Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

15 Ca 8/2009 - 42

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty

Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Petr Černého, Ph.D. v právní věci žalobkyně:

M. S., bytem „X“, proti žalovanému: F i n a n č n í m u ř e d i t e l s t v í v Ústí nad Labem, ul.

Velká Hradební č. p. 61, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne

6. 11. 2008, č. j. 13096/08-1100-505275,

t a k t o :

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2008, č. j. 13096/08-

1100-505275, a dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Podbořanech ze dne

19. 7. 2007, č. j. 15260/07/202970/6096, se pro nezákonnost z r u š u j í a věc se vrací

žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2.000,-Kč

do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí

žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2008, č. j. 13096/08-1100-

505275, kterým byl na základě jejího odvolání změněn dodatečný platební výměr Finančního úřadu

v Podbořanech (dále jen „správce daně“) ze dne 19. 7. 2007, č. j. 15260/07/202970/6096, na daň

z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 ve výši 159.608,-Kč, která jí byla

stanovena za použití pomůcek dle ust. o správě daní a poplatků,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a to tak, že dodatečně doměřená daň byla

zvýšena na částku 189.176,-Kč. Současně žalobkyně navrhla zrušení i uvedeného dodatečného

platebního výměru, vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a také, aby jí žalovaný uhradil

náhradu nákladů soudního řízení.

V podané žalobě uvedla, že správce daně vůči ní zahájil daňovou kontrolu daně z příjmů

fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 již dne 14. 4. 2004. V průběhu daňové kontroly

žalobkyně se správcem daně spolupracovala, řádně reagovala na jeho požadavky a dokládala to,

k čemu byla vyzvána. Přesto správce daně na základě této kontroly rozhodnutím ze dne 30. 7. 2004,

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 2 15Ca 8/2009

které bylo následně potvrzeno i rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 6. 2005 (pozn. soudu –

žalobkyně nesprávně uvádí ze dne 9. 8. 2005), žalobkyni doměřil daňovou povinnost podle

pomůcek. Obě rozhodnutí k její žalobě přitom byla posléze zrušena pro nezákonnost rozsudkem

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 7. 2006, č. j. – 42, když soud

neshledal splnění zákonných předpokladů pro stanovení daně podle pomůcek, a věc byla vrácena

žalovanému k dalšímu řízení.

V návaznosti na právě uvedené pak žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že správce daně

nerespektoval popř. obešel závěry obsažené v dotyčném zrušujícím rozsudku tím, že existenci

pomůcek, které si vytváří pro stanovení daně, popírá, ačkoliv z nich ve skutečnosti ve svém

rozhodnutí vychází. Správce daně totiž na základě svého podpůrného výpočtu z rozboru

zdanitelných příjmů u prodeje zásob a opět pomůckou stanovenou vypočítanou marží z cen na

skladových kartách, které jsou dle jeho úvahy účetními doklady i přes stanovisko auditora, že

skladová karta čili účetní záznam o pohybu zásob nemůže být považována za účetní doklad, tvrdí,

že po propočtech došel k marži, kterou přepočítal prodané zásoby a rozdíl mezi jeho výpočty a

žalobkyní přiznanými příjmy jsou nepřiznané příjmy, o které zvýší částku základu daně za

zdaňovací období roku 2001. Přes námitky žalobkyně vůči tomuto postupu pak správce daně dle

své pomůcky pro výpočet krácení příjmů skutečně daň doměřil výše citovaným dodatečným

platebním výměrem ze dne 19. 7. 2007, kdy žalobkyni zvýšil základ daně z příjmů o částku údajně

nepřiznaných příjmů v hodnotě 524.526,-Kč. V rámci odvolacího řízení proti tomuto dodatečnému

platebnímu výměru ze dne 19. 7. 2007 žalovaný zaslal žalobkyni výzvu ze dne 30. 9. 2008 (pozn.

soudu – žalobkyně nesprávně uvádí ze dne 30. 8. 2008) ve smyslu ust. § 31 odst. 9 daňovému řádu,

v níž žalobkyni vyzval k prokázání, že marže vypočtená správcem daně je chybná, a aby doložila

doklady nebo jiné důkazní prostředky prokazující její tvrzení, že skladové karty vedla v cenách

pořizovacího materiálu podle jednotlivých druhů výrobků tak, jak byly naskladňovány na skladové

karty v roce 2001. Dále byla žalobkyně vyzvána, aby doložila doklady nebo jiné důkazní prostředky

k rozdílu při prodeji zásob v částce 360.748,-Kč, ke kterému žalovaný dospěl svými výpočty, mezi

prodanými zásobami v pořizovacích cenách materiálu dle jeho přesvědčení ve výši 1.424.301,-Kč a

prodanými zásobami uvedenými v účetním výkazu na daňovém přiznání za rok 2001 v nákupní

hodnotě 1.785.049,-Kč s přihlédnutím k 6% ztrátě. Na základě této výzvy ze dne 30. 9. 2008

žalobkyně požádala žalovaného o vysvětlení, jakým způsobem došel k výpočtu průměrných cen a

rozdílu v prodaných zásobách, ovšem žalovaný posléze na základě této výzvy a jejího projednání

žalobkyni zvýšil základ daně žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 6. 11. 2008 na částku

885.837,-Kč.

Žalobkyně má za to, že dotyčná výzva byla učiněna v rozporu se zákonem, neboť touto

výzvou ze dne 30. 9. 2008 bylo žalobkyni uloženo důkazní břemeno, které má ve smyslu ust.

§ 31 odst. 8 písm. d) daňového řádu správce daně. Žalobkyně totiž nebyla vyzvána k prokázání

správné skutečnosti, a to odpovídající výši cen a prodaných zásob, nýbrž k tomu, aby zdůvodnila a

průkazným způsobem doložila rozdíl, ke kterému dospěl správce daně – tedy, aby prokázala

výpočet správce daně o tom, že nevykázala ve svém jednoduchém účetnictví veškeré tržby. Nebyl

proto dán žádný relevantní důvod pro závěr, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ve smyslu

ust. § 31 odst. 9 daňového řádu a pro doměření předmětné daňové povinnosti podle pomůcek.

Následně žalobkyně v předmětné žalobě podrobně předestřela, v čem spočíval chybný výpočet a

postup, na základě nichž správce daně a žalovaný žalobkyni zvýšili základ daně a daň shora

jmenovaným dodatečným platebním výměrem ze dne 19. 7. 2007 a žalobou napadeným

rozhodnutím ze dne 6. 11. 2008 s tím, že žalovaný nekriticky převzal nesprávná východiska správce

daně a dokonce z těchto nelogických, nesprávných a zkreslených údajů vyvodil ještě další

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 3 15Ca 8/2009

nepříznivé důsledky pro žalobkyni. V této souvislosti zdůraznila, že zákon preferuje „správné“

stanovení daně na základě dokazování a ukládá správci daně povinnost stanovit daň za použití

pomůcek pouze tehdy, pokud není možné stanovit ji dokazováním, což nebyl případ žalobkyně. Ta

totiž po celou dobu daňového řízení plně spolupracovala, na všechny výzvy řádně reagovala a

všechny údajně nejasné či nesrozumitelné skutečnosti dokládala svými vysvětleními a zejména

patřičnými důkazy.

Dále žalobkyně uvedla, že rozhodnutí žalovaného, proti němuž je brojeno předmětnou

žalobou, považuje za nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění je příliš stručné a bezobsažné.

Navíc, pokud by se žalovaný náležitě vypořádal s odvoláním žalobkyně ve smyslu ust. § 50 odst. 5

daňového řádu, tak by musel dodatečný platební výměr správce daně ze dne 19. 7. 2007 zrušit a

nikoliv daňovou povinnost žalobkyni ještě navýšit.

Závěrem žalobkyně namítla, že v daném případě došlo k marnému uplynutí prekluzivní

lhůty ve smyslu ust. § 47 daňového řádu k doměření daňové povinnosti žalobkyně za zdaňovací

období roku 2001. Žalobkyně je totiž přesvědčena o tom, že správce daně dotyčnou prekluzivní

lhůtu nepřerušil protokolem ze dne 14. 2. 2007 o zhodnocení důkazních prostředků v daňovém

řízení před stanovení daňové povinnosti, neboť po vydání zrušujícího rozsudku Krajského soudu

v Ústí nad Labem ze dne 14. 7. 2006, č. j. – 42, toliko pokračoval v předchozím

daňovém řízení dokazováním a požadováním dalších důkazních prostředků. Žalobkyně má za to, že

postup správce daně byl jen pouze dodatečným provedením důkazů, k nimž mohl dojít již v rámci

předcházející daňové kontroly, a proto se nejedná o nový úkon ve smyslu ust. § 47 odst. 2 daňového

řádu přerušujícím běh dotyčné prekluzivní lhůty. Na podporu tohoto závěru pak žalobkyně

poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. , či

rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007,

sp. zn. . Dle žalobkyně tudíž žalovaný pochybil, když její námitku o prekluzi

neshledal důvodnou. Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2008 a jemu předcházející dodatečný

platební výměr správce daně ze dne 19. 7. 2007 by proto měla být zrušena pro marné uplynutí

prekluzivní lhůty a měla by být vyslovena jejich nicotnost, popř. by měla být shledána

nezákonnými.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost, když

žalovaný ani správce daně nerozhodovali v rozporu s právními předpisy, žalobkyně v daňovém

řízení nebyla zkrácena na svých zákonných právech a žalovaný vydal přezkoumatelné rozhodnutí.

K věci uvedl, že žalobkyně vznáší ve velké míře shodné žalobní námitky, jako námitky

uplatněné v odvolání vůči dodatečnému platebnímu výměru ze dne 19. 7. 2007, s nimiž se žalovaný

plně vypořádal v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 6. 11. 2008, kdy všechny

odvolací námitky vyhodnotil jako nedůvodné.

Dále žalovaný uvedl, že nad rámec odvolacích námitek žalobkyně vznesla námitku o tom, že

k nabytí právní moci žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 6. 11. 2008 došlo po uplynutí

prekluzivní lhůty ve smyslu ust. § 47 daňového řádu, když zákonná lhůta nebyla přerušena žádným

úkonem správce daně. K této námitce se žalovaný rovněž již vyjádřil, a to sdělením ze dne

22. 12. 2008 k žádosti žalobkyně o ověření neplatnosti rozhodnutí o odvolání, v němž vyjádřil

přesvědčení, že v daném případě nedošlo k marnému uplynutí prekluzivní lhůty.

Závěrem žalovaný zmínil, že pro veškerá svá tvrzení obsažená v tomto písemném vyjádření

k žalobě nachází oporu v zákonné úpravě a ve spisové dokumentaci správních orgánů obou stupňů.

Žalovaný je přesvědčen, že žalobkyně nebyla nijak zkrácena na svých právech, neboť žalovaný

nerozhodoval v rozporu s daňovým řádem ani v rozporu se , o dani

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 4 15Ca 8/2009

z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Rovněž tak žalovaný vyjádřil přesvědčení, že ve věci bylo vydáno přezkoumatelné rozhodnutí.

O žalobě soud rozhodoval v souladu s ust. , soudní řád

správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), bez jednání, neboť žalovaný s tímto

postupem výslovně souhlasil a žalobkyně nevyjádřila do dvou týdnů od doručení výzvy svůj

nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas udělila, když byla o

uvedeném následku ve výzvě výslovně poučena.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí prvního dílu hlavy druhé

, která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních , písm. d),

odst. 2 věty druhé a třetí a věty první Z této zásady vyplývá, že soud

přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil

v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty

první Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje

konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí

soud z úřední povinnosti podle přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného

rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost.

Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, aniž by se ovšem ztotožnil s veškerými závěry žalobkyně.

V této souvislosti soud uvádí, že jakkoliv nedůvodnou soud vyhodnotil námitku žalobkyně

ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného pro nedostatečné zdůvodnění, když soud je

toho názoru, že toto rozhodnutí bylo žalovaným v dostatečném rozsahu zdůvodněno. Z tohoto

důvodu soud neshledal primární důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí pro

nedostatečné zdůvodnění způsobující jeho nedostatečné zdůvodnění s poukazem na ust. § 76

odst. 1 písm. a)

Naproti tomu soud je shodného názoru jako žalobkyně, že v daném případě došlo

k marnému uplynutí prekluzivní lhůty ve smyslu ust. § 47 daňového řádu k doměření daňové

povinnosti žalobkyni za zdaňovací období roku 2001.

Při učinění tohoto závěru soud vycházel z nesporného faktu, že správce daně zahájil u

žalobkyně dne 14. 4. 2004 daňovou kontrolu mj. daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období

roku 2001, jak vyplývá ze správního spisu, který k výzvě soudu předložil žalovaný. Tímto úkonem

přitom nepochybně došlo k prolongaci tříleté prekluzivní lhůty ve smyslu ust. § 47 odst. 2

daňového řádu, když původní prekluzivní lhůta ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne

2. 12. 2008, sp. zn. , měla bez dalšího marně uplynout již dne 31. 12. 2004, zatímco

v důsledku zahájení dotyčné daňové kontroly konec jejího běhu připadl nově na den 31. 12. 2007.

Další úkony ve smyslu ust. § 47 odst. 2 daňového řádu po ukončení této daňové kontroly, k čemuž

došlo dne 20. 7. 2004, kdy se žalobkyní byla projednána zpráva o provedené daňové kontrole, již

správce daně neučinil, neboť vzápětí dne 30. 7. 2004, přikročil k vydání dodatečného platebního

výměru, č. j. 18408/04/202970, jímž žalobkyni dodatečně vyměřil za použití pomůcek ve smyslu

ust. § 31 odst. 5 daňového řádu daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 ve výši

462.776,-Kč. Tento dodatečný platební výměr žalobkyně napadla odvoláním, přičemž ani v rámci

odvolacího řízení žalovaným již nebyl učiněn další úkon ve smyslu ust. § 47 odst. 2 daňového řádu,

neboť žalovaný o odvolání rozhodl tzv. od stolu, a to rozhodnutím ze dne 20. 6. 2005,

č. j. 17714/110/2004, jímž dodatečný platební výměr správce daně ze dne 30. 7. 2004 potvrdil.

Při učinění výše předestřených závěrů soudu o běhu prekluzivní lhůty a její prolongaci soud

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 5 15Ca 8/2009

vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu. Soud především vycházel z usnesení

rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2006, č. j. -94, které je

publikováno ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 953/2006 a také na www.nssoud.cz, v němž bylo

vysloveno, že platebním výměrem se daň vyměřuje, nelze jej tedy považovat za úkon směřující k

vyměření daně, který přerušuje běh tříleté lhůty podle ust. § 47 odst. 2 daňového řádu. Dále soud

vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. – 52, který

je publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 634/2005 a také na www.nssoud.cz, v němž bylo

konstatováno, že pokud správce daně zahájil před uplynutím lhůty stanovené ust. v § 47 odst. 1

daňového řádu daňovou kontrolu, běží tříletá lhůta k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému

stanovení od konce roku, v němž byl daňový subjekt o jejím zahájení zpraven, když kontrola je

zahájena dnem, kdy správce daně začne fakticky prověřovat daňový základ nebo jiné okolnosti

rozhodné pro stanovení daně. Běh lhůty pak již nemohou ovlivnit jednotlivé dílčí úkony provedené

v průběhu daňové kontroly.

Dále soud uvádí, že v dané věci neměl žádných pochyb o dalších relevantních skutkových

okolnostech případu, které jsou ostatně náležitě zachyceny ve správním spisu, jenž předložil

žalovaný, a to, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 7. 2006,

č. j. – 42, byl na základě předchozí žaloby žalobkyně zrušen pro nezákonnost

dodatečný platební výměr správce daně ze dne 30. 7. 2004 a na něj navazující rozhodnutí

žalovaného ze dne 20. 6. 2005, neboť soud neshledal splnění zákonných předpokladů pro stanovení

daně podle pomůcek, a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení, ovšem aniž by tím soud

a priori deklaroval, že daňová povinnost neměla být žalobkyni doměřena vůbec. Tento postup

soudu byl přitom zcela v souladu s tehdejší rozhodovací praxí správních soudů včetně Nejvyššího

správního soudu (viz např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 3. 2006, č. j. 15

Ca 147/2005 - 29 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2007, č. j. -

54 nebo rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 5. 2007, č. j. - 35 a

rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2007, č. j. - 63) současně

s rozhodnutím odvolacího orgánu zrušil i dodatečné platební výměry Finančního úřadu

v Podbořanech na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roků 1999, 2000 a 2001.

V návaznosti na právě uvedené soud podotýká, že mezi účastníky řízení není taktéž žádného

sporu ohledně toho, že v dalším řízení po vydání zrušujícího rozsudku Krajského soudu v Ústí nad

Labem ze dne 14. 7. 2006, č. j. – 42, správce daně vůči žalobkyni učinil několik

úkonů směřujících k dalšímu doměření daňové povinnosti žalobkyni, k čemuž ostatně došlo dne

19. 7. 2007, kdy správce daně ve věci daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001

opětovně vydal dodatečný platební výměr, jak byl citován shora. Pokud soud zmínil, že před

opětovným vydáním dodatečného platebního výměru ze dne 19. 7. 2007 správce daně vůči

žalobkyni učinil několik úkonů směřujících k dalšímu doměření daňové povinnosti žalobkyni, tak

soud má na mysli především ústní jednání ze dne 14. 2. 2007 a ze dne 17. 4. 2007, jejichž

předmětem bylo zhodnocení důkazních prostředků v daňovém řízení před stanovením dotyčné

daňové povinnosti, a také písemné sdělení ze dne 6. 6. 2007, o konečném zhodnocení důkazních

prostředků v daňovém řízení před stanovením dotyčné daňové povinnosti. Rovněž tak žalovaný

v rámci odvolacího řízení, a to prostřednictvím pověřeného správce daně, vůči žalobkyni učinil

několik úkonů směřujících k prověření dalšího doměření daňové povinnosti žalobkyni správcem

daně, neboť dne 31. 7. 2008 se uskutečnilo před správcem daně ústní jednání, při kterém podle

pokynu žalovaného bylo správcem daně doplněno odvolací řízení, když žalovaný zjistil, že

v daňovém přiznání byly vykázány zdanitelné příjmy odpovídající marži u většinového odběratele

ve výši 50% a u ostatních odběratelů ve výši 68%, ovšem při dodatečném stanovení daňové

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 6 15Ca 8/2009

povinnosti správce daně navýšil tržby pouze dle marže zjištěné u většinového odběratele ve výši

50%, zatímco marži zjištěnou u jiných odběratelů ve výši 68% nevzal v úvahu. Dále se dne

20. 8. 2008 uskutečnilo další ústní jednání, při kterém byla žalobkyně seznámena s tím, co bude

bráno za podklad pro dodatečné doměření předmětné daňové povinnosti. Vedle toho v rámci

odvolacího řízení byla pověřeným správcem daně dne 30. 9. 2008 vydána výzva s odkazem na ust.

§ 31 odst. 9 daňového řádu, jíž byla žalobkyně vyzvána k prokázání svého tvrzení, že marže

vypočítaná správcem daně je chybná. V rámci odvolacího řízení se pak před pověřeným správcem

daně uskutečnilo ještě ústní jednání dne 30. 10. 2008, během něhož byla žalobkyně seznámena o

dosavadních výsledcích dokazování. Poté již žalovaný ve věci daně z příjmů fyzických osob za

zdaňovací období roku 2001 opětovně rozhodl, když dne 6. 11. 2008 vydal žalobou napadené

rozhodnutí, jímž byl na základě odvolání žalobkyně změněn dodatečný platební výměr ze dne

19. 7. 2007, jak bylo soudem již předestřeno shora.

Přes velké množství úkonů, které byly vůči žalobkyni učiněny ze strany správce daně a

žalovaného v dalším řízení, které se uskutečnilo po vydání zrušujícího rozsudku Krajského soudu

v Ústí nad Labem ze dne 14. 7. 2006, č. j. – 42, je však soud nucen konstatovat, že

žádný z těchto úkonů nelze vyhodnotit jako úkon ve smyslu ust. § 47 odst. 2 daňového řádu, který

by prolongoval stávající prekluzivní lhůtu k dodatečnému doměření daně z příjmů fyzických osob

za zdaňovací období roku 2001 žalobkyni, jejíž konec v důsledku zahájení daňové kontroly dne

14. 4. 2004 připadal na den 31. 12. 2007.

K tomuto závěru, který má na vyhodnocení důvodnosti žaloby zásadní dopad, dospěl soud

s ohledem na stávající judikaturu Nejvyššího správního soudu, kterou je třeba zohlednit i v daném

případě, jak soud rozvede níže.

S ohledem na vývoj judikatury prezentované zejména rozhodnutími rozšířeného senátu

Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. - 75, publikovaném ve Sbírce

rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1865/2009, a ze dne 24. 11. 2009, č. j. 1 Aps

2/2008 - 76, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1997/2010,

kdy oba judikáty jsou dostupné i na www.nssoud.cz, se soud v rámci vyhodnocování námitky

prekluze totiž musel primárně zabývat otázkou, zda správce daně a následně žalovaný vůbec mohli

pokračovat v daňovém řízení, když předchozím rozhodnutím soudu byl současně s odvolacím

rozhodnutím zrušen i dodatečný platební výměr.

V usnesení ze dne 14. 4. 2009, č. j. - 75, se rozšířený senát Nejvyššího

správního soudu totiž s „konečnou“ platností zabýval problematikou možnosti opětovného

rozhodování o téže dani za téže zdaňovací období v důsledku zrušení prvotních prvoinstančních

rozhodnutí správců daně rozhodnutími odvolacích orgánů v daňovém řízení, přičemž v tomto

usnesení bylo ve vztahu k úpravě odvolacího řízení v daňovém řízení konstatováno, že:

„Rozhodnutím odvolacího orgánu o odvolání proti platebnímu výměru daňové řízení končí. Vady

odvoláním napadeného rozhodnutí či postupu správce daně prvního stupně v řízení, které vydání

rozhodnutí předcházelo, musí být odstraněny v rámci odvolacího řízení. Je vyloučeno, aby po

zrušení platebního výměru správce daně prvního stupně pokračoval v daňovém řízení a o dani

znovu rozhodl. Vady odvoláním napadeného rozhodnutí či postupu v řízení, které jeho vydání

předcházelo, odstraní správce daně prvního stupně autoremedurou (§ 49 odst. 1 daňového řádu)

nebo odvolací orgán postupem podle § 50 odst. 3 daňového řádu. Postup podle § 50 odst. 3

daňového řádu se uplatní jak v řízení o odvolání proti dani stanovené dokazováním (§ 50 odst. 6

daňového řádu), tak v řízení o odvolání proti dani stanovené podle pomůcek (§ 50 odst. 5 daňového

řádu). V odvolacím řízení je přípustná i změna způsobu stanovení daně. V řízení o odvolání proti

dani stanovené podle pomůcek (§ 50 odst. 5 daňového řádu) může odvolací orgán také vrátit věc

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 7 15Ca 8/2009

správci daně prvního stupně k rozhodnutí podle § 49 odst. 1 daňového řádu. Podmínky pro takový

postup jsou dány i tehdy, je-li na místě změna způsobu stanovení daně.“ Dále soud uvádí, že

v tomto usnesení se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zabýval i charakterem nového

rozhodnutí vydaného po zrušení prvotního daňového rozhodnutí v odvolacím řízení z toho pohledu,

zda se jedná o rozhodnutí nicotné či pouze nezákonné, přičemž v tomto směru bylo vysloveno, že

„daňový řád nezná možnost zrušení rozhodnutí a vrácení věci prvostupňovému orgánu k dalšímu

řízení, správce daně prvního stupně nemůže „pokračovat“ v daňovém řízení a vydat další platební

výměr. Pokud tak učiní a platební výměr znovu vydá, pak ovšem ve srovnání s obecným chápáním

nicotnosti nelze dojít k závěru, že tento platební výměr naplňuje znaky, které z něho činí nicotný akt.

Je vydán orgánem, který je orgánem veřejné moci nadaným pravomocí vydávat platební výměry, a

pokud netrpí jinou zjevnou těžkou vadou, vyvolá právní následky. Vylučuje-li zákon opětovné

vydání platebního výměru správcem daně, pak se jedná o rozhodnutí nezákonné. Nezákonnost aktu

musí být před soudem namítána.“

Ve svém rozhodnutí ze dne 24. 11. 2009, č. j. - 76, pak rozšířený senát

Nejvyššího správního soudu dále konstatoval, že „prvostupňový orgán v daňovém řízení nemůže po

zrušení svého rozhodnutí (platebního výměru) v řízení pokračovat a vydat rozhodnutí nové.

Nemůže-li tak učinit po zrušení rozhodnutí odvolacím orgánem, nemůže tak učinit ani po zrušení

platebního výměru soudem. … Zrušil-li soud dodatečný platební výměr, nemůže být vydán znovu a

nepřichází v úvahu ani pokračování daňového řízení.“ K možnosti následného postupu daňového

orgánu po zrušení platebního výměru soudem v citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl,

že „takové řízení může být pouze zastaveno, a to podle § 27 odst. 1 písm. g) daňového řádu pro

odpadnutí řízení. Nemožnost vydání nového dodatečného platebního výměru brání pokračování

v řízení, což je třeba podřadit tomuto ustanovení.“

Z právě uvedeného vyplývá, že správce daně a žalovaný po vydání zrušujícího rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 7. 2006, č. j. – 42, kterým byl vedle

odvolacího rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2005 zrušen i prvotní dodatečný platební výměr ze

dne 30. 7. 2004, nemohli dále pokračovat v daňovém řízení ve věci daně z příjmů fyzických osob za

zdaňovací období roku 2001. Proto z podstaty věci bylo vyloučeno, aby jejich úkony činěné

v tomto následném daňovém řízení vůči žalobkyni mohly být vyhodnoceny jako úkony ve smyslu

ust. § 47 odst. 2 daňového řádu, které by prolongovaly stávající prekluzivní lhůtu k dodatečnému

doměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 žalobkyni ve vztahu k datu

31. 12. 2007. Úkony správce daně v rámci nezákonně vedeného daňového řízení učiněné vůči

daňovému subjektu, které směřují k prověření daňové povinnosti, nejsou úkony ve smyslu

ust. § 47 odst. 2 daňového řádu, neboť pouze zákonnými úkony lze prolongovat prekluzivní lhůtu

k vyměření či doměření daňové povinnosti.

S ohledem na právě uvedené soudu nezbylo nic jiného, než rozhodnutí žalovaného ze dne

6. 11. 2008 i jemu předcházející dodatečný platební výměr ze dne 19. 7. 2007 vyhodnotit jako

nezákonná rozhodnutí, neboť těmito rozhodnutími bylo pravomocně rozhodnuto o dodatečné

daňové povinnosti žalobkyně k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 zjevně

po marném uplynutí prekluzivní lhůty, jejíž konec připadl na den 31. 12. 2007, zatímco rozhodnutí

správce daně a žalovaného nabyla právní moci až dne 18. 11. 2008, kdy bylo tehdejší zástupkyni

žalobkyně doručeno prostřednictvím pošty doručeno rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 11. 2008,

jímž bylo v konečném stupni rozhodnuto o dodatečném platebním výměru ze dne 19. 7. 2007.

Tento závěr soudu o nutnosti vydat pravomocné rozhodnutí o doměření daňové povinnosti

žalobkyni přitom koresponduje judikatuře Nejvyššího správního soudu, která řešila otázku, zda je

nutné, aby rozhodnutí o vyměření či doměření daně nebylo ve lhůtě dle ust. § 47 odst. 1 daňového

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 8 15Ca 8/2009

řádu právní moci, či zda postačuje, aby bylo vydáno pouze nepravomocné rozhodnutí, s tím, že

může nabýt právní moci později. Konkrétně se jedná o usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího

správního soudu ze dne 23. 10. 2007, č. j. -161, který je publikován ve Sbírce

rozhodnutí NSS pod č. 1542/2008 a také na www.nssoud.cz, v němž bylo vysloveno, že daň je

nutno vyměřit či doměřit pravomocně ve lhůtě dle ust. § 47 odst. 1 daňového řádu.

Dále soud uvádí, že shora předestřené závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu

obsažené v jeho usnesení ze dne 14. 4. 2009, č. j. - 75, a ze dne 24. 11. 2009, č. j.

1 Aps 2/2008 - 76, bylo nutné aplikovat i na předmětný případ, bez ohledu na to, že datum vydání

těchto usnesení nepředcházel datu vydání předmětného rozhodnutí žalovaného včetně

prvoinstančního dodatečného platebního výměru. Nutnost bezpodmínečné aplikace dotyčné

judikatury na projednávaný případ vyplývá i ze samotné rozhodovací činnosti Nejvyššího správního

soudu, který právní závěry obsažené v jeho rozhodnutích či v nálezech Ústavního soudu aplikuje i

na daňové případy, které se evidentně uskutečnily před datem vzniku dotyčných judikátů (k tomu

srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009, č. j. - 62, který

je dostupný na www.nssoud.cz).

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto soudu nezbylo nic jiného než předmětnou

žalobu vyhodnotit jako důvodnou, aniž by bylo nutné zabývat se ještě dalšími žalobními námitkami,

neboť ty směřovaly do metody stanovení daňové povinnosti, o které již nemohlo být opětovně

rozhodováno pro marné uplynutí prekluzivní lhůty. Soud tudíž napadené rozhodnutí žalovaného

včetně jemu předcházejícímu dodatečnému platebnímu výměru zrušil pro jejich nezákonnost podle

ust. , odst. 3 Zároveň soud v souladu s ust. rozhodl o tom, že se

věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je dle ust. vázán právním

názorem soudu výše uvedeným.

Jelikož žalobkyně měla ve věci plný úspěch, soud proto podle ust. § 60 odst. 1 věty první

uložil žalovanému zaplatit jí do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů

řízení o předmětné žalobě ve výši 2.000,-Kč za zaplacený soudní poplatek, když jiné náklady

žalobkyni nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho

doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního

soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší

správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením

shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li

poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže

následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě

obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž

směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy

mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,

vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro

výkon advokacie.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 9 15Ca 8/2009

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol

pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na

jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Ústí nad Labem dne 16. května 2012

JUDr. Markéta L e h k á, Ph.D. v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)