Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 A 86/2012 - 131

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jana Rutsche a soudců JUDr. Pavla Kumprechta a JUDr. Marcely Sedmíkové

ve věci žalobkyně J. K., zast. JUDr. Jitkou Mothejzíkovou, advokátkou se sídlem AK

v Praze 1, Vodičkova 28, PSČ 110 00, proti žalovanému Krajskému úřadu

Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové, Pivovarské náměstí 1245, za

účasti 1. Ing. V. K., 2. Statutárního města Hradec Králové, Československé

armády č.p. 408/51, Hradec Králové, PSČ 502 00, 3. JUDr. B. K., 4. JUDr. D. K., a

5. Mgr. D. H., v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2012, sp.

zn.: 6718/UP/2012/Kd, t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.

pokračování 30A 86/2012

-2-

O d ů v o d n ě n í :

Žalovaným rozhodnutím ze dne 20. 6. 2012, zn. 6718/UP/2012/Kd, žalovaný

mimo jiné zamítl odvolání žalobkyně proti územnímu rozhodnutí č. 690, které vydal

Magistrát města Hradec Králové (dále i jen „stavební úřad“ nebo „prvoinstanční

správní orgán“) dne 1. března 2012 pod č.j. MMHK/194366/2011, a toto potvrdil.

Tímto územním rozhodnutím byla umístěna stavba „rodinný dům, zpevněné plochy,

přípojka elektro, kanalizační přípojka, vodovodní přípojka, plynovodní přípojka, dešťová

kanalizace, akumulační jímka“ na pozemcích parc. č. 205/27, 205/181 a 205/182 v kat.

území Roudnička (dále jen „stavba rodinného domu“). Žalovaný odůvodnil žalobou

napadené rozhodnutí následujícím způsobem.

I.

Odůvodnění žalovaného rozhodnutí

Nejdříve se v něm vypořádal s odvoláním Ing. V. K., a to jako s odvoláním

nepřípustným (dlužno poznamenat, že nadepsaný krajský soud se v rozsudku sp. zn.

30A 34/2012 ztotožnil se závěrem žalovaného, že Ing. V. K. postavení

účastníka daného územního řízení nenáleželo). Poté shrnul postupy stavebního

úřadu v územním řízení a na základě toho přistoupil k přezkoumání odvoláním

žalobkyně napadeného územního rozhodnutí.

Konstatoval, že žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby rodinného domu

podala dne 21. července 2010 Mgr. D. K., dnes provdaná H.. Jedná se o

jednopodlažní novostavbu rodinného domu s obytným podkrovím, částečně

podsklepenou a s garáží umístěnou v suterénu. Její půdorysný tvar je nepravidelný,

zastřešený dvěma pultovými střechami v kombinaci se třemi menšími sedlovými

stříškami. Funkce stavby stavby rodinného domu je čistě obytná. Podáním žádosti

bylo zahájeno územní řízení, přičemž veřejné ústní jednání bylo nařízeno na den 25.

října 2011. Z protokolu o jeho průběhu je zřejmé, že se k němu nikdo nedostavil.

Závazná stanoviska dotčených orgánů nebyla podle § 89 odst. 1 stavebního zákona

uplatněna.

Dne 30. září 2011 obdržel stavební úřad podání J. K. a Ing. V. K., která byla

v záhlaví označena jako námitky proti umístění stavby rodinného domu. S námitkami

Ing. V. K. nakládal stavební úřad jako s připomínkami podanými veřejností, když jej

nepovažoval za účastníka územního řízení, nicméně obsah námitek žalobkyně a

připomínek Ing. V. K. byl totožný, takže toto rozdělení nemělo pro rozhodnutí ve věci

praktický význam. Stavební úřad posoudil záměr žadatelky podle § 90 zákona č.

, o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v platném

znění, dále jen „stavební zákon“, a neshledal důvody, pro které by územní rozhodnutí

o umístění stavby rodinného domu nebylo možno vydat. V odůvodnění územního

rozhodnutí

pokračování 30A 86/2012

-3-

stavební úřad popsal své správní úvahy, na základě kterých rozhodoval. Žalovaný je

shledal správnými (viz str. čtvrtá až šestá odůvodnění žalovaného rozhodnutí).

Poté se žalovaný vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami. K námitce, že

pozemek parc. č. 205/181 v kat. území Roudnička je „ostatní plochou – komunikací“,

kterou nelze oplotit a umístit na ni rodinný dům, neboť je jako komunikace využívána,

uvedl, že tento pozemek je sice označen za pozemek určený k umístění stavby

rodinného domu, nicméně že se nelze domnívat, že na všech ve výroku uvedených

pozemcích bude umístěn přímo rodinný dům, neboť do výroku se uvádějí i pozemky,

na nichž se umísťují k rodinnému domu doprovodné stavby, tedy mimo jiné i sítě

technické infrastruktury. V daném případě, jak je z koordinační situace (archivní číslo

3-PR-4144) tvořící přílohu územního rozhodnutí zřejmé, rodinný dům byl umístěn

pouze na pozemku parc. č. 205/182 v kat. území Roudnička. Na zbylých dvou

pozemcích zmíněných ve výroku územního rozhodnutí, tedy na pozemcích parc. č.

205/27 a 205/181 v kat. území Roudnička, byly umístěny pouze sítě technického

vybavení. Oplocení pozemku parc. č. 205/181 výrokem územního rozhodnutí

umístěno nebylo.

K námitce, že pozemek parc. č. 205/181 je i dle údajů z katastru nemovitostí

„ostatní plochou – komunikací“, žalovaný poznamenal, že podle § 20 katastrálního

, o katastru nemovitostí České republiky (k 1. 1. 2014 již

zrušeného), byly z jeho údajů závazné pro právní úkony týkající se nemovitostí

vedených v katastru pouze parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a

geometrické určení katastrálního území. Z platného územního plánu města Hradec

Králové poté zjistil, že pozemek parc. č. 205/181 v kat. území Roudnička náleží

k plochám funkčně určeným pro motorovou dopravu, přičemž dle regulativů této

plochy je umístění staveb pro technickou vybavenost v této ploše přípustné. Krom

toho rozhodnutím Magistrátu města Hradec Králové ze dne 30. srpna 2010,

č.j. MMHK/152882/2010, bylo povoleno zvláštní užívání komunikace, včetně

pozemku parc. č. 205/181, a to za účelem umístění vodovodní, plynovodní a

kanalizační přípojky v silničním pozemku.

K námitce týkající se odstupů stavby rodinného domu od komunikace žalovaný

uvedl, že je v souladu s , o obecných

požadavcích na využívání území, v platném znění, když podle výkresu zpracovaného

autorizovaným stavitelem pro pozemní stavby odstup žádného z průčelí stavby

rodinného domu s okny z obytných místností nečiní méně než 3 m od okraje

vozovky, nacházející se na pozemku parc. č. 205/27 v kat. území Roudnička. Shledal

ji tudíž nedůvodnou. Stejně tak jako námitku, že by stavbou rodinného domu došlo

k zastínění rodinného domu umístěného na pozemku žalobkyně parc. č. 205/117

v kat. území Roudnička. Pozemek parc. č. 205/118, na němž byla stavba rodinného

domu umístěna, je totiž od rozestavěné stavby rodinného domu žalobkyně na

pozemku parc. č. 205/117 vzdálen cca 27 m, přičemž se v tomto úseku nachází

vzrostlá zeleň, která sama tvoří stínící prvek. Krom toho je výška střechy rodinného

domu umístěného napadeným územním rozhodnutím v nejvyšším bodě 8,44 m od

výšky podlahy v 1. nadzemního podlaží. Podle žalovaného tak stavba rodinného

pokračování 30A 86/2012

-4-

domu na pozemku parc. č. 205/182 svojí výškou nevybočuje z parametrů standardních rodinných domů s obytným podkrovím.

Žalobkyně dále nesouhlasila s umístěním stavby rodinného domu

ve vzdálenosti kratší než 50 m od okraje lesa. V tomto směru napadla závazné

stanovisko Magistrátu města Hradec Králové ze dne 12. července 2010, č.j.

MMHK/122314/2010/ŽP/Hlav, kterým byl podle ,

o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „lesní zákon“), vysloven souhlas s vydáním územního rozhodnutí

o umístění stavby rodinného domu do 50 m od okraje lesa. Vzhledem k tomu

žalovaný postupoval podle Sb, ,

v platném znění (dále jen „“) a požádal Krajský úřad Královéhradeckého

kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, který je na úseku ochrany lesů

nadřízeným správním orgánem Magistrátu města Hradec Králové, odboru životního

prostředí, o potvrzení nebo změnu jeho závazného stanoviska ze dne 12. července

2010, č.j. MMHK/122314/2010/ŽP/Hlav. Krajský úřad Královéhradeckého kraje,

odbor životního prostředí a zemědělství, dne 21. května 2012 zmiňované závazné

stanovisko, kterým byl vysloven souhlas s vydáním územního rozhodnutí o umístění

stavby rodinného domu ve vzdálenosti do 50 m od okraje lesa, potvrdil, neboť

shledal, že bylo vydáno v souladu s lesním zákonem a . Uvedl, že

realizací stavby rodinného domu nedojde k negativnímu ovlivnění zájmů chráněných

lesním zákonem. I tuto námitku tak shledal žalovaný nedůvodnou.

Námitku, že podle kupní smlouvy č. 910/2005 měla být zahájena stavba do

dvou let od jejího uzavření a že ke splnění této podmínky nedošlo, nebral žalovaný

v úvahu s tím, že mu v rámci správního řízení nepřísluší hodnotit plnění kupních

smluv, byť by jejich předmětem byl pozemek určený pro umístění stavby. Jde o vztah

soukromoprávní, k jehož řešení nejsou správní orgány povolány. Žadatelka o územní

rozhodnutí prokázala vlastnické právo k pozemkům parc. č. 205/182 a parc. č.

205/181 v kat. území Roudnička, přičemž k nim nejsou evidována žádná omezení.

Vlastníkem pozemku parc. č. 205/27 v kat. území Roudnička je Statutární město

Hradec Králové, které s umístěním sítí technického vybavení na pozemku projevilo

souhlas.

Poté již žalovaný uzavřel, že územní rozhodnutí bylo vydáno po řádně

provedeném řízení, že je věcně správné a v souladu s příslušnými právními předpisy.

Proto odvolání žalobkyně zamítl a územní rozhodnutí potvrdil. Zároveň neshledal, že

by nepřípustné odvolání Ing. V. K. zakládalo předpoklady pro jeho přezkoumání

v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí.

II.

Žaloba na zrušení žalovaného rozhodnutí

Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2012, sp. zn.:

6718/UP/2012/Kd, včas podanou žalobou. Jeho tvrzenou nezákonnost shrnula do

pěti žalobních bodů. V prvním z nich namítala, že stavba rodinného domu má být

pokračování 30A 86/2012

-5-

postavena také na parcele č. 205/181 v kat. území Roudnička, přestože tento

pozemek náleží podle platného územního plánu města Hradec Králové k plochám

funkčně určeným pro motorovou dopravu a komunikační síť. Proto umístění

rodinného domu na ni, a to ani jeho součástí typu inženýrských sítí apod., není

přípustné. Krom toho je tato parcela chodníkem, který je jako komunikace chráněn

, o pozemních komunikacích, a podle něho podléhá

obecnému užívání. Přitom jiná komunikace typu chodník není v dané lokalitě

k dispozici, takže tento chodník je jedinou komunikací, po které mohou chodci chodit,

nechtějí-li riskovat vlastní bezpečnost chůzí po přilehlé asfaltové vozovce. Zachování

předmětného chodníku na části parcely č. 205/181 v kat. území Roudnička je tudíž

ve veřejném zájmu a i z tohoto důvodu na něm nelze připustit umístění stavby

rodinného domu, a to včetně přípojek.

Neobstojí proto podle žalobkyně závěr stavebního úřadu na straně

devatenácté územního rozhodnutí, kde je uvedeno, že „záměr je v souladu s cíli a úkoly

územního plánování“, ani závěr na straně dvacátéprvé tohoto rozhodnutí, podle něhož

„projednávaný záměr je v souladu s požadavky na veřejnou dopravní a technickou

infrastrukturu“. Vzhledem k tomu došlo vydáním územního rozhodnutí k porušení

platného územního plánu.

Obdobně nezákonně postupoval při posuzování dané věci žalovaný, když na

straně šesté dole žalovaného rozhodnutí konstatoval, že předmětný pozemek je ve

výroku územního rozhodnutí označen jako pozemek určený k umístění stavby

rodinného domu, což je v rozporu s určením tohoto pozemku podle platného

územního plánu. Vzápětí tuto nezákonnost zlehčil konstatováním, že „se nelze

domnívat, že na všech ve výroku uvedených pozemcích bude umístěn přímo rodinný dům,

neboť do výroku se uvádějí i pozemky, na nichž se umístí k rodinnému domu doprovodné

stavby, tedy mimo jiné sítě technické infrastruktury“. A dále upřesnil, že jde „pouze o sítě

technického vybavení“. Žalovaný tak podle žalobkyně legalizoval nezákonné

rozhodnutí stavebního úřadu, které spočívalo jednak v účelovém určení

předmětného pozemku k umístění stavby rodinného domu v rozporu s platným

územím plánem a dále se uchýlil k výkladu ve zřejmém rozporu se zákonem, když

argumentoval, že na pozemku budou umístěny pouze sítě technického vybavení

k rodinnému domu a „dle regulativů této plochy je umístění staveb pro technickou

vybavenost v této ploše přípustné“. Pokud však je v tomto případě připuštěno

umístění staveb pro technickou vybavenost, má se tím jednoznačně na mysli

vybavenost sloužící k využití při stavbě a údržbě komunikací a nikoliv rodinných

domů.

Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítala, že v průběhu řízení vznášela

v obou instancích námitky ohledně nedodržení odstupových vzdáleností stavby

rodinného domu od okrajů místních komunikací. Stavební úřad stanovil odstupové

vzdálenosti této stavby 3,32 m od okraje místní komunikace. S ohledem na rozlohu

dotčených parcel, tvar a velikost zamýšlené stavby, však toto řešení není podle

žalobkyně vůbec reálné, resp. tyto odstupové vzdálenosti není možno dodržet, když

odstupová vzdálenost v nejužším místě činí pouze 1,4 m. Přitom nejde o odstupovou

pokračování 30A 86/2012

-6-

vzdálenost od vnitřní hrany chodníku, jako pozemní komunikace, nýbrž o odstupovou

vzdálenost od hranice k němu přilehlé asfaltové vozovky (parc. č. 205/27). Žalovaný

se s touto otázkou vypořádal na straně sedmé a osmé napadeného rozhodnutí.

Poukázal na výkresovou dokumentaci založenou ve správním spisu a námitku

shledal nedůvodnou. S tím se žalobkyně neztotožnila a v žalobě trvala na zjištění

skutečného stavu přímo na místě samém.

Ve třetím žalobním bodu žalobkyně poukazovala na to, že přes pozemek, na

němž má být stavba rodinného domu realizována, vedou již před mnoha lety

povolené přípojky elektro a plynu pro její rodinný dům na parc. č. 205/117 v kat.

území Roudnička. Žalovaný tyto námitky, a to v podstatě s odkazem na neplatnost

stavebního povolení, však neshledal důvodnými. Žalobkyně se však neztotožňovala

se závěrem, že by její stavba rodinného domu, včetně přípojek, nebyla zahájena

v souladu se schválenou stavební dokumentací a že by vydané stavební povolení na

ní mělo pozbýt platnosti. V této souvislosti namítala, že proti rozhodnutím, z nichž

toto podle žalovaného plyne, podala žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové,

která je u něho vedena pod sp. zn. . V době vydání územního

rozhodnutí tak podle ní nebylo postaveno na jisto, zda názor správních orgánů obou

stupňů je souladný se zákonem či nikoliv, resp. žalovaný spekulativně předjímal

výsledek soudního řízení v dané věci.

Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně namítala, že stavba rodinného domu

nesplňuje zákonem požadované odstupové vzdálenosti od hranice lesa. Stavební

úřad se však podle ní v rozhodnutí zaštítil v tomto směru souhlasem odboru životního

prostředí Magistrátu města Hradec Králové, obsaženým v závazném stanovisku

vydaném podle § 14 lesního zákona. Jeho obsah žalobkyně napadla v rámci

odvolání ve věci samé, neboť podle ní nepřichází v úvahu tolerovat vzdálenost

pouhých 28 m od lesních parcel č. 209/1 a č. 203/4 v kat. území Roudnička. Pokud

totiž zákonodárce stanovil obecně jako minimální odstupovou vzdálenost 50 m, zcela

jistě věděl, proč tak činí. Žalobkyně má za to, že uvedený souhlas byl vydán

výhradně v zájmu stavebníka stavby rodinného domu, a to bez ohledu na ochranu

právem chráněných zájmů třetích osob a bez ohledu na smysl a účel příslušného

zákonného ustanovení na ochranu lesa.

Z výše uvedených žalobních tvrzení poté žalobkyně vyvodila v pátém

žalobním bodu porušení základních zásad správního řízení, konkrétně zásady

legality (účelový výklad zákona, který se projevil ve vydání územního rozhodnutí

v rozporu s platným územním plánem, předjímání výsledků soudního sporu,

rozhodnutí vydáno bez ohledu na smysl lesního zákona), namítala zneužití správního

uvážení, ochrany dobré víry a oprávněných zájmů a porušení zásady legitimního

očekávání (bylo prý rozhodováno v rozporu s veřejným zájmem, když nebyla

respektována objektivita, nestrannost a principy rovnosti a zákazu diskriminace),

došlo podle ní k porušení zásady materiální pravdy (nedostatečně zjištěný skutkový

stav věci, zejména pokud jde o elektrickou přípojku k rodinnému domu žalobkyně a

odstupové vzdálenosti, když reálné umístění rodinného domu Mgr. D. H. je jiné, než

je uvedeno v projektové dokumentaci, neboť dům zasahuje přímo do

pokračování 30A 86/2012

-7-

chodníku a v nejužším místě je vzdálen 1,4 m od vozovky), jakož i zásady procesní

rovnosti a nestrannosti postupu správních orgánů (což shledávala v upřednostňování

zájmů stavebníka stavby rodinného domu a v rozhodování v jeho zájmu v rozporu

splatným územním plánem a lesním zákonem).

Vzhledem k výše uvedenému žalobkyně navrhovala zrušit jak žalované

rozhodnutí, tak prvoinstanční správní rozhodnutí, jež mu předcházelo, a věc

žalovanému vrátit k dalšímu k dalšímu řízení. Zároveň navrhovala, aby byl žalobě

přiznán odkladný účinek.

III.

Vyjádření žalovaného k žalobě

Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 18. 9. 2012. V podstatě v něm

uvedl, že stavební úřad posoudil záměr žadatelky v souladu se stavebním zákonem,

své postupy a závěry v územním řízení v odůvodnění rozhodnutí řádně odůvodnil, a

proto je plně akceptoval. Vyjádřil se přitom k jednotlivým žalobním námitkám, a to

v kontextu odůvodnění žalovaného rozhodnutí. Navrhoval žalobu zamítnout.

IV.

Vyjádření osob zúčastněných na řízení k žalobě

Osoby zúčastněné na řízení, označené čísly 3 a 4 se vyjádřily k žalobě

podáním ze dne 19. 9. 2012. Uvedly v něm, že všechny žalobní námitky jsou

vznášeny opakovaně a že jsou nepravdivé. Orgány veřejné správy zúčastněné na

řízení se s nimi velmi podrobně zabývaly a vyvrátily je. Za nepravdivé označily

tvrzení, že pozemek parc. č. 205/181 je chodníkem, který jediný umožňuje přístup na

ostatní pozemky a že na něm má být postaven rodinný dům. Pozemek byl vždy

pouze pruhem k místní komunikaci, zarostlý náletem a křovinami. Komunikace jako

slepá končí asi ve 2/3 délky pozemku parc. č. 205/181 a následuje les. Provoz zde

není téměř žádný, vyjma otáčení vozidel. Stavba rodinného domu na něm umístěna

není, pouze je přes něj vedeno napojení vody, kanalizace a elektropřípojka.

Skutečnosti odpovídá pouze to, že tento pozemek je stále veden v katastru

nemovitostí jako ostatní komunikace, což souvisí s tím, že vznikl oddělením od

původní parcely, na níž komunikace je. Žalobkyní zmiňovaná elektrická přípojka byla

jen přívodním kabelem v zemi ke stavebnímu rozvaděči, plynová přípojka nebyla

nikdy realizována. Žalobkyně má přitom vybudovanou novou přípojku elektro a

určeno přípojné místo z veřejné komunikace. Za liché označily námitky pod bodem

čtvrtým, když celá druhá polovina ulice K Rybníku je situována tak, že všechny

stavby jsou v obdobných vzdálenostech od okraje lesa jako předmětný rodinný dům.

Výčet závad v pátém žalobním bodě je podle nich neurčitý, nekonkrétní a účelový.

Vzhledem k tomu navrhovaly žalobu zamítnout.

V.

Replika žalobkyně k vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení.

Žalobkyně reagovala na vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení

replikou ze dne 29. 10. 2012. K vyjádření žalovaného uvedla, že přestože omezila

žalobní námitky oproti námitkám odvolacím, tak že se k nim žalovaný vyjadřuje

v duchu závěrů odvolacího řízení. Trvala na tom, že na pozemku účelově určeném

pokračování 30A 86/2012

-8-

územním plánem pro motorovou dopravu a komunikační síť není přípustné nejen

umístění rodinných domů, ale ani jejich součástí typu inženýrských sítí apod., neboť

jde o stavby určené pro bydlení, což je jiná funkce, než stanoví platný územní plán.

Na tom podle ní nemůže nic změnit ani žalovaným uváděné rozhodnutí Magistrátu

města Hradec Králové ze dne 30. 8. 2010, č.j. MMHK/152882/2010, které, jak

žalovaný uvádí, povolilo zvláštní užívání komunikace pro umístění vodovodní,

plynovodní a kanalizační přípojky.

Vyjádření ohledně oplocení pozemku par. č. 205/181 považovala za

nadbytečné, když se o něm v žalobě nezmiňovala. Trvala na tom, že odstupové

vzdálenosti stavby rodinného domku od okraje místní komunikace – vozovky

dodrženy nejsou. Pokud byly údajně dodrženy ve výkresové dokumentaci, tak reálné

situaci to neodpovídá, což je vidět na místě již v současnosti. Vzhledem k tomu trvala

na tom, aby soud nařídil jednání na místě samém za účasti sporných stran a

nezávislého soudního znalce z oboru stavebnictví, který by na místě plánované

stavby provedl zaměření stavby včetně inženýrských sítí podle schválené projektové

dokumentace a výsledný stav a zjištění odstupových vzdáleností od okrajů místních

komunikací by byl zaznamenán do protokolu z tohoto jednání a použit jako důkaz

v přezkumném soudním řízení.

Po pozemku Mgr. D. H., na němž má stát stavba jejího rodinného domu,

vedou již před mnoha lety schválené přípojky elektro a plynu pro rodinný dům

žalobkyně na par.č. 205/117 v k.ú. Roudnička. Žalovaný zcela pominul skutečnost,

že ke znehodnocení původní el. přípojky, vybudované podle schválené projektové

dokumentace v době bezprostředně následující po právní moci stavebního povolení

pro rodinný dům na parc. č. 205/117, došlo při stavbě rodinného domu K. na

vedlejším pozemku a dopustila se ho společnost Silnice Hradec Králové, a.s.. Tato

společnost potom provedla svévolně jiné umístění této el. přípojky, a to bez vědomí a

souhlasu žalobkyně. V důsledku následného protiprávního odstranění části el.

přípojky manželi K. (dvojí přeseknutí el. přípojky) byla žalobkyně jako stavebník

přinucena zajistit si na vlastní náklady přeložku el. kabelového vedení. Z původně

provedené přípojky v době zahájení stavby zůstala k datu sepsání této repliky v zemi

část realizovaná podle schválené projektové dokumentace, která je i jedním z důkazů

o tom, že stavba rodinného domu na parc. č. 205/117 v k. ú. Roudnička byla

zahájena podle schválené projektové dokumentace. Část el. přípojky je stále

v původním stavu, ale ani stavební úřad ani žalovaný se tomuto aspektu ve svém

rozhodování nevěnovali. V této souvislosti žalobkyně navrhovala, aby v rámci

soudního přezkumného řízení byl proveden důkaz ke zjištění existence zbytku

předmětné el. přípojky výkopem, popř. provedením sond, a to v místech, kde by se

tato přípojka měla podle schválené projektové dokumentace nacházet. Pokud bude

zbytek el. přípojky tímto způsobem nalezen, bude tím prokázáno nejen její vedení

pozemkem parc. č. 205/181 ve vlastnictví Mgr. D. K., na němž má stát podle

napadeného územního rozhodnutí stavba jejího rodinného domu, ale i započetí

stavby rodinného domu žalobkyně v souladu se schválenou projektovou

dokumentací, což správní orgány obou stupňů neustále zpochybňují (k tomu krajský

pokračování 30A 86/2012

-9-

soud poznamenává, že jde o argumenty týkající se převážně otázky platnosti

stavebního povolení na stavbu rodinného domu žalobkyně).

Žalobkyně nadále setrvala na tom, že v dané věci nebyly respektovány

minimální odstupové vzdálenosti 50 m od okraje lesa, přičemž se neztotožňovala

s tím, že by ochrana lesa náležela jen správním orgánům k tomu povoleným a nikoliv

účastníkům řízení.

K vyjádření osob zúčastněných na řízení žalobkyně uvedla, že přiznávají

charakter pozemku parc. č. 205/181 tak, jak je uvedeno v žalobě, tedy jako

komunikaci. Není podle ní podstatné, zda z této komunikace – chodníku, sem tam

roste tráva či nikoliv. Nešlo by ostatně o jediný chodník v Hradci Králové, který je

částečně zatravněný náletovými travinami. Podstatné na celé věci je, že jde o

chodník, o komunikaci, která je v daném místě jedinou komunikací pro pěší, po níž

lze projít. V ostatním setrvala na žalobních důvodech s tím, že námitky obou

zúčastněných osob považuje za bezpředmětné.

VI.

Jednání krajského soudu

Krajský soud projednal žalobu při jednání dne 16. ledna 2014. Žalovaný svoji

neúčast na něm předem omluvil, stejně tak učinily i osoby zúčastněné na řízení

označené v záhlaví rozsudku čísly 3, 4 a 5. Žalobkyně při jednání setrvala na svých

dosavadních stanoviscích. Zdůraznila, že rodinný dům je podle platného územního

plánu umístěn na místní komunikaci parc. č. 205/181 a že ta jako taková také byla

Městem Hradec Králové prodána. Stejné stanovisko zastal i Ing. V. K. jako osoba

zúčastněná na řízení. Proto je také podle něho v novém územním plánu navrhováno

jeho přeřazení z funkční plochy určené pro komunikaci do funkční plochy k bytové

výstavbě. Navrhoval žalobě vyhovět. Zástupkyně Statutárního města Hradec Králové

měla žalované rozhodnutí za správné a navrhovala žalobu zamítnout.

Poté krajský soud přezkoumal žalované rozhodnutí podle části třetí, hlavy

první a druhé, dílu prvního, ,

v platném znění (dále jen „“), přičemž dospěl k následujícím zjištěním a právním

závěrům.

VII.

Skutková zjištění a právní závěry krajského soudu

V prvním žalobním bodu žalobkyně víceméně vypočítávala z úhlu svého

pohledu na věc právní vady žalovaného rozhodnutí, jichž se měl stavební úřad a

následně žalovaný při vydávání územního rozhodnutí dopustit. Nezbylo proto, než

konstatovat, že je tak víceméně pouhým popisem celého procesu územního řízení,

které žalobkyně nepovažuje za souladné se zákonem.

pokračování 30A 86/2012

-10-

Dle soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným

subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto nebo

zvláštním zákonem. Je přitom plně na žalobci, aby v žalobě dotčení svých veřejných

subjektivních práv výslovně specifikoval. Z uvedeného žalobního bodu ale dotčení

veřejných subjektivních práv žalobkyně neplyne. Brojí totiž v podstatě jen proti tomu,

že stavba rodinného domu byla umístěna v rozporu s platnou územně plánovací

dokumentací atd., tedy že při vydání územního rozhodnutí nebyl dodržen zákon,

zejména stavební. V celém tomto žalobním bodu není téměř zmínky o tom, jak by se

ale tvrzená porušení zákona měla dotknout veřejných subjektivních práv žalobkyně.

První žalobní bod je tak koncipován na principu tzv. veřejné žaloby, tedy bez

specifikace dotčení jejích veřejných subjektivních práv. V tomto směru lze mít za

relevantní, a to ještě skutečně při širším pohledu na věc, snad jedině námitku, týkající

se omezení přístupu veřejnosti, tedy včetně žalobkyně, na chodník parc. č. 205/181.

Ani tu však nepokládá krajský soud za oprávněnou.

O využití pozemku parc. č. 205/181 v kat. území Roudnička jako komunikace,

či chodníku, se evidentně po realizaci místní komunikace přestalo uvažovat (o tom

ještě dále), přičemž tato pozemková parcela není v daném místě limitou provozu na

pozemních komunikacích, včetně pěší chůze. Ten je totiž zajištěn dostatečně širokou

místní komunikací se živičným povrchem. Krom toho nelze nevidět, že parcela č.

205/181 není veřejným statkem, který by si mohl kdokoliv a kdykoliv dle svého užívat,

neboť její vlastnicí je sama žadatelka o územní rozhodnutí. Žalovanému přitom

nepříslušelo přezkoumávat majetkové postupy, jimiž se tak stalo.

Pokud se žalobkyně dovolávala existence chodníku, tak ten v provedení, jak

by měl běžně vypadat, na předmětném pozemku podle správního spisu nikdy nebyl a

není (viz fotodokumentace). A žalobkyně ani nemohla očekávat (nárokovat si), že

bude v daném místě chodník zřizován, nehledě na to, že chodníky jako bezpečnostní

prvky provozu na pozemních komunikacích nejsou na mnohem exponovanějších

místech Hradce Králové, než je slepá cesta u lesa (např. není chodník mezi

zastavěnou částí Hradce Králové a jeho částí Slatina, kde dokonce vede silnice II.

třídy). Ze žádného právního předpisu takové právo žalobkyni neplyne, přičemž znovu

třeba zdůraznit, že v daném místě je k dispozici po celé délce parcely č. 205/181

živičná komunikace. Ostatně realizovat chodník po uvedené parcele by ani nebylo

možné, neboť se v části podél parc. č. 205/118 zužuje natolik, že by se na ni pro

svoji šíři chodník ani „nevešel“. Argumentuje-li pak žalobkyně obavou o bezpečnost

při chůzi v daném místě, nezbývá než poznamenat, že účastníci provozu na

pozemních komunikacích, včetně chodců, musí dodržovat příslušná pravidla chování

stanovená , o provozu na pozemních komunikacích,

v platném znění, zabezpečující jim bezpečnost. Obava žalobkyně v tomto směru

proto není na místě, zvláště když jde o území, jak již bylo uvedeno, na konci

zástavby a slepé cesty.

Nosnou myšlenkou žalobního tvrzení je, že stavba rodinného domu byla

umístěna v rozporu s platným územním plánem. Žalovaný se s ní jako s odvolací

námitkou vypořádal velmi podrobným způsobem v odůvodnění žalovaného

pokračování 30A 86/2012

-11-

rozhodnutí (viz strana šestá dole a dále) a jeho obsah převzal i do vyjádření k žalobě,

jež je uvedeno výše. Netřeba proto opakovat důvody, pro které žalovaný tuto námitku

neuznal oprávněnou. Znovu ovšem třeba zopakovat, že žalobkyně tento rozpor

pouze tvrdila, uváděla jeho důvody, nicméně to, jak se dotkl jejích veřejných

subjektivních práv, to již nespecifikovala. Přitom jde o zásadní otázku, neboť soudní

přezkum správních rozhodnutí není konstituován s tím, aby obecně kontroloval či

nahrazoval výkon státní správy, nýbrž aby chránil veřejná subjektivní práva účastníků

řízení na základě jejich konkrétních žalobních námitek v tomto směru.

Právo obecného užívání pozemních komunikací není institutem soukromého

práva, nýbrž jde o veřejnoprávní oprávnění (viz § 19 zákona o pozemních

komunikacích), a proto s ním žalobkyně nemůže spojovat ani své účastenství

v řízeních podle stavebního zákona. Je to ostatně zcela logické, neboť v opačném

případě by se možný okruh účastníků řízení v řízeních vedených podle stavebního

zákona mohl rozšířit na všechny obyvatele, když právo obecného užívání pozemních

komunikací svědčí všem. Jeho základním předpokladem je však vůbec existence

příslušného komunikačního spojení, které na parcele č. 205/181 není, a proto

nemůže být ani řeči o jejím dotčení zmíněným právem obecného užívání.

K tvrzenému rozporu umístění stavby rodinného domu s územním plánem

přesto třeba uvést následující. Pozemková parcela č. 205/181 vznikla oddělením

z parcely č. 205/27, která zcela jednoznačně patří do funkční plochy „pro motorovou

dopravu – komunikační síť“. O tom není žádných pochyb, stejně jako o tom, že pouhé

dělení pozemků spojené se změnou vlastnických práv k nim nemůže na jejich

účelovém určení stanoveným územním plánem cokoliv změnit. Proto také měl

krajský soud za nadbytečné provádět důkaz územním plánem města Hradec

Králové, když se již na základě správních spisů v tomto směru ztotožnil s tvrzením

žalobkyně. Potud tedy vypadalo její tvrzení přesvědčivě, ale pouze zdánlivě.

Při řešení otázky, do jaké funkční plochy patří pozemek nepatrné výměry na

styku dvou rozdílných funkčních ploch (v dané věci pro bydlení x pro dopravu)

v územním plánu přijatém podle , o územním plánování a

stavebním řádu, v platném znění, třeba vzít v úvahu i proces vzniku parcely č.

205/181. Jak již bylo řečeno výše, vznikla oddělením z parcely č. 205/27, která patří

do funkční plochy „pro motorovou dopravu – komunikační síť“.

Daný územní plán však stanovil jen základní regulaci území, která je sice

určující pro další navazující úkony (regulační plány, územní rozhodování, řízení o

odstranění atd.), nikoliv však bezpodmínečně. Teprve v dalších řízeních totiž dochází

na vymezování a využívání pozemků ke konkrétnímu využití území. Jinými slovy,

územní plán stanoví obecně využití určité plochy k určitému účelu, ale ne každá její

část k ní využita nakonec bude. Jde-li např o plochu určenou pro motorovou dopravu,

bylo by absurdní si myslet, že na každém jejím kousíčku musí být jen pozemní

komunikace a vše, co k ní patří. Teprve po realizaci takové komunikační cesty

v rozsahu zamýšleném jejím investorem se totiž ukáže skutečná potřeba dotčených

pozemků rezervovaných územním plánem pro její uskutečnění. A současně s tím

pokračování 30A 86/2012

-12-

také zákonitě vyvstává otázka, co dělat s již „nepotřebnými zbytky pozemků“?

K obdobným situacím běžně dochází i z celé řady jiných důvodů, jež brání úplnému

zkonzumování plochy stanovené územním plánem pro určitý účel, např. ochranná

pásma, různé dílčí anomálie pozemků neslučitelné s hlavní funkcí atd.

O rozsahu zastavění k tomu stanovené plochy v územním plánu proto nakonec

rozhodne rozsah stavebního pozemku, který se vždy vymezuje tak, aby svými

vlastnostmi, zejména velikostí, polohou, plošným a prostorovým uspořádáním

umožňoval racionální využití pozemku pro daný účel. Ten se proto nemusí krýt

s celou funkční plochou pro něj „rezervovanou“, tak jako tomu bylo i v daném

případě, kdy po vybudování místní živičné komunikace již byly ony zbytky pozemku

parc. č. 205/27 v podobě parc. č. 205/181 pro motorovou dopravu – komunikační síť

nepotřebné. Byť si tedy tyto „zbytky“ formálně ještě zachovávaly jakoby status plochy

pro motorovou dopravu – komunikační síť, materiálně již toto určení u nich pozbylo

svého významu, když tento účel byl naplněn. Nelze se proto co podivovat nad tím, že

pozemku parc. č. 205/181 začala být přisuzována funkce čistě obytné plochy

nízkopodlažní zástavby a s tímto určením je také počítáno v novém územním plánu.

Pokud by tomu mělo být jinak, jistě by Magistrát města Hradec Králové pozemek

parc. č. 205/181 neprodal a jeho silniční správní úřad s povolením stavby oplocení

nesouhlasil.

Žalobkyně se mýlí rovněž v tom, že na pozemku parc. č. 205/181 nebylo

možno právě z důvodů jeho účelového určení územním plánem pro motorovou

dopravu – komunikační síť umístit technické vybavení nového rodinného domu

(přípojky) s odůvodněním, že jsou jeho součástmi, a proto také určeny k bydlení.

Tedy že došlo k umísťování staveb patřících do ploch pro bydlení do plochy určené

pro dopravu. I kdyby tomu tak s účelovým určením pozemku parc. č. 205/181 bylo,

jako že není (viz vpředu), třeba mít na paměti, že přípojky rodinného domu, ale ani

jiných staveb, nemění nic na účelovém určení pozemků, po nichž jsou vedeny.

Takovéto pozemky proto ani nejsou zahrnovány do stavebního pozemku nově

umísťované stavby, v dané věci rodinného domu, jak plyne i z § 23 odst. 5 vyhl. č.

, o obecných požadavcích na využívání území, v platném znění. V něm

se totiž stanoví, že: „Mimo stavební pozemek lze umístit jen stavby zařízení staveniště a

připojení staveb na sítě technické infrastruktury a pozemní komunikace.“ V této souvislosti

nelze nezmínit, že napojení staveb na sítě technické infrastruktury přípojkami

vedenými po cizích pozemcích a s různým účelovým určením je zcela běžnou

záležitostí a pokud by tomu tak nemělo být, tak by ani žalobkyně nemohla mít

rodinný dům na parcele č. 205/117 v kat. území Roudnička napojen na el. energii

přípojkou přes parcelu č. 205/27, když je podle územního plánu určen jako plocha

pro „pro motorovou dopravu – komunikační síť“.

Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítala „nedodržení odstupových

vzdáleností RD ….. od okrajů místních komunikací“, a to opět bez toho, aniž by jakkoliv

rozvedla, jakým způsobem by se měla tato údajná nezákonnost dotknout jejích

veřejných subjektivních práv. A krajský soud k tomu dodává, že nijak. Nejen, že se jí

totiž netýká vzdálenost mezi navrženým umístěním rodinného domu a oplocením

pokračování 30A 86/2012

-13-

jeho stavebního pozemku, respektive okraje vozovky, ale je si třeba uvědomit, že

územní rozhodnutí je pouze zformalizovanou vizí stavebníka směřující k realizaci

stavby rodinného domu, která se ale nemusí nakonec ani uskutečnit. Žalobou

napadeným územním rozhodnutím tak byl sice schválen záměr s výstavbou

rodinného domu v daném místě, nicméně ten byl zároveň korigován jeho

podmínkami. Je-li proto ve výrokové části územního rozhodnutí č. 690, které vydal

Magistrát města Hradec Králové dne 1. března 2012 pod č.j. MMHK/194366/2011,

uvedeno, že „Vzdálenost východního průčelí rodinného domu od okraje místní komunikace

na pozemku parc. č. 205/27 bude 3,0 m, vzdálenost jižního průčelí rodinného domu od okraje

místní komunikace bude 3,00 m“, pak nejen že tyto podmínky o odstupových

vzdálenostech nejsou v rozporu s vyhl. č. (v něm se

stanoví, že: „ Vzdálenost průčelí budov, v nichž jsou okna obytných místností, musí být

nejméně 3 m od okraje vozovky silnice nebo místní komunikace; tento požadavek se

neuplatní u budov umisťovaných ve stavebních prolukách řadové zástavby a u budov, jejichž

umístění stanoví vydaná územně plánovací dokumentace.“), ale bude především na

stavebníkovi (Mgr. D. H.), aby projektová dokumentace předložená k vlastnímu

povolovacímu řízení těmto podmínkám plně odpovídala. Z uvedených důvodů by

proto bylo naprosto zbytečné provádět žalobkyní navržené důkazy jako jednání na

místě za účasti soudního znalce z oboru stavebnictví, který by prováděl zaměřování

stavby, když ta ještě v tento moment neměla projektovou dokumentaci, neboť je

napadeno územní rozhodnutí, nikoliv stavební povolení.

Nad rámec toho lze též poznamenat, že z ustanovení § 25 odst. 7 vyhl. č.

lze povolit výjimku za podmínek stanovených v stavebního

zákona, tedy že v něm stanovené odstupy nejsou absolutní. Tento stav je zcela

pochopitelný, neboť ne ve všech případech musí být obecně požadovaný odstup 3 m

od okraje vozovky silnice či místní komunikace smysluplný. Např. jinak budou jistě

dotčeny požadavky na pohodu bydlení spojené zejména s hlukem z provozu vozidel

na pozemních komunikacích při nějaké páteřní komunikaci nebo naopak právě

v daném místě.

Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítala, že přes pozemek, na němž byla

stavba rodinného domu umístěna, vedou „před mnoha lety schválené přípojky elektro a

plynu“ pro její rodinný dům na parc. č. 205/117 v kat. území Roudnička. Z uvedeného

však odpovídá skutečnosti pouze to, že žalobkyni byla povolena stavba rodinného

domu stavebním povolením ze dne 31. května 1996 pod č. j. OV/39/96/Pk, a podle

něho se toliko uvažovalo s jeho připojením na technickou infrastrukturu (elektro a

plyn) přes pozemek dnes parc. č. 205/182 (tehdy parc. č. 205/118 ve vlastnictví

Statutárního města Hradec Králové). Podle jeho podmínky č. 5 přitom měla být

stavba dokončena do 31. 12. 1997. Žalobkyně však v rozporu s uvedenou

podmínkou nedokončila svoji stavbu rodinného domu nejen v uvedené lhůtě, ale ani

dosud a právě tato liknavost byla zřejmě příčinou jejích „potíží“ s elektropřípojkou.

Je si totiž třeba uvědomit, že stavební povolení je pouze veřejnoprávním

souhlasem s tou kterou stavbou, takže samo o sobě k faktické realizaci stavby

nestačí, není-li stavebník zároveň vlastníkem pozemku, na němž má být stavba

pokračování 30A 86/2012

-14-

provedena nebo k němu nemá jiné věcné právo k ní jej opravňující. Totéž platí i pro

daný případ, který je tudíž možno zkrátit v tom smyslu, že v době, kdy bylo požádáno

o vydání rozhodnutí o umístění rodinného domu na parcele č. 205/182, tak že

žalobkyně nejen neměla žádné hmotné právo k této parcele, ale ve skutečnosti po ní

nevedla ani žádná její funkční elektropřípojka. Dlužno přitom poznamenat, že

žalobkyně má zajištěno zásobování svého rozestavěného rodinného domu

elektrickou energií, byť jiným, než původně zamýšleným způsobem.

Pokud se pak žalobkyně podivovala nad tím, že k prodeji parcely č. 205/182

došlo bez věcných břemen ve prospěch stavebním povolením jí povolených přípojek,

dlužno odkázat též na výzvu stavebního úřadu ze dne 1. 3. 1996, č.j. OV/39/96/Pk,

v níž byli V. K. a A. K. (žadatelé o vydání stavebního povolení pro rodinný dům na

parcele č. 205/117) vyzýváni k tomu, aby ohledně nich zřídili věcné břemeno.

Ani v tomto směru proto krajský soud neshledal žalobu důvodnou, byť poněkud

z jiných příčin, než žalovaný v odvolacím řízení, když žalobkyně opět netvrdila

dotčenost svých veřejných subjektivních práv a ani po věcné stránce nebylo zjištěno

ve výsledku územního řízení žádné pochybení. Žalobkyně nemůže počítat s realizací

přípojek podle stavebního povolení ze dne 31. května 1996, č. j. OV/39/96/Pk, ani

v případě, že bude shledáno na základě rozsudku nadepsaného krajského soudu ze

dne 31. 1. 2014, č.j. -127, v dalším řízení nadále platným.

Námitky žalobkyně ve čtvrtém žalobním bodu byly uplatněny ve stejném duchu

jako její námitky ohledně vedení přípojek pro stavbu rodinného domu na pozemkové

parcele č. 205/182. I zde totiž brojí proti něčemu, čeho je jinak sama přímo účastna,

tak jako vedení své elektropřípojky místní komunikací. V tomto bodu naopak brojí

proti tomu, že orgán státní správy lesů Magistrát města Hradec Králové vydal dne 12.

7. 2010 závazné stanovisko, ve kterém souhlasí s vydáním rozhodnutí o umístění

stavby rodinného domu na pozemkové parcele č. 205/182 ve vzdálenosti do 50 m od

kraje lesních pozemků (viz , o lesích a o změně

a doplnění některých zákonů /lesní zákon/, podle něhož je souhlas orgánu státní

správy lesů třeba i k dotčení pozemků do vzdálenosti 50 m od okraje lesa). Je pro ni

nepřijatelné, aby stavba rodinného domu byla umístěna pouhých 28 m od lesních

pozemků, jichž není ani vlastnicí. Přitom k její stavbě rodinného domu na parcele č.

205/117 v sousedství byl vydán souhlas s jeho umístěním ve vzdálenosti „25 m od

kraje lesního pozemku č. 210 a ve vzdálenosti 17 m od kraje lesního pozemku č. 209/1“, a to

podle , o hospodaření v lesích a státní správě

lesního hospodářství. Věcná správnost uvedeného závazného stanoviska Magistrátu

města Hradec Králové ze dne 12. 7. 2010 byla potvrzena v rámci odvolacího řízení

odborem životního prostředí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 21. 5.

2012 s tím, že bylo vydáno v souladu s lesním zákonem a .

Krajský soud k tomu konstatoval, že při vydání tohoto závazného stanoviska a

přezkumu jeho správnosti bylo postupováno v souladu se , že z něho

není patrno, že by umístěním a realizací stavby rodinného domu byly dotčeny zájmy

pokračování 30A 86/2012

-15-

chráněné lesním zákonem. Nic takového žalobkyně koneckonců ani netvrdila, když

v podstatě namítala jen nedodržení oné padesátimetrové vzdálenosti. K tomu však

třeba v opak k tvrzení žalobkyně dodat, že zákonodárce při jejím stanovení stejně tak

dobře věděl, že ji nelze míti za neměnnou a definitivní, nýbrž že ji je třeba regulovat

v závislosti na konkrétní situaci. K tomu lesní zákon pověřil orgány státní správy lesů

a ty se také dané věci zhostily zákonným způsobem. Rovněž v tomto žalobním bodu

žalobkyně znovu neuvedla, jakým způsobem se jí tvrzená nezákonnost dotkla jejích

veřejných subjektivních práv.

Z výše uvedeného je zřejmé, že krajský soud neshledal žalobní námitky

odůvodněnými a z této skutečnosti proto logicky plyne, že nemohl přisvědčit ani

námitkám uvedeným v pátém žalobním bodu, v němž žalobkyně tvrzená pochybení

podřadila pod jednotlivá ustanovení , jež měla být porušena.

Z uvedeného důvodu proto k němu nemá krajský soud dále co dodat.

Bylo tak možno shrnout, že žalobkyně jednak v žalobě nedostála své

povinnosti tvrzení, z něhož by bylo zjevné, čím by se vlastně rozhodnutí o umístění

stavby rodinného domu mělo negativně projevit v její právní sféře. Žaloba totiž byla

koncipována tak, jakoby k její úspěšnosti bylo dostatečné již jen pouhé tvrzení

nezákonnosti správního rozhodnutí, tak tomu ovšem není, jak již bylo vysvětleno

výše. V soudním přezkumném řízení správních rozhodnutí totiž nejde o to, do jaké

míry byly postupy správních orgánů zákonné, ale o to, zda byly či nebyly jejich

vadnými postupy dotčena veřejná subjektivní práva žalobců, v dané věci pak

žalobkyně. V tomto směru ale zůstala žaloba kusá. Krom toho nebyly námitky

žalobkyně shledány důvodnými ani po věcné stránce.

Vzhledem k tomu krajský soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7

zamítl. O návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku žalobě rozhodl

krajský soud usnesením ze dne 5. 10. 2012, č.j. -89.

Obiter dictum krajský soud ještě uvádí, že souběžně s touto věcí rozhodl v

dalších třech případech vedených pod sp. 30A 27/2012, 30A 34/2012 a 30A 79/2013,

které sice s touto věcí přímo nesouvisí, přesto však dotváří její širší rámec.

VIII. Náklady řízení

Výrok o náhradě nákladů účastníků řízení řízení se opírá o ustanovení § 60

odst. 1 Krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů

řízení, když žalobkyně ve věci úspěch neměla a pokud jde o žalovaného, krajský

soud nezjistil, že by mu nějaké náklady řízení vznikly (viz II. výrok tohoto rozsudku).

Osoby zúčastněné na řízení mají podle právo na náhradu

jen těch nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinností, které jim soud

uložil. Žádné takové náklady osobám zúčastněným na řízení nevznikly (viz výrok III.

tohoto rozsudku).

[OBRÁZEK]pokračování 30A 86/2012

-16-

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode

dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u

Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační

stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým

označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí).

Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem

lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti

nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a

kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti

němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o

tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej

zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů

vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní

symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze

získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Hradci Králové dne 21. ledna 2014

JUDr. Jan Rutsch, v.r.

předseda senátu