Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 9 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (20)11 A 115/2012 - 57.pdf
PDF · 0 B
No categories available
11 A 115/2012 - 57
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové
a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobce P. B., bytem v P.
2, U Z. 13, adresa pro doručení: P. 6, V Š. ú. 2/366, zastoupeného JUDr.Ondřejem Tošnerem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 23, proti žalovanému Magistrátu hlavního města
Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, za účasti společnosti EGIDA CZ s.r.o., IČ:
25605909, se sídlem v Praze 6, Veleslavínská 45, zastoupené JUDr.Františkem Hrudkou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
správního úřadu ze dne 25.5.2012, č.j. S-MHMP 713814/2011/OST/MO,
t a k t o :
I. Rozhodnutí Magistrátu hl.m.Prahy ze dne 25.5.2012, č.j. S-MHMP
713814/2011/OST/MO, s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 8.808,- Kč
do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr.Ondřeje
Tošnera, advokáta.
Odůvodnění
Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a
zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále též žalovaného správního úřadu),
ze dne 25.5.2012, jímž bylo k odvolání žalobce částečně změněno rozhodnutí Úřadu městské
části Praha 6, odboru výstavby, ze dne 2.5.2011, o vydání rozhodnutí o umístění stavby
„Regenerace lokality Břetislavka v Praze 6 v katastrálním území Dejvice při ulici V Šáreckém
údolí“.
pokračování 2 11 A 115/2012
Žalobce v podané žalobě namítl, že žalobou napadené rozhodnutí odvolacího
správního úřadu je vydáno v rozporu se zákonem, zejména pro nepřezkoumatelnost pro
nedostatek důvodů. Žalobce namítl, že absentují náležitosti výroku rozhodnutí a napadené
rozhodnutí je v rozporu s ustanovením § 9 odst.1 vyhlášky č. 503/2006 Sb. Žalobce namítl, že
výrok územního rozhodnutí neobsahuje umístění stavby na pozemku, zejména vzdálenosti od
hranice pozemku a sousedních staveb zcela absentují a chybí i vymezení území dotčeného
vlivy stavby. To, že rozhodnutí neobsahuje všechny uvedené náležitosti, zejména údaj o
odstupech stavby, žalobci znemožňuje v úplnosti vyjádřit se ke všem vadám navrhované
stavby a rozhodnutí, jež ji umisťuje. Žalobce má za to, že jestliže je právním předpisem
předepsáno, že výrok územního rozhodnutí musí mít určité náležitosti, potom je musí mít a je
nerozhodné, zda jsou tyto náležitosti uvedeny v dokumentaci nebo v jiném podkladu pro
rozhodnutí. Rozhodnutí jako individuální správní akt musí být samostatným obsahovým
celkem, který nese celistvou a srozumitelnou informaci, nezbytnou k řádné účasti v řízení a
uplatňování procesních práv účastníků. Jestliže územní rozhodnutí neobsahuje všechny
náležitosti, jež jsou předepsány vyhláškou č. 503/2006 Sb., pak je vydáno v rozporu
s právními předpisy a to je důvod pro jeho zrušení a nové projednání věci.
Žalobce rovněž namítl nepřezkoumatelnost výroku rozhodnutí ve věci, neboť není
zřejmé, na základě jaké dokumentace je stavba umístěna. Podle názoru žalobce neobstojí
odkaz na odůvodnění rozhodnutí ani odkaz na dokumentaci, neboť absentující části výroku
nelze doplňovat tím, že jsou uváděny v jiných částech rozhodnutí. Pouze výrok rozhodnutí
působí právní následky a tedy výrok musí být určitý a přezkoumatelný a pokud z něho není
zřejmé, podle jaké dokumentace má stavba být realizována, nemůže být ani zřejmé, jak je
stavba umístěna. Ani v odůvodnění rozhodnutí není dokumentace jakýmkoli způsobem
identifikována. Územní rozhodnutí je neurčité a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a
tím, že uvedenou vadu prvostupňového rozhodnutí žalovaný odvolací správní úřad
neodstranil, zatížil jí i rozhodnutí své.
Ve třetím žalobním bodě žalobce namítl zmatečnost rozhodnutí ve smyslu, že stavba
je navržena i na jiných pozemcích, než jsou pozemky uvedené v rozhodnutí o umístění
stavby. Uvedená žalobní námitka se týká problematiky kanalizace pro nový objekt číslo
popisné 915, který měl být odkanalizován novou přípojkou do kanalizace v ulici V Šáreckém
údolí. Zde však pozemek č. 4131/1 není uveden v rozhodnutí o umístění stavby a rovněž další
navržená přípojka, zasahující pozemky parc. č. 4149/1 a 4860, není v rozhodnutí uvedena a
tyto pozemky nebyly uvedeny ani v žádosti o umístění stavby, ačkoliv v dokumentaci je tak
navrhováno. Tvrzení žalovaného, že pozemek komunikace V Šáreckém údolí není umístěnou
stavbou dotčen, tak nemá oporu v textové ani grafické části dokumentace. Jestliže uvedené
rozhodnutí hovoří pouze o stávající kanalizační přípojce, pak je zmatečné, neboť odkazuje na
dokumentaci pro umístění stavby, kde je v textu uvedena i zakreslena v koordinační situaci
přípojka nová, která zasahuje do dalších pozemků.
Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce namítl rozpor stavby s územně plánovací
dokumentací, zejména s ustanovením § 90 písm.a) a b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu – stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů. K uvedené
žalobní námitce žalobce namítl, že za stěžejní námitku a vadu územního rozhodnutí je třeba
považovat několikanásobný rozpor umisťované stavby s územně plánovací dokumentací.
Stavba se nachází v záplavovém území, vymezeném ve výkresu č. 33 v územním plánu jako
záplavové území kategorie B, území neprůtočná. Podle názoru žalobce nelze stavbu
v takovémto území umístit, neboť dle regulativů územního plánu hlavního města Prahy lze
pokračování 3 11 A 115/2012
připustit pouze dostavbu stavebních mezer. Stavební mezerou je nezastavěné místo ve
stávající souvislé zástavbě charakterizované tím, že se jedná o plošně malou chybějící část
zástavby v poměru ke stávajícím objektům. Jejich zastavovací schéma je z okolní struktury
zřejmé. V daném místě však není žádná souvislá zástavba, v níž by byla mezera, kterou by
bylo možno doplnit. Pokud žalovaný odkazoval na to, že je zde možnost realizovat stavbu
v místě stávajících staveb nebo staveb zaniklých, tato skutečnost není ve vztahu k posouzení,
zda jde o stavební mezeru nebo nikoliv, rozhodná. Rozhodné je to, že stavební mezera se
musí nacházet ve stávající souvislé zástavbě, musí ji doplňovat, jestliže má být stávající
zástavba odstraněna. Nejedná se už o stávající zástavbu, ale o stavbu novou. V daném případě
se o souvislou zástavbu nejedná, když navrhovaná stavba je rozsáhlým solitérním záměrem,
navazujícím pouze z jedné strany na zachovávanou stavbu na pozemku parc.č. 2410/1, kterou
navíc značně svou plochou převyšuje.
Rozhodnutí žalovaného je rovněž vzhledem k absenci řádného odůvodnění rozhodnutí,
proč žalovaný zcela pominul zákaz umisťování staveb pro zdravotnictví, nepřezkoumatelným
rozhodnutím pro nedostatek důvodů, což je samo o sobě důvodem pro jeho zrušení a nové
projednání věci.
V pátém žalobním bodě žalobce namítl rozpor stavby s územně plánovací
dokumentací s ustanovením § 90 písm. a) a b) stavebního zákona s tím, že v daném případě se
jedná o nerozvojové území, v němž je možné pouze zachování stávajících staveb a případně
jejich definované změny, a nikoli umístění stavby nové, což se stalo v daném případě. Jestliže
stavební úřad v nerozvojovém území umístil rozsáhlou novostavbu, zcela popřel smysl a
význam nerozvojového území a žalovaný jeho postup potvrdil, čímž zatížil touto vadou i
rozhodnutí své. Rozhodující orgán se nevypořádal se všemi žalobcem namítanými
skutečnostmi, jejichž porušení mohlo ve svém závěru způsobit nezákonnost rozhodnutí, a
žalovaný vychází ze zcela nesprávného způsobu výpočtu půdorysu stavby. Tvrzení
žalovaného, že půdorysem se rozumí půdorys nadzemních podlaží, je vadné a bez opory
v logickém stavu věci. Půdorysem se dle obecné definice rozumí kolmý průmět předmětu na
vodorovnou rovinu, u staveb se potom jedná o kolmý průmět stavby na terén. V daném
případě je půdorysem stavby její průmět na terén, což odpovídá zastavěné ploše společné
podnože, tj. půdorysné stopě polozapuštěného podzemního podlaží, neboť nadzemní podlaží
se nedotýkají terénu, ale jsou umístěny na společném podloží, které vystupuje dva až dva a
půl metru nad terén. Půdorys dané stavby je tedy 606 m² a nikoli 392 m², jak nesprávně tvrdí
žalovaný. Vzhledem k tomu, že se dle územního plánu jedná o území nerozvojové, kde je
možné pouze zachování stávajících staveb bez možnosti další stavební činnosti, byla stavba
umístěna v rozporu s územně plánovací dokumentací.
Rovněž v šestém žalobním bodě žalobce namítl rozpor stavby s územně plánovací
dokumentací, neboť není splněno ani územním plánem předepsané funkční využití. Daná
plocha je určena pro všeobecně obytné využití, kde jsou stavby s ubytovací kapacitou nad 20
lůžek přípustné pouze výjimečně. Pro výjimečné umístění navrhované stavby přitom nejsou
žádné důvody dány. Pro výjimečnou přípustnost je rozhodný zejména veřejný zájem, tedy zda
stavba je ve veřejném zájmu, případně zda soukromý zájem převažuje nad veřejným.
Uvedeným kritériem se správní úřad nijak řádně nezabýval a neodůvodnil výjimečně
přípustné řešení dané stavby v daném místě. Podle názoru žalobce je nutno posoudit, zda
stavba je ve veřejném zájmu, případně zda soukromý zájem převažuje nad zájmem veřejným.
Pokud žalovaný tvrdí, že stavba přinese oživení areálu hostince Břetislavka a kapacita záměru
nezatíží dané území, pak se jedná o tvrzení částečně obecné a nepřezkoumatelné, částečně
pokračování 4 11 A 115/2012
nepravdivé tvrzení, neboť stavba je situována do míst, kde by v zásadě podle územního plánu žádná další novostavba s ohledem na zájmy jím sledované být realizována neměla.
V sedmém žalobním bodě žalobce namítl rozpor stavby s urbanisticko-
architektonickým charakterem stávající zástavby. Podle názoru žalobců se předmětná stavba
zejména z hlediska výšek objemu a svého architektonického ztvárnění vymyká charakteru
daného místa, určovaného stávajícím objektem restaurace s kulturním sálem i širší lokality
Šáreckého a Lysolajského údolí. Navrhovaná stavba jako celek svou hmotou a urbanistickým
uspořádáním a zvolenou architekturou vytváří nepřirozený zásah do typické předválečné
zástavby pražského předměstí s převážně rodinnými domy a vilami, navíc v exponovaném
místě bývalého centra lokality – nároží s výletní restaurací a provozní zahradou, doplněnou o
pódium a taneční parket s možností rekreace u Šáreckého potoka. Za stávajícím objektem
restaurantu je navrhovaná stavba opticky objektem vyšším než okolní zástavba a naruší
dochovaný ráz zástavby Šáreckého údolí, neboť se jedná o intenzívní zástavbu, která se
z charakteristik vymyká. Umisťovaná stavba narušuje urbanisticko architektonické
charakteristiky daného území, proto je rozhodnutí vydáno v rozporu se zákonem.
V osmém žalobním bodě žalobce namítl rozpor stavby s požadavky na výstavbu
v přírodním parku. Stavba se nachází na území přírodního parku, dříve oblast klidu Šárka –
Lysolaje, který je podle zákona o ochraně přírody a krajiny a vyhlášky hlavního města Prahy
zřízen za účelem ochrany krajinného rázu, včetně jeho kulturní a historické složky.
Navrhovaná stavba není rodinným domem ani nízkopodlažní zástavbou odpovídající
architektonické kvality, proto byla umístěna v rozporu s článkem 3 odst.2 písm.b) vyhlášky
hlavního města Prahy č. 8/1990. Jestliže uvedená vyhláška omezuje možnost zástavby na
zástavbu nízkopodlažní, potom je - i s ohledem na charakter předmětného území přírodního
parku a jeho zástavby - nepochybné, že se nejedná o zástavbu čtyřpodlažní, neboť objekt pro
bydlení o čtyřech nadzemních podlažích je již objemným domem, jehož umístění nemůže být
na území přírodního parku přípustné.
V deváté žalobní námitce žalobce namítl rozpor stavby s požadavky na řešení ploch
pro pěší. Namítl, že před stavbami v ulici Šáreckého údolí není vybudován chodník o uvedené
minimální šířce a proto nebylo možno stavbu umístit. V daném případě je podle dokumentace
navrhována při komunikaci ulici V Šáreckém údolí zpevněná plocha – obruba. Podle názoru
žalobce jestliže je při vozovce pozemní komunikace navrhována takováto stavba, potom musí
umožňovat bezpečný pohyb osob a musí zachovávat předmětnou minimální šířku. Podle
názoru žalobce se tedy nelze vyhnout splnění požadavků uvedené vyhlášky tím, že liniovou
zpevněnou plochu vyvýšenou obrubníkem nad vozovku mezi budovou a vozovkou nenazývat
chodníkem, ale obrubou. Napadené rozhodnutí tedy bylo vydáno v rozporu s vyhláškou č.
398/2009 a ustanovením § 90 písm.c) stavebního zákona.
V desátém žalobním bodě žalobce namítl, že stavba byla umístěna, aniž bylo povoleno
odstranění stavby stávající. Na předmětných pozemcích se nachází stavba č.p. 915. Novou
stavbu přitom nelze umístit do doby, než bude postupem podle stavebního zákona umožněno
odstranění této stavby. Podstatou této námitky není soukromoprávní nemožnost umístění
stavby z důvodu existence jiné stávající stavby na daném pozemku, ale nemožnost
veřejnoprávní, spočívající v tom, že územní rozhodnutí musí být vykonatelné a musí být tedy
realizovatelné. Územním rozhodnutím nelze vymezit určitý pozemek pro umístění předmětné
nové stavby, je-li již zastavěný jinou stavbou, tj. je-li již využit tak, že novou stavbu nelze na
pozemku zároveň realizovat. Jinými slovy - nelze vydat územní rozhodnutí předtím, než bude
pokračování 5 11 A 115/2012
zřejmé, zda stávající zástavba může být s ohledem na zájmy chráněné stavebním zákonem
odstraněna či nikoliv. O tom však dosud rozhodnuto nebylo.
Závěrem podané žaloby žalobce namítl, že postupem žalovaného, který se řádně
nevypořádal s odvolacími námitkami žalobce, byl žalobce v řízení zkrácen na svých právech
nezákonným postupem úřadu a to mělo za následek vydání nezákonného rozhodnutí. Tím, že
se žalovaný řádně nevypořádal s žalobcem důvodně vytýkanými vadami prvostupňového
rozhodnutí, byl zkrácen na svém právu řádného přezkumu zákonnosti rozhodnutí a jeho
souladu s požadavky veřejného zájmu na základě jeho odvolání podle ustanovení § 89 odst.2
správního řádu. Žalobce byl zkrácen na svém právu, aby jeho odvolací důvody byly
akceptovány nebo aby bylo řádně a přesvědčivě odůvodněno, proč se tak nestalo.
Z obsahu vyjádření žalovaného správního úřadu k podané žalobě vyplývá, že
napadeným rozhodnutím žalovaný zčásti změnil podle ustanovení § 90 odst.1 písm.c)
správního řádu rozhodnutí stavebního úřadu prvního stupně o umístění stavby, nazvané
„Regenerace lokality Břetislavka“, v ostatním je podle ustanovení § 90 odst.5 správního řádu
potvrdil. Změna spočívala v doplnění druhu pozemků dotčených stavbou ve výroku
rozhodnutí o umístění stavby. Rozhodnutím o umístění stavby byla ve stopě stávajících staveb
č.p. 915 v k.ú. Dejvice při ulici V Šáreckém údolí, které budou odstraněny, umístěna stavba
ubytovacího zařízení, navazující na stávající hostinec Břetislavka při křižovatce ulic
V Podbabě, V Lysolajském údolí a v Šáreckém údolí. Žalovaný v odvolacím řízení požádal o
přezkum závazného stanoviska orgánu ochrany přírody a krajiny, s výsledkem tohoto
přezkumu seznámil účastníky řízení a pokud jde o podanou žalobu, jednotlivé žalobní
námitky jsou obsahově totožné s námitkami odvolacími, které žalovaný posuzoval
v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z tohoto důvodu žalovaný v podrobnostech odkázal na
odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Městský soud v Praze vyrozuměl podle ustanovení § 34 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.), osoby, které mohou
v řízení ve věcech správního soudnictví uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení. Na
výzvu soudu ze dne 7.8.2012 uplatnila právo osoby zúčastněné na řízení společnost EGIDA
CZ s.r.o., která však písemné stanovisko k obsahu podané žaloby ve lhůtě stanovené soudem
nepředložila.
Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:
Dne 22.12.2010 podala společnost EGIDA CZ s.r.o. žádost o vydání rozhodnutí o
umístění stavby ubytovacího zařízení s drobnými provozovnami v uliční části parteru
s jedním polozapuštěným podzemním podlažím, dvěmi nadzemními podlažími a podkrovím.
Stavba má obsahovat 20 ubytovacích jednotek, maximálně 40 lůžek, 4 drobné provozovny, 19
stání v podzemní garáži v domě, přičemž 2 stání z celkového počtu stání budou upravena pro
vozidla osob se sníženou schopností pohybu.
V řízení před správním úřadem prvého stupně uplatnili námitky I. B., P. B., J. B. a
Občanské sdružení Pro Haunspaulku. Stavební úřad přezkoumal a zhodnotil soulad
navrženého stavby s územně plánovací dokumentací, cíli a úkoly územního plánování,
s požadavky stavebního zákona a jeho prováděcích předpisů, zejména s obecnými
technickými požadavky na výstavbu a obecnými technickými požadavky zabezpečujícími
užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientaci a účastníkům řízení
pokračování 6 11 A 115/2012
umožnil seznámit se s podklady a vyjádřit se k nim. Zároveň přezkoumal a stanovil
požadavky k ochraně zdraví a životního prostředí a k ochraně dalších veřejných zájmů, jak
vyplynuly z projednání a stanovisek dotčených orgánů.
Na základě zjištění, že návrh je v souladu s výše uvedenými veřejnými zájmy, rozhodl
Úřad městské části Praha 6 dne 2.5.2011 o vydání rozhodnutí, kterým byla ve stopě
stávajících staveb č.p. 915 v katastrálním území Dejvice při ulici V Šáreckém údolí, které
budou odstraněny, umístěna stavba ubytovacího zařízení navazující na stávající hostinec
Břetislavka při křižovatce ulic V Podbabě, V Lysolajském údolí a V Šáreckém údolí. Zároveň
stavební úřad stanovil pro stavebníka celkem 26 podmínek, za nichž je možno stavbu umístit.
Proti rozhodnutí stavebního úřadu o umístění stavby podali dne 25.5.2011 odvolání
totožného obsahu I. B., J. a P. B., všichni zastoupeni týmž právním zástupcem, a dne
30.5.2011 podala odvolání rovněž RNDr. Zdeňka Hodková.
O podaných odvoláních rozhodl žalovaný odvolací správní úřad žalobou napadeným
rozhodnutím, jímž rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 změnil tak, že na straně 1 ve
výroku č.1 se za číslovky 240/1, 240/2 a 2411 doplňují slova druh pozemku - zastavěná
plocha a nádvoří, za číslovku 2412/1 se doplňují slova druh pozemku ostatní plocha – jiná
plocha. V ostatním bylo napadené rozhodnutí potvrzeno se závěrem, že se v odůvodnění
napadeného rozhodnutí podrobně vypořádal se všemi uplatněnými odvolacími námitkami,
posoudil soulad záměru s hledisky uvedenými v ustanovení § 90 stavebního zákona, vyhověl
důvodné odvolací námitce ohledně absence druhu pozemku podle katastru nemovitostí ve
výroku napadeného rozhodnutí. Ostatní odvolací námitky posoudil z důvodů uvedených
v odůvodnění napadeného rozhodnutí jako nedůvodné a napadené rozhodnutí shledal věcně
správným.
Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející
řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané
žalobě, a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 s.ř.s.). Vzhledem k tomu, že žádný
z účastníků řízení výslovně nepožádal na výzvu soudu o nařízení ústního jednání, vyjádřili
tím žalobce i žalovaný správní úřad svůj souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout
ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval
podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval.
Věc soud posoudil takto:
Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení žalobou napadeného
rozhodnutí odvolacího správního úřadu, jímž bylo de facto zamítnuto odvolání žalobce proti
rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6, odboru výstavby, ze dne 2.5.2011, o vydání
rozhodnutí o umístění stavby „Regenerace lokality Břetislavka v Praze 6 v katastrálním území
Dejvice při ulici V Šáreckém údolí“.
Podle ustanovení § 68 odstavců 1 až 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve
znění pozdějších předpisů, rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení
účastníků. Ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní
ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle ustanovení § 27 odst.1.
Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje
potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání
(ustanovení § 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků;
pokračování 7 11 A 115/2012
výrok může obsahovat vedlejší ustanovení. V odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo
výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich
hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal
s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Pro řízení a
rozhodnutí o odvolání platí totéž podle ustanovení § 93 správního řádu. Podle ustanovení §
192 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), se na
postupy a řízení použijí ustanovení správního řádu, pokud tento zákon nestanoví jinak.
V prvé žalobní námitce žalobce namítal, že výrok územního rozhodnutí neobsahuje
umístění stavby na pozemku, zejména vzdálenosti od hranice pozemku a sousedních staveb
zcela absentují a chybí i vymezení území dotčeného vlivy stavby. To, že rozhodnutí
neobsahuje všechny uvedené náležitosti, zejména údaj o odstupech stavby, žalobci
znemožňuje v úplnosti vyjádřit se ke všem vadám navrhované stavby a rozhodnutí, jež ji
umisťuje.
S uvedenou odvolací námitkou se podrobně vypořádal žalovaný odvolací správní úřad
na stranách 3 a 4 odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Soud ve shodě se žalovaným
dospěl k závěru, že území dotčené vlivem stavby je shodné s označenými pozemky,
uvedenými ve výroku rozhodnutí. Pro účely řádného umístění stavby je text podmínek č. 2 až
č. 5 rozhodnutí o umístění stavby natolik dostatečný a určující, že vylučuje možnost záměny
či nesrozumitelnost výroku o tom, v jakém území je stavba umísťovaná.
Ve druhé žalobní námitce žalobce namítl nepřezkoumatelnost výroku rozhodnutí ve
věci, neboť není zřejmé, na základě jaké dokumentace je stavba umístěna. Podle názoru
žalobce neobstojí odkaz na odůvodnění rozhodnutí ani odkaz na dokumentaci, neboť
absentující části výroku nelze doplňovat tím, že jsou uváděny v jiných částech rozhodnutí.
Pouze výrok rozhodnutí působí právní následky a tedy výrok musí být určitý a
přezkoumatelný a pokud z něho není zřejmé, podle jaké dokumentace má stavba být
realizována, nemůže být ani zřejmé, jak je stavba umístěna. Ani v odůvodnění rozhodnutí
není dokumentace jakýmkoli způsobem identifikována. Územní rozhodnutí je neurčité a
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím, že uvedenou vadu prvostupňového
rozhodnutí žalovaný odvolací správní úřad neodstranil, zatížil jí i rozhodnutí své.
Podle ustanovení § 9 odstavec 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a
stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen stavební zákon), po dni nabytí právní
moci územního rozhodnutí stavební úřad předá žadateli jedno vyhotovení územního
rozhodnutí opatřené záznamem o účinnosti spolu s ověřenou grafickou přílohou v měřítku
katastrální mapy; územní rozhodnutí opatřené záznamem o účinnosti zašle také obci, pokud
není stavebním úřadem, a popřípadě speciálnímu stavebnímu úřadu, který povede stavební
řízení.
Podle ustanovení § 9 odstavce 1 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 503/2006
Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování rozhodnutí o umístění stavby kromě
obecných náležitostí rozhodnutí a náležitostí stanovených v ustanovení § 92 stavebního
zákona obsahuje a) druh a účel umisťované stavby, b) katastrální území a parcelní čísla a
druh pozemků podle katastru nemovitostí, na nichž se stavba umisťuje, c) umístění stavby na
pozemku, zejména minimální vzdálenosti od hranic pozemku a sousedních staveb, d) určení
prostorového řešení stavby, zejména půdorysnou velikost, maximální výšku a tvar a základní
údaje o její kapacitě a e) vymezení území dotčeného vlivy stavby.
pokračování 8 11 A 115/2012
Podle ustanovení § 9 odstavec 5 vyhlášky č. 503/2006 Sb. grafická příloha rozhodnutí
o umístění stavby, ověřená stavebním úřadem, obsahuje výkres současného stavu území v
měřítku katastrální mapy se zakreslením stavebního pozemku, požadovaného umístění stavby,
s vyznačením vazeb a vlivů na okolí, zejména vzdáleností od hranic pozemku a sousedních
staveb, a popřípadě vybranou část dokumentace podle přílohy č. 4 k této vyhlášce. U
liniových staveb delších než 1.000 metrů a staveb zvláště rozsáhlých lze doplnit půdorysné
vyznačení stavby na mapovém podkladě v měřítku 1:10 000 až 1:50 000.
Žalobcem formulovaná námitka byla soudem shledána důvodnou. V projednávané
věci stavební úřad při hodnocení věci zjistil, že popis stavby ve výroku rozhodnutí je pro
orientaci účastníků řízení dostatečný, ke stejnému závěru dospěl i žalovaný odvolací orgán s
tím, že pro předmětnou zamýšlenou stavbu a stavební úpravy je popis umisťované stavby ve
výroku rozhodnutí dostačující. Tento závěr po provedeném řízení učinil i Městský soud
v Praze, neboť žádný právní předpis neukládá výslovně stavebnímu úřadu povinnost, aby
všem účastníkům řízení byla kompletní projektová dokumentace či ověřená grafická příloha
doručována jako nedílná součást výroku rozhodnutí o umístění stavby či o vydání stavebního
povolení. Z výroků vydaných správních rozhodnutí je zřejmé, jaká stavba je rozhodnutím
umísťována a odkaz na ověřenou projektovou dokumentaci není v rozporu se zákonnými
ustanoveními stavebního zákona. Namítal-li ovšem žalobce, že z výroku rozhodnutí jako
esenciální části každého rozhodnutí, vydaného ve správním řízení, není v posuzovaném
případě rozhodnutí o umístění stavby zřejmé, podle jaké dokumentace má stavba být
realizována, není zřejmé, jak je stavba umístěna a ani v odůvodnění rozhodnutí není
dokumentace jakýmkoli způsobem identifikována, je na místě učinit závěr o tom, že vydané
územní rozhodnutí je v tomto směru neurčité a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Tím, že uvedenou vadu prvostupňového rozhodnutí žalovaný odvolací správní úřad
neodstranil, zatížil jí i rozhodnutí své.
Ve třetím žalobním bodě žalobce namítl zmatečnost rozhodnutí ve smyslu, že stavba
je navržena i na jiných pozemcích, než jsou pozemky uvedené v rozhodnutí o umístění
stavby. Uvedená žalobní námitka se týká problematiky kanalizace pro nový objekt číslo
popisné 915, který měl být odkanalizován novou přípojkou do kanalizace v ulici V Šáreckém
údolí. Zde však pozemek č. 4131/1 není uveden v rozhodnutí o umístění stavby a rovněž další
navržená přípojka, zasahující pozemky parc. č. 4149/1 a 4860, není v rozhodnutí uvedena a
tyto pozemky nebyly uvedeny ani v žádosti o umístění stavby, ačkoliv v dokumentaci je tak
navrhováno. Tvrzení žalovaného, že pozemek komunikace V Šáreckém údolí není umístěnou
stavbou dotčen, tak nemá oporu v textové ani grafické části dokumentace. Jestliže uvedené
rozhodnutí hovoří pouze o stávající kanalizační přípojce, pak je zmatečné, neboť odkazuje na
dokumentaci pro umístění stavby, kde je v textu uvedena i zakreslena v koordinační situaci
přípojka nová, která zasahuje do dalších pozemků.
I tento žalobní bod zasahuje do textu jednotlivých podmínek, vyjádřených
v rozhodnutí o umístění stavby – zde se jedná o podmínku č. 15, k níž se žalovaný odvolací
úřad vyjádřil v rámci vypořádání totožné odvolací námitky na straně 4 pod bodem ad 3/
odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde konstatoval, že jak řad veřejné kanalizace, tak i
přípojka již existují a jsou zakresleny v situačním výkresu v měřítku 1:500. Žalobcem
namítaný pozemek, jenž je pozemní komunikací v Šáreckém údolí, není umístěnou stavbou
dotčen a proto není ani uveden ve výčtu pozemků, dotčených stavbou.
[OBRÁZEK]pokračování 9 11 A 115/2012
Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce namítl rozpor stavby s územně plánovací
dokumentací, zejména s ustanovením § 90 písm.a) a b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu – stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů. K uvedené
žalobní námitce žalobce namítl, že za stěžejní námitku a vadu územního rozhodnutí je třeba
považovat několikanásobný rozpor umisťované stavby s územně plánovací dokumentací.
Stavba se nachází v záplavovém území, vymezeném ve výkresu č. 33 v územním plánu jako
záplavové území kategorie B, území neprůtočná. Podle názoru žalobce nelze stavbu
v takovémto území umístit, neboť dle regulativů územního plánu hlavního města Prahy lze
připustit pouze dostavbu stavebních mezer. Stavební mezerou je nezastavěné místo ve
stávající souvislé zástavbě charakterizované tím, že se jedná o plošně malou chybějící část
zástavby v poměru ke stávajícím objektům. Jejich zastavovací schéma je z okolní struktury
zřejmé. V daném místě však není žádná souvislá zástavba, v níž by byla mezera, kterou by
bylo možno doplnit. Pokud žalovaný odkazoval na to, že je zde možnost realizovat stavbu
v místě stávajících staveb nebo staveb zaniklých, tato skutečnost není ve vztahu k posouzení,
zda jde o stavební mezeru nebo nikoliv, rozhodná.
Městský soud v Praze úvodem k této námitce předesílá, že vycházel z právního
názoru, který zaujal Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozsudku ze dne 21.5.2009, č.j.: 6Ao
3/2009 – 76, dostupném na www.nssoud.cz, podle něhož správní soud není oprávněn
posuzovat vhodnost funkčního využití té které lokality; kromě splnění kompetenčních a
procedurálních požadavků mu však nic nebrání též posoudit, zda zvolené řešení není v
rozporu s požadavky hmotného práva popřípadě zda i při formálním splnění všech podmínek
hmotného práva nejde o řešení ve vztahu ke konkrétní osobě (navrhovateli) zjevně
nepřiměřené, nezdůvodnitelné či diskriminační, nejde-li o zjevný exces, šikanu a podobně.
Současně s tím je však vždy nutno uvážit, zda takový zásah skutečně představuje reálné a
konkrétní porušení práva navrhovatele. Správní soud je tedy povolán zhodnotit, zda mezi
navrhovaným využitím území a (z toho plynoucím) omezením dotčeného vlastníka
nemovitosti neexistuje, i při formálním dodržení veškerých požadavků hmotného práva,
zjevný nepoměr, který nelze odůvodnit ani veřejným zájmem na využití území obce v souladu
s požadavky uvedenými v ustanovení § 18 stavebního zákona. Výsledné funkční a prostorové
uspořádání území musí vždy představovat rozumný kompromis a vyváženost mezi
jednotlivými veřejnými zájmy navzájem, ale i mezi veřejnými zájmy na straně jedné a
soukromými zájmy na straně druhé. Jak již bylo v judikatuře NSS opakovaně uváděno, řešení
zvolené územním plánem může legitimně omezit výkon vlastnického práva vlastníků
dotčených nemovitostí (popřípadě též výkon dalších práv s těmito nemovitostmi spojených -
například práva na svobodné podnikání) a není-li zjištěno, že jde o řešení nezákonné či
excesivní, soud se k vhodnosti a účelnosti takového postupu nevyjadřuje.
Jak vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v odůvodnění usnesení ze dne
21.7.2009, č. j. : 1Ao 1/2009 – 120, dostupném rovněž na www.nssoud.cz, územní plán
reguluje možné způsoby využití určitého území. V tomto smyslu představuje významný, byť
ve své podstatě spíše nepřímý zásah do vlastnického práva těch, jejichž nemovitosti tomuto
nástroji právní regulace podléhají, neboť dotyční vlastníci mohou své vlastnické právo
vykonávat pouze v mezích přípustných podle územního plánu. Znamená to především, že jsou
omezeni v tom, co se svým pozemkem či stavbou do budoucna mohou činit, na přípustné
varianty využití jejich nemovitostí, jež vyplývají z územního plánu. V tomto smyslu může
územní plán představovat zásadní omezení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11
LZPS), jež je jedním ze základních pilířů, na nichž již po staletí stojí západní civilizace a její
svobodný rozvoj. Zásahy do vlastnického práva proto musí mít zásadně výjimečnou povahu,
musí být prováděny z ústavně legitimních důvodů a jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším
pokračování 10 11 A 115/2012
ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s
vyloučením libovůle a být činěny na základě zákona.
Omezení v podobě územního plánu je v obecné rovině uvedené podmínky schopno
zpravidla splňovat. V první řadě má v principu legitimní důvody - územní plánování je
prostředkem k harmonizaci poměrů na území jím regulovaném a umožňuje sladit veřejný
zájem (včetně veřejného zájmu přesahujícího dimenze regulovaného území) s individuálními
zájmy týkajícími se daného území. Znamená to tedy, že vlastníci dotčení územním
plánováním jsou zásadně povinni - za předpokladu, že i další shora uvedené podmínky budou
splněny - strpět i bez svého souhlasu omezení, která pro ně vyplývají z územního plánu,
nepřesáhnou-li určitou míru, v rámci níž lze taková omezení po každém vlastníku bez dalšího
spravedlivě požadovat (spravedlivou míru). Jaká míra to bude, je nutno posoudit vždy v
konkrétním případě s přihlédnutím k rozhodným okolnostem. V některých případech dosažení
ústavně legitimních a zákonem stanovených cílů územního plánování nebude možné
dosáhnout způsobem, který by se každého jednotlivého z vlastníků pozemků a staveb na
územním plánem regulovaném území dotkl toliko ve spravedlivé míře; v takovém případě je
přípustný i zásah přesahující tuto míru, přičemž ani zde k jeho provedení není nutný souhlas
dotčeného vlastníka. Přípustnost takového zásahu i proti vůli vlastníka je dána jeho ústavně
legitimním a zákonem stanoveným cílem a splněním dalších podmínek, jejichž komplex lze
souhrnně označit za zásadu subsidiarity a minimalizace takového zásahu (zásadou subsidiarity
a minimalizace zásahů do vlastnických a jiných věcných práv při tvorbě územního plánu musí
být, jak výše uvedeno, ostatně vedena veškerá omezení vyplývající z územního plánu, tedy i
omezení nepřesahující spravedlivou míru; v opačném případě by se jednalo o ústavně
nepřípustný, neboť v rozporu s článek 4 odst.4 Listiny základních práv a svobod jsoucí
zásah).
Z obsahu spisového materiálu i z obsahu odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí
je dostatečně zřejmé, že žalovaný odvolací správní úřad dovodil, že celý záměr se nachází
v území neprůtočném kategorie B a nikoli zčásti v území kategorie C průtočném, kde lze
doplňovat stavební mezery, tedy nepochybně i v místě stávajících staveb či staveb zaniklých.
Soud shledal uvedenou žalobní námitku důvodnou, neboť se lze ztotožnit s názorem žalobce
ohledně výkladu neurčitého právního pojmu „stavební mezera“. Za stavební mezerou je třeba
považovat dosud nezastavěné místo ve stávající souvislé zástavbě, jedná se o plošně malou a
chybějící část zástavby v poměru ke stávajícím objektům. Otázkou zkoumání místních
poměrů umísťované stavby se však odvolací správní úřad nezabýval, nijak se nevypořádal
s žalobcovou argumentací o tom, že v daném místě není žádná souvislá zástavba, v níž by
byla mezera, kterou by bylo možno doplnit. Pokud žalovaný odkazoval na to, že je zde
možnost realizovat stavbu v místě stávajících staveb nebo staveb zaniklých, tato skutečnost
není pro svou obecnost a nekonkrétnost ve vztahu k posouzení dané umísťované stavby,
významná natolik, aby bylo tento odkaz možno považovat za řádné, úplné a přesvědčivé
vypořádání odvolací námitky, vznesené žalobcem v podaném odvolání.
Výše uvedené se nepochybně týká i žalobní námitky páté, v níž žalobce namítl rozpor
stavby s územně plánovací dokumentací s ustanovením § 90 písm. a) a b) stavebního zákona
s tím, že v daném případě se jedná o nerozvojové území, v němž je možné pouze zachování
stávajících staveb a případně jejich definované změny, a nikoli umístění stavby nové, což se
stalo v daném případě. Žalovaný odvolací správní úřad v bodě 6 na straně 5 odůvodnění
žalobou napadeného rozhodnutí poukázal na to, že přijal argumentaci správního úřadu prvého
stupně, že za stávající stavby nelze počítat stavby zničené povodní nebo zaniklé, tedy stavby
již neexistující. Uvedené odůvodnění je pro svoji obecnost neurčité, neboť nereflektuje
pokračování 11 11 A 115/2012
skutečné poměry v okolí umisťované stavby, není zřejmé, které konkrétní stavby měly
správní úřady obou stupňů na mysli a z jakých konkrétních skutkových či právních důvodů
dospěly k výše uvedenému závěru o tom, že tyto konkrétní stavby nelze započítat pro účely
posouzení, zda záměr se či není v souladu s územně plánovací dokumentací. Tato vada,
spočívající v nedostatečném odůvodnění, způsobuje, že napadené rozhodnutí o odvolání je
v této části nesrozumitelné pro nedostatek důvodů a je také samostatným důvodem pro
zrušení napadeného rozhodnutí soudem.
V šestém žalobním bodě žalobce namítl další důvody, pro které shledává rozpor
stavby s územně plánovací dokumentací, neboť není splněno ani územním plánem předepsané
funkční využití. Daná plocha je určena pro všeobecně obytné využití, kde jsou stavby
s ubytovací kapacitou nad 20 lůžek přípustné pouze výjimečně. Pro výjimečné umístění
navrhované stavby přitom nejsou žádné důvody dány. Pro výjimečnou přípustnost je
rozhodný zejména veřejný zájem, tedy zda stavba je ve veřejném zájmu, případně zda
soukromý zájem převažuje nad veřejným. Uvedeným kritériem se správní úřad nijak řádně
nezabýval a neodůvodnil výjimečně přípustné řešení dané stavby v daném místě. Žalovaný
odvolací správní úřad se i ve vypořádání této odvolací námitky omezil na odkaz na rozhodnutí
správního úřadu prvého stupně s tím, že výjimečná přípustnost je odůvodněna jednak
souhlasnými stanovisky dotčených orgánů veřejné správy, jednak tvrzením, že kapacita
záměru dané území nezatíží. Soud se však ztotožnil s názorem žalobce o tom, že bylo
povinností správních úřadů obou stupňů posoudit, zda umisťovaná stavba je ve veřejném
zájmu, případně zda soukromý zájem převažuje nad zájmem veřejným a závěry těchto úvah
vyjádřit určitým a srozumitelným způsobem v odůvodnění rozhodnutí. Pokud však žalovaný
tvrdí, že stavba přinese „oživení areálu hostince Břetislavka a kapacita záměru nezatíží dané
území“, pak se jedná o tvrzení částečně obecné a proto i nepřezkoumatelné, částečně
nepravdivé, neboť žalobce zcela určitým a srozumitelným způsobem argumentoval tím, že
stavba je situována do míst, kde by v zásadě podle územního plánu žádná další novostavba
s ohledem na zájmy jím sledované být realizována neměla.
V sedmém žalobním bodě žalobce namítl rozpor stavby s urbanisticko-
architektonickým charakterem stávající zástavby. Podle názoru žalobců se předmětná stavba
zejména z hlediska výšek objemu a svého architektonického ztvárnění vymyká charakteru
daného místa, určovaného stávajícím objektem restaurace s kulturním sálem i širší lokality
Šáreckého a Lysolajského údolí. Navrhovaná stavba jako celek svou hmotou a urbanistickým
uspořádáním a zvolenou architekturou vytváří nepřirozený zásah do typické předválečné
zástavby pražského předměstí s převážně rodinnými domy a vilami, navíc v exponovaném
místě bývalého centra lokality – nároží s výletní restaurací a provozní zahradou, doplněnou o
pódium a taneční parket s možností rekreace u Šáreckého potoka. Za stávajícím objektem
restaurantu je navrhovaná stavba opticky objektem vyšším než okolní zástavba a naruší
dochovaný ráz zástavby Šáreckého údolí, neboť se jedná o intenzívní zástavbu, která se
z charakteristik vymyká. Umisťovaná stavba narušuje urbanisticko architektonické
charakteristiky daného území, proto je rozhodnutí vydáno v rozporu se zákonem.
Z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, proč správní orgán považuje námitky
účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého
rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné
nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými
úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Rozsah odvolacím orgánem provedeného přezkumu
musí nalézt odraz v odůvodnění jeho rozhodnutí. Z odůvodnění musí být patrný dosavadní
průběh a výsledek správního řízení v míře potřebné pro zasazení rozhodnutí o věci do
pokračování 12 11 A 115/2012
patřičného skutkového a právního kontextu. Musí z něho být zřejmý vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Rovněž z něho musí být zřejmé, proč odvolací orgán nepovažoval za důvodnou skutkovou
a právní argumentaci účastníků správního řízení a proč odvolací důvody považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené.
Otázka posouzení vlivu umísťované stavby na životní prostředí, hodnoty daného
vymezeného území a její soulad s územně plánovací dokumentací je přitom zcela stěžejním a
zásadním bodem všech podání, které všechny tři žalobkyně v rámci řízení před správními
úřady obou stupňů učinily. Žalovaný odvolací správní úřad se však v rámci vypořádání se
s uplatněnými námitkami omezil pouze na jejich doslovný a podrobný přepis, odkázal na
předložená stanoviska dotčených orgánů státní správy a uzavřel, že uplatněné námitky nejsou
důvodné. Žaloba byla soudem shledána důvodná potud, že se žalovaný odvolací správní úřad
dostatečně nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, které byly v nesmírně podrobném a
obšírném odvolání žalobcem namítány.
V osmém žalobním bodě žalobce namítl rozpor stavby s požadavky na výstavbu
v přírodním parku. Stavba se nachází na území přírodního parku, dříve oblast klidu Šárka –
Lysolaje, který je podle zákona o ochraně přírody a krajiny a vyhlášky hlavního města Prahy
zřízen za účelem ochrany krajinného rázu, včetně jeho kulturní a historické složky.
Navrhovaná stavba není rodinným domem ani nízkopodlažní zástavbou odpovídající
architektonické kvality, proto byla umístěna v rozporu s článkem 3 odst.2 písm.b) vyhlášky
hlavního města Prahy č. 8/1990. Jestliže uvedená vyhláška omezuje možnost zástavby na
zástavbu nízkopodlažní, potom je - i s ohledem na charakter předmětného území přírodního
parku a jeho zástavby - nepochybné, že se nejedná o zástavbu čtyřpodlažní, neboť objekt pro
bydlení o čtyřech nadzemních podlažích je již objemným domem, jehož umístění nemůže být
na území přírodního parku přípustné.
S totožnou odvolací námitkou se vypořádal žalovaný odvolací správní úřad na straně 5
a 6 odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, kde převzal v podobě doslovné citace závěry
správního úřadu prvého stupně a uzavřel, že na základě posouzení dokumentace dospěl
k názoru, že nelze souhlasit se závěry odvolatelů, že záměr stavby odporuje článkům 4 a 13
vyhlášky OTPP a že není v souladu s urbanisticko-architektonickými charakteristikami
prostředí. V uvedeném odůvodnění se však žalovaný nevypořádal s žalobcovou argumentací,
že nejde o nízkopodlažní dům a nevyjádřil vlastní úvahy o tom, proč je vznesená odvolací
námitka nedůvodná.
Správní uvážení, tj. hodnocení rozhodných skutečností rozhodujícím správním
orgánem, nebylo v daném případě soudem shledáno v rozporu s obsahem spisového materiálu
a odlišný náhled účastníka řízení na způsob hodnocení rozhodujících skutečností správním
orgánem není sám o sobě důvodem pro zrušení rozhodnutí. V dané věci nebylo zjištěno, že by
závěry správního orgánu nebyly podloženy dostatečně skutkovými zjištěními nebo s nimi
byly v rozporu či že by se správní orgán nevypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce.
Závěry, k nimiž správní orgán dospěl při hodnocení rozhodujících skutečností, nejsou
v rozporu se zásadami logického myšlení a uvažování. Tím jsou zároveň i vymezeny meze
přezkumné činnosti soudu ve správním soudnictví, pokud jde o správní uvážení. Úkolem
soudu tak není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci ani nahradit správní uvážení
uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí
dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový
stav řádným procesním postupem, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní
pokračování 13 11 A 115/2012
uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Pokud jsou tyto
předpoklady splněny, nemůže soud z týchž skutečností vyvozovat jiné nebo přímo opačné
závěry.
Žalovaný odvolací správní úřad však vlastní úvahy v odůvodnění napadeného
rozhodnutí nevyjádřil, neozřejmil v něm výše popsaný proces ve vztahu ke konkrétním
námitkám odvolání a zatížil tím své rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek vydání
nesprávného rozhodnutí o odvolání. Postupem žalovaného, který se řádně nevypořádal se
všemi odvolacími námitkami žalobce, byl žalobce v řízení zkrácen na svých právech
nezákonným postupem úřadu a to mělo za následek vydání nezákonného rozhodnutí. Tím, že
se žalovaný řádně nevypořádal s žalobcem vytýkanými vadami prvostupňového rozhodnutí,
byl zkrácen na svém právu řádného přezkumu zákonnosti rozhodnutí a jeho souladu
s požadavky veřejného zájmu na základě jeho odvolání podle ustanovení § 89 odst.2
správního řádu. Žalobce byl zkrácen na svém právu, aby jeho odvolací důvody byly
akceptovány nebo aby bylo řádně a přesvědčivě odůvodněno, proč se tak nestalo.
V deváté žalobní námitce žalobce namítl rozpor stavby s požadavky na řešení ploch
pro pěší. Namítl, že před stavbami v ulici Šáreckého údolí není vybudován chodník o uvedené
minimální šířce a proto nebylo možno stavbu umístit.
Ze spisového materiálu je zřejmé, že v daném případě je podle dokumentace
navrhována při komunikaci ulici V Šáreckém údolí zpevněná plocha v podobě tzv. „obruby“.
Žalovaný se s uvedenou odvolací námitkou vypořádal tím, že poukázal na skutečnost, že
umístění chodníku není předmětem tohoto územního řízení. Z tohoto odůvodnění opět není
jakkoli zřejmé, na základě jakého uvážení dospěl žalovaný k závěru, že byly splněny
podmínky, stanovené vyhláškou OTPP ohledně zabezpečení bezbarérového užívání staveb.
Žalovaný totiž nikterak nevyjádřil, zda uvedená zpevněná plocha – obruba - umožňuje
bezpečný pohyb osob a zachovává předmětnou minimální šířku. Nedostatečné vypořádání
této odvolací námitky proto nikterak nevyvrací názor žalobce o tom, že se žadatel o umístění
stavby vyhnul splnění požadavků uvedené vyhlášky tím, že liniovou zpevněnou plochu
vyvýšenou obrubníkem nad vozovku mezi budovou a vozovkou nenazývá „chodníkem“, ale
„obrubou“, aniž by žalovaný odvolací správní úřad vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí výklad
uvedeného neurčitého pojmu. Napadené rozhodnutí tedy bylo vydáno v rozporu s vyhláškou
č. 398/2009 a ustanovením § 90 písm.c) stavebního zákona.
V desátém žalobním bodě žalobce namítl, že stavba byla umístěna, aniž bylo povoleno
odstranění stavby stávající. Na předmětných pozemcích se nachází stavba č.p. 915. Novou
stavbu nelze umístit do doby, než bude postupem podle stavebního zákona umožněno
odstranění této stavby. Žalovaný odůvodnil svůj závěr o nedůvodnosti uvedené odvolací
námitky tvrzením, že stavba č.p. 915 je ve vlastnictví žadatele o umístění stavby, ohledně
stavby bude postupováno podle ustanovení § 128 stavebního zákona a proto podle názoru
žalovaného stávající stavba není překážkou pro vydání územního rozhodnutí.
Uvedená námitka je důvodná. Pravomocné územní rozhodnutí musí být vykonatelné a
realizovatelné. Z toho důvodu nelze územním rozhodnutím vymezit určitý pozemek pro
umístění předmětné nové stavby, je-li již zastavěný jinou stavbou, je-li již využit tak, že
novou stavbu nelze na pozemku zároveň realizovat. Soud se ztotožnil s názorem žalobce o
tom, že územní rozhodnutí nelze v takovém případě vydat dříve, než bude nepochybně
zřejmé, zda stávající zástavba může být s ohledem na zájmy chráněné stavebním zákonem
odstraněna či nikoliv. Z tohoto hlediska však odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje
pokračování 14 11 A 115/2012
tvrzení rozhodných skutkových a právních okolností, na jejichž základě by bylo možno tento
závěr dovodit, neboť z jeho obsahu se lze domnívat, že o odstranění stávající stavby č.p. 915
dosud rozhodnuto nebylo.
Závěrem považuje Městský soud v Praze za vhodné zdůraznit, že pokud mají soudy ve
správním soudnictví přezkoumávat rozhodnutí, vydané v oblasti veřejné správy (ustanovení §
4 odst.1 písm.a) s.ř.s.), je z povahy věci nutné, aby bylo možno z přezkoumávaného
rozhodnutí usoudit, z čeho právní orgán vycházel a jakými skutkovými a právními úvahami
se řídil. Samotný pojem „odůvodnění“ v sobě zahrnuje požadavek, aby v něm byly uvedeny
konkrétní důvody, které vedly příslušný orgán k danému rozhodnutí. Absentují-li tyto důvody
a úvahy v odůvodnění rozhodnutí odvolacího správního úřadu, kterým se řízení před
správními orgány končí, musí je soud pro nepřezkoumatelnost zrušit.
Ze všech výše uvedených důvodů shledal soud žalobou napadené rozhodnutí
odvolacího správního úřadu nezákonným a z důvodů, obsažených v ustanovení § 78 odstavec
1 s.ř.s. soud rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a podle ustanovení § 78 odstavec 4 s.ř.s. věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude na odvolacím správním úřadu,
aby se znovu podrobně zabýval opravným prostředkem žalobce a jeho jednotlivými
námitkami, uplatněnými v průběhu správního řízení a vyjádřenými v podaném odvolání.
V intencích shora uvedeného – vázán právním názorem soudu, vysloveným ve zrušujícím
rozsudku podle ustanovení § 78 odstavec 5 s.ř.s. – odvolací správní úřad znovu rozhodne o
odvolání žalobce a bude dbát na to, aby jeho rozhodnutí mělo náležitosti požadované
zákonem tak, jak jsou uvedeny v ustanovení § 68 a následujících správního řádu.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanoveními § 60 odst.1 s.ř.s. Ve věci
úspěšnému žalobci náleží náhrada nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému správnímu
úřadu. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci zaplacený soudní poplatek z podané
žaloby v částce 3.000,-Kč a dále odměna právního zástupce JUDr.Ondřeje Tošnera, advokáta,
a jeho hotové výdaje. Mimosmluvní odměna v daném případě činí dva úkony právní služby
po 2.100,-Kč (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) podle ustanovení § 6, § 7, § 9 a
§ 11 odst. 1 advokátního tarifu a dvakrát režijní paušál po 300,-Kč za náhradu hotových
výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Dále byla jako součást odměny
zástupce žalobce přiznána 21% daň z přidané hodnoty z celkové odměny za právní zastoupení
v částce 1.008,- Kč, neboť právní zástupce žalobce je podle předloženého osvědčení plátcem
DPH. Celková výše přiznaných nákladů řízení tak činí 8.808,-Kč, jejichž povinnost k náhradě
soud přiznal proti žalovanému k rukám právního zástupce žalobce ve třicetidenní lhůtě
k plnění.
Pokud jde o náklady řízení, které vznikly osobě zúčastněné na řízení, soud dospěl
k závěru, že v dané věci nejsou dány předpoklady pro rozhodnutí soudu o jejich náhradě.
Podle ustanovení § 60 odst.5 s.ř.s. má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch
nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil.
V posuzované věci soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnosti v řízení nestanovil,
pouze byla soudem společnosti Troja Real a.s. dána možnost uplatnit její práva v probíhajícím
řízení.
P o u č e n í
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho
doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního
pokračování 15 11 A 115/2012
soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením
shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední
den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující
pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst.1 s.ř.s.
a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž
směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo
rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol
pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho
internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 16.září 2013 JUDr. Hana V e b e r o v á ,
předsedkyně senátu