Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
9 A 251/2011 - 90.pdf
PDF · 0 B
No categories available
9 A 251/2011 - 90
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy
Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce:
Ministerstvo financí ČR se sídlem Letenská 15, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro
ochranu osobních údajů se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, o žalobě na přezkoumání
rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 30.6.2009, zn. INSP1-
6632/08-5,
t a k t o :
I . Žaloba se zamítá
I I . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání předsedy Úřadu pro ochranu
osobních údajů ze dne 30.6.2009, jímž nebylo vyhověno námitkám žalobce ze dne 21.4.2009
podaným proti kontrolnímu protokolu žalovaného ze dne 31.3.2009, zn. INSP1-6632/08 -2
pořízeném při kontrole dodržování povinností stanovených zákonem č. 101/2000 Sb. , o
ochraně osobních údajů a změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů. Předmětem
kontroly bylo zejména dodržování ust. § 13 odst. 4 písm. c) uvedeného zákona, podle kterého
správce osobních údajů je v oblasti automatizovaného zpracování dat ( systém ADIS)
povinen pořizovat elektronické záznamy umožňující určit a ověřit kdy, kým a z jakého
důvodu byly osobní údaje zaznamenány nebo jinak zpracovány, aby tak nemohlo dojít
k neoprávněnému zpracování osobních údajů.
Kontrola daňové správy z hlediska zákona č. 101/2000 Sb. byla provedena na základě
poznatků o řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5, týkajícím se žaloby proti Finančnímu
úřadu pro Prahu 5 a dále na základě stížnosti na postup zaměstnankyně Finančního úřadu
v Hradci Králové. Kontrolami na příslušných finančních úřadech vzniklo podezření, že
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 2 9A 251/2011
systém ADIS nesplňuje požadavky citovaného zákona, přičemž za nastavení tohoto systému
odpovídá žalobce. Z výsledků kontroly bylo zjištěno, že vstup do systému ADIS je možný jen
s využitím hesla a že pracovníci správce daně mají přistup pouze k osobním údajům subjektů
údajů v rámci stanovené náplně práce. Dále bylo zjištěno, že systém ADIS nepořizuje
elektronické záznamy (tzv. logy), které umožňují určit a ověřit kdy, kým a z jakého důvodu
byly osobní údaje zaznamenány nebo jinak zpracovány. Z důvodu zjištěné absence funkce
tzv. logování v souladu se zákonem bylo konstatováno nesplnění povinností podle § 13 odst.
4 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb. , tedy porušení § 13 odst. 1 zákona o žalobci bylo uloženo
nápravné opatření v souladu s § 40 odst. 1 zákona spočívající v tom, že ve lhůtě 6 měsíců je
třeba upravit systém ADIS tak, aby pořizoval uvedené elektronické záznamy.
Žalovaný se dále v napadeném rozhodnutí vypořádával s námitkami žalobce proti
uvedenému kontrolnímu protokolu, v nichž byly uplatněny tři výhrady.
1. Žalobce v námitkách vyjádřil názor, že včlenění odstavců 3 a 4 do ust. § 13 zákona
č. 101/2000 Sb. znamená pouhou konkretizaci opatření stávajícího odstavce 1 citovaného
ustanovení, neboť těchto opatření je si každý správce a zpracovatel osobních údajů vědom a
musí je vyhodnotit při zpracování osobních údajů s odkazem na § 5 odst. 1 citovaného
zákona. Žalobce proto nepovažoval ust. § 13 odst. 4 písm. c) za normativní text, kterým by
byl vázán.
Žalovaný nesouhlasil s uvedeným názorem a přisvědčil jen tomu, že ust. § 13 odst. 3
a 4 lze chápat jako konkretizaci povinnosti vyjádřené v § 13 odst. 1 citovaného zákona s tím,
že je třeba současně vnímat, že zde jsou přímo stanoveny konkrétní povinnosti, kterými jsou
správci údajů povinni se řídit. To vyplývá zjevně z textu předmětného ustanovení.
2. Žalobce dále v námitkách uplatnil výhrady vůči závěru v kontrolním protokolu, že
absence předmětné elektronické evidence vyvolává nemožnost zajištění kontroly legality
veřejné správy.
K tomu žalovaný vysvětlil, že i přes stávající nastavení přístupových práv, vzhledem
k velkému počtu osob oprávněných se systémem ADIS pracovat, nelze v případě
nezákonného zpřístupnění, zveřejnění či neoprávněného zpracování možné zjistit, která
konkrétní osoba tak učinila. To vedlo k uvedenému názoru v kontrolním protokolu. I když je
v systému ADIS každé spuštění úlohy zaznamenáno, není ochrana dle § 13 odst. 4 písm. c)
zákona provedena do důsledku, neboť nelze určit osoby, které konkrétní údaje v systému
ADIS zpracovávaly. Absence naplnění citovaného ustanovení je o to závažnější, že se
systémem ADIS pracuje celkem 15 000 uživatelů, z toho 13 000 jich je přihlášeno souběžně a
zpracovávány jsou údaje týkající se cca. 6 500 000 daňových subjektů. Obavy vyjádřené
v kontrolním protokolu jsou tak opodstatněné.
3. Žalobce dále uplatnil námitku proti uloženému opatření k nápravě, které by dle jeho
názoru znamenalo nezbytnost vybudovat paralelní systém na evidování záznamů
umožňujících určit a ověřit kdy, kým a z jakého důvodu byly osobní údaje zaznamenány nebo
jinak zpracovány, což by vedlo k narušení rychlosti práce a přineslo by značné finanční
náklady. Považoval za nereálně vybudovat tento systém ve lhůtě 6 měsíců.
K uvedené námitce žalovaný vyjádřil názor, že uložené nápravné opatření nepožaduje
vytvoření dalšího systému, ale rozšíření dosavadního systému spějícímu ke konkretizaci
osoby, která osobní údaje zpracovávala. Konkrétní způsob realizace uloženého opatření tak je
ponechán na žalobci, přičemž k otázce délky lhůty stanovené k provedení uloženého opatření
žalovaný konstatoval, že předmětná povinnost již platí od 12.7.2007, kdy nabyl účinnosti
zákon č. 170/2007 Sb. , kterým došlo k novelizaci kontrolovaného zákonného ustanovení.
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 3 9A 251/2011
Obdobnou povinnost však bylo možné dovodit i ze znění ust. § 13 odst. 1 zákona před jeho novelou.
4. Žalovaný se dále vyjádřil k názoru žalobce, že aplikace ust. § 5 odst. 1 zákona č. 101/2000
Sb. je v oblasti daňového řízení vyloučena díky výjimkám zakotveným v § 3 odst. 6 písm. f) a
g) zákona č. 101/2000 Sb. (nad rámec § 17 zákona č. 552/1991 Sb. ).
Žalovaný uvedl, že výjimku dle § 3 odst. 6 písm. f) zákona č. 101/2000 Sb. nelze na
činnost daňové správy uplatnit, neboť jednotlivé daňové řízení nelze považovat za zajišťování
významného hospodářského zájmu České republiky nebo EU a k výjimce dle § 3 odst. 6
zákona je třeba přistupovat restriktivně. Je nepřijatelné, aby z působnosti zákona byla
paušálně vyňata celá oblast daňových řízení, když současně zvláštní předpisy v daňové oblasti
neupravují požadavky na zpracování osobních údajů natolik komplexně, aby bylo možno
vyloučit aplikaci zákona č. 101/2000 Sb. jako obecné normy. Aplikace výjimky dle § 3 odst. 6
písm. g) zákona je pak úzce svázáno s výjimkou dle § 3 odst. 6 písm. f) zákona, uplatní se
tedy pouze tam, kde je dána předchozí výjimka. Argumentaci žalobce použitím ust. § 3 odst. 6
zákona pak žalovaný považoval ze zcela nesouvisející s předmětem kontroly, neboť
z požadavku § 13 zákona nejsou činnosti spadající pod § 3 odst. 6 uvedeného zákona jakkoliv
vyňaty. Žalovaný odmítl názor žalobce, že právní předpisy upravující postupy v rámci daňové
správy poskytují vyšší ochranu zpracovávaným osobním údajům. Procesní ustanovení těchto
předpisů nelze považovat za rovnocenné ucelenému systému zásad ochrany osobních údajů
vyjádřenému v zákoně č. 101/2000 Sb.
Žalovaný na závěr uvedl, že kontrolní závěr podporuje i nález Ústavního soudu pod
sp. zn. I.ÚS1835/07, který byl k závěrům kontrolního protokolu v tomto protokolu použit.
Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného
rozhodnutí.
Proti uvedenému směřuje podaná žaloba.
Žalobce v podané žalobě namítal nesprávné posouzení věci spočívající v nesprávné
interpretaci ust. § 13 odst. 4 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb. pro oblast automatizovaného
daňového informačního systému. Žalovaný z důvodové zprávy k novelizaci zákona provedené
zákonem č. 170/2007 Sb. dovodil, že rozšíření ust. § 13 o nové odstavce 3 a 4 jsou
konkretizací opatření již požadovaných z předchozího znění odst. 1, kterých si musí být každý
správce a zpracovatel osobních údajů. Podle důvodové zprávy posuzování rizik nepřináší
nové povinnosti ani další byrokratickou zátěž, neboť nová ustanovení pouze konkretizují již
stávající opatření.
Žalobce namítal, že ust. § 5 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb. nelze uplatňovat na běžnou
činnost daňové správy díky výjimce zakotvené v § 3 odst. 6 písm. f) a g) zákona. Z těchto
ustanovení vyplývá, že se ust. § 5 odst. 1 nepoužije pro zpracování osobních údajů
nezbytných pro plnění povinností správce stanovených zvláštními zákony, mezi které náleží i
daňová opatření. Zde zákon odkazuje na zákon č. 212/1992 Sb. o soustavě daní a přestože
tento zákon byl ke dni 1.1.2004 zrušen, je patrné, že se ust. § 5 odst. 1 nepoužije pro
zpracování osobních údajů nezbytných pro plnění povinností související s daňovou oblastí.
Oblast daňových opatření je upravena zákonem č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků a
práce správců daně má dopad na hospodářství státu. Podle důvodové zprávy k zákonu č.
439/2004 Sb. byla s účinností od 26.7.2004 zavedena výjimka při poskytování informací o
osobních údajích právě pro daňovou oblast tzn., že zákonodárce sám měl v úmyslu v souladu
s článkem 13 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES daňovou oblast
zahrnout do oblastí, na nějž dopadají výše citované výjimky. Proto povinnosti podle ust. § 13
odst. 4 písm. c) zákona je třeba interpretovat optikou samotné směrnice a ve vztahu k zákonné
povinnosti zachovávat mlčenlivost vážící se na pracovníky správce daně podle § 24 zákona o
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 4 9A 251/2011
správě daní a poplatků. Díky této povinnosti zachovávat mlčenlivost jsou rizika plynoucí ze
zpracování osobních údajů minimální a požadovaná automatická aplikace ust. § 13 odst. 4
písm. c) zákona i na systém ADIS, aniž by byla jakkoliv uvážena míra rizika a modifikován
rozsah požadovaného nápravného opatření je pouhým formalistickým přístupem ze strany
žalovaného. Zákon o správě daní a poplatků také obsahuje zvláštní autonomní právní úpravu
mlčenlivosti poskytující vyšší ochranu všem zpracovávaným údajům, které byly získány při
správě daní než zákon o ochraně osobních údajů. Příkladem zvýšené ochrany je ust. § 25
zákona o správě daní a poplatků umožňující uložit pokutu za porušení zákonné povinnosti
mlčenlivosti, zatímco úprava obsažená v ust. § 44 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb. umožňuje za
přestupek porušení mlčenlivosti podle § 15 uložit pokutu pouze do výše 100 000 Kč. Dalším
argumentem je, že oznamovací povinnost pracovníků správce daně je limitována zákonným
ust. § 24 odst. 5 písm. b) až d) zákona o správě daní a poplatků, zatímco takovouto zákonnou
limitaci nemají kontrolující pracovníci Úřadu pro ochranu osobních údajů.
Žalobce dále citoval ze samotné směrnice, která byla východiskem nové úpravy
obsažené v zákoně č. 101/2000 Sb. , konkrétně z článku 13 odst. 1 písm. e) a f), z něhož
dovozuje, že tyto výjimky shodně jako výjimky v § 3 odst. 6 písm. f) a g) vnitrostátního
zákona je nutné vztáhnout i pro běžnou činnost daňové správy s tím, že významný finanční
zájem se právě projeví v každém individuálním rozhodnutí v daňové oblasti. Skutečnost, že
daňové opatření je individuálním rozhodnutím v daňovém řízení vyplývá i z rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva ve věci HOzee proti Nizozemí ze dne 22.5.1998
ESLP4/1998. Žalobce poukázal na rozsudek NSS č.j. 2Afs 92/2005 -45, podle kterého je třeba
vnitrostátní právo vykládat konformně s normou práva evropských společenství a v tomto
duchu je také třeba interpretoval ust. § 13 odst. 4 písm. c) a poměřovat jej s článkem 17 odst.
1 směrnice. V uvedeném článku směrnice je vyjádřen požadavek, že stanovení
bezpečnostních opatření pro ochranu osobních údajů je třeba činit s ohledem na stav techniky
a náklady na jejich provedení tak, aby byla poskytnuta přiměřená úroveň bezpečnosti
odpovídajícím rizikům, vyplývajícím ze zneužití zpracování údajů a z povahy údajů, které
mají být chráněny. Toto lze dovodit i ze systematického řazení ust. § 13 odst. 3 zákona, které
předpokládá nejprve posoudit rizika dle ust. § 13 odst. 1 a poté přihlédnout k míře a
závaznosti těchto rizik a následně provedení opatření ve smyslu § 13 odst. 4. Zákon tak dle
názoru žalobce předpokládá, že míra zjištěného rizika se promítne do konkrétního rozsahu,
v němž budou provedena jednotlivá opatření dle § 13 odst. 4 zákona. Postupem žalovaného i
jeho požadavky na uložení nápravného opatření však došlo k zásahu do práv žalobce, kdy
tento je donucován vynaložit značné finanční prostředky na vybudování takovéhoto systému.
Žalobce v řízení namítal, že ani uvádění důvodu v systému ADIS nijak nemůže přispět ke
snížení bezpečnostního rizika při zpracování osobních údajů, přičemž dojde ke zpomalení
výkonu správy daní. Tuto námitku však žalovaný nedostatečně vypořádal s důrazem na
respektování jasně určených úkonů dle právních předpisů, aniž by reagoval na žalobcem
tvrzená specifika daňového řízení. Nevypořádal se také s jeho námitkou ohledně zaznamenání
důvodu zpracování osobních údajů pracovníky údržby systému ADIS, který již ze samotné
povahy věci musí mít přistup k celému systému.
Žalobce konečně namítal, že nápravné opatření mu bylo uloženo provést ve zcela
nepřiměřené lhůtě šesti měsíců, přestože byla namítána nereálnost lhůty pro vybudování
systému, včetně zabezpečení finančních prostředků, výpisu výběrového řízení a uzavření
smluvních vztahů. Lhůta pro realizace nápravného opatření je nesplnitelná a žalobce je
vystavován sankci za správní delikt. Žalobce proto v tomto směru bez ohledu na úspěšnost
jeho věcných námitek požadoval prodloužení stanovené lhůty pro realizaci nápravného
opatření tak, aby byla lhůtou splnitelnou, tj. minimálně na 18 měsíců od právní moci
rozsudku. Tuto prodlouženou lhůtu vyžaduje z důvodu vybudování paralelního systému tak,
aby provedení nápravného opatření neomezilo primární funkcionalitu práce správců daní se
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 5 9A 251/2011
systémem ADIS. Žalobce považuje za nedostatečné konstatování žalovaného, že pro účely
dodržení požadavků na ADIS není třeba požadovat vytvoření dalšího systému, ale rozšíření
dosavadního systému tak, aby bylo možné určit osobu, která konkrétní osobní údaje
zpracovávala ve smyslu § 4 písm. e) zákona. Takový cíl je možný pouze při vybudování
paralelního systému vedle systému ADIS.
Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ve svém vyjádření k podané žalobě žalovaný uvedl, že kontrolovaná činnost-způsob
zabezpečení osobních údajů v systému ADIS nepodléhá výjimce dle § 3 odst. 6 zákona č.
101/2000 Sb. a tuto povinnost žalovaný standardně kontroluje i sankcionuje u všech
soukromoprávních i veřejnoprávních subjektů bez výjimky, např. včetně Policie ČR. Důrazně
odmítl názor, že by veškerá činnost daňové správy podléhala výjimce dle ust. § 3 odst. 6
písm. f) zákona a že každé jednotlivé daňové řízení představuje významný finanční zájem ČR
nebo EU. Toto není nijak podloženo, naopak směrnice, kterou zákon č. 101/2000 Sb. provádí
ani žádný jiný právní předpis komunitárního práva takto široce pojatou výjimku neobsahuje.
Proto také nebylo úmyslem zákonodárce zahrnout novelou provedenou zákonem č. 439/2004
Sb. celou daňovou správu pod výjimku dle § 3 odst. 6 písm. f) zákona, neboť by se tím
ochrana osobních údajů v ČR významně snížila pod komunitárním právem požadovanou
úroveň. Povinnost zajistit vysokou úroveň ochrany osobních údajů vyplývá České republice
nejen ze směrnice, ale také z Úmluvy ETS č. 108 o ochraně osob s ohledem na
automatizované zpracování osobních dat přijaté 28.1.1981 ve Štrasburku, která je
mezinárodní smlouvou ve smyslu článku 10 Ústav y ČR a podmínkou členství ČR
v Schengenském prostoru. Výjimky z uplatnění směrnice a zákona č. 101/2000 Sb. pak
s ohledem a právní úpravu ochrany osobních údajů musí být aplikovány maximálně
restriktivně. Výjimku nelze aplikovat na celou činnost určitého odvětví státní správy, přičemž
směrnici je dle článku 234 písm. b) smlouvy o založení ES závazně oprávněn vykládat pouze
Evropský soudní dvůr. V případě uplatnění § 3 odst. 6 písm. f) zákona na činnost daňové
správy by to znamenalo, že charakter každého jednotlivého daňového řízení by musel být
posuzován jakožto významný finanční nebo hospodářský zájem ČR i EU a pak by bylo
namístě vyžádat ESD o rozhodnutí o předběžné otázce. Pokud žalobce zakládá své tvrzení o
neaplikovatelnosti § 13 zákona na důvodové zprávě k zákonu č. 170/2007 Sb. , kde ve vztahu
k nově doplněným odstavcům § 13 odst. 3 a 4 se uvádí odkaz na § 5 odst. 1 zákona, pak z této
zmínky v důvodové zprávě nelze dovodit, že ust. § 13 odst. 4 platí pouze tam, kde platí § 5
odst. 1 tohoto zákona a že celá daňová agenda nepodléhá povinnost zabezpečit osobní údaje
v systému ADIS. Žalovaný přisvědčil tomu, že povinnost, která je dnes výslovně vyjádřena v
§ 13 odst. 4 písm. c) zákona vyplývala i před novelou z obecného ustanovení § 13 odst. 1
zákona, neboť v případě informačních systémů je pořizování elektronických auditních
záznamů, tzv. logů neodmyslitelnou součástí opatření směřující v prevenci zneužití osobních
údajů. Novela zákona pak přinesla změnu pouze v tom, že tuto povinnost zákon výslovně
upravil a že absence řádných auditních záznamů není v současné době kvalifikována jako
porušení § 13 odst. 1, ale § 13 odst. 4 písm. c) tohoto zákona.
K námitkám žalobce, že opatření omezující bezpečnostní rizika mají být zaváděna
s ohledem na stav techniky a na náklady potřebné na jejich zavedení, žalovaný uvedl, že
požadavek na naplnění zákonné povinnosti žalobce dle § 13 odst. 4 písm. c) neznamená
formalistický přístup. Žalovaný akcentoval, že povinnost zabezpečit osobní údaje nevyplývá
žalobci z žádného právního předpisu, který by mohl § 13 zákona 101/200 Sb. vyloučit. Odkaz
na povinnost mlčenlivosti je irelevantní, neboť jde o odlišný právní institut, který představuje
jeden z aspektů ochrany osobních údajů a nemůže nahradit požadavky na opatření technické a
organizační povahy směřující k zabezpečení zpracovávaných osobních údajů. Zákon č.
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 6 9A 251/2011
101/2000 Sb. ostatně sám upravuje povinnost mlčenlivosti ve svém § 15 , přičemž tato
povinnost má odlišný charakter a platí paralelně s povinností dle § 24 zákona č. 337/1992 Sb.
K námitce žalobce článkem 17 směrnice žalovaný uvedl, že tento článek nikterak
nevylučuje, aby členské státy tuto povinnost provedly tam, kde to považují za potřebné a
důvodné např. demonstrativním výčtem základních opatření, jako je to např. v § 13 odst. 4
zákona a správci daně mají možnost volby konkrétního řešení odpovídajícího jak charakteru
zpracovávaných dat, tak zvoleným prostředkům, tak i stavu techniky a nákladům. Článek 17
směrnice však nelze vykládat jako omezující podmínku a je na správcích daně přijmout
vhodná opatření, která budou v rozumné míře odrážet vývoj technologií. Žalovaný vzal za
neopodstatněný názor žalobce, že zpracováním dat v ADIS nejsou spojena žádná rizika,
respektive, že jsou nižší než v soukromé sféře. Naopak ze zkušeností úřadů z kontrol
informačních systému veřejné správy obdobný závěr nevyplývá a vzhledem k velkému
množství osobních údajů na nich závisí výkon státní správy je nepochybně riziko možného
zneužití dat mnohem závažnější. Ze zákona č. 337/1992 Sb. není žalovanému známa žádná
zvláštní úprava ochrany osobních údajů ve vztahu k daňové sféře ani nový daňový řád zákon
č. 280/2009 Sb. neobsahuje žádné povinnosti ohledně nakládání s osobními údaji. Procesní
úpravu daňového řízení nelze zaměňovat s autonomní úpravou pravidel pro ochranu osobních
údajů.
K námitkám systematiky ust. § 13 odst. 3 a 4 žalovaný uvedl, že toto tvrzení nezakládá
možnost žalobce zvážit, zda povinnost výslovně uvedenou v § 13 odst. 4 písm. c) zákona
bude plnit či nikoliv. Názor žalobce ohledně posouzení, jaká opatření bude plnit, platí ve
vztahu k opatřením, která nejsou v demonstrativním výčtu v § 13 odst. 3 a 4 citovaného
zákona výslovně uvedena. Navíc v případě pořizování auditních záznamů v informačních
systémech lze obtížně nastavit vyšší či nižší rozsah tohoto opatření – záznamy buď jsou nebo
nejsou pořizovány. Žalovaný požadoval toliko standardní opatření směřující k prevenci
zneužití a současně k zajištění následné kontroly. Oba tyto aspekty jsou součástí bezpečnostní
politiky každého správce dat. Žalovaný se nesetkal nikdy s námitkou, že zavedení auditních
záznamů není možné či důvodné a naopak díky těmto tzv. logům bylo v minulosti prokázáno
zneužití dat konkrétní osobou.
K námitce nepřiměřenosti lhůty nápravného opatření žalovaný uvedl, že mělo jít o
námitku proti kontrolnímu protokolu a jako taková měla být také uplatněna postupem podle §
17 zákona č. 551/1992 Sb. Tato argumentace v žalobě je tedy nepřípadná. Doplnil, že včasné
neprovedení nápravy může být toliko předmětem řízení o pořádkové pokutě, když skutková
podstata správního deliktu, spočívající v porušení § 13 odst. 4 písm. c) již byla naplněna
neexistencí požadovaných opatření. V rámci řízení o pořádkové pokutě v případě opožděné
nápravy může žalobce uplatnit veškeré své argumenty a důkazy.
Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu odmítl dle § 46 odst.
2 zákona č. 150/2002 Sb. , neboť v době, kdy toto vyjádření podával, procesně také namítal, že
rozhodnutí o námitkách žalobce je v souladu s judikaturou NSS není úkonem správního
orgánu ve smyslu § 65 s.ř.s. a je tedy jako úkon vyloučen ze soudního přezkumu podle § 70
písm. a) s.ř.s.
Městský soud v Praze podanou žalobu projednal v důsledku právního názoru
Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 28.7.2011 č.j. 5 As 14/2011 -63
judikoval, že rozhodnutí o námitkách je v případě, kdy je rozhodováno o uložení konkrétní
povinnosti ( zde opatření k nápravě) rozhodnutím ve smyslu § 65 s.ř.s a jako takové je
přezkoumatelné soudem ve správním soudnictví.
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 7 9A 251/2011
Při jednání před soudem zástupce žalobce uvedl, že ust. § 13 zákona č. 101/2000 Sb.
je výsledkem částečné transpozice článku 17 Směrnice EU 95/46/ES do českého právního
řádu a to, pokud jde o první část článku 17, který byl vtělen do textu ust. § 13 odst. 1
citovaného zákona. Druhou větu článku 17 již český právní řád neprovedl v konkrétní
transpozici, neboť nestanovil limity, které zcela podrobně upravuje tato Směrnice pro
dodržování povinnosti při nakládání s osobními údaji. Žalobce je toho názoru, že pokud
evropská směrnice hovoří o tom, že správce a zpracovatel osobních údajů, musí zajistit
ochranu těchto osobních údajů, pak systém ADIS toto plně splňuje, nicméně v českém zákoně
chybí limit vyvěrající z tohoto článku 17 směrnice, které by povinnosti správce osobních
údajů omezovalo tak, aby zde byly dodrženy i jiné principy směrnice, tzn., aby nemusel český
stát vynakládat velké finanční prostředky na další opatření. Žalobce je toho názoru, že ust. §
13 odst. 1 zákona ve spojení s § 13 odst. 4 písm. c) zákona je třeba vykládat jednak pro účely
článku 17 cit. směrnice EU a jednak tak, že hlavní povinností správce a zpracovatele
osobních údajů dle § 13 odst. 1 je zabránit neoprávněnému nakládání s těmito údaji a další
odstavce již představují jen návod, jak tohoto cíle v odst. 1 docílit. Žalobce odkazuje na
Komentář k zákonu o ochraně osobních údajů autorů Bártík, Janečková, z něhož cituje k ust.
§ 13 odst. 4 písm. c) názor, že aplikace tohoto ustanovení závisí na konkrétním vyhodnocení
rizik samotného zpracovatele osobních údajů a plnění jeho povinností musí být zvažováno i
v kombinaci s vhodnými organizačními opatřeními. Za tato vhodná organizační opatření
žalobce považuje jednak úpravu mlčenlivosti v zákoně o daňovém řízení v daňovém řádu,
dále i v zákoně č. 101/2000 Sb. , neboť tento zákon obsahuje ustanovení garantující ochranu
osobních údajů v případě jejich zneužití i možností žalovat subjekt, který tyto osobní údaje
zneužil. Pokud se tak stane při výkonu veřejné moci, pak je zde další prostředek jak docílit
nápravy postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. To jsou všechny okolnosti, které by měl soud
zvážit jako celek, neboť ust. § 13 zákona jako celek žalobce vnímá jako ustanovení směřující
nebo mající charakter preventivní. Na základě svého výkladu, že článek 17 Směrnice EU byl
transponován pouze v části první ve větě první do ustanovení § 13 odst. 1 a jeho další
podrobná úprava nebyla zcela přenesena do českého právního řádu a také s odkazem na
judikaturu Evropského soudního dvora má žalobce zato, že by věta druhá, týkající se limitu
povinností správců údajů měla mít přímý účinek. Upozorňuje, že daňové řízení má významný
cíl vybrat daně a je založeno na shromáždění velkého množství osobních údajů daňových
subjektů, které tyto subjekty dobrovolně poskytují úřadům, a proto je nemožné, aby nebylo
zaručeno dodržování jiných prostředků ochrany těchto osobních údajů daných např. daňovým
řádem. Zdůrazňuje prvek efektivity, jímž je systém ADIS. Pokud by mělo dojít ke změně
tohoto systému v rámci nařízených opatření, pak by to znamenalo veliký nárok na velké
finanční prostředky, neboť ADIS není jeden systém, je to spojení deseti databází, mezi jejímiž
částmi je obrovský tok informací a při povinnosti logovat by došlo ke zpomalení celého
systému při tak významném plnění úkolů, jímž je daňové řízení a stanovování daní. Dále
uvedl, že u jednotlivých finančních úřadů je vstup do databáze ADIS ošetřen jednak hesly,
jednak dvojím potvrzením vstupu a i tím, že přímý vstup do této databáze pro účely daňové
nemá přibližně 40 osob, jak je uváděno ve vztahu k finančnímu úřadu, ale asi 4-5 osob, když
ostatní vstupují do této databáze i v souvislosti s vlastním technickým zajištěním a pokynem
finančních ředitelů je garantována vysoká pravděpodobnost zjištění, kdo měl přístup
k osobním údajů pro účely svého rozhodování a vlastně i z těchto rozhodnutí.
Zástupce žalovaného uvedl, že věta druhá čl. 7 cit. směrnice uvádí, že tato věta stanoví
opatření, které musí zajistit odpovídající úroveň bezpečnosti z hlediska ochrany osobních
údajů. Toto právě zákon České republiky stanoví a zajišťuje v ust. § 13 odst. 4 písm. c)
zákona tzv. logováním. Tato povinnost je realizací povinností na úseku ochrany osobních
[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 8 9A 251/2011
údajů, nikoliv kontradikcí k druhé větě článku 17 směrnice. Zástupce žalovaného odkázal na
odst. 10 preambule ke Směrnici Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES a na čl. 11
Úmluvy o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat a uvádí, že
pokud České republika přistoupila k těmto předpisům, pak má přímou povinnost zajistit
ochranu osobních údajů či Radě Evropy i vůči EU, což učinil český stát právě článkem 13
odst. 4 písm. c) zákona. Upozornil, že český právní řád obsahuje celou škálu povinností, jak i
na úseku ochrany osobních údajů, ovšem generální ochranu a základní návod, jak toto činit je
obsažen v zákoně č. 101/2000 Sb. a z tohoto zákona nelze vyvinit jednotlivé správce a
zpracovatele osobních údajů v rámci jednotlivých zákonů. Vyjádřil názor, že smyslem
ochrany osobních údajů, jak dle evropských předpisů, tak i vnitrostátních předpisů je stanovit
opatření právě k prevenci zneužití těchto osobních údajů. K nákladnosti nápravného opatření
uvedl, že jiné subjekty při zajišťování ochrany dle § 13 odst. 4 písm. c) nemají problémy,
např. v Schengenském informačním systému je systém logování zcela zaveden a nebrání např.
činnosti na úseku trestního stíhání.
Zástupce žalobce poukázal na bod 46 preambule evropské směrnice s tím, že tento
bod uvádí limity, jak plnit opatření na úseku ochrany a prevence osobních údajů a tyto limity
jsou naznačeny v čl. 17 , větě druhé cit. směrnice, podle které není nutné činit nákladná
opatření z hlediska technických možností, ale je třeba zvažovat míru rizika. Poukazuje nato,
že u Městského soudu v Praze je pod sp. zn. 10A 46/2010 . vedeno řízení ohledně přezkumu
rozhodnutí, kterým byla finančnímu ředitelství uložena sankce za správní delikt dle § 45
odst. 1 písm. h) zákona č. 101/2000 Sb. právě pro porušení ust. § 13 zákona a je otázkou, zda
tedy celý § 13 je skutkovou podstatou tohoto správního deliktu a je tak pojímán jako jeden
celek při dodržování povinností, které jsou zde v něm stanoveny.
Podle žalovaného je § 13 odst. 4 v textu významově analogický jako v článku 17.
Prostě v tom, že příslušným státům přísluší zvážení, jakými opatřeními zajistí povinnost
článku 17 a vlastně i ust. § 13 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb. Ust. 13 odst. 4 pak žalovaný
chápe jako demonstrativní výčet povinností, jak zajistit povinnosti stanovené v § 13 odst. 1 i
tím, že je zde tato povinnost stanovena jako povinnost také k zajištění určitých opatření.
Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které
předcházelo jeho vydání dle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního
(dále jen s.ř.s. ) v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
V dané věci ze správního spisu vyplývá, že dle kontrolního protokolu Úřadu pro
ochranu osobních údajů ze dne 31.3.2009 o výsledcích kontroly dodržování zákona č.
101/2000 Sb. bylo žalobci uloženo nápravné opatření – povinnost upravit systém ADIS tak,
aby pořizoval elektronické záznamy, které umožní, určit a ověřit kdy, kým a z jakého důvodu
byly osobní údaje zaznamenány nebo jinak zpracovány. Uvedená povinnost byla žalobci
uložena dle ust. § 40 odst. 1 zákona ve lhůtě do 6 měsíců, a to na základě zjištění , že žalobce
nesplnil povinnost uloženou mu v ust. § 13 odst. 4 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb. a
elektronické záznamy nepořizoval, ačkoliv provozuje automatizovaný systém daňové správy
( ADIS).
Předmětem sporu mezi účastníky řízení je otázka, zda je žalobce vázán konkrétní
právní úpravou danou ust. § 13 odst. 4 písm. c) zákona č. 101/2000 Sb. tak, že je povinen
v oblasti daňové správy pořizovat elektronické záznamy, které umožní, kdy, kým a z jakého
důvodu byly osobní údaje zaznamenány nebo jinak zpracovány. Od zodpovězení této otázky
se pak odvíjí úsudek o zákonnosti nápravného opatření uloženého žalobci.
Soud vyšel z následující právní úpravy
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 9 9A 251/2011
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb. správce a zpracovatel jsou povinni přijmout
taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním
údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému
neoprávněnému zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů. Tato povinnost platí i
po ukončení zpracování osobních údajů.
Podle § 13 odst.2 zákona č. 101/2000 Sb. správce nebo zpracovatel je povinen
zpracovat a dokumentovat přijatá a provedená technicko-organizační opatření k zajištění
ochrany osobních údajů v souladu se zákonem a jinými právními předpisy.
Podle § 13 odst.3 zákona č. 101/2000 Sb. v rámci opatření podle odstavce 1 správce nebo zpracovatel posuzuje rizika týkající se
a) plnění pokynů pro zpracování osobních údajů osobami, které mají bezprostřední přístup k
osobním údajům,
b) zabránění neoprávněným osobám přistupovat k osobním údajům a k prostředkům pro jejich
zpracování,
c) zabránění neoprávněnému čtení, vytváření, kopírování, přenosu, úpravě či vymazání
záznamů obsahujících osobní údaje a
d) opatření, která umožní určit a ověřit, komu byly osobní údaje předány.
Podle § 13 odst. 4 zákona č. 101/2000 Sb. v oblasti automatizovaného zpracování
osobních údajů je správce nebo zpracovatel v rámci opatření podle odstavce 1 povinen také
a) zajistit, aby systémy pro automatizovaná zpracování osobních údajů používaly pouze
oprávněné osoby,
b) zajistit, aby fyzické osoby oprávněné k používání systémů pro automatizovaná zpracování
osobních údajů měly přístup pouze k osobním údajům odpovídajícím oprávnění těchto osob, a
to na základě zvláštních uživatelských oprávnění zřízených výlučně pro tyto osoby,
c) pořizovat elektronické záznamy, které umožní určit a ověřit, kdy, kým a z jakého důvodu
byly osobní údaje zaznamenány nebo jinak zpracovány, a
d) zabránit neoprávněnému přístupu k datovým nosičům.
Na základě uvedené právní úpravy nelze přisvědčit žalobcově námitce, že žalobce není
vázán konkrétním zněním ust. § 13 odst. 4 písm. c) zákona a že k zajištění povinnosti uložené
mu v ust. § 13 odst. 1 postačovaly záruky dané jinými právními prostředky zakotvené v
zákonech č. 337/1992 Sb. a č. 101/2000 Sb. , případně, že oblast daňové správy je z plnění
uvedené povinnosti vyňata.
Předně je třeba přisvědčit žalobci v tom, že úpravu danou ust. § 13 zákona č.
101/2000 Sb. je třeba vykládat a aplikovat v celku tohoto ustanovení a také, ostatně jak to
učinil i žalovaný, že ust. § 13 odst. 4 písm. c) je konkretizací povinnosti obecně stanovené v §
13 odst. 1 zákona. Je také třeba přisvědčit žalobci v tom, že rozhodná je i systematika celého
ust. § 13 zákona , a proto tato shodná argumentace jde na podporu závěru žalovaného o
povinnosti správců údajů plnit povinnost konkrétně uloženou v ust. § 13 odst. písm. c)
zákona.
Je tomu tak proto, že ust. § 13 odst. 1 stanoví obecnou povinnost správců a
zpracovatelů údajů přijmout preventivní opatření k neoprávněnému přístupu k osobním
údajům či k jejich zneužití Jaká opatření správce či zpracovatel osobních údajů učiní je
stanoveno následně v ust. § 13 odst. 2 zákona ( viz systematika ustanovení), v němž se uvádí,
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 10 9A 251/2011
že má jít o technicko- organizační opatření. Již to znamená, že povinnost preventivních
opatření se s ohledem na povahu ochrany ( ochrana osobních údajů – dat) v rámci zákona č.
101/2000 Sb. zajišťuje technicko organizačními opatřeními, neboť jiné právní prostředky
(žalobcem namítaná povinnost mlčenlivosti dle zákona č. 337/1992 Sb. či ukládání pokut dle
zákona č. 337/1992 Sb. či zákona č. 101/2000 Sb. ) nemají povahu technicko- organizačních
opatření ve smyslu § 13 odst. 2 a v případě pokut nemají ani povahu preventivních opatření
ve smyslu § 13 odst. 1 zákona. Tyto právní prostředky nepůsobí také přímo k zamezení
neoprávněného nakládání či zneužívání osobních údajů, ale buď stanoví limity nakládání
s osobními daty ( mlčenlivost) nebo již postih za porušení práva ( pokuty). Oproti tomu
právní úprava daná ust. § 13 vymezuje, jaká opatření jsou žádoucí a případná pro evidenci
nakládání s daty a přitom i preventivně pro účely zamezení neoprávněného nakládání
s osobními údaji tak, aby z nich bylo přímo zjistitelné kým a jakým způsobem jsou údaje
zpracovávány. Za taková opatření jsou pokládána opatření technicko- organizační povahy,
přičemž dle § 13 odst. 3 zákona ( viz systematika ustanovení) se tato opatření přijímají dle
vyhodnocení rizika vyvěrajícího z konkrétních činnosti taxativně uvedených pod písm. a)-d)
cit. ustanovení, mezi něž náleží i činnosti nepokryté povinností mlčenlivosti ( neoprávněné
čtení, vytváření ( jiných) záznamů obsahujících osobní údaje apod.). Uvedené tedy zcela
koresponduje úvaze žalovaného, že zvláštní právní předpisy v daňové správě neupravují
požadavky na ochranu osobních údajů natolik komplexně a v takové míře, která by
odpovídala rizikům v daňovém systému odůvodněným velkým rozsahem zpracovávaných
údajů, že je lze posuzovat jako zvláštní a dostačující ochranu proti zneužití osobních dat.
Právě z důvodu uvedeného pak úprava ochrany osobních údajů byla konkretizována
v ust. § 13 odst. 4 zákona v technicko- organizačních opatřeních, která mají být přijata tam,
kde jsou osobní údaje zpracovávány v oblast automatizovaného systému zpracování osobních
údajů. Novela zákona učiněná zákonem č. 170/2007 Sb. nestanovila sice konkrétní opatření,
které má být přijato, ale stanovila typ opatření, které má v systému automatizovaného
zpracování osobních údajů zaručit účel ust. § 13 odst. 1, novela tedy ustanovení § 13 odst. 1
skutečně konkretizovala a doplnila, avšak pro sytém ADIS a to tím, jak má tento systém
pracovat a jakou metodiku pro zajištění cíle v ust. § 13 odst. 1 zákona zvolit, totiž metodiku
elektronických záznamů, tzv. logování, které umožní zjistit a ověřit dispozici s daty. Znění
ust. § 13 odst. 4 písm. c) zákona je jednoznačné a jako zákonná norma je zavazující. Žalobce
odkazující na plnění povinnosti dle § 13 odst. 1 zákona ani neuvedl, jak obecnou povinnost
dle § 13 odst. 1 pro účely § 13 odst. 4 písm. c) zákona splnil, jakou míru rizika v rámci
množství osobních údajů shromažďovaných daňovou správou vyhodnotil a jaká jiná opatření
přijal, když dle výsledků daňové kontroly opatření ve stávajícím systému ADIS umožňují
toliko zaznamenání spuštění úlohy, nikoliv však již to, kdo a jaké konkrétní údaje v systému
zpracovával, tedy neumožňují do důsledků dosáhnout cíle ust. § 13 odst. 1 konkretizované
v ust. § 13 odst. 4 písm. c) zákona. Opatření, která žalobce přijal tedy odpovídají spíše
povinnostem uvedeným v § 13 odst. 4 písm. a) a b), nemíří však na zachycení konkrétního
zpracování dat jednotlivými osobami.
Dodržování ustanovení § 13 odst. 4 vedoucí k naplnění zásady uvedené v § 13 odst. 1
zákona je koncipováno jako povinnost, nikoliv jako alternativa –možnost v rámci postupu dle
§ 13 odst. 1 zákona, která by závisela na úvaze správce údajů. Tento výklad není v protikladu
s důvodovou zprávou k novele zákona provedenou zákonem č, 170/2007 Sb. , jak namítá
žalobce. Důvodová zpráva shodně konstatuje , že cílem navrhovaného ustanovení je vyjádření
konkrétních povinností správců a zpracovatelů k zajištění plnění dříve příliš obecně vyjádřené
povinnosti, a to zejména s ohledem na rozsáhlé databáze osobních údajů, mezi něž patří i SIS,
a to dle požadavků na zabezpečení a důvěrnost údajů stanovených pro agendy SIS novými
evropskými předpisy. Do ustanovení § 13 se proto navrhuje vložit nové odstavce 3 a 4, jimiž
se stanoví přesný obsah opatření v rámci plnění povinnosti správců (a zpracovatelů) pro
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 11 9A 251/2011
zabezpečení osobních údajů. Podpůrnými pro tento návrh se jeví i požadavky odborné
veřejnosti aplikující předmětné ustanovení v praxi, v nichž bylo požadováno podrobněji
vysvětlit, v zákoně o ochraně osobních údajů zakotvit a alespoň rámcově vymezit náležitosti
dokumentace technicko-organizačních opatření k zajištění ochrany osobních údajů, a
podrobněji stanovit povinnosti v oblasti automatizovaného zpracování osobních údajů,
zejména pokud jde o zabezpečení osobních údajů. Posuzování rizik nepřináší nové povinnosti,
ani další byrokratickou zátěž, neboť nemusí mít písemnou podobu. Nová ustanovení
konkretizují opatření požadovaná již v současné době podle platného a účinného odstavce 1,
kterých si každý správce a zpracovatel osobních údajů musí být vědom a které musí
vyhodnotit před i v průběhu plnění jednotlivých povinností při zpracování osobních údajů
(srov. § 5 odst. 1 zákona).
Z textu důvodové zprávy k novelizaci zákona tedy vyplývá to, co správně posoudil
žalovaný, totiž potřeba konkrétní povinnosti technicko organizačních opatření v rámci obecně
stanovené, avšak nedostatečně a nekonkrétně vymezené povinnosti podle § 13 odst. 1, a co
je podstatné, v oblasti ADIS, tedy systémů, které existují zejména u správců údajů, kteří
disponují ( jako finanční úřady) s velkým množstvím osobních dat. Konstatování důvodové
zprávy , že nepůjde o nové povinnosti a byrokratickou zátěž se vztahuje ke způsobu
zpracování dat ( nemusejí mít písemnou podobu) a počítá s tím, že tyto povinnosti nemohou
správce daně zatěžovat, neboť existovaly již v rámci aplikace ust. § 13 odst. 1 zákona.
Vzhledem k uvedenému jsou námitky žalobce o nepřiměřené povinnosti nedůvodné, zvláště,
jestliže novela zákona dopadá na automatizované systémy dat a požaduje elektronickou
evidenci kontaktu konkrétních osob s konkrétními daty. To dle názoru soudu není
nepřiměřeným opatřením za situace, kdy už na jedné straně správce údajů automatizovaný
systém uchovávání dat provozuje a jde o vylepšení elektronické služby, přičemž na straně
druhé je správcem údajů jako správce daně, tedy jako státní orgán shromažďující závažné
osobní údaje velkého množství daňových subjektů. K nákladům na elektronickou evidenci se
důvodová zpráva nevyjadřuje, dle náhledu soudu proto, že toto opatření při vtělení do
zákona, považoval zákonodárce s ohledem na účel a smysl jeho zavedení – závažný
společenský zájem na garanci ochrany osobních údajů – za přiměřený.
Není důvodná námitka žalobce, že povinnost stanovená v ust. § 13 odst. 4 písm. c)
zákona se nevztahuje na zpracovávání osobních údajů správci daně, tedy na oblast daňové
správy z důvodu výjimky dle § 3 odst. 6 písm. f) a g) zákona.
Z dikce ustanovení § 3 odst. 6 zákona č. 101/2000 Sb. nevyplývá, že by se pro
zpracování osobních údajů nepoužilo ust. § 13, natož ust. § 13 odst. 4 písm. c). zákona.
Žalobce ostatně výjimku pro daňovou správu dovozuje z ust. § 3 odst. 6 ve spojení s § 5
odst. 1 zákona, což je ustanovení stanovující správci údajů výčet všech povinností, které má
při zpracovávání osobních údajů. Z ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona pro správce údajů vyplývá
povinnost zpracovávat osobní údaje pouze v souladu s účelem, k němuž byly shromážděny,
přičemž k jinému účelu lze osobní údaje zpracovávat jen v mezích ust. § 3 odst. 6 zákona. To
znamená, že ust. § 5 odst. 1 stanoví povinnost zpracovávat osobní údaje pouze pro účely
činnosti či působnosti správců údajů ( pro žalobce v oblasti daňové správy), k jiným účelům
pak jen v případě závažného zájmu daného v ust. § 3 odst. 6 zákona. Stručně řečeno, pro
zpracování osobních údajů je jedině legitimní účel daný činností či působností správce údajů,
to neplatí a výjimka je dána, když jde o jiný účel a závažný celospolečenský zájem
deklarovaný v ust. § 3 odst. 6 pod písm. a)-h) zákona. Výklad žalobce tedy poněkud ustupuje
smyslu namítaných výjimek. Správci daně budou vždy zpracovávat údaje pro účely daňových
opatření či jiných úkonů daňové správy, a proto se v rámci daňové správy na ně nemůže
vztahovat výjimka daná ust. § 3 odst. 6 písm. f) a g) ohledně daňových opatření a dopadající
zase na výkon daňové správy, nikoliv na jiný účel. Uvedenými výjimkami jsou správci daně
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 12 9A 251/2011
vázáni pro jiné případy, tj. pro případy v ust. § 3 odst. 3 písm. a)-e) a h), zatímco jiní správci
údajů odlišní od správců daně budou vázáni i v závažných případech daňových opatření
výjimkami podle § 3 odst. 6 písm. f) a g), neboť to bude vyžadovat společenský zájem zde
zakotvený ( budou v určitých případech nápomoci správcům daní). Výklad , jímž
argumentuje žalobce je tak právně nelogický, neboť se dovolává výjimky, která by
nevyjadřovala smysl ust. § 3 odst. 6 zákona, tj. úpravu nakládání s osobními údaji správci
údajů mimo účel jim příznačný, ale v podstatě by negovala povinnost správců údajů, jimiž
jsou správci daně dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona.
Z uvedených důvodů je tedy výklad žalobce s odkazem na judikaturu ESD, že
rozhodnutí vydaná správcem daně jsou daňovými opatřeními ve smyslu 3 odst. 6 písm. f)
zákona irelevantní. Nicméně soud neodporuje tomu, že individuální správní akty, jimiž se
stanoví daňové povinnosti, nejsou daňovými opatřeními. Těmi jsou jistě ve smyslu daňových
zákonů i zákona o správě daní a poplatků, případně dnes platného daňového řádu. Pro účely
zákona č. 101/2000 Sb. a namítané výjimky dle § 3 odst. 6 písm. f) zákona pak dle náhledu
soudu by případně při posuzování této výjimky nemělo být vycházeno pouze z obecného
pojmu „ daňové opatření“ ale i z úsudku tom, zda určité daňové opatření je natolik závažné,
že je obdobou a má váhu celospolečenských zájmů uvedených v § 3 odst. 6 pod písm. a)-e) a
h) zákona. Toto posouzení by se však týkalo, jak byl výše uvedeno, výjimek u jiných správců
údajů s jinou činností či působností než u správců daní.
Uložené nápravné opatření není ani v rozporu s čl. 17 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ( ES) č. 95/46/ES, podle kterého, cit:
Členské státy stanoví, že správce musí přijmout vhodná technická a organizační
opatření na ochranu osobních údajů proti náhodnému nebo nedovolenému zničení, náhodné
ztrátě, úpravám, neoprávněnému sdělování nebo přístupu, zejména pokud zpracování
zahrnuje předávání údajů v síti, jakož i proti jakékoli jiné podobě nedovoleného zpracování.
Tato opatření mají zajistit, s ohledem na stav techniky a na náklady na jejich
provedení, přiměřenou úroveň bezpečnosti odpovídající rizikům vyplývajícím ze zpracování
údajů a z povahy údajů, které mají být chráněny.
Dikce čl. 17 směrnice byla transponována do českého právního řádu právě novelou č.
170/2007 Sb. , neboť zákon ze směrnice převzal potřebu technicko- organizačních opatření
v rámci systému ADIS, a to právě k účelu stanovenému ve směrnici. Postup žalovaného nebyl
ani v rozporu s větou druhou čl. 17 směrnice, neboť, jak již bylo výše naznačeno, učinil tak
v rámci daného stavu techniky ( v rámci existence systému ADIS u správců údajů).
Nákladnost funkce elektronické evidence ( tzv. logování), která by dosáhla zjevné
nepřiměřenosti oproti vyhodnocení rizik, není z námitek žalobce zřejmá, neboť žalobce
nikterak nevyhodnotil rizika nakládání s údaji bez potřeby elektronické evidence ( oproti
tomu žalovaný provedl kontrolu na základě konkrétních poznatků o podezření ze zneužívání
osobních údajů) a dále žalobce také v rámci své žalobní námitky nepřiměřené lhůty
k opatření k nápravě ani neuvedl konkrétní kvalifikované argumenty k technické náročnosti a
finanční nákladovosti provedení uloženého opatření. Protože tvrzení žalobce o nepřiměřených
výdajích a stagnaci běžné činnosti daňové správy v důsledku provedení elektronické evidence
nakládání s daty stojí toliko jako konstatování oproti tvrzení žalovaného, že jde o standardní
opatření přijaté a fungující u jiných správců údajů, nemohlo toto tvrzení žalobce obstát jako
důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Soud také nemohl přijmout argumentaci ohledně
závaznosti druhé věty čl. 17 směrnice, předestřenou žalobcem při jednání před soudem.
Žalobce se mýlí, pokud považuje směrnici za předpis práva EU s přímým účinkem. Přímým
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 13 9A 251/2011
direktivním účinkem, tj. přímou závazností se vyznačují nařízení Rady, směrnice jsou
předpisem doporučujícího charakteru s cílem uvést úpravu členských států do souladu
s evropským právem. V dané věci toto novela zákona provedená zákonem č. 170/2007 Sb.
doporučenou transpozici splnila a konkrétní úpravu ponechala na národním zákonodárci.
Soud proto nepovažuje danou problematiku za potřebnou vyložit v řízení o předběžné otázce.
Otázka přiměřenosti nákladů žalobce není řešitelná přímou aplikaci druhé věty článku 17
citované směrnice .
Uvedená námitka přiměřenosti uloženého opatření souvisí i s námitkou žalobce o
nepřiměřené lhůtě k nápravě. Tato námitka nebyla žalobcem proti kontrolnímu protokolu
uplatněna, žalovaný proto v napadeném rozhodnutí neposuzoval dostatečnost stanovené lhůty
a soud tedy nemá k posouzení této námitky nejen kvalifikované důvody zabývající se
technickou a finanční náročností uloženého opatření, ale ani procesní podmínky, aby
vypořádání neexistující námitky žalobce proti kontrolnímu protokolu ohledně nepřiměřenosti
lhůty k nápravě přezkoumal.
Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl Městský soud v Praze k závěru, že žaloba není důvodná, a proto podle § 78 odst. 7 s.ř.s. podanou žalobu zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci
úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem , žalovanému správnímu
orgánu náklady řízení před soudem nevznikly. Z uvedených důvodů soud vyslovil, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů
ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou
vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské
náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1
s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení
rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej
stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V
řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to
neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná
nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle
zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Praze dne 17. října 2012
JUDr. Naděžda Řeháková, v.r.
předsedkyně senátu .
Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS.