Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 Af 7/2012 - 32

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr.Hany

Veberové a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce M. H.,

podnikatele, IČ …, s místem podnikání v R. n. K., U S. 1272, zastoupeného JUDr.Václavem

Faltýnem, advokátem se sídlem v Domažlicích, nám.Míru 143, proti žalovanému

Generálnímu ředitelství cel, se sídlem v Praze 4, Budějovická 7 (dříve Celní ředitelství

Praha se sídlem v Praze 1, Washingtonova 7), o žalobě proti rozhodnutím Celního ředitelství

Praha ze dne 7.11.2011, č.j.:.18671/2011-170100-21, č.j.: 18671-2/2011-170100-21, č.j.:

18671-3/2011-170100-21 a č.j.: 18671-4/2011-170100-21

t a k t o :

I. Žaloby s e z a m í t a j í .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobami, podanými u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání

čtyř rozhodnutí Celního ředitelství Praha ze dne 7.11.2011, jimiž bylo rozhodnuto o odvolání

žalobce proti platebním výměrům, vydaným Celním úřadem Praha 2 a žalobci bylo

pravomocně dodatečně vyměřeno antidumpingové clo podle ustanovení článku 217 odst.1

Nařízení Rady EHS č. 2913/1992, kterým se vydává celní kodex společenství (dále jen celní

kodex).

Usnesením ze dne 23.10.2013, č.j.: 11Af 7/2012 – 24, spojil Městský soud v Praze

řízení, vedená pod spisovými značkami 11Af 7/2012, 11Af 8/2012, 11Af 9/2012 a 11Af

10/2012, ke společnému projednání a rozhodnutí.

pokračování 2 11 Af 7/2012

Žalobce v podané žalobě namítl, že žalobou napadená rozhodnutí jsou nesprávná a

nezákonná a za nezákonný postup považuje žalobce také procesní postup v řízení, v němž

k vydání napadených rozhodnutí došlo.

Žalobce již ve svém odvolání namítal a jako žalobní důvod rovněž uvádí, že podle

článku 1 odst.1 prováděcího Nařízení Rady EU č. 400/2010 se konečné antidumpingové clo,

uložené Nařízením Rady ES č. 1858/2005, rozšiřuje pouze na zboží, spadající pod konkrétní

kódy TARIC, které byly zavedeny v souladu s Nařízením Komise č. 734/2009 s účinností ode

dne 13.8.2009, tedy již předtím, než bylo předmětné zboží navrženo k propuštění a

propuštěno do režimu volného oběhu právě pro deklarování skutečnosti, že se jedná o zboží

odeslané z Korejské republiky. Zboží, z něhož je celními orgány vyměřováno antidumpingové

clo, pod tyto kódy TARIC nespadá, což vyplývá jak z údajů o sazebním zařazení zboží

v příslušném rozhodnutí v celním řízení, tak i z odůvodnění původního platebního výměru a

z konstatování obsahu důkazu uvedeného ve výzvě žalovaného ze dne 29.8.2011. Žalovaný

zmiňuje a považuje za důkaz pouze rozhodnutí ze dne 17.8.2009, podle něhož je předmětné

zboží pravomocně sazebně zařazeno a spadá pod kódy TARIC uvedené v něm. Žalobce má za

to, že jestliže je celními orgány vyměřeno konečné antidumpingové clo, pak je napadené

rozhodnutí nezákonné, neboť je vydáno v rozporu s ustanovením článkem 1 odst.1 a 3

prováděcího Nařízení Rady EU č. 400/2010.

Žalobce v žalobě namítl, že předmětný dovoz nebyl evidován v souladu s článkem 2

Nařízení Komise ES č. 734/2009 a článku 13 odst. 3 a 14 odst. 5 Nařízení Rady ES č.

1225/2009, v důsledku čehož není splněna zákonná podmínka pro výběr konečného

antidumpingového cla z dotčeného zboží podle článku 1 odst. 3 prováděcího Nařízení Rady č.

400/2010. Pouhé celními orgány tvrzené zavedení zboží do celní evidence WDIS se sazebním

zařazením, uvedeným v rozhodnutí vydaném v celním řízení, není evidováním podle článku 2

Nařízení Komise ES č. 734/2009. Naopak z listin založených ve spise Celního úřadu Praha 2,

konkrétně zejména z protokolu o opravě deklarace ze dne 17.8.2009 a 9.6.2010 je evidentní,

že až do dne 9.6.2010 nebylo předmětné zboží evidováno ve smyslu článku 2 Nařízení

Komise ES č. 734/2009 a navíc je oprava neplatná a nezákonná, neboť k jejímu provedení

neexistuje žádný právní podklad. Podle pravomocného rozhodnutí v celním řízení je

předmětné zboží dosud sazebně zařazeno a spadá pod kódy TARIC uvedené v rozhodnutí o

celním zařazení. Celní úřad Praha 2 se dodatečně a po uplynutí devítiměsíční lhůty pro

evidenci nezákonně pokusil navodit domnění, že předmětné zboží spadá do příslušné

evidence a bylo v ní řádně evidováno. Důkazem protokolu o opravě je nade vší pochybnosti

prokázáno, že ze strany celních orgánů nebyl dovoz předmětného zboží evidován ve smyslu

článku 2 Nařízení Komise ES 734/2009 a za takovéhoto skutkového a právního stavu nelze

z předmětného zboží vybrat antidumpingové clo. S uvedenou totožnou odvolací námitkou se

žalovaný v podstatě vůbec nevypořádal.

Žalobce v žalobě namítl, že evidence předmětného zboží nemohla být provedena podle

článku 13 odst.3 a článku 14 odst.5 Nařízení Rady ES č. 1225/2009, když nařízení v době

dovozu předmětného zboží dosud neexistovalo a srovnávací tabulka, tvořící přílohu II

citovaného nařízení, žádné srovnání předchozí právní úpravy k těmto článkům nepřináší. Také

v důsledku této skutečnosti je napadené rozhodnutí nesprávné a nezákonné. Argumentace

žalovaného, použitá v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nemůže argumentaci žalobce

vyvrátit a ve své podstatě míří zcela mimo argumentaci žalobce a nevypořádává se s ní.

pokračování 3 11 Af 7/2012

Žalobce v žalobě dále namítl nezákonnost napadeného rozhodnutí i proto, že při jeho

vydání byla aplikována i další právní úprava, která na věc nedopadala a nedopadá. Tím je

článek 218 odst.2 celního kodexu a podle názoru žalobce antidumpingové clo nelze

vyměřovat jen podle předpisů a jejich ustanovení, která byla uvedena ve výroku napadeného

rozhodnutí. Podle názoru žalobce chybí zejména celní zákon. Žalovaný na jedné straně tvrdí,

že se jedná o dodatečné vyměření antidumpingového cla a proto mění výrokovou část

původního rozhodnutí Celního úřadu Praha 2, avšak ve výroku ani v odůvodnění rozhodnutí o

odvolání není ani zmínka o příslušných ustanoveních právních předpisů, podle kterých by

mělo být při dodatečném vyměření především postupováno. Za těchto okolností nelze podle

názoru žalobce mít za to, že žalovaný postupoval v řízení správně. Napadené rozhodnutí je

s ohledem na výše uvedené vnitřně rozporné, nedostatečně odůvodněné a tyto vady mohly mít

za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.

Žalobce zopakoval námitku nerespektování celního zařazení a námitky, že žalovaný

napadeným rozhodnutím změnil, respektive nahradil celou výrokovou část původního

platebního výměru a nesprávně odkazuje na , o správě daní a poplatků,

ačkoliv byl tento zákon již zrušen. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívá i v tom, že je

žalovaný vydal podle , celního zákona, ve znění pozdějších předpisů,

tedy i ve znění , přestože bylo řízení zahájeno před vydáním zákona č.

, jímž byl celní zákon od 1.7.2011 zásadně změněn a podle něhož v článku 2

bodu 2 mají být řízení, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti

, dokončena podle dosavadních právních předpisů. Toto zákonné

ustanovení žalovaný odvolací správní úřad porušil a tato jeho zásadní procesní vada mohla

mít a měla podstatný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí ve věci samé.

Celní ředitelství Praha (dále též žalovaný) ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že

nesdílí názor žalobce ohledně nesprávnosti a nezákonnosti napadených rozhodnutí a považuje

je za vydaná v souladu se zákonem. Poukázal na to, že podle článku 199 odst.1 Nařízení

Komise EHS č. 2454/93, prováděcího předpisu k nařízení Rady EHS č. 2913/92 stanoví, že

podáním celního prohlášení podepsaného deklarantem nebo jeho zástupcem vzniká v souladu

s platnými právními předpisy odpovědnost deklaranta nebo jeho zástupce za správnost údajů

uvedených v celním prohlášení, pravost přiložených dokladů a splnění všech povinnosti

v souvislosti s propuštěním zboží do daného celního režimu. Jelikož Nařízení Komise ES č.

734/2009 stoupilo v platnost dne 13.8.2009, tedy ještě předtím, než bylo zboží předmětného

dovozu propuštěno do celního režimu volného oběhu a toto zboží bylo odesláno z Korejské

republiky, byl deklarant odpovědný za správnost uvedení TARIC kódu odpovídajímu zboží

předmětného dovozu. Sazební zařazení zboží bylo deklarantem učiněno chybně a rozporu

s ustanovením článku 199 odst.1 prováděcího předpisu. Konečné antidumpingové clo bylo

žalobci vyměřeno na základě prováděcího Nařízení Rady EU č. 400/2010, jelikož se jednalo o

zboží sazebně zařazené do podpoložek kombinované nomenklatury č. 73121081, 73121083 a

73121085 a bylo zcela nepochybné, že se jednalo o zboží odeslané z Korejské republiky.

Rozhodnutím celního úřadu bylo vyměřeno konečné antidumpingové clo s uvedením TARIC

kódů výhradně tomuto zboží odpovídajícím.

Námitka žalobce, že předmětný dovoz nebyl evidován v souladu s článkem 2 Nařízení

Komise ES č. 734/2009, je podle názoru žalovaného bezdůvodná, neboť ve smyslu uvedených

právních ustanovení Celní úřad Praha 2 zboží předmětného dovozu zaevidoval do celní

evidence WDIS, která byla celní evidencí ve smyslu článku 2 Nařízení Komise ES č.

734/2009, neboť splňovala požadavky stanovené těmito právními ustanoveními, tj. že dle této

pokračování 4 11 Af 7/2012

evidence je možno následně uplatnit vůči dováženým výrobkům opatření ode dne celní

evidence, což celní evidence WDIS bezpochyby splňovala. Podmínka pro výběr konečného

antidumpingového cla z dotčeného zboží podle článku 1 odst. 3 provádějícího nařízení Rady

EU č. 400/2010 po evidování zboží předmětného dovozu celní evidencí WDIS byla podle

názoru žalovaného splněna. Celní orgány České republiky evidují v celní evidenci veškeré

zboží dovezené na území České republiky, které bylo propuštěno do příslušného celního

režimu na základě celního prohlášení, podaného deklarantem, který toto celní prohlášení

předkládá na základě svobodné vůle. Celní orgány po přijetí celního prohlášení postupují

v celním řízení zcela totožným způsobem - po přijetí celního prohlášení zaevidují zboží

v tomto celním prohlášení uvedené do celní evidence bez ohledu na to, zda zboží podléhá

zvláštním opatřením či nikoliv. Vzhledem k uvedenému je irelevantní žalobní námitka, že

žalovaný nedal žalobci na vědomí zaevidování do zvláštní evidence, neboť žalovaný tuto

povinnost neměl a nemá a ani princip legitimního očekávání žalobce nemohl být porušen.

V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že celní evidence byla

zavedena právě článkem 13 odst.3 a článkem 14 odst.5 Nařízení Rady ES č. 384/96, tedy

v době dovozu předmětného zboží platné a účinné právní úpravy. Toto nařízení bylo

nahrazeno dne 11.1.2010 Nařízením Rady ES č. 1225/2009, které je již uvedeno následně

v článku 1 odst. 3 prováděcího nařízení Rady EU č. 400/2010. Žalovaný proto zastává názor,

že jestliže zboží z předmětného dovozu bylo evidováno podle článku 13 odst.3 a článku 14

odst.5 Nařízení č. 384/96 a posléze konečné antidumpingové clo bylo vybráno na základě

evidence zboží již podle článku 13 odst.3 a článku 14 odst.5 Nařízení Rady ES č. 1225/2009,

byla tato evidence provedena v souladu se zákonem.

Žalovaný rovněž nesdílí názor žalobce, že v daném případě měl být aplikován článek

220 celního kodexu, neboť ten je aplikován primárně v případě reparací těch celních

prohlášení, které nebyly ověřovány a tyto celní prohlášení byly posléze přezkoumávány podle

článku 78 celního kodexu. V daném případě byla správná aplikace článku 218 odst.2 celního

kodexu, protože se nejednalo o reparaci uvedeného druhu celního prohlášení, ale o doměření

antidumpingového cla po předchozí evidenci zboží do předmětného dovozu. Ačkoli v daném

případě nebylo stanoveno předběžné či vyrovnávací clo, ale pouze byla zavedena celní

evidence zboží, ustanovení článku 218 odst. 2 celního kodexu na tento případ plně dopadalo.

Z tohoto důvodu byl změněn výrok napadeného rozhodnutí (platební výměr na dodatečný

platební výměr), jelikož rozhodnutím v celním řízení byl vyměřeno clo ve výši 0,- Kč a

napadeným rozhodnutím bylo dodatečně vyměřeno antidumpingové clo vyšší než již

vyměřené a tudíž bylo rozhodnuto za použití dodatečného platebního výměru.

Konečné antidumpingové clo bylo vyměřeno na základě článku 1 odst.1 a 3

prováděcího nařízení Rady EU č. 400/2010 podle sazebního zařazení zboží předmětného

dovozu a skutečnosti, že se jednalo o zboží odeslané z Korejské republiky. V rozhodnutím

celního úřadu bylo předmětné zboží sazebně zařazeno do TARIC kódů tomuto zboží

odpovídajícím, neboť skutkový stav (zboží odeslané z Korejské republiky) a právní stav

(zboží podléhající antidumpingovým opatřením) byl zcela nezpochybnitelný. Následná

kontrola po propuštění zboží za účelem ověření sazebního zařazení zboží by byla podle

názoru žalovaného zcela nadbytečná, neboť skutkový a právní stav věci byl prokazatelný.

Žalovaný námitku žalobce, spočívající v uvedení , celního zákona ve znění pozdějších předpisů, týkající se návětí žalobou napadeného rozhodnutí,

pokračování 5 11 Af 7/2012

shledává důvodnou, avšak podle názoru žalovaného toto procesní pochybení nemohlo mít a

nemělo podstatný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

Městský soud v Praze se nejprve zabýval otázkou pasivní legitimace žalovaného

správního úřadu s ohledem na to, že v souvislosti s nabytím účinnosti ,

o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zaniklo ke dni 1.1.2013 Celní

ředitelství a jeho nástupcem se stalo Generální ředitelství cel. Podle ustanovení § 69 zákona č.

, , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ) je

žalovaný správní orgán, který rozhodl v posledním stupni nebo správní orgán, na který jeho

působnost přešla. Protože v průběhu řízení přešla kompetence na Generální ředitelství cel,

považoval soud za žalovaný správní úřad právě tento správní orgán.

Při ústním jednání u Městského soudu v Praze dne 6.2.2014 zástupce žalobce stručně

shrnul žalobní body a odkázal na písemné vyhotovení žaloby, zástupce žalovaného správního

úřadu navrhl zamítnutí žaloby s odkazem na odůvodnění napadených rozhodnutí a na obsah

písemného vyjádření žalovaného k podané žalobě. Zároveň předložil soudu fotokopie výpisů

z informačního systému, jimiž dokládal, že celní orgány vedly příslušnou evidenci

předmětného zboží a odkázal na rozsudek druhého senátu Evropského soudního dvora ze dne

6.6.2013 ve věci C-667/11, Paltrade EOOD proti Nachalnik, zejména pokud jde o výklad

pojmu „celní evidence“.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

Ze spisového materiálu vyplývá, že dne 17.8.2009 propustil celní úřad do celního

režimu volný oběh zboží na základě údajů uvedených ve čtyřech celních prohlášeních

(jednotných správních dokladech), podaných deklarantem, ve kterých byl ve všech čtyřech

případech jako příjemce zboží uveden žalobce, přičemž zboží bylo popsáno jako „lana a

průměru převyšujícím 3mm s různými rozměry příčného řezu“ s tím, že země původu a země

vývozu byla uvedena Jižní Korea. Na základě uvedených údajů celní úřad vyměřil ve všech

šesti případech clo ve výši 0,-Kč.

Na podkladě Nařízení Komise ES č. 734/2009 ze dne 11.8.2009, a prováděcího

nařízení Rady EU č. 400/2010 ze dne 26.4.2010, vyměřil Celní úřad Praha 2 žalobci čtyřmi

rozhodnutími ze dne 9.6.2010 konečné antidumpingové clo na dovoz ocelových lan a kabelů,

pocházejících mimo jiné z Korejské republiky. Podle protokolu ze dne 9.6.2010 provedl Celní

úřad Praha 2 opravu sazebního zařazení výše uvedených čtyř celních deklarací.

Proti uvedeným rozhodnutím podal příjemce zboží dne 13.7.2010 prostřednictvím

svého zástupce blanketní odvolání, které na základě výzvy celního úřadu ze dne 14.7.2010

doplnil podáním ze dne 10.8.2010, v němž nesouhlasil s vyměřením konečného

antidumpingového cla z důvodu, že celní úřad vyměřil příjemci zboží napadeným

rozhodnutím konečné antidumpingové clo v rozporu se zákonem. Ve druhém doplnění

odvolání ze dne 23.8.2010 žalobce zrekapituloval svojí argumentaci, přičemž odvolací

námitky se zcela kryjí s žalobními námitkami tak, jak je žalobce popsal v podané žalobě.

Žalovaný podáním ze dne 29.8.2010 seznámil odvolatele s hodnocením pro věc

rozhodných skutečností a stanovil mu lhůtu k možnosti podat případné vyjádření či návrhy na

doplnění důkazních prostředků podle ustanovení § 115 daňového řádu. Žalobce této možnosti

pokračování 6 11 Af 7/2012

využil a podal v rámci odvolacího řízení dne 16.9.2010 své vyjádření, které je v podstatných

rysech shodné s argumentací, uplatněnou v rámci žalobních bodů v podaných žalobách na

přezkum správních rozhodnutí v této věci.

O podaném odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadenými rozhodnutími, jimiž

v každém jednotlivém případě změnil výrok odvoláním napadeného rozhodnutí tak, že

rozhodnutí se nazývá „dodatečný platební výměr“ a Celní úřad Praha 2 „dodatečně“ vyměřuje

žalobci podle ustanovení článku 217 odst.1 celního kodexu a podle ustanovení článku 1 odst.1

a 3 prováděcího nařízení Rady EU č. 400/2010 ze dne 26.4.2010 konečné antidumpingové

clo, které bylo zaúčtováno podle článku 218 odst. 2 celního kodexu zápisem do evidence cla a

daní.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadená rozhodnutí a jím předcházející

řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané

žalobě podle ustanovení a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního

stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Věc soud posoudil takto:

Žalobce se žalobami, podanými u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání

výše označených čtyř rozhodnutí bývalého Celního ředitelství Praha ze dne 7.11.2011, jimiž

mu bylo pravomocně dodatečně vyměřeno antidumpingové clo podle ustanovení § 217 odst.1

Nařízení Rady EHS č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex společenství (dále též celní

kodex).

Podle článku 218 odstavec 2 celního kodexu je-li stanoveno, že zboží lze propustit,

pokud jsou splněny určité podmínky stanovené právními předpisy Společenství, které

upravují vyměření vzniklého dluhu nebo jeho vybrání, musí být zaúčtování provedeno nejdéle

do dvou dnů ode dne, kdy je určena nebo stanovena výše dluhu nebo povinnost zaplatit clo

vyplývající z tohoto dluhu. Nicméně týká-li se celní dluh předběžného antidumpingového

nebo vyrovnávacího cla, je toto clo nutno zaúčtovat nejdéle do dvou měsíců od vyhlášení

nařízení, kterým se stanoví konečné antidumpingové nebo vyrovnávací clo, v Úředním

věstníku Evropských společenství.

Žalobce v podané žalobě namítal, že předmětný dovoz nebyl evidován ve zvláštní

evidenci v souladu s článkem 2 Nařízení Komise ES č. 734/2009 a článku 13 odst.3 a 14

odst.5 Nařízení Rady ES č. 1225/2009, v důsledku čehož nebyla splněna zákonná podmínka

pro výběr konečného antidumpingového cla z dotčeného zboží podle článku 1 odst.3

prováděcího Nařízení Rady EU č. 400/2010. Tuto námitku neshledal soud důvodnou.

Je nutno konstatovat, že ochranu před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou

ES, upravovalo obecně Nařízení Rady ES č. 384/96 ze dne 22.12.1995 (s účinností ode dne

6.3.1996). Jak vyplývá z preambule tohoto nařízení, jedním z důvodů právní úpravy byla

nutnost umožnit vybrání prozatímních (a následně i konečných) cel se zpětnou působností.

Jednou z podmínek bylo vedení evidence příslušných dovozů s tím, že Komise mohla vyzvat

členské státy k zavedení takové evidence dovozů, aby následně mohla být vůči dováženým

výrobkům zavedena opatření ode dne celní evidence (článek 14 odstavec 5 Nařízení).

Z uvedeného vyplývá, že vedení evidence určitých dovozů předpokládalo již uvedené

nařízení. Proto nelze vycházet z toho, že vedení evidence se odvíjí až od účinnosti Nařízení č.

1225/2009. Toto Nařízení č. 1225/2009, kterým bylo Nařízení č. 384/1996 zrušeno s účinností

od 11.1.2010, obsahuje „pouze“ obdobnou úpravu, když podle článku 14 odstavce 5 tohoto

pokračování 7 11 Af 7/2012

Nařízení může Komise vyzvat celní orgány, aby přijaly vhodná opatření k zavedení takové

celní evidence dovozu, aby následně mohla být vůči dováženým výrobkům zavedena opatření

ode dne celní evidence.

Je vhodné poznamenat, že z obou výše uvedených nařízení vyplývá, že předtím, než

bude rozhodnuto o tom, zda ve vztahu k určitým výrobkům bude zavedeno antidumpingové

clo, je příslušnými orgány veden relativně dlouhý proces, začínající tím, že nařízením Komise

bude zahájeno řízení o možném obcházení antidumpingových opatření až ke stanovení cla na

určité výrobky z určitých států.

Ve vztahu k vybranému zboží z Korejské republiky bylo o zahájení takovéhoto řízení

rozhodnuto Nařízením Komise EU č. 734/2009, účinným ode dne 13.8.2009. Podle článku 1

Nařízení Komise ES č. 734/2009 se zahajuje šetření podle článku 13 odst. 3 nařízení (ES) č.

384/96 s cílem stanovit, zda dovoz ocelových lan a kabelů, včetně uzavřených lan, s výjimkou

lan a kabelů z nerezové oceli, s největším průřezem přesahujícím 3 mm, do Společenství,

zasílaných či nezasílaných z Korejské republiky a Malajsie bez ohledu na to, zda je u něj

deklarován původ z Korejské republiky a Malajsie, v současnosti kódů KN ex 7312 10 81, ex

7312 10 83, ex 7312 10 85, ex 7312 10 89 a ex 7312 10 98 (kódy TARIC 7312108113,

7312108313, 7312108513, 7312108913 a 7312109813) obchází opatření uložená nařízením

(ES) č. 1858/2005. Podle článku 2 téhož nařízení se celní orgány podle článku 13 odst.3 a

článku 14 odst.5 nařízení (ES) č. 384/96 vyzývají, aby přijaly vhodná opatření k zavedení

celní evidence dovozu uvedeného v článku 1 tohoto nařízení do Společenství.

K námitce o tom, že celní orgány nevedly zvláštní evidenci, je třeba konstatovat, že ze

žádného nařízení nevyplývá, že by členským státům byla uložena povinnost vést samostatnou,

zvláštní evidenci určitých dovozů zboží z určitých států. Je nutno uvést, že ze všech výše

uvedených předpisů vyplývá, že Komise mohla celní orgány příslušných států vyzvat, aby

vedly celní evidenci, jež by umožnila následně přijmout opatření, nevyplývá z nich oprávnění

uložit povinnost vést takovou evidenci. Zejména je pak třeba zdůraznit, že z žádného

z uvedených předpisů nevyplývá povinnost vést celní evidenci, která by existovala samostatně

vedle evidence, kterou případně již celní orgány vedou. Z uvedených nařízení vyplývá, že je

doporučeno celním orgánům vést takovou celní evidenci, ze které by bylo možno ztotožnit

zboží, které bylo dovezeno a zemi, ze které se dovoz uskutečnil, aby bylo možno přijmout

antidumpingová opatření. To znamená, že v případě, kdy celní orgány České republiky vedly

evidenci, ze které byly rozhodné skutečností patrné (a žalobce nenamítá, že tomu tak není),

pak nebylo třeba vést zvláštní evidenci zboží dováženého z Korejské republiky, které je

podřaditelné pod kódy, na něž dopadá Nařízení čl. 734/2009.

Jestliže celní orgány vedly obecnou celní evidenci, ze které bylo možno zjistit

rozhodné údaje a zboží, dovážené žalobcem, v ní bylo evidováno (žalobce ani nenamítá, že by

evidováno nebylo), pak byly naplněny podmínky stanovené v článku 1 odstavec 3

Prováděcího nařízení Rady EU č. 400/2010, podle něhož se vybírá antidumpingové clo u

výrobků stanovených kódů i u dovozů z Korejské republiky.

Závěrem lze odkázat na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 6.6.2013, sp.zn.

C-667/11, který předložil žalovaný při jednání u soudu. Z tohoto rozsudku vyplývá shodný

právní názor, který zaujal zdejší soud.

pokračování 8 11 Af 7/2012

Důvodnou neshledal soud ani žalobní námitku, v níž žalobce poukazoval na to, že

„nová“ evidence předmětného zboží nemohla být provedena podle článku 13 odst.3 a článku

14 odst.5 Nařízení č. 1225/2009, když v době dovozu zboží žalobcem toto nařízení

neexistovalo. Jak již bylo výše uvedeno, ochranu před dumpingovými dovozy ze zemí, které

nejsou ES, upravovalo Nařízení Rady ES č. 384/96 ze dne 22.12.1995 (s účinností ode dne

6.3.1996 ). Toto nařízení bylo zrušeno Nařízením č. 1225/2009, přičemž z článku 23 tohoto

nařízení vyplývá, že odkazy na zrušené nařízení (tj. na Nařízení č. 384/96) se považují za

odkazy na toto nařízení. To znamená, že v případě, kdy bylo rozhodováno za účinnosti

Nařízení č. 1225/2009, bylo nutno odkázat na příslušná ustanovení tohoto nařízení a nikoli na

ustanovení nařízení zrušeného. Jde svou povahou o přechodní ustanovení, upravující postup

v rámci řízení „zahájeného“ za účinnosti předcházející právní úpravy. Navíc je nutno

konstatovat, že žalobce dovezl ve všech čtyřech případech dne 17.8.2009 z Korejské

republiky ocelová lana, která byla zařazena pod kódy, na které se vztahovalo Nařízení Komise

ES č. 734/2009, které bylo účinné ode dne 13.8.2009 a podle namítaných ustanovení Nařízení

č. 1225/2009 bylo následně rozhodováno o dodatečném doměření antidumpingového cla.

Žalobce v podaných žalobách namítal, že v průběhu řízení došlo ke změně označení

zboží v podobě změny posledního dvojčíslí tarifního zařazení zboží celními orgány bez

vědomí žalobce oproti jednotné celní deklaraci, na základě níž bylo zboží do České republiky

propuštěno do režimu volného oběhu. Soud k uvedené námitce považuje za potřebné

předeslat, že předmětem správního řízení a předmětem výroku žalobou napadených

rozhodnutí je vyměření či dodatečné doměření cla. V případech, kdy celní orgány dospějí

k závěru, že došlo k chybnému označení dováženého zboží nebo k jeho chybnému sazebnímu

zařazení, uvádějí tuto svoji úvahu v odůvodnění rozhodnutí, jímž rozhodují o (ne)vyměření či

doměření cla, nikoli však ve výroku (to neplatí o vydávání tzv. závazných stanovisek

k celnímu sazebnímu zařazení, o takový případ však v nyní posuzované věci nejde). Po

posouzení této žalobní námitky dospěl soud k závěru, že významným a rozhodným je to, že

není sporu o tom, co bylo předmětem čtyř předmětných dovozů, ani odkud bylo zboží takto

dovezeno. Skutečnost, že žalobce ve svém vlastním dokumentu – celním dokladu – uvedl

nesprávné dvojčíslí označení zboží, nemůže podle názoru soudu vést k závěru o nutnosti

zrušení žalobou napadených rozhodnutí pouze v důsledku tohoto pochybení, když žalobce

nenamítá, že by dovážel zboží jiné, které nelze pod předmětné kódy přiřadit. Proto soud

neshledal důvodnou ani námitku, že byly použity nesprávné podklady pro výpočet cla, neboť

dosavadní celní zařazení nebylo autoritativně deklarováno. Z toho, že původně celní orgány

propustily předmětné zboží bez vyměření cla, nelze dovozovat, že toto zboží bylo celními

orgány zařazeno do tříd s konečným dvojčíslím 19 namísto správného dvojčíslí 13. Celní

orgány akceptovaly celní deklarace žalobce, to však neznamená, že by následně nemohly

posoudit, zda jde o zboží správně zařazené.

S ohledem na výše uvedené neobstojí ani žalobní námitka, v níž žalobce tvrdil, že

v daném případě měl být aplikován článek 220 celního kodexu, neboť ten je aplikován

primárně v případě reparací těch celních prohlášení, které nebyly ověřovány a tyto celní

prohlášení byly posléze přezkoumávány podle článku 78 celního kodexu. V daném případě je

žalobou napadeno rozhodnutí odvolacího celního orgánu ve věci dodatečného vyměření

antidumpingového cla. Nejedná se tedy o přezkumné řízení podle článku 78 celního kodexu,

nejednalo o reparaci uvedeného druhu celního prohlášení, ale o doměření antidumpingového

cla po předchozí evidenci zboží do předmětného dovozu. Ačkoli v daném případě nebylo

stanoveno předběžné či vyrovnávací clo, ale pouze byla zavedena celní evidence zboží, bylo

pokračování 9 11 Af 7/2012

možno na tento případ aplikovat právě ustanovení článku 218 odst. 2 celního kodexu na tento

případ plně dopadalo.

Důvodnou neshledal Městský soud v Praze ani žalobní námitku, ve které žalobce

poukázal na to, že ve výroku napadených rozhodnutí je uveden chybný použitý právní předpis

– , o správě daní a poplatků. Soud zohlednil při vypořádání této žalobní

námitky skutečnost, že správní úřad prvého stupně – Celní úřad Praha 2 – rozhodoval za

účinnosti zákona o správě daní a poplatků a pokud v odvolacím řízení došlo k pouhé

přeformulaci záhlaví rozhodnutí prvostupňového správního úřadu, nebylo důvodu, aby tímto

celním orgánem použitý právní předpis byl měněn. Naopak, pokud by se tak nestalo, bylo by

to nutno považovat za pochybení, kdy Celní úřad Praha 2 nemohl rozhodovat podle daňového

řádu, jenž nabyl účinnosti až poté, kdy celní úřad rozhodnutí vydal. Odvolací správní úřad již

v žalobou napadených rozhodnutích správně odkazoval na , daňový řád,

což soud shledal zcela v souladu s obsahem přechodného ustanovení § 264 odstavce 1

daňového řádu, účinného v době vydání žalobou napadených rozhodnutí.

Pokud žalobce v podaných žalobách dále namítal, že bylo nesprávně rozhodováno

podle , celního zákona, ve znění novely č. , soud má za to,

že tato novela ve výroku ani v záhlaví žalobou napadených rozhodnutí konstatována není. Ze

žalobou napadených rozhodnutí je zřejmé, že celní orgány uvedly, že rozhodují podle celního

ve znění platných právních předpisů. Námitku soud neshledal

důvodnou, neboť z odůvodnění rozhodnutí ani ze soustředěného spisového materiálu nijak

nevyplývá, že by žalovaný, respektive jeho právní předchůdce, postupoval podle zákona č.

, který byl již v době vydání žalobou napadených rozhodnutí o odvolání účinný,

z napadených rozhodnutí nevyplývá ani to, že by bylo rozhodováno podle konkrétního

právního ustanovení , který na daný případ nedopadá s přihlédnutím

k přechodnému ustanovení článku II. odstavec 2 tohoto zákona. Soud má proto za to, že

z pouhého obecného odkazu na právní předpis, respektive z obecného odkazu „ve znění

platnách právních předpisů“, podle něhož bylo rozhodováno, nelze dovodit, že bylo

postupováno i podle konkrétních ustanovení

Městský soud v Praze neshledal žalobní námitky důvodnými a proto žaloby podle

ustanovení jako nedůvodné zamítl.;

O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst.1 soudního řádu

správního, podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně

vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně

vynaložených nákladů podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení nad rámec

běžných činností správního úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Městský soud

v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho

doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního

soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní

soud.

pokračování 10 11 Af 7/2012

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením

shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední

den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující

pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení

a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž

směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo

rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol

pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 6.února 2014

JUDr.Hana V e b e r o v á ,

předsedkyně senátu