Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2VSOL 1114/2015

-38

U s n e s e n í

Vrchní soud v Olomouci v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Ivany Waltrové a JUDr. Vojtěcha Brhla v insolvenční věci dlužníka

Martina Šťastného,

narozeného 13.2.1975, identifikační číslo 87366444, bytem ve Zlíně, Polní 4575, PSČ 760 05, nyní bytem Hjortstigen 50, 137 71, Dalarö, Švédsko, o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení oddlužení, rozhodl o odvolání dlužníka proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2015, č. j. -26,

t a k t o :

Usnesení soudu prvního stupně se

z r u š u j e

a věc se

v r a c í

tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) zastavil řízení o insolvenčním návrhu ze dne 20.6.2014. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí postupoval insolvenční soud dle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( , dále jen „IZ“), když dovodil, že ke dni zahájení řízení byly hlavní zájmy dlužníka soustředěny ve Švédsku, kde také dlužník nepochybně spravuje své zájmy. V podrobnostech rozvedl zjištění učiněná z insolvenčního návrhu dlužníka ze dne 20.6.2014 a přitom zdůraznil, že dlužník podáním ze dne 1.7.2014 oznámil novou adresu místa svého trvalého pobytu ve Švédsku, předložil výpis z rejstříku centrálního finančního úřadu a daňová přiznání o jeho příjmech ve Švédsku. Dále uvedl, že dlužník pracuje ve Švédsku, je ženatý a má tři děti, přičemž dvě děti vyživuje ve společné domácnosti s manželkou a na jedno dítě, které je v péči matky, hradí výživné. Ze spisu sp. zn. zjistil, že manželka dlužníka je od 2.2.2015 zaměstnána rovněž ve Švédsku. S poukazem na Nařízené rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29.5.2000, o úpadkovém řízení (dále jen „nařízení“), dospěl k závěru, že dlužník má nejužší a stabilní vztah k jinému členskému státu Evropské unie a za skutečné bydliště dlužníka lze považovat Švédsko. Na území České republiky nemá dlužník žádný majetek a dokonce soudu sdělil, že jeho trvalým pobytem je Švédsko. Skutečnost, že dlužník má v České republice trvalé bydliště, nemá v daném případě žádný význam. Dlužník za prací nedojíždí, do Švédska se odstěhoval, od 24.10.2013 do 31.12.2099 má přerušeno provozování veškerých jeho živností, manželka dlužníka je rovněž zaměstnána ve Švédsku a jeden z věřitelů dlužníka nemá sídlo v České republice.

Proti tomuto usnesení podal dlužník odvolání. Tvrdil, že při aplikaci nařízení je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem, které by mohly ve výjimečných případech vést k tomu, že místo soustředění hlavních zájmů dlužníka se nachází jinde, než kde se dlužník v současné době (byť i trvaleji) nachází. Důležité je zkoumat důvody, proč se dlužník nachází jinde než v místě svého trvalého pobytu. Namítal, že v jeho případě existuje skutečné a dlouhodobě trvalé spojení s Českou republikou, nikoliv se Švédskem. Insolvenční soud o trvalém pobytu dlužníka ve Švédsku věděl již ode dne 11.7.2014 a mohl si učinit úsudek o této situaci téměř před rokem. Takový postup soudu není správný a zasahuje do práva dlužníka na spravedlivý a rychlý proces. Dosavadní postup soudu v ničem nenasvědčoval tomu, že by současný pobyt dlužníka ve Švédsku bránil projednání jeho úpadku před českými soudy. Naopak, dlužník byl vyzván k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Dlužník si své povinnosti v průběhu insolvenčního řízení řádně plnil a snažil se o jeho snadný průběh. Jeho cílem je vyřešení úpadku i za cenu prohlášení konkursu. Rovněž je třeba přihlédnout k samotnému účelu insolvenčního řízení, kterým je ochrana věřitelů, kteří jsou, s jedinou výjimkou, situováni v České republice, kde se soustřeďují zájmy dlužníka vztahující se ke správě jeho dluhů. Dlužník se svým povinnostem nevyhýbá, naopak našel řešení v podobě zvýšení svých příjmů v zahraničí. K odchodu do Švédska byl dlužník donucen svou finanční situací, když výdělkové možnosti jsou tam mnohem lepší. Nemá v úmyslu žít ve Švédsku natrvalo, jakmile bude schopen splatit své závazky, chtěl by se vrátit zpět do České republiky. Nejpozději tak chce učinit v době, kdy starší syn nastoupí povinnou školní docházku (v září 2017). Pouhá skutečnost, že dlužník pobývá s manželkou v zahraničí a získává zde příjmy, není sama o sobě důležitá pro odmítnutí příslušnosti soudů. Dlužník i nadále udržuje styky s přáteli a zejména rodinou v České republice, kterou navštěvují. Vzdálenost pracoviště dlužníkovi neumožňuje za prací dojíždět a zdržovat se trvale v České republice. Manželka pracuje ve Švédsku z toho důvodu, aby rodina byla pohromadě. Dále dlužník zdůraznil, že pouze jeden jeho věřitel se nachází v Polsku (nikoliv ve Švédsku) a že pro účely stanovení příslušnosti soudu má význam adresa jeho trvalého pobytu v České republice. Jde o adresu, na kterou se mohou obracet věřitelé a další instituce. Tato adresa je v bytovém domě společnosti Stinex, která vlastní cca 180 bytů a pronajímá je zájemcům o bydlení. Dlužník již s pronajímatelem jednal ve všech záležitostech ohledně pronájmu bytu. Navrhl zrušení napadeného usnesení v plném rozsahu.

Podle věty první , nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení přiměřeně ustanovení (dále jen „ “) týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. V dané věci se přiměřeně aplikuje ve znění novely provedené s účinností od 1.1.2014

Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal usnesení insolvenčního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo ( , a , 5 a 6 ), a aniž ve věci nařizoval jednání ( , písm. c/ ), dospěl k následujícím závěrům.

Po stránce skutkové učinil insolvenční soud správná zjištění z insolvenčního návrhu dlužníka spojeného s návrhem na povolení oddlužení

ze dne 20.6.2014, z podání dlužníka ze dne 1.7.2014 a ze spisu sp. zn. vedeného v insolvenční věci manželky dlužníka. V této souvislosti lze zdůraznit, že manželé Martin Šťastný a Irena Šťastná podali společný návrh na povolení oddlužení, avšak insolvenční soud shledal, že oddlužení dlužníků nebude povoleno, a proto insolvenční řízení ve věci manželky dlužníka vyloučil k samostatnému projednání. Před tímto rozhodnutím insolvenční soud uložil dlužníkům povinnost k úhradě zálohy na náklady insolvenčního řízení, kterou dlužník (po vydání potvrzujícího usnesení odvolacího soudu) zaplatil. Z dosavadního průběhu insolvenčního řízení je zřejmé, že nelze upřít důvodnost argumentaci dlužníka, že insolvenční soud si mohl učinit úsudek o situaci dlužníka již mnohem dříve (nejméně v době před rokem). Odvolací soud tedy sdílí názor dlužníka, že insolvenční soud rozhodl o zastavení řízení po nepřiměřeně dlouhé době, která uplynula od zahájení insolvenčního řízení.

Dospěl-li však insolvenční soud v dané věci k závěru o nedostatku podmínky mezinárodní příslušnosti k zahájení insolvenčního řízení, nelze mu vytýkat, že insolvenční řízení zastavil postupem podle . Insolvenční soud totiž zkoumá splnění podmínek řízení kdykoliv za řízení ( ).

S ohledem na údaje obsažené v insolvenčním spise se insolvenční soud správně zabýval možnou aplikací přímo použitelného předpisu práva Evropských společenství ( a 2 ). Nařízení rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29.5.2000 vychází ze zásady, že v daném místě a čase může existovat pouze jedno místo, kde jsou soustředěny dlužníkovy hlavní zájmy (body 4 a 12 preambule). V posuzované věci bylo zjištěno, že dlužník má ode dne 24.10.2013 přerušeno provozování veškerých jeho živností na území České republiky. Proto v době podání insolvenčního návrhu (ani v současné době) neměl (nemá) postavení podnikatele. Nařízení se však nevztahuje pouze na úpadková řízení podnikatelských subjektů, nýbrž i na úpadky fyzických osob nepodnikatelů, jak to vyplývá z bodu 9 preambule nařízení. Rovněž pro určení mezinárodní příslušnosti pro zahájení insolvenčního řízení u spotřebitelského úpadku je podstatná otázka místa hlavního zájmu dlužníka. V posuzované věci je tedy nutno vyjít z bodu 13 preambule nařízení, podle něhož by místem hlavního zájmu dlužníka fyzické osoby nepodnikatele mělo být místo, ze kterého dlužník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími osobami.

Pro posouzení správnosti závěrů insolvenčního soudu a důvodnosti podaného odvolání je rozhodné vyhodnotit místo hlavních zájmů dlužníka v době zahájení insolvenčního řízení. V této souvislosti je třeba zopakovat, že rozhodný je stav ke dni zahájení insolvenčního řízení a pozdější jeho změny nejsou pro posouzení věci podstatné. Proto je nevýznamné zjištění insolvenčního soudu, že manželka dlužníka nyní rovněž bydlí a pracuje ve Švédsku.

Odvolací soud je toho mínění, že insolvenční soud přijal svůj závěr, že dlužník má nejužší a stabilní vztah ke Švédsku, na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Dlužníku lze dát za pravdu v tom, že insolvenční soud se náležitě nezabýval všemi kritérii pro určení místa hlavního zájmu dlužníka. Podle názoru odvolacího soudu insolvenční soud v dané věci rezignoval na komplexní posouzení kritérií pro určení místa hlavního zájmu dlužníka z pohledu jejich vypovídací schopnosti. Insolvenční soud při svých úvahách vyšel pouze z toho, že dlužník má v současné době bydliště ve Švédsku, zaměstnán je také ve Švédsku, na území České republiky nemá žádný majetek, v České republice

má přerušeno provozování živnosti, dlužníkova manželka je rovněž zaměstnána ve Švédsku a jeden z jeho věřitelů nemá sídlo v České republice. Ostatními hledisky se nezabýval.

Zejména se nezabýval tím, zda v době zahájení insolvenčního řízení dlužník již ve Švédsku bydlel a pracoval, zda a jaký kontakt udržoval s manželkou a dětmi, zda, jak často a z jakých důvodů dojížděl do České republiky, zda v době zahájení insolvenčního řízení manželka dlužníka vykazovala nějaký příjem (a jaký) a zda děti dlužníka navštěvovaly v České republice například předškolní zařízení, zájmové kroužky atd. Insolvenční soud se řádně nezabýval ani existencí majetku dlužníka na území České republiky. Jeho závěr, že dlužník nemá v České republice žádný majetek, totiž neodpovídá obsahu insolvenčního spisu, neboť dlužníci ve společném návrhu na povolení oddlužení označili (kromě zařízení bytu

a domácnosti) také dva osobní automobily.

Pokud se jedná o kritérium zjistitelnosti místa, ze kterého dlužník spravuje své zájmy, pak úvahy insolvenčního soudu zcela postrádají odpověď na otázku, zda manželka dlužníka a jeho děti bydleli v době zahájení insolvenčního řízení ve vlastním či pronajatém bytě (nebo rodinném domě), zda a komu hradili nájemné, služby za užívání bytu apod. V rovině právního posouzení věci nelze odhlédnout ani od toho, že bod 3 preambule nařízení hovoří o zjistitelnosti místa hlavních zájmů pro třetí stranu. Současný trvalý pobyt dlužníka tedy není zjevně rozhodujícím hlediskem.

Na základě výše uvedených zjištění a úvah odvolací soud uzavírá, že závěr insolvenčního soudu o místu soustředění hlavních zájmů dlužníka ve Švédsku je předčasný, a ve svém důsledku nesprávný. Proto odvolací soud usnesení insolvenčního soudu zrušil ( , písm. a/ ) a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( , písm. a/ ). V něm je insolvenční soud vázán právním názorem odvolacího soudu ( ).

Podle výše naznačených hledisek se bude insolvenční soud zabývat hodnocením toho, zda v době zahájení insolvenčního řízení byly hlavní zájmy dlužníka skutečně soustředěny na území Švédska. Náležitě objasní, které zájmy dlužník v době zahájení insolvenčního řízení spravoval (jak tvrdí v odvolání) na území České republiky. Neopomene se vypořádat s důvody, pro které dlužník změnil své bydliště. V dané věci totiž není zjevně problematické to, že dlužník by měnil své bydliště, aby změnil příslušnost soudu, ba naopak, dlužník se domáhá příslušnosti soudu před změnou bydliště. Je-li jednou ze zásad nařízení (viz bod 4 preambule) zabránit forum shopping, měla by být rovněž dána jistá setrvačnost

ve smyslu změn střediska hlavních zájmů. Teprve na základě výsledků opětovného hodnocení insolvenční soud posoudí, zda v době podání insolvenčního návrhu dlužníka byly (či nebyly) dány podmínky k tomu, aby bylo jeho insolvenční řízení vedeno u českých soudů.

P o u č e n í :

Proti tomuto usnesení

l z e

podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Krajského soudu v Brně, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Dlužníkovi se doručuje i zvláštním způsobem.

V Olomouci dne 29. února 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Helena Myšková v.r.

předsedkyně senátu