Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

15 Ca 56/2009 - 31

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní

věci žalobkyně: H O R E S ČR, s.r.o., se sídlem v Děčíně, ul. Prokopa Holého č. p. 113/20,

IČ: 250 19 236, zastoupené JUDr. Janem Hájkem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, ul.

Masarykova č. p. 43, proti žalovanému: F i n a n č n í m u ř e d i t e l s t v í v Ústí nad

Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební č. p. 61, PSČ 400 21, v řízení o

žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 2. 2009, č. j. 1787/09-1500-505267,

t a k t o :

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí

žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2009, č. j. 1787/09-1500-

505267, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančnímu úřadu v Děčíně (dále

jen „správce daně“) ze dne 21. 7. 2008, č. j. 92006/08/178913/7225, kterým byl žalobkyni dle

ust. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „daňový řád“), přiznán úrok z přeplatku na dani z přidané hodnoty ve výši

918.436 ,-Kč. Současně žalobkyně navrhovala, aby soud zrušil i dotyčné rozhodnutí správce

daně.

V žalobě uvedla, že předmětný úrok byl rozhodnutím správce daně přiznán za dobu od

5. 7. 2002 do 22. 12. 2006, kdy správce daně a v návaznosti na něj i žalovaný vyšli z toho, že

vznik přeplatku na dani z přidané hodnoty a lhůta pro jeho vrácení jsou vázány na jeho

vyměření. Správce daně i žalovaný vycházeli z toho, že v daném případě byl přeplatek na dani

[OBRÁZEK]2 15Ca 56/2009

z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2001 vyměřen na základě vytýkacího řízení

platebním výměrem správce daně ze dne 4. 6. 2002 s tím, že přeplatek byl vrácen dne

22. 12. 2006, proto třicetidenní lhůta pro vrácení přeplatku začala běžet dne 5. 6. 2002 a

skončila dne 4. 7. 2002, a tudíž úrok z přeplatku byl přiznán od 5. 7. 2002 do dne vrácení

přeplatku, tj. do 22. 12. 2006.

V návaznosti na právě uvedené žalobkyně podotkla, že souhlasí s názorem žalovaného,

že nárok na vrácení vratitelného přeplatku na dani z přidané hodnoty, tedy nárok na vrácení

nadměrného odpočtu, vzniká vyměřením, ovšem se žalovaným nesouhlasí ohledně toho, že by

k vyměření došlo platebním výměrem správce daně ze dne 4. 6. 2002. Toto rozhodnutí totiž

bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2005,

č. j. 132/2003 – 25, a proto zrušený platební výměr ze dne 4. 6. 2002 nelze považovat za

rozhodnutí, kterým by bylo cokoli vyměřeno. Žalobkyně je přesvědčena, že nadměrný odpočet

byl vyměřen novým platebním výměrem ze dne 7. 12. 2006, a to zcela ve shodě s přiznáním

k dani, které žalobkyně řádně podala dne 25. 10. 2001, což ostatně správce daně konstatoval

do protokolu při ústním jednání konaném dne 23. 11. 2006. Skutečností tak je, že daňové

přiznání bylo žalobkyní podáno řádně a včas, přičemž den jeho podání je třeba považovat pro

daný účel za den vyměření, resp. den vzniku vratitelného přeplatku. Od tohoto dne pak běží

třicetidenní lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku s tím, že tento den je určující i pro

stanovení dne vzniku nároku na úrok z přeplatku. Žalobkyně má za to, že lhůta pro vrácení

přeplatku uplynula dnem 25. 11. 2001, a proto od 26. 11. 2001 má být žalobkyni přiznán úrok

z přeplatku. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že se neztotožňuje ani s názorem

vysloveným ve zrušujícím rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2008,

č. j. – 23, o tom, že lhůta pro vrácení nadměrného odpočtu počala běžet od

4. 6. 2002.

Vedle toho žalobkyně namítla, že nebyla použita úroková sazba ve správné výši, když

nebyla použita výše úrokové sazby fixně podle okamžiku vzniku přeplatku, nýbrž proměnlivě

vždy podle sazby platné první den příslušného kalendářního čtvrtletí. Dle žalobkyně postup

správce daně v jejím případě neodpovídá závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího

správního soudu ze dne 4. 5. 2006, č. j. – 75, když správce daně zvolil postup

podle toho, co je pro žalobkyni nevýhodné a k jiným hlediskům nepřihlédl a ani je neuvedl a

navíc správce daně ve svém postupu nebyl ani jednotný a důsledný. Žalobkyně v této

souvislosti zmínila, že v minulosti byl zcela jednotně aplikován postup, který používal pro

stanovení úroků z prodlení, včetně úroků z přeplatku přiznávaných správci daně, fixní sazbu.

V důsledku přijetí , kterým se mění

Sb., o stanovení výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle , a

které se především dotýkalo občanskoprávních a obchodních závazkových vztahů, ovšem

s určitým zpožděním nastala změna i v oblasti vztahů podřízených daňovým předpisům, kde byl

do té doby výklad i aplikace správců daně dotyčné problematiky jednoznačný. Proto je

žalobkyně toho názoru, že minimálně do 28. 4. 2005 by mělo být považováno za použitelné

pouze fixní stanovení výše úrokové sazby.

Závěrem žalobkyně namítla, že správce daně a žalovaný neaplikovali na předmětný

případ ust. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „starý zákon o DPH“), zcela toto ustanovení pominuli a pokud aplikovali

ust. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK]3 15Ca 56/2009

předpisů (dále jen „zákon o DPH“), a ust. § 64 odst. 6 daňového řádu, činili tak nesprávně, a navíc zcela pominuli aplikovat ust. § 105 odst. 3 zákona o DPH.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost.

K věci uvedl, že žalobkyně podala dne 25. 10. 2001 přiznání k dani z přidané hodnoty za

zdaňovací období září 2001, ve kterém si uplatnila nadměrný odpočet ve výši 11.278.002,-Kč,

který ovšem správce daně neakceptoval a v souladu s ust. § 43 daňového řádu výzvou ze dne

29. 10. 2001 zahájil vytýkací řízení, jehož výsledkem bylo stanovení daně z přidané hodnoty

resp. nadměrného odpočtu ve výši 1.840,-Kč platebním výměrem ze dne 4. 6. 2002. Tento

platební výměr byl sice v rámci odvolacího řízení rozhodnutím žalovaného ze dne

14. 3. 2003požtvrzen, ovšem na základě podané žaloby byla následně obě rozhodnutí

rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 10. 2005, č. j. – 25,

zrušena pro vady řízení a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Poté bylo

pokračováno ve vytýkacím řízení, jehož výsledkem bylo vydání platebního výměru, jímž byl

stanoven nadměrný odpočet v původně nárokované výši, tj. v částce 11.278.002,-Kč. Jelikož

část nadměrného odpočtu ve výši 1.840,-Kč byla žalobkyni již vrácena dne 14. 6. 2002, tak byl

dne 22. 12. 2006 správcem daně vrácen rozdíl ve výši 11.276.162,-Kč. Žalovaný trvá na tom,

že daň z přidané hodnoty za září 2001 byla stanovena na základě vytýkacího řízení platebním

výměrem ze dne 4. 6. 2002, přičemž tento den je dnem vyměření nadměrného odpočtu za toto

zdaňovací období. Žalovaný má za to, že dle ust. § 105 odst. 1 zákona o DPH jsou vznik

přeplatku a lhůta pro jeho vrácení vázány pouze na jeho vyměření. Dále žalovaný nesouhlasí

s tvrzením žalobkyně, že vytýkací řízení bylo provedeno správcem daně se závěrem, že

přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2001 zůstává beze změny.

V protokolu ze dne 27. 5. 2002, jenž byl sepsán o výsledku vytýkacího řízení, bylo totiž

uvedeno, že daň bude stanovena ve výši 1.840,-Kč. Zákonná třicetidenní lhůta pro vrácení

nadměrného odpočtu ve smyslu ust. § 64 odst. 4 daňového řádu vyměřeného dne 4. 6. 2002

tak začala běžet dne 5. 6. 2002 a skončila dne 4. 7. 2002, a proto byl v souladu s ust. § 64

odst. 6 daňového řádu ve znění do 31. 12. 2006 přiznán úrok ode dne 5. 7. 2002 do dne

vrácení přeplatku, tj. do dne 22. 12. 2006.

Dále žalovaný vyjádřil nesouhlas s námitkou žalobkyně ohledně toho, že výše úrokové

sazby údajně ve výši 140 % diskontní úvěrové sazby platné k 1. 10. 2001 měla být použita

v případě žalobkyně, a to za celé dlužné období. Ust. § 64 odst. 6 daňového řádu totiž určuje

přiznaný úrok jako úrok ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné

první den kalendářního čtvrtletí. Z této zákonné úpravy dle žalovaného jednoznačně vyplývá,

že výše přiznaného úroku se odvíjí od čtvrtletních diskontních sazeb ve výši vyhlášené Českou

národní bankou. Žalovaný přitom ověřil, že v souladu s tímto ustanovením byl úrok přiznaný

napadeným rozhodnutím spočítán správně. Podle čl. VI odst. 5 přechodných ustanovení

, kterým byl s účinností od 1. 1. 2007 novelizován daňový řád, se pro

vratitelný přeplatek na dani, jejíž původní den splatnosti nastane do účinnosti tohoto zákona,

použije ust. § 64 odst. 6 a ust. § 96a odst. 3 daňového řádu, a to ve znění účinném do

účinnosti tohoto zákona. Správce daně tudíž v projednávaném případě správně aplikoval

diskontní sazbu podle ust. § 64 odst. 6 daňového řádu ve znění platném do 31. 12. 2006.

Závěrem žalovaný podotkl, že již v žalobou napadeném rozhodnutí se vypořádal

s námitkami žalobkyně ohledně přiznání jejího nároku na úrok. Vedle toho ještě poznamenal,

že žalobkyně nesplnila povinnost tvrdit, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů či jejich

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK]4 15Ca 56/2009

části odporují konkrétnímu zákonnému ustanovení, a také nesplnila povinnost toto tvrzení

odůvodnit.

O žalobě soud rozhodoval v souladu s ust. , soudní řád

správní (dále jen „“), bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a

žalobkyně nevyjádřila do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním

věci, a proto se má za to, že souhlas udělila, když byla o uvedeném následku ve výzvě výslovně

poučena.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí prvního dílu hlavy druhé

, která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních , písm.

d), odst. 2 věty druhé a třetí a věty první Z této zásady vyplývá, že soud

přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce

uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72

odst. 1 věty první Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho

část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec

žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti podle přihlédnout toliko

k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které

vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Nejprve soud považuje za potřebné uvést, že se neztotožnil s názorem žalovaného, že

žalobkyně v předmětné žalobě nesplnila povinnost tvrdit, že rozhodnutí správních orgánů obou

stupňů odporují konkrétnímu zákonnému ustanovení a také tato tvrzení zdůvodnit, když

z textu žaloby zjevně vyplývá opak.

Dále soud uvádí, že mezi účastníky není sporu o skutkovém stavu věci, přičemž jejich

náhled na skutkový stav věci plně koresponduje obsahu správního spisu, který soudu předložil

žalovaný. Soud tak vycházel z faktu, že žalobkyně dne 25. 10. 2001 podala řádně a včas

přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2001, v němž uplatnila nárok na

nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 11.278.002,-Kč. Poté žalovaný výzvou ze

dne 29. 10. 2001 zahájil vytýkací řízení, na jehož základě následně přikročil dne 4. 6. 2002

k vydání platebního výměru, který byl shledán správným i žalovaným v rámci odvolacího řízení

jeho rozhodnutím ze dne 14. 3. 2003 a kterým byl žalobkyni namísto nadměrného odpočtu ve

výši 11.278.002,-Kč stanoven nadměrný odpočet ve výši 1.840,-Kč. Tento nadměrný odpočet

ve výši 1.840,-Kč byl žalobkyni vrácen dne 14. 6. 2002. Krajský soud v Ústí nad Labem ovšem

k žalobě žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, č. j. - 25, v souladu

s tehdejší judikaturou obě rozhodnutí pro vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu

řízení, když správce daně i žalovaný dle názoru soudu neunesli důkazní břemeno o tom, že

žalobkyně předloženými doklady o prodeji zboží podle kupní smlouvy zastírá skutečný obsah

právního úkonu, neboť nejde o zdanitelné plnění dle kupní smlouvy, nýbrž o poslední článek

transakcí směřujících k neoprávněnému získání nadměrného odpočtu. Po vrácení věci pak

žalovaný pokračoval ve vytýkacím řízení, které ukončil dne 23. 11. 2006, kdy výsledky

vytýkacího řízení projednal se žalobkyní. V důsledku učiněných zjištění ve vytýkacím řízení pak

žalovaný dne 7. 12. 2006 vydal nový platební výměr, jímž byl žalobkyni vyměřen nadměrný

odpočet ve shodě s přiznáním k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2001 ve výši

11.278.2 ,-Kč, který byl žalobkyni vrácen dne 22. 12. 2006 v částce 11.276.162,-Kč, když

část nadměrného odpočtu ve výši 1.840,-Kč byla žalobkyni již vrácena dne 14. 6. 2002.

Následně žalobkyně podala žádost ze dne 6. 3. 2007 o vrácení úroku z přeplatku na dani

z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2001, která byla rozhodnutím správce daně ze dne

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]5 15Ca 56/2009

26. 3. 2007, o reklamaci dle ust. § 53 daňového řádu bez dalšího zamítnuta. Toto zamítavé

rozhodnutí správce daně ovšem bylo na základě žaloby žalobkyně zrušeno pro nezákonnost

rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 5. 2008, č. j. – 23,

a věc byla vrácena správci daně k dalšímu řízení, v němž byl vázán právním názorem

vysloveným v dotyčném zrušujícím rozsudku. Soud v tomto zrušujícím rozsudku dospěl

k závěru, že s ohledem na tehdy daný skutkový stav žalobkyni náležel úrok z přeplatku ve

smyslu ust. § 64 odst. 6 daňového řádu pro následné vrácení nadměrného odpočtu žalovaným

s tím, že zákonná lhůta zmiňovaná v ust. § 64 odst. 6 věta druhá daňového řádu a upravená

v ust. § 37a odst. 1 starého zákona o DPH a ust. § 105 odst. 1 zákona o DPH pro vrácení

nadměrného odpočtu počala v případě žalobkyně běžet ode dne 4. 6. 2002, kdy byl žalovaným

vydán prvotní platební výměr.

Z právě uvedeného je tedy zřejmé, že soud se otázkou vzniku nároku žalobkyně na úrok

z přeplatku za následné vrácení nadměrného odpočtu žalovaným za zdaňovací období září

2001 již zabýval v předchozím pravomocném rozsudku ze dne 29. 5. 2008,

č. j. – 23. Soud přitom neshledal jediný důvod, aby se od závěrů vyslovených

v tomto předchozím pravomocném rozsudku jakkoliv odchýlil, třebaže žalobkyně v tomto

soudním řízení vyslovila v obecné rovině nesouhlas s těmito závěry, když zastává názor, že

zákonná lhůta zmiňovaná v ust. § 64 odst. 6 věta druhá daňového řádu a upravená v ust. § 37a

odst. 1 starého zákona o DPH a ust. § 105 odst. 1 zákona o DPH pro vrácení nadměrného

odpočtu počala v jejím případě běžet ode dne 25. 10. 2001, kdy podala řádné daňové přiznání,

neboť tento den je nutno považovat za den vzniku vratitelného přeplatku, od něhož se odvíjí

třicetidenní lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku, která uplynula dnem 25. 11. 2001, a proto

od 26. 11. 2001 má být žalobkyni přiznán úrok z přeplatku. Soudem zaujatý náhled na danou

problematiku v předchozím pravomocném rozsudku ze dne 29. 5. 2008, č. j. –

23, přitom plně koresponduje jeho dosavadním rozhodnutím v této otázce (k tomu srov. např.

rozsudek ze dne 27. 9. 2007, č. j. - 44).

Z ust. § 37a odst. 1 starého zákona o DPH, který byl účinný ještě ve zdaňovacím období

září 2001, a rovněž tak z ust. § 105 odst. 1 zákona o DPH, který nabyl účinnosti dnem 1. 5.

2004, vyplývá, že nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty vzniká

vyměřením nadměrného odpočtu. Dále je v těchto ustanoveních zakotveno, že pokud vznikne

v důsledku vyměření nadměrného odpočtu vratitelný přeplatek, tj. částka plateb převyšující

splatnou daň včetně příslušenství za neexistence nedoplatku na jiné dani, tak se plátci daně

vrací bez žádosti do 30 dnů od vyměření nadměrného odpočtu. Dotyčný nárok na odpočet lze

přitom uplatnit v daňovém přiznání poprvé do 25 dnů po skončení zdaňovacího období, ve

kterém nárok na vrácení nadměrného odpočtu vznikl, což je zřejmé z ust. § 37 starého zákona

o DPH a také z ust. § 101 odst. 1 zákona o DPH

K vyměření nadměrného odpočtu, od nějž je odvislý vznik nároku na vrácení

nadměrného odpočtu jakožto přeplatku na dani z přidané hodnoty, dochází na základě

pravomocného rozhodnutí správce daně, neboť teprve od tohoto okamžiku je zřejmé, zda a

případně v jaké výši plátci daně tento nárok přísluší. Nárok na vrácení nadměrného odpočtu

tedy může být vyměřen nejen konkludentně na základě daňového přiznání či prvoinstančním

rozhodnutím, nýbrž i rozhodnutím o odvolání. Zákon o DPH a také daňový řád přitom

výslovně nestanovují, že by měnícím rozhodnutím odvolacího orgánu nebo nově vydaným

platebním výměrem po zrušení původního platebního výměru a na něj navazujícího rozhodnutí

odvolacího orgánu soudem, který byl vydán ve prospěch daňového subjektu, docházelo

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK]6 15Ca 56/2009

k vyměření nároku na odpočet daně se zpětnou účinností ke dni vydání původního

prvoinstančního rozhodnutí či k poslednímu dni lhůty pro podání daňového přiznání. Z této

skutečnosti by pak mohlo být dovozováno, že pravomocné vyměření nároku na vrácení

nadměrného odpočtu je vždy určujícím dnem pro vznik daňového přeplatku v podobě

nadměrného odpočtu.

Takovýto závěr dle názoru soudu ovšem nelze připustit v případě, kdy skutečně

konečným rozhodnutím byl nárok na vrácení nadměrného odpočtu přiznán ve vyšší částce než

v původním rozhodnutí správce daně, přičemž k této změně došlo v důsledku zavinění

správního orgánu prvního stupně. V tomto případě by totiž daňový přeplatek v podobě

nadměrného odpočtu byl plátci daně vracen v delší době, než jak předpokládá ust. § 37a odst.

1 starého zákona o DPH a popř. ust. § 105 odst. 1 zákona o DPH, v důsledku čehož by pak

tento plátce daně, který přitom vzniklé prodlení s vracením daňového přeplatku nikterak

nezavinil, měl pozdější možnost jakkoliv volně nakládat s vraceným nadměrným odpočtem ve

srovnání s případy, kdy by vyměření nadměrného odpočtu proběhlo bez komplikací již při

prvotním rozhodování správce daně.

Soud má za to, že k tíži daňového subjektu nelze aprobovat nesprávné rozhodnutí

správce daně, které bylo jeho vinou v jiné věci vydáno, když takový postup by dozajista byl

v rozporu s principy demokratického právního státu a tím i v rozporu s ust. y

ČR. Právě předestřený názor soudu v této otázce přitom plně koresponduje nálezu Ústavního

soudu ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. , v němž bylo vysloveno, že „…v demokratickém

právním státě, který je chápán především jako materiální právní stát, nelze připustit užití

platného zákonného ustanovení způsobem, který odporuje některé z fundamentálních

ústavních zásad. Povinnost soudů nalézat právo proto neznamená pouze vyhledávat přímé,

konkrétní a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je

konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem, ústavních zásad,

ustanoveníd a závazků plynoucích z mezinárodních smluv.

Prostor pro takovou interpretaci a její význam je nepochybně větší tam, kde jde o aplikaci

zákonných předpisů, které nejsou sice již zcela vyhovující, avšak nejsou ve své podstatě ani

protiústavní. Z mnoha myslitelných výkladů zákona je tedy třeba v každém případě použít

pouze takový, který respektuje ústavní principy (je-li takovýto výklad možný)…“.

To je také případ ust. § 64 odst. 6 daňového řádu, v němž je mj. stanoveno, že pokud

není správcem daně vrácen v zákonné lhůtě vratitelný přeplatek, který se vrací bez žádosti a

jehož vznik správce daně zavinil, tak daňovému subjektu náleží úrok z přeplatku. Toto

zákonné ustanovení přitom výslovně nedefinuje, kdy počíná běh dotyčné zákonné lhůty.

Naproti tomu ust. § 37a odst. 1 starého zákona o DPH a ust. § 105 odst. 1 zákona o DPH sice

pojednávají o tom, že správce daně má nadměrný odpočet daňovým subjektům vracet do 30

dnů od jeho vyměření, avšak opět již v nich není definováno, co se považuje za „moment

vyměření“ ve smyslu dotyčného ustanovení.

Za tohoto stavu věci je proto zapotřebí vymezit běh zákonné lhůty ústavně konformním

způsobem, a to s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem případu. Již výše bylo zmíněno, že

obecně platí, že nárok na vrácení nadměrného odpočtu vzniká jeho pravomocným vyměřením.

V případech, kdy konečným rozhodnutím bude nárok na vrácení nadměrného odpočtu

následně přiznán ve vyšší částce než v původním rozhodnutí správce daně a zároveň tato

změna byla způsobena zaviněním správního orgánu prvního stupně při jeho prvotním

rozhodování, soud zastává názor, že daňový přeplatek v podobě nadměrného odpočtu pak

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK]7 15Ca 56/2009

vzniká již vydáním prvotního prvoinstančního rozhodnutí, které bylo posléze změněno či

zrušeno. Soud tedy za moment vyměření nadměrného odpočtu ve smyslu ust. § 37a odst. 1

starého zákona o DPH popř. ust. § 105 odst. 1 daňového zákona, od něhož se odvíjí počátek

běhu zákonné lhůty pro vrácení tohoto daňového přeplatku upravené v témže ustanovení, na

kterou se obecně odkazuje i ust. § 64 odst. 6 věta druhá daňového řádu, považuje den, kdy

bylo vydáno prvotní prvoinstanční rozhodnutí správce daně. Při učinění tohoto závěru soud

vycházel z toho, že pokud by daňovému subjektu byl nárok na vrácení nadměrného odpočtu

přiznán ve správné výši již prvotním prvoinstančním rozhodnutí, tak by mu bylo umožněno již

v té době naprosto dle své vůle disponovat s vráceným nadměrným odpočtem včetně

případného prostého zhodnocování těchto vrácených prostředků prostřednictvím úroků

placených bankami za jejich uložení u té které banky.

V předmětné věci je přitom nepochybné, že ke změně resp. zrušení prvotního

prvoinstančního rozhodnutí, tj. ke zrušení platebního výměru ze dne 4. 6. 2002 soudem, došlo

zaviněním jak samotného správce daně, tak i žalovaného. Již výše bylo konstatováno, že

rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2005, č. j. - 25,

byla projednávána žaloba proti platebnímu výměru žalovaného ze dne 4. 6. 2002 a na ně

navazující rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 23. 11. 2006, které

řešily, zda žalobkyně oprávněně v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací

období září 2001 ze dne 25. 10. 2001 vykázala nadměrný odpočet ve výši 11.278.002,-Kč.

V tomto rozsudku soud totiž dospěl k závěru, že žalovaná strana ve vytýkacím řízení

zahájeném na základě výzvy ze dne 29. 10. 2001 dosud neunesla důkazní břemeno o tom, že

žalobkyně předloženými doklady o prodeji zboží (faktura č. 38-2001 s datem uskutečnění

zdanitelného plnění 30. 9. 2001 na částku 51.255.282,-Kč se základní sazbou DPH ve výši

11.276.162 ,-Kč) podle kupní smlouvy zastírá skutečný obsah právního úkonu, neboť nejde o

zdanitelné plnění dle kupní smlouvy, nýbrž o poslední článek transakcí směřujících

k neoprávněnému získání nadměrného odpočtu, v důsledku čehož pak obě rozhodnutí pro

vady řízení zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný poté pokračoval ve

vytýkacím řízení, jehož výsledkem bylo vydání nového platebního výměru ze dne 7. 12. 2006,

kterým byl žalobkyni vyměřen nadměrný odpočet ve shodě s přiznáním k dani z přidané

hodnoty za zdaňovací období září 2001 ve výši 11.278.002,-Kč, který byl žalobkyni vrácen dne

22. 12. 2006 v částce 11.276.162,-Kč, když část nadměrného odpočtu ve výši 1.840,-Kč byla

žalobkyni již vrácena dne 14. 6. 2002.

Správní orgány obou stupňů tedy pochybily, když na základě nedůsledně provedeného

vytýkacího řízení, když jeho výsledky neobstály v následném soudním řízení vedeném pod

sp. zn. , žalobkyni za tehdy daného skutkového a právního stavu nepřiznaly

nárok na vrácení nadměrného odpočtu tak, jak byl vyčíslen v daňovém přiznání k dani

z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2001 ze dne 25. 10. 2001 a kdy toto vyčíslení bylo

posléze akceptováno i správcem daně na základě uskutečněného vytýkacího řízení. Lze proto

uzavřít, že žalobkyni byl nárok na vrácení nadměrného odpočtu na základě tehdy daného

skutkového a právního stavu ve shodě s daňovým přiznáním vyměřen a posléze i vrácen se

značným časovým odstupem v důsledku pochybení jak správce daně tak i žalovaného, které

bylo zapříčiněno nedůsledně provedeným vytýkacím řízením.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti tak soud vycházel z faktu, že zákonná lhůta

zmiňovaná v ust. § 64 odst. 6 věta druhá daňového řádu a upravená v ust. § 37a odst. 1

starého zákona o DPH a ust. § 105 odst. 1 zákona o DPH pro vrácení nadměrného odpočtu

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]8

počala v případě žalobkyně běžet ode dne 4. 6. 2002, kdy byl žalovaným vydán prvotní

platební výměr, a to bez ohledu na to, že posléze došlo k jeho zrušení soudem pro vady řízení,

které předcházely jeho vydání. Proto správci daně vznikla povinnost do 30 dnů od vydání

platebního výměru žalobkyni vrátit nadměrný odpočet. Zákonná třicetidenní lhůta pro vrácení

nadměrného odpočtu ve smyslu ust. § 64 odst. 4 daňového řádu vyměřeného dne 4. 6. 2002

tak začala běžet dne 5. 6. 2002 a skončila dne 4. 7. 2002. Správce daně a žalovaný svými výše

citovanými rozhodnutími ze dne 21. 7. 2008 a ze dne 17. 2. 2009, proti nimž je brojeno

předmětnou žalobou, proto zcela v souladu s ust. § 64 odst. 6 daňového řádu ve znění do

31. 12. 2006 s ohledem na tehdy daný skutkový stav věci přiznali žalobkyni úrok ode dne

5. 7. 2002 do dne vrácení přeplatku, tj. do dne 22. 12. 2006, a to z částky 11.276.162,-Kč,

když část nadměrného odpočtu ve výši 1.840,-Kč byla žalobkyni již vrácena dne 14. 6. 2002.

Námitku žalobkyně ohledně chybně stanoveného data vzniku nároku na úrok z přeplatku tedy

soud vyhodnotil jako nedůvodnou.

Jako nedůvodnou soud vyhodnotil i námitku žalobkyně o tom, že nebyla použita úroková

sazba ve správné výši, když nebyla použita výše úrokové sazby fixně podle okamžiku vzniku

přeplatku, nýbrž proměnlivě vždy podle sazby platné první den příslušného kalendářního

čtvrtletí. Již žalovaný správně uvedl, že žalobkyně se mýlí, pokud dovozuje, že v jejím případě

měla být použita výše úrokové sazby údajně ve výši 140 % diskontní úvěrové sazby platné

k 1. 10. 2001 fixně za celé dlužné období. Při posouzení této námitky je nutno důsledně

vycházet z ust. § 64 odst. 6 daňového řádu, v němž je výslovně definován přiznaný úrok jako

úrok ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné první den

kalendářního čtvrtletí. Soud se shoduje se žalovaným, že z této zákonné úpravy vyplývá, že

výše přiznaného úroku se odvíjí od čtvrtletních diskontních sazeb ve výši vyhlášené Českou

národní bankou, a proto správce daně nijak nepochybil, pokud při výpočtu výše úroku

z přeplatku nepoužil fixní výši úrokové sazby podle okamžiku vzniku přeplatku. Soud přitom

neshledal, že by tento postup správce daně, který byl akceptován i žalovaným jakkoliv

neodpovídal závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2006,

č. j. – 75, v němž bylo mj. konstatováno, že „…ustanovení § 64 odst. 6

daňového řádu skutečně umožňuje dvojí výklad. Nezákonnost výkladu provedeného

finančními úřady a městským soudem by proto byla dána tehdy, pokud by zvolený způsob

výkladu odporoval běžným výkladovým metodám, příp. by se nejednalo o výklad ústavně

konformní. Nic takového však zdejší soud nezjistil a argumentace stěžovatele se v podstatě

omezuje na cenu peněz v určitou dobu na určitém místě. Tuto argumentaci však lze pojmout i

tak, že cena peněz se v průběhu doby mění a není racionální důvod ji fixovat jen k určitému

časovému okamžiku. Rozhodné je, že metoda stanovení úroků pomocí jejich „proměnlivé

sazby“ je v zásadě neutrální ke zmíněné ceně peněz, tzn. že v konkrétním případě může být

pro daňový subjekt stejně tak výhodnější i méně výhodná. Z ústavněprávního hlediska je proto

důležité, aby zvolený výklad citovaného ustanovení byl důsledný a konzistentní, tzn. aby byl

především jednotný a vyvaroval se jakýmkoliv tendencím k účelovosti. Především tedy je

nutno stejným způsobem určovat úrokové sazby v případě daňového penále (§ 63 odst. 2, 3

daňového řádu) i v případě úroku (§ 64 odst. 6 daňového řádu) a zejména je nepřípustné, aby

správce daně volil výši úroku stanovenou fixně či proměnlivě ryze utilitárně podle toho, co je

pro daňový subjekt méně výhodné. K poukazu stěžovatele na způsob úročení podle nařízení

vlády č. Nejvyšší správní soud uvádí, že podle jeho ustanovení „výše úroků z

prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm

procentních bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK]9 15Ca 56/2009

úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro

první den příslušného kalendářního pololetí.“ Je tak zjevné, že se stěžovatel mýlí, pokud se

domnívá, že z tzv. fixního způsobu úročení se aktuálně vychází v občanskoprávních a

obchodněprávních věcech, neboť z citovaného ustanovení jasně vyplývá opak. To znamená, že

i v těchto věcech je výše úroků z prodlení proměnlivá, pokud se samozřejmě jedná o delší

časové období než půl roku. Situace, kterou popsal stěžovatel, totiž platila jen do 27. 4. 2005,

kdy bylo předmětné nařízení změněno Podle předchozí úpravy

skutečně platilo (§ 1), že „výše úroků z prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby

stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého

dluhu. Od tohoto způsobu stanovení úroku však normotvůrce výslovně upustil, a to právě i z

důvodu zachování zmíněné neutrality při stanovení výše úroků proměnlivou sazbou. Argument

stěžovatele, vedený snahou o podobný postup v civilním i daňovém řízení, proto vede ke zcela

opačným závěrům, než stěžovatel zamýšlel.“ Dále soud uvádí, že podle čl. VI odst. 5

přechodných ustanovení , kterým byl s účinností od 1. 1. 2007

novelizován daňový řád, se pro vratitelný přeplatek na dani, jejíž původní den splatnosti

nastane do účinnosti tohoto zákona, použije ust. § 64 odst. 6 a ust. § 96a odst. 3 daňového

řádu, a to ve znění účinném do účinnosti tohoto zákona. Z toho vyplývá, že správce daně

v projednávaném případě zcela správně aplikoval diskontní sazbu podle ust. § 64 odst. 6

daňového řádu ve znění platném do 31. 12. 2006.

Soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti žalobu vyhodnotil jako nedůvodnou, a

proto ji ve výroku rozsudku ad I. s poukazem na ust. zamítl, neboť

neshledal jakkoliv opodstatněnými námitky žalobkyně, že žalovaná strana na předmětný případ

pominula aplikovat ust. § 37a starého zákona o DPH a pokud aplikovala ust. § 105 odst. 1

zákona o DPH a ust. § 64 odst. 6 daňového řádu, činila tak nesprávně, a navíc měla pominout

aplikovat ust. § 105 odst. 3 zákona o DPH.

S ohledem na zamítnutí žaloby pak soud ve výroku rozsudku ad II. s odkazem na ust.

věty první nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,

neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalovaný náhradu nákladů řízení neuplatnil a navíc

mu žádné náklady nad rámec úřední činnosti ani nevznikly.

Pro úplnost soud považuje za potřebné ještě zmínit, že je otázkou, kterou by se případně

měla zabývat žalovaná strana, zda žalobkyni vůbec legitimně svědčí nárok na úrok z přeplatku

na dani z přidané hodnoty ve smyslu ust. § 64 odst. 6 daňového řádu v souvislosti s následným

vrácením nadměrného odpočtu žalovaným za zdaňovací období září 2001 a potažmo i samotný

nárok na vrácení tohoto nadměrného odpočtu, když soudu je z jeho úřední činnosti známo, že

Krajský soud v Ústí nad Labem vydal rozsudek ze dne 19. 4. 2011, č. j. – 843,

který nabyl právní moci dne 19. 8. 2011. Tímto pravomocným rozsudkem byl totiž mj. jediný

společník a zároveň jednatel žalobkyně M. Č. uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu

zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku č.

, neboť vylákal výhodu na dani a spáchal takový čin ve velkém rozsahu, přičemž

tohoto zvlášť závažného zločinu se dopustil právě tím, že po předchozí dohodě s L. V. a J. B.

v úmyslu neoprávněně získat nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období

měsíce září 2001 ve výši 11.278.002,-Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním

úřadem v Děčíně, spolu s L. V. a J. B. simulovali obchodní transakci tak, že L. V. na základě

padělané plné moci ze dne 5. 1. 2000, která ho pověřovala k zastupování J. N., jediného

jednatele společnosti J+J Linea Alfa, s.r.o., se sídlem v Plzni, podepsal dne 29. 9. 2001 za tuto

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK]10 15Ca 56/2009

společnost kupní smlouvu s J. B. podnikajícím pod obchodním názvem Jiří BARCAL, dle které

tomuto odprodal elektromateriál (kondenzátory, digitrony, hybridní a integrované obvody,

odpory, přepínače, křemenné oscilátory) za částku 50.139.428,30,-Kč (+ 11.030.674,20,-Kč

DPH), téhož dne vystavil za společnost J+J Linea alfa, s.r.o., podnikateli J. B. na uvedenou

částku fakturu č. 023-2909/01 (včetně příloh), přičemž věděl, že se ve skutečnosti nejedná o

vážně míněný obchod a daňové doklady, zejména pokud se jedná o cenu zboží, jsou vytvářeny

pouze účelově, neboť dle faktury č. 1048, vystavené dne 24. 9. 2001 J. N., podnikajícím pod

obchodním jménem Josef Novák ml. – NOEL Rokycany, odebral u tohoto elektromateriál,

který byl předmětem popsané kupní smlouvy za částku 365.616,20,-Kč, dále J. B. podnikající

pod obchodním názvem Jiří BARCAL, při vědomí, že hodnota zboží (elektromateriálu)

formálně odebraného od L. V. a na základě kupní smlouvy včetně příloh a dalších účelově

vytvořených daňových dokladů v uváděné hodnotě 61.170.102,50,-Kč včetně DPH je značně

nadhodnocena, sepsal dne 29. 9. 2001 se společností HORES ČR, s.r.o., zastoupenou M. Č.

kupní smlouvu, předmětem které byl co do počtu i druhu shodný elektromateriál uvedený ve

smlouvě (včetně příloh) uzavřené s L. V., kdy cena zboží byla stanovena částkou 51.255.282,-

Kč (+ 11.276.162,04,-Kč DPH), dne 30. 9. 2001 vystavil na uvedenou částku společnosti

HORES ČR, s.r.o., fakturu č. 38-2001 (včetně příloh), přičemž věděl, že se nejedná o vážně

míněný obchod a daňové doklady jsou vytvářeny pouze účelově pro pozdější daňové řízení a

k neoprávněnému získání nadměrného odpočtu, a M. Č. v postavení jediného jednatele a

společníka společnosti HORES ČR, s.r.o., se sídlem v Děčíně, Prokopa Holého 113/20, podal

dne 25. 10. 2001 Finančnímu úřadu v Děčíně daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za

zdaňovací období měsíce září 2001, ve kterém uplatnil nadměrný odpočet daně z přidané

hodnoty ve výši 11.278.002,-Kč v souvislosti s nákupem a vývozem zboží – elektromateriálu

do Arménské republiky, což na výzvu správce daně vědomě doložil nepravdivými doklady

k uváděné hodnotě zboží – elektromateriálu, mezi jinými kupní smlouvu uzavřenou dne 29.

9. 2001 s J. B. na zboží v uváděné hodnotě 62.531.444,-Kč (z toho DPH 11.276.162,04,-Kč)

fakturou ze dne 30. 9. 2001 na uvedenou částku, pokladními doklady, kupní smlouvou

uzavřenou 7. 10. 2001 mezi společností HORES ČR a společností AOZT „GADŽEGORC“

Jerevan, Arménie, se stanovenou hodnotou elektromateriálu 52.826.834,-Kč, fakturou č. 000

012 ze dne 30. 11. 2001 na uvedenou částku a dalšími s tím souvisejícími doklady, přičemž

z dokladů poskytnutých celním úřadem Arménské republiky je zřejmé, že v druhu a množství

byl na území uvedené republiky odbaven elektromateriál uvedený na faktuře č. 1048

podnikatele Josef Novák ml. NOEL ve stanovené hodnotě 7.483,25,-USD, kdy Finanční úřad

v Děčíně v následném daňovém řízení nárokovanou částku ve výši 11.278.002,-Kč vyplatil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho

doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se

sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se

dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na

sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.

Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě

obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,

v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo

rozhodnutí doručeno.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

[OBRÁZEK]11 15Ca 56/2009

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro

zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Ústí nad Labem dne 25. dubna 2012

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)