Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Af 136/2012 - 29

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Miroslavy Honusové v právní věci žalobce Česká pojišťovna a.s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupeného společností VORLÍČKOVÁ PARTNERS s.r.o., se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel se sídlem Praha 4, Budějovická 7, o přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava ze dne 25.9.2012 č.j. -21, ve věci ručitelského závazku,

t a k t o :

I. Žaloby vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. a se spojují ke společnému projednání. Nadále budou vedeny pod sp. zn. .

II. Rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava ze dne 25.9.2012 č.j. -21 a ze dne 27.9.2012 č.j. 3015-2/2012-140100-21 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15.600,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám společnosti VORLÍČKOVÁ PARTNERS s.r.o., se sídlem Jungmannova 31, Praha 1.

O d ů v o d n ě n í :

Samostatně podanými žalobami se žalobce domáhal přezkoumání výše uvedených rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava (jehož působnost přešla s účinností od 1.1.2013 na Generální ředitelství cel – dále jen žalovaný), jimiž byla zamítnuta odvolání žalobce proti rozhodnutím Celního úřadu Ostrava (dále jen správce daně) ze dne 20.3.2012 čj. 5859/2012-146300-024 a čj. 5858/2012-146300-024, kterými byl žalobce vyzván ke splnění ručitelského závazku za spotřební daň ve výši 100.000.000,- Kč a 25.000.000,- Kč za dlužníka „I.P.-95, s.r.o.“.

Žaloby směřovaly proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, proto je soud spojil ke společnému projednání.

Žalobce v žalobách namítl, že

1) záruční y nesplňovaly požadavek , ve znění pozdějších předpisů (dále jen daňový řád), když neobsahovaly úředně ověřený podpis ručitele, proto žalobce vůbec nebyl ručitelem;

2) správce daně se ani nepokusil vymáhat dlužnou daň po dlužníkovi, výzva dlužníkovi představovala jen nutný procesní krok k tomu, aby byla daň uhrazena žalobcem. S poukazem na nález Ústavního soudu sp.zn. zdůraznil, že jedním ze základních znaků ručení je subsidiarita, což znamená, že ručitel není zavázán vedle hlavního dlužníka jako společný dlužník, nýbrž je povinen uspokojit pohledávku věřitele teprve tehdy, neuspokojí-li ji dlužník. Žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) týkající se právní úpravy ručení podle , ve znění do 31.12.2006 (pozn. soudu – žalobce měl na mysli znění do 31.5.2006) – dále jen ZSDP, když tato úprava také neobsahovala výslovnou podmínku bezúspěšného vymáhání dluhu na primárním dlužníkovi;

3) (ve věci vedené původně pod sp. zn. ) ručení bylo uplatněno ve větším než zákonném rozsahu. Okamžikem nabytí účinnosti povolení ručit je podle žalobce až okamžik skutečné aktivace tohoto zajišťovacího instrumentu, kdy rozhodnutí o povolení ručení již nebylo možno napadnout opravnými prostředky (v daném případě až 16.12.2011);

4) (ve věci vedené původně pod sp. zn. ) nesouhlasí s tvrzením žalovaného, který vyčíslil dlužnou částku připadající na období od 6.12.2011 do 31.12.2011 ve výši 104.454.716,- Kč. Podle žalobce činily zbylé závazky dlužníka za toto období jen 86.862.985 Kč, takže ručení bylo uplatněno ve větším než zákonném rozsahu;

5) (ve věci vedené původně pod sp. zn. ) není vůbec jasné, jakým způsobem byla stanovena skutečná výše dlužné daně za období od 1.12.2011 do 5.12.2011, podle správních orgánů ve výši 26.507.661,- Kč. Správce daně tuto částku jen konstatoval, žalovaný ji odvíjel od údajů uvedených dlužníkem v daňovém přiznání a tvrdil, že pro stanovení sazby spotřební daně postačí počáteční čtyřmístný kód kombinované nomenklatury. To však podle žalobce nemá oporu v zákoně, když pro kód 2710 existuje 5 různých sazeb daně a dlužník sám uplatnil v daňovém přiznání dvě různé sazby daně.

Žalovaný navrhl zamítnutí žalob a pouze odkázal na obsah napadených rozhodnutí.

Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( , , ve znění pozdějších předpisů - dále jen ) a dospěl k závěru, že žaloby jsou důvodné.

Z obsahu správních spisů soud zjistil, že žalobce byl vyzván ke splnění ručitelského závazku za dlužníka „I.P.-95, s.r.o.“ ve výši 100.000.000,- Kč na základě záruční y, akceptované Celním ředitelstvím Ostrava rozhodnutím ze dne 14.11.2011 a ke splnění ručitelského závazku za dlužníka „I.P.-95, s.r.o.“ ve výši 25.000.000,- Kč na základě záruční y, akceptované Celním ředitelstvím Ostrava rozhodnutím ze dne 21.3.2011.

Podle , v příslušném znění (dále jen ZSD), má-li být daň zajištěna ručením, ručitel v záruční ě podle vzoru a náležitostí stanovených v prováděcím právním předpisu musí prohlásit, že s dlužníkem splní zaručenou výši daně a jejího příslušenství do výše uvedené v záruční ě.

Prováděcím předpisem je v daném případě , o stanovení vzoru a náležitostí záruční y pro zajištění spotřební daně ručením, která obsahuje přesný vzor, jak má vypadat a co konkrétně má obsahovat záruční (identifikační znaky ručitele, dlužníka, výslovné znění závazku s odkazem na ZSD, datum, místo, podpis ručitele – oprávněné osoby).

Podle § 173 odst. 1 daňového řádu, správce daně může rozhodnout o přijetí ručení třetí osoby odlišné od daňového subjektu k zajištění jím neuhrazené daně, a to na základě písemného prohlášení ručitele s úředně ověřeným podpisem.

Z výše citovaného podle názoru soudu jednoznačně vyplývá, že ZSD (v kombinaci s prováděcí vyhláškou) představuje speciální, ucelenou úpravu pro náležitosti záruční y pro zajištění spotřební daně. Tato úprava je velmi podrobná a obsahuje vše pro to, aby správní orgán mohl rozhodnout o povolení ručit. Úprava uvedená v daňovém řádu je oproti tomu v pozici obecnějšího právního předpisu, která se pro danou věc nevyužije. Soud tak shodně s žalovaným dospěl k závěru, že úředně ověřený podpis není součástí požadavků na záruční u pro zajištění spotřební daně ručením.

Žalobce v námitce 1) zpochybňoval záruční y pouze z hlediska podpisu (že nebyl ověřen), soud tedy považuje tuto námitku za nedůvodnou.

Obdobnou námitkou (téhož žalobce) jako nyní v bodě 2), tedy, jaký charakter má ručení podle ZSD, zda a nakolik je srovnatelné s ručením podle § 57 odst. 5 ZSDP ve znění do 31.5.2006, se soud zabýval již v rozsudku ze dne 19.3.2014 č.j. -35, a nemá žádný důvod se od své předchozí argumentace odchýlit.

Podle § 57 odst. 5 ZSDP ve znění do 31.5.2006, daňový nedoplatek jsou povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzváni. Proti této výzvě se může ručitel odvolat. V odvolání může ručitel namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno.

Podle § 21 odst. 5 ZSD, byla-li daň zajištěna ručením, správce daně vyzve ručitele ke splnění jeho ručitelské povinnosti, pokud není daň zaplacena v zákonné lhůtě její splatnosti a výzva dlužníkovi k zaplacení daně a jejího příslušenství, vydaná podle zvláštního právního předpisu upravujícího správu daní, byla marná.

Soud shledává podstatnou odlišnost mezi oběma typy ručení především v tom, že povinnost ručit podle § 57 odst. 5 ZSDP ve znění do 31.5.2006 vyplývala ze zákona, kdežto ručení podle § 21 ZSD je ručením smluvním, kdy záleží na svobodné vůli stran, zda a za jakých podmínek smlouvu uzavřou, tj. zda na sebe ručitel vezme ručitelský závazek. Je tedy na rozhodnutí ručitele, do jak rizikového vztahu vstoupí, čemuž odpovídá i možnost vypovědět ručení (§ 21 odst. 6 ZSD). Úprava § 21 ZSD je také podrobnější než § 57 odst. 5 ZSDP ve znění do 31.5.2006 (podle ZSD se výzva dlužníkovi zasílá na vědomí ručiteli, podmínkou výzvy ručiteli je marná výzva dlužníkovi). Soud proto dospěl k závěru, že na § 21 ZSD není přiléhavá ani použitelná judikatura NSS, která vykládala strohou a neúplnou úpravu obsaženou v § 57 odst. 5 ZSDP ve znění do 31.5.2006.

Soud dále poukazuje na § 171 daňového řádu, který upravuje obecně ručení jako jeden z typů zajištění daní. Ustanovení § 171 odst. 3 daňového řádu výslovně počítá s vymáháním dlužné částky po dlužníkovi před vydáním výzvy ručiteli. Tato úprava je však obecná ve vztahu ke speciálnímu ustanovení § 21 ZSD, které se na danou věc použije přednostně.

Správní orgány tedy podle názoru soudu postupovaly v souladu se zákonem, pokud byl dlužník vyzván k zaplacení dlužné daně a poté, když byla výzva marná, přistoupily k výzvám ručiteli bez toho, že by nejprve vymáhaly částku po dlužníkovi. Záruční y z 21.2.2011 a ze dne 1.11.2011 vystavené žalobcem přitom obsahují shodné formulace jako , 5 ZSD, takže pro žalobce nemohl být postup správce daně nijak překvapivý. Námitka 2) je nedůvodná.

Další otázka, kterou se soud zabýval, je, co se rozumí „okamžikem nabytí účinnosti povolení ručit“.

Podle § 21 odst. 6 ZSD, ručitel může i bez udání důvodů své ručení vypovědět, účinky výpovědi jsou naplněny až 16. dnem po doručení výpovědi

celnímu úřadu nebo celnímu ředitelství. Ručitel však ručí za všechny závazky k placení spotřební daně, které v období od okamžiku nabytí účinnosti povolení ručit do nabytí účinnosti výpovědi ručení vznikly nebo vzniknou.

O přijetí záruky se rozhoduje (srov. § 21 odst. 1 písm. b) ZSD), jde tedy o okamžik účinnosti rozhodnutí. Sám ZSD tuto otázku konkrétně neřeší, proto je třeba postupovat podle obecného předpisu – daňového řádu. Ten rozlišuje účinnost a právní moc rozhodnutí (srov. § 103 odst. 1 daňového řádu), přičemž podle § 101 odst. 5 věty druhé daňového řádu platí, že vůči příjemci je rozhodnutí účinné okamžikem jeho oznámení (tj. především doručením – srov. § 101 odst. 6 daňového řádu). Formulaci „okamžik nabytí účinnosti povolení ručit“ užitou v § 21 odst. 6 ZSD je tedy třeba vykládat v kontextu daňového řádu tak, že jde o okamžik, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí o povolení ručit. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné vyjádření správního orgánu v oznámení o ukončení ručení, na které se žalobce odvolával. Námitka 3) je nedůvodná.

Z obsahu správních spisů soud dále zjistil, že dlužník „I.P.-95, s.r.o.“ byl vyzván platebním výměrem se splatností 9.1.2012 k zaplacení spotřební daně v částce 95.867.679 Kč za zdaňovací období listopad 2011 a platebním výměrem se splatností 9.2.2012 k zaplacení spotřební daně v částce 113.370.646 Kč za zdaňovací období prosinec 2011. Podle správce daně bylo z dluhu za listopad 2011 uhrazeno 75.083.609 Kč, za prosinec 2011 nebylo uhrazeno nic. Správce daně použil nejprve ručení poskytnuté jinou osobou a po jeho vyčerpání (kdy za listopad 2011 zbýval ještě dluh ve výši 16.084.070 Kč) přistoupil k použití žalobcových záruk. Záruku ve výši 25.000.000 Kč použil na listopad 2011 a na část prosince 2011 – do 5.12.2011, neboť pouze do tohoto dne trvala ručitelská povinnost žalobce v souvislosti se záruční u na 25.000.000 Kč. Podle správce daně činila skutečná výše daně za 1. – 5.12.2011 částku 26.507.661 Kč. Záruku 25.000.000 Kč tedy správce daně rozdělil tak, že použil 16.084.070 Kč na listopad 2011 a zbylých 8.915.930 Kč na částečnou úhradu dluhu za 1. – 5.12.2011. Za prosinec 2011 tak zbýval ještě dluh ve výši 104.454.716 Kč (113.370.646 Kč mínus 8.915.930 Kč), což je více než činila druhá žalobcova záruka, proto správce daně vyzval žalobce k zaplacení celých 100.000.000 Kč za prosinec 2011.

Správce daně neuvedl ve výzvě ke splnění ručitelského závazku, jakým způsobem dospěl k výpočtu konkrétní částky dluhu za 1. – 5.12.2011, žalobce k tomu měl výhrady v odvolání. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsal princip, jakým probíhá kontrola dopravy vybraných výrobků a následné srovnávání s údaji daňového subjektu (str. 5 rozhodnutí ze dne 27.9.2012). Podle žalovaného jsou údaje v elektronických průvodních dokladech vyplněné celními orgány při ukončení dopravy pouze orientační a evidují jen množství dopravených vybraných výrobků. Porovnáním dopravovaného množství minerálních olejů a přiznanou výší spotřební daně za příslušná zdaňovací období byla podle žalovaného zjištěna množstevní shoda. Pro stanovení sazby spotřební daně postačuje podle žalovaného identifikovat vybraný výrobek v rozsahu počátečního čtyřmístného kódu kombinované nomenklatury, což bylo splněno.

Dlužník uvedl v daňovém přiznání za prosinec 2011 dvě označení vybraných výrobků (271043 a 271085) a s ohledem na jejich množství vypočetl příslušné částky daně (41.224.490 Kč v případě prvého označení a 72.146.156 Kč v případě druhého označení, celkem tedy 113.370.656 Kč). Celková částka za prosinec 2011 byla tedy převzata správními orgány z daňového přiznání dlužníka. To ovšem stále nevysvětluje, jakým způsobem dospěl správce daně ke konkrétní částce za 1. – 5.12.2011, přičemž odůvodnění napadeného rozhodnutí je z tohoto pohledu také nedostatečné, obecné a v rozporu s právními předpisy (srov. § 45 a § 48 ZSD k otázce množství sazeb daně). Zjištění konkrétní částky připadající na období 1. – 5.12.2011 má přitom rozhodující význam pro posouzení, zda nebyla překročena výše záruky poskytnuté žalobcem, a to v případě obou napadených rozhodnutí, která spolu souvisejí právě řešením konkrétní částky za období 1. – 5.12.2011.

Soudu tedy nezbylo, než pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí v rozsahu námitky 4) a 5) zrušit obě napadená rozhodnutí v souladu s a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn , když procesně úspěšnému žalobci vznikly náklady zaplacením soudního poplatku ve výši celkem 6.000,- Kč a náklady zastoupení daňovým poradcem ve výši 9.600,- Kč (2 úkony právní služby po 2.100,- Kč, 2 x režijní paušál po 300,- Kč – převzetí věci, sepis žaloby, to vše ve dvou samostatně podaných věcech). Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení tuto částku, a to dle ve spojení s , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ) k rukám daňového poradce, který žalobce v řízení zastupoval. Vzhledem k odlišné úpravě a , týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. , , ), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je m o ž n o podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 31. července 2014

JUDr. Monika Javorová

předsedkyně senátu