Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

47 Az 2/2014 - 52

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Šimůnkovou v právní věci

žalobce: G. V., nar., bez státní příslušnosti, t. č. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR

(Odbor azylové a migrační politiky), pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě

proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2014, č. j. OAM-319/LE-BE02-P20-2013, E.č.:

L009691, D008481

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í

Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2014,

č. j. OAM-319/LE-BE02-P20-2013, jímž bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany

zastaveno podle , o azylu, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen “zákon o azylu“), protože žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany byla

shledána nepřípustná podle § 10a písm. e) zákona o azylu, a jímž bylo konstatováno, že

státem příslušným k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu podle čl. 3 Nařízení

Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanovují kritéria a postupy pro

určování členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podané

státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských

států (přepracované znění, dále jen „Nařízení č. 604/2013“), je Rakouská republika (dále jen

„napadené rozhodnutí“).

- 2 -

Žalobce namítá, že správní orgán porušil § 3, § 50 odst. 2 až 4, § 52 a § 68 odst. 3

, , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“),

neboť nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, neopatřil dostatek podkladů

pro vydání rozhodnutí, nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, neprovedl důkazy ke

zjištění stavu věci a v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl úvahy, kterými se řídil při

hodnocení podkladů rozhodnutí a výkladu ustanovení zákona o azylu. Dále žalobce namítá

porušení čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce a čl. 17 Nařízení č. 604/2013, neboť správní orgán

nezvážil jejich aplikaci a čl. 5 téhož nařízení, neboť se žalobcem nebyl proveden osobní

pohovor. Konkrétně pak namítá, že nemůže být předán do Rakouské republiky, protože tam

s ním bylo špatně zacházeno; byl opakovaně vězněn a z tohoto důvodu opakovaně držel

hladovku. Problémy měl také s neonacistickými skupinami pro svůj původ. V Rakouské

republice žádal o azyl v roce 2008 a 2010, posléze se pokusil požádat o mezinárodní ochranu

v dalších státech Evropské unie a naposledy i v České republice. Důvodem byla právě obava

z předání do Rakouské republiky. Je si vědom, že Rakouská republika je příslušná k jeho

převzetí. Správní orgán se ale měl zabývat jeho obavami z předání do Rakouské republiky

z hlediska čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce a také posoudit možnost diskrečního ustanovení,

zejména čl. 17 odst. 1 Nařízení č. 604/2013. Správní orgán vůbec nezjišťoval skutečnosti

důležité pro aplikaci uvedených článků a v rozhodnutí se otázkou nemožnosti předání do

Rakouské republiky vůbec nezabýval. Rozhodnutí správního orgánu proto trpí vadou

nedostatečného odůvodnění. V řízení neměl možnost vyjádřit se ke skutečnostem důležitým

pro učení státu příslušného k jeho převzetí, zejména k výše uvedeným skutečnostem, pro které

nemůže být do Rakouské republiky předán. Tím došlo k porušení čl. 5 Nařízení č. 604/2013,

neboť správní orgán kromě nabrání žádosti o mezinárodní ochranu, která má jiný účel než

pohovor podle uvedeného článku, vůbec neumožnil žalobci uvést skutečnosti důležité pro

posouzení příslušnosti členského státu. Žalobce má v České republice vytvořeny společenské

vazby, přátele i známé, mluví plynule česky. Všechny tyto skutečnosti měl správní orgán vzít

v úvahu při svém rozhodování.

Žalobce současně požádal o přiznání odkladného účinku žalobě. Návrh zamítl soud

usnesením ze dne 28. 2. 2014, č. j. – 36. Druhou žádost z týchž důvodů podal

žalobce dne 17. 3. 2014. Soud opakovanou žádost samostatně neposuzoval, neboť o věci

rozhodl meritorně.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě popřel oprávněnost žalobních námitek a současně

s nimi projevil nesouhlas, neboť neprokazují, že by správní orgán porušil některé ustanovení

, zákona o azylu či přímo aplikovatelného nařízení EU. Odkázal na obsah

správního spisu, zejména na žádost o udělení mezinárodní ochrany a na vydané správní

rozhodnutí. Žalobce v průběhu správního řízení uvedl, že důvodem žádosti o mezinárodní

ochranu je to, že nemá žádný doklad, a nemůže si ho opatřit. Kvůli nelegálnímu pobytu byl již

několikrát odsouzen k trestu vyhoštění, a také vyhoštěn. Dále prohlašoval, že nemá žádnou

státní příslušnost a nemůže tedy vycestovat do Gruzie ani do Ruska. O azyl žádá proto, že zde

chce mít legální pobyt a žít zde. V případě předání do Rakouska se vátí zpět

do České republiky, protože v Rakousku žít nechce, protože tam nejsou dodržována lidská

práva. Do Gruzie v žádném případě neodcestuje, do Ruska by se vrátil, ale ne nyní. Podle

žalovaného je jeho rozhodnutí v souladu se zákonem a je také řádně odůvodněno. Žalobcem

namítané nedostatky se jeví jako neopodstatněné. V napadeném rozhodnutí uvedl, z jakých

důvodů není Česká republika příslušným státem k posouzení žádosti žalobce, přičemž

vycházel z ustanovení přímo aplikovatelného Nařízení EU a použitím jednotlivých kritérií

tohoto nařízení dospěl k závěru, že v daném případě je k řízení příslušná Rakouská republika.

Tuto skutečnost Rakouská republika uznala dne 15. 1. 2014. Proto bylo rozhodnuto o předání

žalobce na její území. Rakouská republika je považována za bezpečnou zemi, kde žalobci

- 3 -

nehrozí nebezpečí plynoucí z porušení mezinárodních závazků. Došlo tak k akceptaci převzetí

žalobce do státu, který je příslušný k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu

a právě v tomto státě má žalobce možnost uvést všechny okolnosti svého případu, dovolat se

všech důkazních prostředků a využít právní nástroje, poskytovaném mu v souladu

s evropskými předpisy a vnitrostátním právem Rakouska. Sám žalobce uvádí, že si je vědom,

že Rakouská republika jako první členský stát, kde požádal o mezinárodní ochranu,

je příslušná k jeho převzetí na základě stanovených kritérií. Snaha pobývat na území České

republiky či ekonomické zájmy žalobce nejsou v dané věci důvodem, jenž by založil

příslušnost České republiky. Žalobní námitky jsou s ohledem na uvedené irelevantní. Tvrzení,

že s žalobcem měl být veden pohovor podle čl. 5 zmíněného nařízení, není opodstatněné,

vzhledem k tomu, že žalovaný shledal naplnění čl. 5 odst. 2 písm. b), tedy že od osobního

pohovoru lze upustit v případě, že žadatel po obdržení informací uvedených v čl. 4 již poskytl

informace důležité k určení příslušného členského státu jiným způsobem. Také odkaz na

čl. 17 se jeví jako neopodstatněný, neboť jde o diskreční ustanovení, tedy o možnost nikoli

povinnost. V případě žalobce nebyl důvod této možnosti využít. O příslušnosti Rakouské

republiky není pochyb. Žalovaný proto postupoval v souladu se zákonem, když žádost odmítl

jako nepřípustnou a řízení zastavil. Napadené rozhodnutí je zákonné, opřené o bezprostředně

závazné nařízení EU a vychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Žalovaný proto navrhl

zamítnutí žaloby s tím, že souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání a nárok na

náhradu nákladů řízení neuplatňuje.

Ze správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 27. 12. 2013 žádost o udělení

mezinárodní ochrany, v níž uvedl, že je bez státní příslušnosti, ruské národnosti, bez vyznání,

a není a nikdy nebyl členem žádné politické strany či jiné organizace, ani nikdo z rodiny.

Je rozvedený, má tři vyživovací povinnosti, na území České republiky nepočítá s pomocí

žádných příbuzných či známých, má základní vzdělání. V roce 1992 odjel s otcem do SRN,

kde žil asi čtyři roky, poté patnáct let cestoval po dalších státech EU. Naposledy žil

v Rakousku, odtud cestoval koncem roku 2008 nebo začátkem roku 2009 do České republiky.

V každém státě pobýval vždy po dobu několika měsíců. O mezinárodní ochranu žádá proto,

že nemá žádný doklad a nemůže si ho opatřit. Nemá žádnou státní příslušnost, proto nemůže

vycestovat. Na území České republiky nepáchá žádnou trestnou činnost. Úřední rozhodnutí

nemaří úmyslně. Chce získat legální pobyt a chce zde zůstat. Bude-li vyhoštěn do Rakouska,

vrátí se do České republiky. V Rakousku žít nechce, nemá ho rád, nejsou tam dodržována

lidská práva. Do Ruska by se rád vrátil, ale ne nyní, do Gruzie se v žádném případě nevrátí.

Krajský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu vymezeném ve

včasné žalobě, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Učinil tak, aniž by nařídil jednání,

neboť žalovaný s tímto postupem souhlasil a u žalobce je souhlas presumován.

Podle § 25 písm. i) zákona o azylu se řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaví,

jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná. Podle § 10a písm. b) zákona

o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, je-li k posuzování žádosti

o udělení mezinárodní ochrany příslušný jiný členský stát Evropské unie.

Z napadeného rozhodnutí plyne, že se žalovaný předně zabýval tím, zda vůbec je ve

smyslu Nařízení č. 604/2013 dána příslušnost České republiky k posouzení žádosti žalobce.

Proto podle čl. 7 uvedeného nařízení přistoupil k hodnocení kritérií obsažených v čl. 8 až

čl. 15 a uzavřel, že v případě žalobce nebylo naplněno žádné z kritérií, jež by určilo

příslušnost České republiky či konkrétního členského státu k posouzení žádosti žalobce.

Aplikoval proto čl. 3 odst. 2, který stanoví, že pokud nemůže být na základě uvedených

kritérií určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný

první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Ze záznamu o výsledku porovnání otisků

- 4 -

v systému EURODAC vyplynulo, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu v Rakouské

republice, a to dne 8. 10. 2008 a dne 2. 4. 2010. Na základě uvedeného konstatoval žalovaný,

že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany na území Rakouské republiky jako prvním

členském státě Evropské unie a dále na území Švýcarska, Norska, Islandu a Lichtenštejnska,

a proto je Rakouská republika příslušná k posouzení žádosti žalobce a je rovněž povinna

přijmout žalobce zpět na své území v souladu s postupem podle čl. 18. Dne 9. 1. 2014 požádal

žalovaný Rakouskou republiku o přijetí žalobce zpět na její území a posouzení žádosti

o mezinárodní ochranu. Dne 15. 1. 2014 obdržel informaci, že Rakouská republika uznala

svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Žalovaný tak shledal

naplnění podmínek stanovených v § 10a písm. b) zákona o azylu a žádost žalobce posoudil

jako nepřípustnou a proto řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil.

Žalobce v žalobě příslušnost Rakouské republiky nezpochybňuje, avšak namítá, že se

žalovaný měl zabývat jeho obavami z předání do Rakouské republiky z hlediska čl. 3 odst. 2

druhého pododstavce Nařízení č. 604/2013, měl posoudit možnost diskrečních ustanovení

podle čl. 17 odst. 1 a měl s ním vést pohovor podle čl. 5 zmíněného nařízení.

Z napadeného rozhodnutí plyne, že žalovaný rozhodoval podle Nařízení č. 604/2013, jehož se následně v žalobě dovolává také žalobce.

Soud je však nucen konstatovat, že Nařízení č. 604/2013 nebylo v době podání žádosti

žalobce o mezinárodní ochranu použitelné. Jak plyne z čl. 49 uvedeného nařízení „Toto

nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Použije se na žádosti o mezinárodní ochranu podané v období od prvního dne šestého měsíce

po vstupu tohoto nařízení v platnost a od tohoto dne se bude používat pro všechny žádosti

o převzetí nebo přijetí žadatelů zpět bez ohledu na datum učiněné žádosti. Členský stát

příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu se určí v souladu s kritérii, která jsou

stanovena v nařízení (ES) č. 343/2013.“ Soud z Úředního věstníku EU zjistil, že Nařízení

č. 604/2013 bylo vyhlášeno dne 19. 7. 2013 a podle shora stanoveného pravidla vypočetl, že

použitelným se stalo od 1. 1. 2014. Ze správního spisu plyne, že žalobce podal žádost

o udělení mezinárodní ochrany dne 27. 12. 2013, tedy před použitelností uvedeného nařízení.

Žádost tak měla být posouzena (s výjimkou žádosti o převzetí a přijetí žadatele zpět) podle

předchozí úpravy, tj. podle Nařízení Rady (ES) č. 343/3003 (dále jen „Nařízení č. 343/3003“).

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 28. 7. 2009,

č. j. – 87, vyslovil, že „I. Soud ve správním soudnictví vždy v posuzované věci

zkoumá, zda právní předpis nebo jeho ustanovení, která byla použita, na věc skutečně

dopadají. II. Použití právního předpisu nebo jeho ustanovení, která na věc nedopadají, je

důvodem zrušení přezkoumávaného rozhodnutí správního orgánu, mohlo-li mít za následek

nesprávné právní posouzení pro věc rozhodujících skutkových či právních otázek obsažených

v námitkách. Soud nezruší takové rozhodnutí, u něhož je možné bez rozsáhlejšího doplňování

řízení dospět k závěru, že i přes užití práva, které na věc nedopadá, by výsledek řízení při užití

odpovídajícího práva byl týž.“

Soud proto v projednávané věci zvažoval, zda i přes užití na danou věc nepoužitelného

Nařízení č. 604/2013 by byl výsledek řízení podle týž. Dospěl ke

kladnému závěru, neboť ani podle kritérií stanovených v posledně zmíněném nařízení, jehož

mělo být na případ žalobce užito, by nebylo možné dospět k jinému závěru, než že Rakouská

republika je příslušná k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, neboť

právě na jejím území jako prvním členském státu Evropské unie podal žalobce svou žádost.

- 5 -

Pokud žalobce poukazuje na to, že s ním měl být uskutečněn pohovor podle čl. 5

Nařízení č. 604/2013, pak soud konstatuje, že s ohledem na to, že v době podání žádosti

nebylo uvedené nařízení použitelné, nemůže se žalobce čl. 5 dovolávat. I přesto považuje

soud za potřebné uvést, že i kdyby na žádost žalobce již mohla být aplikována nová úprava,

přesto by žalobce s uvedenou námitkou neuspěl, neboť správní orgán měl k dispozici

potřebné informace (jednak z výsledku šetření v EURODAC systému a dále z žádosti

žalobce) důležité k určení příslušného členského státu jiným způsobem. Byla by tak splněna

podmínka pro upuštění od pohovoru plynoucí z čl. 5 odst. 2 písm. b).

K diskrečnímu oprávnění podle čl. 17 Nařízení č. 604/2013, jehož se žalobce rovněž

dovolává, je třeba uvést, že jde o oprávnění, které bylo zakotveno také v

(konkrétně v čl. 3 odst. 2). Uplatnění tohoto oprávnění představuje přenesení odpovědnosti

státu za žádost žadatele, za niž by za běžných okolností podle kritérií stanovených v nařízení

odpovědnost neměl. Jelikož jde pouze o oprávnění, nikoli povinnost, není užití institutu

diskrečního oprávnění vynutitelné, a to ani soudní cestou. Žalobce v řízení před správním

orgánem (v žádosti o udělení mezinárodní ochrany) sice uvedl, že do Rakouska nechce,

protože se mu tam nelíbí a proto, že tam nejsou dodržována lidských práv, avšak tento důvod

nijak blíže nekonkretizoval, přinejmenším alespoň rámcovým popisem skutkových okolností,

četností jejich výskytu, způsobu řešení případných stížností žalobce rakouskými státními

orgány, atd. Žalovaný tak důvodně svého diskrečního oprávnění nevyužil. Ostatně stejně

obecně jsou formulovány také důvody uvedené v žalobě (špatné zacházení ve vězení

a problémy s neonacistickými skupinami).

Nové Nařízení č. 604/2013 sice v čl. 3 odst. 2 a jeho pododstavcích pamatuje na

případy, kdy nelze přemístit žadatele do primárně určeného členského státu ani do žádného

jiného státu. Tuto možnost ale váže na podmínku, že existují závažné důvody se domnívat, že

dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí

žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího

zacházení.

Nejenom, že také zde platí, že se této úpravy nemůže žalobce pro její nepoužitelnost

v době rozhodování správního orgánu dovolávat, ale především nejsou ve vztahu k Rakouské

republice k dispozici žádné oficiální poznatky, které by statut Rakouské republiky jako

bezpečné členské země Evropské unie jakkoli zpochybňovaly.

Soud neshledal ani žádné nedostatky ve skutkových zjištěních. V řízení před správním

orgánem bylo nepochybně zjištěno, že první členskou zemí Evropské unie, v níž podal

žalobce žádost o mezinárodní ochranu, je Rakouská republika. Žalovaný proto nepochybil,

když žádost žalobce posoudil jako nepřípustnou podle § 10a písm. b) zákona o azylu a řízení

o žádosti podle § 25 písm. i) téhož právního předpisu zastavil. Důvody svého rozhodnutí pak

v odůvodnění napadeného rozhodnutí náležitě popsal a vyložil. Dostál tak požadavku § 68

odst. 3 .

Soud proto uzavírá, že vzhledem k tomu, že žalobce se svými námitkami neuspěl, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta podle

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením

Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému

správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu

nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.

[OBRÁZEK]- 6 -

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne

jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího

správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti

rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým

označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení

rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je

posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty

k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v

a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí,

proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá,

a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem;

to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná

nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních

zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní

symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu

lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 2. dubna 2014

JUDr. Věra Šimůnková, v. r.

samosoudkyně

Rozsudek byl vyhlášen dne 2. 4. 2014 (, ,

, ve znění pozdějších předpisů).

Za správnost: Božena Kouřimová