Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 A 83/2012 - 17

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Danou Černovskou v právní věci žalobce: I. V . ,

proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, odbor azylové a migrační politiky, pošt. přihr. 21/OAM, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27.11.2012 č.j. OAM-373/DS-PR-LE18-NV-2012,

t a k t o :

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím žalovaného Ministerstva vnitra ČR domáhá přezkoumání shora uvedeného rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, jímž mu podle § 73 odst. 4 písm. c) zákona č. 325/1995 Sb., o azylu a o změně , o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, ( zákon o azylu ), ve znění pozdějších předpisů, nebyl povolen vstup na území ČR.

V podané žalobě žalobce uvedl, že dne 23.11.2012 byl do ČR předán z Belgie se svou družkou. Po předání do ČR projevil úmysl, aby řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo vedeno v ČR. V den podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany a provedení pohovoru dne 27.11.2012 mu bylo doručeno rozhodnutí o nepovolení vstupu na území ČR. S tímto rozhodnutím nesouhlasí. Žalobce se domnívá, že žalovaný ve svém postupu porušil ust. a odst. 7 zákona o azylu, neboť došlo k chybné aplikaci tohoto ustanovení. Ust. mělo být aplikováno v souvislosti s , , a , kdy žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, kdy rozhodnutí v odůvodnění neobsahuje předepsané náležitosti, a kdy byla překročena mez správního uvážení a přijaté opatření neodpovídá okolnostem tohoto případu. Žalobce se domnívá, že byl také porušen článek 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a článek 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Žalobce nesouhlasí se závěrem žalovaného, že by mohl představovat nebezpečí ohrožení veřejného pořádku, a to z toho důvodu, že nedisponuje potřebným vízem nebo povolením k pobytu opravňujícím jej ke vstupu na území. Krátkodobé vízum vydané zastupitelským úřadem ČR v Kyjevě totiž žalobce využil po příletu do ČR k cestě do Belgie, kde požádal i se svou přítelkyní o mezinárodní ochranu a odkud byli oba předáni na základě dublinského nařízení do ČR. Žalobce se domnívá, že tímto závěrem byla překročena mez správního uvážení a přijaté opatření neodpovídá okolnostem daného případu. Žalobce uváděl, že nevěděl, že může požádat o mezinárodní ochranu také na území ČR a nevěděl ani nic o dublinském nařízení. Žalovaný z uvedených skutečností dovodil nesprávný závěr, že se žalobce snaží zneužívat azylovou proceduru k tomu, aby mohl vstoupit na území ČR a následně neoprávněně pokračovat do jiné země schengenského prostoru. Žalobce poukázal také na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, a to na tu část týkající se skutečnosti, že nikdo nesmí být zbaven osobní svobody. Žalobce v postupu žalovaného spatřuje porušení článku 5 odst. 1 Evropské úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod. Žalobce poukázal na to, že o udělení mezinárodní ochrany žádá společně se svou družkou, která je zranitelnou osobou ve smyslu § 73 odst. 7 zákona o azylu. Dne 3.12.2012 byla převezena s podezřením na syfilis následkem znásilnění na venerologické vyšetření a její pobyt v nemocnici byl měl trvat asi 10 dní. Za těchto okolností je dle žalobce předpoklad o jeho snaze neoprávněně odcestovat do jiné země schengenského prostoru nepodložený a že by ohrozil veřejný pořádek ani minimálně odůvodněný. Žalobce z těchto důvodů navrhl, aby soud žalobě vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil a popřel oprávněnost námitek uvedených v žalobě. Odkázal na obsah správního spisu a na napadené rozhodnutí. Poukázal na to, že postupoval v souladu se zákonem o azylu a jeho ustanoveními a ustanoveními . Uvedl také, že žalobce nesplňuje podmínky pro vstup na území ČR, potažmo do schengenského prostoru, protože nedisponuje potřebným vízem či povolením k pobytu, které by ho k tomuto vstupu opravňovaly. Platnost víza typu C vydaného zastupitelským úřadem ČR v Kyjevě vypršela již dne 5.7.2012; ČR ani nebyla cílem žalobce, po vstupu na území ČR žalobce vycestoval do Belgie. Dne 23.11.2012 byl nedobrovolně z Belgie předán do ČR. Žalovaný uvedl, že nebyl porušen článek 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nebo žalobcem citovaná směrnice UNHCR, neboť se rozhodně nejedná o svévolnou detenci ve smyslu existující judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

Žalovaný se vyjádřil i k námitce týkající se porušení ust. § 73 odst. 7 zákona o azylu, kdy uvedl, že se otázka zranitelných osob nevztahuje k osobě žalobce, ale pouze se týká jeho družky, o jejímž vstupu na území bylo rozhodováno v samostatném řízení a samostatným rozhodnutím. Žalovaný z těchto důvodů navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl.

Městský soud v Praze ve věci rozhodl bez jednání, protože s tímto postupem vyslovili souhlas oba účastníci ve smyslu § 51 odst. 1 s.ř.s

Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle ust. a 2 , , ( dále s.ř.s ).

Městský soud v Praze věc posoudil takto:

Podle § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu ministerstvo o žádosti o udělení mezinárodní ochrany vydá rozhodnutí nejpozději do 4 týdnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizincem. Nerozhodne-li ministerstvo v uvedené lhůtě, umožní cizinci vstup na území bez rozhodnutí a dopraví jej do azylového zařízení na území. Do 5 dnů ode dne učinění prohlášení o mezinárodní ochraně cizincem rozhodne ministerstvo, zda cizinci povolí vstup na území. Vstup na území nepovolí cizinci, u něhož se lze důvodně domnívat, že by mohl představovat nebezpečí pro bezpečnost státu, veřejné zdraví či veřejný pořádek.

Nejvyšší správní soud ( NSS ) ve svém rozsudku č.j. -50 ze dne 14.5.2009 uvedl, že rozhodnutí o vstupu na území činí ministerstvo na základě správního uvážení, které je založeno na interpretaci určitého právního pojmu – veřejný pořádek. Ve vztahu k výkladu § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu je proto nutné při hledání odpovědi na otázku, jestli cizinec může představovat nebezpečí pro veřejný pořádek, zvažovat, zda je tato osoba, resp. její jednání obecně nebezpečné pro společnost, a dále zda narušuje zájmy chráněné zákonem o azylu. Z dikce předmětného ustanovení vyplývá, že se nevyžaduje konkrétní stupeň nebezpečnosti pro uvážení o naplnění nebezpečnosti tedy není třeba přísnějších měřítek. Úvaha vedoucí k závěru o naplnění kritéria potenciální nebezpečnosti pro veřejný pořádek však musí být podložena relevantními skutečnostmi, neboť zákonodárce vyžaduje důvodnou domněnku. V rámci přezkumu správního uvážení jsou soudy oprávněny zabývat se případným zneužitím správního uvážení a překročením jeho mezí ( ).

Soudní přezkum rozhodnutí vydaného na základě správního uvážení je omezen pouze na posouzení, zda volná úvaha nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem a zda správní uvážení je logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění. Smyslem a účelem ust. § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu je pomocí institutu nepovolení vstupu zabránit cizincům v jejich protizákonném vstoupení na území ČR, pokud se tyto osoby pokouší bezdůvodně dovolávat udělení mezinárodní ochrany, i když je zřejmé, že žádné azylově relevantní důvody nemají, přičemž se tímto způsobem snaží obejít zákon o pobytu cizinců. Žalovaný v tomto případě shledal, že cizinec ( žalobce ) nedisponuje potřebným vízem či povolením k pobytu v ČR a že vízum, které bylo žalobci vydáno zastupitelským úřadem ČR v Kyjevě, jehož platnost vypršela dne 5.7.2012, žalobce použil k cestě do Belgie, aniž by vstoupil na území ČR. Na základě těchto skutečností dospěl žalovaný k závěru, že se žalobce podáním žádosti o mezinárodní ochranu pouze pokouší zneužít azylovou proceduru k tomu, aby mohl vstoupit na území ČR a následně neoprávněně pokračovat do jiných zemí schengenského prostoru. Soud dospěl k závěru, že žalovaný nevybočil z mezí správního uvážení, když na základě uvedených zjištěných skutečností žalobci vstup na území nepovolil. Pokud žalovaný dospěl k závěru, že v případě žalobce existuje možnost, že by po rozhodnutí, kterým by mu byl povolen vstup na území ČR, postupoval do dalších zemí schengenského prostoru, jedná se o rozhodnutí v mezích správního uvážení ve smyslu § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu. Lze shrnout, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v mezích správního uvážení, neboť skutečnost, že cizinec nedisponuje právním titulem, který by ho opravňoval ke vstupu na území ČR, může být důvodem pro vydání rozhodnutí o nepovolení vstupu na základě ust. § 73 odst. 4 písm. c) zákona o azylu.

Žalobce dále namítal porušení článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud s touto námitkou nemůže souhlasit, neboť ze znění tohoto článku Úmluvy vyplývá, že každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost, tedy nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: zákon o zatčení nebo jiné zbavení osobní svobody, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání. Z uvedeného je patrno, že omezení uplatňovaná při pobytu v prostorách přijímacího střediska letiště Praha – Ruzyně, které žalobce popsal jako svévolné, jsou podle názoru soudu nezbytná a namítané ust. článku 5 Úmluvy nijak neporušují. Soud poukazuje v této souvislosti na ust. § 73 odst. 9 a 10 zákona o azylu, z nichž vyplývají lhůty stanovené ve dnech a jejichž marné uplynutí má za následek umožnění vstupu cizinci na území bez rozhodnutí. Jsou jimi upravena i procesní práva cizince po dobu jeho pobytu v přijímacím středisku letiště, která musí být dodržena. Skutečnost, že žalobci nebyly známy podmínky žádání o mezinárodní ochranu podle dublinských předpisů není skutečností, která by ovlivňovala posouzení otázky žalobcova vstupu na území ČR, potažmo do schengenského prostoru. Jak již bylo shora odůvodněno, neshledal soud v postupu žalovaného pochybení, neshledal, že by byla chybně aplikována ustanovení zákona o azylu v případě žalobce, a to ani v případě ust. § 73 odst. 7 zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení ministerstvo rozhodne o povolení vstupu na území cizinci, který učinil prohlášení o mezinárodní ochraně v tranzitním prostoru mezinárodního letiště a dopraví jej do přijímacího střediska na území, jedná-li se o nezletilou osobu bez doprovodu, o rodiče nebo rodinu s nezletilými či zletilými zdravotně postiženými dětmi nebo o cizince s vážným zdravotním postižením, o těhotnou ženu, o osobu, která byla mučena, znásilněna nebo podrobena jiným formám psychického, fyzického či sexuálního násilí. Ze správního spisu soud zjistil, že v případě žalobce se o zranitelnou osobu ve smyslu tohoto ustanovení nejedná. Pokud žalobce poukazoval na to, že cestoval spolu s přítelkyní, která zranitelnou osobou je, neznamená to, že žalovaný v případě žalobce měl proto postupovat, jako by se u žalobce jednalo o osobu zranitelnou. Žalobce nesplňuje podmínku stanovenou v tomto ustanovení zákona o azylu a nejedná se v jeho případě o osobu zranitelnou.

Soud neshledal v postupu žalovaného pochybení, která byla žalobcem v podané žalobě vytýkána. Žalovaný zjistil stav věci správným způsobem a tak, že nejsou důvodné pochybnosti o tomto posouzení. Nebyla překročena mez správního uvážení a přijaté opatření odpovídá okolnostem daného případu. Rozhodnutí bylo řádně odůvodněno a zákon o azylu i ustanovení byla aplikována v souladu se zákonem.

Soud neshledal rovněž důvodnou námitku týkající se porušení směrnice UNHCR. V případě žalobce se nejedná o svévolnou detenci neboť je třeba vyjít z toho, že podmínky v přijímacím středisku jsou vyhovující, pobyt je časově omezen a rozhodnutí podléhá soudnímu přezkumu.

Soud z důvodů shora uvedených proto žalobu jako nedůvodnou zamítl podle ust.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle tak, jak je ve výroku rozsudku uvedeno. Žalobce ve věci úspěch neměl, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovaný náhradu nežádal.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí l z e podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 8. ledna 2013

Mgr. Dana Č e r n o v s k á v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení:

Helena Bartoňová