Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
50 A 11/2012 - 91.pdf
PDF · 0 B
No categories available
50 A 11/2012 - 91
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Olgy Stránské a
soudců JUDr. Dalily Marečkové a JUDr. Milana Podhrázkého v právní věci navrhovatele:
H., spol. s r. o., IČ , se sídlem N. Z., P., zastoupeného JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se
sídlem Orlická 163, 500 03 Hradec Králové, proti odpůrci: Obec Řitka, se sídlem Na Návsi
54, 252 03 Řitka, zastoupenému JUDr. Pavlem Brachem, advokátem se sídlem Klapálkova
3132/4, 149 00 Praha 4, o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy - změny č. 5
územního plánu sídelního útvaru obce Řitka, vydaného usnesením zastupitelstva Obce
Řitka ze dne 28. 5. 2009 (opatření obecné povahy č. 1/2009),
t a k t o :
I. Návrh se z a m í t á.
II. Navrhovatel j e p o v i n e n zaplatit odpůrci na náhradu nákladů řízení částku
12.342 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet jeho právního zástupce
JUDr. Pavla Bracha, advokáta se sídlem Praha 4, Klapálkova 3132/4.
O d ů v o d n ě n í :
Návrhem doručeným Krajskému soudu v Praze dne 31. 7. 2012 se navrhovatel
domáhá zrušení části shora označeného opatření obecné povahy, a to bodu 4. závazné části ve
znění „4. Stanovuje se, že podél společné hranice obcí Řitka a Líšnice nesmí dojít ke
stavebnímu splynutí obou obcí a jsou proto definovány konkrétní požadavky“, a článku 04
odst. 6) textové části ve znění „(6) Bude dbáno na to, aby podél společné hranice obcí Řitka a
Líšnice nedošlo ke stavebnímu splynutí obou obcí. K tomu budou využity zejména tyto
prostředky: a) v plochách zastavitelného území budou pozemky vymezeny tak, aby na nich
- 2 -
bylo docíleno odstupu stavby od hranice obce alespoň 50 metrů s tím, že nezastavěná část
těchto pozemků se ozelení“.
Navrhovatel tvrdí, že byl uvedeným opatřením obecné povahy zkrácen na svých
právech. Tvorby a přijímání opatření obecné povahy se aktivně účastnil, sledujíc obsah a účel
územního plánu vymezený v § 43 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu (stavební zákon), ve znění účinném v době vydání napadeného opatření obecné povahy.
V tomto procesu před schválením napadené změny územního plánu uzavřel s odpůrcem dne
28. 7. 2009 Smlouvu o úpravě vzájemných práv a povinností a úhradě podílu na účelně
vynaložených nákladech v rámci výstavby v obci Řitka. Závazky, práva a povinnosti
v procesu přijetí napadené změny územního plánu byly schváleny zastupitelstvem odpůrce
(usnesení č. 2 ze dne 25. 6. 2009). Uvedená smlouva představuje akt soukromoprávní i akt
veřejnoprávní a představuje také vypořádání námitek navrhovatele v postavení namítající
osoby podle § 52 odst. 2 stavebního zákona. V obsahu napadené změny územního plánu však
námitky navrhovatele nebyly vzaty v úvahu (v navazujícím územní řízení potom výsledky
procesu přijetí změny územního plánu byly příkře a autoritativně odmítnuty). Podle
navrhovatele jeho účast v námitkovém řízení byla završena výše uvedenou smlouvou. Pokud
jde o uplatnění námitek u odpůrce, její intepretace a její účinky na proces změny územního
plánu je zachycena ve stanovisku Obecního úřadu v Řitce ze dne 18. 8. 2009, vydaného po
schválení předmětné změny územního plánu.
Legitimaci k podání daného návrhu navrhovatel dovozuje ze svého vlastnického práva
k pozemkům v k. ú. Řitka (pozemky č. ), které jsou z hlediska svého využití napadenou
změnou územního plánu dotčeny. Před vydáním napadeného opatření obecné povahy
navrhovatel zahájil ohledně výše uvedených pozemků územní řízení o vydání rozhodnutí o
umístění stavby komunikace, rozvodů a přípojek kanalizace, vody, plynu, slaboproudu a
silnoproudu, včetně veřejného osvětlení a telefonního vedení a územní řízení o vydání
rozhodnutí o dělení těchto pozemků. Územní rozhodnutí v obou žádostech bylo vydáno, po
zrušení těchto rozhodnutí Krajským úřadem Středočeského kraje však příslušný stavební úřad
žádosti žalobce zamítl, a to právě s ohledem na rozpor s napadenou změnou územního plánu.
K tomu navrhovatel dodal, že pokud jde o limity hranic sousedních obcí Řitka a Líšnice,
obsahuje územní plán obce Líšnice odlišné limity než napadená změna územního plánu obce
Řitka.
Konkrétní výhrady ve vztahu k napadené změně územního plánu obce Řitka spatřuje navrhovatel v tom, že
- ohledně plochy, která je předmětem tohoto návrhu, je vedeno územní řízení, jehož
obsah není a nebyl zahrnut do věcného řešení dané změny územního plánu;
- v území existuje platná zastavitelná plocha, jež není napadenou změnou územního
plánu řešena, pokud jde o její hranice a obsah;
- limit uvedený v čl. 04 odst. 6 textové části napadené změny územního plánu není
limitem určitým a představuje pouze demonstrativní výčet, který neobsahuje
vypořádání s existujícími stavbami překračujícími hranici uvedeného limitu a
představuje zjevně limit vnitřně rozporný s jeho vymezením určeným podél celé
hranice sousedních obcí Řitka a Líšnice (jako neurčitý limit zasahuje do
vlastnických práv navrhovatele);
- limit změny územního plánu obce Řitka je limitem rozporným s limity územního
plánu sousední obce Líšnice;
- 3 -
- limity napadené změny územního plánu přesahují svým vlivem a regulativy na
území sousední obce Líšnice (totéž platí i pro územní plán obce Líšnice ve vztahu
územnímu plánu odpůrce); pro takové uspořádání území a stanovení limitů však
není dána kompetence obce, nýbrž pro regulaci je zde dána kompetence kraje
(napadené opatření obecné povahy tak bylo přijato mimo kompetenci odpůrce);
- obsahem napadeného opatření obecné povahy není věcné řešení námitek
navrhovatele spočívajících v řešení ve Smlouvě o úpravě vzájemných práv a
povinností ze dne 28. 7. 2009, postavené obsahem na roveň existujících staveb
mimo stanovený limit v procesu přijetí napadené změny územního plánu
- limit napadené změny územního plánu je limitem neurčitým, připouštějícím
bezbřehou správní úvahu, přijatým v interpretačních možnostech výlučně na úkor
navrhovatele.
S ohledem na výše uvedené má proto navrhovatel za to, že napadené opatření obecné
povahy (změna územní plánu) je v rozporu se zákonem a současně nebylo vydáno zákonem
stanoveným způsobem.
Odpůrce se ve svém vyjádření k návrhu předně vymezuje vůči námitce navrhovatele, v
rámci níž navrhovatel ztotožňuje výše uvedenou smlouvu o vzájemných právech a závazcích
s podáním námitek do každé fáze územního plánování, jak s tím počítá stavební zákon.
K tomu odpůrce dodává, že uzavření určité smlouvy neosvobozuje oprávněného účastníka
od podání námitek v každé fázi územního plánování (zasahuje-li do jeho práv), bez ohledu na
to, co si sjednal s odpůrcem. Každá smlouva (vyjma smlouvy veřejnoprávní) je platná a
účinná pouze mezi stranami (inter partes) a nestává se dokumentem jiné účinnosti co do
rozsahu zavázanými stranami tím, že práva a povinnosti vyplývající z této smlouvy
odsouhlasilo zastupitelstvo obce. Taková smlouva je odrazem právního vztahu soukromé
povahy a její ujednání nelze vztáhnout do procesu schvalování územního plánu jako institut
veřejného práva. Námitky jako takové musí být podávány zákonem předpokládaným
způsoben řádně a včas, aby se jimi mohl zabývat nejen pořizovatel územní dokumentace, ale
také případně dotčené orgány. Automatická zákonná povinnost odpůrce „přesunout“ námitky
navrhovatele do řízení o územním plánu neexistuje. Nelze tedy uzavřít, že by navrhovatel
řádně a včas minimálně podle § 52 odst. 3 stavebního zákona ve fázi řízení o územním plánu
vznesl kvalifikované námitky, jimiž by se jednak odpůrce a jednak dotčené orgány podle § 52
odst. 3 stavebního zákona mohly kvalifikovaně zabývat a vyjádřit se k nim. I kdyby
předmětná smlouva obsahovala určité námitky veřejnoprávního charakteru (relevantní pro
řízení o územním plánu), je vyloučeno, aby se jednalo o námitky odůvodněné způsobem
požadovaným a hlavně přezkoumatelným. Pokud by odpůrce jednal způsobem, který
navrhovatel požaduje, tedy danou smlouvu považoval za námitky navrhovatele, zvýhodnil by
tak jednu z oprávněných osob. Podle odpůrce navrhovatel netvrdí, že by další oprávněné
osoby podle § 52 odst. 2 stavebního zákona uzavřeli s odpůrcem podobnou smlouvu.
S odkazem na čl. 1 Listiny základních práv a svobod a § 7 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, pak odpůrce dodává, že všem osobám, jichž se napadená změna územního
plánu dotýká, musely být dány stejné právní možnosti k podání námitek. Úvahy o tom, že by
navrhovatel měl mít „lepší“ postavení jen proto, že měl se žalovanou uzavřenou určitou
smolou, snad obsahující kvalifikované námitky podle § 52 odst. 2 stavebního zákona (o čemž
odpůrce pochybuje), je proto lichá a nespravedlivá.
Odpůrce dodává, že splnil všechny právní náležitosti procesu, který jednak předcházel
zahájení řízení o územním plánu a jednak náležitosti samotného řízení o územním plánu. Ve
všech stádiích všech procesů územního plánování v rámci napadené změny územního plánu
- 4 -
byly splněny formální podmínky pro jeho platnost a účinnost. Bylo na navrhovateli, zda
využije svých práv v řízení o územním plánu, navrhovatel tak neučinil a tento stav hodlá
zvrátit až v řízení před soudem. K námitce navrhovatele, že předmětný limit územního plánu
odpůrce je rozporný s limity územního plánu sousední obce Lišnice, odpůrce konstatuje, že
ani tato námitka nemůže obstát. Napadená změna územního plánu byla určena pro územní
celistvost obce Řitka a nikoliv jiné obce. Uvedená změna byla schválena s přihlédnutím k
námitkám dotčených orgánů a neovlivňuje územní plánování obce Líšnice. Odpůrce
nesouhlasí ani s námitkou navrhovatele, podle níž je limit napadené změny územního plánu
limitem neurčitým, připouštějícím bezbřehou správní úvahu, přijatý výhradně na úkor
odpůrce. Z uvedené změny lze podle odpůrce jednoznačně vysledovat toliko jediný úmysl
spočívající v tom, že principálně se podél hranice obcí Řitka a Líšnice nebude konat jakákoliv
stavební činnost, která by vedla ke stavebnímu splynutí obou obcí. Odpůrce proto navrhl, aby
soud návrh na zrušení daného opatření obecné povahy zamítl a přiznal navrhovateli náhradu
nákladů řízení.
Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 26. 9. 2012, čj. 50 A 11/2012-29, návrh
odmítl, neboť dospěl k závěru, že navrhovatel v rozporu s ustanovením § 101a odst. 1 věty
druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), brojil pouze proti opatření obecné povahy, aniž by ve věci, kde bylo napadené
opatření obecné povahy užito, podal též žalobu, jak citované ustanovení výslovně
předpokládá.
Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti navrhovatele rozsudkem ze dne 19. 12.
2012, čj. 5 Aos 2/2012-24, shora uvedené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl v uvedeném rozhodnutí k závěru, že
není případné interpretovat § 101a s. ř. s. tak, že by návrh na zrušení opatření obecné povahy
nebo jeho části byl přípustný pouze tehdy, je-li vyčerpána možnost obrany jinými prostředky.
Jak výslovně konstatoval, „situace, kdy by mělo být setrváno na podmínce, kterou krajský
soud dovodil z ust. § 101a s. ř. s. (předchozí vyčerpání opravných prostředků ve správním
řízení a podání žaloby proti správnímu rozhodnutí ve věci samé) v kontextu s ex lege
vymezenou prekluzivní lhůtou pro přezkum opatření obecné povahy, která je odvozována od
účinnosti opatření obecné povahy, by v konečném důsledku mohla vyvolávat obtížně řešitelné
stavy značné právní nejistoty a ve svých důsledcích i odepření přístupu k soudu.“
Vázán výše reprodukovaným právní názorem Nejvyššího správního soudu (§ 110 odst.
4 s. ř. s.) přistoupil zdejší soud k projednání návrhu na zrušení napadené části opatření obecné
povahy.
Při jednání u soudu navrhovatel nad rámec návrhu konstatoval, že zasažení předmětné
plochy limitem se ve změně územního plánu nevyskytuje, pouze je vyjádřeno v bodě IV.
výrokové části (bod č. 04 odst. 6 není součástí schváleného územního plánu). K tomu
k dotazu soudu doplnil, že z jednotlivých výroků napadeného opatření obecné povahy
nevyplývá, že jeho součástí je související textová část, přičemž v rámci hlavního výkresu
přiloženému k tomuto opatření obecné povahy není vyznačen sporný limit. U jednání
navrhovatel soudu také předložil hlavní výkres změny územního plánu obce Řitka a Líšnice a
dodal, že v napadené změně územního plánu je administrativní rozdělení obcí pouze formální,
protože ve skutečnosti rozdělení obcí v terénu existuje. U hranice obce Líšnice je v zadání
regulačního lánu Líšnice komunikace, a proto nemá smysl na její jedné straně směrem k obci
Řitka nechávat 10metrový pás zeleně.
- 5 -
Odpůrce k tomu při jednání u soudu nad rámec svého písemného vyjádření dodal, že
není pravdou, že se obce Řitka a Líšnice stýkají, neboť je mezi nimi pole a hranice není
patrná. Situace v dané lokalitě je dopravně komplikovaná, neboť jediná možná dopravní
obslužnost části obce Líšnice Varandov je přes obec Řitka, proto odpůrce navrhl oddělení
obou obcí. Jak odpůrce dodal, na pozemku navrhovatele existuje několik černých staveb,
odpůrce má zájem na tom celou věc řešit, zrušení napadené změny územního plánu však není
tím správným řešením.
Krajský soud v Praze nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení o návrhu na
zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části. Mezi tyto podmínky je třeba řadit především
existenci opatření obecné povahy, aktivní žalobní legitimaci navrhovatele a formulaci
žalobního návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2008, čj. 9 Ao
1/2008-34, www.nssoud.cz).
Územní plán se v souladu s ustanovením § 43 odst. 5 stavebního zákona vydává
formou opatření obecné povahy podle správního řádu (výše uvedené pravidlo se podle § 55
odst. 2 stavebního zákona aplikuje i v případě změny územního plánu). Napadené změna
územního plánu odpůrce byla vydána zastupitelstvem odpůrce dne 28. 5. 2009, a o existenci
napadeného opatření obecné povahy tedy není sporu. Navrhovatel je, jak vyplývá z výpisu
z katastru nemovitostí (LV pro k.ú. a obec Řitka), vlastníkem pozemků dotčených napadenou
změnou územního plánu (např. pozemek č. ), a současně uvádí, že tímto územním plánem byl
zkrácen na svých právech. Navrhovatel tedy je v souladu s § 101a odst. 1 zákona s. ř. s.
v projednávané věci k podání návrhu aktivně legitimován. Jak již bylo současně výše
uvedeno, třetí podmínkou projednatelnosti návrhu na zrušení opatření obecné povahy je pak
formulace závěrečného návrhu v souladu s požadavky vyplývajícími z ustanovení § 101a
s. ř. s., resp. meritorně projednatelný závěrečný návrh (petit). Vzhledem ke skutečnosti, že
navrhovatel požaduje zrušení označené části napadeného opatření obecné povahy (změny
územního plánu), je třeba považovat za splněnou i tuto podmínku řízení o podaném návrhu.
Návrh byl podán včas ve lhůtě stanovené v § 101b odst. 1 s. ř. s. (napadené opatření
obecné povahy nabylo účinnosti dne 31. 7. 2009 a návrh byl doručen soudu dne 31. 7. 2012),
přičemž obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti (§ 101b odst. 2 s. ř. s.).
Při rozhodování o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je soud
vázán rozsahem a důvody návrhu (§ 101d odst. 1 s. ř. s.). Toto pravidlo soudního přezkumu
opatření obecné povahy bylo zavedeno s účinností od 1. 1. 2012 novelou provedenou
zákonem č. 303/2011 Sb. Podle dřívější úpravy soud nebyl vázán právními důvody návrhu;
mohl tedy napadené opatření obecné povahy nebo jeho část zrušit i z jiných důvodů než
z těch, které navrhovatel vytkl. Aplikoval tedy vždy kompletní algoritmus (test) přezkumu,
který byl pro tyto účely vymezen judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze
dne 27. 9. 2005, čj. 1 Ao 1/2005-98, č. 740/2006 Sb. NSS). Těmito kroky algoritmu jsou: 1)
přezkum pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy; 2) přezkum otázky, zda
správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené
působnosti; 3) přezkum otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem
stanoveným procesním postupem; 4) přezkum obsahu opatření obecné povahy z hlediska
rozporu se zákonem, v tomto kroku ve smyslu souladu s hmotným právem; 5) přezkum
obsahu napadeného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality, tedy konkrétně,
zda napadené opatření obecné povahy vůbec umožňuje dosáhnout sledovaný cíl, zda opatření
obecné povahy a sledovaný cíl spolu logicky souvisí a zda cíle nelze lépe dosáhnout jiným
prostředkem, jakož i zda opatření obecné povahy omezuje své adresáty co nejméně; v
neposlední řadě soud také zkoumá, zda je následek napadeného opatření obecné povahy
- 6 -
úměrný sledovanému cíli. Nově formulovaným ustanovením §101d odst. 1 s. ř. s. však
dochází k omezení rozsahu přezkumu opatření obecné povahy. Soud tedy při přezkumu
opatření obecné povahy bude algoritmus (test) přezkumu v celém rozsahu aplikovat pouze za
předpokladu, že navrhovatel všechny jeho kroky zahrne do návrhových bodů (§ 101b odst. 2
s. ř. s.). Při samotném věcném posouzení návrhu soud vychází ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době vydání opatření obecné povahy (§ 101b odst. 3 s. ř. s.).
Ze správního spisu a z příloh doložených účastníky řízení soud zjistil následující relevantní skutečnosti:
Usnesením zastupitelstva obce Řitka ze dne 28. 5. 2009, č. 2/2009, byla vydána změna
č. 5 územního plánu sídelního útvaru obce Řitka (opatření obecné povahy č. 1). Jak plyne
z této změny územního plánu, závazná část územního plánu sídelního útvaru Řitka,
schváleného usnesením zastupitelstva obce Řitka č. 1 ze dne 16. 9. 1993, se mění tak, že „4.
Stanovuje se, že podél společné hranice obcí Řitka a Líšnice nesmí dojít ke stavebnímu
splynutí obou obcí a jsou proto definovány konkrétní požadavky“. Článek 04 odst. 6 písm. a)
textové části změny územního plánu sídelního útvaru Řitka pak stanoví, že „(6) Bude dbáno
na to, aby podél společné hranice obcí Řitka a Líšnice nedošlo ke stavebnímu splynutí obou
obcí. K tomu budou využity zejména tyto prostředky: a) v plochách zastavitelného území
budou pozemky vymezeny tak, aby na nich bylo docíleno odstupu stavby od hranice obce
alespoň 50 metrů s tím, že nezastavěná část těchto pozemků se ozelení“.
Ze smlouvy nazvané „SMLOUVA O ÚPRAVĚ VZÁJEMNÝCH PRÁV A POVINNOSTÍ
A O ÚHRADĚ PODÍLU NA ÚČELNÉ VYNALOŽENÝCH NÁKLADECH V RÁMCI
VÝSTAVBY V OBCI ŘITKA“ uzavřené dne 28. 7. 2009, mezi obcí Řitka a společností H., s. r.
o. (jako investorem), soud zjistil, že předmětem této smlouvy (bod 3.), „je definice a
stanovení vzájemných závazků a povinností smluvních stran v rámci realizace projektu
[„Rodinné domy Řitka“ – výstavba 14 bytových jednotek v samostatně stojících rodinných
domcích na pozemcích parc. č. 112/33, 112/55, 112/56, 112/1, 105/1, 112/43, 112/44, 112/45,
112/47, 112/48 a 112/49 vše v k.ú. Řitka (pozn. krajského soudu)], a to tak, aby investor mohl
realizovat výše popsaný projekt při zajištění dostatečného posílení kapacit technické a
občanské vybavenosti obce. Strany souhlasí, aby obec uplatnila v rámci územního řízení
závazky investora popsané v této smlouvě do textu územního rozhodnutí, tak aby tyto mohly
být v budoucnu nárokovány i v případě změny na straně vlastníka/investora projektu.“ Z bodu
6. uvedené smlouvy („Závazky obce“), především plyne, že „Obec vydá investorovi v rámci
územního, stavebních a vodoprávních řízení souhlas s výstavbou výše uvedeného projektu a
v případě, že tento předloží příslušné žádosti společně s dokumentací v rozsahu, který je
stavebním zákonem pro jednotlivé etapy požadován, v případě, že projekt bude splňovat
regulativy pro dané území (souhlasné stanovisko zpracovatele územního plánu) … v takovém
případě obec vydá souhlasná stanoviska v těchto etapách: A-Souhlas k územnímu řízení na
dělení parcel… B-Souhlas ke stavebnímu řízení na stavbu inženýrských sítí… C-Souhlas
k vodoprávnímu řízení… D-Souhlas ke stavebnímu řízení na stavbu 1. etapy komunikací… E-
Souhlas ke stavebnímu řízení na stavbu 2. etapy komunikací… F-Souhlas ke stavebnímu řízení
1. etapy výstavby RD… G-Souhlas ke stavebnímu řízení 1. etapy výstavby RD…“ Z bodu 6.4.
uvedené smlouvy pak plyne, že „v případě, že na základě záporného stanoviska účastníků
řízení, nebo příslušného stavebního úřadu nebude investorovi vydáno pravomocné územní
rozhodnutí a dotčené území zůstane v původním stavu, zavazuje se obec uzavřít s investorem
dohodu o odstoupení od této smlouvy a vrátit investorovi příspěvek, poskytnutý podle této
smlouvy.“ K této smlouvě navrhovatel doložil „Stanovisko k územnímu řízení na akci“
vydané Obecním úřadem v Řitce dne 18. 8. 2009.
- 7 -
Z rozhodnutí Městského úřadu Mníšek pod Brdy, Stavební úřad, ze dne 26. 3. 2012,
čj. SÚ 816/12-437/2007-Pet, sp. zn. 437/2007, vyplývá, že stavební úřad žádost navrhovatele
o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby a dělení pozemků (shora již uvedených)
zamítl. Jak se v odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné uvádí, „v průběhu řízení se …
územně plánovací dokumentace změnila, když dne 31. 7. 2009 obec Řitka schválila změnu č. 5
územního plánu sídelního útvaru Řitka. (…) stavební úřad zkoumal, zda je žádost v souladu
platným územním plánem“.
Před samotným věcným vypořádáním jednotlivých námitek vznesených
navrhovatelem považuje zdejší soud za nutné zdůraznit, že podle již výše zmíněného § 101b
odst. 2 s. ř. s. musí návrh na zrušení (části) opatření obecné povahy obsahovat návrhové body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel
opatření obecné povahy nebo jeho část za nezákonné. Obsahuje-li přitom návrh tyto
náležitosti, nelze již v dalším řízení návrh rozšiřovat na dosud nenapadené části opatření
obecné povahy nebo jej rozšiřovat o další návrhové body. Ve světle citovaného ustanovení je
třeba hodnotit především námitky navrhovatele týkající se formálních náležitostí napadeného
opatření obecné povahy, které navrhovatel vznesl až při jednání u soudu (nesoulad výroku
napadeného opatření obecné povahy a jeho textové části; absence vyznačení sporného limitu
v rámci hlavního výkresu). Samotný návrh na zrušení části napadeného opatření obecné
povahy totiž obsahoval hned několik návrhových bodů, žádný z nich se však nevztahoval
k nastíněným námitkám týkajícím se formální podoby opatření obecné povahy, a to ani
nepřímo. Za těchto okolností soudu nezbylo, než tyto námitky považovat za samostatné a
nové návrhové body, o něž však již s ohledem na citovaný § 101b odst. 2 s. ř. s. nebylo
možno návrh rozšířit, proto se soud ani nezabýval jejich věcným vypořádáním. Na rámec toho
soud pouze dodává, že námitka týkající se nesouladu výroku napadeného opatření obecné
povahy a jeho textové části (bod č. 04 odst. 6 není součástí schváleného územního plánu) je
v rozporu se samotným návrhovým petitem, jež zjevně uvedenou část za součást napadeného
opatření obecné povahy považuje.
První okruh námitek vznesený navrhovatelem, jimiž se soud věcně zabýval, se týká
toho, že ohledně plochy, která je řešena napadenou změnou územního plánu, je vedeno
územní řízení, jehož obsah do napadené změny územního plánu nebyl zahrnut. Tuto námitku
soud důvodnou neshledal. Jak plyne z § 43 stavebního zákona, „územní plán v souvislostech a
podrobnostech území obce zpřesňuje a rozvíjí cíle a úkoly územního plánování v souladu se
zásadami územního rozvoje kraje a s politikou územního rozvoje“ (odst. 3), přičemž je
„závazný pro pořízení a vydání regulačního plánu zastupitelstvem obce, pro rozhodování v
území, zejména pro vydávání územních rozhodnutí“ (odst. 5). Podle § 90 písm. a) stavebního
zákona pak stavební úřad v územním řízení posuzuje, zda záměr žadatele je v souladu
s vydanou územně plánovací dokumentací. Jak v tomto ohledu dovodil Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku ze dne 9. 12. 2010, čj. 5 Ao 6/2010-65 (č. 2353/2011 Sb. NSS), „územní
plán či jeho změna mohou v souladu s § 43 odst. 1 stavebního zákona z roku 2006 vymezit
plochy a koridory a stanovit podmínky pro jejich využití, a to i odlišným způsobem, než jak
dosud stanoví pro některé z pozemků v rámci takové plochy či koridoru dosavadní územní
rozhodnutí. Samotné vymezení plochy či koridoru a stanovení podmínek pro jejich využití
nemůže samo o sobě přímo zakládat, měnit či rušit práva nebo povinnosti fyzickým a
právnickým osobám, a tedy ani měnit právní účinky existujících správních rozhodnutí,
představuje však závazný podklad pro rozhodování v území, zejména pro vydávání územních
rozhodnutí do budoucna“. Při vydávání územního plánu tedy není obec vázána vydanými
územními rozhodnutími ani probíhajícími územními řízeními. Logika je v souladu
s citovaným § 90 písm. a) stavebního zákona přesně opačná, tedy že územní rozhodnutí (a
- 8 -
běžící územní řízení) musí být s územně-plánovací dokumentací v souladu. Není důvod, aby se příprava územního plánu podřizovala probíhajícímu územnímu řízení.
Navrhovatel dále namítá rozpornost limitu stanoveného napadenou změnou územního
plánu s limity územního plánu sousední obce Líšnice a dodává, že limit napadené změny
územního plánu přesahuje svým vlivem na území uvedené sousední obce (pro takové řešení je
podle navrhovatele dána kompetence kraje, nikoliv odpůrce). Ani tento okruh námitek zdejší
soud neshledal důvodným. Podle § 43 odst. 4 stavebního zákona se územní plán se pořizuje a
vydává pro celé území obce. Jak plyne z napadené části změny územního plánu, podle
stanoveného limitu „bude dbáno na to, aby podél společné hranice obcí Řitka a Líšnice
nedošlo ke stavebnímu splynutí obou obcí. K tomu budou využity zejména tyto prostředky: a)
v plochách zastavitelného území budou pozemky vymezeny tak, aby na nich bylo docíleno
odstupu stavby od hranice obce alespoň 50 metrů s tím, že nezastavěná část těchto pozemků
se ozelení“. Přestože to z textu této konkrétní části změny územního plánu výslovně neplyne,
není podle názoru zdejšího soudu sporu o tom, že jedná-li se o změnu územního plánu
sídelního útvaru obce Řitka, týká se limit stanovený citovanou částí změny územního plánu
výhradně území obce Řitka a nikoliv jakékoliv jiné obce. Bylo by absurdní trvat na tom, aby
v případě hraničních území s jinou obcí bylo v územním plánu vždy uvedeno, že dané
pravidlo se týká toliko obce, která územní plán vydává, a nikoliv obce sousední. Výše
uvedené má zdejší soud za samozřejmé a plynoucí z povahy územního plánování (územní
plán pro území jedné obce). V této souvislosti navíc nelze přehlédnout, že součástí správního
spisu v dané věci je též Stanovisko Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru územního a
stavebního řízení, ze dne 4. 4. 2008, čj. 49796/2008/KUZSK, který se k návrhu změny
napadeného územního plánu vyjádřil.
Navrhovatel dále namítá, že napadená změna územního plánu nepředstavuje věcné
řešení jeho námitek spočívajících ve výše uvedené smlouvě uzavřené mezi navrhovatelem a
odpůrcem dne 28. 7. 2009. Jak plyne z § 52 odst. 2 stavebního zákona v rámci řízení o
územním plánu (v průběhu veřejného projednání návrhu územního plánu) „námitky proti
návrhu územního plánu mohou podat pouze vlastníci pozemků a staveb dotčených návrhem
řešení, oprávněný investor a zástupce veřejnosti“. V tomto ohledu je třeba především
zdůraznit, že námitky proti návrhu změny územního plánu podle § 52 odst. 2 stavebního
zákona (předpokládá je obecně i § 172 odst. 5 správního řádu proti návrhu opatření obecné
povahy) představují institut veřejnoprávní, byť jeho smyslem je především ochrana
vlastnického práva subjektů dotčených napadenou změnou územního plánu (opatření obecné
povahy). Takové námitky přitom nemohou být nahrazeny smlouvou (soukromoprávním
úkonem) uzavřenou mezi subjektem oprávněným námitky podat a obcí. Podané námitky totiž
musí být vždy zákonným způsobem vypořádány s to postupem výslovně v zákoně
stanoveným (srov. § 53 stavebního zákona), což se musí projevit i v odůvodnění samotného
opatření obecné povahy (srov. § 172 odst. 5 správního řádu). Právní účinky podání námitek a
uzavření smlouvy (byť by tato mohla obsahově řešit některé záležitosti, které by mohly být
součástí námitek), jsou tak zcela rozdílné. Nelze též opomenout, že územní plánování je
procesem, který se ve svých jednotlivých fázích odehrává na pomezí výkonu samostatné a
přenesené působnosti obce [srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze
dne 21. 7. 2009, čj. 1 Ao 1/2009-120 (č. 1910/2009 Sb. NSS)], a jako takový pak může být
jen obtížně ovlivnitelný smluvním ujednáním obce s jedním z vlastníků pozemků dotčených
změnou územního plánu. Na shora nastíněném závěru pak nemůže nic změnit ani stanovisko
obecního úřadu odpůrce, jehož se navrhovatel dovolává. Nad rámec výše uvedeného soud
dodává, že shora označená smlouva se navíc týká územního řízení a územního rozhodnutí a
nikoliv územního plánování, přičemž nelze především ani přehlédnout, že byla uzavřena již
- 9 -
dne 28. 7. 2009, ačkoliv napadenou změnu územního plánu zastupitelstvo odpůrce vydalo již 28. 5. 2009.
Další okruh námitek vznesených navrhovatelem pak spočívá v tom, že v území
existuje platná zastavitelná plocha, jež není napadenou změnou územního plánu řešena, pokud
jde o její hranice a obsah, a limit uvedený v čl. 04 odst. 6 textové části napadené změny
územního plánu není limitem určitým a představuje pouze demonstrativní výčet, který
neobsahuje vypořádání s existujícími stavbami překračujícími hranici uvedeného limitu a
představuje zjevně limit vnitřně rozporný s jeho vymezením určeným podél celé hranice
sousedních obcí Řitka a Líšnice. Pokud jde předně o námitku týkající se neurčitosti a vnitřní
rozpornosti uvedeného limitu, tuto svoji námitku navrhovatel nikterak blíže nerozvíjí ani
neupřesňuje, v čem neurčitost a rozpornost spatřuje, resp. jak by se neurčitost a rozpornost
mohla projevit v nezákonnosti napadeného opatření obecné povahy. Ve znění předmětného
limitu, podle něhož „bude dbáno na to, aby podél společné hranice obcí Řitka a Líšnice
nedošlo ke stavebnímu splynutí obou obcí. K tomu budou využity zejména tyto prostředky: a)
v plochách zastavitelného území budou pozemky vymezeny tak, aby na nich bylo docíleno
odstupu stavby od hranice obce alespoň 50 metrů s tím, že nezastavěná část těchto pozemků
se ozelení“, soud bez dalšího neurčitost ani vnitřní rozpor neshledává. Pokud pak jde o
nevypořádání uvedeného limitu se (zřejmě) existujícími stavbami (zastavěnou plochou),
považuje soud z texu výše uvedeného limitu za zřejmé, že tento se týká pouze vymezení
pozemků do budoucna (a nikoliv již existující zástavby či již vymezených zastavěných ploch).
Soud současně nepovažuje za nutné, aby se určitá změna územního plánu projevila celkově a
komplexně v rámci celého území obce. Je naopak přirozené, že pokud obec přistoupí ke
změně územního plánu, nemusí se tato vždy týkat všech již vymezených ploch.
K závěrečné námitce, týkající se limitu napadené změny územního plánu odpůrce,
podle navrhovatele připouštějícímu bezbřehou správní úvahu, a to výlučně na úkor
navrhovatele, soud uvádí, že tato námitka se již týká z hlediska výše nastíněného algoritmu
přezkumu opatření obecné povahy proporcionality napadeného opatření obecné povahy ve
vztahu k navrhovateli. Vzhledem k výše již uvedenému závěru, podle něhož zůstal
navrhovatel ve fázi projednávání napadené změny územního plánu zcela nečinný (smlouva
mezi navrhovatelem a odpůrcem nemůže nahradit příslušné veřejnoprávní instituty stavebního
zákona), odkazuje zdejší soud v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 7. 10. 2011, čj. 6 Ao 5/2011-43, podle něhož „nepodáním připomínek k otázce
přiměřenosti zásahu do práv navrhovatelů napadeným opatřením obecné povahy (tedy
k otázce proporcionality) bez objektivních důvodů se účastníci sami zbavili možnosti, aby
jejich připomínky byly náležitě vypořádány správním orgánem a aby poté o zákonnosti
takovéhoto vypořádání rozhodl soud.“ Jinak řečeno, z výše citovaného názoru Nejvyššího
správního soudu lze dovodit obecnější závěr, podle něhož nevyužil-li navrhovatel prostor
namítat nepřiměřenost zásahu napadeného opatření obecné povahy do svých práv
v předchozím řízení formou k tomu zákonem předpokládanou, nemůže být úkolem soudu
v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy tuto jeho pasivitu napravovat.
Vzhledem k tomu, že soud neshledal důvodnou ani jednu z námitek navrhovatele, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku, a návrh zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož má právo na náhradu nákladů řízení před soudem ten účastník, který měl ve věci
plný úspěch. Navrhovatel právo na náhradu nákladů řízení nemá, neboť ve věci úspěšný
nebyl. Úspěšnému odpůrci přiznal soud náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.342 Kč.
Náklady odpůrce jsou představovány odměnou jeho zástupce, která se skládá ze třech úkonů
- 10 -
právní služby po 3.100 Kč (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na jednání) podle
ustanovení § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátního tarifu, k čemuž je třeba připočítat třikrát režijní paušál po 300 Kč za náhradu
hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu, to vše navýšeno o 21%
DPH ve výši 2.142 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne
jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího
správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým
označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení
rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je
posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k
podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a
kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti
němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a
údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to
neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo
jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních
zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Praze 23. dubna 2013
Olga S t r á n s k á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost:
Léblová