Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
62 A 2/2012 - 100.pdf
PDF · 0 B
No categories available
62 A 2/2012 - 100
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida
Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Petra Šebka a JUDr. Jany Kubenové v právní věci
žalobce: Obec Vídeň, se sídlem Velké Meziříčí, Vídeň 40, zastoupený Mgr. Hanou
Sklenářovou, advokátkou se sídlem Velké Meziříčí, Malá Stránka 318, proti
žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, za účasti
osob zúčastněných na řízení: 1) Ing. A. N., 2) Město Velké Meziříčí, se sídlem Velké
Meziříčí, Radnická 29/1, 3) Povodí Moravy, s.p., Brno, Dřevařská 11, o žalobě proti
rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, odboru dopravy a silničního
hospodářství, ze dne 1.11.2011, č.j. KUJI 92654/2011 ODSH 1097/2011 Ma/Odv,
t a k t o :
I. Žaloba se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 2 62A 2/2012
O d ů v o d n ě n í :
Dne 5.1.2012 byla Krajskému soudu v Brně postoupena Krajským úřadem
Kraje Vysočina (podle právní úpravy účinné do 31.12.2011, tj. před účinností zákona
č. 303/2011 Sb., včas podaná) žaloba, kterou se žalobce domáhal toho, aby zdejší soud
vydal rozsudek, který by rozhodnutí žalovaného ze dne 1.11.2011, č.j. KUJI
92654/2011 ODSH 1097/2011 Ma/Odv, jímž bylo zrušeno předchozí prvostupňové
rozhodnutí č.j. 03/2011 Obecního úřadu Vídeň a řízení zastaveno, zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
I. Podstata věci
Povodí Moravy, jakožto vlastník vodního díla Mostiště, požádalo Obecní úřad
Vídeň o omezení veřejného přístupu na účelovou komunikaci přes hráz přehrady
Mostiště. Na základě tohoto návrhu bylo dne 28.7.2011 zahájeno správní řízení, jehož
výsledkem bylo rozhodnutí Obecního úřadu Vídeň ze dne 11.8.2011, č.j. 03/2011,
kterým byla tato žádost zamítnuta. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán prvního
stupně uvedl, že příslušná účelová komunikace měla nahradit původní, která byla
stavbou vodního díla přerušena.
Povodí Moravy, s. p. proti tomuto rozhodnutí podalo odvolání, ve kterém
napadalo procesní i věcné nedostatky rozhodnutí. Nosným důvodem podaného
odvolání mělo být to, že předmětný úsek účelové komunikace se nachází v ochranném
pásmu I. stupně vodního zdroje, kde je zakázán dle § 30 odst. 7 zákona č. 254/2001
Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon
o vodách“), vstup a vjezd mimo výjimky povolené příslušným vodoprávním úřadem.
Ze správního spisu dále vyplývá, že se k podanému odvolání vyjádřili i
účastníci řízení, a sice Obec Vídeň, Ing. A. N. a P. V., jejichž právní názor je věcně
shodný s názorem Obecního úřadu Vídeň.
Žalovaný, který rozhodoval o odvolání, zrušil rozhodnutí Obecního úřadu
Vídeň č.j. 03/2011 ze dne 11.8.2011 a řízení zastavil, a to z toho důvodu, že Obecní
úřad Vídeň nebyl příslušný k úpravě přístupu na úsek účelové komunikace, která se
stala součástí ochranného pásma I. stupně vodního zdroje – vodárenské nádrže
Mostiště.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce svoji žalobu.
II. Shrnutí žaloby
Podstatou žalobní argumentace je žalobcův názor, že napadené rozhodnutí je
nezákonné, neboť fakticky způsobuje, že žalobce nemůže vykonávat přenesenou
působnost jako silniční správní úřad ve věci komunikace v koruně hráze přehrady
Mostiště, která se nachází v jeho katastrálním území.
Žalobce zastává názor, že Obecní úřad Vídeň byl oprávněn rozhodovat jako silniční správní úřad dle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích. Žalobce
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 3 62A 2/2012
namítá nesprávné právní posouzení účinnosti novely zákona o vodách provedené
zákonem č. 150/2010 Sb., podle něhož by žalobce nemohl v předmětné věci vykonávat
působnost silničního správního úřadu dle § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o
pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o pozemních
komunikacích“).
Žalobce argumentuje existencí ochranného pásma I. stupně vodního zdroje na
základě rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, odboru lesního a vodního
hospodářství a zemědělství, ze dne 30.3.2010. Toto rozhodnutí bylo částečně změněno
na základě podaného odvolání k Ministerstvu životního prostředí, a to dne 5.11.2010.
Žalobce svůj argument opírá o bod 8 čl. II Přechodných ustanovení k zákonu
č. 150/2010 Sb., který uvádí, že na řízení, která nebyla pravomocně skončena do dne
1.8.2011 (datum účinnosti tohoto zákona), se použije dosavadní právní úprava.
Žalobce se domnívá, že pokud se na předmětný úsek komunikace vztahuje nikoli
současná, ale dosavadní právní úprava, nelze pro tyto případy aplikovat § 30 odst. 7
zákona o vodách, který po novele provedené zákonem č. 150/2010 Sb. zakazuje vstup
a vjezd do ochranného pásma I. stupně vodního zdroje.
III. Shrnutí vyjádření žalovaného
Žalovaný k žalobě uvádí, že se část hráze nachází v ochranném pásmu I. stupně
vodního zdroje. Přístup na komunikaci je tak omezen na základě § 30 odst. 7 zákona
o vodách. Novelou zákona o pozemních komunikacích č. 152/2011 Sb., účinnou od
1.7.2011, došlo k omezení působnosti silničních správních úřadů u těch komunikací,
jejichž režim upravuje zvláštní zákon.
Žalovaný tvrdí, že v dané věci, týkající se omezení přístupu na předmětnou
komunikaci, nebyl příslušný žádný správní úřad. Žalovaný dále tvrdí, že jedním
z mnoha důvodů pro zrušení rozhodnutí byly i procesní nedostatky, například absence
prokázání zahájení správního řízení či den oznámení rozhodnutí. Podle názoru
žalovaného by i tyto skutečnosti mohly být samostatným důvodem pro zrušení
rozhodnutí dle § 90 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).
Žalovaný navrhuje, aby soud žalobu zamítl.
IV. Posouzení věci
Žaloba byla podána včas (§ 72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), osobou oprávněnou (§ 65
odst. 1 s.ř.s.). Žaloba je přípustná (zejména § 65, § 68 a § 70 s.ř.s.).
Rozsah přezkumu soudu byl ve vztahu k napadenému rozhodnutí žalovaného
podle § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. zásadně vymezen v žalobě uplatněnými žalobními
body.
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 4 62A 2/2012
O žalobě soud rozhodoval bez jednání za splnění podmínek uvedených v § 51 odst. 1 s.ř.s.; žalobce i žalovaný s takovým postupem souhlasili.
Žaloba není důvodná.
Podstatou posouzení důvodnosti žaloby z pohledu věcného je odpověď na
otázku, zda může Obecní úřad ve Vídni jako silniční správní úřad regulovat vstup či
vjezd na účelovou komunikaci, na jejíž část se vztahuje režim ochranného pásma I.
stupně vodního zdroje.
Podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích je účelová komunikace
pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby
vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními
komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný
silniční správní úřad může na návrh vlastníka účelové komunikace a po projednání
s příslušným orgánem Policie České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na
účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů
tohoto vlastníka. Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace
stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že účelová komunikace nevzniká na základě
správního aktu, nýbrž ze zákona na základě splnění tam stanovených podmínek,
nicméně příslušný silniční správní úřad může pohyb po účelové komunikaci na návrh
vlastníka nemovitosti regulovat. Silničním správním úřadem je dle § 40 odst. 5 zákona
o pozemních komunikacích obecní úřad, konkrétně Obecní úřad Vídeň.
Soud má za to, že je nutno reflektovat právní úpravu účinnou v době
rozhodování silničního správního úřadu. Právní úprava účinná od 1.7.2011 zavádí
vztah speciality aplikace zvláštních právních předpisů a zákona o pozemních
komunikacích ve prospěch zvláštních právních předpisů. Řízení o omezení přístupu
k účelové komunikaci bylo zahájeno dne 28.7.2011, pravidlo o specialitě zvláštních
právních předpisů se tedy na posuzovanou věc plně uplatní. Ačkoli uvedený zákon
neuvádí, o jaké zvláštní právní předpisy se jedná, uplatní se tu z logiky věci právní
předpisy v oblasti ochrany životního prostředí. Jedním z nich je i zákon o vodách,
který by tedy měl být přednostně aplikován před zákonem o pozemních komunikacích
ve věcech účelových komunikací dle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.
Soud se neztotožňuje s argumentací žalobce, která vyvrací možnost použití
zákona o vodách ve znění novely provedené zákonem č. 150/2010 Sb. Žalobce sice
argumentuje právním názorem Ministerstva životního prostředí, který je uveden
v odůvodnění a kterým bylo změněno rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina o
stanovení ochranného pásma I. stupně vodního zdroje, nicméně je třeba vzít v úvahu,
že toto rozhodnutí bylo vydáno podle předchozí právní úpravy na základě žalobcem
zmíněného bodu 8 článku II. Přechodných ustanovení zákona č. 150/2010 Sb. Toto
ustanovení se týká pouze těch řízení, která do doby účinnosti výše zmíněné novely
nebyla pravomocně skončena, což byl právě daný případ.
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 5 62A 2/2012
Žalobce při své argumentaci nevzal v úvahu druhý bod čl. II Přechodných
ustanovení zákona č. 150/2010 Sb. Podle tohoto bodu se ochranná pásma stanovená
podle dosavadních právních předpisů považují za ochranná pásma stanovená podle
§ 30 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto
zákona. V případě změny nebo zrušení dosavadního ochranného pásma stanoveného
podle dosavadních právních předpisů je nutné ochranné pásmo nově stanovit postupem
podle § 30 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Z toho plyne, že pro posuzování charakteru ochranných pásem je třeba
vzít v úvahu nikoli dosavadní, ale současnou právní úpravu. Pokud § 30 odst. 1 zákona
o vodách považuje ochranná pásma za opatření obecné povahy, je nutno tuto formu
dovozovat i pro rozhodnutí vydaná před účinností této novely. Soud tu považuje za
vhodné upozornit i na judikaturu Ústavního soudu, který se vyjádřil ve svém nálezu ze
dne 19.11.2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07 následovně: „Při posuzování toho, jestli lze
určitý správní akt považovat za opatření obecné povahy, je dle náhledu Ústavního
soudu nutno vycházet z toho, zda jsou naplněny všechny pojmové znaky tohoto
právního institutu, tj. konkrétnost předmětu a obecnost adresátů.“ (dále např. nález
Ústavního soudu ze dne 8.3.2011, sp. zn. II.ÚS 2088/07, nebo nález Ústavního soudu
ze dne 29. března 2010 sp. zn. IV. ÚS 2087/07).
Pokud žalobce v žalobě argumentuje nemožností právní obrany proti takto
vzniklému opatření obecné povahy, soud se zcela neztotožňuje s jeho názorem.
Možnosti jeho obrany spočívají v podání podnětu ke změně opatření obecné povahy
podle § 171 a násl. správního řádu, popř. v návrhu na jeho zrušení ve správním
soudnictví podle § 101a a násl. s.ř.s. Jeho aktivní legitimace k podání takového návrhu
na zrušení opatření obecné povahy ve správním soudnictví není přitom omezena
podanými námitkami či připomínkami v době před vydáním opatření obecné povahy
(podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16.11.2010, sp.
zn. RS 11/2010). Tato ochrana je podle zdejšího soudu dostatečná – efektivně
využitelný procesní institut existuje.
Na základě výše uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že lze na daný
případ aplikovat i § 30 odst. 7 zákona o vodách, který ukládá neomezenému počtu
osob konkrétní povinnost, a to zákaz vstupu a vjezdu. Do části komunikace, na které
se nachází ochranné pásmo I. stupně vodního zdroje vodního díla Mostiště, je vstup a
vjezd zakázán a příslušný silniční správní úřad – Obecní úřad Vídeň – tedy nebyl
nadán věcnou příslušností v dané věci rozhodovat o omezení přístupu; tento přístup
byl omezen již ze zákona a zákon žádnou rozhodovací pravomoc v tomto smyslu
správnímu orgánu nesvěřoval.
Soud se tedy v této otázce ztotožňuje s názorem žalovaného a dodává, že
výjimky ze zákazu vstupu a vjezdu může povolit pouze vodoprávní úřad, kterým je
Městský úřad Velké Meziříčí, odbor životního prostředí.
Pokud žalobce v rámci argumentace zkrácení svých subjektivních veřejných
práv uvádí, že rozhodnutím žalovaného mu bylo „…odejmuto právo vykonávat
v přenesené působnosti výkon státní správy…“, ani tu mu nelze dát zapravdu.
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 6 62A 2/2012
Dle § 7 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecních zřízeních), ve znění
pozdějších předpisů, vykonává obec jak přenesenou, tak samostatnou působnost.
Samostatná působnost úzce souvisí se samotnou existencí obce coby územně
samosprávného celku. Právo na samosprávu je deklarováno v hlavě VII. Ústavy České
republiky. K realizaci práva na samosprávu slouží obci samostatná působnost, jejímž
prostřednictvím si zařizuje své vlastní záležitosti, tedy záležitosti, které jsou v zájmu
jejích občanů jako členů této veřejnoprávní korporace. „Pozitivní právo řadí do
samostatné působnosti především takové záležitosti, jejichž plnění je bezprostředním
zájmem existence a rozvoje územního společenství.“ (Hendrych, D. a kol., Správní
právo, Obecná část, 6. vydání, Praha, C.H.Beck 2006, str. 154 a násl.). Na výkon této
samostatné působnosti má územní samosprávný celek subjektivní právo, které vyplývá
i z čl. 101 Ústavy České republiky.
Naopak při výkonu své přenesené působnosti obec nejedná vlastním jménem,
nýbrž jménem státu – „za stát“. Nejde o výkon práva, nýbrž povinnosti.
„Zákonodárství nepřiznává jednotkám samosprávy právní nárok na výkon přenesené
působnosti, ale státní orgány mohou zpravidla odejmout agendy přenesené působnosti
i administrativní cestou bez souhlasu obcí, jejímž orgánům by jinak ze zákona tyto
agendy náležely.“ (Hendrych, D. a kol., Správní právo, Obecná část, 6. vydání, Praha,
C.H.Beck 2006, str. 158).
O tom, zda obec vykonává v konkrétní věci přenesenou nebo samostatnou
působnost, vypovídá i identifikace orgánu, který o dané věci rozhoduje v základním
územně samosprávném celku - obce. Zatímco u samostatné působnosti se jedná
především o zastupitelstvo obce, u přenesené jde zejména o obecní, případně městský
úřad.
Obec žádné právo na výkon přenesené působnosti v tom smyslu, jak uvádí
žalobce, tedy nemá. Fakt, že obecní úřad nemůže podle odvolacího správního orgánu
rozhodovat v konkrétní věci v rámci své přenesené působnosti, se veřejných
subjektivních práv obce nedotýká. Přiznávat důvodnost žalobě na základě žalobní
argumentace založené na tvrzeném zásahu do práva na přenesenou působnost
spočívajícím v tom, že „její“ obecní úřad nemůže rozhodovat, ačkoli by tak činil rád,
by znamenalo negaci rozlišování samostatné a přenesené působnosti a také vázanosti
prvostupňových správních orgánů (tu obecního úřadu rozhodujícího v přenesené
působnosti) rozhodnutími odvolacích orgánů (tu žalovaného rozhodujícího
v přenesené působnosti).
V. Závěr
Zdejší soud tedy dovodil, že žalobní argumentace v mezích žalobních bodů, jak
byly uplatněny, není důvodná. Žalovaný aplikoval správné právní předpisy, v jejich
rámci správné právní normy a nedopustil se při jejich aplikaci ani žádného
výkladového pochybení. Napadené rozhodnutí tedy z uplatněných žalobních bodů,
jimiž byl soud vázán (§ 75 odst. 2 s.ř.s.), není nezákonné. Zároveň zdejší soud nezjistil
vadu, k níž by musel přihlížet i nad rámec uplatněných žalobních bodů.
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 7 62A 2/2012
Proto byla žaloba podle § 78 odst. 8 s.ř.s. zamítnuta jako nedůvodná.
VI. Náklady řízení
O nákladech řízení účastníků zdejší soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s.
Žalobce nebyl ve věci úspěšným, a proto mu ze zákona nenáleží právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšným byl žalovaný, tomu však podle obsahu soudního spisu
v řízení nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti. Proto soud
rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Osoby zúčastněné na řízení nemají podle § 60 odst. 5 s.ř.s. na náhradu nákladů
řízení právo, neboť jim soud neuložil žádnou povinnost, v souvislosti s jejímž plněním
by jim náklady mohly vzniknout.
P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne
jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího
správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým
označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí).
Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty
nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze
prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a
kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž
směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy
mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to
neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej
zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 8.2.2013
JUDr.David Raus, Ph.D., v.r.
předseda senátu Za správnost vyhotovení: Lucie Gazdová