Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 Ca 131/2009 - 66

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky

Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a JUDr. Naděždy Řehákové v právní věci žalobce:

JUDr. Ing. V. K., zast. Auditorskou a daňovou kanceláří, s.r.o., se sídlem Praha 3, Husitská

344/63, IČ: 64939090, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se

sídlem Praha 1, Štěpánská 28, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20.2.2009,

č.j.: 17554/08-1100-100663

t a k t o :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Dodatečným platebním výměrem ze dne 14.3.2008, č.j. 77454/08/008913/8608 na

základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 Finanční

úřad pro Prahu 8 žalobci dodatečně stanovil základ daně podle ,

o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“) ve výši 6 214 522 Kč,

vyměřil daň ve výši 1 988 672 Kč, vyměřil daňovou ztrátu ve výši 0 Kč a stanovil nárok na

daňový bonus podle § 35c ZDP ve výši 0 Kč.

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“)

žalovaný zamítl odvolání podané žalobcem proti shora uvedenému platebnímu výměru.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že žalobci byla předmětným

dodatečným platebním výměrem stanovena dodatečná daňová povinnost za zdaňovací období

roku 2005 ve výši 1 988 672 Kč. Šetřením ve spisovém materiálu bylo zjištěno, že žalobce za

zdaňovací období roku 2004 v řádném daňovém přiznání pro účely zjištění základu daně

a daně uplatňoval výdaje ve skutečné výši dle § 24 ZDP, neboť vedl daňovou evidenci. Za

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování

zdaňovací období roku 2005 uplatňoval výdaje v procentní výši podle § 7 odst. 9 téhož

zákona a v roce 2006 uplatňoval v souvislosti se zahájením účtování opět výdaje dle § 24

ZDP. Ze spisového materiálu, respektive ze Zprávy o výsledku vytýkacího řízení

č.j. 283657/07/008910/0995 vyplývá, že v souvislosti se zahájením účtování k 1.1.2006

žalobce podal za zdaňovací období roku 2005 dodatečné daňové přiznání, ve kterém provedl

úpravu základu daně tak, že na řádku č. 105 uplatňoval částku 6 050 579 Kč (pohledávky -

částky zvyšující základ daně dle § 23 ZDP) a na řádku č. 106 částku 1 827 657 Kč (závazky -

částky snižující základ daně dle § 23 téhož zákona). Dne 28.7.2007 bylo správci daně

doručeno podání označené jako „Podklad pro rozhodnutí o doměření daně z příjmů za rok

2005.“ V něm žalobce navrhoval, aby správce daně posoudil doručenou písemnost jako

důkazní prostředek k dodatečnému daňovému přiznání za rok 2005, který osvědčí doměření

daně ve výši 0,- Kč, tj. aby dodatečné daňové přiznání bylo vyměřeno stejně jako řádné

daňové přiznání.

Správci daně vznikly pochybnosti o správnosti, průkaznosti a úplnosti údajů

uvedených v dodatečném daňovém přiznání za rok 2005, a proto byl žalobce výzvou vydanou

podle , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „zákon o správě daní“) vyzván, aby pochybnosti odstranil. V odpovědi na

tuto výzvu ze dne 24.9.2007 žalobce mimo jiné uvedl, že v roce 2005 vedl daňovou evidenci

podle § 7b ZDP a pro zjištění základu daně a daně uplatňoval výdaje v procentní výši dle § 7

odst. 9 téhož zákona. Základ daně za uvedený rok byl proto dodatečně upraven dle § 23

odst. 8 písm. b) bodu 2 ZDP. V rámci vytýkacího řízení žalobce dne 16.10.2007 podal druhé

dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2005 s novými údaji na

řádku č. 105 a č. 106. Na řádku č. 105 byla částka 6 214 522 Kč (pohledávky za rok 2005

a poskytnuté zálohy) a na řádku č. 106 částka 52 202 Kč (pojistné hrazené zaměstnavatelem).

Protože pochybnosti správce daně ve věci dodatečné úpravy základu daně a daně za

zdaňovací období roku 2005 nebyly odstraněny, byla vydána druhá výzva, kterou byl žalobce

vyzván, aby vysvětlil a prokázal údaje na zmiňovaných řádcích č. 105 a č. 106. V odpovědi ze

dne 29.11.2007 žalobce prokazoval, že na řádku č. 105 uplatňuje pohledávky ve výši

6 050 579 Kč a poskytnuté zálohy 163 943 Kč a na řádku č. 106 závazky ve výši 52 202 Kč.

V písemnosti uvedl, že „výsledkem snah daňového subjektu má být omezení sporné otázky

pouze na aplikaci či neaplikaci ustanovení § 23 odst. 14 ZDP a přílohy č. 3 téhož zákona.

Daňový subjekt tvrdí, že může postupovat podle ustanovení § 23 odst. 14 téhož zákona

a přílohy č. 3 citovaného zákona, protože v roce 2005 vedl daňovou evidenci podle

ustanovení § 7b ZDP a uplatňoval výdaje způsobem podle ustanovení § 7 odst. 9 téhož

zákona“.

Správce daně posoudil zjištěné skutečnosti podle § 2 odst. 3 zákona o správě daní.

Nepřisvědčil názoru daňového subjektu, že při úpravě základu daně v důsledku zahájení

účtování v roce 2006 je třeba postupovat dle přílohy č. 3 ZDP a ustanovení § 23 odst. 14

tohoto zákona. Dospěl k závěru, že v daném případě došlo ke změně v uplatňování výdajů

z procentních výdajů (§ 7 odst. 9 ZDP) v roce 2005 na výdaje skutečné ( § 24 téhož zákona),

respektive k zahájení účtování v roce 2006. Vzhledem k této skutečnosti měl být základ daně

z příjmů za rok 2005 upraven podle § 23 odst. 8 písm. b) bodu 3 ZDP. Pro účely dodatečného

stanovení základu daně a daně za rok 2005 správce daně neuznal částku 52 202 Kč na řádku

č. 106 dodatečného daňového přiznání, neboť byla uvedena v rozporu s citovaným

ustanovením ZDP.

Ze spisového materiálu dále vyplývá, že po ukončení vytýkacího řízení ve věci

dodatečného daňového přiznání za rok 2005 byla žalobci zaslána Zpráva o výsledku

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování

vytýkacího řízení (č.j. 285591/07/008910/0995, č.j.: 283657/07/008910/0995). V písemnosti

ze dne 28.1.2008 označené jako „Reakce na Zprávu o výsledku vytýkacího řízení

k dodatečnému daňovému přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2005“ žalobce

zdůraznil, že může postupovat dle § 23 odst. 14 ZDP a přílohy č. 3 téhož zákona, neboť

v roce 2005 vedl daňovou evidenci a uplatňoval výdaje způsobem dle § 7 odst. 9 ZDP. Navrhl

provést na řádku č. 105 dodatečného daňového přiznání za rok 2005 dodatečnou úpravu

základu daně pouze o částku 163 943 Kč (hodnota poskytnutých záloh při přechodu na vedení

účetnictví) a o hodnotu pohledávek 6 050 579 Kč pak upravit základ daně v letech 2006-2015.

V případě částky 52 202 Kč žalobce připustil názor správce daně. Dne 25.2.2008 správce

daně zaslal žalobci sdělení, ve kterém uvedl důvody svého postupu podle § 23 odst. 8 písm. b)

bodu 3 ZDP. Na základě závěrů z vytýkacího řízení ve věci dodatečného daňového přiznání

za rok 2005 byl vydán předmětný dodatečný platební výměr. Dne 29.4.2008 byla žalobcem

podána „Žádost o sdělení důvodů rozdílů ve vyměření daně.“ Správce daně v písemnosti

č.j. 160853/08/008910/0995 žalobci znovu sdělil důvody, v důsledku kterých došlo ke

stanovení dodatečné daňové povinnosti za rok 2005 a zároveň uvedl důvody, pro které

pokládá Zprávu o výsledku vytýkacího řízení za projednanou.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí dále konstatoval, že žalobce podal proti

dodatečnému platebnímu výměru odvolání, v němž namítl, že v souvislosti se zahájením

účtování v roce 2006 může při úpravě základu daně z příjmů fyzických osob postupovat podle

§ 23 odst. 14 ZDP a přílohy č. 3 téhož zákona, neboť v roce 2005 vedl daňovou evidenci

podle § 7b ZDP a uplatňoval výdaje způsobem podle § 7 odst. 9 téhož zákona. Žalobce dále

v odvolání namítl, že mu správce daně upřel právo na projednání Zprávy o výsledku

vytýkacího řízení, a tím jej nezákonně zbavil možnosti se k věci vyjádřit. K těmto odvolacím

námitkám žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že pro účely zjištění základu

daně a daně z příjmů fyzických osob lze uplatnit výdaje ve skutečné výši (§ 24 ZDP) nebo ve

výši procenta z dosažených příjmů (§ 7 odst. 9 téhož zákona). Ve smyslu zákona je tak možný

přechod ze skutečných výdajů (§ 24 ZDP) na procentní výdaje (§ 7 odst. 9 téhož zákona) nebo

naopak. Daňový subjekt dále může vést daňovou evidenci nebo účetnictví. Může docházet

k přechodu z jednoho způsobu evidence na druhý, tj. z daňové evidence na účetnictví

a naopak. Tento přechod se však uskutečňuje v rámci jednoho druhu výdajů - skutečných

(§ 24 ZDP). Z uvedených možností změny uplatňování výdajů vychází následující úpravy

základu daně:

− ustanovení § 23 odst. 8 písm. b) bodu 2 ZDP, podle něhož se upraví výsledek

hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji, z něhož se vychází pro zjištění základu daně za

zdaňovací období předcházející dni ukončení podnikatelské činnosti nebo pronájmu nebo

zahájení likvidace či v případě přerušení podnikání či pronájmu, nebylo-li opět zahájeno do

podání do daňového přiznání za zdaňovací období, ve kterém k přerušení podnikání či

pronájmu došlo, pokud daňový subjekt vedl daňovou evidenci (§ 24 ZDP) nebo přechází-li

z daňové evidence na procentní výdaje (z § 24 na § 7 odst. 9 ZDP);

− ustanovení § 23 odst. 8 písm. b) bodu 3 ZDP, podle něhož se upraví výsledek

hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji, z něhož se vychází pro zjištění základě za

zdaňovací období předcházející dni ukončení podnikatelské činnosti nebo pronájmu nebo

zahájení likvidace či v případě přerušení podnikání či pronájmu, nebylo-li opět zahájeno do

podání daňového přiznání za zdaňovací období, ve kterém k přerušení podnikání či pronájmu

došlo, pokud daňový subjekt uplatňoval výdaje v procentní výši (§ 7 odst. 9 ZDP) nebo

přechází-li se z procentních výdajů na výdaje skutečné (z § 7 odst. 9 na § 24 ZDP), tj. je

zahájeno vedení daňové evidence nebo účtování. Zákon stanoví, že při přechodu

z procentních výdajů na výdaje skutečné se základ daně za předcházející období upraví o výši

pohledávek a zaplacených záloh.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování

V § 7 odst. 15 ZDP je stanoveno, že daňový subjekt, který nevede účetnictví

a neuplatňuje výdaje podle § 7 odst. 9 ZDP ( tj. v procentní výši), postupuje podle § 7b téhož

zákona. Jinak řečeno, pokud daňový subjekt uplatňuje výdaje v procentní výši, nevede

daňovou evidenci podle § 7b ZDP. Zákon v tomto případě vymezuje, že daňový subjekt je

vždy povinen vést pouze záznamy o příjmech a evidenci pohledávek vzniklých v souvislosti

s podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činností (§ 7 odst. 9 ZDP);

− příloha č. 2 a příloha č. 3 ZDP a § 23 odst. 14 téhož zákona - základ daně se upraví ve

zdaňovacím období, ve kterém bylo zahájeno účtování či vedení daňové evidence, a to podle

přílohy č. 2 nebo č. 3 ZDP. Takto se tedy základ daně upraví v případě, kdy dochází ke změně

z jedné evidence na druhou (tj. z účetnictví na daňovou evidenci či naopak) v rámci

uplatňování skutečných výdajů podle § 24 ZDP. Při přechodu z daňové evidence na účetnictví

lze u daňových subjektů s příjmy podle § 7 ZDP zahrnout hodnotu zásob a pohledávek do

základu daně buď jednorázově nebo postupně po 9 následujících zdaňovacích období,

počínaje zdaňovacím obdobím zahájení vedení účetnictví (§ 23 odst. 14 ZDP).

Žalovaný následně v odůvodnění napadeného rozhodnutí reagoval na žalobcovo

tvrzení, že je oprávněn postupovat podle § 23 odst. 14 ZDP a přílohy č. 3 téhož zákona, neboť

v roce 2005 vedl daňovou evidenci (§ 7b ZDP), a jen pro účely zjištění základu daně

uplatňoval v daňovém přiznání procentní výdaje (§ 7 odst. 9 ZDP). Takový postup je dle

žalovaného v rozporu s § 7 odst. 15 ZDP. Vedení daňové evidence pro způsob úpravy základu

daně bylo irelevantní, neboť žalobce byl povinen vést výhradně záznamy o příjmech

a evidenci pohledávek vzniklých v souvislosti s podnikatelskou nebo jinou samostatnou

výdělečnou činností (§ 7 odst. 9 ZDP). Pokud v roce 2006 zahájil účtování, došlo v tomto

případě k přechodu z uplatňování procentních výdajů (§ 7 odst. 9) v roce 2005 na uplatňování

výdajů skutečných (§ 24) v roce 2006. Proto se základ daně upraví za období předcházející

provedené změně, tj. za rok 2005, podle § 23 odst. 8 písm. b) bodu 3 ZDP, a to o výši

pohledávek a zaplacených záloh. Zákonné podmínky pro postup dle § 23 odst. 8 písm. b)

bodu 2 ZDP nevznikly.

V další části odůvodnění napadeného rozhodnutí reagoval žalovaný na námitku

žalobce, že mu bylo upřeno právo na projednání Zprávy o výsledku vytýkacího řízení. V této

souvislosti konstatoval, že žalobce na základě výzev vydaných podle § 43 odst. 1 zákona

o správě daní věděl, v čem má správce daně pochybnosti ve věci dodatečného daňového

přiznání za rok 2005. V závěru vytýkacího řízení byl žalobce seznámen s jeho výsledky

uvedenými ve zprávě a s důvody, pro které správce daně stanovil dodatečnou daňovou

povinnost za uvedené zdaňovací období, respektive s důvody, na jejichž základě správce daně

odmítl akceptovat stanovisko daňového subjektu. K těmto závěrům se žalobce mohl vyjádřit,

což také opakovaně učinil. V rámci doplnění odvolacího řízení byl žalobce správcem daně

dne 21.8.2008 vyzván, aby se dostavil k ústnímu jednání za účelem projednání výsledků

vytýkacího řízení uvedených ve zprávě. Správce daně přitom sepsal se žalobcem protokol

o ústním jednání a projednal s ním závěry, na jejichž základě přistoupil ke stanovení

dodatečné daňové povinnosti za rok 2005. Podle žalovaného tedy žalobce nebyl krácen na

svých právech.

Žalovaný uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalobce v podaném daňovém přiznání

za rok 2005 uplatňoval pro účely zjištění základu daně výdaje v procentní výši (§ 7 odst. 9

ZDP) a v roce 2006 výdaje v prokázané výši (§ 24 téhož zákona), základ daně se upraví podle

§ 23 odst. 8 písm. b) bodu 3 ZDP. Správce daně tedy nepostupoval v rozporu se zákonem,

jestliže stanovil výši dodatečného základu daně a daně za zdaňovací období roku 2005 podle

uvedeného ustanovení.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného

rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě předně uvedl, že je

advokátem, který je účastníkem sdružení na základě smlouvy o sdružení. Za rok 2005

přesáhla poměrná část obratu podle zákona o dani z přidané hodnoty uskutečněná všemi

účastníky sdružení částku 15 000 000 Kč, a proto se žalobce stal ve smyslu zákona

o účetnictví účetní jednotkou. Od 1.1.2006 proto začal povinně vést účetnictví.

Za zdaňovací období roku 2006 vznikla žalobci povinnost upravit základ daně podle

§ 23 odst. 14 ZDP o hodnotu zásob a pohledávek, které evidoval v době zahájení vedení

účetnictví, s možností zahrnout jejich hodnotu do základu daně buď jednorázově v době

zahájení vedení účetnictví nebo postupně po devět následujících zdaňovacích období,

počínaje zdaňovacím období zahájení vedení účetnictví.

Za zdaňovací období roku 2005 žalobce uplatňoval výdaje procentem z příjmů

a v roce 2006 uplatnil výdaje v prokazatelné výši. Podle § 23 odst. 8 ZDP je žalobce obecně

povinen rozdíl mezi příjmy a výdaji, z něhož se vychází pro zjištění základu daně za

zdaňovací období předcházející dni zahájení vedení účetnictví (tj. za zdaňovací období 2005),

upravit o výši některých pohledávek a závazků s výjimkou přijatých a zaplacených záloh,

o cenu nespotřebovaných zásob a o zůstatky vytvořených rezerv a časové rozlišení nájemného

u finančního pronájmu s následnou koupí najaté věci. Zatímco ustanovení § 23 odst. 14 ZDP

umožňuje daňovému subjektu volit mezi jednorázovým zvýšením daně či zvýšením daně

postupně v následujících devíti letech, ustanovení § 23 odst. 8 písm. b) bodu 3 ZDP tuto

volbu neumožňuje a ukládá upravit základ daně ve zdaňovacím období předcházejícím změně

způsobu uplatňování výdajů.

Aby žalobce dosáhl odpovědi na otázku, která úprava má přednost, provedl porovnání

smyslu obou právních norem. Smyslem právní úpravy obsažené v § 23 odst. 14 ZDP je dle

názoru žalobce korigovat základ daně o určité ekonomické veličiny ve specifickém případě

a pro specifický okruh poplatníků. Konkrétně při přechodu z daňové evidence na vedení

účetnictví u poplatníků s příjmy podle § 7 ZDP. Výslovný záměr zákonodárce je obsažen

v důvodové zprávě k bodu 125 novely ZDP č. , podle níž „při přechodu

z jednoduchého na podvojné účetnictví dochází k daňovým dopadům, a to především

z nutnosti zahrnout hodnotu zásob jednorázově do zdanitelných příjmů. Tato skutečnost velmi

často poplatníka odrazuje od přechodu na systém objektivnějšího vykazování hospodářského

výsledku. Vzhledem k tomu, že novela zákona o účetnictví stanoví za určitých podmínek

povinnost přechodu na podvojné účetnictví, jeví se účelným rozložení dopadu na více

zdaňovacích období. Navrhuje se proto, aby dopad byl v jednotlivých letech (5 let)

rovnoměrně rozložen, a to za účelem eliminace negativního dopadu daňové progrese. Pokud

poplatník využije této výhodné možnosti k rozložení daňového dopadu z důvodu nadměrných

zásob do základu daně, zákon mu stanoví omezující podmínku, že nesmí po tuto dobu

rozložení zásob ukončit účtování v soustavě podvojného účetnictví. Tato omezující podmínka

je v zákoně stanovena i z důvodu spravovatelnosti u jednotlivých poplatníků tak, aby nemohlo

docházet k daňovým únikům.“ Ze záměru zákonodárce je dle žalobce patrné, že novela ZDP

se přímo váže na novelizaci § 1 odst. 2 písm. e) zákona o účetnictví provedenou zákonem

č. , která zakotvila povinný přechod na (podvojné) účetnictví.

Smyslem právní úpravy obsažené v § 23 odst. 8 ZDP je pak korigovat základ daně

o určité ekonomické veličiny, protože by v důsledku určitých právních událostí nemusely být

předmětem daně z příjmů nikdy. Právní události jsou zde vyjmenovány taxativně. Jedná se o:

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 6 9Ca 131/2009

− ukončení podnikatelské nebo jiné samostatné výděleční činnosti

− ukončení pronájmu − zahájení likvidace

− přerušení podnikatelské nebo jiné samostatné výdělečné činnosti nebo

pronájmu

− změnu způsobu uplatňování výdajů podle § 24 ZDP na způsob podle § 7

odst. 9 nebo § 9 odst. 4 ZDP zahájení účtování

− zahájení vedení daňové evidence.

Výslovný záměr zákonodárce identifikovatelný není, protože předmětná právní norma

je součástí zákona od jeho vzniku v roce 1992 a důvodové zprávy k prvotnímu zákonu

č. 586/1992 o záměru nic nevypovídají.

Z konstrukce § 23 odst. 8 ZDP vyplývá, že nařizuje upravit základ daně při zahájení

účtování stejně jako § 23 odst. 14 ZDP. Zákon přitom neobsahuje výslovné pravidlo, podle

kterého by měla přednost jedna ze dvou popsaných povinností upravit základ daně a rovněž

nelze nalézt výslovné pravidlo vylučující povinnost upravit základ daně podle obou

popsaných právních norem. Ustanovení § 23 odst. 8 ZDP nařizuje úpravu základu daně

jakéhokoliv daňového subjektu, když dojde k zahájení účtování, přičemž upravit je potřeba

základ daně o širokou škálu ekonomických veličin (závazky, pohledávky, zásoby, zůstatky

vytvořených rezerv, časové rozlišení finančního pronájmu s následnou koupí najaté věci).

Ustanovení § 23 odst. 14 ZDP nařizuje úpravu základu daně pouze daňových subjektů

s příjmy podle § 7 ZDP, pouze pokud přechází z daňové evidence na vedení účetnictví

a předmětem úpravy základu daně je pouze podmnožina ekonomických veličin v porovnání

s výčtem uvedeným v § 23 odst. 8 ZDP (zásoby a pohledávky).

Daňový základ žalobce není možné upravit podle obou pravidel, protože by došlo

k absurdní situaci, že by byly stanoveny dvě daně z příjmů z jedné sumy identických

ekonomických veličin. Fakticky by vznikla dvojnásobná daň z příjmů na základě jedné právní

události. Ze srovnání obou pravidel pro úpravu základu daně dle žalobce vyplývá, že

v ustanovení § 23 odst. 14 ZDP je obsažena novější a svým rozsahem omezenější právní

norma. Žalobce proto dovozuje, že vztah obou norem je vztahem právní normy obecné

a speciální. Žalobce přitom splňuje všechny podmínky podmiňující aplikaci ustanovení § 23

odst. 14 ZDP, a proto bylo v jeho případě třeba použít právní normu speciální a nikoliv normu

obecnou. Záměr zákonodárce při konstrukci ustanovení § 23 odst. 14 ZDP odkazuje na jeho

použití v případě povinného zahájení vedení účetnictví podle novely zákona o účetnictví.

Žalobce zahájil vedení účetnictví z důvodu překročení obratu 15 000 000 Kč, a proto je v jeho

případě přiléhavější použít právní normu úpravy základu daně podle § 23 odst. 14 a přílohy

č. 3 ZDP.

Žalobce dále namítl, že je mezerou ve veřejném daňovém právu, pokud zákon

nestanoví, které z pravidel pro úpravu základu daně má explicitně přednost. Mezery ve

veřejném právu nelze vyplňovat extenzivním výkladem jdoucím v neprospěch jednotlivce,

a proto měl žalobce možnost volby, který ze způsobů úpravy základu daně si zvolí. Ve svém

podání ze dne 28.7.2007 si zvolil úpravu obsaženou v § 23 odst. 14 ZDP.

Žalobce dále uvedl, že podal dodatečné přiznání k dani z příjmů fyzických osob za

zdaňovací období 2005, ve kterém jako položku zvyšující základ daně uvedl hodnotu

pohledávek (zásoby žádné neměl), která na něj podle smlouvy o sdružení připadá, ve výši

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 7 9Ca 131/2009

6 050 579 Kč, a to v souladu s § 23 odst. 8 ZDP. Datem zjištění důvodů pro podání

dodatečného přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2005 byl 13.7.2007. Protože

v okamžiku podání uvedeného dodatečného daňového přiznání ještě neuplynula lhůta pro

podání dodatečného přiznání, nebylo fiktivně doručeno konkludentní rozhodnutí o doměření

daně. Proto žalobce podal zároveň odvolání, jehož podání vázal až na doručení

konkludentního rozhodnutí ve smyslu § 46 odst. 5 zákona o správě daní. Navrhl, aby správce

daně tento dokument posoudil jako důkazní prostředek ve vztahu k dodatečnému přiznání

k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2005, který osvědčí jako důkaz svědčící

doměření daně ve výši 0 Kč. Žalobce takto postupoval z důvodu procesní opatrnosti. Podal

dodatečné daňové přiznání za rok 2005 a vypočetl daň pro sebe méně výhodným způsobem,

a následně podal odvolání, ve kterém, namítaje nezákonnost konkludentního vyměření podle

dodatečného daňového přiznání za zdaňovací období 2005, které sám předložil, uvedl

argumenty svědčící správnému stanovení základu daně postupem podle § 23 odst. 14

a přílohy č. 3 ZDP. Na základě žalobcem předestřeného právního názoru provedl správce

daně rozsáhlé vytýkací řízení, v němž několikrát porušil řadu ustanovení procesních předpisů.

Žalovaný však tato procesní pochybení podle názoru žalobce odstranil tím, že v napadeném

rozhodnutí jasně vysvětlil, proč podle něj nebylo možné aplikovat ustanovení § 23 odst. 14

a přílohu č. 3 ZDP a proč naopak bylo nutné aplikovat § 23 odst. 8 písm. b) bod 3 ZDP.

Žalobce proto nečiní předmětem soudního přezkumu žádnou jinou právní otázku, než je

otázka správnosti aplikace ustanovení § 23 odst. 14 a přílohy č. 3 ZDP oproti aplikaci

ustanovení § 23 odst. 8 písm. b) bodu 3 téhož zákona.

Výklad ustanovení § 23 odst. 14 ZDP provedený žalovaným chápe žalobce tak, že

možnost úpravy základu podle tohoto ustanovení mohou využít jen ty daňové subjekty, které

povinně vedly daňovou evidenci podle § 7b ZDP a zároveň stanovovaly základ daně ze

souhrnných údajů vycházejících z povinně vedené daňové evidence. Obě tyto podmínky

považuje žalobce za nesprávné. K argumentu žalovaného, že daňovou evidenci je třeba vést

povinně, žalobce namítl, že na začátku každého zdaňovacího období stojí daňové subjekty

s příjmy podle § 7 odst. 1 ZDP, které nevedou povinně účetnictví, před otázkou, jakou

evidenci svých podnikatelských aktivit pro účely ZDP zvolit. Na výměr mají několik

možností: a) záznamy o příjmech a evidenci pohledávek vzniklých v souvislosti

s podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činností podle § 7 odst. 8 ZDP,

b) jednoduchou evidenci o výši dosahovaných příjmů, výši pohledávek a o hmotném majetku

používaném pro výkon činnosti podle § 7a odst. 7 ZDP, c) daňovou evidenci podle § 7b ZDP.

Na začátku zdaňovacího období však daňový subjekt není schopen říct, který ze způsobů

stanovování daňového základu a s tím spojeného vedení zákonné evidence pro něho bude

výhodnější. Jeho volba bude přirozeně vedena snahou o optimalizaci daňové povinnosti,

přičemž efektivní může být až koncem zdaňovacího období, tj. v čase, kdy daňový subjekt již

bude schopen posoudit výhodnost stanovení základu daně na základě provedených

podnikatelských aktivit. Ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu se jedná

o dovolenou daňovou optimalizaci. Jestliže žalobce zvolil na počátku zdaňovacího období

(roku 2005) vedení daňové evidence podle § 7b ZDP, neučinil tak dobrovolně, ale byl nucen

zákonem o daních z příjmů si povinně nějakou evidenci zvolit. Řádně zvolenou daňovou

evidenci byl povinen vést průběžně po celé zdaňovací období, protože se správce daně mohl

přesvědčovat o jejím perfektním vedení již v průběhu zdaňovacího období a mohl žalobci

rozhodnutím ukládat povinnosti k odstranění závad podle § 39 odst. 5 zákona o správě daní.

Nelze proto souhlasit se závěrem žalovaného, že vedení daňové evidence podle § 7b ZDP je

zakázáno podle § 7 odst. 15 téhož zákona. Žalobce se na počátku zdaňovacího období

rozhodl, že povede daňovou evidenci podle § 7b ZDP. Jednou řádně zvolená a vedená daňová

evidence nepřestane být daňovou evidencí jen proto, že neslouží ke zjištění základu daně.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování

Stane se sice pro stanovení základu daně nerozhodnou, ale nelze jí proto upřít statut zákonné

daňové evidence. Správnost uvedeného názoru je dle mínění žalobce možné analogicky

dovodit z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26.9.2006, č.j. - 60,

v němž jmenovaný soud ve srovnatelné právní situaci vyložil, že povinnost vést účetnictví je

nezávislá na skutečnosti, zda daňový subjekt uplatní výdaje procentem z příjmů. Jestliže

uplatnění výdaje procentem z příjmů nezbavuje daňový subjekt povinnosti vést účetnictví,

není stejná právní skutečnost schopná způsobit, že řádně vedená daňová evidence jí přestane

být či se snad stává daňovou evidencí vedenou nezákonně. Žalobce proto tvrdí, že

v předmětném zdaňovacím období vedl daňovou evidenci, která svůj statut neztratila ani poté,

co se rozhodl uplatnit výdaje procentem z příjmů, a splnil tak podmínku pro řádnou aplikaci

ustanovení § 23 odst. 14 a přílohy č. 3 ZDP.

K argumentu žalovaného, že ustanovení § 23 odst. 14 ZDP dopadá jen na poplatníky,

kteří stanovovali základ daně ze souhrnných údajů vycházejících z povinně vedené daňové

evidence (respektive z daňové evidence, která jí nepřestala být z důvodu uplatňování výdajů

procentem), žalobce uvedl, že v dané věci je spor veden o právní názor, zda je v daném

případě správná aplikace ustanovení § 23 odst. 14 a přílohy č. 3 ZDP nebo aplikace

ustanovení § 23 odst. 8 písm. b) bodu 3 téhož zákona. Odpověď na nastolenou otázku je dle

žalobce nutno hledat v legislativní konstrukci ustanovení § 23 odst. 8 písm. b) ZDP. Žalobce

v této souvislosti odkázal na svá tvrzení ohledně smyslu uvedeného ustanovení a dále

konstatoval, že pod jednotlivými body písm. b) jsou uvedený tři varianty povinnosti upravit

základ daně podle typu evidence, který daňový subjekt vede (účetnictví, daňová evidence

a třetí zbytková kategorie případů, kdy daňový subjekt nevede účetnictví ani daňovou

evidenci). Protože jsou vymezeny různé způsoby úpravy základu daně pro každou kategorii

daňových subjektů, bylo by jistě absurdní, aby se daňový subjekt, který vedl daňovou

evidenci a uplatňoval výdaje procentem z příjmů, domáhal úpravy základu daně podle bodu 2,

když by tak jistě nemálo položek uniklo zdanění. Podobný pokus již judikatura Nejvyššího

správního soudu zaznamenala v rozsudku ze dne 24.5.2006, č.j. -57, v němž je

konstatováno, že: „Pro jistotu soud dodává, že uplatňuje-li poplatník výdaje paušálně (ne ve

skutečné výši), nemohl být považován v dané souvislosti za účetní jednotku.“ Klíčová jsou

dle žalobce slova „v dané souvislosti.“ Daňový subjekt jistě mohl vést daňovou evidenci, ale

protože uplatňoval výdaje procentem z příjmů, musel být při aplikaci § 23 odst. 8 písm. b)

ZDP považován za daňový subjekt, který nevedl účetnictví ani daňovou evidenci, protože

zmíněné ustanovení pamatuje na všechny tři kategorie.

Žalobce konstatoval, že předchozí odstavec jako by na první pohled dával za pravdu

žalovanému a přitakával závěru, že když není daňová evidence použita pro stanovení základu

daně, nelze na ní v souvislostech ustanovení § 23 odst. 14 ZDP pohlížet jako na daňovou

evidenci. Žalobce má nicméně za to, že takový pohled by byl zjednodušující a zcela by

pomíjel rozdíly obou dotčených ustanovení. Konstrukce ustanovení § 23 odst. 14 ZDP je

oproti ustanovení § 23 odst. 8 písm. b) ZDP principiálně jiná. Tato konstrukce má řešit

případy, kdy fyzické osoby začnou vést účetnictví jako důsledek nového pravidla

zakotveného novelou zákona o účetnictví. Jeho smyslem je - ve spojení s přílohou č. 3 ZDP -

zmírnit negativní dopady citované novely zákona o účetnictví, v důsledku nichž by mohla

vzniknout daň způsobilá „ničiti svého pramene.“ Zde již zákonodárce ani normotvůrce

nepamatují na odstranění negativních dopadů u daňových subjektů, kteří uplatňují výdaje

procentem z příjmů a nevedou daňovou evidenci, a přesto začnou vést povinně vést

účetnictví. Nabízejí se v zásadě dva možné pohledy. Zákonodárce buď chtěl úmyslně

preferovat daňové subjekty vedoucí daňovou evidenci, u kterých zmírnil negativní dopady

jejich rozložením na devět zdaňovacích období a zároveň chtěl ostatním daňovým subjektům,

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování

zejména těm uplatňujícím výdaje procentem z příjmů, uložit daň, která je značně ekonomicky

poškodí v porovnání s osobami vedoucími daňovou evidenci, nebo zákonodárce na odstranění

jednorázových daňových dopadů u daňových subjektů uplatňujících výdaje procentem

z příjmů prostě zapomněl. Odpověď na výběr mezi těmito dvěma možnými pohledy lze podle

žalobce řešit ve shodě s principem rozumného zákonodárce, podle něhož má adresát právní

normy právo očekávat, že řešení, která zákonodárce zvolí, jsou racionální, tj. směřují

k funkčnímu uspořádání společenských vztahů a nikoliv naopak. Jestliže zákonodárce

z nejrůznějších důvodů zvolí řešení jiné, musí je tím spíše přesně, jasně, určitě a srozumitelně

vyjádřit v právních předpisech, jimiž jsou právní normy komunikovány svým adresátům. Za

daň, jejíž uložení směřuje k řádnému funkčnímu uspořádání společenských vztahů, pak lze

považovat pouze takovou daň, která je legitimní a racionální a jejíž stanovení neodporuje

základním pravidlům fungování státní moci v podmínkách demokratického právního státu,

a to zásadě proporcionality a zásadě zákazu zneužití práva.

Žalobce zopakoval, že volba uplatnění výdajů procentem z příjmů je výsledkem

přirozené a legitimní snahy o optimalizaci daňové povinnosti. V rámci legislativní činnosti

přitom nelze předem, a to ani přibližně, odhadnout, kolik daňových subjektů v budoucnu

provede volbu ve prospěch uplatnění výdajů procentem z příjmů. Normotvůrce, a už vůbec ne

zákonodárce, nemohl být objektivně schopen odhadnout, co absence nástroje odstraňujícího

negativní dopady nového kritéria pro povinné vedení účetnictví u daňových subjektů

uplatňujících výdaje procentem z příjmů způsobí. Proto nelze tvrdit, že by neodstranění

negativních dopadů při zahájení účtování u daňových subjektů uplatňujících výdaje

procentem z příjmů bylo výsledkem racionální úvahy normotvůrce či zákonodárce. Daňový

subjekt musí samozřejmě nést důsledky volby uplatňování výdajů procentem z příjmů, avšak

musí jít o důsledky racionální, což absence nástroje odstraňujícího negativní dopady

povinného zahájení účtování u daňových subjektů uplatňujících výdaje procentem z příjmů

není. Jestliže absence nástroje odstraňujícího negativní dopady povinného zahájení účtování u

daňových subjektů uplatňujících výdaje procentem z příjmů nemohla naplnit žádnou z funkcí

daně (funkce primární a funkce regulativní), nemohla být racionální ani proporcionální,

a proto jí nelze považovat za ústavně konformní.

Žalobce v této souvislosti poukázal též na legislativní vývoj ustanovení § 23 odst. 14

ZDP. Uvedl, že novelou ZDP provedenou , byla lhůta pro

zohlednění negativních dopadů prakticky zdvojnásobena z pěti na devět let. Tento legislativní

vývoj naznačuje, že zákonodárce neměl zájem zhoršovat negativní dopady plynoucí

z povinného zahájení účtování, naopak měl zájem na zvýšení komfortu daňových subjektů.

Zákonodárce přijal předmětný pozměňovací návrh na jednání rozpočtového výboru

usnesením č. 442 z třicáté páté schůze konané dne 20.10.2004, a to aklamací rozpočtového

výboru, na němž se účastnila náměstkyně ministra financí paní Legierská. Ze zápisu neplyne,

že by vyslovila zřetelný nesouhlas či varování proti nevhodnosti takového pozměňovacího

návrhu. Z jejího konkludentního vyjádření k pozměňovacího návrhu je tedy zřejmé, že ani

exekutiva samotná necítila v tomto ohledu potřebu zabránit popsanému zmírnění. Z výše

uvedeného je dle názoru žalobce, že odstranění jednorázových daňových dopadů u daňových

subjektů uplatňujících výdaje procentem z příjmů je prostým omylem zákonodárce, který

vytvořil mezeru v právní úpravě, se kterou musí být naloženo ústavně konformním způsobem.

Žalobci by proto měl být v souladu s jeho volbou přiznán příznivější režim úpravy základu

daně postupem podle § 23 odst. 14 a přílohy č. 3 ZDP. Správnost aplikace tohoto ustanovení

žalobce dovozuje z iracionality absence nástroje na odstranění negativních daňových dopadů

způsobených tím, že začal povinně vést účetnictví v důsledku novely zákona o účetnictví.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že pro účely

zjištění základu daně a daně z příjmů fyzických osob lze uplatnit výdaje ve skutečné výši

(§ 24 ZDP) nebo ve výši procenta z dosažených příjmů (§ 7 odst. 9 téhož zákona). V důsledku

je možný přechod z uplatňování skutečných výdajů na uplatňování procentních výdajů

a naopak nebo přechod v rámci skutečných výdajů, tj. z uplatňování výdajů dle daňové

evidence na stanovení základu daně dle účetnictví a naopak (§ 24 ZDP). Aby došlo ke

stanovení daně ve správné výši, ZDP stanoví pro jednotlivé případy postup úpravy

hospodářského výsledku nebo rozdílu mezi příjmy a výdaji. V prvním z uvedených případů

(při přechodu z uplatňování výdajů dle § 24 na výdaje dle § 7 odst. 9 ZDP a naopak zákon

stanoví úpravu hospodářského výsledku nebo rozdílu mezi příjmy a výdaji podle § 23 odst. 8

písm. b)

- bodu 1 /při přechodu ze skutečných výdajů (účetnictví) na procentní výdaje/,

- bodu 2 /při přechodu ze skutečných výdajů (daňová evidence) na procentní výdaje/,

- bodu 3 /při přechodu z procentních výdajů na skutečné výdaje při zahájení účtování nebo

vedení daňové evidence/.

Ve druhém případě, kdy se pro účely zjištění základu daně uplatňují skutečné výdaje

(§ 24 ZDP), ale dochází k přechodu z jedné kvalitativně odlišné evidence na druhou, ZDP

v § 5 odst. 8 stanoví, že se postupuje dle přílohy č. 2, respektive přílohy č. 3 k tomuto zákonu.

Pro případ přechodu z uplatňování skutečných výdajů dle daňové evidence na účetnictví ZDP

umožňuje poplatníkům s příjmy dle § 7 i volbu příznivějšího režimu úpravy základu daně

podle § 23 odst. 14 tohoto zákona.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě dále uvedl, že daňový subjekt se k 1.1. daného

zdaňovacího období musí rozhodnout, jaký druh výdajů pro účely zjištění základu daně bude

uplatňovat. Při změně uplatňování výdajů z procentních na skutečné dle účetnictví se základ

daně upraví podle § 23 odst. 8 písm. b) bodu 3 ZDP v řádném daňovém přiznání za zdaňovací

období předcházející zdaňovacímu období, ve kterém ke změně způsobu uplatňování výdajů

došlo. Při změně uplatňování výdajů uskutečněných dle daňové evidence na skutečné

v návaznosti na vedení účetnictví se základ daně upraví (příloha č. 3 a popřípadě § 23 odst. 14

ZDP) v daňovém přiznání za zdaňovací období, ve kterém ke změně došlo. Pokud daňový

subjekt zjistil, že úpravu v návaznosti na provedenou změnu v uplatňování výdajů v řádném

daňovém přiznání neprovedl, lze tak učinit prostřednictvím dodatečného daňového přiznání

v následujících zdaňovacích obdobích.

Zákon o účetnictví č. , v vymezuje případy, kdy daňovému subjektu

vzniká povinnost zahájit účetnictví. ZDP naproti tomu stanoví, kdy daňovému subjektu

vzniká povinnost vést daňovou evidenci dle § 7b zákona. Činí tak v § 7 odst. 15, podle něhož

poplatníci s příjmy dle § 7 odst. 1 a odst. 2 ZDP, kteří nevedou účetnictví a neuplatňují výdaje

dle § 7 odst. 9 téhož zákona, postupují dle § 7b zákona. Pokud by tedy poplatník, který

uplatňuje výdaje podle § 7 odst. 9 ZDP, vedl daňovou evidenci, bylo by to v rozporu s § 7

odst. 15 téhož zákona. V případě uplatňování procentních výdajů dle § 7 odst. 9 ZDP vzniká

pouze povinnost vést záznamy o příjmech a evidenci pohledávek vzniklých v souvislosti

s podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činností podle § 7 odst. 10 téhož

zákona.

V žalobě je namítáno, že ZDP neupravoval případy, kdy za uplynulé zdaňovací období

byla vedena daňová evidence a současně pro účely zjištění základu daně byly uplatněny

výdaje v procentní výši. Vzhledem k této mezeře v zákoně a k tomu, že žalobce tímto

způsobem postupoval, má žalobce za to, že mu měl být přiznán příznivější režim úpravy

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 11 9Ca 131/2009

základu daně podle § 23 odst. 14 a přílohy č. 3 ZDP. Dle názoru žalovaného však ZDP takový

postup v roce 2005 nepřipouštěl. Pokud byly žalobcem pro účely zjištění základu daně za

tento rok uplatněny výdaje z dosažených příjmů postupem podle § 7 odst. 9 ZDP

a v následujícím zdaňovacím období roku 2006 došlo ke změně v uplatňování výdajů pro

účely zjištění základu daně podle § 24 ZDP v souvislosti se zahájením účtování, ZDP pro

takovouto změnu v uplatňování výdajů stanovil postup úpravy základu daně podle § 23

odst. 8 písm. b) bodu 3. Případné vedení daňové evidence v roce 2005 bylo v rozporu s § 7

odst. 15 ZDP. Daňová evidence nesloužila pro účely zjištění základu daně a pro užití postupu

dle přílohy č. 3 ZDP, popřípadě § 23 odst. 14 téhož zákona jí nebylo možno zohlednit.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že žalobce v roce 2004 pro účely zjištění

základu daně uplatňoval skutečné výdaje dle daňové evidence (§ 24 a § 7b ZDP), v roce 2005

uplatňoval procentní výdaje (§ 7 odst. 9 ZDP) a v roce 2006 opět uplatňoval výdaje skutečné

(§ 24 ZDP) v souvislosti se zahájením vedení účetnictví. S podáním řádného daňového

přiznání za rok 2005 podal dodatečné daňové přiznání za rok 2004, kde došlo k úpravě

základu daně o pohledávky a závazky, a to v souvislosti s přechodem z uplatňování

skutečných výdajů dle daňové evidence (2004) pro účely zjištění základu daně na uplatňování

výdajů procentních (2005). Následně, s podáním řádného daňového přiznání za rok 2006, kde

v příloze č. 1 vyznačil, že pro účely zjištění základu daně vychází ze skutečných výdajů a že

vedl účetnictví, bylo podáno dodatečné daňové přiznání za rok 2005. Ve Zprávě o vytýkacím

řízení se konstatuje, že zde byly provedeny úpravy na řádku 105 a řádku 106 o pohledávky

a závazky podle § 23 odst. 8 písm. b) bodu 2 ZDP. Dále se v této zprávě konstatuje, že dne

28.7.2007 bylo správci daně doručeno podání označené jako „Podklad pro rozhodnutí

o doměření daně z příjmů za rok 2005“, v němž žalobce navrhoval, aby správce daně posoudil

doručenou písemnost jako důkazní prostředek k dodatečnému daňovému přiznání za rok

2005, který osvědčí doměření daně ve výši 0,- Kč, tj. aby dodatečné daňové přiznání bylo

vyměřeno stejně jako řádné daňové přiznání, neboť daňový subjekt splňuje podmínky pro

úpravu základu daně dle přílohy č. 3 ZDP a § 23 odst. 14 téhož zákona v roce 2006. Správci

daně v souvislosti s tímto dodatečným daňovým přiznáním za rok 2005 vznikly pochybnosti

o jeho správnosti, průkaznosti a úplnosti. Jestliže v roce 2005 daňový subjekt pro účely

zjištění základu daně uplatňoval výdaje v procentní výši a v roce 2006 výdaje skutečné

v souvislosti se zahájením vedení účetnictví, ZDP stanovil upravit základ daně za rok 2005

podle § 23 odst. 8 písm. b) bodu 3 tohoto zákona. Proto správce daně zahájil vytýkací řízení

a vyzval daňový subjekt, aby pochybnosti ohledně úpravy základu daně za rok 2005 odstranil.

V rámci vytýkajícího řízení žalobce podal druhé dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů

fyzických osob za rok 2005 s novými údaji na řádku 105 a řádku 106. V odpovědi na výzvu

správce daně ze dne 29.11.2007 mimo jiné uvedl, že může postupoval dle přílohy č. 3 ZDP

a § 23 odst. 14 téhož zákona, protože v roce 2005 vedl daňovou evidenci dle § 7b ZDP

a uplatňoval výdaje způsobem podle § 7 odst. 9 téhož zákona. Ze Zprávy o vytýkacím řízení

rovněž vyplývá, že správce daně na základě výsledků provedeného šetření nepřisvědčil

názoru daňového subjektu a stanovil dodatečný základ daně za rok 2005 podle § 23 odst. 8

písm. b) bodu 3 ZDP. Žalovaný pak v odvolacím řízení neshledal, že by správce daně

postupoval v rozporu se zákonem. Pokud byla v roce 2005 v souvislosti s výkonem

podnikatelské činnosti žalobcem vedena daňová evidence, nejednalo se dle žalovaného

o případ přechodu z uplatňování skutečných výdajů pro účely zjištění základu daně dle

daňové evidence na uplatňování skutečných výdajů v souvislosti se zahájení účtování. Vedení

daňové evidence za rok 2005 bylo v rozporu s § 7 odst. 15 ZDP; tato nesloužila pro účely

zjištění základu daně a pro užití postupu podle přílohy č. 3 ZDP, popřípadě ustanovení § 23

odst. 14 téhož zákona jí nebylo možno zohlednit.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování

V podání ze dne 13.1.2012 žalobce poukázal na to, že řízení o jeho správních

žalobách, která jsou u Městského soudu v Praze vedena pod sp. zn. , 10 Ca

316/2009, a , spolu skutkově i právně úzce souvisí. Právní otázky

řešené ve věci vedené pod sp. zn. jsou nezbytné pro vyřešení ostatních věcí.

Navrhl, aby předsedové jednotlivých senátů rozhodli o spojení uvedených věcí ke společnému

projednání podle

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí,

jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních

bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování

správního orgánu ( ).

Průběh daňového řízení je podrobně popsán v odůvodnění napadeného rozhodnutí,

které bylo citováno shora. Skutkovou podstatu sporu mezi účastníky řízení výstižně shrnul

žalobce v podání ze dne 28.1.2008, označeném jako „Reakce na Zprávu o výsledku

vytýkacího řízení k dodatečnému přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2005“,

v němž uvedl, že může postupovat podle ustanovení § 23 odst. 14 a přílohy č. 3 ZDP, protože

v roce 2005 vedl daňovou evidenci podle ustanovení § 7b tohoto zákona a uplatňoval výdaje

způsobem podle ustanovení § 7 odst. 9 citovaného zákona. Žalobce odmítl zvýšení základu

daně za zdaňovací období 2005 o hodnotu pohledávek ve výši 6 050 579 Kč a navrhl, aby mu

byl přiznán příznivější režim umožňující postupné zvyšování základu daně o předmětné

pohledávky po dobu 9 let. Odmítl proto závěr správce daně, že v příloze č. 1 na řádku 105

daňového přiznání se uvede částka 6 124 522 Kč (podáním ze dne 5.2.2008 žalobce tuto

částku opravil na 6 214 522 Kč) a navrhl uvést na řádku 105 daňového přiznání částku

163 943 Kč, což je hodnota poskytnutých záloh při přechodu na vedení účetnictví s tím, že

o hodnotu pohledávek upraví následujících devět základů daně z příjmů fyzické osoby

v průběhu let 2006-2015.

To, že snahou žalobce bylo prokázat správci daně správnost (resp. zákonnost) postupu

spočívajícího v rozložení zdanění pohledávek na devět zdaňovacích období podle § 23

odst. 14 a přílohy č. 3 ZDP, žalobce výslovně konstatoval rovněž v doplnění odvolání ze dne

14.6.2008.

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

Podle § 23 odst. 1 ZDP, ve znění účinném pro rozhodné zdaňovací období, je

základem daně rozdíl, o který příjmy, s výjimkou příjmů, které nejsou předmětem daně,

a příjmů osvobozených od daně, převyšují výdaje (náklady), a to při respektování jejich věcné

a časové souvislosti v daném zdaňovacím období, upravený podle následujících odstavců.

Podle § 23 odst. 2 ZDP se pro zjištění základu daně vychází

a) z výsledku hospodaření (zisk nebo ztráta), a to vždy bez vlivu Mezinárodních

účetních standardů, u poplatníků, kteří vedou účetnictví. Poplatník, který sestavuje účetní

závěrku podle Mezinárodních účetních standardů, pro účely tohoto zákona použije k zjištění

výsledku hospodaření zvláštní právní předpis. Při stanovení základu daně se nepřihlíží

k zápisům v knihách podrozvahových účtů, není-li v tomto zákoně stanoveno jinak. Pro

zjištění základu daně veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti se vychází

z výsledku hospodaření upraveného o převod podílů na výsledku hospodaření společníkům

veřejné obchodní společnosti nebo komplementářům komanditní společnosti,

b) z rozdílu mezi příjmy a výdaji u poplatníků, kteří nevedou účetnictví.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 13 9Ca 131/2009

Podle § 23 odst. 8 ZDP výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji,

z něhož se vychází pro zjištění základu daně za zdaňovací období (část zdaňovacího období)

předcházející dni ukončení podnikatelské nebo jiné samostatné výdělečné činnosti, pronájmu

nebo zahájení likvidace, se upraví

a) u poplatníků uvedených v § 17, kteří vedou účetnictví, o zůstatky vytvořených

rezerv a opravných položek, výnosů příštích období, výdajů příštích období, příjmů příštích

období a nákladů příštích období, které nebudou prokazatelně zúčtovány v období likvidace,

b) u poplatníků uvedených v § 2

1. pokud vedou účetnictví, o zůstatky vytvořených rezerv a opravných položek,

výnosů příštích období, výdajů příštích období, příjmů příštích období a nákladů příštích

období; avšak nájemné včetně nájemného u finančního pronájmu s následnou koupí najatého

hmotného majetku se do základu daně zahrne pouze v poměrné výši připadající ze sjednané

doby na příslušné zdaňovací období do ukončení podnikatelské činnosti a do ukončení

pronájmu,

2. pokud vedou daňovou evidenci, o výši pohledávek [s výjimkou pohledávek

uvedených v § 24 odst. 2 písm. y)] a závazků, s výjimkou přijatých a zaplacených záloh,

o cenu nespotřebovaných zásob a o zůstatky vytvořených rezerv; přitom nájemné

u finančního pronájmu s následnou koupí najaté věci se do základu daně zahrne pouze

v poměrné výši připadající ze sjednané doby na příslušné zdaňovací období do ukončení

podnikatelské činnosti nebo jiné samostatné výdělečné činnosti nebo do ukončení pronájmu.

Do základu daně se zahrne při dalším prodeji nespotřebovaných zásob již zahrnutých do

základu daně pouze rozdíl, o který převyšuje cena, za kterou byly nespotřebované zásoby

prodány, cenu nespotřebovaných zásob zahrnutých do základu daně. Obdobně se postupuje

u poplatníků, kteří měli příjmy z pronájmu (§ 9) a kteří nevedou účetnictví, ale výdaje na

dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatňují nebo uplatňovali v prokázané výši,

3. v případech, kdy poplatník nevede účetnictví s výjimkou uvedenou v bodě 2, ani

nevede daňovou evidenci, o cenu nespotřebovaných zásob, o výši pohledávek [s výjimkou

pohledávek uvedených v § 24 odst. 2 písm. y)] a zaplacených záloh.

Stejným způsobem postupují poplatníci uvedení v § 2, pokud v průběhu zdaňovacího

období přeruší podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost (§ 7) nebo

pronájem (§ 9), a podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost (§ 7) nebo

pronájem (§ 9) nezahájí do termínu pro podání daňového přiznání za příslušné zdaňovací

období, ve kterém byly podnikatelská nebo jiná samostatná výdělečná činnost (§ 7) nebo

pronájem (§ 9) přerušeny. Stejným způsobem dále postupují poplatníci uvedení v § 2 při

změně způsobu uplatňování výdajů podle § 24 na způsob podle § 7 odst. 9 nebo § 9 odst. 4

anebo při zahájení účtování, nebo při zahájení vedení daňové evidence. Základ daně (dílčí

základ daně) se upraví za zdaňovací období předcházející zdaňovacímu období, ve kterém ke

změně způsobu uplatňování výdajů došlo.

Podle § 23 odst. 14 ZDP při přechodu z daňové evidence na vedení účetnictví

u poplatníka s příjmy podle § 7 lze hodnotu zásob a pohledávek, které poplatník evidoval

v době zahájení vedení účetnictví, zahrnout do základu daně buď jednorázově v době zahájení

vedení účetnictví nebo postupně po 9 následujících zdaňovacích období, počínaje zdaňovacím

obdobím zahájení vedení účetnictví. Ukončí-li nebo přeruší-li poplatník činnost nebo ukončí-

li vedení účetnictví před uplynutím doby zahrnování zásob a pohledávek do základu daně,

zvýší ve zdaňovacím období, ve kterém byla činnost přerušena nebo ukončena nebo ve

kterém bylo ukončeno vedení účetnictví, základ daně o hodnotu zásob a pohledávek, které

nezahrnul do základu daně.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 14 9Ca 131/2009

Podle § 24 odst. 1 ZDP výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení

zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve

výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Ve výdajích na dosažení, zajištění

a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zdaňovacích obdobích ve

výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatněny. Pokud poplatník účtuje v souladu

se zvláštním právním předpisem některé účetní operace kompenzovaně, posuzují se náklady,

jejichž uznatelnost je limitována výší příjmů s nimi souvisejících, obdobně jako by byly

účtovány odděleně náklady a výnosy.

Podle § 7 odst. 9 ZDP neuplatní-li poplatník výdaje prokazatelně vynaložené na

dosažení, zajištění a udržení příjmu, může uplatnit výdaje s výjimkou uvedenou v § 12 ve výši

a) 50 % z příjmů ze zemědělské výroby, lesního a vodního hospodářství,

b) 30 % z příjmů uvedených v odstavci 2 písm. a), s výjimkou příjmů podle odstavce

8,

c) 25 % z příjmů ze živnosti, z jiného podnikání podle zvláštních předpisů a z příjmů uvedených v odstavci 2 písm. b) a c),

d) 25 % z příjmů z činností, které nejsou živností ani podnikáním podle zvláštního právního předpisu uvedených v odstavci 2 písm. d).

Podle § 7 odst. 10 ZDP uplatní-li poplatník výdaje podle odstavce 9, jsou v částkách

výdajů zahrnuty veškeré výdaje poplatníka vynaložené v souvislosti s dosahováním příjmů

z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti, kromě pojistného na sociální zabezpečení

a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění,

které může poplatník uplatnit navíc v prokázané výši, avšak pouze do výše pojistného

vypočteného sazbou bez jejího zvýšení z maximálního základu pro toto pojištění podle

zvláštního předpisu. Dále může navíc v prokázané výši uplatnit pojistné hrazené osobami

samostatně výdělečně činnými, které nejsou nemocensky pojištěny a pojistí se na denní dávku

při pracovní neschopnosti u soukromé pojišťovny, a to pouze do výše pojistného na zákonné

nemocenské pojištění stanovené zvláštními předpisy. Poplatník, který uplatňuje výdaje podle

odstavce 9, je povinen vždy vést záznamy o příjmech a evidenci pohledávek vzniklých

v souvislosti s podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činností.

Podle § 7 odst. 15 ZDP poplatníci s příjmy podle odstavců 1 a 2, kteří nevedou

účetnictví a neuplatňují výdaje podle odstavce 9, postupují podle § 7b. Způsob uplatnění

výdajů podle tohoto odstavce nelze zpětně měnit.

Podle § 7b odst. 1 ZDP daňová evidence zajišťuje zjištění základu daně z příjmů a obsahuje údaje o

a) příjmech a výdajích, v členění potřebném pro zjištění základu daně, b) majetku a závazcích.

Podle § 5 odst. 8 ZDP při přechodu z vedení účetnictví na daňovou evidenci se

postupuje podle přílohy č. 2 k tomuto zákonu. Při přechodu z daňové evidence na vedení

účetnictví se postupuje podle přílohy č. 3 k tomuto zákonu.

Podle § 39 odst. 1 zákona o správě daní správce daně může uložit daňovému subjektu,

aby kromě evidence stanovené obecně závaznými právními předpisy vedl zvláštní záznamy,

potřebné pro správné stanovení daňového základu a daně.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 15 9Ca 131/2009

Podle § 39 odst. 2 zákona o správě daní povinnost vést záznamy ukládá správce daně

rozhodnutím, proti kterému se nelze samostatně odvolat. Součástí rozhodnutí musí být přesné

stanovení zaznamenávaných údajů a jejich členění a uspořádání, včetně návaznosti na

doklady, z nichž je záznam veden.

Podle § 39 odst. 4 zákona o správě daní daňový subjekt, který uplatňuje výdaje

procentem z příjmů podle zvláštního předpisu, je povinen vždy vést evidenci příjmů

a evidenci hmotného a nehmotného majetku, který lze odpisovat.

Podle § 39 odst. 5 zákona o správě daní je správce daně oprávněn přesvědčovat se již

v průběhu zdaňovacího období o plnění záznamní povinnosti u daňového subjektu a ukládat

mu rozhodnutím povinnosti k odstranění závad. Proti tomuto rozhodnutí není samostatné

odvolání přípustné.

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

V souzené věci je spor mezi účastníky řízení veden výlučně v rovině právní, nikoliv

v rovině skutkové. Žalobce nesouhlasí s tím, že správce daně při dodatečném stanovení daně

z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 postupoval podle § 23 odst. 8

písm. b/ bodu 3 ZDP, neboť je toho názoru, že v daném případě byly splněny zákonem

stanovené podmínky pro postup podle § 23 odst. 14 a přílohy č. 3 ZDP. Aplikace tohoto

ustanovení by žalobci umožnila zahrnout hodnotu pohledávek, které evidoval v době zahájení

vedení účetnictví (tj. k 1.1.2006), postupně po devět následujících zdaňovacích období,

počínaje zdaňovacím obdobím, kdy zahájil vedení účetnictví.

Soud shledal, že správce daně, jakož i žalovaný v souzené věci nepochybili, neboť

podmínky pro postup podle § 23 odst. 14 a přílohy č. 3 ZDP ze strany žalobce splněny

nebyly.

Není sporu o tom, že žalobce za zdaňovací období roku 2005 uplatňoval výdaje

procentem z příjmů podle § 7 odst. 9 ZDP. Od 1.1.2006, kdy se stal ve smyslu zákona

o účetnictví účetní jednotkou, začal povinně vést účetnictví. Za zdaňovací období roku 2006

pak žalobce uplatňoval výdaje nikoliv procentem z příjmů, jako tomu bylo za předchozí

zdaňovací období, ale výdaje skutečné podle § 24 ZDP.

Žalobci lze obecně přisvědčit v tom, že na začátku zdaňovacího období nemusí být

daňový subjekt schopen posoudit, který ze způsobů stanovení daňového základu pro něho

bude výhodnější a že jeho volba v tomto směru může být efektivnější až ke konci

zdaňovacího období, kdy jsou mu již známy výsledky jeho podnikatelských aktivit. Žalobce

tvrdí, že si na počátku zdaňovacího období (roku 2005) zvolil vedení daňové evidence podle

§ 7b ZDP, a že tak neučinil dobrovolně. S tímto tvrzením nelze souhlasit. Povinnost

postupovat podle § 7b ZDP, to jest vést daňovou evidenci, ustanovení § 7 odst. 15 ZDP

ukládá výlučně poplatníkům s příjmy podle odstavců 1 a 2, kteří nevedou účetnictví

a neuplatňují výdaje podle odstavce 9. Hodlal-li žalobce za dané zdaňovací období uplatňovat

výdaje procentem z příjmů podle § 7 odst. 9 ZDP, což nakonec také učinil, nic jej nenutilo

k tomu, aby si na počátku zdaňovacího období zvolil vedení daňové evidence podle § 7b

ZDP. V takovém případě postačovalo, aby podle § 7 odst. 10 ZDP vedl záznamy o příjmech

a evidenci pohledávek vzniklých v souvislosti s podnikatelskou nebo jinou samostatnou

výdělečnou činností.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování

Ustanovení § 39 odst. 5 zákona o správě daní, jehož se žalobce v souvislosti

s tvrzením o povinném vedení daňové evidence dovolává, se týká především plnění záznamní

povinnosti, kterou správce daně podle § 39 odst. 1 a 2 zákona o správě daní uložil daňovému

subjektu samostatným rozhodnutím. K ničemu takovému v souzené věci nedošlo. Evidenci

příjmů a evidenci hmotného a nehmotného majetku, který lze odpisovat, které jsou podle § 39

odst. 4 zákona o správě daní povinny vést daňové subjekty uplatňující výdaje procentem

z příjmů podle zvláštního předpisu, pak nelze ztotožňovat s daňovou evidencí podle § 7b

ZDP, neboť tu jsou podle § 7 odst. 15 ZDP naopak povinni vést poplatníci daně z příjmů,

kteří výdaje procentem z příjmů podle § 7 odst. 9 ZDP neuplatňují.

Soud v souzené věci považuje za rozhodující to, že žalobce si pro zdaňovací období

roku 2005 zvolil uplatnění výdajů procentem z příjmů podle § 7 odst. 9 ZDP. Tato skutečnost

měla za následek, že žalobcem dobrovolně vedená daňová evidence nemohla sloužit k účelu

stanovenému zákonem, neboť nezajišťovala zjištění žalobcova základu daně z příjmů ve

smyslu § 7b odst. 1 ZDP. V důsledku volby procentního uplatnění výdajů za rok 2005

dosavadní vedení daňové evidence žalobcem pozbylo zákonného podkladu a smyslu a stalo se

nadbytečným. Při stanovení základu daně pak bylo nutno vycházet nikoliv z daňové evidence,

ale ze záznamů o příjmech a evidenci pohledávek vzniklých v souvislosti s podnikatelskou

nebo jinou samostatnou výdělečnou činností, které byl žalobce pro tento případ povinen vést

podle § 7 odst. 10 ZDP, jakož i z evidence příjmů a evidence hmotného a nehmotného

majetku, který lze odpisovat, jejichž vedení žalobci jakožto daňovému subjektu, který

uplatňuje výdaje procentem z příjmů, ukládalo ustanovení § 39 odst. 4 zákona o správě daní.

Žalobcem vedená daňová evidence se vzhledem ke zvolenému způsobu uplatnění výdajů

procentem z příjmů stala evidencí vedenou toliko dobrovolně a nad rámec zákona (§ 7 odst.

15 ZDP).

Nutno zdůraznit, že volba mezi uplatněním skutečných výdajů podle § 24 ZDP

a uplatněním výdajů procentem z příjmů podle § 7 odst. 9 ZDP byla věcí svobodného

rozhodnutí žalobce. Z dikce ustanovení § 7 odst. 15 ZDP, jež ukládá povinnost vést daňovou

evidenci pouze těm daňovým subjektům, které neuplatňují výdaje podle § 7 odst. 9, však

žalobci muselo být zřejmé, že při uplatnění výdajů procentem z příjmů pozbude dosavadní

vedení daňové evidence zákonného podkladu a při stanovení základu daně za rozhodné

zdaňovací období roku 2005, ani při zahájení účtování na počátku následujícího roku nebude

možné k této evidenci jakkoliv přihlížet.

Správnost žalobcem zastávaného názoru rozhodně nelze dovozovat z rozhodnutí

Nejvyššího správního soudu ze dne 26.9.2006 čj. – 60. Uvedené rozhodnutí

totiž neřeší srovnatelnou právní situaci, jak tvrdí žalobce, ale zabývá se právně zcela odlišnou

otázkou trvání zákonem stanovené povinnost vést účetnictví v případě, že daňový subjekt

uplatní výdaje procentní částkou. V nyní projednávané věci se však nejedná o povinnost vést

účetnictví, ale o opodstatněnost vedení daňové evidence v závislosti na daňovým subjektem

zvoleném způsobu uplatňování výdajů. Nelze pochybovat o tom, že daňovým subjektem

zvolený způsob uplatnění výdajů procentní částkou nemůže mít vliv na jeho povinnost

účtovat v soustavě podvojného účetnictví, kterou mu ukládá zákon o účetnictví. Naproti tomu

opodstatněnost daňové evidence, tedy to, zda má vedení daňové evidence oporu v zákoně

a zda slouží k zákonem stanovenému účelu, je úzce závislá na tom, jaký způsob uplatňování

výdajů daňový subjekt zvolí, což zřetelně ukazuje právě případ žalobce.

Jestliže daňová evidence za rok 2005 pozbyla vzhledem ke způsobu uplatňování

výdajů, který žalobce zvolil, svého zákonného podkladu a smyslu a stala se v důsledku této

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 17 9Ca 131/2009

skutečnosti zcela nadbytečnou, neboť nemohla sloužit ke zjištění žalobcova základu daně

z příjmů (i žalobce v podané žalobě připouští, že se daňová evidence stala pro stanovení

základu daně nerozhodnou), není k ní možné jakkoliv přihlížet při posuzování splnění

podmínek stanovených zákonem pro aplikaci § 23 odst. 14 ZDP. Hypotéza tohoto ustanovení

dopadá výlučně na případy, kdy poplatník s příjmy podle § 7 přechází z daňové evidence na

vedení účetnictví („při přechodu z daňové evidence na vedení účetnictví....“). Přechodem

z daňové evidence na vedení účetnictví je třeba rozumět přechod z daňové evidence mající

oporu v zákoně a sloužící svému účelu (stanovení základu daně u konkrétního daňového

subjektu), nikoliv přechod z daňové evidence, kterou daňový subjekt vedl toliko z opatrnosti

a kterou ve výsledku ani nepoužil k účelu, k němuž má tato evidence sloužit, tj. ke stanovení

základu daně. Z výše uvedeného vyplývá, že u žalobce se dne 1.1.2006 o žádný přechod

z daňové evidence na vedení účetnictví nejednalo, a aplikace ustanovení § 23 odst. 14

a přílohy č. 3 ZDP proto v jeho případě nepřicházela v úvahu.

Lze tak plně přisvědčit argumentaci žalovaného obsažené v závěru jeho vyjádření

k žalobě, podle níž pokud byla (žalobcem) v roce 2005 v souvislosti s výkonem podnikatelské

činnosti daňová evidence vedena, nejednalo se o případ přechodu z uplatňování skutečných

výdajů pro účely zjištění základu daně dle daňové evidence na uplatňování skutečných výdajů

v souvislosti se zahájením účtování. Daňová evidence nesloužila pro účely zjištění základu

daně a pro užití postupu podle přílohy č. 3 ZDP, popř. ustanovení § 23 odst. 14 téhož zákona

jí nebylo možné zohlednit. Tento závěr není nikterak zjednodušující, neboť plně respektuje

zásadní hledisko pro možnost aplikace ustanovení § 23 odst. 14 ZDP, kterým je splnění

podmínky přechodu z daňové evidence na vedení účetnictví.

Důvody, které zákonodárce vedly k tomu, že v ustanovení § 23 odst. 8 ZDP nepřiznal

daňovým subjektům možnost zahrnout hodnotu zásob a pohledávek, které evidovali v době

zahájení vedení účetnictví, do základu daně postupně během několika následujících

zdaňovacích období, soudu nepřísluší posuzovat. Tuto jednoznačnou právní úpravu musí

žalobce respektovat bez ohledu na subjektivní přesvědčení o její iracionalitě či nedostatku

proporcionality, stejně jako jí musí respektovat správní orgán a také soud, který je při svém

rozhodování vázán zákonem ( y). Soudu nepřísluší, aby do úpravy

obsažené v ustanovení § 23 odst. 8 ZDP svým výkladem vkládal zcela jinou úpravu

obsahující výhody pro daňový subjekt, která v daném ustanovení obsažena není, ale je vtělena

v jiném ustanovení zákona (§ 23 odst. 14 ZDP), dopadajícím na jiné případy. Takový výklad,

jdoucí zřetelně nad rámec zákona, kterým by soud nepřípustným způsobem zasahoval do

výlučné pravomoci zákonodárce stanovit zákonem konkrétní práva a povinnosti daňových

subjektů, by v žádném případě nebylo možné označit za ústavně konformní.

To, že ustanovení § 23 odst. 8 ZDP nepřiznává daňovým subjektům možnost zahrnout

hodnotu zásob a pohledávek, které evidovali v době zahájení vedení účetnictví, do základu

daně postupně po 9 následujících zdaňovacích období, počínaje zdaňovacím obdobím

zahájení vedení účetnictví, dle náhledu soudu není nijak v rozporu se základními pravidly

fungování státní moci, mezi něž patří i zásada proporcionality a zásada zákazu zneužití práva.

Přesvědčení žalobce o tom, že u daňových subjektů uplatňujících výdaje procentem z příjmů

nepředstavuje absence této možnosti racionální důsledek jejich volby, je pouze jeho

subjektivním názorem, se kterým soud nesouhlasí. Jak již bylo soudem konstatováno výše,

volba způsobu uplatnění výdajů procentem z příjmů podle § 7 odst. 9 ZDP byla svobodným

rozhodnutím žalobce, který v takovém případě musel počítat s tím, že k jím vedené daňové

evidenci za rok 2005 nebude možné přihlížet při stanovení základu daně za toto zdaňovací

období, ani při zahájení účtování na počátku následujícího roku. Nemožnost postupu podle

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 18 9Ca 131/2009

§ 23 odst. 14 ZDP a naopak nutnost aplikace ustanovení § 23 odst. 8 písm. b/ bodu 3 ZDP,

které daňovým subjektům nepřiznává výše zmíněnou možnost postupného zahrnutí hodnoty

zásob a pohledávek do základu daně, tedy byla důsledkem žalobcovy volby způsobu uplatnění

výdajů procentem z příjmů, se kterým měl žalobce při znalosti právní úpravy počítat.

Vzhledem k nenaplnění hypotézy ustanovení § 23 odst. 14 ZDP (u žalobce nedošlo ke

dni 1.1.2006 k přechodu z daňové evidence na vedení účetnictví) nemohla žalobci za

zdaňovací období roku 2006 vzniknout povinnost upravit základ daně podle tohoto

ustanovení, jak žalobce mylně dovozuje v bodě II. žaloby. Protože aplikace ustanovení § 23

odst. 14 a přílohy č. 3 ZDP nepřicházela u žalobce z výše popsaných důvodů v úvahu, bylo

při dodatečném stanovení jeho daňové povinnosti za zdaňovací období roku 2005 možné

postupovat výlučně podle § 23 odst. 8 písm. b/ bodu 3 ZDP. Z tohoto důvodu je pro

posouzení zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí irelevantní žalobcovo obsáhlé srovnání

smyslu a účelu právní úpravy obsažené v § 23 odst. 8 a § 23 odst. 14 ZDP, a jako nedůvodný

je třeba odmítnout i jeho požadavek na právo volby toho, které z těchto dvou ustanovení se

má v jeho případě užít.

Žalobci lze přisvědčit pouze v tom, že ustanovení § 23 odst. 14 ZDP je ve srovnání

s ustanovením § 23 odst. 8 ZDP novější a svým rozsahem omezenější právní normou. To však

nic nemění na tom, že podmínky pro aplikaci této právní normy nebyly v případě žalobce

splněny. Bezpředmětný je proto i poukaz žalobce na legislativní vývoj daného ustanovení,

spočívající v prodloužení lhůty pro zahrnutí hodnoty zásob a pohledávek do základu daně.

Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto jí podle ust. zamítl. Za

splnění podmínek zakotvených v ust. soud o věci samé rozhodl bez nařízení

jednání (žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili).

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. , neboť žalobce nebyl ve

sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

Soud závěrem uvádí, že nevyhověl návrhu žalobce na spojení věcí vedených

u zdejšího soudu pod sp. zn. , , a .

Soud nepovažoval spojení těchto věcí za vhodné, neboť tyto věci na základě rozvrhu práce

napadly do různých senátů zdejšího soudu a jejich spojením ke společnému řízení by mohlo

být zasaženo právo účastníků na zákonného soudce, určeného právě rozvrhem práce. Navíc

případná nezákonnost správních rozhodnutí, která jsou předmětem soudního přezkumu ve

věcech vedených pod sp. zn. , a , nemůže mít

žádný vliv na výsledek sporu ve věci vedené pod sp. zn. .

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou

týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou

vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské

náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní

soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103

odst. 1 a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat

označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu

a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo

rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být

stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 19 9Ca 131/2009

zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,

vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů

vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační

stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro

zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu

lze získat na jeho internetových stránkách www.nssoud.cz.

V Praze dne 19. ledna 2012

JUDr. Ivanka Havlíková v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

Matznerová, DiS.