Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
8 Ca 123/2008 - 36.pdf
PDF · 0 B
No categories available
8 Ca 123/2008 - 36
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra
Nováka a soudkyň JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Marcely Rouskové v právní věci žalobce:
C. J. G. S., nar. 11. 6. 1973, trvale XXX, zastoupen Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem
Kořenského 15, Praha 5, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy,
Mariánské náměstí 2, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č.j. S-MHMP
172236/2007 ze dne 10. 1. 2008,
t a k t o :
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]O d ů v o d n ě n í
Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu
hlavního města Prahy č.j. S-MHMP172236/2007 ze dne 10. 1. 2008, kterým
bylo zamítnuto rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 ze dne 27. 3. 2007,
č.j. G/1/05, jímž nebylo vyhověno žádosti žalobce o vydání osvědčení o
státním občanství České republiky podle ust. § 20 a 24 zákona č. 40/1993
Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění
pozdějších předpisů. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl,
že matka žalobce I. E. S. sice nabyla narozením československé státní
občanství po otci, neměla však ke dni 1. 1. 1969 a ani před tímto datem
trvalý pobyt na území České republiky. Její otec sice měl trvalý pobyt na
území České republiky, avšak její matka, T. S., rozená S. R.-T., nikdy na
území České republiky trvalý pobyt neměla. Žalovaný konstatoval, že tím
nebyly splněny podmínky podle ust. § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. a
dospěl k závěru, že matka žalobce byla ke dni narození žalobce státní
občankou Československé socialistické republiky, nebyla však současně
státní občankou České nebo Slovenské socialistické republiky, neboť ke dni
1. 1. 1969 nenabyla státní občanství žádné z republik tvořících
československou federaci a ani si republikové státní občanství později
sama nezvolila. Žalobce proto narozením nenabyl státní občanství České
socialistické republiky, a tedy se ke dni 1. 1. 1993 nemohl stát státním
občanem samostatné České republiky.
Proti tomuto rozhodnutí směřovala žaloba, v níž žalobce rozporoval
výklad ust. § 3 odst. 2 zákona č. 165/1968 Sb. , o zásadách nabývání a
pozbývání státních občanství, ve znění pozdějších předpisů, ohledně
institutu „posledního trvalého pobytu rodičů na území“. Uvedl, že při
výkladu právních předpisů ohledně republikového občanství je nezbytné
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]vykládat v případě možnosti vícerého výkladu tak, že je třeba vždy volit tu
variantu, která svědčí určení republikového občanství oproti jeho neurčení.
Navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl žalobní námitky s tím, že jsou
obdobné těm, které žalobce uplatnil v odvolacím správním řízení a
zdůraznil, že nesdílí názor žalobce, že pojem „trvalý pobyt rodičů“ je třeba
vykládat jako pobyt obou, resp. jednoho z nich, pokud druhý nikdy pobyt na
území jedné z republik neměl. Navrhl zamítnutí žaloby.
Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i
řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních
námitek, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že při rozhodování o
odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 ze dne 27.
3. 2007, č.j. G/1/05, jímž nebylo vyhověno žádosti žalobce o vydání
osvědčení o státním občanství České republiky podle ust. § 20 a 24 zákona
č. 40/1993 Sb. postupoval s odkazem na ust. § 1 odst. 2 cit. zákona nejprve
podle právní úpravy účinné v době narození žalobce, tedy podle zákona č.
39/1969 Sb. Ze spisového materiálu vyplývá, že otec žalobce C. F. G. R. byl
v okamžiku narození žalobce stáním občanem Chile, a tedy pro určení, zda
žalobce nabyl narozením státního občanství České socialistické republiky, je
podle ust. § 8 odst. 4 cit. zákona rozhodné státní občanství matky žalobce I.
E. S. v okamžiku narození žalobce. Matka žalobce se narodila dne 18. 5.
1946 v Santiago de Chile, Chile. Ke sni jejího narození bylo nabývání
československého státního občanství upraveno v ust. § 28 všeobecného
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]občanského zákoníku z roku 1811, podle něhož nabývaly manželské děti
narozením československého občanství, pokud je měl v okamžiku jejich
narození otec. Ze spisu vyplývá, že otec paní I. E. pan O. S. byl ke dni
narození dcery československým státním občanem, a tedy I. E. S. narozením
nabyla československého občanství.
Ke dni vzniku československé federace dne 1. 1. 1969 nabyli
českoslovenští občané vedle státního občanství československého též státní
občanství jedné z republik. Podmínky pro nabytí republikových státních
občanství upravoval zákon č. 391/69 Sb. ohledně státního občanství České
socialistické republiky a zákon č. 206/1968 9 Sb. ohledně státního občanství
Slovenské socialistické republiky. Rozhodujícím kritériem pro určení
republikového státního občanství bylo podle obou zákonů místo narození
na území jedné z republik, které tvořily federaci. Československý občan
narozený v cizině, u něhož nebylo možno určit republikové státní občanství
podle místa narození na území jedné z republik, nabyl k 1. 1. 1969 státní
občanství té z republik, tvořících federaci, na jejímž území byl k 1. 1. 1969
přihlášen k trvalému pobytu. Pokud k trvalému pobytu na území federace
přihlášen nebyl, nabyl k 1. 1. 1969 státní občanství republiky, na jejímž
území měl trvalý pobyt před odchodem do ciziny. Československý občan,
který se narodil v cizině, a nikdy neměl trvalý pobyt na území federace,
nabyl k 1. 1. 1969 státní občanství jedné z republik za předpokladu, že na
jejím území měli poslední trvalý pobyt před odchodem do ciziny jeho
rodiče.
Matka žalobce I. E. S. neměla ke dni 1. 1. 1969 a ani před ním trvalý
pobyt na území České republiky. Ze spisového materiálu vyplynulo, že otec
I. E. S. pan O. S. odešel do ciziny asi v roce 1935 a byl sčítán v obci Kostěnice,
okres Pardubice, tedy měl trvalý pobyt na území České republiky. Matka I.
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]E. S., paní T. S., roz. S. R.-T., jež byla rovněž československou státní
občankou, však na území České republiky nikdy trvalý pobyt neměla.
Žalovaný nesdílí názor žalobce, že pojem „pobyt rodičů“ je třeba
vykládat jako pobyt obou rodičů nebo pouze jednoho z nich, pokud druhý
rodič nikdy pobyt na území jedné z republik neměl. Vychází zde ze
skutečnosti, že v textu ust. § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. zákonodárce
výslovně formuloval pro nabytí republikového státního občanství
alternativní podmínku trvalého pobytu rodičů, nikoli trvalého pobytu
rodiče nebo jednoho z rodičů československého státního občana
narozeného v cizině. Požadavek zákona tedy zahrnuje oba rodiče, nikoliv
pouze jednoho z nich. Postačovalo-li by k určení republikového státního
občanství splnění uvedené podmínky pouze u jednoho z rodičů, byla by
formulace aplikovaného ustanovení odlišná, jak vyplývá např. ze srovnání
s dikcí užitou v ustanovení § 8 odst. 2 - 4 zákona. Jestliže by správní orgán
přistoupil na možnost, že pojmem „rodiče“ je míněn i jeden rodič, pak by
v případech, kdy jeden z rodičů československého občana měl poslední
trvalý pobyt na území České socialistické republiky a druhý z rodičů na
území Slovenské socialistické republiky, nabyl tento československý státní
občan státní občanství obou republik, které federaci tvořily, neboť
ustanovení § 2 odst. 2 zák. č. 39/1969 Sb. , a ustanovení § 2 odst. 2 zák. č.
206/1968 Sb. , jsou co do stanovených kritérií pro nabytí republikového
státního občanství identická. Možnost nabytí státního občanství obou
republik však zákonodárce zcela vylučuje v ust. § 13 zák. č. 39/1969 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že v praxi by bylo nutno aplikovat ustanovení § 2
odst. 2 citovaného zákona na jednotlivé státní občany odlišnými způsoby.
Z textu zákona však možnost takového postupu nevyplývá a žalovaný ani
nepředpokládá, že by toto bylo úmyslem zákonodárce. Žalovaný souhlasí
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]s argumentací žalobce, že kritéria určení republikového občanství
směřovala k tomu, aby tohoto státního občanství nabylo maximální
množství osob. Současně je však třeba přihlédnout k tomu, že oba právní
předpisy upravující nabývání republikových státních občanství vzaly již při
svém vzniku v úvahu eventualitu, že bude existovat skupina
československých státních občanů narozených v cizině, u nichž nebude
možno podle stanovených kritérií republikové státní občanství určit. Proto
obě právní úpravy umožňovaly těmto československým občanům zvolit si
státní občanství jedné z republik prohlášením. Tato možnost volby, kterou
matka žalobce nevyužila byla dána po celou dobu účinnosti citovaných
právních předpisů, tedy až do dne 31. 12. 1992.
Žalovaný dále uvedl, že ustanovení § 2 výnosu Ministerstva vnitra a
životního prostředí České socialistické republiky ze dne 7.6.1988, č.j. VS/3-
50/185/88, na které žalobce odkázal, při zjišťování státního občanství
jeho matky nelze aplikovat, neboť se týká dětí, které byly v rozhodnou dobu
mladší 15 let a jejichž jeden z rodičů byl státním občanem Československé
socialistické republiky a druhý cizincem nebo nebyl znám. Matka žalobce
však byla v rozhodné době starší 15 let a oba její rodiče byli
československými státními občany. Vzhledem k výše uvedenému žalovaný
dospěl ke shodnému závěru jako správní orgán prvního stupně, totiž že
matka žalobce byla ke dni narození žalobce státní občankou
Československé socialistické republiky, nikoliv však státní občankou České
republiky, neboť ke dni 1. 1. 1969 nenabyla státního občanství žádné
z republik tvořících československou federaci a ani později se republikové
státní občanství nezvolila.
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]S ohledem na ust. § 8 odst. 4 zákona č. 39/1969 Sb. nelze než
konstatovat, že žalobce nenabyl narozením státního občanství České
socialistické republiky, neboť v okamžiku jeho narození nebyl žádný z jeho
rodičů státním občanem této republiky – otec žalobce byl cizím státním
občanem a matka žalobce sice byla státní občankou Československé
socialistické republiky, nebyla však státní občankou České socialistické
republiky, neboť ke dni 1. 1. 1969. Vzhledem k tomu že právní úprava po
vzniku federace vycházela z prvotnosti státního občanství republik, nemohl
žalobce narozením nabýt státního občanství československého po své
matce, jelikož nabytí státního občanství federace bylo podmíněno nabytím
státního občanství jedné z republik tvořících federaci. Žalobce, který nebyl
ke dni 31. 12. 1992 státním občanem České republiky a zároveň státním
občanem České a Slovenské Federativní Republiky, se tedy nemohl stát ke
dni 1. 1. 1993 státním občanem samostatné České republiky.
Žalobce v žalobě proti tomuto rozhodnutí namítal nesprávné právní
posouzení věci. Uvedl, že správní orgán zpochybňuje státní občanství České
republiky matky žalobce ke dni jeho narození, které je ovšem
nezpochybnitelné. Otec matky žalobce, pan O. S., byl ke dni narození matky
žalobce československým občanem, přičemž jeho poslední trvalý pobyt
v Československu (domovské právo) byl na území dnešní České republiky.
Z toho vyplývá, že matka žalobce nabyla svým narozením státní občanství
československé a ke dni vzniku České socialistické republiky nabyla její
státní občanství. Podle ust. § 3 odst. 2 zákona č. 165/1968 Sb. byl stanoven
jako princip určení republikového občanství sekvence určujících faktorů,
přičemž jejich vzájemný vztah subsidiarity stanovil toto pořadí: místo
narození, trvalý pobyt ke dni účinnosti zákona, poslední trvalý pobyt na
území, poslední trvalý pobyt rodičů na území. Zde je nezbytné si uvědomit,
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]že nejde o přesné ustanovení, ale o zásady, jež daly rámec, který se měl stát
vodítkem při přijímání republikových úprav. Jednou z těchto zásad je též
úsilí o určení republikového státního občanství maximálnímu množství
osob. Z tohoto důvodu je nezbytné vykládat znění zákona, který používá
pojem „pobyt rodičů“ jako pobyt obou rodičů nebo pouze jednoho z nich,
pokud druhý rodič nikdy pobyt na území jedné z republik neměl, popřípadě
vůbec není jako rodič určen. Pokud by totiž byl možný restriktivní výklad
tohoto ustanovení, byly by z nabývání občanství vyloučeny děti, jejichž
otcovství nebylo určeno. Rovněž je zde nutno přihlížet k úmyslu
zákonodárce, jenž byl veden snahou o určení republikového státního
občanství maximálnímu množství osob. Z dikce zákona č. 39/1969 Sb. nelze
dovodit, že by zákonodárce měl v úmyslu vyloučit ty osoby, jejichž pouze
jeden rodič byl hlášen na území České republiky k poslednímu trvalému
pobytu.
Zdůraznil, že analogická právní úprava, která se týká určování
občanství narozených dětí, nikdy nebyla aplikačně vykládána restriktivně a
vždy se určovalo české státní občanství, i když pouze jeden rodič byl
českým občanem, za situace, kdy zákon používal pojmu rodiče a nebyl–li
právní důvod se domnívat, že je třeba určit občanství druhé slovenské. Tato
praxe se vztahovala na celý § 5 zák. č. 39/1969 Sb. , a není důvod ji
nevztáhnout i na § 3 téhož zákona. Pro tuto argumentaci svědčí rovněž
skutečnost, že otec matky žalobce pan O. S. se stal státním občanem České
republiky a pokud by se mu narodily děti po 1. lednu 1954, staly by se podle
citovaných předpisů českými občany, rovněž ve všech analogických
případech, pokud by se tak dělo kdokoliv po nabytí účinnosti citovaného
zákona. Vždy platila zásada, že se občanství získávalo i po jednom z rodičů,
přičemž všechna zákonná opatření usilovala u přenesení těchto zásad skrz
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]režim transformace jednotného československého občanství na občanství
republiková. Uvedená ustanovení je rovněž nutno vykládat v kontextu
článku 5 ústavního zákona č. 143/1968 Sb. , o československé federaci,
který ve znění platném od 22.12.1970 stanovil, že každý československý
státní občan je zároveň občanem České socialistické republiky nebo
Slovenské socialistické republiky. Toto ustanovení ústavního zákona je
třeba vykládat tak, že v případě možností vícerého výkladu je třeba vždy
zvolit tu variantu, která svědčí pro určení republikového občanství, oproti
té variantě, která svědčí jejímu neurčení. Ustanovení, jimiž zákon stanovil
možnost volby občanství těmi, kteří nebyli občany ani jedné z republik,
měla mít povahu ultima ratio pro případy, ve kterých nebylo možno určit
občanství ani s vynaložením maximálního úsilí v rozšiřujícím výkladu
právních předpisů. Pro tento výklad svědčí i výnos Ministerstva vnitra a
životního prostředí ze dne 7.6.1988 vydaný pod č.j. VS/3-50/185/88, o
postupu národních výborů při výkonu státní správy na úseku státního
občanství České socialistické republiky, v jehož § 2 je výslovně uveden
extenzivní výklad při určování státního občanství dětí, jejichž pouze jeden
rodič byl československým státním občanem.
Žalobce poukázal na to, že v řízení, jehož účastnicí byla matka žalobce,
dospěl odvolací správní orgán k závěru, že její matka byla československou
občankou ode dne uzavření sňatku s O. S. Tento závěr, který byl použit jako
argument pro oslabení argumentace, že matka žalobce se stala českou
občankou (oba její rodiče byli československými občany), nemůže tento
účinek vyvolat pro zjevnou nelogičnost a rozpor s principem přiměřenosti
(od většího k menšímu). Pokud by oba rodiče matky žalobce byli
českoslovenští občané a pouze jeden z nich se později stal českým občanem
a druhý se nestal slovenským občanem, nelze dojít k jinému závěru –
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]s ohledem na intenzitu potřeby určit republikové občanství – než že matka
žalobce se stala ke dni 1. ledna 1969 českou občankou. Od nabytí
československého občanství matky žalobce nenastala žádná právní událost,
ze které by bylo možno dovodit pozbytí státního občanství Československé
republiky, Československé socialistické republiky, České socialistické
republiky až do narození žalobce. Je tedy nepochybné, že matka žalobce
byla ke dni jeho narození státní občankou České socialistické republiky.
Žalobce tak narozením nabyl státní občanství této republiky, které se
později změnilo v občanství České republiky.
Žalobce konečně poukázal na to, že žije v České republice, kde má i
rodinu, jeho manželka i dítě jsou českými občany. Status povolení
k trvalému pobytu ovšem žalobci neumožňuje základní participaci na
veřejném životě, především výkon práva volit. Pro úplnost poukázal na to,
že v období od 1. ledna 1969 do 31. prosince 1992 bylo nabytí státního
občanství po rodiči narozením bylo upraveno pouze právními předpisy o
republikovém občanství. Nelze tedy dovodit, že nabytí pouhého federálního
občanství narozením žalobce bez nabytí republikového občanství, i když
federální občanství matky žalobce je podle výkladu žalovaného
nepochybné. Žalobce proto navrhl, aby soud zrušil jak rozhodnutí
Magistrátu hlavního města Prahy, tak předcházející rozhodnutí Úřadu
městské části Praha 5 a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a aby žalobci
přiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě zopakoval svou argumentaci
z odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby soud žalobu zamítl.
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i
řízení, které jeho vydání předcházelo, v rozsahu uplatněných žalobních
námitek, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
V projednávané věci se jedná výhradně o právní spor, konkrétně o
výklad ust. § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. , o nabývání a pozbývání
státního občanství České socialistické republiky, ve znění pozdějších
předpisů.
Mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce se narodil dne 11. 6.
1973 v Argentině. Jeho otec C. F. G. R. byl v okamžiku narození žalobce
státním občanem Chile.
Jelikož podle ust. § 8 odst. 4 zákona č. 39/1969 Sb. dítě, jehož jeden z
rodičů je cizincem, nabývá narozením státního občanství republiky, jestliže
druhý z rodičů je státním občanem republiky, je pro otázku nabytí státního
občanství žalobce narozením rozhodné státní občanství jeho matky.
Matka žalobce, paní I. E. S., se narodila v roce 1946 v Chile, ovšem byla
československou státní občanskou, nabyvši tohoto občanství narozením po
svém otci, panu O. S., a to podle ust. § 28 Všeobecného občanského
zákoníku.
Pro zodpovězení otázky, zda matka žalobce nabyla rovněž státního
občanství někdejší České socialistické republiky, je nutno aplikovat
ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb.
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Podle citované normy československý státní občan, který se narodil v
cizině, je státním občanem republiky, byl-li k 1. lednu 1969 přihlášen k
trvalému pobytu na jejím území. Jestliže nebyl přihlášen k trvalému pobytu
na území republiky ani na území Slovenské socialistické republiky, je
státním občanem republiky, měl-li, popřípadě jeho rodiče, před odchodem
do ciziny, na jejím území poslední trvalý pobyt.
Matka žalobce nikdy neměla trvalý pobyt na území České republiky,
takže by byla její státní občankou jen tehdy, pokud by její rodiče, před
odchodem do ciziny, měli na jejím území poslední trvalý pobyt.
Její otec, pan O. S., odešel do ciziny asi v roce 1935 a byl sčítán v obci
Kostěnice, okres Pardubice, pročež lze mít za to, že měl trvalý pobyt na
území pozdější České republiky. Její matka, paní T. S., roz. S. R.-T., však na
území České republiky nikdy trvalý pobyt neměla.
Žalovaný proto učinil závěr, že matka žalobce neměla k 1. lednu 1969
státní občanství někdejší České socialistické republiky, protože v žádném
ohledu nevyhovovala podmínkám ust. § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. ,
tedy nebyla k 1. lednu 1969 přihlášena k trvalému pobytu na jejím území,
ani na území Slovenské socialistické republiky, a neměla před odchodem do
ciziny na jejím území poslední trvalý pobyt a takový pobyt neměli před
odchodem do ciziny ani její rodiče. Pod výrazem „rodiče“ žalovaný přitom
rozuměl oba rodiče, přičemž konstatoval absenci takového pobytu u matky
žalobcovy matky.
Soud v otázce výkladu pojmu „rodiče“ v kontextu ust. § 2 odst. 2
zákona č. 39/1969 Sb. vzal v úvahu skutečnost, že tuto záležitost řešil
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Městský soud v Praze v rozsudku č.j. 9 Ca 12/2007 – 45 ze dne 31. října
2008, v němž odmítl námitku, že ustanovení § 2 odst. 2 věta druhá
zák. č. 39/1969 Sb. , je nutno vykládat tak, že v případě, kdy jeden z rodičů
československého státního občana narozeného v cizině nikdy neměl pobyt
na území jedné z republik, je pro určení republikového občanství určující
pobyt druhého rodiče.
Soud v citovaném rozsudku se ztotožnil s názorem žalovaného, že
pokud by zákonodárce považoval za postačující z hlediska určení
republikového státního občanství splnění podmínky trvalého pobytu na
území republiky pouze u jednoho z rodičů, byla by formulace aplikovaného
ustanovení odlišná. Zákonodárci by v takovém případě nic nebránilo užít
formulaci „měl-li, popřípadě jeden z jeho rodičů,....“ Užitím plurálu ve
spojení „jeho rodiče“ v § 2 odst. 2 zák. č. 39/1969 Sb. , zákonodárce zřetelně
vyjádřil, že československý státní občan, který se narodil v cizině a který
nebyl k 1. lednu 1969 přihlášen k trvalému pobytu na území České
socialistické republiky ani na území Slovenské socialistické republiky, je
státním občanem České socialistické republiky, měl-li on sám, popřípadě
oba jeho rodiče, před odchodem do ciziny, na jejím území poslední trvalý
pobyt. Je možné, že cílem zákonné úpravy v této podobě bylo vyloučit
aplikaci citovaného ustanovení především v těch případech, kdy jeden
z rodičů československého občana měl před odchodem do ciziny poslední
trvalý pobyt na území České socialistické republiky a druhý z rodičů na
území Slovenské socialistické republiky, skutečností nicméně zůstává, že
zákon jako jednu z alternativních podmínek pro nabytí republikového
státního občanství výslovně stanovil podmínku trvalého pobytu rodičů na
území republiky, nikoli podmínku trvalého pobytu jednoho z rodičů
československého státního občana narozeného v cizině. Žalovaný také
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]správně poukázal na to, že oba právní předpisy upravující nabývání
republikových státních občanství počítaly s eventualitou, že bude existovat
skupina československých státních občanů narozených v cizině, u nichž
nebude možno podle pevně daných kritérií zakotvených v § 2 odst. 2 zák. č.
39/1969 Sb. , a § 2 odst. 2 zák. č. 206/1968 Sb. , republikové státní občanství
určit. Obě právní úpravy těmto československým státním občanům
umožňovaly zvolit si státní občanství jedné z republik tvořících federaci
prohlášením. Úprava obsažená v § 5 zákona č. 39/1969 Sb. se týká zcela
jiného okruhu adresátů právní normy, a sice dětí mladších 15 let, a na
případ žalobce se nevztahuje, stejně jako výnos Ministerstva vnitra a
životního prostředí České socialistické republiky ze dne 7.6.1988, č.j. VS/3-
50/185/88. Znění čl. 5 ústavního zákona č. 143/1968 Sb. , ve znění účinném
od 22.12.1970, samo o sobě nezakládá republikové státní občanství
československého státního občana – tuto otázku řešily výše zmíněné právní
předpisy upravující nabývání republikových státních občanství, tj. zákon č.
39/1969 Sb. , a zákon. č. 206/1968 Sb.
Soud v nyní projednávané věci neshledal žádný relevantní důvod, pro
který by se měl odchýlit od názoru vyjádřeného výše, a proto dospěl
k závěru, že žalobci nelze dát ohledně jeho stěžejní žalobní námitky za
pravdu. Z tohoto důvodu proto soud podanou žalobu zamítl podle ust. § 78
odst. 7 soudního řádu správního tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku
uvedeno.
Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání podle ust. § 51 odst. 1
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1
soudního řádu správního , když žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému
žádné náklady řízení nevznikly.
P o u č e n í: proti tomuto rozsudku je přípustná kasační stížnost,
kterou lze podat
k Městskému soudu v Praze ve lhůtě dvou týdnů ode dne
doručení
rozsudku.
O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
V Praze dne 19. října 2011
JUDr. Slavomír Novák
předseda senátu