Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
57 Af 32/2012 - 48.pdf
PDF · 0 B
No categories available
57 Af 32/2012 - 48
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra
Krysla a soudkyň Mgr. Ing. Veroniky Baroňové a Mgr. Miroslavy Kašpírkové v právní věci
žalobce: Ing. M.T., zastoupeného Ing. Ladislavem Michálkem, daňovým poradcem, se sídlem
Pražská 268, Sušice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, v řízení o žalobách proti rozhodnutím Finančního ředitelství v
Plzni ze dne 24. 4. 2012, č. j. 3251/12-1200-402547 a č. j. 3244/12-1200-402547,
t a k t o:
I. Žaloby s e z a m í t a j í.
II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se včas podanými žalobami, spojenými zdejším soudem ke společnému
projednání a rozhodnutí, domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Finančního
ředitelství v Plzni [jehož působnost přešla od 1. 1. 2013 na Odvolací finanční ředitelství (dále
jen „žalovaný“)], kterými byla zamítnuta odvolání žalobce směřující proti rozhodnutím
Finančního úřadu v Domažlicích (dále jen „správce daně“), ze dne 27. 9. 2011, č. j.
91667/11/118920403050 a č. j. 91897/11/118920403050. Těmito rozhodnutími správce daně
rozhodl o odvoláních žalobce proti dodatečným platebním výměrům na daň z příjmů
pokračování 2 57Af 32/2012
fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 a 2009 vydaných správcem daně pod č. j.
81006/11/118920403050 dne 25. 7. 2011 a č. j. 91897/11/118920403050 ze dne 27. 9. 2011,
tak, že snížil dodatečně doměřenou daň z příjmů fyzických osob a zároveň snížil zákonné
penále.
I. Obsah žalob
Žalobce v podaných žalobách namítl nezákonnost vydaných rozhodnutí žalovaného,
jakož i prvoinstančních rozhodnutí správce daně, z důvodu nesprávného právního posouzení
věci. Uvedl, že správce daně posoudil jako nesprávnou skutečnost, že žalobce uplatnil do
výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů částky cestovních výdajů (základní náhradu
a náhradu za spotřebované pohonné hmoty) v závislosti na zaevidování výběru hotovosti
žalobcem v daňové evidenci, avšak podle názoru správce daně lze tyto náhrady uplatnit jen
v období, kterého se týkají, a to ve výši nároku v tomto zdaňovacím období, tj. ve výši sazby
základní náhrady a náhrady výdajů za spotřebované pohonné hmoty v závislosti na počtu
ujetých kilometrů v příslušném zdaňovacím období. Žalobce poukázal na znění § 24 odst. 2
písm. k) bod 3. zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro
projednávanou věc (dále jen „zákon o daních z příjmů“), které uvádí, co se rozumí výdajem
na zajištění, udržení a dosažení příjmů, avšak neuvádí, kdy lze tento výdaj uplatnit. Dle
žalobce není nikde v tomto ustanovení uvedeno, že tento výdaj lze uplatnit jen v daném
zdaňovacím období, jak se domnívá správce daně. Žalobce připomněl, že výdajem se ve
smyslu zákona o daních z příjmů (s odkazem na § 7 odst. 3) rozumí výdaj finančních
prostředků. Žádné ustanovení § 23 až § 33 uvedeného zákona přitom nestanoví, že výdaj je
možno uplatnit v jiném zdaňovacím období než v tom, ve kterém byly prostředky zaplaceny,
kromě nepeněžních operací, jako jsou odpisy, tvorba rezerv, případně zůstatková cena
vyřazeného majetku. Pokud by se jednalo o náhrady za použití vozidla vyplácené
zaměstnancům, pak by pro jejich uznání jako daňových výdajů bylo taktéž rozhodující až
jejich proplacení zaměstnancům. Správní orgány obou stupňů se proto dopustily nesprávného
právního posouzení věci, v důsledku čehož jsou jimi vydaná rozhodnutí nezákonná.
Žalobce rovněž namítl nezákonnost provedené daňové kontroly, neboť mu při jejím
zahájení nebyly sděleny žádné důvody, pochybnosti správce daně ani cíle této kontroly.
Žalobce nebyl při zahájení daňové kontroly seznámen s konkrétními důvody jejího provádění,
ani s podezřeními správce daně, a to v rozporu s nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I.
ÚS 1835/07 a s nálezem sp. zn. IV. ÚS 29/05. Žalobce upozornil, že ve zprávě o daňové
kontrole sice správce daně uvedl, že na základě předchozích pochybností o uskutečnění jízd
vozidly, uplatnění výdajů souvisejících s těmito jízdami a použití nakoupených náhradních
dílů na vozidla správce daně zahájil u žalobce dne 8. 9. 2010 daňovou kontrolu, avšak tyto
pochybnosti byly žalobci sděleny až v průběhu této kontroly.
Ze všech výše uvedených důvodů proto žalobce navrhl, aby krajský soud žalobami napadená rozhodnutí zrušil a věci vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
pokračování 3 57Af 32/2012
II. Vyjádření žalovaného k žalobám
Žalovaný ve svých vyjádřeních k žalobám poukázal na skutečnost, že námitky žalobce
obsažené v podaných žalobách se shodují s těmi, které uplatnil v podaných odvoláních.
K námitce žalobce, že mu při zahájení daňové kontroly nebyly sděleny důvody, pochybnosti
správce daně ani cíle této kontroly, žalovaný vyslovil, že tato povinnost nevyplývá z žádného
ustanovení právního předpisu. Poukázal-li žalobce na nález Ústavního soudu vydaný pod sp.
zn. I. ÚS 1835/07, žalovaný upozornil, že tento nález je dosud jediným judikátem
odchylujícím se od dosavadní, léty zavedené praxe týkající se způsobu zahájení daňové
kontroly. Žalovaný poznamenal, že respektování precedenční povahy judikatury Ústavního
soudu v obecné rovině nelze zaměňovat s mechanickým přebíráním jeho právních názorů,
přičemž odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek č. j. 1 Afs
84/2009 - 90 ze dne 22. 12. 2009, či rozsudek č. j. 2 Aps 2/2009 - 52 ze dne 3. 12. 2009.
Žalovaný připomněl, že jeho názoru, dle kterého není povinností správce daně sdělovat
daňovému subjektu důvody pro provedení daňové kontroly, pak svědčí i stanovisko pléna
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 33/11 ze dne 8. 11. 2011, v němž se plénum Ústavního
soudu zabývalo otázkou ústavnosti daňové kontroly zahájené bez konkrétními skutečnostmi
podloženého podezření. Dle žalovaného byla v daném případě daňová kontrola prováděna
v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení účelu zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a
poplatků, resp. zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, zároveň byla plně respektována práva
žalobce, přičemž postup správce daně při provádění daňové kontroly nejeví jakékoli známky
svévole.
K výkladu ustanovení § 24 odst. 2 písm. k) bodu 3. zákona o daních z příjmů žalovaný
konstatoval, že toto ustanovení jednoznačně stanoví, co se pro zjištění základu daně z příjmů
rozumí výdajem na pracovní cesty a jakým způsobem se [při podpůrném využití části sedmé
zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník
práce“)] vypočítá jeho výše. Žalovaný uvedl, že výdaje z titulu náhrad jízdních výdajů nemají
charakter výdaje, kdy daňový subjekt směřuje jiné osobě finanční prostředky jako protiplnění
za poskytnuté plnění, nýbrž jsou pouze administrativně stanovenou náhradou za výdaje
daňovým subjektem fakticky vynaložené v souvislosti s pracovními cestami uskutečněnými
vlastním motorovým vozidlem poplatníka nezahrnutým v jeho obchodním majetku. Tyto
náhrady tak pouze z pohledu daňového nahrazují výdaje fakticky vynaložené v souvislosti
s uskutečněnými pracovními cestami. Při uplatňování těchto zákonných náhrad tak již
nedochází ke směřování finančních prostředků jiným subjektům, a nejedná se tak o výdaj ve
smyslu zaplacení určité částky, ale jedná se pouze o výdaj způsobilý snížit zdanitelné příjmy
poplatníka při výpočtu základu daně z příjmů. Proto ani skutečnost, že žalobce deklaroval ve
své daňové evidenci výplatu vypočtených náhrad za použití vlastního motorového vozidla
nezahrnutého do obchodního majetku, nemůže na věci nic změnit, neboť finanční prostředky
odpovídající takto vyplaceným náhradám neopustily dispoziční sféru žalobce, a nelze tedy
hovořit o uskutečnění výdaje ve smyslu pohybu finančních prostředků. Žalovaný dále v této
souvislosti uvedl, že nárok na tyto náhrady vzniká v souvislosti s uskutečněním pracovních
cest v příslušném zdaňovacím období, a tedy výdaje z titulu těchto náhrad jsou uplatnitelné
v základu daně z příjmů právě a jen v tom zdaňovacím období, ve kterém dojde k uskutečnění
pracovní cesty, v souvislosti s níž jsou náhrady ve smyslu § 24 odst. 2 písm. k) zákona
pokračování 4 57Af 32/2012
o daních z příjmů nárokovány. Dle žalovaného tak není možno souhlasit s tím, že ustanovení
§ 24 odst. 2 písm. k) zákona o daních z příjmů neuvádí, kdy lze tento výdaj uplatnit.
Zároveň dle žalovaného není možno souhlasit ani s tím, že výdajem se s odkazem
ustanovení § 7 odst. 3 zákona o daních z příjmů rozumí výdaj finančních prostředků.
Předmětné ustanovení nic takového neříká, je v něm pouze uvedeno, že základem daně
(dílčím základem daně) jsou příjmy uvedené v odstavcích 1 a 2, s výjimkou uvedenou
v odstavci 8. Tyto příjmy se snižují o výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení
s výjimkou příjmů uvedených v odstavci 1 písm. d). Pro zjištění základu daně (dílčího
základu daně) se použijí ustanovení § 23 až § 33. Dle žalovaného tak z tohoto ustanovení
nelze v žádném případě dovodit, že výdaji vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení
příjmů uvedených v § 7 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmů se rozumí výdaj finančních
prostředků. Pokud by tomu tak bylo, bylo by poplatníkům znemožněno uplatňovat v základu
dan např. výdaje charakteru odpisů, rezerv, zůstatkové ceny hmotného majetku apod.
Žalovaný nepokládal za případný ani poukaz žalobce na to, že rozhodujícím pro
uznání daňových výdajů v případě, kdy by se jednalo o náhrady za použití vozidla vyplácené
zaměstnancům, by byl až okamžik jejich vyplácení zaměstnancům. Žalovaný poukázal na
skutečnost, že v případě takto vyplácených náhrad by se totiž právě jednalo o situaci, kdy by
finanční prostředky byly směřovány mimo dispoziční sféru poplatníka, a tedy by se
jednalo o výdaj nutně spojený s pohybem, resp. snížením finančních prostředků
zaměstnavatele. Na základě všech výše uvedených skutečností proto žalovaný navrhl podané
žaloby jako nedůvodné zamítnout.
III. Skutkový základ projednávané věci
Z obsahu předloženého správního spisu krajský soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti podaných žalob:
Správce daně zahájil dne 8. 9. 2010 (protokolem o ústním jednání č. j.
57986/10/118930400870) u žalobce daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za
zdaňovací období let 2007 až 2009, jejíž výsledky jsou obsaženy ve zprávě o daňové kontrole
č. j. 77817/11/118930400870. Na základě výsledků provedené daňové kontroly správce daně
vydal pod č. j. 81006/11/118920403050 dodatečný platební výměr za zdaňovací období roku
2007 a dále pod č. j. 81026/11/118920403050 dodatečný platební výměr za zdaňovací období
roku 2009, kterými žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmů a sdělil povinnost uhradit zákonné
penále. Proti těmto dodatečným platebním výměrům se žalobce odvolal a dne 27. 9. 2011
správce daně vydal pod č. j. 91667/11/118920403050 a č. j. 91897/11/118920403050
rozhodnutí, jimiž odvolání žalobce částečně vyhověl a snížil částku doměřené daně a zároveň
částku sděleného penále. I proti těmto rozhodnutím podal žalobce odvolání, neboť mu
rozhodnutími ze dne 27. 9. 2011, č. j. 91667/11/118920403050 a č. j.
91897/11/118920403050 nebylo vyhověno v plné výši. V podaných odvoláních žalobce
uplatnil námitky shodného obsahu jako v podané žalobě, tj. namítal nezákonnost provedené
daňové kontroly, neboť mu při jejím zahájení nebyly sděleny konkrétní důvody, pochybnosti
správce daně ani cíle jejího provádění; a dále namítal nesprávné právní posouzení věci
pokračování 5 57Af 32/2012
týkající se uplatnění částky výdajů představující základní náhradu a náhradu za spotřebované
pohonné hmoty při pracovních cestách, kterou žalobce uplatnil v základu daně z příjmů
v závislosti na výplatě těchto náhrad v hotovosti.
Žalovaný rozhodnutími ze dne 24. 4. 2012, č. j. 3251/12-1200-402547 a č. j. 3244/12-
1200-402547, odvolání žalobce jako nedůvodná zamítl. V odůvodnění obou napadených
rozhodnutí shodně uvedl, že se neztotožňuje s námitkami žalobce ohledně tvrzené
nezákonnosti daňové kontroly, ani s námitkou nesprávného právního posouzení. Povinnost
správce daně sdělovat daňovému subjektu konkrétní důvody pro zahájení daňové kontroly dle
žalovaného nevyplývá z žádného právního předpisu. Poukázal-li žalobce v této souvislosti na
nález Ústavního soudu vydaný ve věci sp. zn. I. ÚS 1835/07 ze dne 18. 11. 2008, žalovaný
shodně jako ve vyjádření k žalobě připomněl, že tento nález je dosud jediným judikátem
odchylujícím se od dosavadní, léty zavedené praxe ohledně způsobu zahajování daňových
kontrol. Žalovaný odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména
rozsudek ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 Afs 84/2009 - 90, či rozsudek ze dne 3. 12. 2009, č. j.
2 Aps 2/2009 - 52, jakož i na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11,
v němž se plénum Ústavního soudu zabývalo otázkou ústavnosti daňové kontroly zahájené
bez podezření podloženého konkrétními skutečnostmi. Žalovaný uzavřel, že v daném případě
byla daňová kontrola prováděna v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení účelu zákona, byla
při ní plně respektována práva daňového subjektu a postup správce daně při provádění daňové
kontroly nevykazoval žádné známky svévole.
K námitce vytýkající správci daně nesprávné právní posouzení otázky týkající se
uplatňování částky výdajů představující základní náhradu a náhradu za spotřebované pohonné
hmoty při pracovních cestách žalovaný shodně jako správce daně konstatoval, že žalobce tyto
výdaje nesprávně uplatňoval v závislosti na zaevidování výběru hotovosti žalobcem v daňové
evidenci, nikoli v závislosti na počtu ujetých kilometrů v příslušném zdaňovacím období.
Žalovaný tak ve shodě se správcem daně dospěl k závěru, že v případě uskutečnění
pracovních cest vlastním silničním motorovým vozidlem nezahrnutým do obchodního
majetku poplatníka jsou výdaje na tyto pracovní cesty ve formě náhrad jízdních výdajů
vypočtených pomocí příslušných ukazatelů uplatnitelné v základu daně z příjmů v tom
zdaňovacím období, kdy dojde k uskutečnění pracovních cest, v souvislosti s nimiž jsou tyto
náhrady vypočítány, a nikoli v tom zdaňovacím období, kdy dojde k výplatě, tj. k fyzickému
vyplacení, částek těchto náhrad.
IV. Posouzení věci krajským soudem
Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím o věci samé bez
jednání, rozhodl krajský soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), o věci samé bez jednání.
Dle § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání žalobami napadených
rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního
orgánu. Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí žalovaného v mezích uplatněných
žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloby nejsou důvodné.
pokračování 6 57Af 32/2012
V projednávané věci je mezi účastníky řízení sporná otázka, v jakém zdaňovacím
období je možno v základu daně z příjmů uplatňovat výdaje dle § 24 odst. 2 písm. k) bodu 3.
zákona o daních z příjmů z titulu základní náhrady a náhrady za spotřebované pohonné hmoty
při používání vlastního silničního motorového vozidla nezahrnutého do obchodního majetku
daňového subjektu. Správní orgány obou stupňů dospěly v předcházejícím řízení k závěru, že
daňový subjekt může tyto výdaje uplatnit v příslušném zdaňovacím období, v němž došlo
k uskutečnění konkrétních pracovních cest (jízd); naproti tomu žalobce uplatňoval tyto výdaje
až ve zdaňovacím období, v němž došlo k zaevidování výběru hotovosti vztahujícího se
k těmto náhradám v daňové evidenci žalobce.
Dle § 5 odst. 1 zákona o daních z příjmů je základem daně z příjmů částka, o kterou
příjmy plynoucí poplatníkovi ve zdaňovacím období, za které se pro účely daně z příjmů
fyzických osob považuje kalendářní rok, přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich
dosažení, zajištění a udržení, pokud dále u jednotlivých příjmů podle § 6 až § 10 není
stanoveno jinak. Ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů stanoví, že výdaje
(náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění
základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem
a zvláštními předpisy.
Dle § 24 odst. 2 písm. k) bodu 3. téhož zákona, ve znění účinném pro zdaňovací
období roku 2007, se výdaji na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle odst. 1
rozumí mj. také výdaje (náklady) na pracovní cesty, a to maximálně ve výši podle zvláštních
právních předpisů,5) pokud není dále stanoveno jinak, přitom na dopravu vlastním silničním
motorovým vozidlem nezahrnutým do obchodního majetku poplatníka ve výši sazby základní
náhrady a náhrady výdajů za spotřebované pohonné hmoty.5)[…] Pro stanovení výdajů za
spotřebované pohonné hmoty lze použít průměrné ceny uplatňované ve zdaňovacím období
jejich rozhodujícími prodejci v České republice, které zveřejní Ministerstvo financí ve
Finančním zpravodaji po uplynutí zdaňovacího období. Pokud poplatník podává přiznání
v průběhu roku za uplynulou část zdaňovacího období, poskytne mu informaci o průměrných
cenách správce daně. Použije-li poplatník ceny vyšší, je povinen je doložit doklady o jejich
nákupu.
Dle § 24 odst. 2 písm. k) bodu 3. zákona o daních z příjmů, ve znění účinném pro
zdaňovací období roku 2009, se výdaji na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů
podle odst. 1 rozumí mj. také výdaje (náklady) na pracovní cesty, a to maximálně ve výši
podle zvláštních právních předpisů, 5) pokud není dále stanoveno jinak, přitom na dopravu
vlastním silničním motorovým vozidlem nezahrnutým do obchodního majetku poplatníka ve
výši sazby základní náhrady, a to maximálně do výše sazby základní náhrady vymezené pro
zaměstnance v § 6 odst. 7 písm. a), a náhrady výdajů za spotřebované pohonné hmoty.5) […]
Pro stanovení výdajů za spotřebované pohonné hmoty lze použít ceny stanovené zvláštním
právním předpisem vydaným pro účely poskytování cestovních náhrad zaměstnancům
v pracovním poměru 5c), který je účinný v době konání cesty. Použije-li poplatník ceny vyšší, je
povinen je doložit doklady o jejich nákupu. Poznámka pod čarou 5) odkazuje na část sedmou
zákoníku práce, poznámka pod čarou 5c) na ustanovení § 189 odst. 1 písm. c) nebo odst. 2
pokračování 7 57Af 32/2012
Z citovaného ustanovení (v obou relevantních zněních) vyplývá, že v případě
uskutečnění pracovní cesty vlastním silničním motorovým vozidlem nezahrnutým do
obchodního majetku daňového subjektu zákon přímo stanovuje způsob určení výdajů na
pracovní cestu, a to ve výši sazby základní náhrady za 1 km jízdy a náhrady za spotřebované
pohonné hmoty, a to za podpůrné aplikace části sedmé zákoníku práce, upravující náhrady
výdajů v souvislosti s výkonem práce, k nimž mj. patří i cestovní náhrady.
Krajský soud se přitom ztotožňuje s posouzením žalovaného, že předmětné výdaje
nejsou svým charakterem takovým výdajem, kdy daňový subjekt směřuje třetí osobě finanční
prostředky jako protiplnění, nýbrž představují „pouze“ administrativně stanovenou náhradu za
výdaje, které daňový subjekt fakticky vynaložil v souvislosti s uskutečněnými pracovními
cestami. Lze tedy říci, že takto vypočtené náhrady toliko z pohledu daňového nahrazují
výdaje fakticky vynaložené daňovým subjektem v souvislosti s pracovními cestami, které
žalobce uskutečnil vlastním motorovým vozidlem nezahrnutým do obchodního majetku. Při
uplatňování těchto zákonných náhrad tedy nedochází ke směřování finančních prostředků
jiným subjektům, a tedy se nejedná o výdaj ve smyslu zaplacení určité částky, ale jde „toliko“
o výdaj způsobilý snížit zdanitelné příjmy žalobce jako daňového subjektu. Ani skutečnost, že
žalobce deklaroval ve své daňové evidenci výplatu vypočtených náhrad za použití vlastního
motorového vozidla nezahrnutého do obchodního majetku, nemůže na uvedeném závěru nic
změnit.
Výdaje z titulu náhrad plynoucích daňovému subjektu v souvislosti s pracovní cestou
uskutečněnou v příslušném zdaňovacím období jsou tak uplatnitelné v základu daně právě
a jen v tom zdaňovacím období, ve kterém dojde k uskutečnění pracovní cesty, v souvislosti
s níž jsou tyto náhrady nárokovány (nikoli až v závislosti na výplatě těchto náhrad).
Z ustanovení § 24 odst. 2 písm. k) bodu 3. zákona o daních z příjmů je možno bez
pochybností dovodit, že nárok na cestovní náhrady daňovému subjektu vzniká právě
v souvislosti s uskutečněním pracovních cest v příslušném zdaňovacím období. Tomu mj.
nasvědčuje skutečnost, že se výše náhrady odvíjí od počtu ujetých kilometrů v příslušném
kalendářním roce zaznamenaných v knize jízd, kterou daňový subjekt pro tyto účely vede, ale
také skutečnost, že předmětné ustanovení výslovně umožňuje daňovému subjektu odvíjet výši
náhrady za pohonné hmoty od reálně (fakticky) vyplacených částek za nakoupené pohonné
hmoty v případě, kdy daňový subjekt nepostupuje podle administrativní ceny pohonných
hmot stanovené pro příslušné zdaňovací období, ale vychází z ceny vyšší, kterou je však
povinen doložit doklady o nákupu pohonných hmot pořízených právě v tom kterém
zdaňovacím období. Nelze se tedy ztotožnit s názorem žalobce, že by ustanovení § 24 odst. 2
písm. k) zákona o daních z příjmů neuvádělo, kdy (tj. v jakém zdaňovacím období) lze
předmětný výdaj uplatnit. Z obsahu tohoto ustanovení je možné dovodit a je zřejmé, že se
v případě cestovních náhrad nepochybně jedná o výdaj věcně a časově související s tím
zdaňovacím obdobím, v němž došlo k uskutečnění konkrétních jízd, pracovních cest a
k nákupu pohonných hmot.
Faktická výplata předmětných náhrad není v posuzovaném případě relevantní.
Skutečnost, že si daňový subjekt předmětné cestovní náhrady fakticky nevyplácí (či si je
vyplácí až v následujících zdaňovacích obdobích), není rozhodná. Jak již bylo uvedeno výše,
[OBRÁZEK]pokračování 8 57Af 32/2012
z hlediska věcného a časového předmětné náhrady (bez ohledu na jejich faktickou výplatu)
představují daňově účinný výdaj v tom zdaňovacím období, v němž došlo k uskutečnění
pracovních cest. Výdajem podle § 7 odst. 3 zákona o daních z příjmů tedy nutně nemusí být
toliko výdaj finančních prostředků. Stanoví-li zákon, že výdajem na dosažení, zajištění
a udržení zdanitelných příjmů se rozumí také částka náhrad jízdních výdajů vypočtená jako
součin počtu ujetých kilometrů v příslušném zdaňovacím období a sazby základní náhrady
a jako násobek administrativně stanovené ceny pohonné hmoty a jejího množství
spotřebovaného při pracovních cestách v příslušném zdaňovacím období, je zřejmé, že zákon
za daňově účinný výdaj pokládá i náhradu administrativně stanovenou, jejímž smyslem je
umožnit daňovému subjektu promítnout do základu daně výdaje, které v souvislosti
s pracovními cestami motorovým vozidlem, které není zahrnuto do obchodního majetku,
fakticky v průběhu roku vynaložil.
Poukázal-li pak žalobce v žalobách na skutečnost, že u náhrad za použití vozidla
vyplácených zaměstnancům je rozhodující až jejich zaplacení zaměstnancům, je nutno
konstatovat, že se v takovém případě jedná o situaci odlišnou od žalobce. V případě
cestovních náhrad vyplácených zaměstnavatelem svým zaměstnancům se totiž právě jedná
o situaci, kdy jsou finanční prostředky jako plnění třetím osobám směřovány mimo dispoziční
sféru daňového subjektu, a tedy se fakticky jedná o plnění spojené s pohybem finančních
prostředků a o výdaj ve smyslu zaplacení určité částky vyúčtované zaměstnancem po
skončení pracovní cesty. Námitky žalobce týkající se nesprávného právního posouzení
ohledně uplatňování předmětných cestovních náhrad proto krajský soud neshledal
důvodnými.
Žalobce dále v podaných žalobách namítal, že mu při zahájení daňové kontroly nebyly
sděleny konkrétní důvody, pochybnosti správce daně ani cíle této kontroly, přičemž v této
souvislosti odkázal především na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1835/07. Ani
takto uplatněné žalobní námitce krajský soud nepřisvědčil.
V této souvislosti je však nutno konstatovat, že po vydání shora uvedeného nálezu sp.
zn. I. ÚS 1835/07 plénum Ústavního soudu přijalo pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 dne
8. 11. 2011 na návrh II. senátu Ústavního soudu (ve věci sp. zn. II. ÚS 431/11) k ústavně
konformní interpretaci § 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), který se odchýlil od právních
názorů Ústavního soudu vyslovených právě v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07 ze dne
18. 11. 2008, sjednocující stanovisko tohoto znění, publikované pod č. 368/2011 Sb.:
„Daňové řízení a jednotlivá dílčí oprávnění svěřená správci daně v průběhu daňového řízení
se ocitají mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru daní na straně jedné a ochranou
autonomní sféry jednotlivce na straně druhé. Je povinností správce daně při uplatňování
jednotlivých procesních institutů, tedy i při provádění daňové kontroly, postupovat v souladu
s principem proporcionality a minimalizovat zásahy tak, aby se konkrétní procesní postup
nestal vůči jednotlivci nepřiměřeným a v důsledku porušujícím právo na informační
autonomii jednotlivce. Za porušení těchto principů a realizaci pravomoci v rozporu s čl. 2
odst. 2 Listiny základních práv a svobod nelze považovat bez dalšího postup správce daně,
který zahájí daňovou kontrolu ve smyslu § 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, bez konkrétními skutečnostmi podloženého
[OBRÁZEK]pokračování 9 57Af 32/2012
podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně daňovou povinnost” (pozn.: zvýraznění
podtržením doplněno krajským soudem).
Ústavní soud v citovaném stanovisku dále uvedl, že daňová kontrola je institutem
upraveným v části první zákona o správě daní a poplatků, tedy institutem obecným, který
může najít své uplatnění v různých fázích daňového řízení. Z ustálené rozhodovací praxe
soudů přitom plyne, že daňová kontrola není samostatným řízením ani samostatnou fází
daňového řízení (např. nález sp. zn. II. ÚS 334/02 ze dne 13. 5. 2003). Jedná se o úkon
správce daně, resp. soubor úkonů, jímž podle § 16 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků
pracovník správce daně zjišťuje nebo prověřuje daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné
pro správné stanovení daně u daňového subjektu nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu
kontroly nejvhodnější. Daňová kontrola se provádí v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení
účelu podle tohoto zákona. Tímto účelem je podle § 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků
stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy. Výklad pojmu daňové
kontroly přitom musí být v souladu s obecným významem termínu kontroly. Ten v teorii
správního práva označuje postup orgánu veřejné moci, který zjišťuje a eventuálně posuzuje
plnění povinností adresáty veřejné správy. Pojmovými znaky takových kontrol bývá možnost
zahájení na základě podnětu či ex officio (z úřední povinnosti), zákonem upravený postup
zahájení, regulace práv a povinností kontrolujících pracovníků i kontrolovaných subjektů,
stanovení sankcí pro porušení takových povinností, oprávnění kontrolovaného subjektu podat
námitky proti kontrole apod. Podstatným znakem takové kontroly je mj. možnost jejího
namátkového provedení, tedy provedení za situace, kdy kontrolující osoba a priori
nedisponuje (konkrétním) podezřením, že kontrolovaný subjekt neplní řádně své povinnosti
(viz rovněž již rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Aps 2/2009 - 52 ze dne
3. 12. 2009, publikovaný pod č. 2000/2010 Sb. NSS).
Daňová kontrola je tedy institutem s preventivním významem, je nedílnou součástí
správy daní, jejímž cílem je na místě ověřit údaje rozhodné pro stanovení daňové povinnosti
ve správné výši. Jde o jeden z rozhodujících právních institutů k dosažení cíle řízení a k
omezení daňových úniků (viz důvodová zpráva k zákonu o správě daní a poplatků).
Legitimním cílem v případě daňové kontroly prováděné podle § 16 zákona o správě daní
a poplatků je veřejný zájem státu na řádném stanovení a výběru daní zakotvený v § 2 odst. 2
zákona o správě daní a poplatků. Omezení osobní sféry jednotlivce při realizaci daňové
kontroly správcem daně je nutno posuzovat z hlediska principu přiměřenosti v každém
konkrétním případě tak, aby byl vyloučen svévolný postup správce daně (jako např. šikanózní
postup zvolený ve věci sp. zn. I. ÚS 1835/07). Za takovýto postup však nelze bez dalšího
považovat, s ohledem na účel daňové kontroly, postup, při němž při zahájení či průběhu
daňové kontroly neexistuje důvodné podezření řádného neplnění povinností daňového
subjektu (pozn.: podtržení zvýrazněno krajským soudem). K týmž závěrům pak ve své
rozhodovací činnosti dospěl také Nejvyšší správní soud např. v již výše zmiňovaném
rozsudku ze dne 3. 12. 2009, č. j. 2 Aps 2/2009 - 52, publikovaném pod č. 2000/2010 Sb.
NSS, či v rozsudku ze dne 22. 12. 2009, č. j. 1 Afs 84/2009 - 90, nebo ze dne 26. 10. 2009,
č. j. 8 Afs 46/2009 - 59, dostupných na www.nssoud.cz).
Namítal-li tedy žalobce v podaných žalobách, že při zahájení daňové kontroly nebyl
seznámen s podezřením správce daně ani s konkrétními důvody provádění daňové kontroly,
[OBRÁZEK]pokračování 10 57Af 32/2012
v důsledku čehož žalobce pokládal daňovou kontrolu za nezákonnou, nelze se s těmito
námitkami z výše uvedených důvodů ztotožnit. Krajský soud pak doplňuje, že v daném
případě byla daňová kontrola prováděna v nezbytně nutném rozsahu a ani postup správce
daně při jejím provádění nejevil jakékoli známky svévole, což ostatně žalobce
v předcházejícím řízení ani v podaných žalobách vůbec nenamítal.
V. Závěr a náklady řízení
Krajský soud tak na základě všech výše uvedených skutečností neshledal žaloby
důvodnými, a proto je podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle
kterého žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá vůči žalovanému právo na náhradu
nákladů řízení před soudem. Žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly, ve vyjádření k žalobám žalovaný navíc výslovně uvedl, že se v případě úspěchu ve
věci práva na náhradu nákladů řízení vzdává. Krajský soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat do dvou týdnů po jeho doručení kasační
stížnost. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. Lhůta je zachována, byla-li kasační stížnost podána u Krajského soudu v Plzni. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to
neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná
nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle
zvláštních právních předpisů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Plzni dne 29. listopadu 2013
Mgr. Alexandr Krysl,v.r.
předseda senátu Za správnost vyhotovení: Lenka Kovandová