Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
3 A 112/2010 - 54.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 A 112/2010 - 54
vztahu způsobem, který z hlediska ústavnosti nevzbuzuje pochyb. V případech, kdy tento vztah
nevzniká ex lege, ale na základě rozhodnutí příslušného orgánu státu ..., má stát nezadatelné
právo rozhodnout, zda určité osobě občanství udělí, a pokud tak neučiní, neporušuje tím
žádné právo zaručené Ústavou, ústavními zákony ani mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10
Ústavy. Takový postup není rozporný ani s Evropskou úmluvou o státním občanství…“. při
projednávání každé žádosti je nutné použít integrační hledisko a nespokojit se pouze
s formálním naplněním zákona o státním občanství. Je nutné zabývat se integrací do
společnosti v širších souvislostech. Odkazuje mimo jiné na dřívější rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 20.4.2007 č.j. 10Ca 253/2006-54, který judikoval, že adekvátní smyslu
a účelu zákona je i to, že správní orgány přihlédly k tomu, jakým způsobem se žalobce snaží
integrovat na území ČR. Z rozhodovací činnosti Městského soudu v Praze žalovaný
připomněl mj. i rozsudek ze dne 25.3.2005 č.j. 5Ca 10/2004-24, který se zabýval zásadou
jednotného státního občanství v rodině a považoval za logické, že se tato zásada respektuje
v případě nezletilého žadatele, který má úzké rodinné vztahy na rodiče, a proto se správní
orgán zabývá jeho rodinnými poměry v širších souvislostech. Žalovaný považuje za lichou
námitku žalobkyně, že její žádost o udělení státního občanství České republiky nebyla
posuzována individuálně, řádně a spolehlivě způsobem, jaký předpokládá správní řád. Podle
žalovaného byl naopak vzat v úvahu věk žalobkyně a ve vazbě na tuto okolnost i rodinné
poměry jejích rodičů, na nichž je jmenovaná při svém pobytu v České republice citově,
výchovou a péčí zcela závislá. Podle žalovaného bylo nutné vzít do úvahy i způsob, jakým
žalobkyně získala trvalý pobyt na území České republiky. V jejím případě se tak stalo za
účelem sloučení rodiny s matkou – cizinkou, které však státní občanství České republiky
nebylo uděleno. Pokud tedy správní orgán aplikoval zásadu zachování jednotného státního
občanství v rodině v případě žalobkyně a dospěl k závěru, že její žádosti o udělení státního
občanství České republiky nevyhoví, když nevyhověl ani žádosti její matky, odpovídalo to
skutečnostem zjištěným v tomto konkrétním správním řízení, neboť se zjišťovaly vazby
žalobkyně na další členy rodiny s tím, že se tak posuzovala i integrační hlediska u těch členů
její rodiny, na nichž je žalobkyně závislá. Podle žalovaného neudělením státního občanství
České republiky nebyla žalobkyně zkrácena na svých právech. Nelze totiž odhlédnout od
toho, že svá práva žalobkyně s ohledem na svůj věk, rozumovou vyspělost a rodinné vazby
uplatňuje prostřednictvím rodičů – cizinců jako svých zákonných zástupců, neboť není
schopna svá práva uplatnit samostatně a bez výhrad vlastním jednáním. Nelze tak konstatovat,
že je plně v české společnosti integrována a že má již s českým státem vytvořen pevný
svazek. Z žádného dokladu založeného ve správním spisu ani nevyplývá, že by byla
žalobkyně v důsledku absence českého občanství jakkoli omezována ve svých aktivitách,
zejména sportovních, jak se snaží naznačit.
Na vyjádření žalovaného k žalobě reagovala žalobkyně replikou, v níž vyslovuje
přesvědčení, že aktuální judikatura Nejvyššího správního soudu ve věci státního občanství
(rozsudky ze dne 18.12.2008 č.j. 5 As 47/2008 nebo ze dne 20.8.2009 č.j. 5 As 39/2009) se
vyvíjí ve prospěch žadatelů o státní občanství, když také zásadu přiměřenosti považuje za
podstatnou při řízení o udělení státního občanství.
Při jednání před soudem žalobkyně ústy svého právního zástupce připomněla základní
právní argumenty žaloby. Žalobkyně se domnívá, že v řízení o udělení státního občanství je
nutno vést v jistých mantinelech, které dávají limity pro možné správní uvážení, a připomíná
v této souvislosti zásadu přiměřenosti s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve
věci sp. zn. 5 As 47/2008. Domnívá se, že splnila veškeré základní podmínky, narodila se
v České republice, trvale v ní žije, mluví bez jakéhokoli problému česky, je integrována do
české společnosti a aktivně zde sportuje. V České republice má veškeré zázemí, přičemž
absence občanství ji značně limituje zejména v jejích sportovních aktivitách. Respektuje
názor žalovaného, pokud jde o posuzování a úvahy při udělování státního občanství, ale má za
to, že je to zákon, který sám umožňuje udělit státní občanství i nezletilému na jeho žádost.
Rovněž z hlediska rodičů a rodinných příslušníků u ní neexistují žádné překážky pro
nevyhovění žádosti. Je sice pravdou, že u matky došlo v minulosti k porušení předpisů
o zdravotním pojištění, avšak to by nemělo být na újmu nezletilé žalobkyně. Matce nezletilé
nebylo v minulosti uděleno státní občanství České republiky.
Žalované ministerstvo setrvalo v průběhu jednání před soudem na právním názoru, který
byl vyjádřen jak v napadených rozhodnutích prvního a druhého stupně, tak i ve vyjádření
k žalobě. Nikdo z rodiny nezletilé žalobkyně, tedy ani její otec nemá české státní občanství,
resp. i otec nezletilé je čínským státním občanem.
Při soudním přezkumu zákonnosti a správnosti rozhodnutí se vychází ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s.ř.s.“).
Při přezkumu zákonnosti správního rozhodnutí týkajícího se neudělení státního občanství,
jakož i posouzení, zda správní řízení předcházející soudnímu přezkumu trpělo vadami, pro
které by bylo nutné správní rozhodnutí zrušit, zvláště pak takovými, které mohly mít za
následek nezákoné rozhodnutí o věci samé, je nutno dále vycházet ze základní teze právní
úpravy nabývání státního občanství České republiky, totiž že platná právní úprava (§ 7 a násl.
zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, dále „zákon o státním občanství“) nezakládá nárok na udělení státního
občanství.
Významnou součástí soudního přezkumu se tak stává přezkum zákonnosti napadeného
správního rozhodnutí z toho pohledu, zda při jeho utváření nepřekročil správní orgán meze
správního uvážení stanovené zákonem nebo je nezneužil (srov. § 78 odst.1 věta druhá s.ř.s.).
V případě zjištění takového pochybení soud zruší napadené rozhodnutí rovněž pro
nezákonnost.
Soud přezkoumal napadené rozhodnutí ministra vnitra včetně rozhodnutí ministerstva
vnitra jako správního orgánu prvního stupně, a to v mezích uplatněných žalobních bodů
a v mezích žalobního návrhu. Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Nedůvodnost žaloby
není dána tím, že na udělení státního občanství České republiky není právní nárok (tato otázka
koneckonců ani nebyla mezi žalobkyní a žalovaným spornou), nýbrž tím, že důvodná není
výtka žalobkyně tvrdící na straně žalovaného i správního orgánu prvního stupně překročení
mezí správního uvážení či dokonce poukazující na libovůli těchto správních orgánů
a nerespektování principu legitimního očekávání.
Především je nutno připomenout, že Ústavní soud již před časem jednoznačně judikoval –
kromě závěru připomenutého již výše – svým usnesením ze dne 8.3.2000 č.j. IV.ÚS 586/99,
že každý suverénní stát má právo stanovit podmínky, za kterých mohou cizinci vstupovat na
jeho území, pobývat na něm a případně získat státní občanství, a že není žádného základního
práva, které by suverénní stát mohl porušit tím, že cizinci státní občanství neudělí.
Z rozhodnutí ministra vnitra i Ministerstva vnitra, resp. z jejich odůvodnění, vyplývá, že
správní orgány obou stupňů se zabývaly žádostí nezletilé žalobkyně – cizinky značně
podrobně a že dostatečně zjistily skutkový stav věci, potřebný pro rozhodnutí. Za základní
kritérium pro rozhodnutí ve věci udělení státního občanství nezletilé žalobkyni zvolily správní
orgány obou stupňů posouzení rodinných poměrů žalobkyně s důrazem na její rodinné vazby.
Za stěžejní důvod, pro který nebylo nakonec nezletilé žalobkyni uděleno státní občanství
České republiky, považovaly správní orgány obou stupňů skutečnost, že je nutno se u ní
zaměřit na zhodnocení stupně integrace nezletilé včetně nejbližších rodinných příslušníků, na
něž je odkázána výchovou i výživou a zachování principu jednotného státního občanství
především u nezletilé a jejích, byť rozvedených rodičů. Takové posouzení, resp. uvážení
nevybočuje z přípustných tolerovaných mezí správního uvážení a neznamená jejich
překročení či dokonce zneužití.
Soud považuje za správné a logické, že se správní orgány obou stupňů zaměřily ve svých
úvahách na rodinné vazby a rodinné poměry v širších souvislostech, a jejich posouzení nemá,
co by vytkl. Adekvátní (tedy přiměřené) smyslu zákona je, že správní orgány obou stupňů
přihlédly k tomu, jakým způsobem se žalobkyně integruje do české společnosti. Důvody, pro
které nebylo žádosti o udělení státního občanství vyhověno, jsou z odůvodnění rozhodnutí
obou správních orgánů zřejmé a dostatečné pro to, aby soud mohl učinit závěr, že správní
orgány obou stupňů nerozhodovaly na základě libovůle, jak jim žalobkyně vytýká,
a nepřekročily meze správního uvážení stanovené zákonem ani nezneužily správní uvážení.
Vzhledem k tomu, že mezi účastníky není sporu o tom, že udělení státního občanství není
nárokové, není třeba se dále zabývat již vyjudikovanou tezí, co znamená zákonný termín
„státní občanství … lze … udělit“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7.6.2006 č.j. 3 As 32/2005-51, kterým byla zamítnuta kasační stížnost podaná proti výše
citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 5Ca 10/2004.
Z uvedených důvodů byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (§ 78 odst.7 s.ř.s.). Tato
skutečnost nebrání žalobkyni, aby v budoucnu případně opětovně požádala příslušný správní
úřad o udělení státního občanství České republiky, změní-li se situace a dosáhne-li její
integrace ve společnosti té intenzity, která podle uvážení příslušného správního úřadu v jejím
případě dosud chyběla.
Soud neshledal důvodu, aby se odchýlil nejen od své vlastní rozhodovací činnosti, ale i judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu.
Důvodná není ani námitka, kterou žalobkyně uvedla až ve své replice a která poukazuje na
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28.2.2007 č.j. 4 As 75/2006-52, ze dne
18.12.2008 č.j. 5 As 47/2008-92 a ze dne 20.8.2009 č.j. 5 As 39/2009-81. Jejich právní závěry
nejsou v rozporu s tím, k čemu dospěly správní orgány obou stupňů a soud v tomto řízení
založeném na jiném skutkovém základě, a to na posuzování žádosti nezletilé cizinky o udělení
státního občanství za situace, kdy nikomu z její rodiny, zejména pak rodičům, nebylo uděleno
státní občanství České republiky a kdy žalobkyně ani její rodina nemá právní problém
s pobytem v České republice. Nelze ani přehlédnout skutečnost, že rozšířit žalobu o další
žalobní body, jak učinila žalobkyně v replice argumentací opírající se o druhý a třetí z výše
zmíněných rozsudků Nejvyššího správního soudu, lze jen ve lhůtě pro podání žaloby.
V tomto ohledu je podaná replika již za hranicí uplatněných žalobních bodů. Nad rámec
řečeného lze dodat, že správní orgány obou stupňů nepochybily ani z hlediska principu, který
vyslovil Ústavní soud a připomněl Nejvyšší správní soud v jednom ze zmíněných rozsudků,
totiž z pohledu přiměřenosti, kterou je třeba poměřovat a kterou v daném případě ve
skutečnosti také byla poměřována možnost případného prolomení principu jednotného
státního občanství nejbližších rodinných příslušníků, který požadovala v rámci rodiny
nezletilá žalobkyně.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst.1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla ve
věci úspěšná, a proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalovaný sice byl úspěšný, avšak
náhrady nákladů v soudním řízení se vzdal.
P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho
doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se
sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje
se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty
na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst.1 s.ř.s. a kromě
obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo
rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro
zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho
internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 20.9.2013
JUDr. Jan Ryba předseda senátu