Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 A 64/2013 - 20

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní

věci žalobkyně: G. Ž., nar. X, ZZC Bělá Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, proti

žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl.m. Prahy, Odbor cizinecké policie,

oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Křižíkova 12, 180 00 Praha 8, o

žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2013, č.j. KRPA-335457-17/ČJ-2013-000022,

t a k t o :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkumu rozhodnutí ze dne 7. 9. 2013, č.j.

KRPA-335457-17/ČJ-2013-000022, kterým žalovaný rozhodl podle § 124 odst. 1 písm. b)

, o pobytu cizinců na území České republiky, v rozhodném znění (dále

jen „zákon o pobytu cizinců“), o zajištění žalobkyně za účelem správního vyhoštění, přičemž

dobu zajištění stanovil na 60 dnů.

Žalobkyně vytýká žalovanému, že napadeným rozhodnutím porušil čl. 5 Evropské

úmluvy o lidských právech, č. 37 Úmluvy o právech dítěte a § 124 zákona o pobytu cizinců

ve spojení s , .

Žalobkyně dále uvádí, že poté, co byla poučena o možnosti požádat o udělení

mezinárodní ochrany, tak ji využila a podala žádost jak pro sebe, tak také pro jejího

nezletilého syna. Žalobkyně podotýká, že během azylové procedury nemůže správní orgán

přistoupit k jejímu vyhoštění, na základě čehož je přesvědčená, že v jejím případě nejsou dány

pokračování 2

důvody pro zajištění. Fakt, že probíhající řízení o mezinárodní ochraně nebylo žalovaným

zohledněno a nebylo zahrnuto do odůvodnění napadeného rozhodnutí, má dle žalobkyně za

následek jeho nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost.

Stanovenou lhůtu zajištění 60 dnů, dle názoru žalobkyně, odůvodnil žalovaný příliš

obecně, když pouze konstatoval opakované porušení zákona o pobytu cizinců ze strany

žalobkyně.

Žalobkyně dále namítá, že ač je stanovená doba zajištění v mezích zákona, nesplňuje

pobyt v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová podmínky pro zdravý vývoj jejího dítěte.

Své námitky žalobkyně uzavírá konstatováním, že žalovaný nevzal v úvahu skutečnost, že na

území České republiky má povolen dlouhodobý pobyt otec jejího dítěte.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že k vydání napadeného rozhodnutí

přistoupil po náležitě zjištěném stavu věci a trvá na svých závěrech, jež učinil v napadeném

rozhodnutí.

Zajištění žalobkyně považuje žalovaný za účelné a přiměřené a dle jeho názoru

nezbytné pro zamezení dalšímu protiprávnímu jednání na území České republiky.

Námitku žalobkyně, že její syn byl zbaven osobní svobody žalovaný odmítá, jelikož,

jak uvádí, v důsledku zajištění žalobkyně dopadá na nezletilého § 140 zákona o pobytu

cizinců, dle kterého je provozovatel zařízení pro zajištění cizinců oprávněn ubytovat v části s

mírným režimem cizince, vůči kterému má zajištěný vyživovací povinnost nebo jej má v péči,

nelze-li zajistit péči o něj jiným způsobem. Podotýká, že zákon výslovně připouští možnost

opuštění zařízení ubytovanému cizinci a odmítá tedy argumentaci žalobkyně, že jde o

nevyhnutelný důsledek jejího zajištění. Žalovaný nepopírá, že napadeným rozhodnutím mohlo

dojít k zásahu do právní sféry nezletilého syna žalobkyně, je ale přesvědčen, že uvedené

rozhodnutí bylo v jeho nejlepším zájmu a splňuje kritéria čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod. Žalovaný připomíná, že vzhledem ke skutečnosti, že nezná

totožnost otce nezletilého, nelze mu vytýkat, že ho ubytoval s jeho matkou. Na základě tohoto

faktu považuje žalovaný za absurdní také námitku, že ignoroval skutečnost povolení k

dlouhodobému pobytu otce na území České republiky.

Žalovaný nesouhlasí ani s námitkou žalobkyně, že jsou v odůvodnění napadeného

rozhodnutí důvody pro zajištění uvedeny příliš obecně. Žalovaný je přesvědčen, že výstižně

shrnul podstatné skutečnosti a uvedl, které listinné důkazní prostředky ho opravňují vydat

napadené rozhodnutí. Pregnantně vyjádřil, proč stanovuje dobu trvání zajištění na období 60

dnů, přičemž při svém rozhodování zhodnotil různé faktory.

K námitce probíhajícího řízení o mezinárodní ochraně, jež brání správnímu vyhoštění

žalovaný dodává, že tuto skutečnost mohl jen těžko zohlednit, jelikož, jak ze správního spisu

vyplývá, když vydal napadené rozhodnutí, řízení o mezinárodní ochraně ještě neprobíhalo.

Závěrem žalovaný upozornil, že stanovená doba trvání zajištění nenaplňuje maximální

možnou dobu zajištění, která je aprobována zákonem.

Městský soud v Praze přezkoumal na základě podané žaloby napadené rozhodnutí z

hlediska námitek v žalobě uvedených, neboť jejich rozsahem je soud vázán. Podle § 51 odst.

1 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “),

rozhodl soud bez nařízení jednání, když žalobkyně ve lhůtě stanovené v § 172 odst. 5 zákona

o pobytu cizinců nenavrhl projednání věci při ústním jednání a žalovaný s tímto postupem

souhlasil. Soud tak má za to, že s takovýmto postupem účastníci řízení souhlasí. Při

přezkoumání napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl

v době rozhodování správního orgánu a dospěl přitom k závěru, že žaloba není důvodná.

[OBRÁZEK]pokračování 3

Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně byla dne 6. 9. 2013 při pobytové kontrole

vyzvána hlídkou Policie České republiky k prokázání totožnosti. Ke kontrole žalobkyně

předložila doklady, u nichž vzniklo podezření, že jde o padělky a z tohoto důvodu byla

v souladu s , o Policii České republiky zajištěna a

převezena na Krajské ředitelství policie hl.m. Prahy, Odbor cizinecké policie, oddělení

pobytové kontroly, pátrání a eskort. Poté, co byla prokázána skutečnost, že osobní doklady

žalobkyně jsou padělky, bylo s ní dne 7. 9. 2013 zahájeno řízení o správním vyhoštění podle §

119 odst. 1 písm. b) bod 1 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců.

Z obavy, že by žalobkyně mohla zmařit výkon správního vyhoštění, vydal žalovaný

dne 7. 9. 2013 napadené rozhodnutí, kterým byla žalobkyně zajištěna.

Zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je zásahem do jeho osobní svobody, a

proto může být provedeno pouze v souladu se zákony, u a u a v neposlední řadě

s Úmluvou, jíž je Česká republika vázána [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. ,

ze dne 1 2. 5. 2009 (N 115/53 SbNU 427; 229/2009 Sb.), http://nalus.usoud.cz].

Žalobou napadeným rozhodnutím byla žalobkyně zajištěna na dobu stanovenou na 60

dnů dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, podle něhož je policie oprávněna

zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním

vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění bylo pravomocně rozhodnuto anebo mu byl

uložen jiným členským státem EU zákaz vstupu platný pro území členských států EU a

nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí, že by

cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

Právní úprava platná v době rozhodování žalovaného správního orgánu k zajištění

cizince předepisuje současně splnění 3 podmínek. První podmínka pro možnost zajištění

osoby starší 15 let byla splněna, když dne 7. 9. 2013 bylo žalobkyni sděleno zahájení

správního řízení o správním vyhoštění. Pro rozhodnutí o zajištění cizince podle § 124 odst. 1

zákona o pobytu cizinců musí být dále splněna podmínka, že nepostačuje uložení opatření za

účelem vycestování a že je dána jedna z taxativně vymezených podmínek v písm. a) – e) §

124 odst. 1 citovaného zákona.

V souzené věci žalobkyně nenamítá, že by v jejím případě mělo být uloženo mírnější

opatření, nicméně pro úplnost soud uvádí, že zvláštní opatření za účelem vycestování cizince

z území je mírnějším donucovacím opatřením než zajištění cizince, které může správní orgán

uložit, je-li důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí o správním

vyhoštění k vycestování z území nevycestuje. Pokud nepostačuje uložení zvláštního opatření

za účelem vycestování a pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon

rozhodnutí o správním vyhoštění [§ 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců], je policie

oprávněna cizince zajistit. Je tedy na uvážení policie jako správního orgánu, aby konkrétní

věc posoudila a zvolila adekvátní prostředek, jímž zajistí realizaci správního vyhoštění

cizince. Zákon zde dává správnímu orgánu pravomoc dle konkrétních okolností každého

případu rozhodnout, zda zvolí nejprve zvláštní opatření za účelem vycestování cizince, tedy

mírnější prostředek, nebo pokud tento mírnější prostředek není vhodný, zda cizince zajistí.

Posouzení vhodnosti použití institutu uložení zvláštního opatření za účelem vycestování by

mělo vždy předcházet rozhodnutí o zajištění cizince a správní orgán by měl svou úvahu o

důvodech, proč přistoupil přímo k zajištění cizince, uvést v rozhodnutí o zajištění cizince.

V daném případě lze konstatovat, že žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí

dostatečně vypořádal s úvahou, proč přistoupil přímo k zajištění žalobkyně, když uvedl výčet

konkrétních důvodů, které vedly k neuložení zvláštního opatření za účelem vycestování.

[OBRÁZEK]pokračování 4

Soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že žalovaný nedostatečně, respektive příliš

obecně odůvodnil vedlejší výrok stanovující dobu zajištění. Při jejím posouzení vycházel

zdejší soud z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. -

79 (dostupné na www.nssoud.cz.), v němž soud uvedl: „správní orgán musí v odůvodnění

vedlejšího ustanovení výroku rozhodnutí o zajištění, jímž se stanoví doba jeho trvání, uvést,

jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního

vyhoštění konkrétní osoby. Dále lze nepochybně požadovat, aby správní orgán kvalifikovaně

na základě svých zkušeností upřesnil v odůvodnění rozhodnutí svůj odhad, jak dlouho zabere

provedení každého ze specifikovaných úkonů (např. obvyklá doba komunikace se

zastupitelským úřadem země původu cizince, doba potřebná pro poskytnutí právní pomoci ze

strany země původu). Správní orgán musí posuzovat uvedené otázky přísně individuálně,

nikoliv paušálním odhadem. Pouze v případě, kdy jsou shora uvedené úvahy obsaženy ve

správním rozhodnutí a dle své povahy mají oporu ve správním spisu, mohou se soudy ve

správním soudnictví ujmout své přezkumné činnosti a posoudit, zda správní orgán nepřekročil

meze správního uvážení či ho nezneužil ( in fine ).“ Žalovaný si v tomto

směru počínal zcela v souladu s výše uvedeným postupem. Uvedl nejen, které úkony bude

třeba pro realizaci vyhoštění provést, ale zabýval se také jejich předpokládanou časovou

náročností, přičemž zohlednil i to s jakým konkrétním státem bude probíhat komunikace

ohledně vyřízení všech nutných náležitostí.

S námitkou žalobkyně, v níž poukazovala na neposouzení překážky správního

vyhoštění spočívající v trvajícím řízení o mezinárodní ochraně soud nesouhlasí. Jak vyplývá

ze správního spisu, žalobkyně požádala o udělení mezinárodní ochrany. Přestože tato

skutečnost není sama o sobě překážkou pro zajištění cizince, což vyplývá z ustanovení §

124a zákona o pobytu cizinců, soud se jejím posouzením zabýval. Za klíčové však v této věci

považuje vyhodnocení časové souslednosti jednotlivých úkonů. Jak již bylo několikráte

uvedeno a jak také vyplývá ze správního spisu, bylo napadené rozhodnutí o zajištění vydáno

dne 7. 9. 2013. Dále soud ze spisu zjistil, že prohlášení o mezinárodní ochraně dle § 3a písm.

a) bod 4 , o azylu, učinila žalobkyně dne 11. 9. 2013 v Zařízení pro

zajištění cizinců Bělá-Jezová. Ještě téhož dne byl o této skutečnosti vyrozuměn žalovaný,

nicméně již na první pohled je zřejmé, že ji nemohl zohlednit v napadeném rozhodnutí, jež

bylo vydáno o 4 dny dříve. Po správních orgánech nelze žádat, aby zohledňovaly

hypotetickou variantu, že cizinec učiní, respektive může učinit prohlášení o mezinárodní

ochraně. Posuzování budoucích eventualit ze strany správních orgánů by bylo nejen nad

rámec § 3 s.ř., ale mohlo by vést ke zcela nežádoucím dopadům na princip právní jistoty.

Stejně tak nelze žalovanému vyčítat, že nezohlednil skutečnost, že na území České

republiky má povolen dlouhodobý pobyt otec dítěte žalobkyně. Byť žalovaný odpovídá za

zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nelze mu přičítat k tíži nezohlednění

skutečnosti, kterou neznal nikdo jiný, než žalobkyně, jež ji jako relevantní podklad pro

rozhodnutí v průběhu řízení nepředložila. Touto informací nedisponuje ani orgán sociálně-

právní ochrany dítěte, s nímž, jak ze spisu vyplývá, žalovaný komunikoval. Vzhledem

k tomu, že ani v žalobě neoznačila žalobkyně otce svého dítěte a pouze konstatovala, že jde o

osobu, jež má na území povolen dlouhodobý pobyt, existují dle názoru soud důvodné

pochybnosti, zda námitky žalobkyně nejsou pouze účelové.

Soud dal za pravdu žalovanému také v otázce ubytování syna žalobkyně

v zajišťovacím zařízení, jež má dle námitek žalobkyně neblahý vliv na jeho zdravotní stav.

Z protokolu o podání vysvětlení ze dne 6. 9. 2013 vyplývá, že žalobkyně nemá na území

pokračování 5

České republiky kde bydlet a až do porodu (2. 9. 2013) bydlela na ulici v Karlových Varech.

Za těchto okolností nelze než přisvědčit žalovanému, který uvedl: „...správní orgán je

přesvědčen, že zajištěné cizince a jejímu synovi je poskytována plnohodnotná péče. Nelze se

však domnívat, že cizinka v České republice zajistí stejnou péči pro své dítě i mimo zařízení ,

když absentuje finančními prostředky a zdravotním pojištěním.“

Soud v daném případě neshledal, že by došlo k pochybení správních orgánů, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle 78 odst. 7

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn dle , podle něhož

náhrada nákladů řízení přísluší tomu, kdo měl ve věci úspěch. Žalobkyně neměla ve věci

úspěch, žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

P o u č e n í:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho

doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního

soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní

soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením

shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední

den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující

pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě

obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v

jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí

doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro

zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 16. října 2013

JUDr. Miroslava Hrehorová

samosoudkyně