Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 A 251/2011 - 90

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy

Řehákové a soudců JUDr. Ivanky Havlíkové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce:

Ministerstvo financí ČR se sídlem Letenská 15, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro

ochranu osobních údajů se sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7, o žalobě na přezkoumání

rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 30.6.2009, zn. INSP1-

6632/08-5,

t a k t o :

I . Žaloba se zamítá

I I . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání předsedy Úřadu pro ochranu

osobních údajů ze dne 30.6.2009, jímž nebylo vyhověno námitkám žalobce ze dne 21.4.2009

podaným proti kontrolnímu protokolu žalovaného ze dne 31.3.2009, zn. -2

pořízeném při kontrole dodržování povinností stanovených , o

ochraně osobních údajů a změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů. Předmětem

kontroly bylo zejména dodržování ust. § 13 odst. 4 písm. c) uvedeného zákona, podle kterého

správce osobních údajů je v oblasti automatizovaného zpracování dat ( systém ADIS)

povinen pořizovat elektronické záznamy umožňující určit a ověřit kdy, kým a z jakého

důvodu byly osobní údaje zaznamenány nebo jinak zpracovány, aby tak nemohlo dojít

k neoprávněnému zpracování osobních údajů.

Kontrola daňové správy z hlediska byla provedena na základě

poznatků o řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5, týkajícím se žaloby proti Finančnímu

úřadu pro Prahu 5 a dále na základě stížnosti na postup zaměstnankyně Finančního úřadu

v Hradci Králové. Kontrolami na příslušných finančních úřadech vzniklo podezření, že

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 2 9A 251/2011

systém ADIS nesplňuje požadavky citovaného zákona, přičemž za nastavení tohoto systému

odpovídá žalobce. Z výsledků kontroly bylo zjištěno, že vstup do systému ADIS je možný jen

s využitím hesla a že pracovníci správce daně mají přistup pouze k osobním údajům subjektů

údajů v rámci stanovené náplně práce. Dále bylo zjištěno, že systém ADIS nepořizuje

elektronické záznamy (tzv. logy), které umožňují určit a ověřit kdy, kým a z jakého důvodu

byly osobní údaje zaznamenány nebo jinak zpracovány. Z důvodu zjištěné absence funkce

tzv. logování v souladu se zákonem bylo konstatováno nesplnění povinností podle § 13 odst.

4 písm. c) , tedy porušení zákona o žalobci bylo uloženo

nápravné opatření v souladu s § 40 odst. 1 zákona spočívající v tom, že ve lhůtě 6 měsíců je

třeba upravit systém ADIS tak, aby pořizoval uvedené elektronické záznamy.

Žalovaný se dále v napadeném rozhodnutí vypořádával s námitkami žalobce proti

uvedenému kontrolnímu protokolu, v nichž byly uplatněny tři výhrady.

1. Žalobce v námitkách vyjádřil názor, že včlenění odstavců 3 a 4 do ust. § 13 zákona

č. znamená pouhou konkretizaci opatření stávajícího odstavce 1 citovaného

ustanovení, neboť těchto opatření je si každý správce a zpracovatel osobních údajů vědom a

musí je vyhodnotit při zpracování osobních údajů s odkazem na § 5 odst. 1 citovaného

zákona. Žalobce proto nepovažoval ust. § 13 odst. 4 písm. c) za normativní text, kterým by

byl vázán.

Žalovaný nesouhlasil s uvedeným názorem a přisvědčil jen tomu, že ust. § 13 odst. 3

a 4 lze chápat jako konkretizaci povinnosti vyjádřené v § 13 odst. 1 citovaného zákona s tím,

že je třeba současně vnímat, že zde jsou přímo stanoveny konkrétní povinnosti, kterými jsou

správci údajů povinni se řídit. To vyplývá zjevně z textu předmětného ustanovení.

2. Žalobce dále v námitkách uplatnil výhrady vůči závěru v kontrolním protokolu, že

absence předmětné elektronické evidence vyvolává nemožnost zajištění kontroly legality

veřejné správy.

K tomu žalovaný vysvětlil, že i přes stávající nastavení přístupových práv, vzhledem

k velkému počtu osob oprávněných se systémem ADIS pracovat, nelze v případě

nezákonného zpřístupnění, zveřejnění či neoprávněného zpracování možné zjistit, která

konkrétní osoba tak učinila. To vedlo k uvedenému názoru v kontrolním protokolu. I když je

v systému ADIS každé spuštění úlohy zaznamenáno, není ochrana dle § 13 odst. 4 písm. c)

zákona provedena do důsledku, neboť nelze určit osoby, které konkrétní údaje v systému

ADIS zpracovávaly. Absence naplnění citovaného ustanovení je o to závažnější, že se

systémem ADIS pracuje celkem 15 000 uživatelů, z toho 13 000 jich je přihlášeno souběžně a

zpracovávány jsou údaje týkající se cca. 6 500 000 daňových subjektů. Obavy vyjádřené

v kontrolním protokolu jsou tak opodstatněné.

3. Žalobce dále uplatnil námitku proti uloženému opatření k nápravě, které by dle jeho

názoru znamenalo nezbytnost vybudovat paralelní systém na evidování záznamů

umožňujících určit a ověřit kdy, kým a z jakého důvodu byly osobní údaje zaznamenány nebo

jinak zpracovány, což by vedlo k narušení rychlosti práce a přineslo by značné finanční

náklady. Považoval za nereálně vybudovat tento systém ve lhůtě 6 měsíců.

K uvedené námitce žalovaný vyjádřil názor, že uložené nápravné opatření nepožaduje

vytvoření dalšího systému, ale rozšíření dosavadního systému spějícímu ke konkretizaci

osoby, která osobní údaje zpracovávala. Konkrétní způsob realizace uloženého opatření tak je

ponechán na žalobci, přičemž k otázce délky lhůty stanovené k provedení uloženého opatření

žalovaný konstatoval, že předmětná povinnost již platí od 12.7.2007, kdy nabyl účinnosti

, kterým došlo k novelizaci kontrolovaného zákonného ustanovení.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 3 9A 251/2011

Obdobnou povinnost však bylo možné dovodit i ze znění ust. § 13 odst. 1 zákona před jeho novelou.

4. Žalovaný se dále vyjádřil k názoru žalobce, že aplikace ust.

Sb. je v oblasti daňového řízení vyloučena díky výjimkám zakotveným v § 3 odst. 6 písm. f) a

g) (nad rámec ).

Žalovaný uvedl, že výjimku dle nelze na

činnost daňové správy uplatnit, neboť jednotlivé daňové řízení nelze považovat za zajišťování

významného hospodářského zájmu České republiky nebo EU a k výjimce dle § 3 odst. 6

zákona je třeba přistupovat restriktivně. Je nepřijatelné, aby z působnosti zákona byla

paušálně vyňata celá oblast daňových řízení, když současně zvláštní předpisy v daňové oblasti

neupravují požadavky na zpracování osobních údajů natolik komplexně, aby bylo možno

vyloučit aplikaci jako obecné normy. Aplikace výjimky dle

písm. g) zákona je pak úzce svázáno s výjimkou dle § 3 odst. 6 písm. f) zákona, uplatní se

tedy pouze tam, kde je dána předchozí výjimka. Argumentaci žalobce použitím ust. § 3 odst. 6

zákona pak žalovaný považoval ze zcela nesouvisející s předmětem kontroly, neboť

z požadavku § 13 zákona nejsou činnosti spadající pod § 3 odst. 6 uvedeného zákona jakkoliv

vyňaty. Žalovaný odmítl názor žalobce, že právní předpisy upravující postupy v rámci daňové

správy poskytují vyšší ochranu zpracovávaným osobním údajům. Procesní ustanovení těchto

předpisů nelze považovat za rovnocenné ucelenému systému zásad ochrany osobních údajů

vyjádřenému v zákoně č.

Žalovaný na závěr uvedl, že kontrolní závěr podporuje i nález Ústavního soudu pod

sp. zn. I.ÚS1835/07, který byl k závěrům kontrolního protokolu v tomto protokolu použit.

Z uvedených důvodů žalovaný rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku napadeného

rozhodnutí.

Proti uvedenému směřuje podaná žaloba.

Žalobce v podané žalobě namítal nesprávné posouzení věci spočívající v nesprávné

interpretaci ust. pro oblast automatizovaného

daňového informačního systému. Žalovaný z důvodové zprávy k novelizaci zákona provedené

dovodil, že rozšíření ust. o nové odstavce 3 a 4 jsou

konkretizací opatření již požadovaných z předchozího znění odst. 1, kterých si musí být každý

správce a zpracovatel osobních údajů. Podle důvodové zprávy posuzování rizik nepřináší

nové povinnosti ani další byrokratickou zátěž, neboť nová ustanovení pouze konkretizují již

stávající opatření.

Žalobce namítal, že ust. nelze uplatňovat na běžnou

činnost daňové správy díky výjimce zakotvené v § 3 odst. 6 písm. f) a g) zákona. Z těchto

ustanovení vyplývá, že se ust. § 5 odst. 1 nepoužije pro zpracování osobních údajů

nezbytných pro plnění povinností správce stanovených zvláštními zákony, mezi které náleží i

daňová opatření. Zde zákon odkazuje na o soustavě daní a přestože

tento zákon byl ke dni 1.1.2004 zrušen, je patrné, že se ust. § 5 odst. 1 nepoužije pro

zpracování osobních údajů nezbytných pro plnění povinností související s daňovou oblastí.

Oblast daňových opatření je upravena o správě daní a poplatků a

práce správců daně má dopad na hospodářství státu. Podle důvodové zprávy k zákonu č.

byla s účinností od 26.7.2004 zavedena výjimka při poskytování informací o

osobních údajích právě pro daňovou oblast tzn., že zákonodárce sám měl v úmyslu v souladu

s článkem 13 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES daňovou oblast

zahrnout do oblastí, na nějž dopadají výše citované výjimky. Proto povinnosti podle ust. § 13

odst. 4 písm. c) zákona je třeba interpretovat optikou samotné směrnice a ve vztahu k zákonné

povinnosti zachovávat mlčenlivost vážící se na pracovníky správce daně podle § 24 zákona o

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 4 9A 251/2011

správě daní a poplatků. Díky této povinnosti zachovávat mlčenlivost jsou rizika plynoucí ze

zpracování osobních údajů minimální a požadovaná automatická aplikace ust. § 13 odst. 4

písm. c) zákona i na systém ADIS, aniž by byla jakkoliv uvážena míra rizika a modifikován

rozsah požadovaného nápravného opatření je pouhým formalistickým přístupem ze strany

žalovaného. Zákon o správě daní a poplatků také obsahuje zvláštní autonomní právní úpravu

mlčenlivosti poskytující vyšší ochranu všem zpracovávaným údajům, které byly získány při

správě daní než zákon o ochraně osobních údajů. Příkladem zvýšené ochrany je ust. § 25

zákona o správě daní a poplatků umožňující uložit pokutu za porušení zákonné povinnosti

mlčenlivosti, zatímco úprava obsažená v ust. umožňuje za

přestupek porušení mlčenlivosti podle § 15 uložit pokutu pouze do výše 100 000 Kč. Dalším

argumentem je, že oznamovací povinnost pracovníků správce daně je limitována zákonným

ust. § 24 odst. 5 písm. b) až d) zákona o správě daní a poplatků, zatímco takovouto zákonnou

limitaci nemají kontrolující pracovníci Úřadu pro ochranu osobních údajů.

Žalobce dále citoval ze samotné směrnice, která byla východiskem nové úpravy

obsažené v zákoně č. , konkrétně z článku 13 odst. 1 písm. e) a f), z něhož

dovozuje, že tyto výjimky shodně jako výjimky v § 3 odst. 6 písm. f) a g) vnitrostátního

zákona je nutné vztáhnout i pro běžnou činnost daňové správy s tím, že významný finanční

zájem se právě projeví v každém individuálním rozhodnutí v daňové oblasti. Skutečnost, že

daňové opatření je individuálním rozhodnutím v daňovém řízení vyplývá i z rozhodnutí

Evropského soudu pro lidská práva ve věci HOzee proti Nizozemí ze dne 22.5.1998

ESLP4/1998. Žalobce poukázal na rozsudek NSS č.j. -45, podle kterého je třeba

vnitrostátní právo vykládat konformně s normou práva evropských společenství a v tomto

duchu je také třeba interpretoval ust. § 13 odst. 4 písm. c) a poměřovat jej s článkem 17 odst.

1 směrnice. V uvedeném článku směrnice je vyjádřen požadavek, že stanovení

bezpečnostních opatření pro ochranu osobních údajů je třeba činit s ohledem na stav techniky

a náklady na jejich provedení tak, aby byla poskytnuta přiměřená úroveň bezpečnosti

odpovídajícím rizikům, vyplývajícím ze zneužití zpracování údajů a z povahy údajů, které

mají být chráněny. Toto lze dovodit i ze systematického řazení ust. § 13 odst. 3 zákona, které

předpokládá nejprve posoudit rizika dle ust. § 13 odst. 1 a poté přihlédnout k míře a

závaznosti těchto rizik a následně provedení opatření ve smyslu § 13 odst. 4. Zákon tak dle

názoru žalobce předpokládá, že míra zjištěného rizika se promítne do konkrétního rozsahu,

v němž budou provedena jednotlivá opatření dle § 13 odst. 4 zákona. Postupem žalovaného i

jeho požadavky na uložení nápravného opatření však došlo k zásahu do práv žalobce, kdy

tento je donucován vynaložit značné finanční prostředky na vybudování takovéhoto systému.

Žalobce v řízení namítal, že ani uvádění důvodu v systému ADIS nijak nemůže přispět ke

snížení bezpečnostního rizika při zpracování osobních údajů, přičemž dojde ke zpomalení

výkonu správy daní. Tuto námitku však žalovaný nedostatečně vypořádal s důrazem na

respektování jasně určených úkonů dle právních předpisů, aniž by reagoval na žalobcem

tvrzená specifika daňového řízení. Nevypořádal se také s jeho námitkou ohledně zaznamenání

důvodu zpracování osobních údajů pracovníky údržby systému ADIS, který již ze samotné

povahy věci musí mít přistup k celému systému.

Žalobce konečně namítal, že nápravné opatření mu bylo uloženo provést ve zcela

nepřiměřené lhůtě šesti měsíců, přestože byla namítána nereálnost lhůty pro vybudování

systému, včetně zabezpečení finančních prostředků, výpisu výběrového řízení a uzavření

smluvních vztahů. Lhůta pro realizace nápravného opatření je nesplnitelná a žalobce je

vystavován sankci za správní delikt. Žalobce proto v tomto směru bez ohledu na úspěšnost

jeho věcných námitek požadoval prodloužení stanovené lhůty pro realizaci nápravného

opatření tak, aby byla lhůtou splnitelnou, tj. minimálně na 18 měsíců od právní moci

rozsudku. Tuto prodlouženou lhůtu vyžaduje z důvodu vybudování paralelního systému tak,

aby provedení nápravného opatření neomezilo primární funkcionalitu práce správců daní se

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 5 9A 251/2011

systémem ADIS. Žalobce považuje za nedostatečné konstatování žalovaného, že pro účely

dodržení požadavků na ADIS není třeba požadovat vytvoření dalšího systému, ale rozšíření

dosavadního systému tak, aby bylo možné určit osobu, která konkrétní osobní údaje

zpracovávala ve smyslu § 4 písm. e) zákona. Takový cíl je možný pouze při vybudování

paralelního systému vedle systému ADIS.

Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ve svém vyjádření k podané žalobě žalovaný uvedl, že kontrolovaná činnost-způsob

zabezpečení osobních údajů v systému ADIS nepodléhá výjimce dle § 3 odst. 6 zákona č.

a tuto povinnost žalovaný standardně kontroluje i sankcionuje u všech

soukromoprávních i veřejnoprávních subjektů bez výjimky, např. včetně Policie ČR. Důrazně

odmítl názor, že by veškerá činnost daňové správy podléhala výjimce dle ust. § 3 odst. 6

písm. f) zákona a že každé jednotlivé daňové řízení představuje významný finanční zájem ČR

nebo EU. Toto není nijak podloženo, naopak směrnice, kterou provádí

ani žádný jiný právní předpis komunitárního práva takto široce pojatou výjimku neobsahuje.

Proto také nebylo úmyslem zákonodárce zahrnout novelou provedenou

Sb. celou daňovou správu pod výjimku dle § 3 odst. 6 písm. f) zákona, neboť by se tím

ochrana osobních údajů v ČR významně snížila pod komunitárním právem požadovanou

úroveň. Povinnost zajistit vysokou úroveň ochrany osobních údajů vyplývá České republice

nejen ze směrnice, ale také z Úmluvy ETS č. 108 o ochraně osob s ohledem na

automatizované zpracování osobních dat přijaté 28.1.1981 ve Štrasburku, která je

mezinárodní smlouvou ve smyslu článku 10 y ČR a podmínkou členství ČR

v Schengenském prostoru. Výjimky z uplatnění směrnice a pak

s ohledem a právní úpravu ochrany osobních údajů musí být aplikovány maximálně

restriktivně. Výjimku nelze aplikovat na celou činnost určitého odvětví státní správy, přičemž

směrnici je dle článku 234 písm. b) smlouvy o založení ES závazně oprávněn vykládat pouze

Evropský soudní dvůr. V případě uplatnění § 3 odst. 6 písm. f) zákona na činnost daňové

správy by to znamenalo, že charakter každého jednotlivého daňového řízení by musel být

posuzován jakožto významný finanční nebo hospodářský zájem ČR i EU a pak by bylo

namístě vyžádat ESD o rozhodnutí o předběžné otázce. Pokud žalobce zakládá své tvrzení o

neaplikovatelnosti zákona na důvodové zprávě k , kde ve vztahu

k nově doplněným odstavcům § 13 odst. 3 a 4 se uvádí odkaz na § 5 odst. 1 zákona, pak z této

zmínky v důvodové zprávě nelze dovodit, že ust. § 13 odst. 4 platí pouze tam, kde platí § 5

odst. 1 tohoto zákona a že celá daňová agenda nepodléhá povinnost zabezpečit osobní údaje

v systému ADIS. Žalovaný přisvědčil tomu, že povinnost, která je dnes výslovně vyjádřena v

§ 13 odst. 4 písm. c) zákona vyplývala i před novelou z obecného ustanovení § 13 odst. 1

zákona, neboť v případě informačních systémů je pořizování elektronických auditních

záznamů, tzv. logů neodmyslitelnou součástí opatření směřující v prevenci zneužití osobních

údajů. Novela zákona pak přinesla změnu pouze v tom, že tuto povinnost zákon výslovně

upravil a že absence řádných auditních záznamů není v současné době kvalifikována jako

porušení § 13 odst. 1, ale § 13 odst. 4 písm. c) tohoto zákona.

K námitkám žalobce, že opatření omezující bezpečnostní rizika mají být zaváděna

s ohledem na stav techniky a na náklady potřebné na jejich zavedení, žalovaný uvedl, že

požadavek na naplnění zákonné povinnosti žalobce dle § 13 odst. 4 písm. c) neznamená

formalistický přístup. Žalovaný akcentoval, že povinnost zabezpečit osobní údaje nevyplývá

žalobci z žádného právního předpisu, který by mohl § 13 zákona 101/200 Sb. vyloučit. Odkaz

na povinnost mlčenlivosti je irelevantní, neboť jde o odlišný právní institut, který představuje

jeden z aspektů ochrany osobních údajů a nemůže nahradit požadavky na opatření technické a

organizační povahy směřující k zabezpečení zpracovávaných osobních údajů. Zákon č.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 6 9A 251/2011

ostatně sám upravuje povinnost mlčenlivosti ve svém , přičemž tato

povinnost má odlišný charakter a platí paralelně s povinností dle

K námitce žalobce článkem 17 směrnice žalovaný uvedl, že tento článek nikterak

nevylučuje, aby členské státy tuto povinnost provedly tam, kde to považují za potřebné a

důvodné např. demonstrativním výčtem základních opatření, jako je to např. v § 13 odst. 4

zákona a správci daně mají možnost volby konkrétního řešení odpovídajícího jak charakteru

zpracovávaných dat, tak zvoleným prostředkům, tak i stavu techniky a nákladům. Článek 17

směrnice však nelze vykládat jako omezující podmínku a je na správcích daně přijmout

vhodná opatření, která budou v rozumné míře odrážet vývoj technologií. Žalovaný vzal za

neopodstatněný názor žalobce, že zpracováním dat v ADIS nejsou spojena žádná rizika,

respektive, že jsou nižší než v soukromé sféře. Naopak ze zkušeností úřadů z kontrol

informačních systému veřejné správy obdobný závěr nevyplývá a vzhledem k velkému

množství osobních údajů na nich závisí výkon státní správy je nepochybně riziko možného

zneužití dat mnohem závažnější. Ze není žalovanému známa žádná

zvláštní úprava ochrany osobních údajů ve vztahu k daňové sféře ani nový daňový řád zákon

č. neobsahuje žádné povinnosti ohledně nakládání s osobními údaji. Procesní

úpravu daňového řízení nelze zaměňovat s autonomní úpravou pravidel pro ochranu osobních

údajů.

K námitkám systematiky ust. § 13 odst. 3 a 4 žalovaný uvedl, že toto tvrzení nezakládá

možnost žalobce zvážit, zda povinnost výslovně uvedenou v § 13 odst. 4 písm. c) zákona

bude plnit či nikoliv. Názor žalobce ohledně posouzení, jaká opatření bude plnit, platí ve

vztahu k opatřením, která nejsou v demonstrativním výčtu v § 13 odst. 3 a 4 citovaného

zákona výslovně uvedena. Navíc v případě pořizování auditních záznamů v informačních

systémech lze obtížně nastavit vyšší či nižší rozsah tohoto opatření – záznamy buď jsou nebo

nejsou pořizovány. Žalovaný požadoval toliko standardní opatření směřující k prevenci

zneužití a současně k zajištění následné kontroly. Oba tyto aspekty jsou součástí bezpečnostní

politiky každého správce dat. Žalovaný se nesetkal nikdy s námitkou, že zavedení auditních

záznamů není možné či důvodné a naopak díky těmto tzv. logům bylo v minulosti prokázáno

zneužití dat konkrétní osobou.

K námitce nepřiměřenosti lhůty nápravného opatření žalovaný uvedl, že mělo jít o

námitku proti kontrolnímu protokolu a jako taková měla být také uplatněna postupem podle §

17 zákona č. 551/1992 Sb. Tato argumentace v žalobě je tedy nepřípadná. Doplnil, že včasné

neprovedení nápravy může být toliko předmětem řízení o pořádkové pokutě, když skutková

podstata správního deliktu, spočívající v porušení § 13 odst. 4 písm. c) již byla naplněna

neexistencí požadovaných opatření. V rámci řízení o pořádkové pokutě v případě opožděné

nápravy může žalobce uplatnit veškeré své argumenty a důkazy.

Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby soud podanou žalobu odmítl dle § 46 odst.

2 , neboť v době, kdy toto vyjádření podával, procesně také namítal, že

rozhodnutí o námitkách žalobce je v souladu s judikaturou NSS není úkonem správního

orgánu ve smyslu a je tedy jako úkon vyloučen ze soudního přezkumu podle

písm. a)

Městský soud v Praze podanou žalobu projednal v důsledku právního názoru

Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 28.7.2011 č.j. -63

judikoval, že rozhodnutí o námitkách je v případě, kdy je rozhodováno o uložení konkrétní

povinnosti ( zde opatření k nápravě) rozhodnutím ve smyslu § 65 s.ř.s a jako takové je

přezkoumatelné soudem ve správním soudnictví.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 7 9A 251/2011

Při jednání před soudem zástupce žalobce uvedl, že ust.

je výsledkem částečné transpozice článku 17 Směrnice EU 95/46/ES do českého právního

řádu a to, pokud jde o první část článku 17, který byl vtělen do textu ust. § 13 odst. 1

citovaného zákona. Druhou větu článku 17 již český právní řád neprovedl v konkrétní

transpozici, neboť nestanovil limity, které zcela podrobně upravuje tato Směrnice pro

dodržování povinnosti při nakládání s osobními údaji. Žalobce je toho názoru, že pokud

evropská směrnice hovoří o tom, že správce a zpracovatel osobních údajů, musí zajistit

ochranu těchto osobních údajů, pak systém ADIS toto plně splňuje, nicméně v českém zákoně

chybí limit vyvěrající z tohoto článku 17 směrnice, které by povinnosti správce osobních

údajů omezovalo tak, aby zde byly dodrženy i jiné principy směrnice, tzn., aby nemusel český

stát vynakládat velké finanční prostředky na další opatření. Žalobce je toho názoru, že ust. §

13 odst. 1 zákona ve spojení s § 13 odst. 4 písm. c) zákona je třeba vykládat jednak pro účely

článku 17 cit. směrnice EU a jednak tak, že hlavní povinností správce a zpracovatele

osobních údajů dle § 13 odst. 1 je zabránit neoprávněnému nakládání s těmito údaji a další

odstavce již představují jen návod, jak tohoto cíle v odst. 1 docílit. Žalobce odkazuje na

Komentář k zákonu o ochraně osobních údajů autorů Bártík, Janečková, z něhož cituje k ust.

§ 13 odst. 4 písm. c) názor, že aplikace tohoto ustanovení závisí na konkrétním vyhodnocení

rizik samotného zpracovatele osobních údajů a plnění jeho povinností musí být zvažováno i

v kombinaci s vhodnými organizačními opatřeními. Za tato vhodná organizační opatření

žalobce považuje jednak úpravu mlčenlivosti v zákoně o daňovém řízení v daňovém řádu,

dále i v zákoně č. , neboť tento zákon obsahuje ustanovení garantující ochranu

osobních údajů v případě jejich zneužití i možností žalovat subjekt, který tyto osobní údaje

zneužil. Pokud se tak stane při výkonu veřejné moci, pak je zde další prostředek jak docílit

nápravy postupem podle To jsou všechny okolnosti, které by měl soud

zvážit jako celek, neboť ust. § 13 zákona jako celek žalobce vnímá jako ustanovení směřující

nebo mající charakter preventivní. Na základě svého výkladu, že článek 17 Směrnice EU byl

transponován pouze v části první ve větě první do ustanovení § 13 odst. 1 a jeho další

podrobná úprava nebyla zcela přenesena do českého právního řádu a také s odkazem na

judikaturu Evropského soudního dvora má žalobce zato, že by věta druhá, týkající se limitu

povinností správců údajů měla mít přímý účinek. Upozorňuje, že daňové řízení má významný

cíl vybrat daně a je založeno na shromáždění velkého množství osobních údajů daňových

subjektů, které tyto subjekty dobrovolně poskytují úřadům, a proto je nemožné, aby nebylo

zaručeno dodržování jiných prostředků ochrany těchto osobních údajů daných např. daňovým

řádem. Zdůrazňuje prvek efektivity, jímž je systém ADIS. Pokud by mělo dojít ke změně

tohoto systému v rámci nařízených opatření, pak by to znamenalo veliký nárok na velké

finanční prostředky, neboť ADIS není jeden systém, je to spojení deseti databází, mezi jejímiž

částmi je obrovský tok informací a při povinnosti logovat by došlo ke zpomalení celého

systému při tak významném plnění úkolů, jímž je daňové řízení a stanovování daní. Dále

uvedl, že u jednotlivých finančních úřadů je vstup do databáze ADIS ošetřen jednak hesly,

jednak dvojím potvrzením vstupu a i tím, že přímý vstup do této databáze pro účely daňové

nemá přibližně 40 osob, jak je uváděno ve vztahu k finančnímu úřadu, ale asi 4-5 osob, když

ostatní vstupují do této databáze i v souvislosti s vlastním technickým zajištěním a pokynem

finančních ředitelů je garantována vysoká pravděpodobnost zjištění, kdo měl přístup

k osobním údajů pro účely svého rozhodování a vlastně i z těchto rozhodnutí.

Zástupce žalovaného uvedl, že věta druhá čl. 7 cit. směrnice uvádí, že tato věta stanoví

opatření, které musí zajistit odpovídající úroveň bezpečnosti z hlediska ochrany osobních

údajů. Toto právě zákon České republiky stanoví a zajišťuje v ust. § 13 odst. 4 písm. c)

zákona tzv. logováním. Tato povinnost je realizací povinností na úseku ochrany osobních

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 8 9A 251/2011

údajů, nikoliv kontradikcí k druhé větě článku 17 směrnice. Zástupce žalovaného odkázal na

odst. 10 preambule ke Směrnici Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES a na čl. 11

Úmluvy o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat a uvádí, že

pokud České republika přistoupila k těmto předpisům, pak má přímou povinnost zajistit

ochranu osobních údajů či Radě Evropy i vůči EU, což učinil český stát právě článkem 13

odst. 4 písm. c) zákona. Upozornil, že český právní řád obsahuje celou škálu povinností, jak i

na úseku ochrany osobních údajů, ovšem generální ochranu a základní návod, jak toto činit je

obsažen v zákoně č. a z tohoto zákona nelze vyvinit jednotlivé správce a

zpracovatele osobních údajů v rámci jednotlivých zákonů. Vyjádřil názor, že smyslem

ochrany osobních údajů, jak dle evropských předpisů, tak i vnitrostátních předpisů je stanovit

opatření právě k prevenci zneužití těchto osobních údajů. K nákladnosti nápravného opatření

uvedl, že jiné subjekty při zajišťování ochrany dle § 13 odst. 4 písm. c) nemají problémy,

např. v Schengenském informačním systému je systém logování zcela zaveden a nebrání např.

činnosti na úseku trestního stíhání.

Zástupce žalobce poukázal na bod 46 preambule evropské směrnice s tím, že tento

bod uvádí limity, jak plnit opatření na úseku ochrany a prevence osobních údajů a tyto limity

jsou naznačeny v čl. 17 , větě druhé cit. směrnice, podle které není nutné činit nákladná

opatření z hlediska technických možností, ale je třeba zvažovat míru rizika. Poukazuje nato,

že u Městského soudu v Praze je pod sp. zn. . vedeno řízení ohledně přezkumu

rozhodnutí, kterým byla finančnímu ředitelství uložena sankce za správní delikt dle § 45

odst. 1 písm. h) právě pro porušení ust. zákona a je otázkou, zda

tedy celý § 13 je skutkovou podstatou tohoto správního deliktu a je tak pojímán jako jeden

celek při dodržování povinností, které jsou zde v něm stanoveny.

Podle žalovaného je § 13 odst. 4 v textu významově analogický jako v článku 17.

Prostě v tom, že příslušným státům přísluší zvážení, jakými opatřeními zajistí povinnost

článku 17 a vlastně i ust. Ust. 13 odst. 4 pak žalovaný

chápe jako demonstrativní výčet povinností, jak zajistit povinnosti stanovené v § 13 odst. 1 i

tím, že je zde tato povinnost stanovena jako povinnost také k zajištění určitých opatření.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které

předcházelo jeho vydání dle a násl.

(dále jen ) v mezích žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

V dané věci ze správního spisu vyplývá, že dle kontrolního protokolu Úřadu pro

ochranu osobních údajů ze dne 31.3.2009 o výsledcích kontroly dodržování zákona č.

bylo žalobci uloženo nápravné opatření – povinnost upravit systém ADIS tak,

aby pořizoval elektronické záznamy, které umožní, určit a ověřit kdy, kým a z jakého důvodu

byly osobní údaje zaznamenány nebo jinak zpracovány. Uvedená povinnost byla žalobci

uložena dle ust. § 40 odst. 1 zákona ve lhůtě do 6 měsíců, a to na základě zjištění , že žalobce

nesplnil povinnost uloženou mu v ust. a

elektronické záznamy nepořizoval, ačkoliv provozuje automatizovaný systém daňové správy

( ADIS).

Předmětem sporu mezi účastníky řízení je otázka, zda je žalobce vázán konkrétní

právní úpravou danou ust. tak, že je povinen

v oblasti daňové správy pořizovat elektronické záznamy, které umožní, kdy, kým a z jakého

důvodu byly osobní údaje zaznamenány nebo jinak zpracovány. Od zodpovězení této otázky

se pak odvíjí úsudek o zákonnosti nápravného opatření uloženého žalobci.

Soud vyšel z následující právní úpravy

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 9 9A 251/2011

Podle správce a zpracovatel jsou povinni přijmout

taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním

údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému

neoprávněnému zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů. Tato povinnost platí i

po ukončení zpracování osobních údajů.

Podle správce nebo zpracovatel je povinen

zpracovat a dokumentovat přijatá a provedená technicko-organizační opatření k zajištění

ochrany osobních údajů v souladu se zákonem a jinými právními předpisy.

Podle v rámci opatření podle odstavce 1 správce nebo zpracovatel posuzuje rizika týkající se

a) plnění pokynů pro zpracování osobních údajů osobami, které mají bezprostřední přístup k

osobním údajům,

b) zabránění neoprávněným osobám přistupovat k osobním údajům a k prostředkům pro jejich

zpracování,

c) zabránění neoprávněnému čtení, vytváření, kopírování, přenosu, úpravě či vymazání

záznamů obsahujících osobní údaje a

d) opatření, která umožní určit a ověřit, komu byly osobní údaje předány.

Podle v oblasti automatizovaného zpracování

osobních údajů je správce nebo zpracovatel v rámci opatření podle odstavce 1 povinen také

a) zajistit, aby systémy pro automatizovaná zpracování osobních údajů používaly pouze

oprávněné osoby,

b) zajistit, aby fyzické osoby oprávněné k používání systémů pro automatizovaná zpracování

osobních údajů měly přístup pouze k osobním údajům odpovídajícím oprávnění těchto osob, a

to na základě zvláštních uživatelských oprávnění zřízených výlučně pro tyto osoby,

c) pořizovat elektronické záznamy, které umožní určit a ověřit, kdy, kým a z jakého důvodu

byly osobní údaje zaznamenány nebo jinak zpracovány, a

d) zabránit neoprávněnému přístupu k datovým nosičům.

Na základě uvedené právní úpravy nelze přisvědčit žalobcově námitce, že žalobce není

vázán konkrétním zněním ust. § 13 odst. 4 písm. c) zákona a že k zajištění povinnosti uložené

mu v ust. § 13 odst. 1 postačovaly záruky dané jinými právními prostředky zakotvené v

a č. , případně, že oblast daňové správy je z plnění

uvedené povinnosti vyňata.

Předně je třeba přisvědčit žalobci v tom, že úpravu danou ust. § 13 zákona č.

je třeba vykládat a aplikovat v celku tohoto ustanovení a také, ostatně jak to

učinil i žalovaný, že ust. § 13 odst. 4 písm. c) je konkretizací povinnosti obecně stanovené v §

13 odst. 1 zákona. Je také třeba přisvědčit žalobci v tom, že rozhodná je i systematika celého

ust. § 13 zákona , a proto tato shodná argumentace jde na podporu závěru žalovaného o

povinnosti správců údajů plnit povinnost konkrétně uloženou v ust. § 13 odst. písm. c)

zákona.

Je tomu tak proto, že ust. § 13 odst. 1 stanoví obecnou povinnost správců a

zpracovatelů údajů přijmout preventivní opatření k neoprávněnému přístupu k osobním

údajům či k jejich zneužití Jaká opatření správce či zpracovatel osobních údajů učiní je

stanoveno následně v ust. § 13 odst. 2 zákona ( viz systematika ustanovení), v němž se uvádí,

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 10 9A 251/2011

že má jít o technicko- organizační opatření. Již to znamená, že povinnost preventivních

opatření se s ohledem na povahu ochrany ( ochrana osobních údajů – dat) v rámci zákona č.

zajišťuje technicko organizačními opatřeními, neboť jiné právní prostředky

(žalobcem namítaná povinnost mlčenlivosti dle či ukládání pokut dle

či ) nemají povahu technicko- organizačních

opatření ve smyslu § 13 odst. 2 a v případě pokut nemají ani povahu preventivních opatření

ve smyslu § 13 odst. 1 zákona. Tyto právní prostředky nepůsobí také přímo k zamezení

neoprávněného nakládání či zneužívání osobních údajů, ale buď stanoví limity nakládání

s osobními daty ( mlčenlivost) nebo již postih za porušení práva ( pokuty). Oproti tomu

právní úprava daná ust. § 13 vymezuje, jaká opatření jsou žádoucí a případná pro evidenci

nakládání s daty a přitom i preventivně pro účely zamezení neoprávněného nakládání

s osobními údaji tak, aby z nich bylo přímo zjistitelné kým a jakým způsobem jsou údaje

zpracovávány. Za taková opatření jsou pokládána opatření technicko- organizační povahy,

přičemž dle § 13 odst. 3 zákona ( viz systematika ustanovení) se tato opatření přijímají dle

vyhodnocení rizika vyvěrajícího z konkrétních činnosti taxativně uvedených pod písm. a)-d)

cit. ustanovení, mezi něž náleží i činnosti nepokryté povinností mlčenlivosti ( neoprávněné

čtení, vytváření ( jiných) záznamů obsahujících osobní údaje apod.). Uvedené tedy zcela

koresponduje úvaze žalovaného, že zvláštní právní předpisy v daňové správě neupravují

požadavky na ochranu osobních údajů natolik komplexně a v takové míře, která by

odpovídala rizikům v daňovém systému odůvodněným velkým rozsahem zpracovávaných

údajů, že je lze posuzovat jako zvláštní a dostačující ochranu proti zneužití osobních dat.

Právě z důvodu uvedeného pak úprava ochrany osobních údajů byla konkretizována

v ust. § 13 odst. 4 zákona v technicko- organizačních opatřeních, která mají být přijata tam,

kde jsou osobní údaje zpracovávány v oblast automatizovaného systému zpracování osobních

údajů. Novela zákona učiněná nestanovila sice konkrétní opatření,

které má být přijato, ale stanovila typ opatření, které má v systému automatizovaného

zpracování osobních údajů zaručit účel ust. § 13 odst. 1, novela tedy ustanovení § 13 odst. 1

skutečně konkretizovala a doplnila, avšak pro sytém ADIS a to tím, jak má tento systém

pracovat a jakou metodiku pro zajištění cíle v ust. § 13 odst. 1 zákona zvolit, totiž metodiku

elektronických záznamů, tzv. logování, které umožní zjistit a ověřit dispozici s daty. Znění

ust. § 13 odst. 4 písm. c) zákona je jednoznačné a jako zákonná norma je zavazující. Žalobce

odkazující na plnění povinnosti dle § 13 odst. 1 zákona ani neuvedl, jak obecnou povinnost

dle § 13 odst. 1 pro účely § 13 odst. 4 písm. c) zákona splnil, jakou míru rizika v rámci

množství osobních údajů shromažďovaných daňovou správou vyhodnotil a jaká jiná opatření

přijal, když dle výsledků daňové kontroly opatření ve stávajícím systému ADIS umožňují

toliko zaznamenání spuštění úlohy, nikoliv však již to, kdo a jaké konkrétní údaje v systému

zpracovával, tedy neumožňují do důsledků dosáhnout cíle ust. § 13 odst. 1 konkretizované

v ust. § 13 odst. 4 písm. c) zákona. Opatření, která žalobce přijal tedy odpovídají spíše

povinnostem uvedeným v § 13 odst. 4 písm. a) a b), nemíří však na zachycení konkrétního

zpracování dat jednotlivými osobami.

Dodržování ustanovení § 13 odst. 4 vedoucí k naplnění zásady uvedené v § 13 odst. 1

zákona je koncipováno jako povinnost, nikoliv jako alternativa –možnost v rámci postupu dle

§ 13 odst. 1 zákona, která by závisela na úvaze správce údajů. Tento výklad není v protikladu

s důvodovou zprávou k novele zákona provedenou zákonem č, , jak namítá

žalobce. Důvodová zpráva shodně konstatuje , že cílem navrhovaného ustanovení je vyjádření

konkrétních povinností správců a zpracovatelů k zajištění plnění dříve příliš obecně vyjádřené

povinnosti, a to zejména s ohledem na rozsáhlé databáze osobních údajů, mezi něž patří i SIS,

a to dle požadavků na zabezpečení a důvěrnost údajů stanovených pro agendy SIS novými

evropskými předpisy. Do ustanovení § 13 se proto navrhuje vložit nové odstavce 3 a 4, jimiž

se stanoví přesný obsah opatření v rámci plnění povinnosti správců (a zpracovatelů) pro

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 11 9A 251/2011

zabezpečení osobních údajů. Podpůrnými pro tento návrh se jeví i požadavky odborné

veřejnosti aplikující předmětné ustanovení v praxi, v nichž bylo požadováno podrobněji

vysvětlit, v zákoně o ochraně osobních údajů zakotvit a alespoň rámcově vymezit náležitosti

dokumentace technicko-organizačních opatření k zajištění ochrany osobních údajů, a

podrobněji stanovit povinnosti v oblasti automatizovaného zpracování osobních údajů,

zejména pokud jde o zabezpečení osobních údajů. Posuzování rizik nepřináší nové povinnosti,

ani další byrokratickou zátěž, neboť nemusí mít písemnou podobu. Nová ustanovení

konkretizují opatření požadovaná již v současné době podle platného a účinného odstavce 1,

kterých si každý správce a zpracovatel osobních údajů musí být vědom a které musí

vyhodnotit před i v průběhu plnění jednotlivých povinností při zpracování osobních údajů

(srov. § 5 odst. 1 zákona).

Z textu důvodové zprávy k novelizaci zákona tedy vyplývá to, co správně posoudil

žalovaný, totiž potřeba konkrétní povinnosti technicko organizačních opatření v rámci obecně

stanovené, avšak nedostatečně a nekonkrétně vymezené povinnosti podle § 13 odst. 1, a co

je podstatné, v oblasti ADIS, tedy systémů, které existují zejména u správců údajů, kteří

disponují ( jako finanční úřady) s velkým množstvím osobních dat. Konstatování důvodové

zprávy , že nepůjde o nové povinnosti a byrokratickou zátěž se vztahuje ke způsobu

zpracování dat ( nemusejí mít písemnou podobu) a počítá s tím, že tyto povinnosti nemohou

správce daně zatěžovat, neboť existovaly již v rámci aplikace ust. § 13 odst. 1 zákona.

Vzhledem k uvedenému jsou námitky žalobce o nepřiměřené povinnosti nedůvodné, zvláště,

jestliže novela zákona dopadá na automatizované systémy dat a požaduje elektronickou

evidenci kontaktu konkrétních osob s konkrétními daty. To dle názoru soudu není

nepřiměřeným opatřením za situace, kdy už na jedné straně správce údajů automatizovaný

systém uchovávání dat provozuje a jde o vylepšení elektronické služby, přičemž na straně

druhé je správcem údajů jako správce daně, tedy jako státní orgán shromažďující závažné

osobní údaje velkého množství daňových subjektů. K nákladům na elektronickou evidenci se

důvodová zpráva nevyjadřuje, dle náhledu soudu proto, že toto opatření při vtělení do

zákona, považoval zákonodárce s ohledem na účel a smysl jeho zavedení – závažný

společenský zájem na garanci ochrany osobních údajů – za přiměřený.

Není důvodná námitka žalobce, že povinnost stanovená v ust. § 13 odst. 4 písm. c)

zákona se nevztahuje na zpracovávání osobních údajů správci daně, tedy na oblast daňové

správy z důvodu výjimky dle § 3 odst. 6 písm. f) a g) zákona.

Z dikce ustanovení nevyplývá, že by se pro

zpracování osobních údajů nepoužilo ust. § 13, natož ust. § 13 odst. 4 písm. c). zákona.

Žalobce ostatně výjimku pro daňovou správu dovozuje z ust. § 3 odst. 6 ve spojení s § 5

odst. 1 zákona, což je ustanovení stanovující správci údajů výčet všech povinností, které má

při zpracovávání osobních údajů. Z ust. § 5 odst. 1 písm. f) zákona pro správce údajů vyplývá

povinnost zpracovávat osobní údaje pouze v souladu s účelem, k němuž byly shromážděny,

přičemž k jinému účelu lze osobní údaje zpracovávat jen v mezích ust. § 3 odst. 6 zákona. To

znamená, že ust. § 5 odst. 1 stanoví povinnost zpracovávat osobní údaje pouze pro účely

činnosti či působnosti správců údajů ( pro žalobce v oblasti daňové správy), k jiným účelům

pak jen v případě závažného zájmu daného v ust. § 3 odst. 6 zákona. Stručně řečeno, pro

zpracování osobních údajů je jedině legitimní účel daný činností či působností správce údajů,

to neplatí a výjimka je dána, když jde o jiný účel a závažný celospolečenský zájem

deklarovaný v ust. § 3 odst. 6 pod písm. a)-h) zákona. Výklad žalobce tedy poněkud ustupuje

smyslu namítaných výjimek. Správci daně budou vždy zpracovávat údaje pro účely daňových

opatření či jiných úkonů daňové správy, a proto se v rámci daňové správy na ně nemůže

vztahovat výjimka daná ust. § 3 odst. 6 písm. f) a g) ohledně daňových opatření a dopadající

zase na výkon daňové správy, nikoliv na jiný účel. Uvedenými výjimkami jsou správci daně

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 12 9A 251/2011

vázáni pro jiné případy, tj. pro případy v ust. § 3 odst. 3 písm. a)-e) a h), zatímco jiní správci

údajů odlišní od správců daně budou vázáni i v závažných případech daňových opatření

výjimkami podle § 3 odst. 6 písm. f) a g), neboť to bude vyžadovat společenský zájem zde

zakotvený ( budou v určitých případech nápomoci správcům daní). Výklad , jímž

argumentuje žalobce je tak právně nelogický, neboť se dovolává výjimky, která by

nevyjadřovala smysl ust. § 3 odst. 6 zákona, tj. úpravu nakládání s osobními údaji správci

údajů mimo účel jim příznačný, ale v podstatě by negovala povinnost správců údajů, jimiž

jsou správci daně dle § 5 odst. 1 písm. f) zákona.

Z uvedených důvodů je tedy výklad žalobce s odkazem na judikaturu ESD, že

rozhodnutí vydaná správcem daně jsou daňovými opatřeními ve smyslu 3 odst. 6 písm. f)

zákona irelevantní. Nicméně soud neodporuje tomu, že individuální správní akty, jimiž se

stanoví daňové povinnosti, nejsou daňovými opatřeními. Těmi jsou jistě ve smyslu daňových

zákonů i zákona o správě daní a poplatků, případně dnes platného daňového řádu. Pro účely

a namítané výjimky dle zákona pak dle náhledu

soudu by případně při posuzování této výjimky nemělo být vycházeno pouze z obecného

pojmu „ daňové opatření“ ale i z úsudku tom, zda určité daňové opatření je natolik závažné,

že je obdobou a má váhu celospolečenských zájmů uvedených v § 3 odst. 6 pod písm. a)-e) a

h) zákona. Toto posouzení by se však týkalo, jak byl výše uvedeno, výjimek u jiných správců

údajů s jinou činností či působností než u správců daní.

Uložené nápravné opatření není ani v rozporu s čl. 17 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ( ES) č. 95/46/ES, podle kterého, cit:

Členské státy stanoví, že správce musí přijmout vhodná technická a organizační

opatření na ochranu osobních údajů proti náhodnému nebo nedovolenému zničení, náhodné

ztrátě, úpravám, neoprávněnému sdělování nebo přístupu, zejména pokud zpracování

zahrnuje předávání údajů v síti, jakož i proti jakékoli jiné podobě nedovoleného zpracování.

Tato opatření mají zajistit, s ohledem na stav techniky a na náklady na jejich

provedení, přiměřenou úroveň bezpečnosti odpovídající rizikům vyplývajícím ze zpracování

údajů a z povahy údajů, které mají být chráněny.

Dikce čl. 17 směrnice byla transponována do českého právního řádu právě novelou č.

, neboť zákon ze směrnice převzal potřebu technicko- organizačních opatření

v rámci systému ADIS, a to právě k účelu stanovenému ve směrnici. Postup žalovaného nebyl

ani v rozporu s větou druhou čl. 17 směrnice, neboť, jak již bylo výše naznačeno, učinil tak

v rámci daného stavu techniky ( v rámci existence systému ADIS u správců údajů).

Nákladnost funkce elektronické evidence ( tzv. logování), která by dosáhla zjevné

nepřiměřenosti oproti vyhodnocení rizik, není z námitek žalobce zřejmá, neboť žalobce

nikterak nevyhodnotil rizika nakládání s údaji bez potřeby elektronické evidence ( oproti

tomu žalovaný provedl kontrolu na základě konkrétních poznatků o podezření ze zneužívání

osobních údajů) a dále žalobce také v rámci své žalobní námitky nepřiměřené lhůty

k opatření k nápravě ani neuvedl konkrétní kvalifikované argumenty k technické náročnosti a

finanční nákladovosti provedení uloženého opatření. Protože tvrzení žalobce o nepřiměřených

výdajích a stagnaci běžné činnosti daňové správy v důsledku provedení elektronické evidence

nakládání s daty stojí toliko jako konstatování oproti tvrzení žalovaného, že jde o standardní

opatření přijaté a fungující u jiných správců údajů, nemohlo toto tvrzení žalobce obstát jako

důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Soud také nemohl přijmout argumentaci ohledně

závaznosti druhé věty čl. 17 směrnice, předestřenou žalobcem při jednání před soudem.

Žalobce se mýlí, pokud považuje směrnici za předpis práva EU s přímým účinkem. Přímým

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 13 9A 251/2011

direktivním účinkem, tj. přímou závazností se vyznačují nařízení Rady, směrnice jsou

předpisem doporučujícího charakteru s cílem uvést úpravu členských států do souladu

s evropským právem. V dané věci toto novela zákona provedená

doporučenou transpozici splnila a konkrétní úpravu ponechala na národním zákonodárci.

Soud proto nepovažuje danou problematiku za potřebnou vyložit v řízení o předběžné otázce.

Otázka přiměřenosti nákladů žalobce není řešitelná přímou aplikaci druhé věty článku 17

citované směrnice .

Uvedená námitka přiměřenosti uloženého opatření souvisí i s námitkou žalobce o

nepřiměřené lhůtě k nápravě. Tato námitka nebyla žalobcem proti kontrolnímu protokolu

uplatněna, žalovaný proto v napadeném rozhodnutí neposuzoval dostatečnost stanovené lhůty

a soud tedy nemá k posouzení této námitky nejen kvalifikované důvody zabývající se

technickou a finanční náročností uloženého opatření, ale ani procesní podmínky, aby

vypořádání neexistující námitky žalobce proti kontrolnímu protokolu ohledně nepřiměřenosti

lhůty k nápravě přezkoumal.

Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl Městský soud v Praze k závěru, že žaloba není důvodná, a proto podle podanou žalobu zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. Žalobce neměl ve věci

úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem , žalovanému správnímu

orgánu náklady řízení před soudem nevznikly. Z uvedených důvodů soud vyslovil, že žádný

z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů

ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou

vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské

náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1

a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení

rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej

stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V

řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná

nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle

zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 17. října 2012

JUDr. Naděžda Řeháková, v.r.

předsedkyně senátu .

Za správnost vyhotovení: Matznerová, DiS.