Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

15 A 20/2013 - 31

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera

v právní věci žalobce: F. M., bytem „X“, proti žalovanému: M a g i s t r á t u města

Chomutov, odbor ekonomiky, se sídlem v Chomutově, ul. Zborovská č. p. 4602, PSČ 430

28, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2010,

č. j. MMCH/125845/2010/OE/Marj,

t a k t o :

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce u Krajského soudu v Ústí nad Labem podal společně se svojí manželkou Ing.

Larysou Markupovou dne 31. 12. 2010 podání ze dne 29. 12. 2010 (ve znění doplnění ze dne

13. 1. 2011, ze dne 14. 2. 2011 a ze dne 15. 3. 2012), které mj. obsahovalo výlučně žalobcovu

včasně podanou žalobu proti rozhodnutí žalovaného Magistrátu města Chomutov ze dne

9. 12. 2010, č. j. MMCH/125845/2010/OE/Marj, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání

vůči rozhodnutí o daňovém přeplatku ze dne 1. 12. 2010, č. j.

MMCH/123440/2010/OE/DvoM, kterým ve smyslu ust. ,

o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), bylo

rozhodnuto o převedení žalobcova daňového přeplatku ve výši 1.884,-Kč na úhradu

nedoplatku na místním poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění,

využívání a odstraňování komunálních odpadů za rok 2005 ve výši 422,-Kč, za rok 2006 ve

výši 424,-Kč, za rok 2007 ve výši 412,-Kč, za rok 2008 ve výši 426,-Kč a za rok 2009 ve výši

200,-Kč. Předmětnou žalobou, která byla soudem zaevidována pod sp. zn. , se

žalobce domáhal zrušení žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 9. 12. 2010 i jemu

Pokračování 2 15A 20/2013

předcházejícího prvoinstančního rozhodnutí ze dne 1. 12. 2010 a vrácení věci žalovanému

k dalšímu řízení.

V žalobě ve znění jejích doplnění ve vztahu k napadenému rozhodnutí ze dne

9. 12. 2010 i jemu předcházejícímu prvoinstančnímu rozhodnutí ze dne 1. 12. 2010 uvedl, že

správce daně dne 25. 11. 2010 při provádění exekuce v bytě manželky žalobce si od ní

nepřípustně vynutil úhradu částky 1.884,-Kč na základě vadného exekučního titulu, a to

exekučního příkazu ze dne 24. 11. 2010, č. j. ExM/276/2010/OE/Dvo, na prodej movitých

věcí, kdy částka ve výši 1.684,-Kč byla poukázána na úhradu splatného daňového nedoplatku

na místním poplatku za komunální odpady za rok 2005, 2006, 2007, 2008 a 2009 a kdy částka

ve výši 200,-Kč byla poukázána na úhradu exekučních nákladů.

Na místě prováděné exekuce žalobce se svojí manželkou vykonavatele marně

upozorňovali, že k exekuci dochází v bytě manželky žalobce, která má tento byt od roku 1997

ve vlastnickém užívání, a tedy ještě před uzavřením manželství se žalobcem v srpnu 2000.

Vedle toho žalobce marně požádal o odklad výkonu exekuce a při provádění exekuce pak

marně namítal, že pro nařízení a provedení exekuce nebyly splněny podmínky, protože jednak

ve skutečnosti existují dva různé platební výměry za stejná poplatková období a jednak výzvu

k plnění v náhradní lhůtě s poučením o možnosti podat vůči ní odvolání správce daně dosud

žalobci nezaslal. Navíc v dotyčném exekučním příkaze správce daně nepřiznal žalobci právo

proti němu podat odvolání, když v tomto rozhodnutí pouze připustil podání námitek, o nichž

správce rozhoduje sám. Dále žalobce při provádění exekuce marně namítal, že nemá

k dispozici žádný majetek a ani finanční prostředky, protože na jeho majetek usnesením

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 7. 2004, č. j. – 390, byl prohlášen

konkurs, který dosud trvá, a proto jeho veškerý majetek, jakož i příjmy podléhající výkonu

rozhodnutí patří pouze do konkursní podstaty a tudíž nelze provádět na majetek úpadce výkon

rozhodnutí. Vykonavatelé však k okolnostem konkursu nepřihlíželi s tím, že konkurs se

předmětné pohledávky netýká a zahájili soupis majetku manželky žalobce, a tedy třetí osoby,

o němž si byli vědomi toho, že nepatří do vlastnictví žalobce. Manželka žalobce na základě

toho pak marně namítala, že dispoziční právo k bytu, kde probíhala exekuce, má od roku 1997

a že veškeré vybavení bytu si pořídila ještě v době před uzavřením manželství se žalobcem.

Následně vykonavatelé manželku žalobce důrazně vykázali z bytu, aby v její nepřítomnosti

mohli provést zcizení jejího majetku. Jelikož žalobce i jeho manželka protestovali proti

vykázání manželky žalobce, vykonavatelé přivolali strážníky městské policie, aby ji za

použití donucovacích prostředků násilím vyvedli. V této souvislosti žalobce podotkl, že

vykonavatelé nedbali ani jeho upozornění na skutečnost, že při provádění exekuce majetku

má dlužník právo na přítomnost svědka. Na základě těchto skutečností proto žalobce přivolal

Policii ČR, aby na místě zajistila oprávněnost vstupu vykonavatelů do bytu manželky

žalobce, kteří se jí ničím neprokázali. Ovšem přivolaná Policie ČR žalobce pouze odkázala na

řešení sporu občanskoprávní cestou, přičemž celému incidentu přihlíželi všichni obyvatelé

bytů v domě. Na podporu svých tvrzení žalobce zmínil důkazní prostředky v podobě

výpovědí policistů Policie ČR, dále výpovědí strážníků městské policie a kamerovým

záznamem žalovaného.

Dále žalobce uvedl, že poté, co byla manželka žalobce vykonavateli vykázána z bytu a

bylo zahájeno zcizování jejích věcí, přivedla si na pomoc svoji dceru Mgr. E. Y., advokátku,

aby vykonavatelům vysvětlila nezákonnost jejich jednání. Vykonavatelé manželce žalobce

však k tomu sdělili, že buď spornou pohledávku uhradí, nebo jí odvezou její věci a ona pak

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 3 15A 20/2013

může svůj nárok uplatnit u soudu vylučovací žalobou. Na základě této skutečnosti pak

manželka žalobce, aby předešla mnohaletým sporům o svůj majetek, kdy u místně příslušného

Okresního soudu v Chomutově činí obvyklá délka soudního řízení 5 až 10 let a kdy

sepisované věci z podstatné části představoval movitý majetek, k němuž se jí vážou

vzpomínky na její zesnulé rodiče a bratra, neboť tento majetek od nich dostala v letech 1980

až 1988 jako dary, byla nucena si půjčit peníze a na místě uhradit za žalobce sporný exekuční

příkaz. Manželka žalobce byla tedy pod pohrůžkou zcizení jejího majetku žalovaným

donucena k nedobrovolné úhradě sporného dluhu žalobce. Manželka žalobce tak byla

donucena žalovaným proti své vůli plnit povinnosti za třetí osobu, přičemž byla přinucena,

aby ke své škodě si vytvořila peněžní závazek u další osoby. Na podporu těchto tvrzení pak

žalobce zmínil důkazní prostředky v podobě zápisu protokolu o exekuci, potvrzení o příjmu

platby, kamerovým záznamem žalovaného popř. výpověďmi svědků.

V návaznosti na shora uvedené skutečnosti žalobce připustil, že správce daně je sice

povinen přijmout platbu provedenou kýmkoliv za daňového dlužníka. Tuto platbu však může

přijmout pouze v souladu s dobrými mravy a v dobré víře, že ten, kdo platbu provádí, ji hradí

dobrovolně ze svého přesvědčení. Státní moc má totiž sloužit všem občanům a lze ji

uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Nelze proto nikoho

žádným způsobem nutit, aby konal něco proti své vůli, byť třeba i pod pohrůžkou zcizení jeho

věcí na mnoho let trvající dobu. Žalobce trvá na tom, že žalovaný při provádění exekuce

postupoval v rozporu se zákonem, a proto by měl vynucený přeplatek na místním poplatku za

komunální odpad vrátit zpět nedobrovolnému plátci. V této souvislosti žalobce zmínil, že

žalovaný následně vadný exekuční příkaz ze dne 24. 11. 2010 zrušil svým rozhodnutím ze

dne 1. 12. 2010, č. j. MMCH/123430/OE/DvoM, ovšem jen pro v něm obsažené vadné

poučení. S tímto důvodem pro zrušení ovšem žalobce nesouhlasil, a proto vůči zrušujícímu

rozhodnutí podal odvolání. Správce daně totiž v exekučním příkaze ze dne 24. 11. 2010 sice

tvrdil, že podle vykonatelného výkazu nedoplatků ze dne 8. 6. 2010, č. j. VVN –

9200021709/2010/OE/Pej, žalobce dluží na místním poplatku částku 1.684,-Kč splatnou

v zákonné lhůtě k 8. 6. 2010 s tím, že byl správcem daně vyzván k zaplacení tohoto daňového

nedoplatku v náhradní lhůtě výzvami ze dne 23. 6. 2005, č. j. 9200021709/1.pol./2005/OE, ze

dne 28. 12. 2005, č. j. 9200021709/2.pol./2005/OE, ze dne 23. 6. 2004,

č. j. 9200021709/1.pol./2004/OE, a ze dne 1. 12. 2004, č. j. 9200021709/2.pol./2004/OE, což

ale není pravda. Správce daně žalobci žádné výzvy k plnění v náhradní lhůtě nezasílal, což

mu potvrdila pracovnice vykonávacího řízení dne 1. 12. 2010. Navíc výkaz nedoplatků je

vadný i proto, že na různá daňová období existuje několik platebních výměrů na stejnou

poplatkovou povinnost, a tudíž tento výkaz jako podklad pro nařízení výkonu rozhodnutí je

neúčinný. Tyto skutečnosti pak žalobce v žalobě velmi detailně rozvedl.

Žalobce má za to, že pokud před zahájením exekučního řízení nebyla zaslána výzva

k uhrazení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě, která nebyla ani řádně vyměřena

rozhodnutím dle ust. § 32 odst. 1 daňového řádu pak neexistoval bezvadný exekuční titul.

Ovšem kdyby žalobce mohl před zahájením exekučního řízení seznat rozhodný obsah

exekučního titulu, k jehož úhradě by byl vyzván výzvou k plnění v náhradní lhůtě, pak by se

mohl v této fázi řízení bránit námitkou, že exekuční titul vůči němu není právně účinný.

Žalobce trvá na tom, že provedením exekuce na majetek jeho manželky bez exekučního titulu

bylo zneužito právo na jeho úkor a v neprospěch jeho manželky ve prospěch správce daně.

Žalobce rovněž trvá na tom, že pokud neexistují bezvadné platební podklady k zahájení

exekučního řízení a navíc i existovaly zákonné překážky ve smyslu ust. § 14 zákona č.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 4 15A 20/2013

, o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „konkursní

zákon“), k provedení exekuce na majetek žalobce v době jeho úpadku, pak byl exekuční

příkaz nezákonně vydán a provedení exekuce na finanční majetek jeho manželky za účelem

sporného poplatku za odpad považuje žalobce za nezákonný úkon správce daně, jenž si pod

pohrůžkou vynutil úhradu tohoto poplatku od žalobcovy manželky a platbu od ní

v přítomnosti její advokátky i přijal.

V návaznosti na právě uvedené žalobce zdůraznil, že správce daně si od manželky

žalobce při provádění exekuce v jejím bytě vynutil úhradu částky 1.884,-Kč z vadného

platebního titulu, kterou po zrušení exekučního příkazu ze dne 24. 11. 2010, k čemuž došlo až

v době po provedení exekuce, následně rozhodnutím ze dne 1. 12. 2010 o daňovém přeplatku,

rozepsal na úhradu místních poplatků za rok 2005 až 2009. Žalobce sice vůči tomuto

prvoinstančnímu rozhodnutí ze dne 1. 12. 2010 v rámci odvolacího řízení namítal, že úhradu

částky 1.884,-Kč si správce daně vynutil od třetí osoby pod pohrůžkou zcizení jejího

výlučného majetku, kdy manželka žalobce tuto platbu provedla proti své vůli, pod nátlakem

a nedobrovolně, avšak žalovaný prvoinstanční rozhodnutí ze dne 1. 12. 2010 žalobou

napadeným rozhodnutím ze dne 9. 12. 2010 potvrdil.

Dále žalobce bez bližšího zdůvodnění zmínil, že z prvoinstančního rozhodnutí ze dne

1. 12. 2010, o němž bylo rozhodováno žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 9. 12. 2010,

vyplývá, že žalovaný k 1. 12. 2010 část vynuceného přeplatku dne 25. 11. 2010 použil na

místní poplatek za rok 2009 ve výši 200,-Kč a za rok 2009 až 2010 eviduje nedoplatek pouze

ve výši 668,-Kč.

Vedle toho žalobce podotkl, že při exekuci provedené dne 25. 11. 2010 v bytě manželky

žalobce se žalovaný neprokázal oprávněním ke vstupu do jejího bytu, navíc žalovaný předal

žalobci stejnopis k provedení exekuce a ke vstupu do zcela jiného bytu.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost.

K věci uvedl, že o daňovém přeplatku a jeho převedení na úhradu nedoplatku na

místním poplatku za odpady rozhodl žalovaný řádným rozhodnutím ze dne 1. 12. 2010, které

obsahovalo veškeré náležitosti, včetně poučení o opravném prostředku. A třebaže proti

tomuto rozhodnutí je dle daňového řádu přípustná pouze reklamace ve smyslu ust. § 53 tohoto

zákona, tak žalobce podal dne 8. 12. 2010 proti rozhodnutí odvolání, ve kterém zejména

namítal neexistenci daňového přeplatku s odůvodněním, že platbu provedla jeho manželka na

základě donucení. Žalovaný následně dne 9. 12. 2010 vydal žalobou napadené rozhodnutí,

jímž žalobcovo odvolání pro jeho nepřípustnost zamítl s tím, že toto podání současně

posoudil i jako reklamaci, takže se zabýval jejím obsahem a shledal ji neoprávněnou.

Žalovaný má za to, že své stanovisko řádně odůvodnil.

Dále žalovaný uvedl, že při daňové exekuci postupoval na základě v té době platného

exekučního titulu, a to exekučního příkazu ze dne 24. 11. 2010. Jako správce daně je pak

nejen oprávněn, nýbrž i povinen vymáhat daňové nedoplatky, a to dle svého uvážení všemi

způsoby, které mu zákon umožňuje. Pokud tedy žalovaný zjistil, že žalobce má svůj majetek

umístěný v bytě své manželky, byl oprávněn (samozřejmě po splnění všech zákonných

podmínek) tento majetek postihnout výkonem rozhodnutí. Manželka žalobce přitom měla jiné

možnosti, jak uchránit majetek, který označovala za své výlučné vlastnictví, a to zejména

vylučovací žalobou dle ust. , , v platném

znění (dále jen „ “), avšak ta zvolila raději úhradu dlužné částky za manžela. K tomu

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 5

žalovaný doplnil, že dle ust. § 59 odst. 7 daňového řádu je správce daně povinen přijmout

každou platbu daně, i když není provedena daňovým dlužníkem, a zachází s ním stejným

způsobem, jako by ji vykonal daňový subjekt. Vrácení platby tomu, kdo ji za dlužníka

zaplatil, není přípustné. Vedle toho žalovaný podotkl, že dle ust. § 64 odst. 2 daňového řádu

se přeplatek použije na úhradu případného nedoplatku jiné daně nebo, není-li takového

nedoplatku, jako záloha na dosud nesplatnou daňovou povinnost na dani, u které přeplatek

vznikl.

Závěrem žalovaný zdůraznil, že dlužná částka byla manželkou žalobce uhrazena dobrovolně a byla použita v souladu s daňovým řádem.

V následně učiněné replice žalobce setrval na všech žalobních tvrzeních. Především

zdůraznil, že konkurs, který byl prohlášen soudem na jeho majetek, dosud trvá, a proto

veškerý majetek, jakož i jeho příjmy dle ust. § 14 odst. 1 písm. e) konkursního zákona nebylo

možné v době trvání konkursu postihnout výkonem rozhodnutí ve smyslu ust. § 175 daňového

řádu. Přes tuto skutečnost však žalovaný dne 25. 11. 2010 k uspokojení své pohledávky vůči

jeho osobě provedl v bytě žalobcovy manželky exekuční soupis jejího majetku a hodnot jejích

věcí, a to přes opakované upozorňování na probíhající konkursní řízení ohledně žalobce a na

to, že sepisované věci jsou ve výlučném vlastnictví žalobcovy manželky. Žalovaný však

tohoto upozorňování nedbal a žalobcově manželce přikázal, že buď spornou exekuční

pohledávku za žalobce na místě uhradí, anebo sepsané věci budou odvezeny s tím, že se pak

může mnoho let u soudu domáhat jejich vyloučení z exekučního soupisu. Nátlakem

žalovaného byla žalobkyně donucena dlužnou částku ve výši 1.884,-Kč si vypůjčit a uhradit ji

za žalobce jakožto třetí osobu. Žalobce trvá na tom, že na jeho poplatkovém účtu

u žalovaného nelze považovat částku 1.884,-Kč jako přeplatek, neboť tuto částku získal

protiprávně nezákonným provedením exekuce majetku manželky žalobce, a tedy nikoliv

dobrovolnou platbou. Dále je žalobce přesvědčen, že správce daně je povinen vrátit platbu,

která byla provedena zřejmým omylem nebo donucením. Vymáhat dlužníkovu platbu na třetí

osobě, která není ručitelem, je právně nepřípustné.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. , soudní řád

správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), bez jednání, neboť žalobce

i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili.

Napadené rozhodnutí soud pak přezkoumal v řízení podle části třetí prvního dílu hlavy

druhé , která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních písm.

c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a věty první Z této zásady vyplývá,

že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který

žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí

dle věty první Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí

nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad

rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti přihlédnout toliko k takovým vadám

napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho

nicotnost podle

Po přezkoumání skutkového a právního stavu, zevrubném prostudování obsahu

předloženého správního spisu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

V daném případě žalobce brojí proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 12. 2010, jímž

bylo zamítavě rozhodnuto o prvoinstančním rozhodnutí ze dne 1. 10. 2010 o převedení

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 6 15A 20/2013

žalobcova daňového přeplatku ve výši 1.884,-Kč ve smyslu ust. § 64 odst. 2 daňového řádu

na úhradu nedoplatku na místním poplatku za provoz systému shromažďování, sběru,

přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů za roky 2005 až 2009.

V ust. § 64 odst. 1 daňového řádu je zakotveno, že částka plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství daně je daňovým přeplatkem.

Ust. § 64 odst. 2 daňového řádu pak hovoří mj. o tom, že přeplatek se použije na

úhradu případného nedoplatku u jiné daně, přičemž úhrada daňových nedoplatků evidovaných

u správce daně, u něhož je evidován i daňový přeplatek, má přednost. Za den úhrady tohoto

nedoplatku se považuje den, který následuje po dni vzniku přeplatku.

Z obsahu správního spisu, který soudu předložil žalovaný a který je založen v soudním

spise vedeném pod sp. zn. vyplývá, že žalovaný k datu vydání žalobou

napadeného rozhodnutí ze dne 9. 12. 2010 a taktéž i k datu 1. 12. 2010, kdy bylo vydáno

prvoinstančního rozhodnutí ve věci převedení daňového přeplatku, evidoval nedoplatky

žalobce na místním poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění,

využívání a odstraňování komunálních odpadů za rok 2005 ve výši 422,-Kč, za rok 2006 ve

výši 424,-Kč, za rok 2007 ve výši 412,-Kč, za rok 2008 ve výši 426,-Kč a za rok 2009 ve výši

200,-Kč, a tedy žalobcovy nedoplatky dosahovaly celkové výše 1.884,-Kč. Ostatně sám

žalobce v předmětném soudním řízení nikdy netvrdil, že by měl uhrazeny dotyčné místní

poplatky za roky 2005 až 2009, přičemž pro daný případ je podružné, z jakých pohnutek či

důvodů tak žalobce dosud neučinil, což soud rozvede ještě níže.

Mezi žalobcem a žalovaným není žádného sporu ohledně toho, že dne 24. 11. 2010

žalovaný vydal exekuční příkaz na prodej movitých věcí pro údajný žalobcův splatný

nedoplatek ve výši 1.684,-Kč spolu s příslušenstvím v podobě exekučních nákladů. Vedle

toho mezi žalobcem a žalovaným panuje shoda v tom, že tento exekuční příkaz ze dne

24. 11. 2010 žalovaný následně zrušil pro zjištěné procesní vady svým rozhodnutím ze dne

1. 12. 2010, č. j. MMCH/123430/OE/DvoM. Dále mezi žalobcem a žalovaným není žádného

sporu ohledně toho, že dne 25. 11. 2010 Ing. L. M., manželka žalobce, v rámci vlastního

provádění exekuce v jejím bytě, když žalovaný nabyl přesvědčení, že žalobce má zde

umístěný svůj majetek, na základě dotyčného exekučního příkazu ze dne 24. 11. 2010

žalovanému uhradila za žalobce částku 1.884,-Kč zahrnující jednak platbu na žalobcův

splatný nedoplatek ve výši 1.684,-Kč a také platbu ve výši 200,-Kč na exekuční náklady.

V této souvislosti nelze nezmínit, že sám žalobce k okolnostem vlastní úhrady dlužné částky

jeho manželkou uvedl, že dotyčnou platbu jeho manželka učinila s úmyslem, aby předešla

mnohaletým sporům o svůj majetek, kdy u místně příslušného soudu činí obvyklá délka

soudního řízení 5 až 10 let a kdy sepisované věci z podstatné části představoval movitý

majetek, k němuž se jí vážou vzpomínky na své zesnulé rodiče a bratra, neboť tento majetek

od nich dostala v letech 1980 až 1988 jako dary. Tyto pohnutky, které vedly žalobcovu

manželku k úhradě žalobcova splatného nedoplatku na dotyčné místní poplatky za roky 2005

až 2009 a vzniklých exekučních nákladů, kdy k úhradě žalovanému došlo mj. v přítomnosti

strážníků městské policie a hlídky Policie ČR, dle názoru soudu dokládají skutečnost, že na

úkon manželky žalobkyně v podobě rozporované úhrady žalobcova dluhu a exekučních

nákladů je třeba pohlížet jako na platný právní úkon ve smyslu ust.

Sb., , ve znění pozdějších právních předpisů, neboť dotyčný úkon

žalobkyně byl stricto sensu učiněn svobodně a dobrovolně, vážně, určitě, srozumitelně a také

byl prostý omylu. Tento dílčí závěr ohledně jednání manželky žalobce dne 25. 11. 2010 je pro

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK]Pokračování 7 15A 20/2013

posouzení daného případu klíčový.

Je tomu tak proto, že dle ust. § 59 odst. 7 daňového řádu je správce daně povinen

přijmout každou platbu daně, i když není provedena daňovým dlužníkem, a zachází s ním

stejným způsobem, jako by ji vykonal daňový subjekt. Vrácení platby tomu, kdo ji za

dlužníka zaplatil, není přípustné.

K tomu soud dodává, že již žalovaný zcela správně v písemném vyjádření k žalobě

upozornil na skutečnost, že manželka žalobce namísto úhrady dlužné částky za žalobce měla

i jiné možnosti, jak uchránit majetek, který označovala za své výlučné vlastnictví. Směrem

k žalobci soud uvádí, že pokud je prováděn soupis movitých věcí nebo jsou tyto věci

zabavovány a dojde k sepsání věci, která patří třetí osobě (zde manželce žalobce) a nikoliv

dlužníkovi, může se třetí osoba bránit. Buď hned na místě relevantními listinami prokázat své

vlastnictví, a věc tak nebude sepsána, nebo později využít jiných zákonných institutů obrany -

nejpozději do 30 dnů může u exekutora podat návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu za

současného předložení faktury a další y, které potvrzují tvrzení třetí osoby. Jestliže

exekutor včas podanému návrhu nevyhoví, tak třetí osoba může do 30 dnů od doručení

rozhodnutí podat žalobu na vyloučení věci ze soupisu ve smyslu ust. a násl.

Jedná se o takzvanou excindační žalobu, jež se podává u exekučního soudu. V žalobě je třeba

uvést, který majetek má být z exekuce vyloučen a kterého exekučního řízení se žaloba týká.

Žalobce navíc znovu musí doložit své vlastnictví. Dokud soud o žalobě nerozhodne, nesmí

exekutor sepsanou věc prodat.

Naproti tomu pro vyhodnocení předmětné žaloby naprosto ztrácí na významu, zda

žalovaný v postavení správce daně pochybil, pokud přikročil dne 25. 11. 2010 k provádění

exekuce na základě vadného exekučního příkazu ze dne 24. 11. 2010 na prodej movitých věcí

a zda v dotyčném exekučním příkaze chybně nepřiznal žalobci právo proti němu podat

odvolání, když v tomto rozhodnutí pouze připustil podání námitek, dále zda byly splněny

podmínky pro provedení exekuce, když na majetek žalobce byl prohlášen konkurs, který není

dosud skončen, a když dle žalobce existuje několik platebních výměrů na stejnou poplatkovou

povinnost a výzva k plnění v náhradní lhůtě s poučením o možnosti podat vůči ní odvolání

nebyla žalobci dosud žalovaným zaslána. Rovněž tak ztrácí na významu, z jakých důvodů

žalobce dosud neprovedl úhradu předmětných místních poplatků za roky 2005 až 2009, zda

vlastní exekuční výkon mohl být prováděn v bytě manželky žalobce, dále že exekutoři hodlali

provést soupis majetku manželky žalobce, dále že exekutoři se neprokázali oprávněním ke

vstupu do bytu manželky žalobce a že žalovaný předal žalobci stejnopis k provedení exekuce

a ke vstupu do zcela jiného bytu apod. Z tohoto důvodu soud nepřikročil ve smyslu ust. § 52

odst. 1 k případnému dokazování výpovědí policistů Policie ČR, dále výpovědí

strážníků městské policie a popř. výpověďmi dalších svědků, kamerovým záznamem

žalovaného, zápisem protokolu o exekuci, potvrzením o příjmu platby, jak zmiňoval žalobce,

neboť dokazování soud vyhodnotil jako nadbytečné.

Na základě shora uvedených skutečností nelze dojít k jinému závěru než k tomu, že

pokud došlo dne 25. 11. 2010 manželkou žalobce k úhradě částky ve výši 1.834,-Kč

žalovanému za žalobcův splatný nedoplatek ve výši 1.684,-Kč spolu s příslušenstvím

v podobě exekučních nákladů ve výši 200,-Kč na základě exekučního příkazu ze dne

24. 11. 2010, č. j. ExM/276/2010/OE/Dvo, přičemž tento exekuční příkaz byl následně

rozhodnutím žalovaného ze dne 1. 12. 2010, č. j. MMCH/123430/OE/DvoM, zrušen, tak

vznikl žalobci přeplatek na dani zajištěné exekučním příkazem ve výši 1.884,-Kč. Za tohoto

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování 8

stavu proto žalovaný zcela legitimně dne 1. 12. 2010 pod

č. j. MMCH/123440/2010/OE/DvoM přikročil k vydání rozhodnutí o převedení žalobcova

vzniklého daňového přeplatku ve výši 1.884,-Kč na úhradu jeho nedoplatku na místním

poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a

odstraňování komunálních odpadů za roky 2005 až 2009, o němž bylo rozhodováno žalobou

napadeným rozhodnutím ze dne 9. 12. 2010.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není

z pohledu uplatněných žalobních námitek důvodná, a proto ji ve výroku ad I. rozsudku podle

zamítl.

Současně v souladu s ust. věty první ve výroku ad II. rozsudku

nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci

úspěch a žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval a navíc mu ani žádné náklady řízení

nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho

doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se

sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se

dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na

sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.

Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných

náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu

a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro

zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Ústí nad Labem dne 27. června 2013

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)