Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

5 Ca 28/2008 - 42

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a

soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a JUDr. Naděždy Treschlové v právní věci žalobce Mgr. V.

P., proti žalované České advokátní komoře, se sídlem Národní tř. 16, 110 00 Praha 1,

zastoupené JUDr. Janem Sykou, advokátem se sídlem Školská 12, 110 00 Praha 1, o žalobě

proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu žalované ze dne 20. 9. 2007, č. j. K 78/02,

t a k t o :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ěn í:

Rozhodnutím ze dne 29. 4. 2004 shledal kárný senát kárné komise žalované České advokátní komory žalobce vinným z toho, že

1) ve věci své klientky K. H. sjednal za obhajobu v blíže specifikované trestní věci

zcela nepřiměřenou odměnu, tedy při výkonu advokacie nejednal čestně a

svědomitě a nepostupoval v souladu s Pravidly profesionální etiky, čímž porušil

závažným způsobem povinnosti advokáta stanovené v § 16 odst. 2 a § 17 zákona

č. , o advokacii, ve spojení s Pravidel profesionální etiky

advokátů ČR,

2) podal dne 4. 4. 2002 na svoji klientku K. H. trestní oznámení a dne 24. 4. 2002 na

Policii ČR, Okresní ředitelství Brno-venkov, obvodní oddělení Ivančice, podal

vysvětlení, ve kterých podrobně uvedl skutečnosti, o nichž se dozvěděl

v souvislosti s poskytováním právních služeb, čímž porušil závažným způsobem

povinnosti advokáta stanovené v § 21 odst. 1 zákona o advokacii,

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování

3) dne 21. 1. 2002 uzavřel s K. H. smlouvu o poskytování právních služeb, jejímž

předmětem bylo mimo jiné vyřízení závazků K. H. vůči COOP bance Brno, a

poté, co COOP banka Brno dne 7. 3. 2002 postoupila svou pohledávku za K. H.

společnosti A., s. r. o., převzal dne 15. 3. 2002 zastoupení společnosti A., s. r. o.,

proti K. H. ve věci soudního sporu vedeného o zaplacení uvedené pohledávky,

čímž porušil závažným způsobem povinnosti advokáta stanovené v § 19 odst. 1

písm. a) zákona o advokacii.

Za to bylo žalobci uloženo kárné opatření – pokuta ve výši 25 000 Kč.

Rozhodnutím ze dne 21. 3. 2005 zamítl odvolací kárný senát žalované žalobcovo

odvolání proti tomuto rozhodnutí a toto rozhodnutí potvrdil. Městský soud v Praze zrušil

rozhodnutí odvolacího kárného senátu svým rozsudkem ze dne 31. 7. 2006, č. j. 7 Ca

175/2005-43, pro nepřezkoumatelnost; odvolací kárný senát proto o věci znovu rozhodl dne

20. 9. 2007.

Novým rozhodnutím bylo rozhodnutí zrušeno v bodu 1 výroku a žalobce byl v tomto

rozsahu zproštěn obvinění; byl také zrušen výrok o trestu. V rozsahu bodů 2 a 3 výroku bylo

odvolání zamítnuto a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Nově byla žalobci uložena pokuta

ve výši 20 000 Kč. Co se týče skutku pod výrokem č. 2, uvedl odvolací orgán, že žalobce se o

skutečnostech zahrnutých do trestního oznámení a do vysvětlení Policii dozvěděl při výkonu

právní pomoci. V jeho případě nemohla být uplatněna výjimka z povinnosti mlčenlivosti

(žalobce sám podal trestní oznámení na klientku a uváděl informace o výši jejího dluhu, o

jejích konkrétních věřitelích a o majetkových poměrech). I skutek pod výrokem č. 3 měl

odvolací orgán za prokázaný a přiléhavě právně kvalifikovaný. Nepřijal žalobcovo tvrzení, že

zájmy obou zastoupených nebyly v rozporu; zdůraznil, že žalobce byl či měl být za

zastupování společnosti A., s. r. o., honorován; žalobce se nebránil, když jej Vrchní soud

v Olomouci označil jako procesního zástupce společnosti, a nepopíral, že za společnost

nahlížel do spisu. Krom toho měl žalobce podíl na základním kapitálu této společnosti.

Žalobce v žalobě proti rozhodnutí odvolacího orgánu namítl, že se napadené rozhodnutí

řádně nevypořádalo s argumenty uplatněnými v odvolání. Zákon o advokacii nezakazuje

advokátovi podat trestní oznámení na svého klienta (i bývalého). Žalobce nezískal předmětné

informace o klientce v souvislosti s poskytováním právních služeb. Povinnost mlčenlivosti

uložená advokátovi končí tam, kde zájem mandanta koliduje s advokátovými základními

právy – zejména když se advokát musí bránit proti mandantovi, který proti němu iniciuje

nepodložené kárné nebo trestní řízení (viz § 21 odst. 4 zákona o advokacii), a poškozuje tak

jeho důstojnost, čest, dobrou pověst a jméno. Ostatně chráněná sféra zájmu žalobcovy

mandantky nebyla jeho jednáním poškozena, neboť i orgány činné v trestním řízení jsou

povinny zachovávat mlčenlivost. Ohledně nahlížení do spisu pro společnost Acton, s. r. o.,

žalobce uvedl, že tuto jednorázovou službu poskytl jednateli společnosti jako svému

dlouholetému mandantovi a bývalému společníkovi; jinak společnost nezastupoval.

Samotným převzetím a předáním fotokopií spisu žalobce nijak nezvýhodnil společnost oproti

klientce K. H., poskytnutá služba neměla žádný dopad ve smyslu § 19 zákona o advokacii.

Žalobce proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.

Žalovaná ve vyjádření k žalobě setrvala na tom, že trestní oznámení na klienta je

závažným formalizovaným podáním informace, a jako takové je s ohledem na povinnost

mlčenlivosti vyloučeno (ostatně i trestní zákon právě proto vyjímá advokáty z oznamovací

povinnosti). Žalobce klientku před poskytováním právních služeb neznal, a stěží tedy může

tvrdit, že skutečnosti, které byly předmětem trestního oznámení, věděl dříve a že nesouvisely

s poskytováním právní služby. Žalobce měl právo bránit se proti nepodloženému kárnému

řízení či trestnímu oznámení právě vyjádřením v řízení o stížnosti klientky, resp. v řízení o

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování

kárné žalobě či v trestním řízení; „obrana“ formou poskytování informací krytých povinností

mlčenlivosti již přesahuje rámec zákona i etického kodexu. Dovolává-li se žalobce povinnosti

mlčenlivosti orgánů činných v trestním řízení, není to na místě: sám jim totiž předal

informace ne proto, aby o nich mlčely, ale aby je použily k trestnímu stíhání klientky. Pokud

jde o druhý skutek, neobstojí tvrzení, že žalobce nikdy nepřevzal zastupování společnosti

Acton: zastupování je totiž pojem užší než poskytnutí právní služby. Jestliže žalobce v zájmu

společnosti vystupoval u soudu tak, že jej soud považoval za zástupce, nešlo o zcela

bezvýznamnou záležitost, a kolizi zájmů tak nebylo možno vyloučit. Žalovaná proto navrhla

zamítnutí žaloby.

Při jednání konaném dne 7. 9. 2011 žalobce zdůraznil, že klientka na něj podala trestní

oznámení nejen u Policie ČR, ale také u Generální prokuratury v Bonnu (žalobce je totiž

převážně činný v Německu); oba tyto orgány vyzvaly žalobce k podrobnému vyjádření; po

tomto vyjádření byla věc odložena. Žalovaná k tomu podotkla, že právě tato vysvětlení, která

žalobce podal ve věci trestního oznámení klientky, byla pro jeho obranu dostačující; jeho

vlastní trestní oznámení již nebylo obranou, ale útokem.

Ve správním spisu je založeno trestní oznámení, které žalobce podal dne 8. 4. 2002 na

svou klientku K. H. pro křivé obvinění, pomluvu, podvod a loupež, a dále úřední záznam o

podaném vysvětlení ze dne 24. 4. 2002, v němž žalobce mj. informoval Policii ČR o

ekonomické situaci žalobkyně, jejích dluzích a jejích plánech s podnikem společnosti ČSAD

Ivančická dopravní společnost, spol. s r. o. Je tu založena i plná moc ze dne 15. 3. 2002,

kterou společnost Acton spol. s r. o., jednající Ing. R. K., jednatelem, zmocnila žalobce

k zastupování hlavního města Prahy ve všech právních věcech náležejících do působnosti

odboru správy majetku Magistrátu hlavního města Prahy (…) a k vymáhání dlužného

nájemného na paní K. H.

Žaloba není důvodná.

Přezkoumávané rozhodnutí bylo vydáno poté, co bylo prvé rozhodnutí v této kárné věci

zrušeno pro nepřezkoumatelnost; soud se tedy zabýval tím, zda v novém řízení byla tato vada

odstraněna, zejména s ohledem na žalobní námitku, podle níž se žalovaná řádně nevypořádala

s argumenty uvedenými v odvolání. Této námitce ale nepřisvědčil. Žalobce v odvolání

namítal (ve vztahu ke skutkům, z nichž byl shledán vinným nyní přezkoumávaným

rozhodnutím), že

− podání trestního oznámení není porušením povinnosti mlčenlivosti; tato

povinnost není absolutní, pokud proti ní stojí čest advokáta a nedotknutelnost

jeho osobnosti

− pro společnost ACTON pouze vyzvedl u soudu rozsudek; zájmy společnosti

ACTON a klientky K. H. byly v této věci shodné (odkoupení pohledávky od

COOP banky)

V prvním (posléze zrušeném) rozhodnutí se žalovaná, resp. její odvolací kárný senát,

vůbec nevypořádala s námitkami uplatněnými v odvolání, pouze odkázala na rozhodnutí

vydané v I. stupni. Touto vadou již ale nově vydané rozhodnutí netrpí. Žalovaná se tu

zabývala všemi žalobcovými argumenty a zaujala k nim stanovisko. To, že toto stanovisko

není příznivé žalobci, je věc jiná; k tomu míří další žalobní námitky.

Podle § 21 odst. 1 zákona o advokacii je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech

skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. Žalovaná

žalobci vytýkala, že při podávání trestního oznámení na klientku použil informace o ní a

jejích poměrech, které získal právě při poskytování právních služeb klientce. Kárné provinění

tedy žalovaná nespatřovala primárně v tom, že žalobce podal na klientku trestní oznámení –

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování

ostatně lze souhlasit s žalobcovým tvrzením, že zákon o advokacii paušálně nezakazuje

advokátovi podat trestní oznámení na svého klienta (srov. rozsudek Nejvyššího správního

soudu ze dne 20. 10. 2010, č. j. -166; zde šlo o případ advokáta, který podal na

klienta trestní oznámení v reakci na jím uplatněný nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku

tvrzeného pochybení při poskytování právní služby). V konkrétním žalobcově případě bylo

problematické především to, že při podávání trestního oznámení a následného vysvětlení

sdělil orgánům činným v trestním řízení informace o klientce a o jejím podnikání, které získal

v rámci zastupování klientky.

Žalobce sice v obecné rovině namítl, že se nejednalo o informace získané v souvislosti

s poskytováním právních služeb, ale neuvedl, jak jinak by se k těmto informacím dostal. Tato

námitka tedy neobstojí. Především ale žalobce hájil své právo bránit se nactiutrhačnému

trestnímu oznámení ze strany klientky právě podáním trestního oznámení na klientku. Ani

pocit, že jeho čest byla dotčena, však neopravňuje advokáta k tomu, aby z vlastní iniciativy

sděloval třetím osobám či orgánům údaje týkající se klientky, důvěrně mu sdělené jako

zástupci, který měl v jiných řízeních hájit klientčiny zájmy, a nikoli takto důvěrně získané

údaje použít v její neprospěch. Soud nijak nezpochybňuje, resp. nehodnotí, zda údaje

obsažené v trestním oznámení, které klientka podala na žalobce, byly přehnané, překroucené

či lživé; mnohé tomu nasvědčuje. Shodně se žalovanou má však za to, že reagovat způsobem,

jaký zvolil žalobce, se neslučuje s povinnostmi advokáta.

Z vlastních žalobcových sdělení je zřejmé, že proti nařčením klientky se bránil formou

vysvětlení podaného českým i německým orgánům činným v trestním řízení v reakci na

trestní oznámení klientky; o tom, že trestní oznámení nemělo reálný podklad, nejlépe svědčí

to, že věc byla odložena. Žalobce měl možnost se proti obviněním ze strany klientky bránit,

resp. poskytnout vysvětlení, a také to udělal. Na tuto jeho situaci dopadal § 21 odst. 4 zákona

o advokacii, podle nějž není advokát vázán povinností mlčenlivosti v rozsahu nezbytném pro

řízení před soudem nebo jiným orgánem, je-li předmětem řízení spor mezi ním a klientem.

Naopak toto ustanovení se netýká situací, v nichž advokát sám iniciuje řízení či prošetřování a

aktivně sděluje důvěrné informace, které měly zůstat utajeny.

Podle § 19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii je advokát povinen poskytnutí právních

služeb odmítnout, jestliže v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby

jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá.

V této věci není sporu o to, že žalobce dne 15. 3. 2002 přijal od pana R. K., jednatele

společnosti ACTON, spol. s r. o., generální zmocnění k zastupování hlavního města Prahy ve

všech věcech náležících do působnosti odboru správy majetku Magistrátu hlavního města

Prahy, a speciální zmocnění k vymáhání dlužného nájemného na paní K. H. Vystavenou

plnou moc pak použil na Vrchním soudě v Olomouci, kde mu byly vystaveny kopie ze

soudního spisu. Žalobce namítl, že společnost ACTON nezastupoval a pouhým převzetím

kopií spisu ji nijak nezvýhodnil. Jak však správně podotkla žalovaná, „poskytování právních

služeb“ je širší pojem než „zastupování“, a žalobce pochybil v prvé řadě tím, že vůbec

zmocnění od společnosti ACTON přijal. Při jednání u soudu žalobce zdůraznil, že jednatel

společnosti ACTON je jeho dlouholetý známý a kolega, a že žalobce plnou moc přijal a

podepsal, aniž ji pořádně četl. To ale soud nepovažuje za polehčující okolnost – naopak.

Závazek k poskytnutí právní služby by přece neměl být přijímán lehkovážně s tím, že možná

ani nedojde k jeho naplnění, nebo za něj nebude účtována žádná odměna. Ustanovení § 19

odst. 1 zákona o advokacii upravuje povinnost odmítnout poskytnutí právní služby už z toho

důvodu, že advokát již byl ve věci činný pro jednu stranu, a teď po něm pomoc žádá druhá

strana. Pro porušení této povinnosti tak není zapotřebí, aby se druhé straně dostalo nějaké

materiální výhody nebo aby první strana byla poškozena: postačí už pouhý fakt, že advokát

postupně svoluje k zastupování dvou stran navzájem protivných. Pro naplnění odpovědnosti

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování

za kárný delikt není podstatné, že „nakonec se vlastně nic nestalo“: zákon zakazuje už to, aby

advokát vůbec umožnil vznik situace, která hrozí možným střetem zájmů.

Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné

vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako

nedůvodnou.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s Žalobce neměl ve

věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalované pak v řízení o žalobě

nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek stanovených v §

102 a násl. u Městského soudu v Praze, a to ve lhůtě dvou týdnů po

doručení tohoto rozsudku. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Podle musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí,

má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej

zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů

vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze 7. září 2011

JUDr. Eva Pechová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

Jana Válková