Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Az 3/2014 - 38

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Lukotkovou ve věci žalobkyně: M. S., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2014, č. j. OAM-27/ZA-ZA15-ZA15-2014,

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky, odbor azylové a migrační politiky ze dne 6. 2. 2014, č. j. OAM-27/ZA-ZA15-ZA15-2014 rozhodl žalovaný o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany tak, že předmětné řízení zastavila podle , o azylu a o změně , o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů („zákon o azylu“), ve znění pozdějších předpisů. Žádost o udělení mezinárodní ochrany jmenované je nepřípustná podle citovaného zákona. Státem příslušným k posouzení podané žádosti podle článku 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států je Polská republika.

Žalobou ze dne 17. 2. 2014 doručenou Krajskému soudu v Brně dne 25. 2. 2014 se domáhala žalobkyně zrušení přezkoumávaného rozhodnutí, které napadla v celém rozsahu výroku s odůvodněním, že správní orgán v řízení porušil , , , , ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen „“) a dále článek 12 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013. V žalobních námitkách uvedla, že rozhodnutí žalovaného je v rozporu se spisovým materiálem, jelikož z cestovního dokladu žalobkyně vyplývá, že ke dni prohlášení úmyslu o mezinárodní ochraně nebyla držitelkou platného víza. Vízum jí bylo uděleno s platností od 13. 2. 2013 do 24. 1. 2014, na území států Evropské unie mohla pobývat pouze po dobu 180 dnů. Na území členských států Evropské unie vstoupila v květnu 2013, vízum pozbylo tak platnosti dne 21. 11. 2013. Správní orgán své rozhodnutí založil na skutečnosti, že měla disponovat platným vízem ke dni prohlášení úmyslu o mezinárodní ochraně, nicméně z cestovního dokladu vyplývá, že platnost víza skončila dne 21. 11. 2013, z důvodu jeho neplatnosti jí byla dne 22. 1. 2014 uložena bloková pokuta.

Žalovaný v písemném vyjádření ze dne 5. 3. 2014 popřel oprávněnost podané žaloby, odkázal na správní spis, ze kterého vyplývá, že tvrzení žalobkyně o nepřetržitém pobytu na území států Evropské unie od května roku 2013 se nezakládá na pravdě, neboť jak vyplývá z razítek v jejím cestovním dokladu, minimálně od 28. 5. 2013 do 21. 6. 2013 byla mimo území EU. Každý cizinec je povinen přihlásit se k pobytu, pokud chce na území pobývat více než tři měsíce. Vzhledem ke skutečnosti, že z cestovního dokladu jmenované nevyplývá, že by se k pobytu přihlásila, lze oprávněně předpokládat, že na území států Evropské unie se nezdržovala po dobu delší než tři měsíce, a tedy že z území Evropské unie vycestovala. S ohledem na tyto skutečnosti nelze dospět k závěru, že by v době podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice skutečně vyčerpala všech 180 dnů pobytu a její vízum tak pozbylo platnost. O uvedené svědčí především i fakt, že sama Polská republika, v jejímž zájmu jistě je hlídat si hranice, tím pádem i platnost jí udělených víz, shledala vízum jmenované doposud platným a vyslovila souhlas s převzetím osoby žalobkyně v souladu s článkem 12 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady. Tato skutečnost vyplývá z obsahu spisového materiálu. Na základě uvedeného byly proto shledány podmínky stanovené v § 10a písm. b) zákona o azylu. Ve svém postupu se žalovaný proto nezákonnosti nedopustil, žalobkyně nebyla jeho postupem zkrácena na svých právech. Za daného stavu navrhl žalovaný, aby žaloba jako nedůvodná byla v plném rozsahu zamítnuta.

Ze správního spisu soud zjistil, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podala žalobkyně dne 28. 1. 2014, uvedla, že ze své vlasti odešla již v průběhu května roku 2012, a to do Ruské federace. Důvodem odchodu byla obava z běloruské bezpečnostní služby, která ji měla nutit ke spolupráci. V R. f., M., pracovala jako recepční a zároveň se snažila si vyřídit vízum do ČR, kde již v letech 2004 až 2006 pobývala za účelem zaměstnání. Nakonec si vyřídila polské pracovní povolení a v květnu roku 2013 do Polské republiky odcestovala. V ČR pobývá od prosince 2013.

Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání vzhledem ke splnění zákonných podmínek dle

V řízení podle části třetí Hlavy druhé dílu prvního přezkoumává soud napadené výroky rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů a z těch hledisek, které žalobkyně v podané žalobě uvede, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( a 2, věta první ).

Pokud jde o žalobní body vytýkající žalovanému porušení ust. a 3 , nemůže soud žalobkyni přisvědčit. V řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany řádné zjištění skutkového stavu věci spočívá především v tom, že žadateli je dána možnost podat úplnou a pravdivou výpověď o důvodech, které jej vedly k opuštění vlasti. Žalobkyni byl poskytnut dostatečný prostor, aby uvedla vše, co považuje za důležité pro rozhodování o žádosti, otázky, na které odpovídala v rámci žádosti, jí byly kladeny takovým způsobem, aby byly objasněny všechny relevantní skutečnosti. Žalovaný ve věci provedl dostatečné dokazování, jehož rozsah byl určen skutečnostmi tvrzenými žalobkyní. Rozhodnutí bylo srozumitelné a přesvědčivě odůvodněné, žalovaný se zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi, vyhodnotil všechna tvrzení žalobkyně, relevantní z hlediska použitých ustanovení zákonů o azylu, dále s přihlédnutím k článku 3 odst. 1, článku 8, článku 9, článku 10, článku 11, článku 12 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013. Z odůvodnění rozhodnutí je patrno jakými právními úvahami se při rozhodování řídil, pokud řízení zastavil podle zákona o azylu a žádost o udělení mezinárodní ochrany uznal jako nepřípustnou podle citovaného zákona. Bylo zjištěno, že dne 22. 1. 2014 učinila prohlášení o mezinárodní ochraně na území České republiky, je držitelkou platného víza vydaného Polskou republikou dne 13. 2. 2013. Vízum opravňovalo jmenovanou k pobytu na území států Schengenského prostoru po dobu 180 dnů. Dne 24. 1. 2014 požádal žalovaný Polskou republiku o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, dne 30. 1. 2014 mu byla doručena informace, že Polská republika uznala svou příslušnost k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobkyně. Polská republika je členským státem EU, v souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) je povinna posoudit žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany v meritu věci. Ze šetření vyplývá, že žalobkyně pobývala na území České republiky na základě dlouhodobého povolení k pobytu platného ode dne 22. 1. 2004 do 30. 9. 2006. Po uplynutí tohoto povolení k pobytu nevycestovala z území České republiky, dne 5. 3. 2007 byla zajištěna do Zařízení pro zajištění cizinců Poštorná, dne 20. 3. 2007 byla vyhoštěna z území České republiky pod původním jménem M. D. Zároveň bylo vydáno správní vyhoštění z České republiky, a to s platností ode dne 3. 3., 2007 do dne 3. 3. 2012. Byť žalobkyně argumentovala neznalostí polského jazyka a nulovým zázemím na území Polské republiky, nutno přihlédnout k tomu, že na území Polské republiky pobývala od května 2013 do prosince 2013 za účelem zaměstnání, z čehož lze usuzovat, že na území Polské republiky má větší zázemí než v ČR, kde pobývala naposledy v roce 2007.

Lze tedy uzavřít, že žalovaný se nedopustil po stránce právní i skutkové závažného pochybení, jestliže doznal dle ust. § 10a písm. b) zákona o azylu, že je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování k žádosti příslušný jiný členský stát Evropské unie. V daném případě dokončí posouzení předmětné žádosti Polská republika, která je zároveň povinna převzít i žalobkyni na své území (článek 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ve smyslu ust. § 25 písm. i) zákona o azyl tak byly dány důvody k zastavení řízení, jelikož žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná).

Přesun žalobkyně z členského státu, kde byla žádost o azyl podána do příslušného členského státu, se provádí po konzultaci dotčených členských států v souladu s národními právními předpisy žádajícího členského státu, jakmile je to z praktického hlediska možné, nejpozději do šesti měsíců po vyslovení souhlasu s převzetím druhým členským státem nebo po rozhodnutí o odvolání nebo přezkumu, pokud jím byl přiznán odkladný účinek (článek 19 odst. 3 Nařízení).

Ve světle výše uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba je nedůvodná, a proto podle ji zamítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, ve dvojím vyhotovení. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 30. května 2014

JUDr. Eva Lukotková, v. r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení:

Barbora Zachovalová