Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

78 A 7/2011 - 41

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou,

Ph.D. v právní věci žalobce: A. Z., státní příslušnost Ruská federace, bytem „X“, proti

žalovanému: K r a j s k é m u ú ř a d u Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního

hospodářství, se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební č. p. 3118/48, PSČ 400 02,

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 10. 2011, č. j. 4413/DS/2011,

t a k t o :

I. Žaloba se z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu v zákonem stanovené lhůtě domáhal

zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního

hospodářství, ze dne 17. 10. 2011, č. j. 4413/DS/2011, kterým došlo k zamítnutí jeho odvolání

proti rozhodnutí Magistrátu města Teplice, odbor správních činností – oddělení přestupků, ze

dne 6. 9. 2011, č. j. MgMT-SČ 045372/PŘ/1221/2011/Ti, jímž byl uznán vinným ze dvou

přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ust.

a ust. , o přestupcích,

ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o přestupcích“), za které mu byla uložena

pokuta ve výši 25.000,-Kč, dále zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových

vozidel v délce 12 měsíců a také mu byla uložena povinnost uhradit náhradu nákladů

správního řízení ve výši 1.000,-Kč. Přestupků se měl dopustit tím, že dne 8. 3. 2011

v 5.40 hod. v Krupce v ul. Boženy Němcové, jako řidič motorového vozidla tov. zn. NISSAN

Primera, r. z. „X“ nerespektoval svislou dopravní značku B 1 – „Zákaz vjezdu všech

motorových vozidel“ a touto ulicí s vozidlem projel. Následně byl hlídkou Městské policie

Krupka zastaven na Mírovém náměstí, kde bylo zjištěno, že žalobce řídil motorové vozidlo,

ačkoliv nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění. Současně žalobce navrhoval, aby

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 2 78A 7/2011

soud zrušil i výše citované prvoinstanční rozhodnutí Magistrátu města Teplice ze dne 6. 9. 2011.

Ve stručné žalobě namítl, že svoji situaci s mezinárodním řidičským průkazem č. „X“ se

snažil řešit různými možnostmi v souladu se zákony České republiky, neboť žádal o výměnu

řidičského průkazu u Magistrátu města Teplice, kde mu však nebylo vyhověno, dále

v mezidobí ukončil v České republice autoškolu, přičemž obdržel i český řidičský průkaz č.

„X“, třebaže dotyčnou autoškolu absolvovat nemusel, jelikož již dlouhá léta vlastní řidičský

průkaz po ukončení autoškoly v Ruské federaci č. „X“, a vedle toho si při první možnosti

výjezdu do Ruské federace okamžitě vyměnil starý mezinárodní řidičský průkaz č. „X“ za

nejnovější řidičský průkaz v Rusku č. „X“. Na podporu svých tvrzení pak žalobce přiložil mj.

kopii českého řidičského průkazu a dále kopie řidičských průkazů vydaných v Ruské federaci,

a to č. „X“ a č. „X“.

Žalovaný spolu s předložením správního spisu soudu poskytl i písemné vyjádření

k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost.

K věci uvedl, že v daném případě při uvedené silniční kontrole se žalobcovo řidičské

oprávnění mělo prokázat příslušným řidičským průkazem, který osvědčuje udělení řidičského

oprávnění k řízení motorových vozidel zařazených do příslušné skupiny nebo podskupiny

řidičského oprávnění. Jelikož žalobce je stále občanem Ruské federace, tak jím předložený

řidičský průkaz č. „X“ v době kontroly měl splňovat mezinárodně stanovené požadavky, které

jsou obsaženy v Úmluvě o silničním provozu, sjednané ve Vídni dne 8. 11. 1968 (dále jen

„Vídeňská úmluva z roku 1968“), a v Úmluvě o silničním provozu, sjednané v Ženevě dne

19. 9. 1949 (dále jen „Ženevská úmluva z roku 1949“), což však žalobcův řidičský průkaz dle

správního orgánu nesplňoval, a proto ani neopravňoval žalobce k řízení motorových vozidel

na území české republiky. S tímto závěrem se přitom ztotožňuje i žalovaný, a to s ohledem na

ust. , o provozu na pozemních komunikacích a o

změnách některých zákonů (dále jen „silniční zákon“), v němž je jednoznačně uvedeno, že

k řízení motorových vozidel na území České republiky opravňuje řidičský průkaz vydaný

cizím státem podle Vídeňské úmluvy z roku 1968 a Ženevské úmluvy z roku 1949. V této

souvislosti žalovaný zdůraznil, že v příloze č. 6 Vídeňské úmluvy z roku 1968 jsou uvedeny

základní zásady pro provedení národních řidičských průkazů, přičemž řidičský průkaz vydaný

cizím státem musí beze zbytku splňovat kritéria uvedená v této příloze č. 6, a to mj. včetně

toho, že údaje zapsané v průkazu musí být psány latinským písmem nebo kurzívou zvanou

anglickou. V případě, že předložený řidičský průkaz vydaný cizím státem nesplňuje byť jen

pouze jeden požadavkem daný touto úmluvou, je tento v České republice neplatný a

nevyměnitelný, což je případ právě žalobce. Žalovaný trvá na tom, že se v dané věci

prokazatelně jedná o řidičský průkaz vydaný cizím státem a nikoliv o mezinárodní řidičský

průkaz vydaný cizím státem, jak uvádí žalobce.

Dále žalovaný uvedl, že ust. § 118 odst. 2 silničního zákona je dáno, že řidičský průkaz

vydaný cizím státem (mimo země Evropské unie), jehož držitel má na území České republiky

trvalý nebo přechodný pobyt na dobu delší než 1 rok, jej neopravňuje k řízení na území České

republiky, jestliže tento držitel nepožádal o výměnu řidičského průkazu vydaného cizím

státem. Ne však každý řidičský průkaz, který je vydán v zahraničí (mimo země Evropské

unie), je možné vyměnit za řidičský průkaz český. Na území České republiky je možné

vyměnit pouze ty řidičské průkazy vydané cizím státem, které odpovídají svým provedením

(požadavkům) řidičských průkazů, které jsou stanoveny Vídeňskou úmluvou z roku 1968

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 3 78A 7/2011

Ženevskou úmluvou z roku 1949. Vzhledem k tomu, že při inkriminované silniční kontrole

žalobcem předložený řidičský průkaz č. „X“ nesplňoval požadované náležitosti, tak tento

řidičský průkaz žalobce neopravňoval k řízení na území České republiky a nelze provést ani

jeho výměnu za řidičský průkaz České republiky.

K údajné žádosti žalobce o výměnu řidičského průkazu u Magistrátu města Teplice

žalovaný podotkl, že pokud by jeho žádost splňovala veškeré požadované náležitosti a byla

podána na příslušném obecním úřadě obce s rozšířenou působností, tak správní orgán

postupuje v souladu se , , ve znění pozdějších předpisů

(dále jen „ “), a ve správním řízení vydá buď řidičský průkaz České republiky,

nebo rozhodnutí o zamítnutí žádosti o výměnu řidičského průkazu s uvedením důvodu, proč

řidičský průkaz nelze vyměnit. Dotyčné podání žalobcem zmiňované žádosti však ve

správním spise není ničím doloženo, a proto nic neopravňovalo žalobce k řízení vozidla

v danou dobu, protože nebyl držitelem platného řidičského oprávnění.

Žalovaný rovněž zmínil, že předmětná silniční kontrola se uskutečnila dne 8. 3. 2011

v 5.40 hod, při níž žalobce předložil řidičský průkaz č. „X“, který jej neopravňoval k řízení

motorových vozidel na území České republiky, a proto řidičské průkazy, jimiž žalobce

argumentuje v podané žalobě a které předložil i správnímu orgánu, nebyly ještě v době

uvedené silniční kontroly v platnosti, neboť řidičský průkaz vydaný v Ruské federaci č. „X“

je platný až od 3. 8. 2011 a řidičský průkaz č. „X“ vydaný Českou republikou je platný až od

12. 7. 2011. Žalovanému tak nezbývá konstatovat, že správní orgány obou stupňů

postupovaly v souladu se zákonem, když jednání žalobce kvalifikovaly jako přestupek ve

smyslu ust. § 22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích. Ke spáchání tohoto přestupku

přitom není třeba úmyslného zavinění, když k odpovědnosti za přestupek postačuje zavinění

z nedbalosti, a to i v případě, že by pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo

ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům

vědět měl nebo mohl, jak vyplývá z ust. § 3 a § 4 zákona o přestupcích.

Při ústním jednání před soudem žalobce setrval na svých žalobních tvrzeních, přičemž

výslovně uvedl, že nikterak nerozporuje skutečnost, že spáchal přestupek spočívající

v porušení zákazu vjezdu všech vozidel. Tehdy pospíchal do práce, a proto vjel tam, kam

neměl. Dále důrazně popřel, že by byl špatným řidičem, neboť po dobu 14 let, kdy žije na

území České republiky, byl jen 2x pokutován za banální přestupky. Proto s přestupkem ve

smyslu ust. § 22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích zásadně nesouhlasí. Dále uvedl,

že žalovaný ve svém rozhodnutí nepřesně uvedl, že před prvoinstančním správním orgánem

předkládal řidičský průkaz č. „X“, neboť tehdy tento průkaz již neměl k dispozici, jelikož jej

v mezidobí vrátil výměnou za nový řidičský průkaz v Ruské federaci, a proto

prvoinstančnímu správnímu orgánu předkládal pouze kopii tohoto průkazu. Vedle toho

zdůraznil, že v roce 1981 na území Ruské federace ukončil autoškolu, mimo jiné i pro

„skupinu B“, a proto měl oprávnění řídit vozidlo v den, kdy mělo dojít ke spáchání

rozporovaného přestupku. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že jím tehdy předložený

řidičský průkaz č. „X“ splňoval všechny požadavky mezinárodních úmluv. V návaznosti na to

pak podotkl, že mezinárodní úmluvy, na které odkazuje žalovaný, nejsou dle jeho názoru

platné, jelikož je uzavřely již dnes neexistující státy. Dále uvedl, že v roce 1998 žádal

u Magistrátu města Teplice o výměnu řidičského průkazu, což bylo v době, kdy začal žít na

území České republiky, ovšem tehdy mu byla jeho žádost zamítnuta s odůvodněním, že série

jeho řidičského průkazu č. „X“ není uvedena v katalogu řidičských průkazů, který vydala

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 4 78A 7/2011

Evropská unie. Dále žalobce uvedl, že jemu uložená pokuta ve výši 25.000,- Kč je vůči němu

velmi drastická, a to i přes povolený splátkových kalendář, obzvláště, když má ještě

vyživovací povinnosti k synovi A., nar. „X“. Rovněž tak udělený zákaz řízení pro něj

představuje zásadní problém, neboť s ohledem na svůj špatný zdravotní stav potřebuje být

mobilní. Zpravidla 2x až 3x do roka totiž mívá ataky boreliózy, které jej výrazně ovlivňují

v pohybu, a proto potřebuje jezdit autem do práce a na nákupy. Na podporu tohoto tvrzení

soudu předložil k založení do spisu kopii lékařské zprávy ze dne 23. 2. 2012. Ve vztahu k

uloženým sankcím pak žalobce vznesl požadavek, aby byly soudem zrušeny jako takové.

Pověřený pracovník žalovaného při tomtéž ústním jednání před soudem nadále

navrhoval zamítnutí žaloby. Zdůraznil přitom, že pro posouzení předmětné žaloby má zásadní

význam skutkový stav, který byl dán v době, kdy došlo ke spáchání rozporovaného přestupku.

Daný případ je totiž nutno vyhodnocovat právě k momentu, kdy tento přestupek byl žalobcem

spáchán. Žalovaný trvá na tom, že žalobce v době spáchání dotyčného přestupku patřičný

řidičský průkaz nevlastnil. Dále podotkl, že žalobce se s úspěchem nemůže dovolávat toho, že

byl v dobré víře ohledně toho, že jeho řidičský průkaz je na území České republiky platný.

Dále podotkl, že nebyl tehdejšímu jednání v roce 1998 žalobce na Magistrátu města Teplice

jakkoliv přítomen, a proto průběh tohoto jednání a zejména pak jeho výsledek nemůže

jakkoliv komentovat.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé zákona

č. , (dále jen „ “), která vychází z dispoziční zásady

vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a ust. § 75 odst. 2 věty

první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze

v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty ode dne doručení

napadeného rozhodnutí, jak stanovuje ust. věty první Povinností žalobce je

proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému

ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední

povinnosti podle přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného

rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost. Takové

nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Po přezkoumání skutkového a právního stavu a uskutečněném ústním jednání

před soudem dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba není jakkoliv důvodná.

Z výše předestřených žalobních tvrzení jednoznačně vyplývá, že žalobce v předmětném

řízení brojí výlučně proti přestupku ve smyslu ust. 22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o

přestupcích, který měl spočívat v tom, že dne 8. 3. 2011 v 5.40 hod. při silniční kontrole

prováděné Městskou policií Krupka v Krupce na Mírovém náměstí, kdy žalobce byl zastaven

jakožto řidič motorového vozidla tov. zn. NISSAN Primera, r. z. „X“, bylo zjištěno, že řídil

motorové vozidlo, ačkoliv nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění. Proto v daném

případě se zabýval jen tímto přestupkem a nezabýval se přestupkem ve smyslu ust. § 22 odst.

1 písm. l) zákona o přestupcích, tj. nerespektováním svislé dopravní značky B 1 – „Zákaz

vjezdu všech motorových vozidel“, které žalobce připustil a nikterak nepopíral.

Při učinění závěru soudu o nedůvodnosti předmětné žaloby soud vycházel z poměrně

specifických skutkových a právních okolností daného případu.

V daném případě totiž mezi účastníky řízení není žádného sporu ohledně toho, že žalobce je občanem Ruské federace a v době inkriminované silniční kontroly ze dne

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 5 78A 7/2011

8. 3. 2011 byl držitelem řidičského průkazu č. „X“, který byl vydán Ruskou federací, jenž

předložil při předmětné silniční kontrole. To pak ale znamená, že jím předložený řidičský

průkaz č. „X“ v rámci dotyčné silniční kontroly ze dne 8. 3. 2011 minimálně měl splňovat

mezinárodně stanovené požadavky, které jsou obsaženy ve Vídeňské úmluvě z roku 1968“ a

také v Ženevské úmluvě z roku 1949“. Tato skutečnost vyplývá ze striktní dikce ust. § 104

odst. 2 písm. c) silničního zákona, která zakotvuje, že k řízení motorových vozidel na území

České republiky opravňuje řidičský průkaz vydaný cizím státem podle Vídeňské úmluvy

z roku 1968 a Ženevské úmluvy z roku 1949. Tzv. „(národní) řidičské průkazy vydané cizím

státem“, o kterých pojednává ust. § 104 odst. 2 písm. c) silničního zákona, jsou přitom pouze

ty řidičské průkazy, které byly vydány nečlenskými státy Evropského společenství, mezi něž

nepochybně patří i Ruská federace, jejímž státním příslušníkem je žalobce.

Obě zmíněné mezinárodní smlouvy bylo přitom nutné aplikovat i na předmětný případ,

neboť jsou stále platné a Česká republika, jakožto jeden ze dvou nástupnických státu po

bývalém Československu, je těmito mezinárodními smlouvami vázána. Žalobce se proto mýlí,

pokud zastává názor, který navíc uplatnil v řízení před soudem až po uplynutí dvouměsíční

zákonné lhůty pro uplatňování jednotlivých žalobních tvrzení, o tom, že tyto mezinárodní

multilaterální mezinárodní smlouvy nejsou platné, z čehož pak i chybně dovozuje, že je

nebylo možné aplikovat v daném případě.

Pro předmětný případ má pak klíčový význam příloha č. 6 Vídeňské úmluvy z roku

1968, která upravuje základní zásady pro provedení národních řidičských průkazů, mezi které

patří i tzv. „(národní) řidičské průkazy vydané cizím státem“, o kterých pojednává

ust. § 104 odst. 2 písm. c) silničního zákona. Z tohoto důvodu by žalobce měl vzít v potaz

fakt, že řidičský průkaz vydaný cizím státem musí beze zbytku splňovat kritéria uvedená

v příloze č. 6 Vídeňské úmluvy z roku 1968, a to mj. včetně bodu 3, který výslovně

zakotvuje, že „Údaje, které se zapíší v průkazu, musí být psány latinským písmem nebo

kurzívou zvanou anglickou anebo se opakují tímto způsobem.“ To jinými slovy znamená, že

veškeré údaje zapsané v národním řidičském průkazu cizího nečlenského státu Evropského

společenství tak, aby tento průkaz splňoval kritéria uvedená v příloze č. 6 Vídeňské úmluvy

z roku 1968 a tedy dle ust. § 104 odst. 2 písm. c) silničního zákona opravňoval jeho držitele k

řízení motorových vozidel na území České republiky, musí být psány výlučně latinkou či

kurzívou zvanou anglickou nebo jednotlivé údaje mohou být zapsány v tomkterém příslušném

národním jazyce ovšem s duplicitním uvedením všech takto uvedených údajů v latince či

kurzívou zvanou anglickou. Smyslem takto koncipované právní úpravy zcela jistě bylo a je

docílit jistého standardu v čitelnosti jednotlivých údajů zapsaných v řidičských průkazech

cizích nečlenských států Evropského společenství.

V daném případě ovšem žalobcem předložený řidičský průkaz č. „X“ v rámci

uskutečněné silniční kontroly dne 8. 3. 2011 měl pouze část údajů uvedených na tomto

dokladu ve smyslu bodu 3 přílohy č. 6 Vídeňské úmluvy z roku 1968 psaných latinským

písmem vedle azbuky a nikoliv všechny, a proto tento řidičský průkaz nelze vyhodnotit jako

tzv. „mezinárodní řidičský průkaz vydaný cizím státem“, jak uvádí žalobce, tj. ve smyslu ust.

§ 104 odst. 2 písm. d) silničního zákona, popř. jako tzv. „(národní) řidičský průkaz vydaný

cizím státem podle Vídeňské úmluvy z roku 1968 a Ženevské úmluvy z roku 1949“ tj. ve

smyslu ust. § 104 odst. 2 písm. c) téhož zákona, který by žalobce opravňoval k řízení

motorových vozidel na území České republiky. Dotyčný řidičský průkaz č. „X“ „toliko“

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 6 78A 7/2011

představoval prostý národní řidičský průkaz vydaný cizím státem, který však neopravňoval žalobce k řízení motorových vozidel na území České republiky.

S ohledem na skutečnost, že v době konání inkriminované silniční kontroly dne

8. 3. 2011 žalobce legálně pobýval na území České republiky dobu delší než 1 rok, což

nebylo nikterak rozporováno ani ve správním řízení ani v řízení před soudem, pro daný případ

má navíc klíčový význam i striktní ust. § 118 odst. 2 silničního zákona. Dle tohoto ustanovení

totiž platí, že řidičský průkaz vydaný cizím státem (mimo země Evropské unie), jehož držitel

má na území České republiky trvalý nebo přechodný pobyt na dobu delší než 1 rok, jej

neopravňuje k řízení na území České republiky, jestliže tento držitel nepožádal o výměnu

řidičského průkazu vydaného cizím státem ve smyslu ust. § 116 odst. 3 silničního zákona. Ne

každý řidičský průkaz, který je vydán v zahraničí mimo země Evropského společenství, je

však možné vyměnit za řidičský průkaz český, jak vyplývá z ust. § 116 odst. 7 silničního

zákona. Na území České republiky je možné vyměnit pouze ty řidičské průkazy vydané cizím

státem, které odpovídají svým provedením (požadavkům) řidičských průkazů, které jsou

stanoveny Vídeňskou úmluvou z roku 1968 a Ženevskou úmluvou z roku 1949. Vzhledem

k tomu, že při inkriminované silniční kontrole ze dne 8. 3. 2011 žalobcem předložený řidičský

průkaz č. „X“ nesplňoval požadované náležitosti, a to ve smyslu bodu 3 přílohy č. 6 Vídeňské

úmluvy z roku 1968, jak bylo zmíněno výše, znamená to, že tento řidičský průkaz žalobce

neopravňoval k řízení na území České republiky a vedle toho nebylo možné provést ani jeho

výměnu za řidičský průkaz České republiky.

Již žalovaný proto zcela správně v žalobou napadeném rozhodnutí a také v písemném

vyjádření k žalobě poznamenal, že pokud předložený řidičský průkaz vydaný cizím

nečlenským státem Evropského společenství nesplňuje byť jen a pouze jeden požadavkem

daný Vídeňskou úmluvou z roku 1968, je tento řidičský průkaz v České republice neplatný a

nevyměnitelný, což je případ právě žalobce. Ostatně této skutečnosti odpovídá i tvrzení

žalobce, že v roce 1998, kdy začal žít na území České republiky, se snažil provést výměnu

svého tehdejšího řidičského průkazu vydaného Ruskou federací za řidičský průkaz vydaný

v České republice, ovšem neúspěšně.

Dále soud uvádí, že žalovaný rovněž zcela správně v písemném vyjádření k žalobě a při

ústním jednání před soudem zmínil, že pro posouzení předmětné žaloby má zásadní význam

skutkový stav, který byl dán v době, kdy došlo ke spáchání rozporovaného přestupku.

Žalobce by proto měl vycházet z toho, že daný případ je nutno vyhodnocovat právě

k momentu, kdy projednávaný přestupek jím měl být spáchán.

V důsledku právě uvedeného soudu nezbývá nic jiného než uzavřít, že předmětná

silniční kontrola se uskutečnila dne 8. 3. 2011 v 5.40 hod, přičemž při této kontrole žalobce

předložil řidičský průkaz č. „X“, který jej neopravňoval k řízení motorových vozidel na území

České republiky. Řidičské průkazy, jimiž žalobce argumentuje v podané žalobě a které

předložil i správnímu orgánu, zcela prokazatelně nebyly v době uvedené silniční kontroly v

platnosti, když řidičský průkaz vydaný v Ruské federaci č. „X“ je platný až od 3. 8. 2011 a

řidičský průkaz č. „X“ vydaný Českou republikou je platný až od 12. 7. 2011. Správní orgány

obou stupňů postupovaly v souladu se zákonem, když jednání žalobce kvalifikovaly jako

přestupek ve smyslu ust. § 22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích. Ke spáchání tohoto

přestupku přitom nebylo třeba úmyslného zavinění, neboť k odpovědnosti za tento přestupek

postačuje zavinění i jen z nedbalosti, a to i v případě, že by pachatel nevěděl, že svým

jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 7 78A 7/2011

svým osobním poměrům vědět měl nebo mohl, jak vyplývá z ust. § 3 a § 4 zákona o přestupcích.

Za tento přestupek ve smyslu ust. § 22 odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o přestupcích pak

prvoinstanční správní orgán žalobci uložil výše specifikované sankce, neboť tento přestupek

byl přísněji postižitelný než přestupek ve smyslu ust. § 22 odst. 1 písm. l) zákona o

přestupcích, což zcela odpovídá dikci ust. § 12 odst. 2 téhož zákona.

V daném případě tak prvoinstanční správní orgán mohl a zároveň musel uložit pokutu

ve výši od 25.000,-Kč do 50.000,-Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech

motorových vozidel na dobu od 12ti měsíců do 24ti měsíců, neboť v kogentním ust. § 22 odst.

4 zákona o přestupcích je výslovně zakotveno, že za přestupek mj. dle ust. § 22 odst. 1 písm.

e) bod 1 se uloží pokuta od 25.000,-Kč do 50.000,-Kč a zákaz činnosti od jednoho roku do

dvou let. Prvoinstančním správním orgánem uložené sankce v podobě pokuty ve výši 25.000,-

Kč a zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech vozidel na dobu 12ti měsíců je proto

soud nucen vyhodnotit jako přiměřené sankce a plně odpovídající zákonné dikci, když navíc

byly uloženy na samé dolní hranici zákonné sazby s ohledem na skutkové okolnosti daného

případu. V důsledku této skutečnosti proto soud nemohl jakkoliv zvažovat vedle zrušení

uložených sankcí pro jejich nezákonnost ani případnou moderaci těchto uložených sankcí ve

smyslu ust. , když navíc dle kogentního ust. zákona o

přestupcích od uložených sankcí mj. dle ust. § 22 odst. 4 téhož zákona nelze od takové sankce

upustit. Zde je třeba ovšem podotknout, že moderace trestu dle ust. připadá

v úvahu výlučně za předpokladu, že žalobce o ni požádá soud ve správní žalobě. V daném

případě tak pozbývá na významu, že žalobce o upuštění od sankcí v předmětné žalobě

nepožádal a učinil tak až při ústním jednání před soudem.

S ohledem na striktní právní úpravu zakotvenou v ust. § 22 odst. 4 a odst. 12 zákona o

přestupcích proto soud nemohl jakkoliv zohlednit žalobcovo tvrzení, že jemu uložená pokuta

ve výši 25.000,- Kč je vůči němu velmi drastická, a to i přes povolený splátkových kalendář,

obzvláště, když má ještě vyživovací povinnosti k synovi Andrejovi, nar. 4. 9. 2000, a vedle

toho, že udělený zákaz řízení po dobu 12ti měsíců pro něj představuje zásadní problém, neboť

s ohledem na svůj špatný zdravotní stav potřebuje být mobilní.

Soud proto uzavírá, že vzhledem k výše uvedeným skutkovým a především pak

právním okolnostem případu byl nucen vyhodnotit předmětnou žalobu jako nedůvodnou,

neboť napadené rozhodnutí žalovaného včetně prvoinstančního rozhodnutí bylo vydáno

v souladu se zákonem, třebaže pro žalobce má citelný postih, který se může jevit jako

přespříliš tvrdý. Na základě všech výše uvedených závěrů soud proto podle ust. § 78 odst. 7

ve výroku rozsudku ad I. předmětnou žalobu zamítl.

Současně podle ust. věty první soud ve výroku rozsudku ad II.

nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci

úspěch a žalovanému, který sice měl ve věci úspěch, náhradu nákladů řízení nepožadoval a

navíc mu žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti ani nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho

doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se

sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 8 78A 7/2011

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se

dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na

sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.

Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných

náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu

a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro

zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Ústí nad Labem dne 21. května 2012

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení:

Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)