákupu valut bez další návaznosti nebo
spojení s osobou žalobce, potvrzení o přechodném pobytu na území ČR na dobu určitou od
27.6.2013 do 31.3.2014 bez prokázání osobních vazeb k území, za liché. Namísto zákonem
dané součinnosti, vede žalobce spor se správními orgány o výklad příslušných paragrafů
zákona o silničním provozu a správního řádu a domáhá se vydání řidičského průkazu České
republiky bez prokazatelného splnění podmínky obvyklého bydliště na území ČR. Skutečnost,
kdy žalobce setrvává na svém výkladu o splnění všech podmínek pro udělení řidičského
oprávnění s vydáním řidičského průkazu ČR, kdy výzvu prvoinstančního orgánu rozporoval
či na ni reagoval negativně a odmítavě, žádné další důkazní prostředky, které by splnění
zákonem stanovené podmínky obvyklého bydliště nezvratně prokazovaly, ani nedoplnil, ani
nenavrhnul a jak bylo patrné ze spisu, navrhnout nehodlal, trvalý pobyt na území ČR nemá,
nedal tak správnímu orgánu prvého stupně jinou možnost, než řízení o žádosti zastavit.
Žalovaný dále uvedl, že kromě zákona o silničním provozu, vychází z ustanovení správního
řádu, kdy je procesní povinnost účastníků řízení označit důkazní prostředky pro získání
pokračování 6 57 A 5/2014
důkazů na podporu jejich tvrzení „silnější“ v řízení o žádosti. Z povahy věci nelze požadovat
po správním orgánu, aby obstarával za účastníka řízení podklady a skutečnosti, které povedou
ke kladnému rozhodnutí, tedy k vyhovění žádosti. Podkladem pro rozhodnutí mohou být
zejména návrhy účastníků řízení, které mohou účastníci řízení podávat v průběhu celého
řízení až do vydání rozhodnutí (viz ustanovení § 50 odst. 1 správního řádu ). Podkladem pro
rozhodnutí byly rovněž skutečnosti známé správnímu orgánu z jeho úřední činnosti, tedy
informace a údaje, které správní orgán získal při výkonu své působnosti. Žalovaný vycházel z
jemu známé skutečnosti z úřední činnosti, o takzvané turistice za řidičskými průkazy, jejímž
důsledkem je obcházení represivních opatření členských států Evropské unie v oblasti
odnímání řidičských oprávnění či řidičských průkazů. Vzhledem k tomu, že se tyto
skutečnosti známé z úřední činnosti nedokazují, posoudil okolnosti podané žádosti za jeden z
mnoha bezpočtu případů podaných žádostí v rámci takzvané turistiky za řidičskými průkazy.
Žalovaný setrvává na závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí, že se žalobci nepodařilo
prokázat plnění podmínky obvyklého bydliště na území České republiky ve smyslu zákona o
silničním provozu (nemá-li na území trvalý pobyt). Tento fakt posoudil jako existenci
skutečnosti povahy skutkové, která znemožňuje žádosti vyhovět, tzn., žalobce na výzvu
správního orgánu reagoval negativně až obstrukčně, a nepodařilo se mu vyvrátit důvodné
pochybnosti o plnění podmínky obvyklého bydliště na území ČR. Žalovaný je přesvědčen, že
oponentura žalobce ve smyslu dostatečnosti jím předložených „dokladů a potvrzení“ ve
srovnání se skutečným splněním všech podmínek (tedy i podmínky mít obvyklé bydliště na
území ČR) pro udělení řidičského oprávnění s vydáním řidičského průkazu ČR, je z pohledu
garance údajů uvedených v řidičském průkazu ČR účelová, tendenční a ve vztahu k nesplněné
výzvě, bezpředmětná. Podmínky udělení a držení řidičského oprávnění jsou upraveny v § 82
zákona o silničním provozu. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení řidičské oprávnění lze udělit
pouze osobě, která splňuje všechny podmínky dle písmene a) až h) zákona o silničním
provozu. Podle čl. 7 bod 1. Směrnice Rady 91/439/EHS o řidičských průkazech, řidičské
průkazy mohou být vydány pouze žadatelům, kteří mají obvyklé bydliště na území členského
státu, který řidičský průkaz vydal, nebo kteří mohou doložit, že už tam alespoň šest měsíců
studují. Důkazy vyvracející více než důvodné pochybnosti o obvyklém zdržování se žalobce
vycházející ze skutečné domácnosti fyzické osoby na území ČR navrženy či předloženy
nebyly.
IV. Posouzení věci soudem.
Vzhledem k tomu, že žalobce souhlasil s rozhodnutím o věci samé bez jednání a
žalovaný ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení výzvy předsedy senátu nevyjádřil nesouhlas
s takovým projednáním věci, přičemž byl ve výzvě poučen o tom, že nevyjádří-li nesouhlas
s takovým projednáním věci, bude se mít za to, že souhlas je udělen, rozhodl soud v souladu s
§ 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní (dále jen s.ř.s. ), o věci samé bez
jednání.
V souladu s § 75 odst. 1 , 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného
rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě.
pokračování 7 57 A 5/2014
Předně je nezbytné uvést, že prvoinstančním rozhodnutím došlo k zastavení správního
řízení odkazem na ustanovení § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu . Podle tohoto ustanovení
řízení o žádosti správní orgán usnesením zastaví, jestliže žadatel v určené lhůtě neodstranil
podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení.
V této souvislosti je nutné konstatovat, že podle § 75 odst. 2 s.ř.s. soud přezkoumává
v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Výrok prvoinstančního rozhodnutí je
opřen o ustanovení § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu , přičemž jím došlo k zastavení
správního řízení. Žalovaný se s tímto výrokem ztotožnil. Má-li soud přezkoumat zákonnost
tohoto výroku, nemůže se zabývat ničím jiným, než posouzením otázky, zda zde byl či nebyl
důvod pro zastavení správního řízení podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu . Tento postup
je výrazem zásady subsidiarity soudní ochrany zakotvené již v ustanovení § 5 s.ř.s. Podle
tohoto ustanovení nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, lze se ve správním soudnictví
domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li
je zvláštní zákon. Soud se tudíž může zabývat toliko přezkumem těch výroků, které se staly
součástí správních rozhodnutí a vůči nimž byly vyčerpány všechny řádné opravné prostředky.
Nestal-li se tedy určitý výrok součástí správního rozhodnutí, nelze se posouzením jeho
zákonnosti či nezákonnosti v soudním řízení vůbec zabývat.
Žalobce by tak mohl být se žalobou úspěšný pouze tehdy, pokud by prokázal, že zde
nebyl dán důvod pro zastavení řízení podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu . S ohledem na
to, že žalobce žádnou takovou námitku v žalobě neuvedl, nemohl soud shledat žalobu
důvodnou.
I pokud by soud pominul tuto skutečnost, nebylo by možné žádnou ze žalobních
námitek považovat za důvodnou.
Na základě ustanovení § 82 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu lze řidičské
oprávnění udělit pouze osobě, která má na území České republiky obvyklé bydliště nebo zde
alespoň 6 měsíců studuje.
Co je nutné rozumět pod pojmem „obvyklé bydliště na území České republiky“ je
stanoveno v ustanovení § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu. Obvyklé bydliště na území
České republiky je místo trvalého pobytu fyzické osoby na území České republiky, nebo
pokud fyzická osoba nemá na území České republiky trvalý pobyt, místo na území České
republiky, kde fyzická osoba 1. pobývá alespoň 185 dnů v kalendářním roce z důvodů
osobních vazeb, kterými se rozumí zejména soužití ve společné domácnosti, rodinné vazby,
vlastnictví nebo nájem nemovitosti, a popřípadě zároveň i z důvodů podnikání, výkonu jiné
samostatně výdělečné činnosti nebo závislé práce na území České republiky, nebo 2. pobývá z
důvodu osobních vazeb a pravidelně se na toto místo vrací, ačkoliv podniká, vykonává jinou
samostatně výdělečnou činnost nebo závislou práci v jiném státě, není-li výkon takovéto
činnosti v jiném státě omezen na dobu určitou.
Chtěl-li být žalobce se svojí žádostí o vydání řidičského oprávnění úspěšný, bylo jeho
povinností tvrdit takové skutečnosti a tyto následně prokázat, na základě kterých by bylo
nutné dospět k závěru, že má na území České republiky obvyklé bydliště.
pokračování 8 57 A 5/2014
Povinnost tvrdit pro rozhodnutí věci podstatné skutečnosti vyplývá ze samotného
faktu, že je to žadatel, kdo v řízení o vydání řidičského oprávnění tvrdí, že jsou splněny
všechny podmínky pro to, aby jeho žádosti bylo vyhověno. Žadatel je tak povinen konkrétním
způsobem popsat časový rozsah stejně tak jako důvody svého pobytu na území České
republiky. Není-li totiž znám časový rozsah a důvody pobytu žadatele na území České
republiky, je zcela nemožné dospět k závěru, že žadatel má na území České republiky
„obvyklé bydliště“.
Povinnost prokázat tvrzené skutečnosti pak vyplývá z ustanovení § 52 věta první
správního řádu , podle kterého jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých
tvrzení. V této souvislosti však nelze ani pominout, že opak, tj. že žadatel nemá na území
České republiky „obvyklé bydliště“, prokázat objektivně nelze. Správním orgánům tak není
možné důvodně vytýkat, že k vyvrácení případného tvrzení žadatele nevedly dokazování. To
by bylo možné teprve tehdy, pokud by žadatelem konkrétně tvrzené skutečnosti byly jím
skutečně prokázány a správní orgán by za této situace stále tvrdil opak.
Žalobce v průběhu správního řízení konkrétním způsobem nepopsal časový rozsah ani
důvody svého pobytu na území České republiky. Svoji obranu ve správním řízení založil
pouze na právním názoru, že k prokázání „obvyklého bydliště na území České republiky“
postačuje předložení některé z listin příkladmo zmíněných v ustanovení § 92 odst. 4 písm. d)
zákona o silničním provozu. Tento svůj právní názor žalobce správním orgánům deklaroval
již v odvolání proti výzvě prvoinstančního orgánu k „prokázání osobních vazeb k místu
bydliště na území České republiky“ ze dne 25.7.2013. V odvolání uvedl, že „si dovoluje
poukázat na to, že znění zákona o silničním provozu je zcela jednoznačné a nevzbuzuje žádné
pochybnosti o tom, co slouží jako doklad k prokázání obvyklého bydliště žadatele.
Alternativně těmito doklady mohou být např. potvrzení o přechodném pobytu, popřípadě výpis
z živnostenského rejstříku žadatele. Odvolatel předložil potvrzení o přechodném pobytu na
území české republiky a výpis z živnostenského rejstříku, rovněž potvrzení o registraci plátce
DPH (odvádí tedy rovněž daně českému státu), splnil tak podmínky pro prokázání obvyklého
bydliště stanovené alternativně zákonem o silničním provozu v ust. § 92 odst. 4 písm. d).
Navíc je nutno dodat, že z potvrzení cizinecké policie o přechodném pobytu plyne, že
odvolatel má na území ČR přechodný pobyt od 20.8.2012 nepřetržitě, tj. až dodnes“ a že
„předložením potvrzení o přechodném pobytu a výpisu z živnostenského rejstříku odvolatel
prokázal své obvyklé bydliště na území České republiky a požadavek na předložení dalších
podkladů je v rozporu s ust. § 2 odst. hh) ve spojení s ust. § 92 odst. 4 písm. d) a ust. § 109
odst. 8 zákona o silničním provozu“. Na tomto žalobce setrval i v odvolání proti
prvoinstančnímu rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13.11.2013, č.j. 6 As 47/2013 -68 (dostupný
na www.nssoud.cz), v bodě 12 dospěl k závěru, že „pro splnění podmínky vymezené v § 82
odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu tedy nepostačí mít na území ČR přechodný pobyt
v obecném smyslu, jak správně dovodil krajský soud, nýbrž ve smyslu definovaném
ustanovením § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu“. V bodě 14 rozsudku pak uvedl, že
„totéž platí i pro otázku, zda se má podle zákona o silničním provozu jednat o přechodný
pobyt formální (tedy pouhé právo na území České republiky přechodně pobývat, které by
pokračování 9 57 A 5/2014
trvalo dostatečně dlouhou dobu), nebo o přechodný pobyt faktický, tedy skutečný fyzický
pobyt na území státu. Krajský soud na str. 7 a 8 svého rozsudku přesvědčivě dovodil, že platí
druhá možnost, tedy faktický pobyt“. Je tudíž zřejmé, že Nejvyšší správní soud zastává stejný
právní názor, jaký zaujaly správní orgány v nyní souzené věci.
Dlužno doplnit, že Nejvyšší správní soud jako na souladný s těmito závěry odkázal
také na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31.10.2012, č.j. 57 A 5/2011 -55. Toliko
k nedůvodnosti námitky žalobce o tom, že tento argumentace tímto rozsudkem v odůvodnění
napadeného rozhodnutí nebyla přiléhavá.
Ustanovení § 92 odst. 4 zákona o silničním provozu stanoví, jaké listin y musí být
přiloženy k žádosti o udělení řidičského oprávnění, nikoli listin y, na základě kterých je
správní orgán povinen udělit řidičské oprávnění a řidičský průkaz vydat. Ustanovení § 92
odst. 4 zákona o silničním provozu totiž nic nemění na znění ustanovení § 82 odst. 1 písm. d)
ve spojení § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu, resp. povinnosti žadatele tvrdit a
prokázat konkrétní skutečnosti, na základě kterých bude nutné dospět k závěru, že má
„obvyklé bydliště na území České republiky“. Zákon nestanoví, že řidičské oprávnění bude
uděleno „osobě, která předloží některou ze zde zmíněných listin“, nýbrž stanoví, že bude
uděleno „osobě, která má obvyklé bydliště na území České republiky“.
Je tomu tak ze zcela prostého důvodu. Předloží-li totiž žadatel například potvrzení o
přechodném pobytu podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, doloží, že je
oprávněn na území České republiky přechodně pobývat, nikoli však skutečnost, že na území
České republiky skutečně pobývá. Na tom nemění nic ani ustanovení § 87n odst. 1 a 2 zákona
o pobytu, podle kterého je potvrzení o přechodném pobytu na území veřejnou listino u a jeho
držitel jím prokazuje své jméno, příjmení a ostatní jména, datum a místo narození, státní
příslušnost, adresu místa hlášeného pobytu na území, rodné číslo a další skutečnosti týkající
se přechodného pobytu na území. Potvrzení o přechodném pobytu na území je potvrzením o
„adrese místa hlášeného pobytu na území“, nikoli o tom, že se držitel potvrzení na této adrese
zdržuje v rozsahu definovaném v ustanovení § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu.
Skutečnost, že byla prokázána „adresa místa hlášeného pobytu na území“ tak nevypovídá nic
o tom, zda žalobce má na této adrese „obvyklé bydliště na území České republiky“ ve smyslu
ustanovení § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu.
Předloží-li žadatel výpis z katastru nemovitostí potvrzující vlastnická práva
k nemovitosti nebo nájemní smlouvu k nemovitosti, znamená tato skutečnost, že je oprávněn
tuto nemovitost užívat, nikoli však skutečnost, že ji skutečně užívá. Předloží-li žadatel výpis z
živnostenského rejstříku, znamená tato skutečnost, že je oprávněn na základě živnostenského
listu podnikat, nikoli skutečnost, že v místě podnikání skutečně podniká.
V tomto duchu je proto nezbytné vykládat ustanovení § 92 odst. 4 písm. d) zákona o
silničním provozu, podle kterého k žádosti o vydání řidičského oprávnění musí být přiložen
doklad prokazující obvyklé bydliště žadatele, který nemá na území České republiky trvalý
pobyt, nebo návrh jiného důkazního prostředku k jeho prokázání, nebo potvrzení o studiu
podle § 82 odst. 4; dokladem prokazujícím obvyklé bydliště žadatele je zejména 1. potvrzení
o přechodném pobytu podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, 2. výpis z
pokračování 10 57 A 5/2014
katastru nemovitostí potvrzující vlastnická práva k nemovitosti, 3. nájemní smlouva k
nemovitosti, 4. potvrzení o zaměstnání, 5. výpis z živnostenského rejstříku. Totéž platí pro
výklad totožně formulovaného ustanovení § 109 odst. 8 písm. g) zákona o silničním provozu.
Správní orgány tak vycházely ze zcela správného právního názoru.
Žalobce založil svoji obranu ve správním řízení na nesprávném právním názoru, o
tom, že k prokázání „obvyklého bydliště na území České republiky“ postačuje předložit
některou z listin uvedených v ustanovení § 92 odst. 4 zákona o silničním provozu zákona o
silničním provozu. S ohledem na tuto skutečnost žalobce ve správním řízení ani netvrdil
konkrétní skutečnosti, na základě kterých by bylo nutné dospět k závěru, že má na území
„obvyklé bydliště na území České republiky“. Žalobce konkrétním způsobem nepopsal časový
rozsah ani důvody svého pobytu na území České republiky.
Z tohoto důvodu jsou nedůvodné i výtky žalobce směřující proti výzvě
prvoinstančního orgánu k „prokázání osobních vazeb k místu bydliště na území České
republiky“ ze dne 25.7.2013.
Prvoinstanční orgán při jejím vydání vycházel ze správného právního názoru, že
k prokázání „obvyklého bydliště na území České republiky“ nepostačuje předložit některou
z listin uvedených v ustanovení § 92 odst. 4 zákona o silničním provozu zákona o silničním
provozu. Žalobci se z obsahu této výzvy dostalo jasné a určité informace o tom, že dosud jím
předložené listin y k prokázání této skutečnosti nepostačují, současně byl proveden velice
podrobný výklad zejména ustanovení § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu a žalobce byl
vyzván k prokázání ve výzvě podrobně vyložených skutečností. Pokud by měl žalobce
v úmyslu skutečně prokázat existenci „obvyklého bydliště na území České republiky“, dostalo
by se mu na základě výzvy velice návodného popisu skutečností, k jejichž prokázání je
nezbytné předložit nebo označit důkazy. To však nebyl případ žalobce, který namísto toho,
aby na výzvu relevantně reagoval, založil svoji obranu na shora nesprávném právním názoru,
že existenci „obvyklého bydliště na území České republiky“ prokázal již předloženými
listinami.
Dlužno doplnit, že prvoinstanční orgán nebyl povinen žalobci sdělovat „jaké konkrétní
skutečnosti z prvotně předložených důkazních prostředků vyvolávají pochybnosti o splnění
materiálního hlediska obvyklého bydliště“, neboť toto by byl povinen učinit teprve tehdy,
pokud by žalobce předložil takové důkazy, na základě kterých by bylo nutné dospět k závěru
o prokázání „obvyklého bydliště na území České republiky“. Teprve tehdy, pokud by i za této
situace prvoinstanční orgán chtěl rozporovat existenci „obvyklého bydliště žalobce na území
České republiky“, bylo by jeho povinností uvést skutečnosti nebo provést důkazy, které by
byly způsobilé tuto skutečnost vyvrátit. Vzhledem k tomu však, že žalobce jím předloženými
listinami existenci „obvyklého bydliště na území České republiky“ neprokázal, nemohl být
tvrzeným způsobem nijak zkrácen na svých právech.
Pokud jde o obecně namítanou nepřezkoumatelnost prvoinstančního rozhodnutí a
napadeného rozhodnutí, ani tuto námitku není možné shledat důvodnou. Z obsahu správních
rozhodnutí je zcela zřejmé k jakému právnímu názoru a závěru ohledně neprůkaznosti
pokračování 11 57 A 5/2014
žalobcem předložených listin a jeho neadekvátní reakce na výzvu prvoinstančního orgánu
k „prokázání osobních vazeb k místu bydliště na území České republiky“ ze dne 25.7.2013
správní orgány dospěly a také jaký důsledek v podobě shledání důvodu pro zastavení řízení
podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu z toho dovodily. Nelze současně pominout, že
prvoinstanční orgán i žalovaný vznesli zcela konkrétně formulované výhrady k průkaznosti
žalobcem dosud předložených listin. Prvoinstanční orgán například v odůvodnění
prvoinstančního rozhodnutí uvedl, že „na základě provedené pobytové kontroly nebyl žadatel
na adrese přechodného bydliště zastižen a jediným jeho pojítkem s touto adresou bylo zjištění,
že je žadatel zapsán na seznamu cizinců, který je na schránce v místě jím uvedené adresy
přechodného pobytu tj. ... Na základě sdělení z MV ČR, Odboru azylové a migrační politiky
Karlovy Vary je místem přechodného pobytu žadatele nemovitost, v jejíž části by měla být
německým nájemcem provozována ubytovna. Správní orgán má za to, že se žadatel fyzicky na
této adrese nezdržuje a zaevidování bylo pouze účelové. Na uvedené adrese nehlásila
pobytová kontrola ani zmínku o formě žadatele (živnostenský list byl vystaven pro předmět
podnikání: Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona pro
obor činnosti: Velkoobchod a maloobchod), kdy místem podnikání je místo přechodného
pobytu. Správní orgán také vychází z informací příslušných orgánů v SRN, kterými bylo
sděleno, že těžiště existence má žadatel stále na adrese trvalého pobytu v SRN“. Žalovaný
například v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že „o obvyklém zdržování se
odvolatele na jím uvedené adrese lze více než důvodně pochybovat v porovnání se zjištěním
Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra v Karlových Varech, kdy odborem
cizinecké policie Karlovy Vary bylo na místě zjišťováno, zda na uvedené adrese někdo
pobývá. Z poskytnutých informací je zřejmé, že v době kontroly nebyl na místě zastižen ani
jeden cizinec, kterých je na schránce předmětné adresy evidováno na dvoustránkový seznam
osob, mezi nimiž je zapsán i uvedený odvolatel, nicméně na místě zastižen nebyl a vchodové
dveře byly uzamčeny kovovou mříží. V přízemí předmětného domu je provozovna pekárny a
prodejna nábytku. Dům je ve vlastnictví soukromé osoby, která část nemovitosti pronajala
německé firmě k údajnému provozování ubytovny“. Tvrdí-li žalobce nyní v žalobě, že jej
nikdo nemůže nutit, aby se na jím uvedené adrese zdržoval v době „kontroly cizinecké
policie“, je to zcela jistě pravda, avšak to nic nemění na tom, že je povinností žalobce
prokázat, že se na této adrese zdržuje v rozsahu definovaném v ustanovení § 2 písm. hh)
zákona o silničním provozu. Žádná konkrétní skutková tvrzení ani důkazy v tomto směru
žalobce v průběhu správního řízení nepředložil.
VI. Rozhodnutí soudu.
Soud neshledal žádný ze žalobcem uvedených žalobních bodů důvodným, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, neboť není důvodná.
VII.
Odůvodnění neprovedení důkazů.
Soud neprovedl žalobcem navržený důkaz potvrzením o přechodném pobytu,
výpisem ze živnostenského rejstříku ani potvrzením o výkonu závislé práce v Německu ze
[OBRÁZEK]pokračování 12 57 A 5/2014
dne 18.12.2013, neboť provedení těchto důkazů nebylo nezbytné k posouzení důvodnosti žaloby.
VIII. Náklady řízení.
Podle § 60 odst. 1 s.ř.s. by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, když měl ve
věci plný úspěch. Jelikož žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly, rozhodl
soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační
stížnost u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační
stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud (§ 12 odst. 1 , § 102 , § 106 odst. 2 a 4 s.ř.s. ).
V Plzni dne 31. července 2014
Mgr. Alexandr Krysl, v.r.
předseda senátu Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková